Líbil se Vám román o Lucii a Zdeňkovi? Ať už ano, či nikoliv, budu rád za Vaše komentáře a připomínky, které zašlete na email muzudal@post.cz.

A pokud jste se snad u jeho čtení bavili tak, že by jste byli ochotni zkusit i něco dalšího z mé tvorby, věřte, že mi také vyšla má první kniha - Láska, sex a lajky.

Ještě jednom moc děkuji za přízeň, za návštěvy tohoto blogu a budu moc rád, pokud si najdete čas na zakoupení a přečtení mého dalšího románu ;).

https://www.kosmas.cz/knihy/279273/laska-sex-a-lajky/

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/laska-sex-a-lajky-266513915

I· Úvod

"Tu košili si neber, vypadáš v ní strašně," řekla Zdeňkovi Lucie. Už chvíli z gauče pobaveně pozorovala, jak se lopotí před zrcadlem a snaží se upravit svůj sváteční oblek tak, aby v něm vypadal trochu k světu. Samo o sobě šlo dost obtížně, aby v tom obleku vypadal kdokoliv dobře. Ten oblek měl Zdeněk ještě od maturity a bylo to na něm poznat. Navíc byl Zdeněk vyšší, kudrnatý, zrzavý chlap s mírným porostem tváře stejné barvy, takže když do obleku zvolil výrazně oranžovou košili, bylo jisté, že to nemůže dopadnout dobře. Přes upřímně míněnou radu se Zdeněk zatvářil uraženě: "Nepotřebuji být krásný, když jsem ženatý." Lucka se zvedla z gauče, došla k němu a dala mu pusu na tvář: "Rozvedený, miláčku, rozvedený."

Lucie byla Zdeňkova bývalá manželka. Rozvedli se před pěti lety. Od té doby se vídali nepravidelně. Potkávali se v podstatě pokaždé, když Lucka spadla do nějakého problému, což bývalo alespoň jednou za rok. Jejich setkání mělo v podstatě vždy stejný průběh a i tato návštěva Lucie u Zdeňka probíhala podle zažitého scénáře.

Byl pátek večer a Zdeněk vyšel z koupelny. Kolem pasu měl omotaný ručník, jinak byl nahý. Ručník sice nepotřeboval, bydlel sám, ale cítil by se bez něj nesvůj. Bydlel ve dvoupatrovém domě, ale koupelnu měl jen jednu, nahoře v patře. Chtěl si dát kávu, takže musel sejít po schodech dolů do kuchyně. Tam napustil vodu do konvice a postavil ji na plynový vařič. Bylo půl deváté večer, ale Zdeněk neměl problém s tím, že by po kávě nespal. Káva na něj v podstatě nepůsobila žádným způsobem. Necítil se po ní více nabuzený, nevyvolávala v něm žádný příjemný pocit, ani na ni nemíval chuť. Pil ji jen proto, že mu přišlo správné ji pít, takže ji pil. Často dělával věci, které považoval za správné a často mu přišlo správné to, co dělávala většina. A většina přece pila kávu - tureckou.

Kromě toho, že Zdeněk neměl problém usnout po hrnku kávy, čaje nebo třeba kakaa, tak hlavně neměl v plánu jít ten večer spát. Chystal se vyrazit do víru večerní, na první pohled zimní, Prahy. Alespoň tak to říkal dnes chlapům v práci. Úplně přesvědčený ale o svém záměru nebyl. Venku po obloze táhly těžké mraky a teploměr ukazoval patnáct stupňů na špatnou stranu teploměru. Zdeňkovi se do té zimy nechtělo, navíc on obvykle společnost moc nevyhledával. Bylo mu 28 let, byl bezdětný a vždy s pevně stanovenými prioritami, kterým dával přednost před vším ostatním. Společenský život do jeho priorit nepatřil. Přestože Zdeněk nerad trávil čas mezi lidmi, občas vyrazil někam posedět s kolegy z práce, na pivo, nebo na diskotéku. Dělal to ale spíše proto, že měl pocit, že se to od něj očekává, že by to tak v jeho věku a stavu mělo být. Zdeněk vlastně dělal spoustu věcí, protože se to přece tak nějak očekává, protože jsou tak nějak společensky správné.

Konvice začala pískat a Zdeněk se chystal zalít hrnek s připravenou kávou. Ještě než to stihl udělat, rozdrnčel se domovní zvonek. Zdeněk sjel očima k nástěnným hodinám. Udělal to spíše ze zvyku. Věděl, kolik je hodin, ale takhle se alespoň mohl teatrálně podívat na čas a povzdechnout si: "Kdo by mě mohl teď navečer otravovat?" Rychle na sebe natáhl alespoň tepláky a tričko a zamířil ke dveřím. Byl nespokojený s tím, že si nemohl zalít kávu, štvalo ho, že se musel obléct a že teď večer po něm bude někdo něco chtít. Došel ke dveřím a otevřel. Za dveřmi byla Lucie a Zdeněk začal tušit, že dnes nikam nepůjde.

"Ahoj, můžu dál?" zeptala se.

Zdeněk přikývl a ze slušnosti se zeptal: "Dáš si kafe? Zrovna jsem si vařil."

Lucie nabídku ráda přijala a bez dalšího vyzvání zamířila rovnou do obýváku. Chovala se tu jako doma, což Zdeňkovi vadilo. Dům dostavil až v období po jejich rozvodu, takže měl pocit, že Lucie nemá nárok k domu přistupovat jako k vlastnímu. Navíc, když celý rozvod byl kvůli ní. Lucie nebyla zrovna nejvěrnější partnerkou a jako mladá holka měla trošku problém odmítat případné nápadníky. Jelikož byla velmi pěkná, tak se často stávalo, že byla konfrontována se zájmem jiných mužů. Občas jejich zájem ustála, občas ne, což vedlo k tomu, že jednou, během Zdeňkova šestitýdenního pracovního pobytu na Slovensku, se jí podařilo otěhotnět. Lucie si chtěla nechat dítě vzít a chtěla, aby se to Zdeněk nikdy nedozvěděl. Hned po zjištěném těhotenství zamířila před potratovou komisi, ale ta její žádost odmítla. Zamítnutí přišlo i proto že přiznala, že o očekávaném potomkovi její manžel neví. Právě Zdeňkovou nevědomostí komisi vysvětlovala, proč ji nedoprovodil a její žádost o interrupci nepodpořil. Lucie si po neschváleném potratu nakonec přes svou kamarádku Vendulu našla doktora, který ji provedl za nemalý poplatek požadovaný zákrok a ještě jí zajistil, že měla v kartě záznam o samovolném potratu. Zákrok proběhl na první pohled zcela v pořádku a ani po něm, možná trochu překvapivě, neměla Lucie žádné závažné komplikace. Z jejího pohledu tedy dopadlo vše nejlépe, jak mohlo. Zdeněk se však na to díval zcela jinak. O těhotenství své manželky se dozvěděl až od jednoho známého, který zasedal v potratové komisi a když se mu Lucie přiznala, že si za úplatek nechala dítě vzít, mohl zešílet. Asi by zvládl překousnout fakt, že mu byla nevěrná, i to, že by vychovával nevlastní dítě, co ale nemohl přijmout, byla skutečnost, že Lucie porušila zamítavé rozhodnutí komise. Neuposlechnout úřad bylo něco, co se nedělá a Zdeněk nedělal věci, které se nedělají. V rozvodovém řízení ale ze slušnosti tento fakt nepoužil. Oficiální důvod rozvodu nakonec byly Lucčiny přiznané nevěry.

Zdeněk byl zvláštní člověk, měl spoustu drobných slabostí a povahových vad a také vždy potřeboval v něco věřit, v nějakou vyšší pravdu, ve vyšší cíl. Nehledal ale tuhle pravdu u Boha, v církvi, nebo v nějaké víře. Hledal ji vždy tam, kde mu rádoby vyšší poslání nabízelo nějaké jasně definované výhody. Tak trošku z toho důvodu, že mu to vyhovovalo, tak trošku, protože prostě byl přízemní, ač vzdělaný, člověk a prostě potřeboval mít nad sebou něco, co mu určovalo cestu - bezpečnou cestu. A tak na školách vždy věřil soudružkám učitelkám a soudruhům učitelům a dělal, co se po něm chtělo. V práci stoprocentně souhlasil se svým nadřízenými a také se všemi nadřízenými jeho nadřízeného a samozřejmě ještě na průmyslovce se začal připravovat na vstup do strany a také v tu bezmezně věřil. I díky tomu byl na škole často dáván ostatním za příklad a hned po studiu se dostal na exponované místo v kanceláři Československých státních drah, kde postupně rostl platově a také mu nebylo odepřeno žádného benefitu. I díky tomu bydlel dnes v domě na okraji Prahy, zatímco lehkomyslná Lucie byla ráda za byt 1+1 v panelovém domě.

Lucii její tajný potrat nedokázal nikdy zcela odpustit, ale vlastně jen proto, že nezapadl do jeho smyslu vyšší pravdy a měl pocit, že by kvůli tomu na něj mohl režim a lidé okolo pohlížet negativně.

Lucčiny návštěvy u Zdenka probíhaly pokaždé zcela stejně. Zazvonila. Dala si něco, co jí bylo nabídnuto - kávu, čaj, panáka, chleba s marmeládou, pomeranč z Kuby anebo prostě něco jiného - poplakala si, svěřila se s problém, Zdeněk slíbil, že jej vyřeší a nakonec se spolu vyspali. Když ke Zdeňkovi dorazila naposledy, měla problém s financemi. Půjčila si od nějakého podivného malého, veksláčka a pak neměla na splacení dluhů. Chlápek ji začal vyhrožovat a chtěl po ní věci možné i nemožné. Lucka nejprve přemýšlela, kam až by byla ochotná zajít, aby svůj dluh splatila, nakonec však usoudila, že bude nejlepší poprosit Zdeňka o pomoc.

Zdeněk zuřil. Zuřil na Lucku, že si půjčila někde peníze, zuřil na Vendulu, která Lucce, toho "kreténa" doporučila, zuřil na to, že takoví "paraziti společnosti" mohou existovat. Ale to, že zuřil, také nebyla výjimka a patřilo to ke koloritu Lucčiných návštěv. Nakonec jí ale slíbil, že to vyřeší a vyřešil to pro něj tradičním způsobem. Zašel za náměstkem u nich v podniku a vysypal mu celý problém. Náměstek moudře pokýval hlavou a pak oslovil pár svých známých od bezpečnosti, kteří dokázali situaci poměrně rychle a bezpečně zvládnout. Veksláček zanedlouho zmizel z Prahy a Lucka se s ním už nikdy nesetkala. Byl to jeden z těch minipříběhů jejich životů se šťastným koncem. Lucie pak vzhlížela ke Zdeňkovi, který ji vytáhl z problémů, Zdeněk vzhlížel k náměstkovi, který to za něj vyřešil a náměstek měl radost, že pomohl Zdeňkovi, protože v něm viděl potenciál a v tomto případě si trochu šplhnul i u svých přátel z bezpečnosti.

Nedopadlo to úplně dobře jen pro veksláčka, kterého kluci z bezpečnosti přesunuli z Prahy do Brna a pomocí svých metod ho přivedli ke spolupráci, ale to Zdeněk, Lucie ani náměstek nevěděli, a i kdyby to věděli, bylo by jim to jedno.

Tato Lucčina návštěva ale byla jiná a Zdeněk to věděl. Lucka dorazila v pátek večer, dala si kávu, potom si nechala udělat palačinky, následně si chvíli se Zdeňkem vyprávěla, vyspala se s ním - jak jinak - ale od té doby zůstala u něj v domě, aniž by cokoliv řekla. Byla tu již třetí den a doposud nezaznělo nic, s čím by chtěla pomoci.

Zdeňkovi to nevyřčené "něco" začínalo vadit. Musel to být vážný problém, když o něm Lucie doposud nemluvila, navíc mu trošku, ale opravdu jen trošku, vadilo, že u něj Lucie přebývá delší čas, než bývalo obvyklé. Nebyl na to zvyklý. Od rozvodu spolu nebyli déle, než jednu noc. Lucie byla krásná žena. Byla menšího vzrůstu, měla černé vlasy, sportovní postavu a tmavé modré oči, kterými uměla dát najevo mnoho emocí a pocitů. Její přítomnost v domě Zdeňka vzrušovala, což byl jeden ze dvou důvodů, proč Lucii doma toleroval. Ten druhý byl fakt, že se ji doposud bál na přímo zeptat, proč přišla tentokrát.

Zdeněk se právě chystal na schůzi straníků u nich v práci. V podstatě to byla jednou za měsíc taková oficiální ožíračka, na které se ale tvořily vztahy a sem tam i nějaké to povýšení. Nikdy toto setkání nebral na lehkou váhu a nikdy se tam neopil natolik, aby nevěděl, co dělá a co komu právě říká. Nikdy také nepřišel pozdě. Teď se ale, ještě stojící před zrcadlem, rozhodl, že by se mohl trošku opozdit. Konec konců, na čas tam vlastně chodíval jen on.

"Co se teda vlastně děje?" zeptal se Lucie a otočil se od zrcadla k ní. Musel se před tou otázkou párkrát po tichu nadechnout a posbírat veškerou svoji odvahu.

Lucka zrovna stála u okna. Otočila se a svýma modrýma očima dala najevo, že vůbec netuší, na co se Zdeněk ptá. Ten ale její finty tohoto typu už dávno znal.

"Proč jsi tady? Nikdy nechodíš jen tak!"

Lucka se trochu vnitřně zastyděla, protože měl pravdu, ale navenek se tvářila uraženě a nic neřekla.

"Nehraj to na mě, já na to nemám čas. Musím na schůzi a ty víš, že ty schůze jsou důležité. Co se stalo?" znovu se zeptal Zdeněk.

"Víš... Já..." začala nejistě. "Já... Už o tom dlouho přemýšlím. Všechno je takové zvláštní, tady kolem a všechno se tak divně vyvíjí... Jako by nikam, k ničemu a z ničeho..."

Zdeněk začal ztrácet trpělivost: "Co se děje?" zeptal se tichým, ale důrazným hlasem. Začínal se totiž bát, že z Lucie žádná rozumná odpověď nevzejde a on kvůli tomu ztratí drahocenný čas, který mohl věnovat pochlebováním náměstkovi.

"Chtěla bych emigrovat," řekla Lucie stejně potichu jako on a přitom se mu upřeně dívala do očí.

Zdeněk hekl, opřel se o zrcadlo a sesunul se na zem. Nehrál to. Takový šok nečekal. Nenapadlo ho, že by mohla jeho bývalá žena říct něco takového. Díval se na ni prázdným pohledem a netušil, jak vhodně reagovat. Lucka stála u potemnělého okna, za kterým právě začal padat sníh. Byl únor roku devatenáctsetosmdesátdevět. 

II· Básničky pro Lucii

Pro Zdeňka to byla krutá rána. "Co bys chtěla udělat?" zasípal, stále ještě sedící na zemi. Chytl se přitom teatrálně za srdce. Teď už přehrával. Chtěl dát své reakci na dramatičnosti, místo toho by ale v nezávislém pozorovateli vyvolal pobavení.

"Utéct," odpověděla mu Lucka klidně.

"Jak jako utéct? Kam?"

"Do Rakouska."

Zdeněk ztěžka dýchal a snažil si utřídit nezadržitelný proud myšlenek, který mu v té chvíli protékal hlavou. Tohle přece nejde, tohle je proti všemu jeho přesvědčení. Tohle přece není správné. Lucka se na něj mlčky dívala. Nevěděla, co přesně od Zdeňka očekávala. Ona vlastně většinou celkem nic neočekávala, nečekala a neplánovala. Věci do jejího života tak nějak přicházely, nějak se vyvrbily, a protože byla opravdu pěkná žena, tak se většinou našel někdo, kdo jí pomohl, jak bylo potřeba a jak si Lucie přála.

I teď si myslela, že by jí mohl Zdeněk pomoci, ale právě začínala cítit, že narazila na neprůchodnou zeď. Útěk už byl na Zdeňka moc. Původně mu chtěla říct, že si už jednou plánovala utéct, ale že to nevyšlo. Chtěla přeletět přes hranice na rogalu. Když ale měla celá akce proběhnout, tak zjistila, že se vlastně bojí výšek a že se jich bojí více, než se bojí komunistů, a to i proto, že Lucka se komunistů vlastně nebála vůbec. Její přesvědčení, že uteče, pramenilo jen z toho, že slýchávala, že za hranicemi je všechno jiné a všechno je tak trochu větší, lepíš a možné. Jinak vlastně neměla důvod chtít utéct. Za strach z létání se na sebe trochu zlobila, ale zase sama sobě celou situaci vysvětlovala tím, že nikdy před tím neměla možnost letět, takže vlastně nevěděla, jestli se bojí nebo ne. A jak říkala její kamarádka Vendula, za to, že nemohla nikdy před tím letět, nebo alespoň plachtit vzduchem, za to samozřejmě mohli právě ti komunisti, před kterými chtěla utéct.

Zatímco znovu vzpomínala na svůj první neúspěšný pokus o útěk, Zdeněk se trochu zmátořil, vrátila se mu barva do obličeje a postavil se opět na nohy. "Ti tam tak na tebe čekají," zasmál se rádoby ironicky. Lucka už tuhle jeho pózu znala. Kdykoliv se neuměl z něčeho dostat, pokusil se to zlehčit. Nic na to neříkala, což Zdeňka nutilo k delšímu, pološeptanému monologu. Tentokráte již ale Lucčin útěk nezlehčoval, tentokráte sám sebe přesvědčoval, že se to nestane.

"No, to ne. To bys ani nemohla udělat. Tam na tebe nic dobrého nečeká. A navíc, to není správné. Tady máme všechno a všeho dost a nevážíme si toho. Co si myslíš, že bys tam dělala? Byla bys bez práce, bez domu a maximálně by ses tak mohla živit vlastním tělem. To jo. To tak. A navíc, německy neumíš ani slovo," říkal si Zdeněk spíše pro sebe. Pak ale najednou zvýšil hlas a začal křičet, jako smyslu zbavený: "To by bylo to nejhorší, co bys mohla udělat. To by bylo skoro tak hrozné, jako porušit rozhodnutí potratové komise... Teda jít na potrat... Jsem chtěl říct... Sakra, to prostě nemůžeš, to nejde."

Byla to poslední věta, co řekl. Lucie se na něj celou dobu dívala a nic neříkala. Nevěděla, co říct, takže ji přišlo moudřejší mlčet. Neměla potřebu se mu zpovídat, nechtěla mu nic vysvětlovat. Prostě chtěla do Rakouska a ona se tam dostane, ať už s jeho pomocí, nebo bez. Zdeněk se ještě párkrát nadechl a pak řekl, že musí jít na schůzi. Otočil se a odešel. Byl to jeho standardní boj s problémem - utéct před ním. Navíc měl pocit, že monolog, který ke své bývalé ženě vedl, jí určitě musel vysvětlit, že utéct je holý nesmysl.

Ten večer to bylo poprvé, kdy na schůzi přišel opravdu pozdě. Nejen že tam nebyl první, ale přišel dokonce mezi posledními. Bylo to poprvé, kdy se na schůzi vůbec nebavil, kdy na náměstka převrhl sklenici červeného vína, kdy se opil pod obraz a ještě po zavíračce vyprávěl servírce, že se jeho bývalá žena chystá utéct do Rakouska. Naštěstí pro něj a hlavně pro Lucku to bylo servírce úplně jedno a více, než útěk kohokoliv za hranice, ji zajímalo, jak se Zdeňka zbaví. Byl jí nesympatický jako všichni lidé, kteří chodili do hospody. Neměla ráda hospody, neměla ráda svoji práci, neměla ráda svět, a to bez rozdílu hranic.

Když se konečně nad ránem dopotácel Zdeněk domů, Lucka už tam nebyla. Bylo to vůbec poprvé, kdy se o ni začal opravdu bát, ale mnohem více se začal bát o sebe.

Lucka se po Zdeňkově odchodu sbalila a zamířila zpátky do svého 1+1. V tu dobu u ní už třetím týdnem bydlel Libor, tak ji napadlo, že by ho vlastně po pár dnech, kdy nebyla doma měla i zkontrolovat.

Libor byl mladý, krajně pro-komunistický, ambiciózní literát. Žádný fešák. Černovlasý prcek, který na první pohled neměl žádné charakteristické a ani charismatické znaky. Přesto se stalo, že se s Lucií sblížil více, než se jí nakonec líbilo.

Lucka jej potkala v jedné pražské kavárně, kde mladý Libor předčítal svou báseň s názvem "Na podporu SSSR". Báseň to byla nevalná a její závěr: "a jakože vesmír je nekonečný, zůstane náš Svaz na věky věků věčně věčný," budil spíše pobavení než obdiv. Většina návštěvníků kavárny báseň vůbec neposlouchala a vedli vlastní hovory o počasí, práci a partnerech. Mladého poety si všímalo jen minimum z místního osazenstva. Přesto blízko malého pódia, na kterém Libor stál, u jednoho stolu seděly čtyři, ne zrovna pěkné, dívky, které Libora hltaly očima. Lucka ráda provokovala, a tak hned vycítila svou příležitost někoho namíchnout. Když Libor dorecitoval a pár lidí se zdvořilosti zatleskalo, se ty čtyři mladé a evidentně nadržené svazačky vrhly na Libora a začaly s ním rozebírat obsah básně, rým a Bůh ví, co ještě by rozebíraly, kdyby k Liborovi nedošla Lucka a dlouze jej nepolíbila. Libor, který nikdy nic takového nezažil, jen stál a nechal se vláčet sérii událostí, které skončily až u Lucky doma v posteli. Lucii se sice ten sex moc nelíbil a nelíbilo se jí ani to, že Libor v podstatě nemluvil a jen se neustále ptal, jestli si může nalít vodu, jestli si může sundat košili, jestli si může lehnout k ní a jestli toto a tamto. Na druhou stranu se jí líbilo, že dokázal mluvit před celou kavárnou a i to, že na něj čekaly ty čtyři holky, a to bez ohledu na to, že mezi nimi a Luckou byl vzhledově propastný rozdíl, asi jako rozdíl hloubky Mariánského příkopu a díry vyhrabané dětskou lopatičkou na pískovišti.

Pokud se Lucce nelíbil sex, tak ještě o něco méně se ji líbilo, že se k ní Libor a jakousi nevysvětlitelnou samozřejmostí nastěhoval a že v tomto případě zcela porušil doktrínu svých dotazů. Oproti tomu hned jak se nastěhoval, tak zase začal s tím, zda může si dát skleničku sem, zda se může jít osprchovat, zda může jít ven, zda může napsat, nebo Lucce přečíst novou básničku, zda by třeba zase mohl s Luckou souložit. "Nemohl!" odpovídala Lucka. V tom byla jeho paní domácí skálopevná, ale jemu to nevadilo. Navíc v podnětném prostředí Lucčina nepořádku napsal další geniální báseň - Jaký je rozdíl mezi Lucií a Gotwaldem. Lucce přišlo trošku zvláštní, že z té básně vychází poměrně negativně, jako ta horší, což vedle člověka, který je zapleten do politických vražd, je vážně umění. Ale jelikož ji politika nikdy moc nezajímala, tak se smířila s tím, že je prostě méně oddaná té správné věci, než byl Klement Gotwald a Libora stále u sebe trpěla.

Když se po několika dnech strávených u Zdeňka vrátila domů, Libor se k ní vrhl jako pes, který se vrhá na svého pánečka po té, co ho alespoň čtrnáct dní neviděl doma. "Konečně jsi tady!" volal nadšeně.

"Co se stalo?" odtušila Lucka chladně.

"Já bych potřeboval nutně na velkou." řekl Libor.

"Cože?" nechápala Lucka.

"No potřeboval bych kadit."

"Tomu rozumím. Ale proč mi to říkáš?"

"No jestli můžu jít a jestli můžu spláchnout?"

Lucka se na něj dívala nechápavě. Potom přikývla a Libor s nadšením zmizel na toaletě.

O dvě hodiny později ležela Lucie s Liborem v posteli. Každý byl na jiné straně. Vypadalo to, jako by mezi nimi vprostřed zůstávala demarkační zóna, kterou ale chtěl Libor překonat. "Můžu se přitulit?" zeptal se. "Ne," odpověděla Lucka. Pak se zeptala: "Co bys dělal, kdybych chtěla emigrovat?"

Libor se na chvíli zamyslel: "Asi bych napsal básničku, kde bych ti vysvětlil, proč zůstat v této úžasné vlasti. Mám ti ji napsat?"

"Ne to je dobré," zašeptala Lucka "dobrou."

"Dobrou," odpověděl ji zklamaně Libor.

III. Cesta za snem

Lucka v životě nikdy moc o ničem nepřemýšlela. Kdyby ano, možná že by se chovala ještě lehkovážněji, než doposud. Musela by totiž získat pocit, že ji má osud rád a že se ji prostě nemůže nic stát. Vždy totiž všechno nakonec vyšlo k její vlastní spokojenosti, přitom nikdy nic dopředu nepřipravovala a neplánovala. Stejné to v konečném důsledku bylo i s jejím útěkem do Rakouska. Začátkem června se jí povedlo odjet se zájezdem komunistických papalášů do Vídně. Do zájezdu se dostala díky Liborově otci. Ten pracoval na bytovém fondu a byl samozřejmě zasloužilý straník a díky svým konexím dokázal Liborovu kamarádku do zájezdu dostat.

Ano, v té době již byla Lucie jen Liborovou kamarádkou. Lucka nemohla Libora vystát v podstatě od chvíle, co se k ní nastěhoval. Nemohla ho vystát doma, nemohla ho vystát jako svého partnera a ani jako případného známého. Přestože se mu to snažila nejprve naznačit a později i poměrně přímo říct, přes všechny Liborovy otázky, zůstaly Lucčiny myšlenky, slova a později i křik, tak nějak v pozadí a nevyslyšeny.

Lucku nakonec její zoufalství dohnalo k tomu, že vymyslela "ďábelský" plán, jak se svého nežádoucího hosta zbavit. Vyrazila na společnou večeři s Liborem a Vendulou a již od začátku měla se svou kamarádkou dohodu, že Vendula Libora svede, nebo alespoň s ním bude natolik okatě laškovat, že Lucka bude moci vybouchnout a udělat takovou scénu, že i Libor pochopí, že dál s ní být nechce. Lucie vsadilla na to, že i Vendula měla pro muže své kouzlo a těžce ji odmítali. Vendula byla vyšší a silnější, než její kamarádka. Dalo by se říct, že byla ukázkovou holkou krev a mlíko, která se musela mužům líbit. Navíc měla tmavé vlasy a podobně tmavé oči, které jako by vyzařovaly neskutečný oheň a vášnivost, kterou v sobě Vendula nosila.

Společná večeře se ale vyvrbila malinko jinak, než si Lucie původně představovala. Vendula se totiž do Libora zamilovala na první pohled a u něj to nebylo jinak. A tak na závěr společné večeře nedošlo k žádné scéně, ale k tomu, že se Libor zeptal, zda by Lucce vadilo, kdyby odešel raději s Vendulou, protože si s ní dobře rozumí a on má pocit, že to mezi nimi zajiskřilo. Dříve, než dokázala právě odvržená milenka zareagovat, odpověděla Vendula, která řekla, že neví, jak Lucce, ale jí by to určitě nevadilo. Trošku nešťastné bylo, že ani Vendula, ani Libor neměli vlastní byt, takže neměli tak úplně kam odejít, ale bylo zřejmé, že je to v prvotním nadšením ze společného setkání vůbec netrápilo. Lucie v té chvíli nerozuměla ničemu, ale když Libor zaplatil za všechny tři a odešel s Vendulou, musela přiznat, že se jí vážně ulevilo a že naivně viděla svou budoucnost zase trošku růžověji a hlavně svobodněji.

Jenže úspěch celého plánu byl poloviční, a to za předpokladu, že se na něj zpětně Lucie podívala z té optimističtější stránky. Z hodně optimističtější stránky. Lucka se těšila na to, že zase bude chvíli ve svém bytě bydlet sama, jenže Libor se od ní, navzdory všem předpokladům, neodstěhoval. Protože Vendula bydlela u rodičů a protože rodiče byli potomci prvorepublikových podnikatelů, jen těžce mohli někoho, jako byl Libor snést a tak se Libor k Lucce nastěhoval i s Vendulou. Lucka měla Vendulu ráda, a tak ji nedokázala odmítnout, nebo dokonce vystěhovat na ulici, ale svého rozhodnutí litovala již ve chvíli, kdy ho říkala nahlas. Věděla, že to nebude dělat dobrotu a v tom se rozhodně nepletla.

Zatímco Lucie stále jen těžce trpěla u sebe doma svého ex, Libor s tím evidentně problém neměl. Jednou odpoledne dokonce sebral veškerou svou svazáckou odvahu a ve vší počestnosti se zeptal, zda by nemohli zkusit trojku s Vendulou i Lucií. Lucka byla samozřejmě proti a ještě o něco méně začala toužit potom, aby s Liborem sdílela společný prostor. Vendula s tímto návrhem problém neměla, ale Lucii do ničeho nutit nechtěla.

Situace tak dospěla k tomu, že v jediném pokoji v bytě spala Vendula s Liborem a Lucka si na noc dělala provizorní postel ve vaně. Samo o sobě by jí spaní ve vaně nedělalo problém, rušivým atributem byli její spolubydlící. Lucka měla sex ráda a rozhodně se mu nebránila, vedle své kamarádky, ale vypadala jako puritánská jeptiška františkánského řádu. Vendula byla náruživá a dávala to ráda a hlavně hlasitě najevo, takže jedny dveře mezi koupelnou a jediným pokojem v bytě nemohly Lucii umožnit klidné a ničím nerušené spaní.

K tomu měla Vendula ještě jednu vlastnost, se kterou se Lucka musela, ač nerada potýkat. Vendula ráda zpívala. Ne snad, že by to nutně bylo falešně, zpívat celkem uměla, ale každý den se to poslouchat prostě nedalo. A Libor, jako kdyby věděl, že to jejich domácí irituje, se neustále dožadoval toho, aby mu Vendula zpívala a za odměnu jí zase recitoval svoje básně. Ty sice Vendulu vůbec nezajímaly, ale byla to daň za jejich společný vztah, kterou byla ochotná akceptovat. Vrcholem všeho byla noc, během níž si Libor vymyslel, že mu bude jeho partnerka zpívat u sexu, protože ho její hlas vzrušuje. Lucka si tu noc snažila do uší vecpat celý obsah koupelny včetně kartáčků na zuby, jen, aby neslyšela Vendulino podání písně Michala Davida: "Já chci žít nonstop," které bylo prokládáno steny, hekáním a křikem: "Šukej mě, Libore, šukej." Během této noci se Lucie utvrdila v myšlence, že musí opustit tento byt i tuto zemi. Prostě se chtěla dostat co nejdále od svého bytu, Libora, Venduly, Michala Davida a všeho dalšího, co ji iritovalo.

Lucka ve vlastním bytě hodně trpěla i proto, že věděla, že přítomnost těch dvou squatterů rozhodně není nezbytná. Liborovi by totiž dokázal zajistit byt jeho otec, ale Libor byl až příliš nadšený myšlenkou komunismu, a tak odmítal jakékoliv výhody, protože to byl buržoazní přežitek a správně vychovaný člověk v socialistické vlasti by neměl využívat kontaktů a známostí. Liborův otec si občas vyčítal, že synovi až takto silně vštípil ideály učebnicového socialismu, protože ten pravý socialismus stál právě na konexích. Na druhou stranu na svého nezávislého syna byl pyšný, a tak se mu pokoušel do života zasahovat co nejméně.

Liborovo zapálení pro "správnou" věc příliš nenalomil ani jeho nový, sexem naplněný, vztah. Přeci jen se ale u Libora něco změnilo. Nový vztah se začal promítat do Liborových básní. Občas se mezi tradičními záležitostmi - Proč je nejlepší strana socialistická, Klement navždy, či téměř punkově laděné ČSSR is not dead - objevily méně očekávané básničky - Óda na prsa mojí Venduly, nebo Proč bych si přál zkusit trojku.

V konečném důsledku nakonec ale i Lucka, díky spolubydlícím, dosáhla svého snu a dostala se do Rakouska, čímž mohlo být vše odpuštěno. Libor, navzdory všem svým zásadám a odmítání využívání známostí, poprosil otce o pomoc a o to, zda by Lucii dostal do zájezdu do Vídně - konkrétně se mělo jednat o zájezd do Schönbrunského zámku a do ZOO.

Liborův otec se domníval, že Libor s Lucií chodí, a proto se přimluvil na správných místech a pomohl s nezbytnými kroky, aby Lucie mohla vycestovat. Libor měl radost, protože měl pocit, že pomohl kamarádce své sexuální bohyně. Netušil, že Lucie nemá v plánu se vrátit. Vlastně ani neměl čas o tom moc přemýšlet, protože hned po té, co oznámil před Vendulou a Lucií, že Lucka bude mít možnost vycestovat na poznávací zájezd, Vendula se na něj vrhla takovým způsobem, jako ještě nikdy před tím a jeho mozek tak vyřadila z provozu na následujících několik měsíců. Tedy za předpokladu, že Liborův mozek někdy vlastně fungoval.

Vendula neměla ani tak radost z toho, že Lucii pomůže, ale z prostého faktu, že se Lucie už pravděpodobně nevrátí. Vendula měla Lucku ráda, ale to, že zůstane v Rakousku, znamenalo, že byt bude definitivně volný pro ni a jejího přítele. Ano, toho přítele, který nedokázal poprosit otce o pomoc s bydlením, a tak cesta odlifrovat svou jedinou kamarádku za hranice, bylo to nejlepší a zároveň nejsnazší řešení, jak si získat samostatné bydlení.

Ve chvíli, kdy autobus, ve kterém seděla Lucie, překročil hranici, byli tedy všichni šťastní.

A vůbec nejšťastnější v té chvíli byla logicky Lucie. Byla za hranicemi. Byla v Rakousku. Ještě úplně nevěděla, jak uteče, ale byla si jistá, že to zvládne - pokud se jí teda bude chtít. V autobuse si k ní totiž přisedl mladý, vysportovaný muž s úžasně modrýma očima. Byl zábavný, příjemný a Lucie z něj byla úplně unesená. Nejvíce se jí líbilo, že nebyl jako ostatní chlapi. Obvykle, když se seznámila s nějakým mužem, tak ten ji během první půlhodiny vylíčil celý svůj život a snažil se ji ohromovat těmi nejzajímavějšími zážitky z něj - ať už to byly pracovní úspěchy, nebo zklamání na poli rodinném a nevěrná manželka. Tenhle byl jiný. Byl tajemný. Prozradil jen, že se jmenuje Honza, že ho Rakousko moc nebere, protože tam jezdí pracovně častěji, ale jinak o sobě vůbec nechtěl mluvit, což jí imponovalo.

Lucka samozřejmě nikdy před tím neviděla agenta STB, tak nemohla tušit, že Honzovy pracovní cesty spočívají hlavně v tom, že dohlíží na to, co kdo na podobných zájezdech dělá, s kým se baví a zda někdo nemá "nekalé" úmysly. Tento zájezd ale bral Honza spíše jako rekreaci. Do Vídně jela skupina více, či méně známých představitelů strany z různých regionů a jejich kamarádi. Nebylo to jako výjezd fotbalového týmu, nebo třeba herců z divadla, u kterých bývala častější obava, že proběhne něco, co by se straně nemuselo líbit. Tady se neočekávaly žádné problémy, a tak když Honza uviděl krásnou tmavovlasou Lucii, která evidentně cestovala sama, rozhodl se, že si cestu zpříjemní a přisedl si k ní. I Lucii byla jeho přítomnost příjemná. Dokonce natolik, že ji napadlo, že by možná nemusela utíkat, mohla by se vrátit zpět a třeba s Honzou prožít něco nového. Nutno říct, že tyto Lucčiny představy silně ovlivňoval fakt, že od první společné noci s Liborem neměla sex, což bylo už více jak pět měsíců, a to byl u Lucie obdivuhodný výkon. A samozřejmě sexuální dobrodružství nechtěných spolubydlících ji v tomto směru moc nepřidávaly.

Byla tak zabraná do rozhovoru s mladým sympaťákem, že vůbec nepostřehla, jak zběžně pohraniční stráž zkontrolovala jejich sedadlo. Pohraničníci samozřejmě už Honzu znali, takže když jim naznačil, že je příliš nemají zdržovat, tak mu vyhověli. Ale i kdyby Lucku kontrolovali důkladněji, tak by nic podezřelého nenašli. Lucka totiž u sebe nic neměla. Vyjela úplně nalehko, protože vlastně vůbec nevěděla, co má čekat a co by si měla vzít.

Za hranicemi ji ale od rozhovoru s Honzou rozptylovala města a vesničky, kterými se projíždělo. Lucka pozorovala obchody, které stály u silnice. Nejvíce byla fascinovaná množstvím sex shopů. Ty v ní znovu probouzely její touho utéct. "Co se asi může prodávat v takovém sex shopu?" ptala se Honzy. Ten se usmál, že neví, ale imponovalo mu, že se dostávají až k takovému lechtivému tématu. Trochu ho i zamrzelo, že nemohl přiznat, že v sex shopu byl samozřejmě hned při své první návštěvě na západě a strávil v něm více než dvě hodiny, jak byl unešený ze všech těch pomůcek, oblečků a vůbec všeho. Nahlas ale řekl: "Nevím, asi Rakušáci potřebují se vším trochu pomoci. Já mám rád sex tak jaksi lidsky - na přírodno." Lucie se zasmála: "Na přírodno? To by mě zajímalo, co to přesně znamená." Honza neodpověděl, jen na ni spiklenecky mrkl. V hlavě už mu jel plán, jak hned po návratu si Lucii pořádně prolustruje ve spisech, pak za ní vyrazí a ukáže ji, co to "na přírodno" v jeho podání znamená.

Až o tři hodiny později, když dokončovali prohlídku zámku, Lucce došlo, že pokud bude ten sympatický mladík všude s ní, bude se ji těžko utíkat. Na malou chvíli ji dokonce napadlo, že by mu navrhla, aby utekl s ní, ale naštěstí to sama sobě zamítla. Jen si pořád nebyla jistá, zda vlastně chce utéct, jestli by nebylo lepší se vrátit do Čech a třeba lépe poznat Honzu. V hlavě si představovala, že by možná mohla do Rakouska jezdit častěji, když sem jezdí i on, takže by ten život nemusel být až tak špatný a uzavřený, jak ji přišel doposud.

Ale, jak již to u Lucky bývalo, rozhodla za ní šťastná náhoda. I do ZOO se totiž vydal Honza s ní a neopustil ji ani na okamžik. Párkrát si ji i vyfotil a ona vždy ochotně pózovala. U výběhu tučňáků mu zkusila předvést sexy pózu, jako by byla modelka z nějakého západního časopisu a v té chvíli se Honza cítil naprosto zamilovaně a věřil, že tady musel najít tu pravou. A kdyby náhodou nebyl zamilován, tak byl alespoň neskutečně vzrušen. Dokonce tak, že to na jeho tesilových kalhotách bylo znatelně vidět. Honzovo vzrušení pobavilo skupinku rakouských puberťaček stojících kousek od něj. Dokonce si na něj ukazovaly a nepokrytě se smály.

Honzu tento trapas poměrně znervózněl, tak se rozhodl, že napraví dojem a Lucku pozve na jídlo. Lucka si dala u jednoho ze stánků hranolky, on sám si dal párek v rohlíku. Následujících dvacet minut však zabil tím, že filozofoval nad tím, proč někdo říká párku v rohlíku hot dog, tedy teplý pes. Tím trochu Lucii od sebe odradil, protože jí připomněl Zdeňka, který měl také tendenci rozebírat cokoliv, čemu nerozuměl z toho, co bylo na Západě běžné. Více než debata o teplém psovi však naděje na jejich vztah uzavřel důsledek jeho konzumace. Párek totiž nebyl úplně čerstvý, navíc už nějaký čas se opaloval na červnovém sluníčku, které mělo obzvláště v těchto dnech opravdu sílu. Honza tak dostal z jednoho nešťastného párku regulérní průjem - takový, na který se nezapomíná do konce života.

A u Honzy to platilo obzvláště. Když se totiž skupinka výletníků z ČSSR vracela k autobusu, Honza ještě pořád seděl na jednom ze záchodů v ZOO. Průvodkyně za ty roky už věděla, kdo Honza je a že bez něj neodjede, takže zamířila se skupinkou v poklidu k autobusu s tím, že na Honzu počkají. Když se blížili k autobusu na parkovišti, Lucku napadlo, že pokud chce utéct, přichází asi poslední šance. Dvě, tři vteřiny ji trvalo, než si urovnala myšlenky a pak se rozběhla.

Utíkala. Nevěděla, co přesně dělá. Ani netušila, co čeká, že se stane. Představovala si, že někdo poběží za ní, možná dokonce i to, že po ní začne někdo střílet, ale ono se nedělo nic. Lidé, kteří s ní přicestovali, povětšinou zaraženě stáli. Někdo za ní sice zavolal: "Slečno, kam běžíte?!?" ale to bylo všechno. A protože jediný příslušník STB, který se zájezdem do Vídně přijel, právě trůnil na záchodě, prostě a jednoduše navzdory vší logice utekla vstříc novému životu.

Lucie nesportovala. V podstatě jediné, čím utužovala kondici, býval sex, ale i s tím to teď bylo nevalné. Sama se tak oprávněně bála toho, jak dlouho dokáže běžet a kam až může doběhnout. Ještě navíc, od autobusu vyběhla sprintem, což ji vzalo značnou část jejich fyzických sil, a tak se postupně běh měnil alespoň v rychlou chůzi. Lucie zatáčela z uličky, do uličky a snažila se směřovat co nejvíce opačným směrem, než ze kterého přijeli. Nebo ze kterého si alespoň myslela, že přijeli.

Vydržela to skoro deset minut. Pak ji definitivně zradily plíce. Zastavila se v dlouhé jednosměrné ulici. Po pravé straně měla park plný stromů a dětských hřišť, který se táhl do dálky. Po levé straně ulice stály obytné domy. Ulice byla prázdná, jen nějaký postarší pán šel proti ní. Lucka ztěžka dýchala, několikrát si i mohutně odplivla. Už nemohla. Nevěděla, kam doběhla, nevěděla, zda nakonec za ní přeci jen někdo neběžel. Nevěděla, kde je a hlavně neuměla jediné slovo německy.

Když k ní došel postarší muž, který mířil směrem, ze kterého Lucie právě doběhla, chytla ho za rameno. Trošku se lekl, ale když viděl mladou a pěknou, i když uřícenou dívku, uklidnil se. Zeptal se jí německy, zda je v pořádku. Lucka mu odpověděla zadýchaně, plynulou češtinou: "Já... Utekla z ČSSR... Já potřebuji Vaši pomoc... Chci tady žít." Muž se na ni díval nechápavě. Řekl ji německy, že nerozumí. "Já ti nerozumím," řekla Lucka. Pak ale dodala: "Já - po-tře-bu-ji - azyl!"

Muž kývnul hlavou. Slovu azyl rozuměl. Nebyl z Vídně, bydlel celý život v malém městečku v dojezdové vzdálenosti přibližně půl hodiny do hlavního města Rakouska. Tohle bylo poprvé, co viděl naživo emigrantku. Kývnul na Lucii, aby šla za ním a dovedl ji ke svému autu. Posadil ji vedle sebe na sedadlo spolujezdce a sám si sedl za volant. V hlavě se mu vybavovalo, že slyšel něco o tom, že existují tábory pro migranty z Východu. Taky ale slyšel něco o tom, že tam podmínky nebývají dvakrát dobré a nikdo z lidí v táboře, poslední chvíle neví, zda se vlastně do Rakouska dostane, nebo zda ho nepošlou zpátky do jeho původní vlasti. Nechtělo se mu riskovat, že by ta malá hezká černovláska měla žít ve špatných podmínkách s omezenou hygienou anebo dokonce, že by ji mohli vrátit zpátky, odkud přišla. Proto nastartoval motor auta a odvezl ji k sobě domů.

IV· Zdeněk hrdina

Konec června byl pro Zdeňka poměrně zvláštní a hlavně nestandardní, což se mu samozřejmě nemohlo líbit. Zdeněk neměl rád změny a červen u něj odstartoval celou sérii změn a nových věcí v jeho životě. Nejhorší pro něj bylo, že dění kolem své osoby nebyl schopen vůbec uchopit a korigovat, natožpak předvídat a nějak se na něj připravit.

Byl poslední červnový pátek, když za ním přišel náměstek a oznámil mu, že u něj v kanceláři čeká nějaký pán od bezpečnosti, který by se Zdeňkem rád mluvil. Zdeněk znejistěl. Sice neměl pocit, že by něco provedl, ale jeden nikdy neví, obzvlášť v takové době, ve které právě žil. Nejhorší pro něj bylo, že nikdy před tím nemluvil s žádným policistou a vždy měl někde vzadu v hlavě ukrytý pocit, že by se jich měl bát. Pocit to byl rozumný, i když šel proti Zdeňkově přirozenosti uznávání autorit. Kdyby i v tomto případě Zdeněk postupoval dle svých klasických hodnot, musel by lidi od bezpečnosti zařadit na podobnou úroveň, jako třeba učitelky ve škole.

Se zvláštním pocitem v podbřišku přišel do náměstkovy kanceláře. Náměstek neměl velkou kancelář. Byla vybavena starým nábytkem, u jednoho malého okna stál dubový stůl. Z každé strany stolu jedna židle. Ta, na které obvykle sedával náměstek, byla samozřejmě pohodlnější. V rohu místnosti byl ještě jeden malý konferenční stoleček a u něj dvě křesílka, která vypadala, že ještě zažila Masaryka. Protože ale dokonce i křesílka věděla, že o Masarykovi se již nemluví, tak o něm mlčela.

Za náměstkovým stolem, v náměstkově židli seděl a čekal mladý vysportovaný muž s pronikavýma modrýma očima. "Dobrý den, kapitán Jan Konečný," představil se mu muž od STB a ukázal Zdeňkovi průkazku. Pak se usmál a podal mu ruku. Zdeněk zahuhlal své jméno a sklopil zrak. Vypadal jako školáček na hanbě. "Nebojte se, přece jste nic neprovedl," řekl náměstek a plácnul Zdeňka po zádech. Chtěl svého podřízeného uklidnit, což se mu příliš nepodařilo. Následně si náměstek, trochu nemotorně, přesunul jedno křeslo z rohu místnosti k velkému stolu, a sedl si vedle policisty.

Zdeněk se bál a bál by se asi mnohem více, kdyby věděl, co kapitán Jan Konečný v poslední době prožil a s čím byl konfrontován každý den. Kdyby jen tušil, že kapitán jel s jeho bývalou ženou do Vídně a že ve chvíli, kdy ona utíkala za svým snem o svobodě na Západě, tak on seděl na záchodě s průjmem, který mu vyvolal zkažený párek. Honza si tenhle výlet rozhodně neužil tak, jak si představoval. Mnohem větší peklo ale zažil až po svém návratu do vlasti. Honzův nadřízený vypadal, že exploduje, když mu musel kapitán přiznat, že mu v zájezdu plném straníků utekla šestadvacetiletá holka. Honza si toho hodně vyslechl od svého šéfa, ale to mu vadilo o něco méně než to, co pak musel poslouchat každý den od svých kolegů. Nenáviděl vtipy: "Tys ale prosral svoji šanci... Nejhorší je, když se ti v práci něco posere... Znáš ten krásný pocit, když ti to nejde a nakonec se fakt tak úžasně posereš? To je blaho. To je lepší než sex."

Tyto vtipy a mnohé další často v poslední době slýchal a zatím, co se ostatní dobře bavili, on proklínal Lucii a to, že utekla. Nadával i sám sobě, že si dával ten blbej párek, který ho zcela vyřadil z provozu. V práci to Honza po Lucčině útěku neměl jednoduché a všechny ty řeči a pitomé vtipy si chtěl na někom vykompenzovat. Bohužel to nemohl udělat na lidech, kteří jeli v autobusu s ním, protože věděl, že to jsou lidé obvykle v dobrém postavení a s dobrými konexemi. Kdyby se zkoušel hojit na nich, mohlo by se také dobře stát, že už další den by byl bez práce. Byl z celé situace rozhozený, protože se po něm chtělo, aby Lucčin útěk nějakým způsobem řešil. Aby našel někoho, kdo její útěk vykompenzuje spoluprací, kdo možná pomůže Lucku v Rakousku najít. STB totiž samozřejmě věděla, že Lucie není zaregistrovaná na žádném z rakouských úřadů, takže se patrně někde zatím volně pohybuje po krajině, což mohla být příležitost ji nepozorovaně dostat zpět do vlasti a dát ji její přešlap pořádně sežrat. Jenže jak má jeden československý důstojník hledat jednu malinkou, ztracenou holku v osmimilionové zemi. A to ještě bylo možné, že už taky třeba vůbec není v Rakousku a že překročila nějaké další hranice. V tom případě by se Honzovo hledání rozšiřovalo na celý svět.

Právě na Zdeňkovi si Honza plánoval, že si trochu zahojí své pochroumané ego. Zdeněk sice byl ve straně, ale byl to z Honzova pohledu až příliš řadový soudruh, takže si mohl dovolit na něj dupnout. Dokonce si říkal, že třeba i nějaká ta facka by mohla být v toleranci. Bohužel hned poté, co dorazil na Zdeňkovo pracoviště, si ho vzal stranou místní náměstek a vysvětlil mu, že za Zdeňkem stojí a že si nepřeje, aby měl Zdeněk problémy. Dokonce se vnutil i jako spolusedící u výslechu. Honzovi se to vůbec nelíbilo, ale věděl, že náměstek má na STB mnohem vyšší konexe a taky slovo, než on sám, takže mu nezbylo než souhlasit.

Zdeněk nevěděl ještě jednu věc, a to, že si Honza nechal vyvolat Lucčiny fotky se ZOO a pravidelně nad nimi onanoval. Představoval si u toho, jak ji chytil přitom útěku, odtáhl zpět do vlasti a následně si ji vzal k sobě do kanceláře, kde ji tvrdě, ale opravdu hodně tvrdě, potrestal. V jeho představách to bylo tak na přírodno, jako to na přírodno nikdy nikdo před tím nedělal. Honza miloval pocit dominance, což se projevilo i při jeho výběru povolání. Pocit, že má fyzicky i psychicky navrch vyhledával ve všem. I v sexu a tohle jeho ukájení bylo v dané chvíli to jediné, co mu přinášelo trochu uspokojení v životě. Samozřejmě, že kdyby tohle Zdeněk věděl, tak by mu to ničím nepomohlo. Určitě by se ještě o něco více bál, protože by pochopil, jak strašně ním policista pohrdá a možná by se z toho psychicky i sesypal.

Honza nesnášel Zdeňka od prvního pohledu. Přišlo mu neuvěřitelné, že ta zmizelá kráska si někdy vzala toho pihatého zrzouna. Ze srdce ho teď nenáviděl tak, jako nenáviděl Lucii. Jenže tu byl ten pitomý náměstek, který sloužil jako Zdeňkova tichá hradba.

Kapitán zahájil výslech, a protože ho náměstek otrávil svou přítomností a on necítil moc důvodů se zdržovat, šel rovnou k věci: "Víte, že Vaše bývalá žena utekla do Rakouska?" Zdeněk zesinal a chytl se opěrek křesla, ve kterém seděl. Kdyby stál u zdi se zrcadlem, opakovala by se scéna ze začátku února, kdy se po něm celý svezl. Cítil teď podobné pocity. Svůj šok tentokráte nikterak nepřehrával "Cože?" ztěžka ze sebe vysoukal. Kapitán se tvářil, že jeho poznámku přeslechl. "Věděl jste, že chce utéct?" ptal se dál. Jeho hlas zněl přátelsky a klidně, ale oči měl zvláštně tvrdé. Zdeněk jen zavrtěl hlavou, nebyl schopen slova. Zdeněk, stejně jako Libor, sice vzhlížel k socialistické vlasti, ale na rozdíl od Libora, to nebyla slepá oddanost. Libor by samozřejmě okamžitě přiznal, kdyby byl ve Zdeňkové kůži, že za ním Lucka byla a že se mu s tím svěřila. Libor by to možná dopředu nahlásil. Zdeněk sice uctíval vlast, jako svou autoritu, ale hlavně uctíval své pohodlí a svůj životní standard a tak tušil, že kdyby se přiznal, že o Lucčině touze utéct tušil a nic neudělal, tak by to s jeho pohodlím mohlo nepříjemně zamávat.

"Oni spolu nežijí a nejsou moc v kontaktu, viďte, Zdeňku?" řekl náměstek s povzbudivým úsměvem. Zdeněk přikývl. Stále nebyl schopen slova. "Ona jeho paní nebyla úplně dobrá soudružka. Dokonce porušila nařízení potratové komise. Právě proto, že nebyla úplně oddaná našim principům a našemu lidu, se s ní Zdeněk rozvedl, víte?" doplnil náměstek a podíval se na Honzu. Ten přikývl. Přál si v té chvíli být kdekoliv jinde. Přál si právě teď trestat Lucku za to, co provedla. Na přírodno, jak jinak. Stále více nechápal, co Lucka mohla na tom ňoumovi, co sedí proti němu a není schopen slova, vidět. Zdeněk pro něj nebyl synonymum chlapa. Už když ho viděl, tak se mu nelíbil a když mluvil, nebo spíše když mlčel, protivil se mu čím dál tím více. A ještě ty zrzavé vlasy. To se mu přímo hnusilo. Neměl rád zrzky. Měl už od dětství utkvělou představu, že všichni zrzci strašně prdí. Ta představa neměla vůbec žádné logické opodstatnění, ale Honza tomu věřil. Zdeňkem proto pohrdal a nemohlo tomu pomoci ani to, že Zdeněk měl poměrně vysportovanou postavu, a kdyby se postavil Honzovi v ringu, byla by otázka, kdo by vyhrál.

"S vámi to docela zamávalo, že?" zeptal se náměstek Zdeňka. Zdeněk se zmohl na první kloudnější odpověď. "Ano, já se omlouvám. Vůbec jsem netušil, že se může něco takového stát, jsem z toho hrozně špatný a je mi z toho hrozně špatně. Vážně. Udělalo se mi úplně zle."

Honza byl naštvaný. "Kdo tady ten výslech vede, já nebo náměstek," říkal si v duchu. Nahlas ale neřekl nic, a tak dostal nevyžádanou odpověď obratem. Náměstek se podíval na Honzu: "Skočte Zdeňkovi pro vodu, vždyť vidíte, jak to s chudákem zamávalo." Honza by v té chvíli nejraději chytl náměstka za hlavu a několikrát s ní praštil o stůl. Místo toho se ale zvedl a poslušně šel pro sklenici vody.

"Jo, a když už půjdete do kuchyňky, postavte mi tam vodu na kafe. Děkuji," volal za ním ještě náměstek.

Zdeněk z práce odešel naprosto strhaný. Proti všem svým zásadám nezamířil z práce rovnou domů, ale vzal to ten den do nejbližšího baru. V baru bylo celkem prázdno, bylo teprve půl čtvrté odpoledne, a tak pravidelná klientela, která ale stejně nebyla příliš početná, ještě byla doma, případně v práci.

Zdeněk si sedl přímo k baru na stoličku a objednal si panáka vodky. Obsluhovala zde menší blondýnka, která měla jistou vzhledovou podobnost se Zdeňkovou, čerstvě emigrovanou, bývalou ženou. Servírka, ale byla evidentně mladší. Lucce bylo 26 let, slečna za barem se jmenovala Eliška a teprve ji táhlo na osmnáct. Byla čerstvě po vyučení a tohle byla její první práce, která ji zrovna moc nebavila. Vzhledem k tomu, že Eliška ale neměla žádné větší ambice, tak v práci své uspokojení nehledala a situaci prostě přijímala takovou, jaká byla.

"Jak to mohla udělat?" řekl sám pro sebe Zdeněk polohlasem. Servírka mu zatím nevěnovala příliš pozornosti a tak si této poznámky nevšimla. Ani pro ni nebyla určená. Zdeněk se obvykle se svými problémy nesvěřoval a ani teď to neměl v plánu. Jenže se situace vyvinula malinko jinak.

Byla sobota, půl druhé ráno. Bar měl zavíračku o půlnoci, ale již před půlnocí byl skoro prázdný. Zůstal tu jen Zdeněk, který byl viditelně pod obraz. Už po druhé tento rok se kvůli Lucii totálně zřídil, což následně přiradil k dalším Lucčiným prohřeškům. Byl si jistý, že se mu ještě nikdy před tím v životě nestalo, aby se dvakrát opil v tak krátkém období. A ještě navíc se tentokráte opil tak, že mu i řeč dělala značné problémy. Přesto, že si uvědomoval, jak moc toho vypil oproti svým standardním možnostem, se zatím nechystal domů. Servírka sama v sobě vyhodnotila, že si ji vlastně celkem líbí, takže ho nechala v baru, i když už bylo po zavíračce. Jediné čeho se bála, bylo to, že nevěděla, zda vlastně má vůbec na útratu za to všechno, co tu vypil. Kdyby neměl, musela by to zaplatit ze svého.

Zdeněk už stihl blondýnce převyprávět celý svůj životní příběh s důrazem na události posledních dní a dnešního výslechu. Alkohol udělal své a vzbudil v něm neobvyklou potřebu se někomu vyzpovídat, a protože po půlnoci v baru nikdo jiný nezůstal, neměl moc na výběr komu říct, co se stalo. Nečekal žádné rozhřešení, nechtěl ani sdílenou sounáležitost, prostě to jen chtěl celé někomu říct. Servírka ho v podstatě celou dobu neposlouchala. Částečně proto, že když začal vyprávět, snažila se uklidit v baru po posledních hostech, částečně proto, že ji to vlastně celé nezajímalo.

Z celého Zdeňkova vyprávění si zapamatovala pouze dvě věci. Ta první byla, že mu utekla žena, což byla informace poměrně zajímavá, vzhledem k sympatiím, které chovala ke Zdeňkově vzhledu a ta druhá, že ho vyslýchala STB. Zdeněk měl často tendenci přehánět, takže svůj výslech přibarvil, protože kdyby řekl pravdu a popsal, jak kapitán z STB vařil u nich v podniku kávu, tak by mu to možná ani nikdo nevěřil. Navíc, by nevypadal jako hrdina, což byla pozice, do které se ve svém vyprávění statečně pasoval a Eliška mu ji sežrala i s navijákem. Líbilo se ji, že u ní v baru sedí hrdina bez ženy.

Zdeněk znovu začal vyprávět něco o tom, jak je všechno kolem něho na nic. Teď již se jen opravdu těžko daly sledovat jeho myšlenkové pochody. Skákal z leva doprava a ze svého dětství do blízké i vzdálené budoucnosti, od jednoho tématu k druhému a do toho silně huhlal, což bylo vzhledem k jeho alkoholovému opojení pochopitelné. Eliška si sedla na barovou stoličku vedle něj a pohladila ho po zádech. "To bude dobrý," řekla. Nic moc jiného říct nemohla, protože si vlastně nebyla jistá, co přesně Zdeňka štve a co by mělo být dobré. Naštěstí to byla dostatečně univerzální věta, po které si Zdeněk přestal stěžovat, takže ho znovu pohladila, tentokráte po vlasech a řekla: "To bude dobrý. Určitě." Zdeněk se otočil k ní a upřel na ni veškeré zbytky svého soustředění. Ona ho za odměnu pohladila po tváři. "To bude dobrý, uvidíš."

"Já vím Lucko," řekl Zdeněk, políbil ji a pak ji položil na barový pult.

Nebránila se a ani ji nevadilo, že to na barovém pultu bylo poměrně nepohodlné, že se musela hlídat, aby nerozbila žádnou ze skleniček, která tam po Zdeňkovi zůstala, že musela vzdychat a dělat, že ji to vzrušuje, ač ji to vlastně vůbec nebavilo, že ji ještě dvakrát během sexu řekl Lucko.

V· Životní štěstí

Zdeněk s o devět let mladší Eliškou začal chodit. A protože Zdeněk byl člověk zásadový a jeho hlavní a neporušitelnou zásadou bylo - ze všeho, v co věřím, musím něco mít - začal tak trošku věřit na lásku, protože z ní měl sex. Alespoň tak si to interpretoval. Dokonce ho napadlo, zda by měl Lucce odpustit ten útěk, protože bez něj by se s Eliškou nepotkali, ale nakonec usoudil, že by neměl, a tak se na ni zlobil stejně jako tenkrát, když šla na potrat. Lucku to však vůbec nemuselo trápit, protože v té chvíli byla více jak 300 kilometrů daleko.

Jediné, co Zdeňka ve vztahu s Eliškou mrzelo, byla její pasivita během jejich intimních chvilek. Sice mohl mít sex v podstatě kdykoliv chtěl, ale Eliška si vždy jen lehla a roztáhla nohy, čímž skončila veškerá její snaha. Trošku to nabourávalo Zdeňkovu představu o tom, že ze vztahu má to, co by z něj mít chtěl. "Na druhou stranu," říkal si Zdeněk "mít pořád stejný sex, je o něco lepší, než nemít žádný sex."

Svou mikro kapitolu v životě bývalých manželů uzavřel výslechem i kapitán Jan Konečný. Útěk Lucie nebyl pro STB tou nejdůležitější věcí, protože Prahou a vůbec celým Československem se začalo rozšiřovat až příliš demokratické smýšlení. V té době už každý, kdo měl v naší kontrarozvědce ruce a nohy, pracoval na událostech a věcech, které byly v běhu a které se už nedaly zastavit. Případ byl tedy odložen, protože nebylo příliš koho stíhat a nebylo ani koho dohnat ke spolupráci, což samozřejmě bylo často dáváno Honzovi za vinu.

Zvláštní na tom všem bylo, že zatímco Lucie si již nikdy na Honzu nevzpomněla a Zdeněk si na něj vzpomněl jen ve chvílích, kdy se mu hodilo vytáhnout historku s výslechem, Honza se k nim v myšlenkách často vracel. A hlavně k Lucii a k její fotografii se ZOO. Měl ji doma vystavenou, a protože si nenašel nikdy partnerku, tak se s ním Lucčina fotka stěhovala z bytu do bytu, z kanceláře do kanceláře. Honza po revoluci začal nějak rychle stárnout. Hned po revoluci nastoupil v Praze k městské policii, ale protože ho dohnala jeho minulost, tak ji musel opustit. Následně dělal hlídače na stavbách, či ve větších továrnách a objektech. Nakonec nastoupil do invalidního důchodu, který získal díky bývalému nadřízenému z STB, který ani po změně režimu neztratil vliv. A zatímco Honza postupně šedivěl a chystal se na důchod, Lucka na té fotografii zůstávala stejně usměvavá, stejně svůdná a navždy s ním.

V době, kdy se naší vlastí šířily prodemokratické myšlenky a některá západní média přinášela první zprávy o tom, že v Československu se už možná taky něco děje, prožívala Lucka zcela nový a doposud nepoznaný život. Muž, kterého oslovila, se jmenoval Friedrich a bydlel v malém městečku jménem Hornstein. Bydlel tu se svojí osmnáctiletou dcerou Biancou. Bianca se narodila, když bylo Friedrichovi 40 let. Jeho žena byla o dvanáct let mladší. Bohužel, tři roky po té, co malá Bianca přišla na svět, diagnostikovali Friedrichově ženě rakovinu. Její nemoc nabrala rychlý spád. A tak Bianka v necelých čtyřech letech přišla o maminku.

Friedrich žil od té doby se svou dcerou sám a začal se stranit lidí a celkově se snažil příliš nevnímat svět kolem sebe. Chtěl jen vychovat svou dceru jako hodnou a poctivou dívku, protože takový byl celý život on i jeho žena. Pán Bůh na Biance šetřil krásou, o to méně však na ní šetřil živou váhou, a tak Bianca už v desíti letech pochopila, že být hodnou a poctivou dívkou je pro ni možná nejlepší volba pro cestu životem. A jak se časem ukázalo, byla to pro ni ta nejlepší varianta. Když měla 14 let, tak si našla svého prvního přítele a s tím chodila do dnešního dne.

Když Friedrich přivezl domů běženkyni z Československa, která neuměla ani slovo německy, byla z toho Bianca lehce zaskočená, ale protože už dávno rezignovala na otcovy občasné úlety, vzala to jako fakt a Lucku akceptovala.

Lucie, jako mnohokrát před tím, vůbec nechápala, co se kolem ní děje. Friedrich ji ubytoval v jejich dvoupatrovém domě se zahrádkou. Vyklidil jí menší pokoj a v podstatě po ní vůbec nic nechtěl. Kdyby chtěla, tak dokonce života mohla žít v malém pokoji u Friedricha doma a nehnout ani prstem. Lucka byla u vytržení. Z počátku se trošku bála, ale její strach rozptýlila Bianca, která hned po té, co se sžila ze skutečností, že má doma cizí ženu z Československa, se snažila s Lucií komunikovat. Lucka se díky Biance začala učit německy a po dvou měsících byla schopna něco málo prohodit i se svým hostitelem. O Friedrichovi se nedalo mluvit jinak, než o hostiteli, protože ji ubytoval, živil a vlastně i šatil a přitom se nedožadoval ničeho na oplátku.

S tím ošacením to bylo pro Lucii zpočátku nejhorší. Když se rozhodla pro útěk, neměla s sebou vůbec nic, a tak musela vzít zavděk vyřazenými věcmi po Biance. Přestože Bianca byla o osm let mladší než Lucka a přesto, že Lucce dávala oblečení minimálně dva, tři roky staré, Lucka v jejich tričkách byla zcela utopená. Byly ji dlouhé i široké. Kalhoty musela utahovat páskem, aby jí nepadaly. Pásek samozřejmě nezakryl, že by se do Biančiných kalhot vlezla čtyřikrát. Bylo jí to celé krajně nepohodlné a nepříjemné, ale nechtěla se dotknout svých hostitelů, takže veškeré oblečení přijímala s úsměvem a občas se snažila i naznačit, že se jí líbí.

Po té, co se naučila alespoň základní německé fráze a byla se schopna částečně za pomoci rukou a nohou domluvit, začala splácet svůj dluh vůči Friedrichovi. Uklízela u něj, prala, myla nádobí, věšela prádlo a snažila se pomáhat všude, kde se jen dalo. Chtěla i vařit, ale to zkusila dvakrát, než Friedrich s Biancou vyhodnotili, že to nebude úplně ono a naznačili jí, že vařit si budou raději sami. Lucie začala chodit i na nákupy. Friedrich ji to nezakazoval, byl rád, že na nákupy nemusí chodit on. Ani jednoho nenapadlo, že kdyby někdo na Lucii upozornil úřady, mohlo by jejich dobrodružství rychle skončit. Naštěstí však nikoho z místních nenapadlo to udělat.

Za ta léta, co uplynula od smrti jeho manželky, si Friedrich zamilovat chvíle, kdy byl doma sám. S příchodem Lucie jeho samota trochu ustoupila stranou, protože zpočátku byla Lucka pořád v jeho domě a tak byl rád, že se to po dvou měsících začalo měnit. V městečku si samozřejmě mnoho místních Lucky všimlo a začalo se říkat, že Friedrich se na stará kolena zbláznil a koupil si mladou holku odněkud z východní Evropy, ale jemu to bylo jedno. Biancu to štvalo a občas měla chuť kvůli tomu ztropit scénu, ale zase nechtěla riskovat, že by na Lucku upozornila. Na rozdíl od Lucie a Friedricha nebyla lehkovážná a uvědomovala si nebezpečnost celé situace. Bianca postupně začínala mít Lucii ráda. Bylo to i proto, že Lucka ji začala pomáhat s výběrem oblečení a ukazovala jí jak se líčit. Stávaly se z nich kamarádky a s rozvojem Lucčiny němčiny dostával jejich vztah až sesterský charakter, a Biacna si proto nedovedla představit, co by se asi stalo, kdyby se na Lucku a její nelegální pobyt u nich doma přišlo.

Lucce za začátku život u Friedricha vyhovoval. Mohla se v poklidu aklimatizovat, učit jazyk a být v prostředí malebného městečka. Všude kolem byly lesy, vše vonělo a bylo neuvěřitelně krásné a zároveň pokrokovější, než byl tehdejší život v Praze. Alespoň jí to tak připadalo.

Po chvíli nic nedělání si ale připadala neužitečná. Díky každodenní nutnosti komunikace se docela rychle zlepšovala v jazyce a pouze domácí práce ji nemohly uspokojit. Chtěla začít pracovat. Chtěla splatit Friedrichovi to, co do ní investoval a začít žít svůj svobodný život v Rakousku.

Svěřila se s tím Friedrichovi a Biance při jedné společné večeři. Oba její hostitelé se po sobě překvapeně podívali. Lucie nebyla v jejich zemi legálně, a tak představa, že začne pracovat, nevypadala úplně reálně. Chvíli o tom vedli diskuzi a snažili se Lucce její nápad rozmluvit, ale o tom Lucka nechtěla ani slyšet. Vždy, když si něco vzala do hlavy, tak udělala vše proto, aby svého cíle dosáhnula a i teď byla odhodlaná se toho nevzdat. Friedrich ji nakonec slíbil, že se pokusí něco vymyslet a svůj slib dodržel.

Uplynuly tři týdny od chvíle, kdy Lucie poprvé vyslovila svou prosbu pracovat, do chvíle, kdy nastoupila do menší kavárničky na okraji Vídně. Friedrich, i přes svůj pokročilý věk, pracoval v jedné z vídeňských výrobních firem, jako vrátný a po šichtě často chodil právě do této kavárny. Jednou ho napadlo, aby se zeptal, zda by tu nebyla práce pro jeho dceru a majitel svého pravidelného hosta neodmítl.

Vše tedy bylo domluveno a Lucka mohla na Biančiny doklady nastoupit do kavárny. Výhodou bylo, že ji Friedrich mohl povětšinou vozit autem do práce a zpět, takže pokud nepracovala o víkendu, nebo neměla odpolední směnu, nemusela řešit přepravu autobusem a složitosti dojíždění do hlavního města.

Lucie si práci v kavárně zamilovala. Vůbec si nedovedla představit, že může na světě existovat takový podnik. Čisté, nekuřácké prostředí, obvykle milí hosté, kteří si dali třeba jen vídeňskou kávu a dortík a pak pokračovali v cestě z práce domů, z domu do práce, anebo prostě odněkud někam. Něco takového Lucka ze své vlasti neznala. Původně nepocházela z Prahy, ale z malé vesničky u Berouna. Na celou vesnici byla jedna zakouřená hospoda a v té hospodě se scházeli všichni místní obvytelé. Největším frajerem tam byl Pepa, který dokázal za večer stáhnout krabičku cigaret a pak vypít na ex půllitr vodky. Chlapi pak uzavírali sázky, jak dlouho vydrží Pepa nezvracet a Pepa zadržoval zvratky, co nejdéle to šlo, případně tak aby vyhrál ten, či onen jeho oblíbenec, který do něj vložil důvěru a se kterým se potom šábnul o vyhranou částku. Samozřejmostí bylo, že ať už starou paní hospodskou, tak místní mladé brigádnice, plácali štamgasti po zadku a častovali rádoby vtipnými sexuálními poznámkami a narážkami.

Nic takového se ve vídeňské kavárně nedělo. Nikdo Lucii po zadku neplácal a nevolal u toho: "Teda ta má cejny... Jak se krásně celá vlní, když ji plácneš po prdeli... Libí se ti to, že?" ani nic dalšího, co si Lucka pamatovala ze svého dětství. Hosté byli ve většině případů milí a všichni se k Lucce chovali, jako k sobě rovné. Navíc křičet po Lucii "že má teda cejny," nikdo nemohl ani ve vesnické hospodě, protože velká prsa Lucie nikdy neměla.

V době, kdy se v Československu blížila revoluce, tak řešila Lucie úplně jiné věci. Měla pocit, že se dostala do ráje a že začíná konečně žít tak, jak by měla.

                                                           VI· Liborova chvíle slávy

Zatímco Lucka prožívala v Rakouskou doposud jedno z nejšťastnějších období svého života, v jejím pražském bytě to bylo přesně naopak. Vendula s Liborem se poměrně často hádali a nejobvyklejší příčinou hádky bylo právě jejich bydlení. Vendula chtěla bydlet v něčem větším, kam by si mohla pozvat přátele a nemusela se za byt stydět. Libor se jí snažil vysvětlit, že nechce zneužívat otce a žádat ho o byt, protože by to bylo proti dobrým mravům. Navíc, ale to Vendule samozřejmě neřekl, neměl rád její kamarády. Vendula se obecně přátelila s chlapy typu "alfa-samec na druhou" a vedle takového chlapa malý, černovlasý Libor s poměrně jemným hlasem, prostě zanikal. Jinak se ale vlastně hádali skoro o všechno - o to, kdo umyje nádobí, kdo uklidí pokoj, kdo neumyl nádobí a kdo neuklidil pokoj, kdy se půjde spát a tak dále a tak dále. Do toho i Vendule začínala vadit Liborova neustálá zásoba otázek. Libor se sice postupně ve vztahu otrkával a již se neptal na každou maličkost, ale ještě pořád měl potřebu ve chvílích krize utéct k nějaké otázce. Myslel si, že jeho otázky jsou obranné a pomohou mu zklidnit přicházející hádku a otevřít diskuzi, obvykle ale rozvířily hádku, případně uzavřely jakýkoliv prostor pro diskuzi. Občas to byla ale jen Liborova hloupost. Například zeptat se ženy: "A tobě ten nehet na zemi vadí?" to je prostě sebevražda.

Oběma v bytě paradoxně chyběla Lucie. Byt totiž Lucce patřil a před ní si nedovolili řešit to, že v bytě byl nepořádek neustále, protože to byl obvykle Lucčin nepořádek a oba k ní cítili určitý vděk za to, že je u sebe nechala.

Když se tak začátkem října Liborovi naskytla příležitost vyrazit na dva dny do Brna, byl docela rád, že na chvíli vypadne z bytu. Hlavně ale byl rád, že účelem jeho cesty do Brna byla soutěž mladých básníků. Do soutěže bylo vybráno deset nejnadějnějších básníků z republiky, kteří měli předložit k posouzení jedno dílo, které komentovalo dnešní dobu - tedy vyzdvihovalo stranu a vládu - a dvě další díla na libovolné téma. Libor měl trošku problém s tím, najít nějaké dvě jiná použitelná díla, ale nakonec vyštrachal něco z doby, kdy začínal svůj vztah s Vendulou a tolik se ještě nehádali.

Nejvíce se Libor těšil na to, že v pátek - první den soutěže - bude moci každý z básníků přednést jednu ze svých básní. Muselo se jednat o báseň, kterou nebude porota znát předem a kterou bude hodnotit až na místě. Libor rád recitoval své básně veřejně. Původně chtěl vytáhnout v rámci veřejné recitace své srovnání Lucie s Klementem Gotwaldem, pak ale dostal trochu obavu, že by na báseň, a potažmo na něj, mohlo být nahlíženo negativně, když Lucka emigrovala. Pak jej napadlo, že by mohl Lucčino jméno zaměnit za Vendulu, ale v té chvíli ho pojal mnohem větší strach, že by se to třeba mohla Vendula dozvědět. Rozumně usoudil, že nebude dobré se Venduly ptát, zda by jí případně vadilo, kdyby to udělal, protože by jí to patrně vadilo, a kdyby jí to náhodou bylo jedno, tak by alespoň ztropila scénu, protože to vypadalo tak, že v poslední době ji nebaví nic jiného, než Liborovi tropit scény a za něco mu nadávat. Takže i to zavrhl, nachystal si hned několik svých básní, které oslavovaly socialismus, a řekl si, že se ještě rozmyslí, kterou veřejně zarecituje.

Soutěž začínala ve dvě hodiny odpoledne a tak se Libor připravil, půjčil si auto od táty a v deset hodin vyrazil z Prahy směrem do moravské metropole. Liborův táta hrál v celém příběhu mnohem větší roli, než Libor tušil. Předseda komise v soutěži totiž nebyl původně z Prahy, ale chtěl se do ní přestěhovat a tak mu Liborův táta zajistil bydlení v Praze za jednu podmínku: "že pro mého syna, který je bohužel zcela bez talentu, najdete v té Vaší soutěži místo a skončí nejhůř třetí." Předseda komise na to logicky odpověděl: "Bydlení v Praze je bydlení v Praze," a byla ruka v rukávu. Libor to ale nemohl a nesměl tušit, protože jinak by se samozřejmě s vystoupením a svou cenou nesmířil. Stejně tak, jako by se asi nesmířil s tím, že si jeho táta myslí, že je bez talentu. Libor ale také nemohl tušit, co jej ještě v průběhu jednoho dne všechno čeká. Pro Libora byl rok 1989 rokem velkých změn a nových poznatků a to přitom ještě pořád bylo před událostmi ze sedmnáctého listopadu. I tak tento rok postupně utvářel jeho vnímání komunistické strany a socialistické vlasti a také jeho vnímání mezilidských vztahů a sexu. Zdánlivě se jednalo o dvě velmi vzdálené věci, které člověk obvykle utužoval samostatně, v jiné časy a při jiných situacích. Přesto v tento den, ve kterém se Libor plánoval proslavit svými básněmi, se tyto dvě věci překvapivě spojili.

První Liborovy dojmy z cesty do Brna byly jakékoliv, jen ne pozitivní. Těsně před nájezdem na D1 totiž zastavil na benzínové stanici, aby dočerpal pohonné hmoty. Když se vracel k autu, oslovil jej starší muž, zda náhodou nepojede po dálnici do Brna a zda by jej nevzal sebou. Liborovi bylo hloupé odmítnout důchodce, takže se spolucestujícímu nebránil.

Pán nasedl do auta a v podstatě obratem začal zapřádat hovor. Vyprávěl Liborovi o tom, že je z Brna, ale že má vnučku v Praze, a tak se k ní snaží jezdit stopem, protože už je v důchodu a když ho sem tam někdo zadarmo sveze, tak on ušetří a může pak třeba koupit vnučce na oplátku nějaký dárek. Pán byl zasloužilý soudruh, co budoval vlast, což dnešní mladí už nemohou ocenit, a tak i o tom vyprávěl a mluvil a mluvil a mluvil tak dlouho, že by to málokdo vydržel. Liborovi by ale ani nevadilo to všechno poslouchat, možná by se rád i něco dozvěděl o původním budování vlasti, a jak se to dělalo u nás kdysi, jen kdyby jeho spolucestující šíleně nepáchl.

Bohužel, stopař z benzínky byl v Praze čtyři dny v jednom oblečení, ve kterém přijel a ve kterém se teď vracel domů. Jak se dozvěděl Libor z příběhu, pán svoji vnučku nezastihl doma, protože odjela na dovolenou, což on nevěděl, protože se svojí dcerou, matkou vnučky, nemluví, ale když už byl v Praze, tak po ní prostě čtyři dny chodil a poznával hlavní město. Jenže si zkuste představit, že Vám je 67 let, 4 dny vkuse chodíte po hlavním městě, přespáváte tam, kde se dá, a 4 dny se nevykoupete a nevyměníte si prádlo za čisté. Libor v autě velmi rychle poznal, jak jste po takové volnomyšlenkářské akci cítit.

Nejprve se Libora začal zajíkat. Potom jej začaly pálit i oči, nebo si to vsugerovával, a zápach postupně sílil. Libor dokonce na chvíli zkusil stáhnout okénko, ale jet po dálnici se staženým okénkem se moc nedalo. A zasloužilý soudruh stále vyprávěl. Jen na chvíli se zarazil. Překvapilo jej, že Libor stáhnul okénko. Vzhledem k tomu, že jej ale hned zase vrátil zpátky, tak se uklidnil. Pomyslel si, že patrně bude šofér vozidla lehce retardovaný, konec konců tak i trošku vypadal. Původně to chtěl dokonce přejít a pokračovat tam, kde právě skončil u vyprávění, ale nedalo mu to.

"Co to zkoušíte s tím okénkem? Jet na dálnici se staženým okénkem se nedá," zeptal se a souběžně hned i informoval Libora.

"Jo, já vím, že to nejde," odpověděl Libor

"Tak co jste to zkoušel?"

"Ale nic."

"Něco jste musel zkoušet, co to bylo?"

"Něco tu je trochu cítit," snažil se ještě Libor situaci mírnit.

"Jo to bude asi z polí, oni teď často hnojí," všeznale mu odpověděl důchodce.

"Hnojit v říjnu...?" Libor si nebyl jistý a svou nejistotu vyslovil to nahlas.

"A co by tu tak jiného mohlo páchnout?" znovu se zeptal jeho spolujezdec.

To už ale Libor nevydržel, znovu stáhnul okénku a na nejbližším výjezdu z dálnice sjel. Zasloužilý socialista znejistěl: "Tudy se do Brna nejede."

"Já vím!" vykřikl Libor v zoufalství a dupl hned za sjezdem na brzdu. "Vystupte si!" nařídil. Důchodce se na něj díval nechápavě a zaraženě. "Smrdíte! Strašně zapácháte, ale fakt hrozně! Nezlobte se, já mám soudruhy rád, všechny soudruhy a nejvíce ty zasloužilé, ale takhle soudruh prostě smrdět nemůže! To se nedá dýchat. Vy snad necítíte, jaký to je puch? Vystupte si, hned!" Libor křičel jako smyslu zbavený. Důchodce beze slova vystoupil z auta a prásknul dveřmi.

Libor se znovu chystal najet na dálnici, když hned u nájezdu uviděl dívku. Na to, že byl říjen, byla poměrně lehce oblečená. "Ta by mohla vonět," řekl si sám pro sebe a zastavil. Dívka nastoupila a on se znovu rozjel. "Za kolik?" zeptala se ho jeho nová spolucestující, aniž by se představili, aniž by si cokoliv řekli. "Já Vás svezu zadarmo, kam jedete?" řekl Libor. "Ale já nechci svézt, mě by zajímalo, zda byste se chtěl svézt vy? Nebo to bude jenom kuřba?"

Libor šokovaně dupnul na brzdu a otočil hlavu k prostituce, aby si ji pořádně prohlédl. Bohužel si neuvědomil, že již najel na dálnici, takže auto, co jelo za ním, muselo také prudce brzdit a jeho řidič začal podrážděně troubit. Libor omluvně mávnul do zpětného zrcátka a znovu přidal plynu. Byl ale zcela konsternovaný.

"Vy... Vy jste...," hledal to správné slovo.

"Kurva," odpověděla mu dívka od nájezdu na dálnici. "Heleď, koloušku, nebudeme z toho dělat kovbojku. Nevím, co sis myslel, že tam takhle oblečená dělám, ale prostě mě u dalšího sjezdu vyhoď, on se najde někdo, kdo mě pak zase popoveze kousek zpátky."

"Vy? Vážně existujete? I v socialismu?" zeptal se Libor. Kdyby existovala soutěž v kladení nesmyslných otázek, mohl by v klidu usilovat o první místo. Tento dotaz by mohl patřit i do zlatého fondu soutěže.

Dívka se zasmála: "My přece existujeme všude. Nezapomeň mi zastavit." To už si ji ale Libor zvládnul rychle prohlédnout a najednou se mu nechtělo ji jen tak nechat vystoupit. Byla poměrně hubená, o něco starší než Libor, ale ne o moc, měla na krátko střižené hnědé vlasy, pronikavé zelenohnědé oči a celkově se mu líbila. Libora najednou lákalo zkusit něco, o čem si myslel, že může jen číst, nebo co bylo občas vidět v amerických filmech.

"Já... Já bych do toho... Asi to, no... Jako šel?" vykoktal ze sebe.

"Do čeho? Chceš mě teda vojet?" zeptal se ho prostitutka. Polkl a pak přikývl. "Hele, tak tady kousek sjedeš a jdeme na to. A co ti tu v tom autě tak smrdí?"

Libor samozřejmě chtěl vylíčit vtipnou historku s dnešním prvním stopařem, ale protože byl naprosto rozrušen a vzrušen, tak z něj vypadlo spíše jen nesouvislé zakoktání ničeho. Prostitutka se tím bavila. Dokonce si říkala, že mu možná dá i nějakou slevu.

Auto sjelo znovu z dálnice, tentokráte zcela podle pokynů lehké ženy. Libora donavigovala na tiché místo těsně pod dálnicí. "Jak si to budeš přát? Můžeme i klidně v lese?" zeptala se ho. Libor to chtěl na zadní sedačce. "Tak jo," přikývla a sundala si tílko, pod kterým nic neměla. Vystoupila z auta a přešla na zadní sedačku. Libor v té chvíli byl neuvěřitelně nervózní a ještě mnohem více vzrušený ze zakázaného ovoce. Bohužel Liborovo extrémní vzrušení předurčilo následující dění. Libor do dívky pronikl a po dvou pohybech explodoval.

Samotný sex s prostitutkou byl tedy pro Libora zklamáním. Nezažil nic nového a nic profesionálního. Prostě jen rychle dosáhl vyvrcholení a bylo po všem. Překvapivě jej ale ani na chvíli nenapadlo, že sex ho možná neuspokojil kvůli jeho slabé výdrži. Očekával prostě něco neuvěřitelného, a to nepřišlo. Ani nemohlo, vzhledem k tomu, jak rychle skončil. Tak jako tak to někde vzadu v hlavě vyvolalo utkvělou myšlenku, že stejně by se jinde neměl lépe, než se má s Vendulou a že by se jí měl držet. Tahle myšlenka Libora potěšila. Dokonce si byl jistý, že ani lepší sex, než s Vendulou nemůže zažít a tohle chvilkové osvícení ho vedlo k přesvědčení, že až se vrátí do Prahy, tak poprosí svého otce o větší byt. Bylo to z jeho strany gesto obrovského sebezapření. Jenže v té chvíli nevěděl, že se rozhodnul pozdě, protože Vendula v tu dobu již měla v jejich malém bytě jiného amanta, se kterým následně zkusila žít. Vydrželi to ale jen dva týdny. I kdyby tomu tak ale nebylo, Liborův táta v poměrně krátké době začal ztrácet veškerý svůj vliv. Byl to jeden z mála lidí, kteří byli po revoluci i usvědčeni ze spolupráce z STB a celá jeho kariéra skončila velkým fiaskem. Liborův otec odcházel do důchodu v roce 2001 a bylo to po té, co byl již pět let nezaměstnaný a zcela zahořklý. To ale Libor v dané chvíli netušil. Teď v něm jen převládalo zklamání z rychlého sexu, ale určité uspokojení z toho, že měl sex s další holkou, která se mu líbila.

Básnická soutěž pro Libora dopadla nad očekávání dobře. Do soutěže mimo jiné přihlásil a nakonec recitoval svou zcela novou báseň: "Mají prostitutky přínos pro naši milovanou, socialistickou, vlast?" což bylo porotou ohodnoceno jako velmi odvážné, provokativní a překvapivě pokrokové téma a Libor soutěž oproti všem předpokladům a navzdory své netalentovanosti vyhrál.

Těžko říct, jak velký vliv na Liborovo vítězství měla skutečnost, že předseda poroty vyjížděl ze svého místa bydliště už v osm ráno a po cestě nabral stejnou stopařku, jako Libor, akortá přibližně o dvě hodiny dříve. Jisté je, že ten čas v Brně si Libor užil. Dokonce se rozhodl zde zůstat ještě o den déle a tu noc navíc strávit jednou velkou oslavou. Byl jako v sedmém nebi. Vyhrál básnickou soutěž, měl super přítelkyni a ještě měl sex, o kterém napsal vítěznou báseň. Jediné, co mu jeho radost trošičku mohlo hatit, byl fakt, že samotný sex s prostitukou mu zabral méně času, než přečtení názvu jeho vítězné básně.

                                                     VII· Revoluce podle Zdeňka

Najednou to přišlo. Velká změna vtrhla do Československa a vše to odstartoval sedmnáctý listopad. Sedmnáctý listopad nezačal ale jenom změnu politické situaci v našich zemích, ale také první vážnější problémy ve vztahu Zdeňka a Elišky.

Eliška byla mladá, zcela bez ambicí, zcela bez nějakého politického přesvědčen, kam ji osud zavál, tam šla a vždy s tím byla víceméně smířená. Takhle se hned po vyučení dostala do baru a jen shodou okolností se tam seznámila se Zdeněkem, a když už byla ta možnost, tak s ním prostě začala žít. S jejich vztahem byla vesměs spokojená. Hlavní pro ni bylo, že Zdeněk byl hodný a v podstatě se spolu nehádali, za což byla vděčná, protože u svých rodičů nikdy nic takového nezažila. Eliška pocházela z Moravy, konkrétně z Uničova, ale k rodičům se moc často nevracela. Částečně proto, že cesta do Uničova zabrala pár hodin, částečně proto, že nechtěla poslouchat hádky rodičů o to, kdo ji lépe vychoval, kdo může za to, že se odstěhovala, který z rodičů je na vině, že ráno mrzlo a kdo může za to, že na zahrádce za domem nevyrostly jahody. O to více si vážila vztahu se Zdeňkem a o to více bylo pro ni překvapivé, když došlo k první slovní roztržce.

Příčinou jejich hádky byla její nečekaná účast na studentské demonstraci. Elišku sice příliš netrápilo politické klima v Česku, ale její vrstevníci se na pochod chystali v hojném počtu, a tak když se jí zeptali během jedné pitky u ní v baru, zda by nešla s nimi, neodmítla. V průběhu pochodu byla ráda, že se zúčastnila, protože na demonstraci bylo spoustu milých lidí jejího věku, mluvili s ní, smáli se, laškovali. A do toho se samozřejmě skandovalo, zpívalo a vůbec to celé na Elišku působilo perfektně. Měla pocit, že je součástí něčeho podstatného, ale vůbec ji nedocházelo, že se stala opravdu součástí něčeho, co sama nedokázala ocenit.

Kolem průvodu se samozřejmě motali i novináři a hlavně příslušníci bezpečnostních tajných i uniformovaných složek, které si demonstrující skupinu často fotili a Elišce i tahle pozornost přišla úžasná, a tak pózovala každému, koho si všimla s fotoaparátem. Policisty její provokace často překvapovala a o to více ji věnovali pozornost a o to častěji si ji fotili. Kdyby ty záběry někdo procházel o pár let později, mohl by mít pocit, že Eliška byla jedna z hlavních strůjců převratu. To ale samozřejmě nebyla, oproti tomu byla jedna z prvních, kdo poměrně nepříjemně schytal policejní agresi. Když totiž došlo ke střetu policie a studentů na Národní třídě, Eliška byla v první řadě pochodu, zcela uchvácená tou úžasnou atmosférou. Dokonce si v té chvíli už nesla v rukou kytici, kterou ji daroval někdo z demonstrantů za to, že mu dala pusu na tvář, vzala si od něj číslo a slíbila, že mu později zavolá.

Připadala si jako hvězda dne, a proto ji zarazilo, když dorazili před kordon policistů, který odmítal pustit demonstraci dál. Přes veškeré pokřiky a skandování se nic nedělo. Kordon policistů stál proti studentům, a čím více se připozdívalo, tím strašidelněji působili policejní štíty, helmy a obušky. Eliška si sedla jako velká část demonstrantů na studenou zem. Byla unavená a tohle ji už nebavilo. Její chvíle slávy skončila, a kdyby bylo po jejím, mohla teď skončit celá demonstrace. Nikdo se už nebavil, nikdo s ní nelaškoval, nebyla tu zábava. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nejistota z toho, co policisté mohou udělat. Dokonce i Eliška cítila, že něco není tak, jak by mělo být. To ale ještě netušila, že odsud už není úniku, protože policisté sevřeli demonstranty z obou stran a připravovali se na zásah. Jediné co v dané chvíli věděla, že chce jít domů a že chce jít za Zdeňkem, protože mu vlastně ani neřekla, kam jde, a on už se o ni musí bát. Zvedla se a vyrazila k policejnímu kordonu. Očekávala, že ji policisté normálně umožní projít, ale to se nestalo. Hradba těžkooděnců se nepohnula. "Já bych potřebovala projít," zakřičela na ně. Dav za ní na to reagoval a začal znovu skandovat: "Nechte nás projít! Nechte nás projítt!" Policisté nereagovali. "Já musím domů, za Zdeňkem," znovu zvolala do němé barikády. Pak ji napadlo vytáhnout jednu kytku z pugetu, který dostala a vložit ji policistovi před sebou za štít a pak už se vymkly události zcela její kontrole.

Zastrčení kytice za policistův štít byla poslední celistvá vzpomínka, kterou Eliška na ten den měla. Němá barikáda se totiž dala do pohybu a došlo k tvrdému střetu mezi pořádkovými jednotkami a studenty. Studenti v tomto směru neměli moc šancí být vyrovnaným soupeřem těžkooděncům. Navíc se o to vlastně ani příliš nepokoušeli a jen se snažili utéct před obušky a ušlapáním, které v tom nastalém zmatku hrozilo. Eliška se i tentokrát jen nechala vláčet okolním děním. Znovu začala vnímat, až když byla zbitá, brečící a stojící v nějaké tmavé chodbě, kam ji kdosi zatáhl. Vůbec jí nedocházelo, co se právě událo. Věděla jen to, že ji někdo dal obklad na roztržené obočí, z kterého ji tekla krev, a nabídl ji vodu. Mluvil na ni, ale ona jen plakala. "Takhle ten den přece neměl dopadnout," naříkala. "Nebojte, to už přehnali," řekl ji další zmlácený, který s ní stál v chodbě. "Tohle už nemůžou tutlat, chytí se toho Západ a pomůžou nám."

Tahle slova samozřejmě Elišku nemohla uklidnit, protože jim vůbec nerozuměla. Netušila, proč by jim měl někdo pomáhat a jak by jim mohl někdo pomoci. Ona chtěla mít hezké odpoledne a večer být doma u Zděňka a s tím jí teď už nikdo pomoct nemohl. Potěšil ji ale další ze zmlácených studentů, který s ní stál v chodbě: "Jste hrdina. Viděl jsem Vás tam vepředu s těmi květinami. Jste úžasná." Eliška se pokusila trochu přes slzy usmát. "Myslíte?" zeptala se a začala se těšit, jak doma řekne Zdeňkovi, že je hrdina.

V ranních hodinách osmnáctého listopadu se Eliška vrátila domů. Už zvenku viděla, že v obýváku se ještě svítí. Zdeněk na ni čekal. Sice někdy po půlnoci usnul na gauči, ale hned jak uslyšel rachotit klíč v zámku, tak se probudil, posadil a tvářil se, že je tady takhle připravený pořád. Byl naštvaný a měl náladu se hádat. O událostech z Národní třídy nevěděl. Oficiální média o střetu studentů s policií neinformovala a Svobodnou Evropu samozřejmě neposlouchal. Když tedy Eliška nebyla doma, vytvořil si jen dva koncepty toho, co mohlo být příčinou - buď se jí něco stalo, což byla varianta, kterou si nepřipouštěl, anebo byla s nějakým jiným mužem, což byla varianta, která mu přišla nejpravděpodobnější.

"Kdes byla?" vyjel Zdeněk hned, jak se objevila Eliška ve dveřích. Až po svém slovním útoku k ní zvedl oči a uviděl, že Eliška má po tváři modřiny a roztržený ret. Vypadala, jako by spadla ze schodů. "A co se ti to pro Boha stalo?" zeptal se o poznání méně agresivním tónem.

Eliška začala vzlykat. Zdeněk vstal z gauče, došel k ní, objal ji a pak ji za ruku přivedl ke křeslu, kde ji usadil. "Chceš kávu?" zeptal se. Káva byla pro Zdeňka určitou formou všeléku. Eliška mu hlavou naznačila, že ne, vytáhla z kalhot kapesník a vysmrkala se. Vzhlédla ke Zdeňkovi, kterého pomalu opouštěl jeho vztek. Opět si sedl na gauč a ještě jednou se zeptal, i když tentokráte o poznání smířlivěji: "Co se ti stalo?"

A tak mu Eliška začala vyprávět celý příběh. Samozřejmě vynechala některé detaily, třeba to, že dostala květiny a že slíbila, že dárci květin zavolá. Jinak ale až do srážky s policií popisovala vše velmi důkladně. U chvíle, kdy policisté zaútočili, se zadrhla. Chtěla Zdeňkovi popsat, že je hrdina a říct mu o těch květinách, to ale nemohla a navíc si z toho moc nepamatovala, takže tuto část nakonec trošku zkrátila a urychlila.

Ve Zdeňkovi ale už zase začala kypět zlost. Eliška čekala politování, pochopení, možná i ocenění jejího hrdinství, jenže to se spletla. Udělala totiž něco, co bylo zcela proti Zdeňkově chápání a zásadám.

"No ty jsi se snad zbláznila," začal křičet. Bylo to zpátky. Znovu si špatně vybral. Lucka ho podvedla, šla tajně na potrat a nakonec emigrovala. Eliška se zase zúčastní demonstrace a ještě pózuje před fotoaparátem každému, kdo o to stojí. Jeho přítelkyně teď seděla jako zařezaná a nic neříkala. Takovou reakci nečekala a neuměla ji rychle zpracovat. "Ty musíš být úplně pitomá! Vážně úplně pitomá!" pokračoval Zdeněk ve svém výlevu zlosti. "Ty jdeš na nějakou demonstraci s partou fašistů a ještě se u toho necháš fotit a pózuješ tam, jak blbá kráva!?! Víš, kdo Vás fotil? Víš!?!?" Zdeněk neustále přidával na hlase, až mu hlas vyskočil o poznání výše a on zapištěl. Zarazil se a několikrát se nadechl, aby si srovnal hlasivky. Eliška už zase brečela, ale toho teď nemohlo odradit. Začal znovu křičet, ale teď už se kontroloval, aby mu zase hlasivky nevypověděly službu. "To byli chlapi z STB, chápeš to vůbec? Teď budou hledat, kdo jsi a až na to přijdou, tak pak začne koloběh výslechů. Budou řešit, cos tam dělala, kdo tě k tomu navedl, s kým se bavíš, koho navštěvuješ! Děvčátko, ty můžeš všechny kolem sebe dostat do hrozného průseru! A nejvíc mě samozřejmě. Ale tobě to je jedno, že? To tys vůbec nedomyslela! A víš, co? Mě to je taky jedno, já ti pomáhat nebudu. Uvidíš, jak se z prvního výslechu posereš. Ty nejsi totiž jako já, víš? Já jsem drsný chlap, já jsem se toho estébáka nebál, když přišel k nám do práce. Já mu to dal vyžrat, že se se mnou chtěl pouštět do křížku, ale to ty nikdy nezvládneš a já ti pomáhat nebudu, to si piš!"

Zdeněk přestal křičet a ztěžka dýchal. Eliška plakala. Těžko říct, zda vlastně vnímala něco z toho, co říkal, "Sbal se a vypadni. Já tady žádnou kapitalistickou svini nechci," řekl Zdeněk tichým a nebezpečným hlasem. Vzpomněl si totiž na to, že mu kdysi jeden kolega tvrdil, že STB stejně odposlouchává všechny domy v republice a tak se chtěl pojistit, že kdyby to náhodou byla pravda, tak budou příslušní agenti vědět, že on něco tak podlého jako udělala Eliška, neschvaluje.

Svou partnerku tím vyvedl z míry dokonale. Zvedla k němu své uplakané oči. Vývoj situace ji naprosto zmátl. Měla být hrdinkou, jak říkal ten student, a místo toho je vyhozená z domu, ve kterém se ji dobře bydlelo a na který si poměrně rychle zvykla. "Ale... Ale já nemám kam jít... A teď... Teď v noci," zavzlykala.

"Dobře," řekl Zdeněk "dnes můžeš spát na gauči a pak si začneš hledat nové bydlení."

Následující dny prožívali oba úplně jinak. Eliška se snažila situaci změnit a vrátit jejich vztah do původního vztahu. V práci si vzala volno a snažila se maximálně pečovat o dům a pohodlí svého, snad zatím ještě pořád, přítele. Vařila mu to nejlepší, co uměla a vždy jen tiše přecházela jeho poznámky o stěhování. Maximálně mu při nich odpovídala, že se opravdu snaží něco najít, ale byty nejsou, a tak aby ji tu chvíli ještě nechal. Dokonce, když měla pocit, že se tolik Zdeněk nezlobí, tak se za ním jednou pokusila vlézt do sprchy a vyvolat mezi nimi nějaké vzrušení, které by skončilo společnou intimní chvílí. Z její strany to bylo velmi vstřícné gesto, vzhledem k její vrozené sexuální pasivitě, ale Zdeněk ji ze sprchy vyhodil.

Sám měl totiž úplně jiný problém. Snažil se nasbírat dostatek odvahy na to, aby šel za náměstkem a řekl mu, co Eliška provedla. Strašně se ale bál jeho reakce, protože teď už to nebyl problém jedné malé Lucie, ale problém přesahující společenské očekávání. Zdeněk se hrozně bál toho momentu, kdy bude muset přiznat, že jeho přítelkyně šlápla úplně vedle, ale ještě o něco více se bál o sebe a svou kariéru a proto se nakonec dopracoval k rozhodnutí, že by měl problémům raději předcházet. Konec konců, sám si pamatoval i na svůj výslech příslušníkem STB a i když si ho zpětně dosti idealizoval, tak věděl, že zase až tak dobře mu při něm nebylo a opakoval by si ho jen velmi nerad.

Sebral tedy veškerou svou odvahu a nakonec vyrazil za náměstkem, aby mu popsal události poslední doby. Když zaklepal na dveře jeho kanceláře, měl problém vůbec dýchat. "Dobrý den," v podstatě spíše zašeptal, když vstoupil dovnitř. Na náměstkovi bylo poznat, že není úplně v kondici. Byl unavený, ztrhaný a nezdravě bílý. Řekl Zdeňkovi, ať se posadí, ale nenabídl mu nic k pití, což Zdeňka docela zamrzelo. Potřeboval totiž něco, aby se mohl osvěžit a aby se mu lépe mluvilo. Když byl vyzván, aby mluvil, zkusil to celé vysvětlit trochu oklikou: "Víte, já jdu za Vámi s takovým osobním problémem." Náměstek zareagoval přesně jinak, než si Zdeněk přál: "Nezlobte se, ale já nemám teď na osobní problémy čas."

"Ale tohle je vážné," zazoufal si Zdeněk.

"Tak mluvte, ale stručně," vyzval ho náměstek.

Zdeněk se pokusil shrnout opravdu jen to nejdůležitější a nejnebezpečnější pro svou vlastní kariéru. Náměstek mlčel a poslouchal. Mlčel i po té co Zdeněk skončil popis událostí. Bylo vidět, že informace, které mu teď jeho podřízený sdělil, jej zaujaly a snaží se je sám v sobě zpracovat. Nakonec se zeptal: "Takže ona tam byla. Na Národní třídě?" Zdeněk přikývl. "A oni ji u toho dokonce mají vyfocenou?" Zdeněk znovu přikývl a cítil totální zoufalost, která jej prostupovala. Říkal si, že s tím za náměstkem vůbec neměl chodit, protože z tohoto kolotoče už není úniku. Měl pocit, že by měl začít brečet, místo toho jen z hrůzou zašeptal: "Musí ji mít vyfocenou snad stokrát,"

Náměstkovi se po tváři rozhostil úsměv. "Výborně. Zdeňku vy jste génius." Zdeněk si ale jako génius nepřipadal a vůbec nechápal náměstkovou reakci. "Co... Co-že?" vykoktal.

"Zdeňku, věci se mění. Kde něco konči, něco začíná a je dobré být součástí toho vznikajícího. Určitě to je mnohem lepší, než být součástí toho, co zaniká," náměstek ožil, stoupnul si, chodil po místnosti a zapáleně mluvil směrem ke Zdeňkovi a směrem k další tisícovce nepřítomných posluchačů. "Tohle je snad první dobrá zpráva za několik posledních dní. Zdeňku, to co Vám teď řeknu, si nechte zatím ještě pro sebe. Část Československých drah a určitě celá naše odborová složka vstoupí v poměrně krátké době do stávky, aby podpořila demonstranty. Já mám dvě možnosti, buď tu stávku vyhlásím a povedu ji, nebo mě to tak nějak semele, vždyť jsem straník, že? Samozřejmě, že ale chci být ten, co stávku vyhlásí a půjde v čele. Jenže kdo by mi věřil, že teď tu chci stavět nový svět, že jo? Ale když řeknu, že jsem tam byl sedmnáctého listopadu taky a že se stydím za to, že jsem tak dlouho mlčel, tak lidi tomu uvěří a půjdou za mnou. Jenže já tam nebyl a nikdo mi doposud nemohl dosvědčit opak. Přesvědčte prosím tu svoji, že mi dosvědčí, že jsem tam byl. Ona bude vidět na fotkách, takže o její účasti nebude pochyb a proč by o mé účasti lhala. Tomu budou lidi věřit. Jo... A jsem zpátky ve hře. Zdeňku, máte úžasnou partnerku, té se jí drže a hlavně jí vysvětlete, že potřebuji její svědectví."

Zdeněk seděl na židli a nebyl schopen slova. Svět, jak ho znal a jak mu věřil, se před ním samotným začínal sypat a on vůbec nedokázal pochopit proč a jestli by měl být součástí toho, co se právě děje.

Přes všechny Zdeňkovy pochyby rozhovor s náměstkem přinesl pro něj i jeden zřejmý pozitivní výstup. Najednou měl znovu důvod udržet svůj vztah s Eliškou. Náměstek Zdeňka ještě nikdy nezklamal, takže už kvůli němu chtěl, aby s ním Eliška zůstala, a tak se začal jejich vztah pozvolna vracet do původních kolejí.

Zdeněk hned jak dorazil ten den z práce, šel za Eliškou do kuchyně. Eliška tam právě dodělávala svíčkovou podle receptu své babičky. Zdeněk ji chytil za boky a otočil k sobě. Eliška z toho gesta byla překvapená a ještě překvapenější byla, když ji Zdeněk dlouze políbil. "Strašně jsi mi ublížila, víš to?" zašeptal pak. Eliška přikývla a v očích se ji znovu objevily slzy. "Riskuji kvůli tobě celou svou kariéru a všechno co jsem zatím vybudoval, víš to?" řekl znovu Zdeněk a ona znovu jen přikývla. "Jenže ty mi za to stojíš a já už to vím," řekl Zdeněk nahlas a znovu ji políbil. Byl rád, jak se mu to povedlo otočit a nechat ve své partnerce pocit viny. Konečně se mu podařilo udělat něco přesně tak, jak si to představoval.

Když se ten večer spolu milovali, tak se Eliška dokonce pokusila o to být vášnivá a během sexu se několikrát i pohnula, takže se dalo říct, že jejich usmíření bylo stvrzeno. Navíc oba prožili, dle svého vnímání, nejlepší sex od začátku společného vztahu.

Bylo už jen pár dní do Vánoc a do zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Napříč celým státem probíhaly happeningy na podporu měnící se politické situace a samozřejmě stávky za stejným účelem. V Československých státních drahách ve Zdeňkově sekci se také stávkovalo a stávku vedl podle plánu náměstek. Ten měl den před zahájením stávky plamenný proslov přede všemi svými podřízenými, kde popsal pochod ze sedmnáctého listopadu, který neplánovaně skončil na Národní třídě. Popsal hrůzné události, které s ním, jakožto s prodemokraticky smýšlejícím člověkem, hluboko otřásly a změnily jeho pohled na mnohé věci. Vyzdvihl odvahu Zdeňkové přítelkyně Elišky, na kterou musí být její partner samozřejmě velmi pyšný. Popsal, jak pořádkové jednotky zasáhly a jak hrůzně dopadla Eliška, která stála proti těžkooděncům s holýma rukama v první řadě. Naštěstí náměstek, který tam byl, ji pomohl a dostal ji do vchodu jednoho z přilehlých domů, kde ji místní obyvatelé ošetřili. Eliška jeho verzi podpořila a také měla krátký proslov. Sice moc nevěděla, proč po ní Zdeněk něco takového chtěl, ale udělala to. Cítila, že jejich vztah je opravdu zase takový, jaký býval ze začátku, což ji vyhovovalo a věděla, že za to částečně vděčí náměstkovi, který o jejich vztahu se Zdeňkem mluvil. Kvůli tomu byla ochotna v podstatě podpořit cokoliv, co náměstek říká.

Jediný, kdo pořád neuměl celou situaci pochopit a zkousnout byl Zdeněk. Když Eliška u něj v práci líčila zážitky ze sedmnáctého listopadu, nesměle se usmíval a tleskal ve chvílích, kdy tleskali ostatní. Když pak Eliška přede všemi řekla, že je na svého přítele hrozně hrdá, protože sice nebyl sedmnáctého listopadu s ní, ale byl již v minulosti mučen a vyslýchán STB, měl pocit, že by se měl propadnout do země, protože si pamatoval, jak to bylo tenkrát doopravdy, a věděl, že u toho byl náměstek, který teď mohl chiméru celého Zdeňkovo hrdinství zbořit. Ten to ale neudělal a na odplatu podpořil i tuto verzi a kolegové pak Zdeňka poplácávali po ramenou a říkali, že se v něm spletli, že ho brali jako nudného patrona komunismu a přitom on to je takový rebel a snad i hrdina.

                                                                     VIII· Profesor

Zprávy o dění v Československu samozřejmě pronikly i do Rakouska, ale Lucka jim nevěnovala mnoho pozornosti. Částečně proto, že nevěřila tomu, že se opravdu něco změní a režim padne a částečně proto, že ji to v dané chvíli moc nezajímalo. Lucka byla šťastná a politickou situaci kolem sebe moc nevnímala, jen se maximálně snažila prožívat to, co jí život ve Vídni přinášel.

Jediné, co ji v daný čas trápilo, byl její osobní život, který se vůbec nikam neposouval. Chyběl jí partner. Chtěla prožít nějaký vztah, ale nebyla k tomu příležitost. V kavárně se snažila s hosty příliš nekoketovat, už proto, že majitel to neměl rád, a také proto, že měla pocit, že kdyby si dala rande s hostem, tak by to mohl vnímat, jako že si ji vlastně koupil. Nikdo z rakouských hostů by k tomu patrně takhle nepřistupoval, ale ona pořád měla kdesi v hlavě to, jak to vypadalo u nich v hospodě na vesnici.

Byla to škoda, protože nabídky a náznaky od hostů přicházely poměrně často. Lucka se snažila dělat, že nabídky nevnímá. U mnoha hostů tato odmítnutí měla zcela opačný efekt, než by si přála. Vedla je k tomu, že mnozí se pokoušeli zjistit, kdo ta krásná servírka je a odkud je. A některým, těm nejúspěšnějším, se povedlo dostat i ke jménu a adrese Bianci, což následně vyvolávalo mnoho úsměvných, ale i nebezpečných situací. Několik mužů totiž opravdu vyjelo z Vídně za Biacnou a zvonili u Friedricha doma s prosbou, zda by mohli vyrazit na rande z jeho dcerou. Když však byly konfrontováni se skutečnou Biancou, snažili se co nejdříve a nejrychleji vycouvat a z rande se vymluvit. Muži, kteří si na první pohled zamilovali Lucii, si prostě nikdy na první pohled nemohli zamilovat Biancu, a to i přesto, že Bianca byla velmi milé a příjemné děvče. Naštěstí pro ně ale Bianca byla už roky zadaná a na zálety neměla pomyšlení, takže když muži stojící před dveřmi jejich domu začali zmateně koktat, tak je s úsměvem odmítla s vysvětlením, že ona už přítele má, takže i když ji těší zájem toho, či onoho, sympatického pána, tak jej bude muset zklamat. Většina těchto nezvaných nápadníků pak tento výlet vzala jako hloupý vtip a dále po číšnici z kavárny nepátrali. Bylo to dobře, protože kdyby se někdo dopátral pravdy o Lucii, mohlo to pro ní mít fatální následky.

Lucka v té době již v Hornsteinu nebydlela. Pronajala si malý byt, který se nacházel nedaleko od kavárny, kde pracovala. I nadále ale byla v kontaktu s Friedrichem a Biancou. Každý týden se alespoň jednou za nimi snažila jezdit a nějakým způsobem jim pomáhat v domácnosti. Stále k nim cítila hluboký vděk a navíc se pro ni ti dva stali její druhou rodinou. Byli tak jediní, komu se Lucka svěřila, že jí chybí v životě muž. Friedrich se jí zase svěřil s tím, že už ho štve, jak jezdí chlapi k nim domů a chtějí hovořit s Biancou, která Bianca vůbec není. Navíc, ale to Lucce nepřiznal, měl trochu strach, že jednoho krásného dne to někomu z těch mužů nepřipadne vtipné a začne pátrat po tom, kdo Lucie skutečně je a odkud, že sem přišla. Bral ji za tu krátkou chvíli, jako svou druhou dceru a tátové se o své holčičky prostě bojí.

Nakonec během jednoho víkendového společného setkání řekl Lucce, že zalovil v paměti a našel pro ni ideálního partnera - vysokoškolského profesora Edwina. Edwinovi bylo padesát, což byl podle Friedricha ideální věk pro mladou slečnu zpoza železné opony. Friedrich si k Lucce představoval někoho rozumného, dospělého, intelektuálně na výši, kdo od života přesně ví, co chce, a to z jeho pohledu Edwin splňoval.

Lucka sice neměla moc důvěru ke starším mužům, ale říkala si, že pokud mohla chvíli být s Liborem, zvládne již v životě vše, a proto se rozhodla, že profesorovi napíše dopis. Nevěděla totiž, jak jinak ho oslovit, a přišlo ji symbolické, že vysokoškolskému profesorovi napíše dopis. Chvíli sbírala odvahu a také hledala témata, která by mohla v dopisu otevřít. Nechtěla vypadat hloupě a také nechtěla, aby měla gramatické chyby ve svém dopise, proto se ještě před odesláním potkala s Biancou a nechala si dopis zkontrolovat. Bianca byla důsledná a chtěla Lucce pomoci, takže nejenže opravila gramatické chyby, ale některá témata z dopisu - jako například nepochopitelné ceny za sachr dorty a úžasné vybavení sex shopů ve Vídni - vyškrtala a namísto toho doplnila sama témata, která by mohla profesora zajímat.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. O tři dny později došla odpověď. Lucie byla profesorovým dopisem zklamaná:

Dobrý den Lucie,

Děkuji za Váš dopis. Nedávno jsem si s Friedrichem telefonoval a říkal, že se ozvete.

Jsem rád, že jste napsala. Dopis byl pěkný a potěšilo mě, že jste se i vyvarovala gramatických chyb. V dnešní době se nedají číst dopisy ani kolikrát po vysokoškolských studentech. K Vašim dotazům z dopisu se můžeme vrátit později.

Teď to nejdůležitější - kolik měříte, kolik vážíte? A pošlete fotku. Tu svoji přikládám v dopise.

S pozdravem,

Edwin.

Jediné, co Lucku motivovalo k další odpovědi, byla černobílá fotografie profesora. Bianca ji sice říkala, že ta fotka musí být nejméně pět let stará, ale muž na fotografii vypadal opravdu elegantně, úspěšně a v očích Lucie, by se dal označit i za pozvolna a důstojně stárnoucího alfa samce. Lucie proto do dalšího dopisu přiložila fotografii obličeje pasového formátu a poslala profesorovi krátkou odpověď, která obsahovala jen údaj o výšce a váze. Protože se ale cítila lehce dotčená profesorovou reakcí a protože i s odpovědí ji pomáhala Bianca, tak lehce své rozměry upravila. Bianca se totiž profesorovou reakce dotkla mnohem více, než samotné Lucie. Cítila se uražená za Lucku, ale hlavně za sebe. Vzhledem k tomu, že nikdy neměla postavu, se kterou by mohla jít na miss, ji profesorova reakce zraňovala. Za těch osmnáct let, co byla na světě, se naučila nesnášet chlapy, kteří se upínali pouze ke vzhledu. Dohodli se proto s Lucií, že profesorovi pošlou rozměry Bianci. Lucce se do toho moc nechtělo, protože měla strach, že by profesor mohl reagovat nevhodně a její "adoptivní sestru" urazit, ale nakonec se nechala přesvědčit.

A profesor nezklamal. Odepsal opět rychle a opět velmi stručně:

Milá Lucie,

Děkuji za Váš druhý dopis.

Je mi líto, ale já jsem muž, který už ví, co od života chce. Nemám zájem o ženskou kopii vorvaně, chci opravdu pěknou a reprezentativní partnerku. Obličej máte pěkný, ale to už dávno nestačí.

S pozdravem,

Edwin.

Lucie byla z reakce zcela konsternována. Takhle podle ní přece nesměl reagovat člověk, který má vychovávat novou generaci vysokoškoláků. Rozhodla se proto, že mu raději odpoví sama a Biance o jeho reakci vůbec nebude říkat. Nechtěla riskovat, že by profesorova odpověď její kamarádku zasáhla. Její následující dopis byl proto také velmi stručný. Přesto napsání tohoto dopisu ji zabralo nejvíce času, protože se pekelně soustředila na pravopisnou část dopisu, a to pro ní nebylo jednoduché, i když v podstatě profesorovi jen napsala, že to byl test a připsala k tomu svou skutečnou výšku a váhu. A protože Lucie byla na svou postavu hrdá, napsala do dopisu i své míry. Na chvíli zatoužila mít u sebe i nějakou fotografii v plavkách, kterou by do dopisu přiložila, ale protože všechny její fotografie zůstali v Československu, smířila se s tím, že odešle jen dopis s mírami.

I na potřetí odpověděl profesor velmi rychle:

Dobrý den Lucie,

Je mi líto, ale já nemám zájem ani o nízkou kopii vorvaně.

S pozdravem,

Edwin.

Lucka nepochopila, že profesor se ji pokusil touto reakcí vyprovokovat ještě k nějaké další interakci a namísto toho, definitivně zanevřela na všechny rakouské muže. Bianca se čas od času zeptala na to, zda profesor odepsal, ale Lucie před ní závěr její korespondence s profesorem raději zapírala a v duchu si dala předsevzetí, že nikdy nebude chodit s Rakušanem. Bylo to jedno z mála životních předsevzetí, které se jí povedlo dodržet.

                                                       IX· Marco versus Edwin

Život v Rakousku byl pro Lucii ze začátku jako z pohádky. Všechno ji jakýmsi zázračným způsobem vycházelo, čím dál tím více se jí zamlouvala Vídeň a čím dál více měla raději všechno, co k jejímu novému životu patřilo. Až ze začátku roku 1990 došlo k prvním výkyvům v doposud bezchybném, ilegálním, životě.

Do nového roku vstupovala Lucie již jako čerstvě zadaná. Těsně před Vánoci se totiž rozhodla vyrazit na legendární vánoční trhy v centru města. Bohužel ji trhy, jejich vzhled a úroveň trošku zklamaly. Všude bylo spousta lidí a ona nějak necítila z toho mumraje očekávanou vánoční atmosféru, na kterou se tolik těšila. Proto se po chvíli procházení v blízkosti radnice raději pokusila od toho shonu uniknout. V jedné malé uličce, stále ještě v blízkosti centra, objevila italskou restauraci, kde si sedla, objednala si pizzu a dvě deci bílého vína.

Celou dobu ji obsluhoval mladý italský číšník, který se choval profesionálně, ale souběžně s tím velmi mile, až trošku koketně. Při placení jí potom podal účtenku, na které bylo rukou dopsáno jméno Marco a telefonní číslo. Lucka se na účtenku podívala a pak se usmála směrem k snědému číšníkovi. Ten jí úsměv oplatil a dodal: "To je telefonní číslo, kdybyste si někdy chtěla objednat pizzu. Sám bych Vám ji dovezl. Anebo to je telefonní číslo, kdybyste chtěla jít někdy na rande, ale to bychom se mohli klidně domluvit hned, ne?"

Lucii se líbila jeho přímost, a tak se s Marcem domluvili na společný oběd hned druhý den. Jak se ukázalo, Marco nebyl číšník, ale majitel restaurace, který pocházel někde ze severu Itálie. Město, ve kterém žijí, dodnes jeho rodiče Lucie neznala, ale to nebylo nikterak překvapivé, protože z Itálií měla Lucka spojený jen Řím a ani u toho by nedokázala přesně určit polohu. Alespoň si tedy zapamatovala, že Marco pochází ze severní Itálie. Lucie se tímto setkání dostala do malinko schizofrenní situace, protože se Marcovi představila svým pravým jménem, ale pro úřady, práci a vše ostatní i nadále používala Biančiny doklady, které si pravidelně půjčovala. Naštěstí mladého Itala nikdy nenapadlo prohledávat Lucce věci, případně nějak více pátrat po jejím soukromém, dosavadním životě, takže to Lucie celkem v pohodě zvládala.

Nová láska Lucku naplňovala po všech stránkách. Život s Marcem byl neustále plný překvapení, nečekaných nápadů a zážitků. Také její sexuální život začal být více než naplněný a nově také velmi nápaditý. Vášeň a nasazení v posteli, na pračce, na kuchyňské lince a kdekoliv jinde, jakou do sexu dával Marco nikdy před tím a vlastně ani potom nezažila. A ještě jednu velkou výhodu měl život s mladým Italem. Kávu. Lucie měla kávu celkem ráda a ta ve Vídni ji učarovala. Učarovala jí ale jen do chvíle, než poznala italskou kávu, kterou dělal Marco. Jestli něco milovala více než Marca a sex s ním, byla to káva, kterou vařil.

Co naopak na Marcovi nesnášela, byla jeho výbušná povaha. Marco byl schopen se naštvat a ztropit velmi hlasitou hádku i kvůli drobnostem. Stačilo, že Lucka ve srandě řekla, že Marco má ve svém bytě větší nepořádek, než ona v tom svém a byla scéna. Když Marco poprvé na Lucii vybouchnul, bylo to proto, že se mu smála, když uklouznul na ledě. Trošku se ho i bála. Nakonec ale pochopila, že on se opravdu jen potřebuje vyzuřit a navíc zjistila, že když se naštve, tak mu to sluší, jeho oči hrají takovým zvláštním zápalem energie a že vždy po chvilkové scéně, přijde zajímavé udobřování, takže se rozhodla tento jeho neduh tolerovat.

Partnerství s Marcem, ale vedlo Lucii k přesvědčení, že by si měla ve Vídni najít lékaře. Když ne obvodního, tak alespoň toho přes ženské záležitosti. S tím jí opět pomohla Bianca, která ji doporučila doktora, na kterého měla dobré reference od svých kamarádek. Jednalo se o staršího muže, který byl vyhlášený svou poctivostí a tím, že nikdy nic nezanedbal. Bianca samozřejmě nemohla Lucku poslat ke svému lékaři, protože bylo jasné, že Lucka se zaregistruje k doktorovi na Biančiny doklady, a proto ji poslala za vídeňským doktorem svých známých. Později se ukázalo, že to celé nebylo dobré rozhodnutí, ale to Lucie nemohla ve chvíli, kdy se registrovala, vědět. Bohužel hned při první kontrole se ukázalo, že jedno velmi chybné rozhodnutí udělala Lucie už v minulosti.

Lucka byla fascinovaná čekárnou, i vybavením ordinace. Ne snad lékařskými přístroji a počítačem, to byly věci, kterým stejně příliš nerozuměla, ale tím, že bylo všude čisto, vonělo to a sestřičky, i pan doktor, byli velmi milí a vstřícní. Ordinace a její pracovníci mohli být ukázkou toho, jak správně by měly fungovat služby kdekoliv na světě.

Bohužel komplexní vyšetření a následné výsledky testů přinesly Lucce velmi smutnou zprávu. "Není možné, abyste ještě někdy měla děti," řekl jí lékař s příslušně empatickým tónem hlasu. Pravděpodobně to celé bylo vyvolané zákrokem, který Lucie podstoupila v minulosti v Československu. O něm ale lékař samozřejmě nevěděl. Chvíli kroužili kolem celé situace, ale protože Lucie nechtěla zákrok přiznat a neustále opakovala, že jen v minulosti samovolně potratila. Lékař již měl své zkušenosti a tak si udělal poměrně rychle vlastní představu o tom, co se asi stalo a nutno říct, že si ji udělal poměrně správnou. Lucii, která pro něj stále byla Biancou, zapsal do záznamů zjištěné výsledky a skutečnost, že není možné, aby pacientka otěhotněla.

Pro většinu žen by tato zpráva byla velmi nepříjemným šokem, který by jim změnil dosavadní život a myšlenky na budoucnost. Pro Lucku to spíše byla překvapivá zpráva. O dětech doposud nepřemýšlela, krom situace, kdy o nich přemýšlet musela. Zatím ani necítila zájem si je pořizovat. I přesto ji doktorovo sdělení zaskočilo. Nevěděla jak na takou zprávu reagovat. Nebyla na nic takového připravena a cítila, že by ji jednou tahle skutečnost mohla mrzet. Navíc na malou chvíli zapochybovala o svém ženství. Bylo to i proto, že doma jí vždy Vendula říkala, že hlavní úlohou ženy je svého muže dobře osouložit a zplodit mu dítě, což byl z pohledu Lucie samozřejmě nesmysl, ale teď Lucce slova její kamarádky vytonuly na mysl. Naštěstí pro Lucii stále platilo, že o věcech moc nepřemýšlela a prostě je brala tak, jak přicházely, takže se snažila stejně zareagovat i na nově zjištěnou negativní skutečnost.

Večer po té, co se dozvěděla tuto smutnou zprávu, šla na večeři s Marcem. Byla celá ještě rozhozená, takže začátek toho večera byl malinko zvláštní. Mladý Ital to samozřejmě cítil, takže se snažil z Lucie dostat, co se stalo, ale ona se mu nechtěla svěřovat. Zatím si nebyla jistá, že v jejich vztah natolik věří, aby se svěřovala s tak zásadním problémem. Nakonec mu řekla jen, že byla u lékaře a že má nějaké drobné problémy, které ji překvapily. Marco si z toho celkem nic moc nedělal, protože on si obvykle z ničeho nic moc nedělal a nakonec Lucčinu mysl uvolnil svým humorem a vtípky, které z něj padaly po celý večer.

Když se potom po večeři vydali taxíkem k Marcovi domů, tak Lucce dokázal, že pro něj je žena se vším všudy a ona se znovu začala cítit lépe.

Ne všechny zkušenosti s horkokrevným Italem však byly příjemné. Na začátku února se povedlo sladit program Lucky a Marca a měli dva dny jen pro sebe. Obvykle se jim nedařilo mít na sebe více, než pár hodin, protože Lucie pracovala na směny a Marco, jakožto majitel pizzerie, trávil ve svém podniku většinu času. Tyhle dva dny ale měli pro sebe a měli naplánované, že budou u Lucie doma. První den a první noc v podstatě nevylezli z postele. "Láska v začátcích umí být tak krásná," řekl Marco druhý den ráno a Lucie s ním bez výhrad souhlasila.

Změna však přišla ještě během dopoledne, když se Lucka šla osprchovat a Marco chtěl nachystat snídani. Marco se vřítil za Luckou do sprchy celý brunátný a křičel: "Co to je? Co to je?" a mával před Lucií dopisy od Edwina. Lucie vypnula sprchu, nahá se otočila k Marcovi a zeptala se ho, zda ji prohrabává věci? Marco se zatvářil uraženě. "Neprohledávám, máš to v poličce, kde jsem hledal pečivo," vysvětlil. "Aha, tak proč, když jsi tam nenašel pečivo, si vytahoval dopisy a četl sis je?" zeptala se znovu Lucie. Marco na chvíli znejistěl. Pak ale znovu vybouchl. "To je teď jedno? Kdo to je? Jak se může takhle chovat k ženám? Tohle přece nemůžu napsat žádný chlap ženě!" křičel rozezlený Ital. "Hele, mě je to jedno, co mi napsal. Ani jsem nevěděla, že tu ještě jsou. Myslela jsem si, že jsem ty dopisy už dávno vyhodila. Je to prostě nějaký blb, no. Co se dá dělat," řekla Lucka a znovu zapnula sprchu. Marco ještě chvíli stál před sprchou, pak zakřičel: "Rozbiju mu hubu, takhle se k ženám nechová!" a odešel ze sprchy a následně i z Lucčina bytu.

Lucie byla překvapená, když vyšla ze sprchy a Marco u ní nebyl doma. Na lince zůstala nedodělaná snídaně a po jejím příteli nebylo ani vidu, ani slechu. Vzhledem k tomu, že už jej ale trošku znala, tak se prostě smířila s tím, že patrně opravdu šel Edwinovi "rozbít hubu" a rozhodla se, že počká, jak to celé dopadne.

Marco se ten den již k Lucce nevrátil. Většinu dne jí to bylo celkem jedno, ale navečer jí to začalo být nepříjemné, a dokonce se začala o svého přítele i trochu bát. Když jí druhý den ráno volal na pevnou linku, byla k němu hodně odměřená. "Rozbil jsem mu hubu," řekl jí hned Marco. "Našel jsem ho podle adresy, na kterou si mu ty dopisy psala, a normálně jsem ho zbil."

Lucii překvapilo, že ji samotnou nikdy nenapadlo profesora najít podle adresy, ale jinak se na Marca zlobila. Štvalo ji, že opravdu jednal jako uražený puberťák, ale zase ji trošku těšilo, že ji má tak rád, že se rozhodl bez rozmyslu pomstít její čest.

Zlobila by se ale určitě více, kdyby věděla, jak to bylo ve skutečnosti. Marco totiž opravdu vyrazil profesora Edwina najít a po nějaké době našel dům, kde profesor bydlel. Zazvonil, a když mu přišel otevřít muž, který by mohl odpovídat tomu z fotky, tak mu okamžitě jednu napálil a začal na něj italsky křičet, že je šmejd, který se neumí chovat k ženám.

Profesor po nečekané ráně upadl k zemi, rychle se ale oklepal, postavil se a italsky odpověděl, že neví, co přesně se děje a že pokud snad něco měl s Marcovou partnerkou tak se omlouvá. Ano, profesor žil poměrně prostopášným životem a na podobné výstupy byl už zvyklý. Čas od času mu někdo přišel říct, co si o něm myslí, nebo mu rovnou jednu vrazil. Marca překvapilo, že profesor umí Italsky a tak se s ním chvíli pustil do hádky, jak ale bylo zvykem u Lucčina přítele, postupně chladnul a z hádky se stala debata, z debaty rozhovor a z rozhovoru příjemné posezení u kávy.

Marco s Edwinem si notovali, protože do jisté míry měli podobný názor na ženy, akorát profesor uznával jen ty pěkné, zatímco Ital měl rád ženy úplně všechny a na rozdíl od profesora měl pocit, že ženám by měl člověk lichotit a nadbíhat, protože to je to, co chtějí. Z Italova pohledu pak pro ženu bylo mnohem snazší odpustit nevěru muži, který ženě dává každý den důvod a chuť žít, než prostě jen přežívat s věrným chlapem, který do života partnerky nepřináší nic nového a vzrušujícího.

Na Marca ze všeho nejvíce zapůsobila profesorova italština. Obdivoval každého, kdo se dokázal naučit jeho rodnou řeč. Edwinem byl nakonec tak okouzlen, že jej pozval k sobě do restaurace, kde poměrně zásadně pohnuli se zdejšími zásobami vína, které si Marco vozil z Itálie. Silně ovínění se potom vydali na procházku městem, až nakonec skončili v jednom z místních vykřičených domů. Edwin znal všechny lepší bordely ve Vídni, takže věděl, kam Marca pozvat. Společně si potom zaplatili mladou asiatku, které se přezdívalo vysavač, pro její výrazné rty a proto, co se svými ústy dokázala.

Tohle všechno ale Marco do telefonu Lucce říci zapomněl. Jeho příběh skončil tím, že dal profesorovi přes hubu. Na druhé straně telefonu bylo ticho. Marko tušil, že by Lucka mohla být naštvaná za to, jak včera zmizel a také kvůli tomu, že se pak celý den neozval. Po chvíli mlčení ji proto zkusil obměkčit jinak. Vytáhl už pár dní připravovaný trumf z rukávu, který chtěl Lucii naservírovat během naplánovaného, společného času v posteli, na který ale již nedošlo. Nebo alespoň na něj nedošlo s Lucií. "Volal jsem rodičům. Na červen nám u nich zařídí luxusní ubytování. Strávíme pár týdnů v Itálii u moře," řekl.

Tato informace na Lucku zapůsobila. V první fázi se vnitřně zaradovala, protože u moře nikdy před tím nebyla, hned po té si ale uvědomila, že přece nemůže přejet další hranice, když vlastně ani v Rakousku oficiálně neexistuje. Přesto Marcův tah vyšel. Vypršelo z ní veškeré naštvání a znovu se smířila s tím, že její Ital je prostě neřízená střela.

                                                     X· Jak Zdeněk překonal hranice

Zdeněk byl změnou režimu a porevolučním děním poměrně zaskočený. Strašně rychle vše kolem něj utíkalo, každým dnem bylo něco nového, něco jinak a on zatím ničemu nerozuměl a nebyl si jistý, zda se mu jeho nová vlast líbí. Měnil se svět okolo něj, měnili se lidé a i cíle v práci najednou byly jiné. Místo najetých kilometrů a vypravených vlaků se začínaly řešit peníze, náklady a lidé. Dokonce i náměstek odešel ze Zdeňkova oddělení, což pro Zdeňka, minimálně z počátku byla rána, kterou jen velmi těžce vstřebával.

Náměstek z Drah neodcházel, protože by snad musel, ale odcházel z vlastní vůle, za účelem kariérního růstu a možnosti poznat něco zcela nového. Dostal se totiž do jedné z nově vznikajících poboček západní banky na pozici marketingového ředitele. Ještě před tím, než se ale definitivně rozloučil s Drahami, zavolal si k sobě do kanceláře Zdeňka a zkoušel ho trošku uklidnit. Cítil, že jeho podřízený neví, jak má všechno to nové kolem sebe vstřebat a pochopit, a proto mu řekl, že vše, co nové dění přináší, bude dobré, že věci se nemění a nezmění, jen místo kilometrů se budou počítat peníze a ať se Zdeněk nebojí, protože má na to, aby to jednou někam dotáhl, a nová dobu mu otevře nové možnosti. Bylo to vlastně to jediné, co dokázalo Zdeňka uklidnit. Od začátku revoluce byl velmi nervózní, ale náměstkova slova na něj jako vždy měla blahodárný dopad. Sám sebe tak alespoň na chvíli byl schopen uklidnit.

Nebyla ale pravda, že by se věci neměnily. Kolektiv v kancelářích Československých drah se značně zúžil, navíc do firmy nepřišel nový náměstek, ale nějaký mladý manažer, což se Zdeňkovi samozřejmě nelíbilo. Snažil se ale držet hubu a krok a vše pozvolna sám v sobě zpracovával. Snažil se dál dělat svoji práci a hlavně se co nejméně zaplétat do změn kolem něj, což vlastně bylo to nejlepší, co v dané chvíli mohl udělat. Zdeněk navíc ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že opravdu přišlo něco tak velkého jako je změna režimu a že se končí jedna etapa naší země.

Jediným pevným bodem v té době zůstávala ve Zdeňkově životě Eliška. Ta bohužel přišla chvíli po revoluci o místo, když bar, ve kterém pracovala, zavřeli. Eliška dostala obavu z toho, že nepřináší nic do rozpočtu a že se stává na svém příteli finančně závislá, a tak se snažila Zdeňkovi doma udělat takový malý ráj na zemi. Doma bylo neustále poklizeno, navařeno a Zdeňkovi se dostával servis all-inclusive, takže mu vůbec nevadilo, že jeho přítelkyně byla nezaměstnaná. Byl rád, že má své pohodlí a doma po něm nikdo nic nechce.

Oproti své povaze ani Zdeněk nezůstal překvapený a novou dobou zaražený přespříliš dlouho. V červnu devatenáctsetdevadesát totiž měl poprvé vyjet na zahraniční dovolenou k moři. Dostal jako dárek od Drah pobyt v Bibione pro dva, což, jak se následně ukázalo, byl v jeho vnímání politického života nečekaný zlom. Strašně se bál vycestovat, protože stále v něm zůstávala myšlenka na železnou oponu, ale touha po tom vidět alespoň jednou v životě moře byla mnohem větší. Dovolenou si samozřejmě naplánoval s Eliškou. O tom, že dostane od zaměstnavatele dárek v podobě zahraniční dovolené, se dozvěděl na začátku dubna a v podstatě od té chvíle bez přestání šílel. Začali si s Eliškou vyřizovat cestovní doklady, nakupovat zásoby na cestu, protože, jak Zdeněk říkal: "Kdo ví, jak to bude v Itálii s jídlem a jestli tam vůbec nějaké jídlo bude." Celou dobu se snažili zajistit si co nejvíce informací o tom, kam pojedou a kdykoliv narazil na nějakou negativní zprávu - třeba, že voda v Benátkách se za posledních pět let zvedla o dva milimetry - tak začal panikařit, protože co kdyby přišla povodeň a oni během dovolené umřeli? Za to mu to moře přece nestojí.

Eliška jeho neustálé obavy a připomínky přecházela s úsměvem. Za ten necelý rok, co se Zdeňkem chodila, ho dost poznala a věděla, že nejlepší bude nechat ho šílet, protože on se nakonec stejně uklidní a vyhraje v něm jeho touha po tom, aby skutečně viděl moře.

Den před očekávaným odjezdem to u nich doma vypadalo, jako kdyby se stěhovali. Všude bylo naprosto čisto, jen v předsíni byly připraveny dva kufry a dva batůžky do autobusu. Bohužel ten den se také dostavily u Elišky nevolnosti a opakované zvracení. "To bude dobré, to je jen ze stresu. Bojíš se té cesty," říkal jí Zdeněk, protože on sám pociťoval nevolnosti a strach. Nejvíc se ale Zdeněk v té chvíli bál toho, že by mohla jeho přítelkyně chtít zůstat doma. Neuměl si totiž představit, že by měl odjet sám do cizí země, kde mu hrozí, že se utopí během záplav, že ho odnese tornádo anebo zastřelí terorista. Eliščin stav se ale s blížící se cestou nelepšil. Začala dostávat třes, mírně jí stoupla teplota a celkově jí bylo čím dál tím hůře. Zdeněk její nevolnost sice chápal a snažil se být ohleduplný, ale zároveň ho to vnitřně hrozně štvalo. Nevěděl proto, jak se chovat, a s přibývajícími hodinami se Elišce pokoušel doma trochu vyhýbat, což ale nešlo donekonečna. Když mu večer Eliška řekla, že asi by bylo dobré, kdyby nejela, řekl, že on tedy také nikam nepojede, protože se bude o svou partnerku starat.

Eliška by lhala, kdyby řekla, že ji jeho reakce nepotěšila, ale na druhou stranu, ona obavu z výletu u sebe nepociťovala. Hrozně se těšila, a o to více ji mrzel její aktuální stav a nedokázala si představit, že by Zdeněk měl kvůli ní přijít o moře. Proto jeho návrh kategoricky odmítla. Zdeněk z toho byl trošku vyvalený, protože se cesty do Itálie bál a stále si nedokázal představit, že by měl odjet sám, na druhou stranu skálopevnost Eliščina rozhodnutí pro něj byla překvapující a následně i rozhodující, protože Eliška obvykle nebývala rozhodná a přesvědčivá. Chtě nechtě, tak druhý den odpoledne se opravdu vydal na autobus s jedním kufrem a batůžkem. Jeho partnerka jej samozřejmě doprovázela až k autobusu, i když ji stále nebylo moc dobře, chtěla se s ním alespoň rozloučit a popřát mu hezkou cestu.

Když mu pak těsně před nástupem do autobusu dala pusu a řekla, aby si to užil, chtělo se mu brečet, protože měl pocit, že těch deset dní v Itálii nemůže přežít. Se svou obavou se před autobusem také poprvé svěřil Elišce: "Co když se tam v tom lepším případě ukouše nudou k smrti? A něco co když... V tom horším případě... Mě tam zastřelí teroristé. Nebo mě zajmou a budou vyslýchat prozápadní agenti ze CIA? Anebo chytnu nějakou cizokrajnou nemoc, kterou již do konce života nerozchodím." Jeho přítelkyně se ale jen zasmála: "Když se něco takového stane, tak budeš mrtvej a já budu dědit."

Cesta autobusem pozvolna přiživovala Zdeňkovu skepsi z dovolené. Sice seděl na dvousedačce sám, ale i tak se cítil nepohodlně. Nelíbil se mu ani starší delegát, který vyjel se zájezdem a neustále pokašlával do mikrofonu. Nelíbili se mu řidiči, protože mu přišli protivní, navíc byli divně opálení, jako v Čechách přece nikdo nebývá. "Beztak to jsou teroristi, kteří pak unesou autobus... Ale já to říkal, já to všem říkal," šeptal si sám pro sebe. Nelíbili se mu ale ani další spolucestující, se kterými sdílel autobus. Nejen on se totiž bál cestování a jak již bývá dobrým českým zvykem, spoustu spolucestujících zahánělo jsvou obavu alkoholem. Čím více někteří lidé pili, tím byli hlučnější a také tím více páchli, což Zdeňkovi nedělalo dobře.

V noci téměř nespal a neustále se díval z okna. Sledoval venkovní tmu a myslel na Elišku. Bylo mu smutno a byl naštvaný, že neodjela s ním. Pořád si říkal, že i on se přece bál cesty, ale ne tolik, aby mu bylo zle.

Když potom k ránu autobus zastavil u hotelu, cítil se naprosto unavený a nesoustředěný. Díky delegátovi proběhlo rozdělení pokojů velmi rychle a on během několika málo minut i se zavazadly zaplul na svůj pokoj tříhvězdičkového hotelu, který on osobně považoval za své soukromé vězení pro dalších deset dnů. Pokoj ho na první zběžný pohled nenadchnul a spíše jen prohloubil jeho obavu z toho, co ho čeká. Byl malinký, vymalovaný na bílo a byla v něm jen jedna dvoupostel, barevný televizor, stolek s židlí a minibar, o kterém ale Zdeněk věděl, že si z něj nesmí nic vzít, protože všechno v něm se platí a všechno stojí hodně peněz.

Hned po té, co přišel na pokoj a odložil zavazadla, tak ještě v oblečení spadl na postel a okamžitě usnul.

Zdeněk spal dlouho, takže prospal oběd, který již měli placený. Když se probudil, tak byl poměrně hladový a tak otevřel kufr a vytáhl chleba a řízky, které si s sebou přivezl. Byl pyšný na to, jak hezky se připravil, protože do nějaké místní restaurace jít nechtěl. Měl obavu, že by ho tam jídlo stálo příliš mnoho peněz a do obchodu si také netroufnul, protože neuměl řeč. K restauracím měl skepsi i proto, že slyšel, že v Itálii nikdo neumí vepřo, knedlo, zelo.

Snědl dva řízky s chlebem, pak se osprchoval, převlékl a začal se cítit trošku lépe. "Fajn, vyrazím k moři, stejně to byl jedinej důvod, proč jsem tady," řekl si pro sebe a s pocitem vojevůdce, který vede své vojsko do předem prohrané bitvy, opustil pokoj. Cesta k pláži mu nezabrala ani deset minut. Na pláž se tak dostal uprostřed horkého odpoledne. Slunce pálilo a přestože bylo již kolem čtvrté hodiny a od moře mírně foukalo, teplota byla stále vysoká.

Zdeněk došel až úplně k moři, postavil se před něj a zůstal naprosto fascinován hledět před sebe na tu nekonečnou nádheru. Poslouchal šumění moře, poslouchal křik dětí, které si v něm hrály, anebo stavěly bábovičky. Mluvili různými jazyky a jemu se najednou líbili všechny. Cítil takový zvláštní zápach, který sebou přinášely vlny. Nebyl si úplně jistý, zda se mu líbí, ale bylo mu to jedno. Najednou se v něm něco vevnitř lámalo. Nechápal, že mu někdo mohl prvních 29 let života zakazovat vycestovat k něčemu tak úžasně krásnému, jako je to, co se právě před ním rozprostíralo. Zamiloval si moře na první pohled. Byl dojatý a skoro se mu z té krásy chtělo brečet. Bylo to podruhé za posledních 24 hodin, co měl slzy na krajíčku. Tentokráte to ale bylo způsobeno hlubokým dojetím a krásou.

Popošel pár metrů od moře a položil na rozpálený písek ručník, tašku, kterou s sebou přinesl a začal se svlékat. Když si sundal tenisky a stoupnul bosou nohou do písku, měl chvíli pocit, že musí uhořet. Tak moc ho písek pálil. Raději se proto rozběhl směrem k moři. Byl jako malé dítě, utíkal před vlnami, vbíhal do nich, vybíhal z moře a zpátky do něj. Plaval, dělal ve vodě kotouly. Potápěl se. Dotýkal se rukama mořského dna. Jen tak ležel ve vodě. Připadal si šťastný. Najednou odplaval všechen jeho strach ze zahraničí. Dokonce po hodině a půl se přestal každých třicet vteřin ohlížet na pláž, zda se mu někdo nechystá ukrást ručník a oblečení. Bylo mu to jedno. Vydržel dvě hodiny v moři a najednou věděl, že náměstek měl pravdu, že ono přece bude všechno zase v pořádku a co víc, že ono to všechno možná bude lepší.

Po dvou hodinách vylezl z moře, osušil se, oblékl a vydal se zpátky na hotel, protože večeře byla do osmi a on o tu svou nechtěl přijít, když už nestihl oběd. Cestou se zastavil ve stánku, koupil pohled a známku. Byl na sebe hrdý, protože měl pocit, že opravdu dokázal překonat všechny své strachy. Navíc byl překvapený, že ještě po šesté hodině večerní může být někde otevřeno a může něco nakoupit. Na hotelu, ještě před večeří, na pokoji napsal na pohled adresu k sobě domů a stručně Elišce vylíčil cestu, pokoj a moře. Nakonec pohledu napsal: "Není tu to tak zlé, jak jsem čekal."

Pokud si myslel, že jeho nadšení z moře už nic nepřekoná, tak se spletl. Velký zeleninový bufet při večeři, těstoviny a ke každému jídlu parmazán a neuvěřitelné víno, které bylo při jídle zdarma. Byl nadšený ze všeho, co snědl, byl zamilovaný, do všeho co vypil.

Po večeři ještě rychle vyběhl z hotelu, aby našel poštovní schránku, aby odeslal dopis. Před odeslání ještě dopsal: "P.S. jídlo tu taky celkem ujde." Nechtěl Elišku zbytečně provokovat svým nadšením, aby jí nebylo líto, že nemohla jet s ním a nechtěl, aby si pohled někdo přečetl a měl pocit, že si odesilatel žije nějak moc dobře.

Pohled hodil do schránky, vrátil se na hotel a znovu padl do postele. Tentokráte již plný pozitivních dojmů a nadšení z toho, co viděl, co ochutnal, co mohl zkusit. Přišlo mu neuvěřitelné, že se za 12 hodin v autobuse dostal do naprosto jiného světa. Usínal s myšlenkou na to, že prožil něco, o čem mohli Češi posledních 40 let jen snít a vůbec netušil, že tímto jeho zážitky ještě nekončí, že třeba hned zítra navštíví místní zábavní park, který ho naprosto uhrane, že den na to si neuvěřitelně zamiluje krásu Benátek a že až po všech těchto zážitcích, ho teprve čeká nejsilnější moment z celé jeho italské anabáze.

                                                        XI· Lucie znovu za hranicemi

Lucka si vztah s Marcem užívala. Přes jeho občasné excesy a hádky se do něj zamilovávala a dokonce se u ní začal dostavovat pocit, že je to ten pravý muž pro život, že by s ním možná uměla zestárnout. Marco ji dokázal rozesmát, dokázal ji překvapit a neustále posouval hranice Lucčiných možností a představ o životě. V milostné rovině poznala Lucka polohy a pomůcky, o kterých vůbec netušila, že existují a v tom osobním se dokonce dopracovala toho, že s Marcem skočila z letadla padákem. Seskoku se bála mnohem více, než útěku přes hranice, konec konců, bála se výšek, jak zjistila při svém prvním pokusu utéct z Československa, natož pak padání volným pádem, ale ve chvíli, kdy dopadla na zem, měla pocit, že tam ve vzduchu za sebou nechala všechny své strachy a obavy, které kdy v minulosti měla. Marco měl mnoho koníčků a zálib. Mezi ně patřil i tandemový seskok padákem. Měl za sebou skoro tolik seskoků jako milenek, takže Lucii nabídl, že by mohla skočit s ním. Lucka si to chtěla zkusit, ale když nastoupili do letadla, sevřel se ji žaludek a do chvíle seskoku nepromluvila ani slovo. Když potom vyskočili z letadla, měla Lucka na malou chvíli pocit, že zákonitě musí umřít. Zastavil se jí dech, cítila neskutečný tlak na hrudi a v prvních vteřinách si byla jistá, že ten let nemůže dopadnout dobře. Všechno se ale změnilo, když Marco otevřel padák, jejich let se zpomalil a ona si uvědomila všechnu krásu, která se pod nimi rozprostírala. Vše kolem bylo tak neuvěřitelně půvabné, přehledné a jasné. Byl to zvláštní okamžik klidu. V té chvíli přešla z absolutního strachu do situace, kdy měla pocit, že se nebojí ničeho. A to teprve hlavní zadostiučinění mělo přijít až po přistání. Najednou nechápala, proč nebyla schopná opustit republiku na rogalu, protože vše to, co ve vzduchu vnímala, ji přišlo neuvěřitelně krásné, jasné a kouzelné. Na malý okamžik měla pocit, že ve vzduhu se dokáže na celý svůj život podívt tak nějak s nadhledem. Pravdou ale bylo, že ten seskok byla schopná udělat jen proto, že věřila Marcovi. Byla přesvědčená, že kdyby se cokoliv pokazilo, tak ji prostě zachrání a věřila tomu, že tam kde je on, je vždy vlastně bezpečno, takže se nemůže nic stát. S nikým jiným by z toho letadla nedokázala vyskočit. S Marcem se prostě cítila dobře tak, jako s nikým před tím.

Jediné, co ji trošku trápilo, byl Marcův tlak na to, aby navštívili jeho rodiče. Marco to myslel v dobrém, chtěl Lucii představit svou krásnou domovinu, ale ona se bála. Její obava byla zcela na místě. Bála se jet přes hranice, když byla v Rakousku nelegálně, bála se zkoušet pohybovat v jiné zemi, když v Rakousku na ni ještě nikdo nepřišel. I Lucie věděla, že toho štěstí zatím měla hodně a nechtěla ho dále pokoušet. Navíc ji v jejich obavách utvrzovala Bianca, se kterou celou situaci pravidelně řešila. Marco o tom, že Lucka nemá platné doklady, nevěděl a myslel si, že jeho partnerka prostě jen trpí obavou z hranic, protože pamatuje železnou oponu. Proto se ji neustále snažil přesvědčit, ať s ním jede, že se není čeho bát, že kontroly mezi Rakouskem a Itálií téměř neexistují. Lucka si neuměla představit, že by mohly někde na světě existovat hranice, které se dají volně překročit, takže téhle Marcové teorii moc nevěřila, na druhou stranu ji strašně lákalo poznat Itálii, a tak, navzdory Biančiným radám a svým obavám, se nakonec rozhodla srdcem. Sama sebe Lucka přesvědčila, že i tohle je jen další zbytečná obava, která by se měla překonat a že to zvládne, stejně jako zvládla seskok padákem.

O tom, že se rozhodla správně, ji přesvědčovaly všechny okolnosti, které jako by přímo předpovídaly, že to nemůže nevyjít. Ve zprávách o počasí opakovaně hlásili, že v Itálii bude nádherné léto, v práci dostala dokonce čtyřtýdenní dovolenou, protože se s Marcem nakonec domluvili, že u jeho rodičů nestráví tři týdny, ale rovnou celý měsíc. Lucka za celou tu dobu, co pracovala v kavárně, klasickou dovolenou neměla, takže ji teď vyšel majitel vstříc a ona si byla jistá, že je to další impuls k tomu, že to celé musí dobře dopadnout.

A aby toho nebylo málo, Marco jí řekl, že jeho rodiče mají malý penzion, kde budou ubytovaní, takže stravu, pití, i pobyt v Itálii budou mít zdarma a pokud by rodičům pomohli při správě penzionu, tak si můžou i něco vydělat. Lucka chtěla být samostatná a možnost přivýdělku se jí líbila, takže na konci května byla připravená na měsíční pobyt v Marcově rodné zemi a na to, že bude muset znovu překonávat hranice. Marco ji hned ráno vyzvedl svým vozem, do kterého naložili kufry a vyrazili vstříc další Lucčině obavě, kterou se chtěla pokusit překonat.

Čím blíže byly hranice, tím více byla Lucie nervózní. Bianca sice Lucce celou dobu cestu rozmlouvala a na poslední chvíli poprosila i Friedricha, aby to zkusil, ale když neuspěli, nabídla Lucce svůj pas, aby jela na něj. Lucie ale poměrně rozumně uznala, že každý celník by poznal, že žena na fotografii je odlišná od osoby před ním stojící a že celníci by asi dokumenty studovali více, než třeba zaměstnavatel, a proto s poděkováním odmítla. Vzala si svůj starý pas z Československa a doufala, že to projde, i když se republika už nejmenuje Československá socialistická republika. Lucka aktuálně neměla kontakt s nikým ze své rodné vlasti, takže ani netušila, jestli se dělají již jiné pasy, nebo ne a jestli třeba byl její pas nějakým způsobem vládou zneplatněn po té, co opustila zemi.

Ve chvíli, kdy dorazili k hraničnímu přechodu, byla Lucie ještě o něco více v šoku. Obyčejný přejezd na dálnici. O tom, že se jedná o hranice, svědčil jen přístřešek nad dálnicí a příkazové silniční značky, které postupně vozidla zpomalovaly, aby mohli celníci namátkově odklánět dopravu a provádět kontrolu aut. Žádné ostnaté dráty, žádní vrčící psi, ani skupiny vojáku se samopaly. Dokonce kolem rakouských celníků projeli bez kontroly. Lucce na pár vteřin spadl kámen ze srdce. Bylo to ale opravdu jen na pár vteřin, protože o tři sta metrů dále je odstavil italský celník. Lucie zůstala sedět jako přikovaná. Nebyla schopná se pohnout a nebyla schopná slova. Marco zastavil, odpásal se a vyskočil z auta. "Ciao, Tizziano," zakřičel a objal celníka, který jeho objetí k Lucčině překvapení opětoval. Lucii se chtělo plakat a každá minuta, kdy stál Marco před vozem a vyprávěl si s celníkem, ji přišla nekonečná. Nevěděla, o čem Marco s Tizzianem hovoří a i když chápala, že jsou známí a rozhovor probíhá v přátelském duchu, strašně se bála okamžiku, kdy ji někdo vyzve, aby vystoupila z auta a předložila doklady.

K tomu, aby z auta skutečně vystoupila, ji vyzval italský celník asi po deseti minutách rozhovorou s Marcem. Nemusel ani nic říkat. Všiml si, že se na něj Lucie dívá a tak ji gestem naznačil, aby také vyšla z vozidla ven. Lucii měla pocit, že bude zvracet. Takhle se nebála ani před tím, než vyskočila z letadla, tím si byla jistá. Připadala si, že právě vyskočila nejméně z pěti kilometrů nad zemí, padák se neotevřel a ona padá volným pádem doprostřed Alp. Přes to všechno vystoupila z auta a kývla hlavou na pozdrav. Marco je představil a celník se na ní obrátil a něco ji říkal italsky. Lucka italsky nerozuměla, takže stála, snažila se usmívat a krčit rameny. Celník pochopil, že se s Marcovou přítelkyní nedomluví. Sjel tak alespoň Lucii pohledem od hlavy k patě a pak zamlaskal, aby pochopila, že se mu líbí a že si Marco vybral dobře. Pak se usmál, znovu se s Marcem objal, vystrašené Lucii dal pusu na tvář a odešel.

Lucie sedla do auta a s pocitem, že už po několikáté přežila vlastní smrt, přejela hranice do Itálie.

Po příjezdu do penzionu Marcových rodičů, musela Lucka uznat, že za všechen ten stres to asi stálo. Penzion byl na okraji turistické zóny, měl dvanáct pokojů a většinu z nich okupovali Italové z vnitrozemí. Zbytek hostů byli Francouzi. Penzion spravovali Marcovi rodiče, spolu s Giulií, která v hotelu uklízela a dělala číšnici, případně recepční a jejich synovcem Lucou, který byl tak trochu údržbář a tak trochu vše, co bylo potřeba. Giulia a Luca byli oba poměrně mladí, Lucka by jim odhadovala maximálně pětadvacet let a byli velmi ochotní a práce se rozhodně nebáli. Lucie znala spoustu vtipů na přístup Italů v práci, hlavně v Rakousku se s tím setkávala poměrně často, ale díky životu s Marcem věděla, že se Italové rozhodně práce nebojí.

Marco s Lucií začali vypomáhat v penzionu způsobem, který by se dal nazvat prací na poloviční úvazek. Marco trávil většinu své pracovní doby v kuchyni a Lucka dopoledne připravila snídaňový bufet, pak pomohla s uklizením pokojů, následně se vrátila do restaurace, kde pomáhala s roznáškou obědů a odpoledne a večer měli už s Marcem volný sami pro sebe. Alespoň tak to vypadalo z počátku jejich dovolené.

Volná odpoledne se snažili užívat naplno. Marco ji pravidelně brával k moři, vzal ji do míst a měst v okolí, o kterých byl přesvědčený, že by měla Lucka vidět, zazpíval ji serenádu na gondole. Lucce nechybělo nic, krom lidí, se kterými by se snadněji dorozuměla. Marcovi rodiče byli milí, přátelští, navíc neustále Lucii nalévali výborná vína, která si Lucka zamilovala. Bohužel však mluvili jen italsky a francouzsky, jako v podstatě všichni návštěvníci a obyvatelé penzionu. Lucka mluvila česky a německy a neměla si tak, krom s Marcem, s kým popovídat.

Po prvních deseti dnech v Itálii se ale musela Lucka chtě nechtě ještě o něco více osamostatnit. Marco začal zůstávat v penzionu, protože, jak Lucce vysvětloval, jeho otec ho potřebuje v kuchyni i pro přípravu večeří. Do toho Marcovi rodiče začali rekonstruovat společenskou místnost a i tam se Marco snažil pomoci. Lucie tedy začala chodit poměrně často k moři sama. Marco s ní něco podnikl maximálně jednou za tři, čtyři dny. Naštěstí byla Lucka samostatná žena, takže na pláž ráda chodila i bez doprovodu a nepřítomností svého přítele se příliš neužírala. Navíc horké už skoro letní slunce hezky opalovalo její pokožku a v podstatě každý den se na pláži objevil někdo, kdo s ní laškoval. Obvykle muži, kteří se k Lucii obraceli, uměli alespoň trošku německy, což Lucie využívala a pokud se jí líbili, tak s nimi mluvila v podstatě o čemkoliv. Jejich zájem ji zvyšoval sebevědomí, ale nikdy nenechala lehký flirt přejít v něco dalšího a muže nakonec většinou upozornila, že je v Itálii se svým partnerem.

Jeden den se ale vymkl všem zvyklostem a Lucce se na dlouho zapsal do paměti. Bylo to v půlce června. Lucka seděla na pláži. Od moře vál lehký větřík a Lucku bavilo, jak si pohrával s jejími vlasy. Bavilo ji sledovat okolní dění a užívala si, jak se po ní otáčeli procházející muži. Lucka měla tmavě stříbrné dvojdílné plavky, které toho zrovna moc neskrývaly a jelikož byla na pláži sama, tak pozornosti mužů prostě nemohla ujít. Občas se i stávalo, že nějaká žena svého muže začala peskovat po té, co se za Luckou otočil, což ji bavilo na vysedávání na pláží téměř nejvíce.

Toho dne to ale byla Lucie, kdo zaujatě pozoroval jednoho z chlapů na pláži. Její pozornosti tentokráte neušel muž, který měl rozložený ručník na pláži tak sto metrů od ní. Na dálku by odhadovala, že byl přibližně jejího věku, a přesto se choval jako malé dítě. Opakovaně běhal k moři a před každou vlnou, kterou sebou moře přineslo, zase utíkal pryč. Vždy, když se mu povedlo některé z přicházejících vln utéct, se začal nahlas smát. U dětí byla na takové chování z pláže zvyklá, ale u dospělého muže to viděla snad poprvé. Fascinovalo ji, že dotyčný vydržel skoro hodinu takhle jančit. Když toho nechal a zamířil ke svému ručníku na pláži, Lucce přejel mráz po celém těle. Bylo to poprvé, co si ho dokázala pořádně prohlédnout, protože přestal pomateně pobíhat tam a zase zpátky. Přesto, že bylo horko k padnutí, Lucce vyskočila husí kůže. "Ty vole, Zdeněk," zašeptala sama pro sebe.

"Ahoj Zdeňku," řekla o minutu později, když došla k jeho osušce.

"A-a-ahoj," vykoktal ze sebe zcela zaskočený její bývalý manžel, když se před ním zjevila. Částečně proto, že byl překvapený, že ji tady potkal a že ji vlastně vůbec potkal a částečně proto, že byl naprosto fascinován tím, jak to Lucii v plavkách slušelo. Lucka se mu vždy líbila, ale její opálená postava ji přidávala na zajímavosti a dělala z ní někoho jiného, někoho jakoby pro něj nedotknutelného.

"Můžu si k tobě přisednout?" zeptala se Lucka. Zdeněk přikývl. Zatím ještě pořád nebyl schopen slova. Posunul se kousek na ručníku, aby udělal pro svou bývalou manželku místo a Lucka si k němu přisedla. Lucie nikdy neměla problém s blízkostí, takže ji nevadilo, že se vzájemně dotýkají koleny, což Zdeňka vzrušilo a na jeho plavkách to bylo okamžitě vidět. Lucka si toho samozřejmě všimla a zasmála se: "Ale copak?"

"To je z toho překvapení, že tě vidím," odpověděl Zdeněk. Trochu se ale zastyděl, takže i zčervenal. Hned po té jej ale napadlo, že vlastně by se neměl stydět, ale měl by být naštvaný, takže spustil: "Víš, jaké jsem měl kvůli tobě problémy? I chlapi z STB mě vyšetřovali." Lucčina poznámka v něm vybudila znovu jeho typické já, a tak i vzrušení poměrně rychle zmizelo.

"To mi je líto, bylo to drsné?" zeptala se Lucka. Zdeněk přikývl. Pak ale ještě rychle dodal: "Ale ne tak drsné, jako když jsme zvonili klíči za lepší budoucnost."

Lucka se na Zdeňka překvapeně podívala: "A ty jsi zvonil?"

"Samozřejmě," přikývl Zdeněk

"A můžu tě jako omluvu za to vyšetřování pozvat za zmrzlinu?"

"Zmrzlina sice nemůže nahradit to všechno, co jsem si musel prožít, ale proč ne," řekl Zdeněk.

Lucka jeho nečekaně studenou a mizernou náladu, nebo alespoň projev, který by o mizerné náladě svědčil, přecházela. Byla ráda, že ho vidí, že vidí někoho, s kým může mluvit ve svém rodném jazyce, což se jí už dlouho nepovedlo. I když říct, že by Lucka mluvila ve svém rodném jazyce, by bylo lehce nadsazené. Ona spíše ve svém rodném jazyce poslouchala. Zdeněk totiž postupně roztál, a jelikož byl naprosto unesen svou dovolenou, mluvil, mluvil a mluvil. Lucie se ke slovu nedostala, a tak si nechala od svého exmanžela vykreslit jeho hotel v těch nejúžasnějších barvách, popsat, co všechno už v moři dělal a nedělal a co tam viděl, popsal ji Benátky, které už Lucka samozřejmě také viděla. Zdeněk je ale popisoval tak zapáleně, jako by byl jediný člověk, který kdy navštívil chrám svatého Marka a všechny ty malé uličky, kanály, náměstíčka a vůbec vše, co k Benátkám patří. Dokonce, když šli spolu se zmrzlinou podél moře po pláži, tak pravidelně kreslil do písku různé stavby a místa, která tam viděl. Samozřejmě Lucce popsal velmi důkladně i zábavní park, ve kterém již byl a který byl přímo v Bibione. Vše mu přišlo úžasné a dokonalé a bylo mu vlastně jedno, že jeho společnice neměla možnost nic říct. Jen na jednu věc Zdeněk zapomněl. Zmínit se o Elišce. Když se ho Lucka ptala, s kým do Bibione přijel, řekl jen, že tady je sám, že to byl dárek od zaměstnavatele za jeho dobrou práci a nasazení.

Přesto, že rozhovor se zvrhnul monolog, tam jim bylo oběma celkem fajn, a tak spolu vydrželi až do západu slunce. Trošku je zamrzelo, že slunce tady nezapadalo nad mořem, ale na opačné straně. Západ slunce nad mořem mohl být ještě jeden krásný společný zážitek.

Když se potom loučili, domluvili se, že se musí znovu potkat a nejlépe hned zítra. Lucie řekla, že pozve Zdeňka na kávu a on jí navrhl, že si společně zaplavou, protože ji chtěl znovu vidět v těch stříbrných plavkách a že by večer mohli navštívit jeho oblíbený zábavní park.

Když se vrátila Lucka na penzion, bylo už po večeřích. Marco seděl u stolu s rodiči a pil víno. Když Lucku uviděl, vstal se židle a šel ji vstříc. Dal ji pusu a řekl, že ji schoval něco k večeři. Donesl ji jídlo z kuchyně a omluvil se, že je hrozně unavený a půjde si lehnout. Lucka ho ještě chytila za ruku a řekla mu, že potkala jednoho známého ze své vlasti a že by s ním zítra šla odpoledne na kafe a zda by Marcovi vadilo, kdyby se s ním chvíli zdržela, že se možná vrátí až v noci. Marco dal Lucce ještě jednu pusu a řekl, že je to samozřejmě v pořádku. Večeři pak Lucie strávila v tichu s Marcovými rodiči. U Marcových rodičů bylo mlčení nezvyklé a navíc, jak se ukázalo poměrně nebezpečné. Čím více totiž mlčeli, tím více Lucii nalévali víno.

Druhý den ráno byla Lucie celá nesvá. U přípravy snídaňového bufetu dokonce rozbila tři talíře. Marco se jí smál, že to včera přehnala s vínem, což byla pravda a Lucie to na sobě cítila. Hlavně se ale těšila na Zdeňka. V noci, když si lehnula do postele, vzpomínala na jejich poslední setkání ještě v Československu a na rozhovor, po kterém se zbalila a šla domů za Liborem. Přemýšlela, co se za ten rok a čtvrt změnilo a jak je všechno kolem ní jiné. Přemýšlela, co všechno Zdeňkovi řekne, protože dnes to chtěla být ona, kdo bude mluvit.

Rozbité talíře ji pomáhala uklidit Giulia, která se ji také smála kvůli vypitému vínu, ale říkala, že ji chápe, že Italská vína umí s člověkem zacvičit. Říkala to ale italsky, takže Lucie tomu nerozuměla. Byla ale ráda, že ji Giulia pomáhá, nejprve s úklidem a pak i s přípravou snídaně, protože to Giulie neměla v popisu práce a dělat to nemusela. Giulia obvykle začínala s prací až kolem desáté hodiny, kdy uklízela pokoje, pak se přemístila do restaurace na obědy a pak už většinou zůstávala v penzionu až do večera. Lucka proto byla ráda, že dnes ráno si Giulia přivstala a pomáhala jí. Přísahala si, že ji musí koupit alespoň čokoládu, jako odměnu.

Odpoledne čekala na Zdeňka před jeho hotelem. Byla mírně nervózní, ale moc se těšila. Zdeněk ji po příchodu dal pusu na tvář a překvapil ji květinou, kterou ji ráno koupil. Pravda byla, že celé dopoledne pak byl na pokoji, kde si vyčítal, že koupil kytku za tolik peněz, ale to samozřejmě nahlas neřekl. Kromě výčitek se také snažil celé dopoledne upravit a obléct tak, aby vypadal co nejlépe. Ne snad proto, že by snad měl nějaké postranní plány, ale chtěl, aby Lucka viděla, že i on vypadá dobře a že se mu daří.

Nejprve svou bývalou ženu provedl hotelem a ukázal jí i svůj důkladně uklizený pokoj. Byl ze všeho hrozně nadšený a chtěl, aby Lucie také pochválila vše to, co jemu se tolik líbí. Bohužel pro něj, Lucie už byla zvyklá z Rakouska na určitý standard, takže hotel jí přišel klasicky průměrného vzhledu i vybavení a jeho nadšení nesdílela.

Po povinné prohlídce hotelu spolu vyrazili na domluvenou kávu, kde se konečně dostala ke slovu Lucka a vyprávěla Zdeňkovi, co všechno prožila, jak žije v Rakousku a snažila se vyptat na lidi z Prahy a život tam. Pro Zdeňka to možná bylo nejnudnější odpoledne z celé jeho dovolené, tak alespoň z restaurace sledoval ruch na ulici a prohlížel si turistky, které chodily na pláž a zase z pláže. Moc ho vlastně Lucčin příběh nezajímal, protože jeho osobně se vůbec nedotýkal a žádné benefity mu nepřinášel. Navíc ho štvalo, že Lucka se neptá na něj a na jeho hrdinství u výslechu, protože si přes noc stihl připravit příběh, ze kterého vycházel skoro jako bájný rytíř Artuš. Místo toho se ho ptala na Vendulu, o které nevěděl nic, a o které nic vědět nechtěl.

Když ale ještě před západem slunce došli na pláž, sedli si na ručník a Lucka se vysvlékla do plavek, byl rád, že ji tu potkal. Znovu na ní mohl oči nechat, znovu si říkal, jak moc se mu líbí její opálená postava, a když pak spolu blbnuli ve vlnách, připadal si skoro jako v době, kdy byli ještě manželé.

Lucku potom pozval na večeři k sobě na hotel. Ubytování měl zaplacené pro dva, takže na hotelu nikomu nevadilo, že s ním přišla Lucie do hotelové restaurace a že s ním i povečeřela. Dokonce si všiml, že někteří číšníci po něm pomrkávali, aby dali najevo, že si všimli, jako kočku si s sebou přivedl, což mu dělalo neuvěřitelně dobře.

Večer pak šli opravdu do místního zábavního parku. Lucka byla po seskoku s padákem již připravena na vše, takže Zdeňka táhla na ty nejstrašnější akce, kde se otáčeli hlavou dolů, byli vystřelování do výšky a padali zpět k zemi volným pádem a Zdeněk u všech těchto atrakcí šílel a křičel, že umře a pokud neumře, tak zabije Lucii, až tahle hrůza skončí, ale oba se u toho smáli a neskutečně si společně strávaný čas užívali. Nakonec byl rád, že Lucce nevyprávěl příběh o své statečnosti u výslechu, protože by mu to asi nevěřila, když slyšela, jak pištěl jako malá holka, když se na jedné z atrakcí poprvé otočil hlavou dolů.

Když potom kolem půl jedenácté si sedli na lavičku a v rukou měli zmrzlinu, kterou koupil zcela výjimečně Zdeněk, zeptala se Lucka: "Proč my jsme se vlastně rozvedli? Pořád nám umí být spolu dobře." V té otázce nebyla lítost, ani žádná jiná emoce, bylo to prostě jen vyjádření stavu, který právě teď v sobě měla.

"Protože jsi šla na potrat," řekl Zdeněk tvrdě po chvíli ticha. Sice v dané chvíli necítil potřebu být k Lucce zlý a něco jí vyčítat, ale odpověď z něj vypadla dříve, než si stihnul uvědomit, co by to mohlo znamenat.

"Jo, já vím. A víš co? Já už nemůžu mít děti," řekla s klidem Lucka. Bylo to poprvé, co to někomu přiznala.

"To mi je líto, to kvůli tomu zákroku?"

"Vypadá to tak."

"Mě by to možná ani nevadilo, já asi nikdy děti nechtěl," řekl Zdeněk.

"Opravdu jsi nikdy nechtěl děti?"

"Já nevím, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel."

"Tak proč jsi tenkrát tak šílel?"

"Protože to, co jsi udělala, nebylo správné. Navíc jsi mě podvedla, to dítě jsi přece nečekala se mnou."

"A jo vlastně. To je pravda," řekla Lucka trochu zaraženě. Nějak na to pozapomněla. Respektive si své vzpomínky trošku upravila, aby pro ni byly přijatelnější.

"Nechme to být," řekl Zdeněk a dodal: "Je pozdě. Asi bych si měl jít lehnout, jsem celkem unavený. Nechceš jít spát dnes ke mně?" Takové návrhy byl schopen vyslovit jen, když měl něco vypito. Dnes mu odvahu dodávalo bílé víno, které večer s Lucií pili.

"Nechci," zasmála se Lucie. Dala mu pusu a řekla: "Máš pravdu, měli bychom jít spát. Doprovodím tě k hotelu."

Lucka dorazila do penzionu plná dojmů. Kromě toho, že si odpoledne a večer příjemně užila, cítila, že víno v ní probouzí chutě na prodloužení noci, a tak se velmi těšila na Marca. Zklamalo ji proto, že na pokoji Marca nenašla. Překvapilo ji, že tam její partner nebyl a tak se po něm šla podívat do restaurace. Myslela si, že někdo z hostů ještě zůstal v restauraci a Marco tam pomáhá s obsluhováním.

Po vstupu do restaurace zažila šok, který ještě předčil její setkání se Zdeňkem. O stůl rukama zapřená, tam byla nahá Giulia a Marco stál za ní a přirážel, co mu jeho italská živočišnost stačila. Když Lucii zaznamenali, Marco zůstal zaraženě stát, aniž by cokoliv řekl. Stále držel Giulii za boky a díval se směrem k Lucii s výrazem upřímného překvapení a děsu. Lucka by později přísahala, že Giulia se na ni v tom okamžiku vítězoslavně usmála, ale možná si to celé jen v návalu emocí vsugerovala.

Dívat se na ten absurdní výjev ale nemohla. Otočila se a vyběhla do vlahé italské noci.

Zdeněk se osprchoval a lehl si do postele. Vzal si knihu, kterou měl položenou na stolku u postele. Chtěl si ještě chvíli číst, ale u dveří jeho pokoje se ozvalo tiché zaklepání. Překvapeně došel ke dveřím. Myslel si, že si někdo spletl pokoj, nebylo by to poprvé, co se mu do pokoje pokoušel dostat někdo z opilých Čechů, kteří s ním byli na hotelu. Místo toho za dveřmi stála uplakaná Lucie: "Ahoj, můžu dál?" zeptala se.

O 57 minut později přesně, dosáhl Zdeněk, a tím celá jeho dovolená, svého vrcholu. Za ty roky, co byl Zdeněk s Lucií od sebe se Zdeněk naučil jednu věc. Kdykoliv k němu Lucka přišla s nějakým problémem, tak moc neposlouchal, přikyvoval, říkal, že ji chápe a že to bude dobré. Obvykle to dělal dvacet minut, během kterých se k Lucii přibližoval, hladil ji a konejšil. Po této povinné dvacetiminutovce, které Zdeněk říkal předehra, se začali líbat a pak už to celé pokračovalo samospádem. Obvykle až druhý den začal Zdeněk přemýšlet o tom, co mu vlastně Lucka říkala a co po něm chtěla. Dnes naštěstí nechtěla nic jiného, než ubytovat.

Když potom vedle sebe usínali v posteli, myslel Zdeněk na Elišku. Nemyslel ale na to, že ji právě podvedl a neměl z toho výčitky. Bylo to poprvé, kdy si položil otázku, zda vlastně s Eliškou chce být. Zdeněk nebyl nutně z nejbystřejších, ale pořád byl na tom lépe než Eliška a vnímal se tak jako ten chytřejší z dvojice a měl pocit, že jej Eliška může trošku bránit v rozletu. Navíc unylý sex s ní mu po čerstvém zážitku z Lucií začal trošku vadit. Nakonec se rozhodl, že nemá smysl o tom přemýšlet tady, když je právě v ráji daleko od domova a pohladil Lucku po holých zádech. Dostal chuť na to, ještě jednou si sex zopakovat, ale Lucie už spala a on si ji netroufl probouzet.

                                                                         XII. Návraty

Zdeněk navrhoval Lucii, aby po zbytek dovolené zůstala v Itálii s ním. Navrhoval jí, aby bydlela u něj na hotelu a aby spolu prožili pěknou dovolenou, když jí to nevyšlo s Marcem. Lucka o ničem takovém ale nechtěla slyšet. Samozřejmě ho to mrzelo, protože celou noc si představoval, jak si užívá vášnivého sexu a jak rád by to zkusil dělat na pláži tak, jak to občas viděl v amerických filmech. Lucka ale jeho náruživé myšlenky nesdílela a on ji o nich samozřejmě neřekl, protože se za ně před ní styděl.

Lucie chtěla ukončit svůj pobyt v Itálii co nejrychleji. Hned druhý den ráno telefonovala Biance a v rychlosti jí popsala zážitky z předešlé noci a poprosila ji, zda by jí dokázala pomoci s návratem zpět do Vídně. Naštěstí pro Lucii uměla být Bianca velmi rázná žena, takže hned po jejich ranním telefonátu nařídila svému tátovi, aby pro Lucku dojel a dopravil ji zpátky.

Friedrich od smrti své ženy trávil všechen čas doma, nebo v práci, takže se z Vídně nevzdálil dobrých pár desítek let. Úkol, který mu byl dán, nesl se značnou nelibostí a obavou z daleké cesty do jiného státu. Na druhou stranu, Lucii už dlouho vnímal jako svou adoptivní dceru, takže sice brumlal něco o výmyslech a nezodpovědnosti mladých, ale ani na chvíli nepochyboval o tom, že se skutečně na záchrannou akci vydá. Když projížděl hranice, tak měl srdce v kalhotách už po cestě tam a ještě o něco níže mu kleslo, když hranice projížděl zpět, ale obě cesty se obešly bez kontrol a bez komplikací na silnicích, takže převoz Lucie zpět proběhl nad očekávání dobře.

Zpáteční cestu nedokázala Lucie vnímat. Byla zdrcená z toho, co se stalo, a tak si vlastně ani neuvědomovala riziko dalšího přechodu hranic a ani ji nedocházelo, že ji byl zase osud přátelsky nakloněn. Mnohem více se soustředila na své zklamání z Marca a z toho, že se spustil s Giulií. Ještě ten den po příjezdu do Vídně začala novou situaci řešit a začala ji řešit poměrně impulsivně a radikálně. Konec konců radikální řešení pro ni bylo typické.

Lucka sbalila všechny věci, které měla ve svém bytě, dala výpověď z nájmu a znovu se přestěhovala k Friedrichovi. O tom, že se chce vrátit zpět do svého prvního útočiště v Rakousku, řekla Friedrichovi už po cestě autem. Ten se ji sice snažil od jejího nápadu po dálnici do Vídně odradit, ale neúspěšně. Hlavně se mu ale nelíbilo, že chce Lucka před vším tak trochu utéct. Friedrich byl ze staré školy a podle něj se problémy a neshody měly řešit a ne se před nimi schovat někam jinam. Samozřejmě to Lucii i řekl, ale ona jeho názor nesdílela a svůj útěk vnímala, jako dostatečné řešení celé situace. Kdyby tenkrát tušili, že Lucce v Rakousku zbývá už jen pár týdnů, patrně by se rozhodli udělat všechno malinko jinak a možná by si tu společnou cestu autem pokusili i užít, ale samozřejmě v té chvíli nemohli tušit, co jim budoucnost připraví.

Zdeněk, skutečnost, že Lucka odjela, akceptoval s jistou nelibostí. Jeho představy a fantazie byly poměrně obsáhlé a hlavně velmi realistické. Zdeňkova představivost způsobila, že na něj dolehla deprese hned po té, co zůstal jeho hotelový pokoj znovu prázdný, a jediným důkazem o chvilkové přítomnosti jeho bývalé ženy, byl její parfém, který voněl pokojem ještě celé následující dopoledne. Po té, co Lucie odjela, byl celý den rozmrzelý a bez nálady. Z pokoje vycházel jen na jídlo do restaurace a sám v sobě trucoval na protest celému světu. Naštěstí pro něj si však hned druhý den ráno uvědomil, že je na dovolené a byla by blbost sedět na pokoji a přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby tu Lucka zůstala do konce dovolené s ním. Proto se rozhodl, že si i druhou polovinu dovolené užije na maximum a vyrazil k moři, kde znovu vbíhal do vln a pak z nich vybíhal, smál se jako malé dítě a prožíval to tak, že mu vlastně ani nepřišlo, jak dny jeho dovolené neuvěřitelně rychle utíkaly a že nadešel čas, kdy se měl vracet domů.

Zdeňkovi se vracet do vlasti vůbec nechtělo. Když autobus v brzkých ranních hodinách vjel do Prahy, Zdeněk byl jako jeden z mála lidí vzhůru a byl znepokojený tím, že mu dovolená tak rychle utekla a že si nemohl být jistý, jestli se ještě někdy podívá k moři. Souběžně s tím si také uvědomoval, že v sobě cítí jisté prázdno, protože z jeho dosavadních hodnot toho moc nezůstalo. Teď už si byl jistý, že je rád, že komunismus padl a že všichni můžou, pokud jim to jejich peněženky dovolí, vycestovat. Souběžně s tím ale nebyl rád, že mu najednou jako by jeho životu začal chybět ten vyšší smysl života. Kromě teda té neměnné části, že největší štěstí v životě, je udělat šťastným sám sebe. Toto Zdeňkovi předsevzetí zůstávalo beze změny.

U autobusu na svého "odvážného" cestovatele čekala Eliška. Vypadala nevyspale a byla poměrně bílá. Když dala Zdeňkovi pusu, ucítil, že to není asi tak dávno, kdy naposledy zvracela.

"Tobě pořád není dobře?" zeptal se.

"Není, no," přitakala Eliška.

"Tak to nevadí. Můžeš odpočívat a nemusíš vůbec nic říkat a já ti budu vyprávět, co jsem všechno v Itálii zažil a viděl. Neuvěříš, co tam všechno mají, co se tam dá vidět, ochutnat a koupit a už vůbec neuvěříš, jak úžasně vypadá moře. To si nedokážeš představit. Udělal jsem pro tebe pár fotek, ale to se prostě musí vidět a hlavně ta cítit. To ti je takový zvláštní závan, který sebou moře nese, vždy když od něj fouká. To ani nejde popsat. Jo, a Benátky, to je nádhera. Víš, že moc nemusím zámky a tady ty kraviny, ale ten chrám svatého Marka, ten je úžasný. Ale tam je prostě úžasné úplně všechno. Ani nevím, od čeho přesně bych měl začít," Zdeněk byl k nezastavení. Stál před autobusem a sypal na Elišku všechny svoje dojmy. Ostatní spolucestující, kteří čekali na zavazadla a stáli poblíž, se na něj dívali a chápavě se usmívali. Vlastně jen Eliška poslouchala na půl ucha. Ostatní hltali každé Zdeňkovo slovo, protože s ním buď ve všem souhlasili, anebo si přezíravě říkali, že se ten chlap chová jako malé dítě.

"To mi všechno povyprávíš doma, ale nejprve bych chtěla říct něco já tobě," řekla Eliška a hlas se ji trošku třásl.

Zdeněk se na ni podíval. Neřekl nic, ale ten pohled byl jasnou výzvou k tomu, aby něco řekla ona.

Eliška se nadechla: "Jsem těhotná."

Zdeněk zůstal na pár vteřin stát jako opařený. Natolik ho to zaskočilo, že si ani nevšiml, že řidič autobusu vytáhl ze zavazadlového prostoru jeho kufr a snažil se mu jej podat. Ve Zdeňkovi se v té chvíli pralo překvapení s pocitem, že by měl rychle něco udělat, protože jinak celá tahle situace vygraduje do průšvihu. Proto se raději usmál, nebo se o úsměv alespoň pokusil a Elišku pevně objal. Tím objetím získával takticky čas pro další počínání. Zvažoval co udělat, co říct. Párkrát Elišku, stále ještě v objetí, pohladil pravou rukou po vlasech a pak zašeptal: "To je skvělá zpráva miláčku, to mám radost."

Možná by mu tu radost Eliška věřila o něco více, kdyby se mu v tu chvíli nerozklapala kolena.

                                                           XIII· Vendulina kariéra

V době, kdy Zdeněk měl za sebou nejúžasnější dovolenou svého života a Lucka se trápila kvůli zklamání z Marca, zcela jiné radosti začínaly vstupovat do života Lucčiny nejlepší kamarádky Venduly.

Lucie poznala Vendulu na učňáku. Obě se učily na prodavačku a hned od prvního seznámení bylo jasné, že si spolu rozumí a že jedna bez druhé následujícíh pár let neudělá ani ránu. Bylo to takové to pohádkové přátelství na první pohled a na prvního kluka. Jejich společným zájmem totiž byli právě kluci a obě byly zoufale zamilované do Sagvana Tofiho. Protože ale o něm mohly pouze fantazírovat, tak společně obrážely diskotéky v Berouně a pokud to šlo, tak v i v Praze. Společně chodily po hospodách a seznamovaly se s muži a snažily se bavit, co jim finance od rodičů a jejich věk dovoloval. Vzhledem k tomu, že obě holky byly přitažlivé, nebyl snad večer, kdyby si mohly stěžovat na nedostatek zájmu mužského okolí. Obě byly tmavovlásky, akorát Lucie byla menší hubená černovláska a Vendula měla barvu vlasů někde mezi tmavě hnědou až světle černou. Byla o poznání vyšší než Lucka a také měla o něco kypřejší tvary. Nebyla silná, jen byla žensky tvarovaná, což určitou skupinu mužů vždy velmi poutalo. K tomu Vendule neustále hořely v očích takové ďábelské plamínky, které z ní dělaly v podstatě neodolatelnou kořist a zároveň velmi úspěšnou lovkyni.

Když Lucka emigrovala a Vendula ukončila svůj vztah s Liborem, vůbec ji nenapadlo, jak rychle vezmou věci nový směr. Před revolucí pracovala jako prodavačka ve smíšeném zboží a svou práci ze své podstaty nenáviděla. Ještě o něco více, než svou práci, nenáviděla lidi, kteří se ji snažili v obchodě rozesmát, nebo nedej bože upozornit na to, že by se mohla chovat mile. "Nemohla byste se třeba alespoň trochu usmát?" slýchávala často. Skoro tak často jako větu: "Kdybyste byla o trošku příjemnější, zákazníci by se sem rádi vraceli. Tak co, myslíte, nešlo by to?"

"Nešlo!" odpovídala Vendula rázně. "Zákazníci stejně nemají kam jít jinam, takže sem budou chodit, i kdybych se jim do každého nákupu vysmrkala," dodávala ještě s vervou, aniž by si pořádně uvědomovala, že má vlastně bohužel pravdu.

Se změnou režimu však začali být velmi aktivní Vendulini rodiče, kteří začali bojovat o majetek, patřící kdysi jejich rodičům. Jejich boj a právníci postupovali poměrně rychle a překvapivě úspěšně. Samozřejmě že to bylo i díky různým pozornostem, kterou tu a tam někomu podsunuli, ale na to se doba neptala a jim se úspěšně dařilo majetek získávat zpátky do svých rukou. Vendula byla jejich jediná dcera, a protože její rodiče tušili, že svůj nově nabytý majetek a založené firmy, nebudou moci spravovat věčně, a protože své dceři bezmezně věřili, část toho majetku a společností přepisovali právě na ni.

"A co já s nimi mám dělat?" ptávala se Vendula otce. Neměla zájem o majetek, ani o jakoukoliv obchodní společnost. Nerozuměla obchodu a nechápala, proč by do něj měla více, či méně, zasahovat. Otec jí trpělivě vysvětloval, co která společnost dělá a proč se vyplatí mít ten, či onen pozemek a přesvědčoval ji, aby se snažila rodinnému businessu co nejvíce věnovat.

"Ber to tak, že jak ti začnou jednotlivé firmy trošku vydělávat, tak si pomoci nich, můžeš plnit své dětské sny," snažil se ji smířlivě zaujmout otec při jedné z nekonečných debat.

Vendula se zamyslela: "Hele, a co kdyby ty ses staral o vedení těch firem a já si plnila své sny hned." Nebylo to poprvé, co takto kontrovala, ale bylo to naposledy, co se takto musela ptát. Její otec nešťastně rezignoval. Pochopil, že jeho jediné dítě prostě obchodní geny nezdědilo, a tak se Vendule bezvýhradně podvolil. Začal vést jednotlivé podniky, u nichž Vendula zůstávala oficiální majitelkou a jeho dcera si začala plnit dětské sny.

Našla si učitele zpěvu, se kterým samozřejmě ze začátku i spala, a který ji pomohl poskládat kapelu a začít veřejně vystupovat. Vendula v porevoluční euforii poznala zpěváky, kteří v té době hýbali republikou, ať to byl David Koller, Aleš Brichta, nebo třeba později Daniel Landa. Byla nadšená z toho, že s nimi už v letních měsících roku devatenáct set devadesát mohla na festivalech vystupovat na jednom pódiu a že ji v zákulisí oslovovali jménem, plácali ji po zadku a ona měla pocit, že je jedna z nich. Dokonce se rozhodla natočit na podzim desku.

Ano, Vendula prožívala svou osobní porevoluční nirvánu. Ze dne na den se stala bohatou a poměrně známou. Na ulici se za ní lidé otáčeli, čas od času ji prosili o podpis a chtěli se s ní vyfotit a ona úplně ztratila kontakt se svým předchozím životem. Zapomněla na trable, které mívala ve smíšeném zboží, zapomněla vlastně i na kamarádku Lucii, která před rokem utekla kamsi do Rakouska. Žila si nový a spokojený život, který na konci letní sezóny došel svého vrcholu, a Vendula si našla další smysl své existence.

Na jednom festivalu se Vendula potkala s punkovou kapelou Tři sestry a společně s nimi se pustila do alkoholové pitky. Prvního panáka v tom horkém letním odpoledni dali už ve dvě hodiny a koncert Venduly začínal až od šesti. Její večerní příchod na pódium byl proto hodně nejistý. Vedule se pletly nohy a většinu své koncentrace musela vydávat do kontrolování chůze, což vedlo k tomu, že ani texty, které zpívala, nedávaly příliš smysl. Když už při druhé písničce si po několikáté uvědomila, že ji vypadly slova, případně, že vprostřed písně přešla na zcela jiný text, který ještě navíc nebyl její, rozhodla se, že kašle na chůzi, že se musí soustředit na svůj umělecký výkon. Tohle rozhodnutí ji ale vydrželo pouze několik vteřin, protože hned po té, co zapomněla hlídat své nohy a to, kam směřuje, zavrávorala a zřítila se z pódia dolů. Český bulvár byl tenkrát ještě v peřince, přesto fotografie a informace o Vendulině pádu se hned druhý den objevily v novinách. Byla tam i zmínka o tom, že se Vendule nic nestalo, protože ji pod pódiem zachytil jeden z jejich fanoušků. Kdyby média tušila, že ten fanoušek je osmnáctiletý brankář hokejového Kladna, který tu sezónu poprvé ochutná atmosféru naší nejvyšší soutěže a jednou se prosadí i v NHL, asi by tomu věnovala více pozornosti.

Pozornost však mladíkovi, který se jmenoval Petr, věnovala Vendula. Líbil se jí jeho úsměv, líbilo se jí jeho vysportované tělo a také to, že ji chytil. Ještě pod pódiem mu řekla, že ho zve na panáka do zákulisí. Vendula koncert překvapivě dozpívala, i když publikum pod pódiem postupně odcházelo, protože je nebavilo se dívat na opilou zpěvačku, která pro jistotu už jen seděla na pódiu a stále si pletla jednotlivé písničky. Vendule to ale nevadilo, alespoň nemusela dávat přídavek a hned po vystoupení si Petra odvedla do zákulisí a po tom i na hotel. Přesto, že Petr byl o více jak deset let mladší, tak se s Vendulou dali dohromady a stali se poměrně šťastným celoživotním párem. K jejich štěstí jim dopomáhala i značná tolerance, kterou měli k sobě, své práci a svému životu mimo společné partnerství.

Když totiž Petrova kariéra začala rychle stoupat, neměli na sebe tolik času a prostoru, kolik by si přáli a tak se snažili na maximum prožít alespoň ty chvíle, kdy byli spolu. Vždy, když Petrovi skončila sezóna, tak spolu vyráželi na dlouhé zahraniční dovolené, poznávali města, státy, absolvovali dlouhé a velkolepé plavby lodí. Zkoušeli prostě žít naplno. Když potom v roce 1996 naši hokejisté vyhráli mistrovství světa, byl Petr jeden z hlavních strůjců úspěchu. Tenkrát přijel do Vídně z NHL, kde už několik let chytal a naší reprezentaci pomohl fantastickými zákroky k historickému úspěchu.

Několik dní pak slavil s týmem a několik dní pak slavil s Vendulou. Po jedné fantastické noci, kterou Petr s Vendulou prožil, ji řekl: "Tohle byla úžasná noc. Tak perfektní sex jsem ještě snad ani neměl. Ten byl možná ještě lepší, než loni na dovolené v Římě, vzpomínáš?"

Vendula se na něj podívala: "Já s tebou v Římě loni nebyla, vzpomínáš? Říklas, že tam letíš s Jágrem."

"Aha," víc k tomu Petr neřekl. Ani nemusel, Vendula více slyšet nechtěla. Kdyby ji Petr sáhl do svědomí, také by neobstála.

Ano, velká dávka tolerance udržela jejich partnerství, manželství i rodičovství. To ale hodně předbíháme. V červnu 1990 se Vendulina pěvecká kariéra teprve začínala, stejně tak jako Zdeňkovi s Eliškou začínaly přípravy na přírůstek do rodiny.

XIV· Nové cesty životem

Eliška se nakonec poměrně rychle se Zdeňkovou reakcí k oznámenému těhotenství smířila a došla k názoru, že se opravdu na miminko těší. Vzhledem k tomu, že nebyla úplně nejbystřejší a nedokázala být falešná, neměla důvod budoucímu otci jejího dítěte nevěřit to, co jí říkal. Jediné, co ji mrzelo, že souběžně s oznámením těhotenství, nebo alespoň těsně po té, nepřišla žádost o ruku. Bála se rodičům říct, že čeká dítě a není přitom alespoň zasnoubená, když ne vdaná. Sama ale na toto téma nikdy hovor nestočila a Zdeněk se k žádosti o ruku neměl. Tak alespoň byla ráda, že má radost z očekávaného přírůstku do rodiny a že ona sama nemusí myslet na to, že je nezaměstnaná, ale může se plně soustředit na zabezpečování věcí, které bude jednou potřebovat pro jejich "malý uzlíček lásky", který přivede na svět.

Zdeněk těhotenství prožíval a cítil jinak. Nebyl si vůbec jistý, co se stane, až miminko přijde na svět, protože nikdy před tím o něm nepřemýšlel, a tak teď vedl často dlouhé rozhovory sám se sebou na téma otcovství a úlohy a povinnosti rodičů k novému životu. Nebyl si vůbec jistý, zda dítě chtěl, respektive si byl jistý, že ho neplánoval a tím pádem ho ani chtít nemohl, ale trápila ho otázka, zda ho bude chtít teď. Kdykoliv se někde zmínil o tom, že s Eliškou čekají dítě, všichni mu gratulovali a blahopřáli a všichni se tvářili, jak je to strašně super zpráva. O to více ho v úvodu mrzelo, že on to takto necítí, protože evidentně byla společenská povinnost se z dítěte radovat a on společenské povinnosti nerad porušoval. Snažil se proto hledat v těhotenství své partnerky pozitiva, ale z počátku mu to příliš nešlo.

Pozitivní pro Zdeňka byl alespoň fakt, že Eliška těhotenství poměrně dobře nesla. Kromě pravidelných ranních nevolností se u ni neobjevily žádné negativní příznaky, a tak Zdeněk v podstatě neměl důvod a možnost vnímat, že by se něco v jejich běžném každodenním životě měnilo, až na jednu věc. Postupně začínal trpět jejich intimní život. Vše tělesné se smrsklo na masáže Eliščiných nohou, které ji čas od času bolely. To Zdeněk poměrně těžce nesl, ale protože i nadále u nich v domě bylo neustále uklizeno a čisto a k tomu měl stále připravené něco k snědku, tak dokázal toto své zklamání přejít a snažit se vymyslet důvod, proč se těšit na novou sociální roli.

Postupně se zamýšlel i nad tím, zda se Eliščino sexuální nechutenství po porodu změní, a jak vlastně porod promění Elišku a její tělo. I tyhle myšlenky se mu honily hlavou a i jejich závěry se snažil idealizovat a představoval si, že se Elišce zvětší prsa a že celkově se v mateřství stane náruživější. Kdykoliv se ale dostal k těmto myšlenkám, skončil nakonec u vzpomínek na poslední noc s Lucií, takže si pokoušel sám sobě zakazovat uvažovat o tom, co bude v této rovině.

Nakonec, jak u něj bývalo zvykem, si našel pozitivum i v očekávaném přírůstku. Rozhodl se, že přežije těch prvních pár měsíců, kdy se nebude dát mimčo k ničemu příliš využít, konec konců, dům mají velký a bude se kde schovat, a hned jak začne malý, nebo malá, trošku vnímat, tak dostane školu domácích prací a všeho nezbytně nutného proto, aby Zdeněk byl šťastný. Představoval si, jak bude sotva chodící mimčo učit zametat, stlát postele a posléze vařit kávu a pomáhat v kuchyni. I když tušil, že tato představa je možná malinko idylická, byl rozhodnutý, že světu ukáže, jak se dělá správně rodičovství a této "domácí dokonalosti" u svého dítěte dosáhne.

Zdeněk by možná řekl, že neví, kde mu hlava stojí, protože neustále řešil vlastní drobná dilemata a aby toho nebylo málo, do jeho otázek rodičovství se vměstnala ještě jedno zásadní rozhodnutí. Do života Zdeňka se totiž po půl roce znovu vrátil náměstek, který mu zavolal, že by se s ním chtěl potkat a zajít na kávu.

Když potom spolu seděli v cukrárně nad větrníkem a malým espresem - Zdeněk nechápal, proč někdo vaří tak malou kávu, když se jí pořádně ani nedá napít a je pryč - tak mu položil náměstek nečekanou otázku: "Zdeňku, hledáme někoho k nám do marketingu, nechtěl bys to zkusit? Je to bez výběrového řízení. Už se nějaký čas známe a já vím, že bys na to místo byl ten pravý."

Zdeněk byl nabídkou hodně překvapený a byl z ní tak zaražený, že náměstkovi nedokázal říct ani to, že si to rozmyslí. Neočekával, že by měl vlastně někdy v životě měnit povolání a nepředpokládal, že by nabídka na změnu někdy přišla. "Ale soudruhu náměstku," soukal ze sebe "já přece o marketingu vůbec nic nevím."

"Zdeňku, prosím tě, dneska už si nikdo neříká náměstek. Navíc nejsem náměstek, ale manažer. Normálně si u nás v bance všichni vykáme a říkáme si křestním jménem - takže Radek. A soudruhu, to už si vůbec neříkáme. Nikdy a nikde. To si zapamatuj."

"Dobře. Pane manažere. I tak, já přece o marketingu nic nevím."

"To já Zdeňku také nevěděl, než jsem nastoupil do banky. Tady u nás, si myslím, že to nikdo neuměl moc dělat správně. Mě tam naštěstí dostal jeden známý, kterého jsem znal ještě kdysi ze strany a hned po nástupu mě poslali do Německa a Francie na dvě velké školení. Zdeňku, to si neumíš představit, jak to tam vypadá, byl jsi někdy na Západě?"

"Ano, byl jsem teď nedávno na dovolené v Bibione...," Zdeněk chtěl svou dovolenou více rozvést, protože v něm stále ještě přetrvávali úžasné dojmy z moře a z toho, co všechno prožil, ale náměstek ho příliš neposlouchal.

"Tak vidíš, něco jsi viděl. Bibione, to není úplně ten samý svět, jako Mnichov a Paříž, ale mohlo ti to trochu napovědět. Na tom školení nám vysvětlili, co to je marketing a jak ho dělat správně. Na co cílit, jak vytipovat kam investovat a kde už nemá smysl dělat nějakou propagaci. To všechno tě naučím, jsi šikovný kluk a rychle se učíš, máš před sebou velkou budoucnost. Pojď to zkusit k nám, platově si polepšíš a já budu rád, že mám pod sebou loajálního kádra."

Právě Zdeňkova loajalita byl hlavní důvod, proč si na něj náměstek vzpomněl. Cítil totiž, že pod ním v marketingovém oddělení pracuje celá řada mladých lidí, kteří mají vysokou ambici, a on měl do důchodu ještě tři roky, které chtěl v klidu dožít v bance. Zdeněk byl sice také ambiciózní člověk, neměl ale tolik vůle, aby něco pro svou ambici udělal, takže se nechával trošku vláčet životem a přijímal věci, které přicházeli.

Pro Zdeňka však byl tento rozhovor dalším těžkým dílem do jeho mozaiky vnitřní nepohody a zmatku. Když už se pomalu smířil s tím, že bude mít potomka a že se Elišce zvětšuje břicho a přiměřeně s tím se zmenšuje její sexuální apetit, bylo pod něj položeno další dilema. Opustit Dráhy, kde tu práci zná a přesně ví, co se od něj očekává a jít do práce, o které nic neví? Na druhé straně vah, ale byl slíbený vyšší výdělek a navíc mohl znovu pracovat s náměstkem. V něj měl velkou důvěru, vždyť jej ještě nikdy v životě nezklamal.

Nejtěžší na tom všem bylo, že se o tom neměl vlastě s kým poradit. Kamarády Zdeněk příliš neměl, pokud se s někým bavil i ve svém volném čase, tak to byli jeho kolegové z práce a s těmi svůj případný odchod řešit nechtěl a ani nemohl a s Eliškou to nemělo smysl. Nebyla by mu schopná poradit. Maximálně by mu řekla, ať jde tam, kde dostane více peněz, ale to nebylo pro Zdeňka tak snadné. Jako každý chlap, byl totiž tak trošku srab a změnit povolání, to chtělo odvahu. Prožil tak několik bezesných nocí, během kterých vůbec netušil, jak se má rozhodnout a co má udělat. Zvláštní je, že člověk se od přírody rozhoduje poměrně iracionálně, místo toho, aby se rozhodoval na základě zkušenosti a faktů, rozhoduje se na základě vnitřních pocitů, které občas klamou a bývají hodně krátkodobé. I Zdeněk se však nakonec rozhodnul na základě svého niterního pocitu, který jej přepadl jednou odpoledne, když seděl na gauči, pil pivo a díval se na fotbal. Zdeňka od malička fotbal moc nebavil, ale jeho táta ho brával na Duklu a tam Zdeněk dostal pocit, že fotbal by měl sledovat každý, kdo je trochu chlap. Tak jej sledoval. Fandil Spartě, protože ji fandil náměstek a protože měl pocit, že ji fandí většina lidí, co zná. Fotbal v televizi ho ale příliš nebavil a tak se zamyslel a na malou chvíli ho přepadl slabý pocit, že ví, co by měl udělat.

"Změním práci," oznámil Elišce, která mu právě donesla další pivo z ledničky. Eliška byla v pátém měsíci, ale břicho ji rostlo poměrně rychle a tak ji začínal pohyb trošku dělat problémy. Po Zdeňkově nečekaném oznámení, které pro ni přišlo jako blesk s čistého nebe, protože neutšila, že o něčem takovém přemýšlí, mu nejprve podala pivo, pak si sedla, párkrát se nadechla, aby se uvolnila a pak se zeptala: "A kam půjdeš?"

"Do banky na marketing," odpověděl Zdeněk odhodlaně. "Nabídl mi to náměstek. Přemýšlel jsem o tom a je to dobrá nabídka. Jasně, že se mi nechce odejít z drah, ale zase náměstek mě nikdy nezklamal, i nám vlastně kdysi zachránil vztah, takže jdu do toho, měním práci."

Eliška se chtěla zeptat, od kdy tu nabídku Zdeněk má a proč ji to neřekl dřív, pak ale svou otázku polkla. Nechtěla mu dát důvod k případné hádce. Znovu se párkrát nadechla a zeptala se: "Co to je přesně ten makrocosi?" Svou otázku myslela vážně. Pojem, co řekl před chvílí její přítel, slyšela poprvé. Zdeněk všeznale pokýval hlavou: "Reklama v novinách. A možná ještě něco navíc. A jmenuje se to makreting. Nebo tak nějak. Teď jsem se v tom sám ztratil."

Pevná vůle Zdeňkovi vydržela do chvíle, než musel dát výpověď u svého stávajícího zaměstnavatele. Tuhle chvíli natahoval skoro měsíc. Nejprve totiž řekl náměstkovi, že se rozhodl jít za ním do banky a protože náměstek na něj v první chvíli netlačil, tak to celé nechal spát. Když ale náměstek zjistil, že Zdeněk nedal výpověď, začal po něm chtít, aby to udělal co nejdříve, protože existuje něco jako výpovědní lhůta a on na něj nemůže čekat do nekonečna. Zdeňkovi se do toho nechtělo, ale pochopil, že teď už před jeho vlastním rozhodnutím není úniku. Už tak bylo jisté, že Zdeněk bude moci nastoupit až po novém roku, protože rok se přehoupnul do října.

To, že začal říjen, byl pro Zdeňka další impuls svůj odchod odkládat, protože byl začátek měsíce a výpovědní lhůta stejně běží až od měsíce následujícího po podání výpovědi. Nakonec tedy našel odvahu dát výpověď až poslední středu v měsíci. Byl strašně vyděšený, když zaklepal na kancelář svého nadřízeného, ten ale ke Zdeňkově překvapení jeho výpověď přijal s úsměvem. Dráhy stejně zatím ještě snižovaly stavy a bylo poměrně dobře možné, že i na Zdeňka by nakonec došlo, takže výpověď z jeho strany, bylo oboustranně dobré řešení. Zdeněk dokonce dostal nabídku, že by mohl skončit dohodou už k prvnímu listopadu, ale to zase nechtěl on, protože by to všechno na něj bylo moc rychlé a on se stále toho, změny zaměstnání celkem bál.

Samozřejmě, že doma pak večer byl za hrdinu, když popisoval Elišce, jak podání výpovědi probíhalo.

"Normálně mě prosil, abych neodcházel," říkal Elišce, když se bavili o reakci Zdeňkova nadřízeného. "Byl z toho úplně mimo chudák. Zkoušel mě přemlouvat, nabízel mi zvýšení platu, pak mě dokonce i vyhrožoval, že jestli odejdu, tak už se nikdy nesmím vrátit a že mi udělá ze života peklo. Ale já byl v pohodě. Řekl jsem mu, že si to může zkusit, protože za mnou bude stát celá banka a ta je západní a na západě mají takové zisky, jako naše dráhy nemají a nikdy neměly. To na něj udělalo dojem, trochu se stáhl a nakonec mě uprosil, abych zůstal alespoň do konce roku. Samotného mě až překvapilo, za jak důležitého mě považují."

Eliška se zaujetím poslouchala: "Teda. Dobře jsi mu to nandal. Ale do konce roku bys asi stejně musel zůstat, ne? To máš výpovědní lhůtu."

Zdeněk přikývl: "To musel. Ale chvíli jsem si říkal, že bych prostě párkrát nepřišel do práce a oni by mě ještě rádi vyhodili. Dáš si se mnou vítězné kafe?"

Nabídku kávy Eliška odmítla. Bylo půl desáté večer a ona už takhle pozdě teplé nápoje nepila. A kávu už vůbec ne. Nechápala, jak si ji může Zdeněk dát a pak jít spát. Nechápala, že pak usne. I když v poslední době moc nespal, což ale přikládala tomu, že s ní soucítí a nemůže spát, když ona nespí. Rostoucí břicho ji dělalo problémy a navíc, kdykoliv už to vypadalo, že usne, tak ji miminko kopnulo tak, že spánek byl zcela nemožný.

Zatím stále o tom malém v bříšku, mluvili jako o miminku, protože si nenechali říct pohlaví. Zatím mu ani nezkusili vymyslet jména, což Elišku mrzelo, ale Zdeněk o porodu a o věcech kolem těhotenství moc mluvit nechtěl. Nechal v tom Elišku tak trochu samotnou, protože on sám si řešil svůj postoj k budoucnosti.

Domem zavoněla káva, když ji Zdeněk zalil horkou vodou. Donesl si ji ke stolu v obýváku a posadil se. V té chvíli někdo zazvonil.

"Půjdeš tam?" zeptala se Eliška, která se nechtělo zvedat.

"Jo. Kdo to do prdele může být takhle večer?" zaklel Zdeněk.

"Neklej. Miminko v bříšku by to už mohlo slyšet," napomenula ho s úsměvem Eliška.

XV· Odhalená

Pro Lucku návrat do Rakouska rozhodně nebyl tak idylický, jako byl odjezd z něj. Marcovu nevěru těžce nesla, což bylo zvláštní, protože sama nikdy nebyla vzorem věrnosti. Nemanželské dítě, které kdysi čekala, byl spíše vrcholek pyramidy. Je ale pravdou, že do Marca se prostě zamilovala a za tu dobu, co byli spolu, jej nejenže nepodvedla, ale ani ji nikdy nepřišly myšlenky na sex s jiným. O to horší pro ni bylo vidět ho s Giulií. To, co viděla v restauraci v penzionu, se ji z počátku poměrně často vracelo v myšlenkách a občas i ve snech. Nebyla si schopná vysvětlit, jak je možné, že ji byl Marco nevěrný. Ani na vteřinu ji nenapadlo, že Marco k Giulii vlastně vůbec nic necítile a že mu šlo jen o sex, tak jako jí kdysi.

Hned jak dojela do Vídně, začala realizovat svůj plán s vystěhováním. Vyklidila byt, ve kterém žila v nájmu a s pomocí Fridricha a Biancy se vrátila k nim domů. Chtěla Marcovi minimalizovat šanci ji kontaktovat, chtít s ní mluvit a něco vysvětlovat. Nebylo o čem mluvit. Lucie byla zklamaná a chtěla jít co nejrychleji dále, tak jak to vlastně dělala celý život.

Fridrichovi a Biance její návrat nevadil. Dům byl dostatečně velký na to, aby Lucie i oni měli své soukromí, jen podle očekávání hned po návratu dostala od Friedricha zákaz vařit. Lucka to přijala a znovu se snažila u nich doma vypomáhat při všech ostatních domácích pracích a celkově, kde se dalo. I nadále samozřejmě pracovala v kavárně, což bylo největší riziko pro případné setkání s Marcem. Sice si to uvědomovala, ale jinou práci neměla a kavárny se vzdát nechtěla. Měla to tam ráda. Dojíždění do práce jí teď zabralo zase více času, ale bylo vlastně to jediné, co jí trošku komplikovalo život. Její návrat na rakouský venkov byl jinak znovu vcelku idylický.

Před Marcem se ji nakonec povedlo ukrýt na necelé dva měsíce. Marco samozřejmě po návratu z Itálie, kde opravdu zůstal po celé čtyři týdny, jak slíbil rodičům a kde se ještě mnohokrát oddával sexuálním hrátkám s horkokrevnou Giulií, se pokusil Lucii najít. Začal logicky u ní doma, ale tam již Lucie nebyla a nikdo nevěděl, kam se tak narychlo odstěhovala.

Marco vlastně ani přesně nevěděl, co přesně své teď již bývalé přítelkyni chce, nebo co by jí měl, říct. Neměl v plánu ji vysvětlovat to, co se událo. Bylo mu jasné, že jeho vztah s Lucií skončil. Nebyl si jistý, že mu rozpad jejich vztahu vadí. Sám se ve svých pocitech mírně ztrácel. Během svého pobytu u rodičů nakonec začal cítit mírnou náklonost k Giulií, ale nevěřil, že vztah s Italkou by mohl pokračovat na dálku a on chtěl zůstat ve své vídeňské restauraci.

I když nevěděl, co by měl Lucii říct, chtěl s ní mluvit. Měl ji rád. Nebyl hloupý, aby nevěděl, že jí ublížil a chtěl se za to omluvit. Asi. Vážně si nebyl příliš jistý, co vlastně chce.

Když zjistil, že Lucie ve spěchu opustila svůj podnájemní byt ve Vídni, začal chodit do kavárny, kde pracovala, kdykoliv mu to volný čas dovolil. Protože ale měl svou vlastní restauraci, nebylo toho volného času tolik, jak by si přál a tak se zpočátku stávalo, že se s Luckou opravu míjeli.

Nakonec ale uspěl. Bylo jasné, že pokud bude trpělivý, tak jednoho dne musí uspět. Byl to Marcůj osmý pokus Lucku kontaktovat v kavárně. Byl večer, ale bylo poměrně teplo. Marco šel z práce, měl čas, a protože bylo příjemné počasí, rozhodl se, že si cestu domů malinko prodlouží a znovu se pokusí nahlédnout do kavárny, zda tam Lucii nepotká. Lucce měla končit směna za půl hodiny a kavárna ten den byla celkem prázdná a tak, když Marco přišel dovnitř, obsluhovala zrovna postarší pár, což byli jediní hosté v celé kavárně. Když zahlédla svého expřítele, chtěla nejraději někam utéct, ale to samozřejmě nešlo, tak se pokusila zachovat dekórum a chladně se zeptala:

"Dobrý den, budete si přát?"

"Ano, chtěl bych s tebou mluvit," řekl Marco.

"Asi nemáme o čem," řekla Lucie, která ještě stála nad stolem, u něhož seděli jediní hosté kavárny.

"Já myslím, že rozhodně je," řekl Marco také poměrně chladně, což vyprovokovalo muže, který seděl u stolu, aby se zvedl a postavil se před Lucii: "Běžte pryč nebo zavolám policii." Lucka byla zaskočena mužovou reakcí. Polichotila ji, na druhou stranu ji přišla malinko zbytečná. Ona sama se nebála, že by ji měl Marco ublížit a protože nechtěla tuto scénu dále prodlužovat, řekla muži, že to bude v pořádku a že mu děkuje, usadila jej zpátky ke stolu a Marcovi řekla, ať s ní teda jde na bar. Ještě před tím, než s Marcem vůbec promluvila, donesla ke stolu pro manželský pár dva dortíky, jako poděkování za to, jak se jí muž hned zastal. Udělalo to na ni dojem i proto, že věděla, že důchodce si musel být dobře vědom toho, že se nemůže fyzicky s mladým Italem měřit a případný konflikt by pro něj nedopadl dobře.

"Co chceš? Pro mě to skončilo a dál tě nechci vidět," řekla Lucie odměřeně, když se vrátila za Marcem, který teď nervózně postával u kávovaru.

"Chtěl jsem se asi jen omluvit," řekl.

"Za co?"

"Za to, co se stalo. Je mi to líto."

"Co? To že si ji klátil v jídelně, kde normální hosté jedí a očekávají určitou úroveň hygieny?"

"Ne, za to ne."

"Aha, takže za co?"

"To že jsem ti ublížil. Měl jsem... Mám tě rád, nechtěl jsem ti ublížit."

Lucku jeho přiznání trochu obměkčilo, takže mu nabídla kávu a dort a nakonec spolu mluvili ještě dvě hodiny po té, co Lucii skončila pracovní doba. Marco pak nabídl Lucii, že ji odveze do místa, kde aktuálně bydlí a Lucie souhlasila. Po cestě v autě se smáli a vtipkovali, jako staří známí, kterými vlastně i zůstali.

Oba věděli, že vztah mezi nimi je u konce, ale i v následujících letech se čas od času setkali a nakonec je spojily i pracovní záležitosti. I když to pak bylo spíše už jen na dálku.

Urovnání situace s Marcem vedla Lucku k názoru, že Friedrich měl pravdu a její útěk z bytu ve Vídni byl poměrně předčasný. Bohužel, vzhledem k tomu jak rychle zmizela, smlouva, nesmlouva, a to, že ze dne na den přestala platit nájemné, vedlo k tomu, že šance vrátit se do původního podnájemního bytu již nebyla. Lucka ale nechtěla Friedricha s Biancou obtěžovat, navíc se k nim do domu nově přistěhoval i Biančin přítel a tak o něco více chtěl zase bydlet sama. Rozhodla se tedy znovu začít hledat ubytování v hlavním městě Rakouska, ale času na nějaké důležitější kroky ve Vídni jit moc nezbývalo. Bohužel. Rozpad jejího vztahu byl teprve začátek série negativních událostí, které Lucku potkaly.

Byt se jí nedařilo najít poměrně dlouho, do toho kavárna začala ztrácet hosty, protože se přímo na proti ní otevřela nová prodejna "coffe to go" a mnoho lidí vyměnilo klid a idylu posezení u dortíku s kávou, za pragmatičtější kávu do ruky. Úbytek hostů se projevil Lucce na dýškách, což ji také značně omezovalo při výběru bytu na pronájem.

Nežádoucím vrcholem všeho byl však jeden deštivý říjnový den. Lucie přišla do práce a u stol úplně v rohu uviděla naprosto opilého Marca. Bylo vidět, že i sezení na židli mu v tu chvíli dělá značný problém.

"Čeká tu na tebe," řekl Lucce kolega, kterého měla za dvacet minut střídat. "Proč jsi mu naléval? Co pil?" zeptala se Lucie překvapeně. Nikdy ještě Marca v takovém stavu neviděla. "To nevím, co pil, takhle sem už přišel," dostalo se jí odpovědi. Lucie tušila, že něco není v pořádku a proto si k Marcovi přisedla, do začátku směny ještě měla čas.

"Co se stalo?" zeptala se místo pozdravu.

"Ona je těhotná," vysoukal ze sebe Marco.

"Kdo?"

"No kdo. Giulia."

"Cože?"

"Jo, volali mi to naši. Je u nich, brečí tam, že jsem ji otěhotněl a utekl."

"Aha. Z jednoho sexu, to je celkem smůla. Doufám, že to byl alespoň pořádný zážitek," řekla Lucka sarkasticky. Najednou cítila nad Marcem určitou převahu a chtěla ji využít. Tak trochu mu vrátit to, že ji ponížil.

"To nebylo jednou," zahuhlal Marco popravdě.

"Cože?"

"Normálně jsme spolu spali už párkrát před tím a několikrát po té, co jsi odjela. A zážitek to byl pokaždé. Ale za tohle asi nestál," Marco byl zhroucený, opilý a měl tendenci k sebemrskačství. Chtěl Lucii vyprovokovat, přál si, aby na něj křičela, nebo aby mu hned jednu vrazila. "Vrátím se do Itálie a vezmu si ji," proto ještě doplnil.

Byla to ukvapená reakce, ale on ji myslel na pár okamžiků vážně. Bylo to podobně ukvapené, jako Lucčino vystěhování z Vídně a vlastně s podobným výsledkem. Lucka se pak chtěla vrátit a Marco měl chvílemi i myšlenky na to, že by se zabil. A když ne sebe, tak Giulií, která na svatbu celkem tlačila a tak naplánovali svatbu poměrně rychle po té, co se dozvěděl o jejím těhotenství a stejně rychle se i vzali. Naneštěstí necelý měsíc po svatbě Giulia porodila malého černouška, který Marcovi nebyl podobný ničím a hlavně ne barvou kůže.

To ale Marco ještě ve Vídni nemohl tušit. Lucii všechny ty neradostné informace dávkoval a doufal, že se jeho bývalá partnerka dokáže naštvat tak, jak by to dokázala správná holka z Itálie. Tak moc si přál, aby mu ztropila scénu, aby po něm házela věci, aby se alespoň chvíli mohl cítit ještě o něco víc mizerně. V tomto směru měl štěstí. Lucie být horkokrevná uměla a jeho poznámky dopadly na úrodnou půdu.

"Ty jsi takový prase!" začala hystericky křičet. Stoupla si a okamžitě se k Marcovi nahnula, aby si mohla být jistá, že ji slyší. "Ty sis to tam s ní užíval pravidelně? A pro jistotu i po té, co jsem odjela? A za mnou pak přijdeš s prosíkem, že ti to je líto. Že tě to mrzí. Nic tě nemrzelo. jsi prostě prase, který si chtělo užít a tak sis to užil, že? Ty ubožáku."

Těch pár hostů v kavárně se otáčelo na Lucku, protože ji nešlo přeslechnout, proto se k ní okamžitě vydal i její kolega, aby ji uklidnil. Ve stejné chvíli, kdy zamířil směrem k Lucii, také do restaurace vstoupil postarší muž v obleku s dvěma policisty. Muž přejel kavárnu pohledem a zamířil rovnou k Lucce, která v té chvíli se snažila popadnout dech, aby mohla znovu začít křičet na Marca. Její kolega již stál u ní a šeptal ji něco do ucha. Se šepotem přestal, když se muž s policisty zastavil u nich.

"Můžu Vás poprosit o předložení Vašich dokladů?" zeptal se Lucie. Ta byla ještě v hysterickém záchvatu, který se ale pokoušela velmi rychle vydýchat, protože ji došlo, že něco není v pořádku. "Já... Já..." hledala vhodná slova. "Teď je nemám u sebe, proč byste je potřeboval?"

"Nehrajte mi tu prosím divadlo a řekněte mi Vaše jméno," odpověděl muž v obleku stroze a příkazem. V té chvíli totiž už moc dobře věděl, že Lucie je v Rakousku nelegálně. Nebyl si sice zcela jistý jejím pravým jménem, ale věděl, že našel toho, koho hledal. Rakouský úřednický šiml totiž stříhá ušima pomalu, ale jistě. Lucie udělala velkou chybu, když na začátku roku zamířila ke gynekologovi na doklady Biancy. Odpovídající úředník na zdravotní pojišťovně totiž zaznamenal, že najednou má spisy na jednu ženu od dvou gynekologů ze zcela odlišnými výsledky a tak začalo rychlé vyšetřování, které původně začalo podezřením na pojišťovací podvod lékaře a skončilo objevením nelegální migrantky od někudy z bývalého východního bloku.

"Já..." Lucie se už nezmohla na slovo. Sklopila hlavu a do očí ji vyhrkly slzy. Nebyla na něco takového připravená a už vůbec ne pár vteřin po té, co ji Marco oznámil, že si to s Giulií užíval v průběhu měsíce hned několikrát. Lucie zůstala stát jako solný sloup a tak na sebe iniciativu přebral Marco. Ten se s vypětím všech sil postavil a pak se vrhl na jednoho s policistů v výkřikem určeným Lucce: "Utíkej!"

Lucka zaskočená sledem událostí, ale už nedokázala utíkat. Věděla, že úřady o ni vědí a že jakákoliv další její aktivita by mohla hodně přitížit Friedrichovi s Biancou, a to nechtěla. Navíc by patrně ani nikam neutekla, protože policistovi nezabralo ani deset vteřin Marca zpacifikovat a spoutat ho, takže patrně i ji by doběhli možná dříve, než by se ji podařilo dostat z kavárny. Nečekaný výjev upoutal nejen Lucčiného kolegu, ale i ostatní hosty kavárny, kteří se teď otáčeli a čekali, co se bude dít dále. V kavárně bylo ticho, jako snad ještě nikdy.

"Já s vámi jít nemůžu, já mám teď směnu," řekla Lucka plačtivým hlase a zvedla své oči k úředníkovi, který přišel s policisty. Slitování se ale nedočkala. "Směnu nemáte. Tady už nepracujete. Vlastně jste tady nikdy nepracovala," odpověděl jí. Jeden z policistů ji pak poměrně jemně vzal za paži a ukázal jí, aby šla s nimi. Ani jí nedali pouta, jen ji doprovodili k policejnímu vozu, do kterého ji posadili. Úředník v obleku si přisedl k ní. Spoutaného, křičícího, klejícího a kolem sebe kopajícího Marca potom naložili do druhého policejního vozidla a obě auta s majáčky odjela. Pokud Marco chtěl, aby mu bylo ještě hůře a aby se udála pořádná scéna, tak tenhle sen se mu splnil.

Lucie se po převozu na policejní stanici naprosto sesypala. Usadili ji do vyšetřovny a tam zůstala více jak hodinu sama. Hlavou jí teklo nepřeberné množství myšlenek, které nedokázala zastavit, ani usměrnit. Měla strach, který prostupoval každý centimetr jejího těla. Ani se tak nebála o sebe, protože nevěděla, co ji čeká, ale pořád si říkala, že je v civilizované zemi, takže se ji přece nemůže nic zase tak hrozného stát a mlátit ji snad taky nebudou. Bála se o Friedricha s Biancou. Hlavně o Friedricha. Nevěděla, jak moc o ní rakouské úřady vědí, nevěděla, zda tuší, kde bydlela a strašně se bála, že přinese své rakouské rodině problémy. Obzvláště, když Friedrich byl vlastně první, kdo ji potkal, a kdo místo toho, aby ji nahlásil úřadům, ji schoval u sebe doma. Bez něj by celé její rakouské dobrodružství skončilo dříve, než vůbec začalo. V celé té křeči úplně zapomněla na Marca, kterého druhý policejní vůz odvezl jinam než ji.

Po nekonečně dlouhém období samoty na vyšetřovně k ní došel muž v obleku, který pro ni přišel do kavárny. Lucie už v té chvíli byla rozhodnutá, že nebude lhát. A tak v následujících čtyřech hodinách převyprávěla opravdu celý příběh svého přechodu hranic, přiznala i to, že během pobytu v Rakousku přejela hranice do Itálie a zpátky, řekla, že Marco opravdu vůbec netušil o tom, že žije ve Vídni nelegálně. Za celou dobu zalhala jen jednou, a to když řekla, že Biance doklady kradla, to když si sháněla podnájem, práci anebo třeba lékaře. Lucka tvrdila, že Bianca o ničem z toho nevěděla, protože ji doklady vždy vrátila zpátky a tak si toho nikdy nevšimla. Chtěla ochránit alespoň ji, když už přiznala, že ji Friedrich pomohl zůstat v Rakousku.

Úředník ji do popisování toho, co se událo za její více, než rok dlouhý pobyt ve Vídni příliš nezasahoval, občas položil doplňující otázku, občas si něco zapsal. Lucce se zdálo, že její verzi věří a proto se do toho nešťoural. Úředníkovi se zase zdálo, že se mu Lucka líbí a tak ji vlastně ani nechtěl moc trápit. Kromě toho, že byla pěkná, vypadala i zoufale a měla krásné, i když uslzené, oči. Navíc on už stejně dopředu věděl, jak tenhle případ dopadne, takže necítil potřebu nějak přitápět slečně zadržené a ještě více ji deprimovat. O jejím pobytu v Rakousku toho doposud moc nevěděl a vlastně ho to ani příliš nezajímalo. Jeho úkol skončil tím, že ji našel, udělal o tom záznam a vydal doporučení k rychlému řešení.

Lucie byla po skončení výslechu vzata do vazby a následující dva dny s ní téměř nikdo nemluvil. Pro Lucku to bylo hrozné období. Byla zadržená stejně, jako kdyby byla nějaký vrah a do toho ji chyběli zprávy z venku. Hlavně o svých nejbližších. Nevěděla, co se stalo s Marcem, nevěděla, co se děje s Friedrichem a Biancou.

S Marcem se v tom období celkem nic moc nedělo. Měl štěstí, že policista, po kterém se vrhnul, byl zcela bez následků a jejich střet přešel mlčením. Po incidentu ho policisté druhým vozem dopravili na záchytnou stanici, takže nakonec zaplatil jen pokutu a čas strávený na záchytce. Tím jeho dobrodružství v podstatě skončilo. Samozřejmě, že se následně snažil zjistit co nejvíce u Lucii a jejím stavu, ale z policie žádné informace nedostal, v kavárně o Lucce nevěděli více než on, takže jeho pátrání bylo poměrně marné a neúspěšné.

Friedrich s Biancou se chtě nechtě také podrobili výslechu. Hned druhý den po zadržení Lucie k nim dorazil místní policista, aby s nimi sepsal protokol o tom, co se u nich dělo za poslední období. Všechny tyto úkony byly ale už jen formalitou. Nikdo se nechystal potrestat ty dva, kteří schovávali mladou holku z Československa doma. V podstatě šlo jen o ověření Lucčiny verze. Bianca u výslechu přiznala, že Lucce své osobní doklady půjčovala vědomě, ale ani tuto skutečnost nikdo následně neřešil. Jediný právní úkon, který tedy začal probíhat, bylo Lucčino vyhoštění ze země a její návrat do rodné vlasti.

Když po dvou dnech dorazil úředník zpět za Lucií a u ní na cele ji oznámil, že ve zkráceném řízení bylo rozhodnuto o jejím návratu do Československa ani neprotestovala. Hned ráno následujícího dne pro ni přišli dva policisté, kteří měli za úkol dopravit Lucku za hranice, a tam ji předat československým kolegům. Protože Lucka zanechala v úředníkovi, který měl její případ na starost, opravdu pozitivní dojem, dostala ještě možnost zajet k Friedrichovi a Biance a odvést si od tam osobní věci. Bylo to velmi vstřícné gesto, což si Lucka uvědomovala. Dostala možnost se rozloučit a možná opravdu naposledy vidět lidi, kteří ji umožnili prožít úžasný rok života ve světě, který si před tím ani nedovedla představit. Jejich shledání a souběžně loučení probíhalo velmi dojemně. Dlouhá objetí, slzy, pusy na tvář, sliby toho, že určitě budou v kontaktu a budou za sebou jezdit. Bylo to přesně tak, jak by to napsal hollywoodský scénárista.

Když měla Lucie sbaleno a byla už alespoň stokrát rozloučená, ji znovu upozornil jeden z policistů, že už je opravdu čas jet. Lucie přikývla a jako bez duše zamířila k policejnímu vozu. Nechtěla se otáčet, protože měla pocit, že by to nezvládla. Na chvíli ji napadlo, že za sebou nechává všechno své štěstí a už nikdy se nebude moci cítit tak, jako se cítila během posledních měsíců. Ještě před tím, než ale nasedla do auta, k ní přiběhla Bianca a ještě jednou ji chytla za ruku: "Já se budu vdávat!" vykřikla. "Šla bys mi prosím za svědka?" Lucka ji znovu objala a opět začaly obě plakat. "Ráda. Strašně ráda," zešeptala Lucie. Bianca ji ze samá radosti zvedla do náruče a vyhodila do vzduchu. Letící Lucie vzduchem překvapila všechny, včetně policistů a samotné Lucie, která nepřistála na nohy, ale na záda. Její pád byl poměrně škaredý a na Lucii bylo okamžitě vidět, že se potloukla. Na zcela nečekanou situaci reagovali všichni v první chvíli mlčením a překvapenými pohledy, pak se Bianca znovu rozbrečela, teď to ale nebylo z lítosti, nýbrž ze strachu, že Lucce ublížila.

Lucie však byla v pořádku. Bohužel pro ni si ale odnesla drobné šrámy a odřeniny i v obličeji, takže na první pohled bylo vidět, že prožila něco ne zcela příjemného a bolestivého. Policisté proto trvali na tom, že ještě před její deportací ji vezmou na kontrolu do nemocnice, což následny Lucčin převoz ještě o pár hodin zdrželo.

Zdržení předání deportované osoby poměrně namíchlo dva pražské policisty, kteří čekali u hranic na předání běženkyně. Jeden z nich byl služebně i věkově starší a zkušenější nadstrážmistr a od začátku tak trochu počítal s tím, že neproběhne vše, podle plánovaného itineráře. Tomu druhému bylo sotva třicet, u policie sloužil tři měsíce a očekával, že celá akce proběhne v rychlosti a on se bude moci vrátit co nejdříve k ženě a dětem. Čím déle se tedy odkládalo předání, tím více byl nerudný a neustále poznámkoval o nespolehlivosti Rakušanů. Naštvání obou policistů však poměrně rychle vymizelo, když zjistili, že jim jejich rakouští kolegové přivezli mladou, pěknou, i když lehce potlučenou, ženu.

V podstatě hned po té, co Lucka nastoupila do jejich vozidla, s ní začali vtipkovat a samozřejmě, že jejich pozornosti neutekl ani Lucčin obličej. "To Vás tak zřítili Rakušáci?" zeptal se ten starší z nich.

Lucka měla prvotní strach s nimi mluvit, protože si pamatovala, že před revolucí nebylo radno si s policijí zrovna dvakrát zadat, ale tihle dva ji přišli milí, tak se pokusila využít možnosti konverzace v rodném jazyku. "Ale ne, takhle jsem dopadla po té, co jsem jedné kamarádce slíbila, že ji půjdu za svědka na svatbu," řekla s úsměvem. Usmívat se ji sice příliš nechtělo, navíc ji bolely drobné oděrky v obličeji, ale co se dalo dělat.

"Aha, a to jste ji hned vzápětí řekla, že jste s jejím budoucím manželem taky spala, ne?" zasmál se ten mladší. Atmosféra byla evidentně uvolněná a tak Lucie po cestě do Prahy znovu vyprávěla svůj příběh a kluci od policie obdivovali její odvahu, když utekla přes hranice, šla bydlet k cizímu muži a ze všeho nejvíce ji obdivovali za to, že skočila padákem.

Do Prahy, vzhledem k neplánovaným zdržením, dojeli až ve večerních hodinách a Lucie hned po příjezdu musela na policejní stanici, kde s ní znovu zaprorokovali většinu z toho, co už říkala v autě a také v Rakousku. U sepsání výpovědi už nebyl mladší z policistů. Ten hned po příjezdu spěchal domů a tak Lucka zůstala jen s tím, který ji přišel příjemnější a očividně straší. Když měli dořešené všechny papíry, bylo ji řečeno, že ze strany policie to je vše a že prozatím může jít. Prozatím proto, že se může stát, že bude potřeba ještě něco z její výpovědi upřesnit, i třeba na přání rakouských úřadů. Následně dostala poučení o tom, že si musí vyřídit nové doklady a tím byla oficiální část u konce. Lucka se zvedla k odchodu, a když už byla ve dveřích, policista s pohledem upřeným na její zadek se ještě zeptal: "Máte vlastně kam jít?" Lucka se otočila a usmála: "Mám tu byt, nebojte." To byla odpověď, které se nadstrážmistr tak trošku bál. Bydlel sám, protože ho jeho bývalá žena opustila už před patnácti lety a tak na malou chvíli zadoufal, že by u něj mohla Lucie najít útočiště a náruč plnou něhy. Nenašla.

Co však Lucie vůbec nečekala, že nenajde útočiště ani ve svém původním bytě. V tom už totiž více jak půl roku bydlela sedmdesáti letá důchodkyně, která neměla pro nečekanou návštěvu pochopení. Lucie totiž si nejprve zkusila u svého bývalého bytu odemknout dveře, a když to nevyšlo, tak zazvonila.

"Co tady děláte?" vybafla hned na důchodkyni, když ji přišla otevřít.

"Bydlím, co chcete?" odsekla ji důchodkyně a tak začala pětiminutová hádka, kdo v bytě vlastě bydlí a kdo na něj má nárok. K Lucčině škodě byl nepopiratelný fakt, že v bytě opravdu bydlí ta starší paní a ne ona. Svědčilo o tom jméno na zvonku, schránce a také vybavení bytu a pořádek v něm. Kdyby tam bydlela Lucie, patrně by tak naklizeno neměla. A důchodkyně si byla své nesporné převahy a pravdy vědomá, takže když necítila s Lucie žádnou snahu přistoupit na skutečnost, že byt už jí nepatří, začala vyhrožovat: "Jestli okamžitě nevypadnete, zavolám na vás esenbé. A taky to dám vědět na národní výbor a oni s vámi udělají krátký proces. Vy fašistko."

Lucie netušila, co znamená být fašistkou, ale překvapilo ji, že by ještě mělo existovat esenbé a národní výbory. Nahlas však neřekla nic, protože s policií se ten den už vidět znovu nechtěla. Vlastně doufala, že se s policií už nebude muset vidět nikdy a proto se otočila a odešla do pražské noci. Bylo to stejné, jako v Bibione. Zase utíkala nocí z místa, kde si myslela, že najde klid a své štěstí. Jen ta pražská noc byla o poznání chladnější.

Poslední záchrana, na kterou si vzpomněla, byla stejná jako tenkrát v Itálii - byl to její exmanžel. O půl hodiny později tak zazvonila u něj doma. Lucie byla tak rozhozená ze setkání s tou cizí starou paní, že se bála, aby ji i tady neotevřela nějaká nepřátelská důchodkyně, která na ni bude zase volat čerta s ďáblem a SNB s národním výborem a možná i armádu včetně letectva. K její úlevě skutečně otevře Zdeněk, a když za dveřmi uviděl Lucii, zatvářil se hodně překvapeně.

"Ahoj, můžu dál?" zeptala se Lucie, jako už tolikrát.

XVI· Za dveřmi je exmanželka

Tentokráte Lucie prožila asi tu nejnepříjemnější návštěva u Zdeňka od jejich rozvodu. Když totiž jako obvykle zamířila do obýváku, narazila tam na blondýnku, která se tvářila hodně překvapeně a rozhodně nepřátelsky. Navíc vypadala, že ji musí každou chvíli explodovat břicho. Elišce sice ještě do očekávaného termínu porodu zbývalo několik měsíců, ale břicho se ji zvětšovalo neuvěřitelně rychle, a tak se opakovaně setkávala s otázkami, zda náhodou nečeká dvojčata. Eliška i Lucie se na sebe překvapeně dívaly a nemluvily. Nervózní byl i Zdeněk, který byl sám z Lucčina příchodu překvapený, protože netušil, že je jeho bývalá žena zpátky v Československu a navíc vůbec nevěděl, jak se má zachovat a co má udělat. Nakonec jej napadlo, že by asi měl obě holky představit, když už jsou všichni v jednom pokoji.

"Toto je Lucie, moje bývalá žena, toto je Eliška," řekl.

Eliška se s heknutím zvedla, aby podala Lucce ruku: "Zdeňkova současná přítelkyně," řekla, aby doplnila Zdeňkovo představení, které bylo z jejího pohledu zcela nedostatečné, protože nezdůrazňovala, že se Zdeňkem patří k sobě.

"Ahoj Zdeňkova současná přítelkyně, já jsem Lucka."

Po krkolomném úvodu přišlo opět ticho. Byl to takový klid, který jako by předznamenával válku. Eliška si zpátky sedla do křesla a vypadalo to, jako by si v křesle vytvořila malý zákop a vyčkává, než jako první hodí granát směrem k nečekané návštěvě. Lucka nervózně párkrát přešlápla na místě, Zdeněk stál ve dveřích do obývacího pokoje, netuše, co by měl říct dále, když už holky představil. Přesto, že Zdeněk nebyl nikdy úplně ematický, tak cítil, že tohle není dobré a že tady hrozí strašnej průšvih a narušení jeho konfrotní zóny.

"Dáš si kafe, právě jsem si uvařil?" zeptal se nakonec Lucky. Ta sice na kávu vůbec chuť neměla, ale byla to možnost, jak na chvíli zpracovat tuto trapnou chvíli, a tak souhlasila. Jak se ale vzápětí ukázalo, nebylo to zrovna dobré rozhodnutí, protože Zdeněk zmizel v kuchyni a holky spolu zůstaly o samotě. Kdyby v tom okamžiku Eliška vytáhla zbraň a začala střílet, tak by to asi nikoho nepřekvapilo. Místo střelby se ale Eliška se na Lucku podívala s despektem a opovržením a několikrát si před ní demonstrativně pohladila těhotenské bříško. Částečně proto, aby uklidnila miminko uvnitř, ke kterému už samozřejmě dorazila maminčina nervozita, a začalo se vrtět, protože netušilo, co se děje, ale vědělo, že něco není v pořádku a hlavně proto, aby Lucka neměla pochyb o tom, kdo tady je těhotný, takže kdo ke Zdeňkovi patří. Lucka neměla radost z dalšího miminka ve své blízkosti, protože jí to připomínalo fakt, že ona mít děti nikdy nebude, ale co se dalo dělat. Situace jí byla tak nepříjemná, že teď o tom, že miminko bude mít nejen Marco, ale i její bývalý manžel neměla vůbec čas hlouběji přemýšlet.

Po chvíli se vrátil Zdeněk z kuchyně a nesl dvě kávy. "Ty si vážně nedáš?" zeptal se Elišky, aby neměla pocit, že na ní zapomněl. "Ne," odpověděla Eliška stroze, což mu na sebevědomí moc nepřidalo a tak se podíval na Lucku: "A ty si vážně nesedneš?"

Lucka si sedla, a protože nevěděla, kde by strávila dnešní noc, kdyby se nedomluvila s těmi dvěma, tak se rozhodla, že raději ze sebe vysype hned teď všechno, co z jejího pohledu, bylo potřeba. Kdyby ji totiž do azylu nevzal Zdeněk s Eliškou, tak by už vážně nevěděla, kde stráví dnešní noc, proto se nadechla a začala s vysvětlováním: "Já se - Zdeňku a Zdeňkova současná přítelkyně - vážně moc omlouvám, že jsem sem takhle vpadla. Dneska mě vrátili policajti z Rakouska zpátky sem do Československa. Myslela jsem si, že budu znovu bydlet u sebe, jenže v tom bytě je nějaká stará paní, která mě vyhrožuje pomalu i peklem, pokud se budu snažit do toho bytu vrátit a já fakt nemám aktuálně kde přespat. Chtěla jsem Vás poprosit, jestli bych tu nemohla zůstat tuhle noc... Možná pár nocí... Než si něco najdu. Slibuji, že se budu snažit si něco najít co nejdříve. Nechci Vás tu otravovat, obzvláště když vidím, že jsi - Zdeňkova současná přítelkyně - ve šťastném očekávání a pravděpodobně i těsně před porodem."

Po vyslovení této prosby se v pokoji znovu rozhostilo ticho. Eliška věděla, že Zdeněk v podstatě nemůže říct ne, ale chtěla, aby si to vyřešil sám a ona se na něj za jeho rozhodnutí mohla následně patřičně zlobit. Zdeněk také mlčel, protože nechtěl být ten, kdo řekne ano, aby se na něj Eliška následně nemohla zlobit a v duchu apeloval na její sociální cítění. Při pohledu na Lucii ji muselo být člověku líto, protože se ji nedostávalo žádné odpovědi, což se následně projevilo zvlhnutím jejích očí. Lucka nechtěla brečet, za posledních pár dní plakala mnohokrát, ale takovou reakci nečekala a začala se kvůli tomu cítit nechtěná a opuštěná. Když zazvonila u Zdeňkových dvěří, byla smířená s povinným sexem a následně s tím, že u něj stráví pár dní, ale místo toho ji přivítalo nepřejícné ticho a k tomu ta nepřátelská blondýnka nafouklá tak, že kdyby pod tričkem místo břicha měla balónek plněný héliem, tak by musela po pokoji bez větších problémů létat.

"Tak já nevím, co myslíš ty Eliško?" zkusil Zdeněk opatrně přenést zodpovědnost na svou partnerku.

"No moje bývalá žena to není, takže si to rozhodni sám. Ale jenom bych řekla, že opravdu jsme v šťastném očekávání a že to miminko bude Zdeňkovo. To aby o tom nebylo pochyb. Jsou takoví, kteří si ho totiž udělají v podstatě s kýmkoliv," odpověděla Eliška chladně. Lucii nikdy neviděla, Zdeněk o ní moc nemluvil a tak Elišce vadilo, že je Lucka pěkná, je u nich doma a ještě navíc, že vlastně je Elišce do jisté míry podobná. Jen má tmavé vlasy, je trošku nižší a hlavně nemá obří břicho, které ji bránilo v pohybu a dělalo z ní neforemnou kouli.

"Aha," hlesl Zdeněk. "Tak já myslím, že na tu noc, dvě, by to nemuselo vadit. Můžeš spát v obýváku," doplnil.

Lucka poděkovala. Během následujících pár chvil zůstala v obýváku sama. Zdeněk s Eliškou zamířili k sobě do ložnice, kde samozřejmě proběhla vášnivá debata o událostech posledních minut. Zdeněk byl překvapen, co všechno mu dokázala Eliška vyčíst. "Vždyť já nemůžu za to, že ji deportovali z Rakouska a nemá kde bydlet," zkoušel se hájit. "Za to nemůžeš, to je pravda," odsekla Eliška "Ale můžeš za to, že sis ji vzal. Mě si třeba nikdy o ruku nepožádal, a to já bych ti neutekla někam do ciziny. Nenadělala bych ti pak problémy s KGB. Já ne. Ale ty si vezmeš takovou... Takovou... Prostě takovou," Eliška obvykle těžko hledala slova, kterými by vyjádřila své pocity i za běžných situacích, takže když byla v rozčílení, bylo to pro ni ještě mnohem těžší. Zdeněk ji nechtěl vysvětlovat, že s KGB se opravdu nikdy nesetkal a nechtěl ani moc obhajovat to, že si Lucku kdysi vzal a tak jen řekl: "Víš co, pojďme spát." Tato reakce se Elišce dle očekávání nelíbila, i když to možná bylo to nejrozumnější, co Zdeněk v dané chvíli mohl říct. Když si potom lehal do postele, aby ukázal, že to myslí vážně, tak Eliška stále ještě mluvila, mluvila a mluvila. Byl to sáhodlouhý monolog, ze kterého si Zdeněk pamatoval jen pár úryvků: "Proč sis ji vlastně vzal...? Kdy odsud vypadne...? Jak já mám vědět, že teď na ni nemyslíš...? Co nám je vlastně do toho, že nemá kde bydlet...? Jak nám asi splatí to, že tu je zadarmo...? Tu kávu cos ji uvařil, ji zítra necháš zaplatit."

Tu noc nikdo z těch tří nemohl usnout. Eliška si v hlavě procházela svou vnitřní obžalobu Lucie za všechno, čeho se kdy musela dopustit a postupně přicházela na věci, co ještě Zdeňkovi měla říct a neřekla. Zdeněk myslel na Lucii a na jejich poslední společnou noc v Itálii a bylo mu vlastně líto, že leží vedle Elišky, na kterou v podstatě nemůže sáhnout, místo toho, aby se večer s Lucií vyvrbil tak, jako už tolikrát. A nakonec i Lucie myslela na poslední společnou noc v Itálii, ale nebylo to s příjemnou nostalgií. Měla z ní výčitky. Nechápala, že ji Zdeněk neřekl o tom, že má doma přítelkyni, které se chystá vybouchnout břicho a cítila se z toho všeho hrozně nesvá. Bylo ji špatně z toho, že spolu v Itálii spali a bylo ji špatně z toho, co musela prožít po svém návratu do vlasti. Věděla, že se musí co nejdříve přestěhovat někam jinam.

Hned druhý den ráno se Lucie pustila do hledání nového bytu. Zdeněk jí sice doporučoval, aby si nejdříve našla práci, ale Lucka potřebovala co nejdříve vypadnout z jeho domu. Navíc peníze, co si vydělala v Rakousku, si dovezla zpátky do Čech a věděla, že s nimi chvíli vyžije.

Proto po té, co vstala a trochu se dala do kupy, se ani nenasnídala a hned vyrazila do města. Nejprve zamířila do trafiky a nakoupila všechny noviny, ve kterých mohli být inzeráty na pronájem bytů, a zároveň s tím začala hledat Vendulu. Nevěděla, úplně přesně proč ji vlastně hledá, ale doufala, že by ji Vendula mohla pomoci, když svého času ji Lucie ubytovala u sebe. K Lucčině překvapení najít Vendulu nebylo příliš těžké, ale dostat se k ni byl mnohem náročnější úkol, než si dokázala představit. Vendulin obličej na ni koukal z plakátů, které ohlašovali její velký koncert v Praze. Dokonce i v jedněch ze zakoupených novin si přečetla nečekaný příběh rebelky, která to měla v minulém režimu těžké, protože se narodila do špatné rodiny a která dnes baví davy svým zpěvem. Tisk ji tedy informoval o překvapivé kariéře její kamarádky, nepomohl ji ale určit, kde by se Vendula mohla pohybovat a kde by ji Lucka mohla hledat. To si vzal na starost rozhlas. Když si Lucie zašla do restaurace na oběd, bylo tam puštěné rádio, kde byl živý vstup s Vendulou přímo z nahrávacího studia, kde právě natáčí své první album. Číšník pak Lucii na její dotaz sice popsal, kde studio najde, ale rovnou ji řekl, že nemá počítat s tím, že by se ke zpěvačce dostala. Lucka to ale musela zkusit, protože nikoho dalšího už v Praze neměla. Dojedla svíčkovou, na kterou měla chuť už několik měsíců, dopila pivo a vyrazila městskou hromadnou dopravou za Vendulou.

Bohužel hned po příjezdu k nahrávacímu studiu ji došlo, že číšník měl pravdu, že se k vendule jen tak nedostane. Před budovou totiž nebyla zdaleka sama, kdo na její kamarádku čekal. Na parkovišti tam stálo pár novinářů a asi pět desítek fanoušků s památníčky a s fotkami Venduly, které chtěli nechat podepsat. Nejhorší na tom bylo, že tam také byl muž v obleku, který stál u studia a tvářil se nepřístupně a právě za ním Lucie hned po příjezdu zamířila.

"Dobrý den, musím mluvit s Vendulou," řekla.

"To asi nepůjde," odpověděl ji bodyguard.

"Ale já ji znám."

"To asi každý, kdo tady stojí."

"Ale ona zná mě."

"A to si taky myslí každý, kdo tady stojí."

"Jenže my jsme vážně kamarádky, bydleli jsme spolu a ona mě ráda uvidí."

"Heleďte slečno, já nerozhoduji o tom, koho ráda uvidí. Já mám svoje jasné instrukce a nikoho nesmím pustit dovnitř. A upřímně, když se na Vás podívám, tak mám pocit, že už jste se k nějaké podobné celebritě snažila dostat a úplně to nevyšlo," narážel člen ochranky na oděrky, které byly Lucii stále vidět v obličeji a připomínali její loučení s Biancou.

"Tak já si tady před Vás sednu a budu čekat, dokud nevyjde ven," odpověděla Lucka tvrdohlavě.

"Co když půjde ven zadním vchodem?"

"To byste nestál tady," řekla Lucie a protestně si sedla do tureckého sedu přímo před člena Venduliny ochranky. Bohužel bodyguard ji nelhal a Vendula opravdu vyšla zadním vchodem asi dvě hodiny po té, co Lucka před studio přijela. Po těchto dvou hodinách se bodyguard otočil a zašel do budovy. Po jeho odchodu zklamaně opustili prostor nejprve novináři a po nich i fanoušci, protože tušili, že s Vendulou se ten den již neuvidí. Jen Lucie ještě další hodinu seděla v tureckém sedu před nahrávacím studiem. Bála se a styděla se jít znovu na noc ke Zdeňkovi a Elišce, ale ještě více se bála a styděla zůstat sama venku, takže se nakonec zvedla a plna zklamání se vrátila do domu svého bývalého manžela.

Večer Lucie převyprávěla Zdeňkovi i Elišce celý svůj denní příběh. Nebylo to proto, že by se chtěla s nimi dělit o své zklamání, ale chtěla, aby cítili, že se opravdu snaží jim příliš nekomplikovat život a co nejdříve se od nich odstěhovat. Když jim popsala svůj neúspěch s Vendulou, bylo vidět, že její vyprávění udělalo zcela jiný dojem na každého z jejich hostitelů.

"Ty se s ní vážně znáš?" žasla Eliška, která doma často poslouchala rádio a první singl Venduly - Za láskou musíš jít - ji nemohl minout.

"Jo, bohužel ji vážně zná. Kdo myslíš, že ji tak šikovně tenkrát poradil, aby šla na potrat," odpověděl kysele Zdeněk. I tahle poznámka, ale Vendulu v Eliščiných očích pozvedla, protože to vlastně znamenalo, že Vendula pomohla k rozpadu manželství Lucky ze Zdeňkem. "A ty bys nemohl pomoct Lucce se k ní dostat?" zeptala se Eliška s nadějí v hlase. Zdeněk přikývl: "Jo, to bych možná mohl. Teda minimálně bych to mohl zkusit."

A tak to proběhlo jako pokaždé, když se Zdeněk pokoušel Lucce pomoct. Akorát v tom chyběla ta společná chvíle intimity, vše ostatní proběhlo přesně podle zažitého scénáře. Zdeněk hned následující den ráno zavolal náměstkovi, zda by mu nedokázal pomoci. Když mu vylíčil celou situaci a co se za poslední dva dny událo, náměstek se do telefonu zasmál: "Koukám, že ty to s tou bývalou ženou nemáš vůbec jednoduché Zdeňku. Doufám, že alespoň v posteli to byla dračice a že ti to za ty všechny problémy stálo." Hned ale také slíbil, že Zdeňkovi pomůže a protože budoucí Zdeňkův zaměstnavatel byl jeden se sponzorů alba, které Vendula chystala, tak mu stačil jeden telefon a setkání Lucie s Vendulou bylo domluvené.

Náměstek pak obratem volal Zdeňkovi zpátky, aby mu sdělil podrobnosti, jak a kdy se mohou spolu holky potkat. Když pak Zdeněk položil telefon, spokojeně se protáhl a pomyslel si, že asi vážně udělal dobře, když změnil práci. 

XVII· Looser Lucie a celebrita Vendula

Lucka byla vděčná za to, že se s Vendulou zase uvidí. Stále sice netušila, co od společného setkání očekávat, ale těšila se na ni, jakožto na svou kamarádku, kterou dlouho neviděla. Chtěla vědět, co dělala za poslední období a jak se stalo, že z ní je známá zpěvačka, která chystá své debutové album. Nechápala to, protože ještě dnes ji občas ze spaní budily sny, ve kterých se vášnivému sexu oddával Michal David s netalentovaným básníkem Liborem.

Protože se na svou kamarádku těšila a chtěla na ni udělat dojem, skoro jako na potenciálního přítele na prvním rande, tak strávila skoro celé dopoledne v koupelně. Samozřejmě, že to muselo nejprve projít schválením Elišky, která by ji sice nejraději všechnu vodu a elektřinu, kterou spotřebovala, dala k úhradě, ale pro tentokráte to byla ochotná tolerovat, protože doufala, že Vendula dostane Lucii od nich z domu. Lucka dělala maximum proto, aby vypadala k světu a Vendula tak viděla, že Lucie nezahálela a že v Rakousku dospěla nejen v krásnou, ale i sebevědomou a uvědomělou ženu, což alespoň částečně byla pravda. Ze všeho nejvíce si dala záležet na obličeji. Drobné oděrky po eskapádě s Biankou sice postupně mizely, ale Lucka chtěla vypadat opravdu dobře a nechtěla další otázky a narážky na toto téma.

Po obědě, který si překvapivě dala i s Eliškou a který se nesl v absolutním tichu, vyrazila znovu směrem k nahrávajícímu studiu. Před studiem to vypadlo podobně jako den před tím, jen tu tentokrát nebyli novináři, ale pouze pár nejvěrnějších fanoušků. Lucka nadšeně nakráčela ke dveřím, před kterými stál stejný bodyguard jako předešlý den.

"Ahoj, já jsem Lucka a jdu za Vendulou," řekla s úsměvem.

"Tak si tady zase můžete sednout a třeba tu můžete zkusit zůstat až do večera. Uvidíte. Třeba dnes nepůjde zadním východem," odpověděl ji bodyguard a také se usmíval. Tahle hra ho docela bavila, protože věděl, že ji nemůže prohrát.

Lucie se pokusila usmát ještě o něco více, stoupla si na špičky a naklonila se k bodyguardovi, aby mu mohla pošeptat heslo pro vstup do budovy, které jí ráno řekl Zdeněk. Celá situace vypadala poměrně komicky, protože na špičkách stojící a intimně se naklánějící Lucie byla pořád alespoň o třicet centimetrů nižší než muž z ochranky, který by se neztratil ani vedle basketbalové reprezentaci USA.

"A co když Vám řeknu, že David Koller je Bůh," pošeptala Lucie. V představách si vysnila, jak to šeptá bodyguardovi do ucha, ale v reálu mu to šeptala někam do prsou. "V tom případě Vás pustím dovnitř," odpověděl muž z ochranky a otevřel jí dveře. Lucie se zaradovala a vřítila se do budovy. Hned za dveřmi, ale zjistila, že nemá vyhráno, protože uvnitř to nebyla jedna dlouhá chodba, na jejímž konci by stála Vendula s otevřenou náručí, jak si Lucka až doposud představovala. Místo toho tu byla spousta chodbiček, dveří a nikde žádná mapa, kudy se vydat. U některých dveří byly jmenovky, na některých nebylo vůbec nic. Lucka se tak rozhodla použít metodu pokus/omyl. Chodila a klepala na všechny dveře, které ale byly povětšinou zamčené a nikdo je neotvíral. Trvalo to dobrých patnáct minut, než se dostala k těm správných dveřím. Teda k těm skoro správným. Vešla totiž přímo do prostoru, ve kterém byl mikrofon, u mikrofonu stála Vendula se sluchátky na uších a zpívala něco o tom, že se vrátí, když jí kdosi slíbí lásku na delší čas, než na jednu noc. Lucie do ní málem vrazila, s jakou vervou vpadla do dveří, navíc vešla přímo do refrénu písně, který Vendula zpívala už po čtvrté a pořád se jí nedařilo zazpívat ji ke spokojenosti zvukaře a manažera, kteří seděli v místnosti nad Vendulou a jako bohové na ni shlíželi přes plexisklo. Vendule nečekaný vpád kamarádky ale nikterak nevadil. Když si překvapeně všimla Lucky, která byla z celého výjevu ještě o něco šokovanější než ona sama, odhodila sluchátka a vrhla se ke své kamarádce. Objala ji a začala křečovitě plakat. Ti dva, jenž na Vendulu shlíželi shora, si řekli, že celé to setkání vypadalo prvoplánově a afektovaně, ale nebyla by to pravda. Holky prostě byly rády, že se vidí a své emoce a projevy v dané chvíli nebyly schopny jakkoliv ovládat a kontrolovat. Vendula po rozchodu s Liborem čas od času na Lucku vzpomínala, a tak byla ráda, že ji vidí. Obě střídavě chvíli plakaly, chvíli se neřízeně smály, objímaly se a vůbec nevnímaly publikum za plexisklem.

"Pojď, půjdeme někam na panáka a zapaříme jako kdysi," řekla po chvíli objímání Vendula. Měla sice radost z toho, že Lucku vidí a ráda by jí řekla, že si představovala, jak se asi Lucce daří a vždy si přála, aby byla v pořádku a šťastná, ale její slovní zásoba jí to prostě nedovolovala. Doufala proto, že všechny tyto emoce obsahovalo jejich nekonečné objetí a teď je čas a prostor proto, aby se vyblbly tak jako kdysi, a během toho si řekly, co se všechno událo. Chtěla opravdu slyšet celý Lucčin příběh, protože si myslela, že její vlastí příběh vlastně musí už znát každý z médií, vždyť je přece stejná celebrita, jako všichni ti další, kteří se pravidelně objevují v televizi a v novinách.

"No moment, teď nemůžeš odejít, ještě to nemáme dotočené," ozvalo se z reproduktoru nad ní. Byl to zvukař, kterému se Vendulina hudba vůbec nelíbila, takže se těšil, že už konečně to třídenní utrpení ve studiu bude mít za sebou. "Já ale musím jít," řekla Vendula do mikrofonu "Přijdu to dotočit zítra." Zvukař zaprotestoval: "To nejde. Zítra už tu natáčí někdo jiný." Vendula se naposledy nahnula k mikrofonu: "Zavolej do mé nahrávací společnosti, oni to domluví. Anebo se vlastně domluv s manažerem, vždyť sedí vedle tebe," řekla Vendula a i Lucií odešla.

Holky potom spolu mluvily opravdu dlouho a o všem. Celé odpoledne Lucka vyprávěla o útěku, o Marcovi a o Itálii. Vendula zase popisovala, jak její rodině stát postupně vrací majetek, který jim kdysi zabavili komunisti, mluvila o hudbě, o tom, koho slavného už poznala a kdo je příjemný, kdo je namyšlený, s kým slavným spala a samozřejmě o Petrovi. Petra by Lucce i ráda představila, jenže Petr již měl sezónu a zrovna byl někde na Moravě, a tak alespoň Vendula převyprávěla příběh jejich seznámení.

Večer chtěly strávit společně na diskotéce, ale bohužel kolem Venduly se hned po příchodu začali rojit starší rádoby podnikatelé, kteří ji chtěli oslnit svým majetkem. Vendula na to byla zvyklá a ta pozornost jí dělala dobře, ale rychle si všimla, že Lucii se v tomto prostředí nelíbí. Lucka na něco takového nebyla zvyklá. Představovala si, že si spolu užijí večer tak, jako to dělávaly ještě na učňáku a tenkrát to byly ony, kdo si vybíral chlapy. Nebyla proto vůbec nadšená z toho, že dnes si oni vybírali ji a rozhodně to nebyli muži z její věkové kategorie. Ti, kteří totiž neměli dostatek odvahy balit Vendulu, to alespoň zkusili na její kamarádku. "Ty vlasy mám pravé, věřila byste tomu? V mém věku a ještě jich mám tolik. A všechno na mě je pravé," říkal Lucce zrovna postarší muž, který se okamžitě po revoluci transformoval z politruka na finančního poradce. V tom samém okamžiku se k Lucce přihnula Vendula: "Nechceš odsud vypadnout?" zakřičela, protože hudba na diskotéce byla poměrně hlasitá. Lucka kývnula, už neměla sílu mluvit, už si jen přála být kdekoliv jinde. Optimálně si přála, aby to kdekoliv jinde bylo místo s teplou vodou a rozestlanou postelí.

Společně se z diskotéky přemístily ještě na panáka k Vendule domů, protože Lucčina kamarádka trvala na tom, že je ještě příliš brzy na to, aby šly spát. Vendula měla byt 4+1 v podstatě v centru Prahy. Byl to krásný byt, ve kterém ale žila jen přechodně a který byl její rodině také vrácen v restitucích. Další byt měla na Kladně. Ten si pořídila po té, co se seznámila s Petrem a právě kvůli němu se snažila trávit v tomto bytě veškerý čas, který jí její pracovní vytížení dovolilo. "Kde vlastně teď bydlíš?" zeptala se Vendula, když jim namíchala první drink. Říkala tomu nápoji "Vendulin cloumák," měl brčálově zelenou barvu a byl neuvěřitelně hnusný. Vendula ale odjakživa měla pocit, že všechno co dělá, dělá skvěle, takže si nedokázala připustit, že by drink, který v podstatě obsahoval všechno, co teklo a bylo doma k sehnání, nebyl dobrý.

Lucka přiznala, že vlastně nebydlí nikde, ale poslední dvě noci trávila u Zdeňka, který má doma těhotnou přítelkyni. Vendula, podle očekávání, nenechala svou kamarádku bez pomoci a tak hned druhý den ráno si Lucie těch pár věcí, které si přivezla z Rakouska, přestěhovala k Vendule do jejího bytu. Vendula ji v něm přenechala pokoj pro hosty, čímž se na nějakou dobu vyřešil Lucčin problém s bydlením. Lucka se sice cítila trošku divně, protože vnímala, že vlastně parazituje na Vendulině slávě a restituovaném majetku, ale byla pravda, že Vendula jí to dlužila. A protože jak Lucie následně zjistila, Vendula v Praze bývala v průměru dva dny v týdnu. Měla Lucie téměř samostatné luxusní bydlení a navíc zcela zdarma. Bohužel, co zajištěné bydlení nemohlo vyřešit, byla skutečnost, že Lucie neměla práci a úplně nevěděla, kde vlastně začít s jejím hledáním.

XVIII· Nový rok

Příchod Nového roku očekávala Lucka na hotelu ve Špindlerově Mlýně. Vzala ji tam s sebou Vendula, a přestože byl hotel plně obsazený, Lucie se zde cítila sama. Zatím co její kamarádka si večer užívala a měla neskrývanou radost z toho, že konec roku stráví mezi dalšími celebritami a vlivnými osobnostmi, Lucie se zde nebavila. Sama v sobě cítila, že do takové skupiny lidí aktuálně nepatří a nezapadá. Měla výčitky, že mezi těmi všemi úspěšnými jedinci je sama nezaměstnaná a neúspěšný a také se cítila jediná bez naděje na lepší budoucnost. Bohužel Lucka začínala pozvolne propadat depresi z toho, že žila jako vydržovaná kamarádka, která sama nebyla schopna nic přinášet sobě a svému okolí. Byla závislá na Vendule, která jí poskytovala ubytování. Vendula navíc byla jediná, kdo s Lucií pravidelně komunikoval a s kým mohla sdílet své obavy. Vendula samozřejmě Lucce několikrát nabízela, že by mohla nastoupit do některé ze společností, které jsou na ni napsány, že to s tátou domluví, ale sama vlastně nevěděla, co by tam mohla Lucka dělat. Lucie byla vždy poměrně tvrdohlavá, a tak nechtěla někam nastoupit jen ze soucitu, nebo přátelství. Chtěla se cítit užitečná, chtěla, aby ji její práce bavila tak, jak ji bavila práce v kavárně a aby mohla mít pocit, že dělá něco smysluplného.

Od svého návratu do Čech Lucka absolvovala už pár desítek neúspěšných pohovorů. Některé nabídky pracovních míst našla v novinách, na některé ji poslal pracovní úřad a všechny doposud končily neúspěšně. Nejhorší byly pohovory, které ji doporučovala Vendula. Obvykle se jednalo o nějaké focení nových módních kolekcí a obvykle si ty pohovory moc nezadaly s lidskou důstojností. K Lucii tam přistupovali jako ke kusu masa a otevřeně před ní hodnotili její postavu, pleť, vlasy a v podstatě ji vůbec nevnímali jako lidskou bytost. Nejhorší byl pohovor, kdy se měla ucházet o pozici modelky v nějaké méně známé agentuře. Pozitivní byl příslib financí už za samotnou účast na pohovoru. Lucii celkem překvapilo, že by se s ní někdo bavil o práci modelky, protože měla pocit, že na modelku nemá výšku, ale na pohovor na naléhání Venduly vyrazila. Pohovor s ní vedl potetovaný mladík, který se přestavil jen jako Tony. Nejprve si s ní povídal o pracovních zkušenostech, potom o Lucčině studu a nakonec se začal ptát na poměrně intimní detaily z Lucčina sexuálního života. Po asi dvaceti minutovém rozhovoru ji ujistil, že casting je opravdu placený a na místě dostane dva tisíce za to, že udělá nějaké promo fotky ve spodním prádle. Po pár fotkách ve spodním prádle požádal Lucii, zda se může vysvléct, že nahé fotografie ji otevřou dveře k dalším možnostem práce a že pak dostane určitě více nabídek, protože klienti budou mít přesnou představu o její figuře. Lucka na pár vteřin zaváhala a pak opravdu svlékla spodní prádlo. Nikdy neměla problém s nahotou, Tony přece byl profesionál a navíc docela pěkný profesionál, tak proč ne. Tony ji udělal pár fotek a po té si před sebou stojící nahou Lucii prohlédl od hlavy až k patě.

"Podívej, Lucko," řekl "jsi hezká holka, a když spolu uděláme takové malé video, tak dostaneš těch tisíc hned pět a najdeme ti další práci, která bude určitě lépe honorovaná. Teda samozřejmě podle toho, co předvedeš." A patrně proto, aby svým slovům přidal na důrazu, si rozepnul kalhoty. To byl okamžik, kdy se Lucka sbalila oblečení a rychle zmizela. Ani si nepočkala na slíbený honorář a ani moc nepřemýšlela o tom, co bude s fotografiemi, které právě nafotila. Tahle zkušenost pro ni byla více než nepříjemná a vedla k tomu, že zcela přestala chodit na pohovory, které jí doporučovala Vendula.

Závěrečný den roku si tak Lucka vůbec neužívala. Postupně v ní probublával nepříjemný pocit méněcennosti a štvalo ji, jak okázale si všichni kolem ní hráli na bohaté a úspěšné. Vendulu sice měla ráda a přála jí jen to nejlepší, ale uvnitř sebe občas cítila, že ani Vendula nemá svou slávu a úspěch zcela zasloužený, což ji i trošku záviděla. Byly to okamžiky, za které se zpětně sama před sebou styděla, protože věděla, že nebýt Venduly, tak mohla teď žít třeba na Hlavním nádraží, nebo hůř u Zdeňka a jeho "současné přítelkyně", ale i tak se u ní čas od času dostavovaly pocity nepříjícné žárlivosti. Snažila si proto tuto závist zakazovat, což se ji většinou dařilo, ale v tento den po pár koktejlech se prostě zlobila na všechny a na všechno. Bylo teprve kolem desáté hodiny večerní, když se Lucka rozhodla, že půjde spát. Vendula si už asi po sté připíjela s podnikatelem, kterého poznala před třemi týdny na benefičním koncertě na podporu dětí z dětských domovů. Vendula tam zpívala a on byl hlavní mecenáš. Navzájem si padli do oka, a protože pana podnikatele mladá zpěvačka velmi okouzlila, tak ji pozval na Silvestra do Špindlerova mlýna. Samozřejmě zde všechno platil, a dokonce zaplatil i samostatný pokoj pro Lucku, což bylo Vendulino přání. Je pravda, že pan podnikatel odjížděl na novoroční party s neskromným očekáváním sexu ve třech, ale Vendula mu nedovolila více, než jen lehký flirt a s Lucií nebylo ani to. Ne, že by snad byla Vendula Petrovi bezmezně věrná, ale tady bylo příliš mnoho lidí na to, aby případná avantýra zůstala bez pozornosti médií a Petr, který se zrovna připravoval s národním týmem na juniorské mistrovství světa, by se to velmi rychle dozvěděl.

Lucie byla už o půl jedenácté vysprchovaná a ležela v posteli. Rok pro ni končil depresí. Myšlenky, které ji ten večer jely hlavou, hodnotily, co všechno se za posledních pár měsíců událo a ani jedna se netýkala pana podnikatele, který i za ni ten večer utratil nemalé peníze, za které se mu nedostalo žádného zajímavého zážitku. "Byla to prostě špatná investice," říkal ještě dlouho po té, každému, kdo byl ochotný poslouchat jeho příběh o tom, jak si během novoroční akce na horách neužil.

Poklidného Silvestra si naplánoval Zdeněk s Eliškou. Seděli doma u chlebíčků a měli puštěný televizní zábavný silvestrovský pořad. Tohle byl večer přesně podle jejich představ. V poklidu jen ve dvou doma. Eliška už v té době vypadala, jak kdyby snědla slona, takže myšlenky na nějakou větší zábavu ve společnosti neměla a Zdeněk vlastně neměl přátele, se kterými by mohl oslavit Silvestra neřízeným pitím alkoholu, a i kdyby je měl, tak by se mu nikam nechtělo. Proto si večer dal dva lahváče, o půlnoci si dali s Eliškou pusu, připili si sklenicí jablečného džusu, z okna se podívali na ohňostroj, který dělali jejich sousedi a šli si spokojeně lehnout.

Na spánek ale první den nového roku nedošlo. Eliška asi deset minut po té, co ulehla do postele, ucítila první stahy. Bylo to měsíc před očekávaným termínem porodu, a tak ji to překvapilo. V první chvíli si myslela, že jde jen o planý poplach, jenže stahy se poměrně rychle vracely a měly tendenci nepříjemně sílit. Žďuchla proto do Zdeňka, který usnul v podstatě hned, jak ulehl do postele.

"Hmm," zahučel ze spánku.

"Je to tady," hekla jeho přítelkyně.

"Co je tady," odpověděl rozespale Zdeněk.

"Porod."

"Co?"

"Přišlo to na mě, já rodím."

"Jak to?"

"Asi proto, že jsi mi udělal dítě!" zakřičela Eliška, která začínala být nervózní z jeho naprostého nezájmu pochopit situaci.

Na Zdeňka křik zafungoval. Jeho polospící tělo jej zavnímalo jako impuls k tomu, že by opravdu měl něco dělat. Zdeněk měl ve zvyku aktivitu doma spíše předstírat, než ji skutečně realizovat, a tak i teď poměrně teatrálně vyskočil z postele a začal pobíhat sem a tam po ložnici. Sbíral své oblečení, do kterého se plánoval následně převléct a házel ho na postel. Pak otevřel skříň a začal z ní vyhazovat na postel Eliščino oblečení.

"Co děláš?!?" zakřičela Eliška.

"Chystám se tě zabalit na cestu!" křikl Zdeněk v odpověď.

"Vždyť já už dávno jsem sbalená, vedle postele mám tašku do nemocnice," zaprotestovala Eliška.

Kdyby měl otec jejího dítěte trošku soudnost, tak by si v té chvíli musel přiznat, že vlastně o těhotenství své partnerky nic neví, protože se celou dobu soustředil na svou změnu práce a Elišce nebyl úplně oporou.

"Tak co mám dělat?" Zdeněk se zastavil a na dvě vteřina zauvažoval racionálně.

"Co třeba, kdybys zavolal sanitku," poradila mu Eliška. Přesně v té chvíli se Zděňka znovu vytratil veškerý rozum a pokusil se co nejrychleji vyrazit ke dveřím, což vedlo k tomu, že zakopnul o postel, upadnul a jakmile ucítil, že se mu do nosu hrne krev, zaklel: "Kurva, zlomil jsem si nos."

To už bylo na Elišku moc. Zvedla se z postele, došla k telefonu a zavolala záchranku pro sebe, protože právě začínala rodit a pro svého přítele, protože si právě zlomil nos. Paní z dispečinku záchranky se zeptala, jak se mu to povedlo a Eliška, která byla zrovna v ráži, ji celou situaci důkladně popsala. Pro noční službu na záchrance to byla neuvěřitelně kuriózní situace a paní na dispečinku měla tímto telefonátem zpříjemněný celý zbytek směny a do Nového roku vstupovala s téměř neuvěřitelnou historkou o nočním výjezdu.

Pověsti o Zdeňkově zlomeném nose se následně ukázaly jako značně přehnané. Prostě jen spadnul a nos si natloukl, což samozřejmě záchranář, který přijel pro Elišku, poznal a Zdeňkovi na místě nos rychle ošetřil. Zdeněk celých 37 vteřin, které ošetření zabralo, náležitě naříkal a skučel, aby nebylo pochyb o tom, jak moc je to bolestivá záležitost. Kam se v té chvíli hrabala Eliška a její sílící kontrakce.

Když ale následně záchranáři i s jeho partnerkou a dítětem, jehož pohlaví zatím stále nevěděl, odjeli, přišel na Zdeňka neobvyklý nával sebereflexe. Najednou měl depresi z toho, že vlastně byl celou dobu hrozně neužitečný a hlavně, že je neužitečný právě teď. K porodu nemohl a vůbec netušil co se děje. Nedokázal chápat, jak se Eliška cítí, nevěděl, co prožívá a on cítil, že má o ni strach. Rozhodl se, že alespoň nepůjde spát a počká, jak to celé dopadne. Na chvíli i zadoufal, že se jedná o planý poplach, protože bylo ještě před termínem a protože chtěl dostat druhou šanci, zachovat se při porodu lépe.

Přemýšlel o svém strachu a zjišťoval, že se bojí opravdu hlavně o Elišku. O miminko se tolik nebál. Bylo to způsobeno tím, že neznali pohlaví a vzhledem k tomu, že Zdeněk neustále myslel a mluvil jen o práci, tak nevymysleli jméno ani pro kluka, ani pro holku. Miminko tak pro oba zůstávalo miminkem a Zdeněk si jej nestihl ještě jakkoliv personifikovat. Díky tomu mu vlastně bylo tak trošku jedno, co se s miminkem stane. Chtěl, aby hlavně Eliška byla v pořádku a co nejdříve se mu vrátila domů.

Po odjezdu sanitky si tak sedl doma k telefonu a tam seděl nervózně deset a půl hodiny. Deset a půl hodiny střídavě myslel na to, co se děje na sále a na to, že druhý den musí jít do svého nového zaměstnání a on vlastně, kromě půl hodiny v noci ještě nespal.

Přesně v poledne se mu rozdrnčel telefon a sestřička mu do něj řekla, že se mu právě narodil syn Josef. Zdeněk poděkoval, sedl si na židličku a začal brečet. Bylo to poprvé za posledních 20 let, co brečel. Naposledy plakal ještě na základní škole, když se mu děti smály, protože neuměl správně odříkat pionýrský slib, na což si vzpomněl, a tak do té slavnostní chvíle začal recitovat: "Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže."

Zdeněk, po té co se alespoň částečně vzpamatoval, si uvařil kávu a došlo mu, že by měl podle starého dobrého českého zvyku Pepíka pořádně zapít. Jelikož Zdeněk porušoval tradice jen velmi nerad, byl odhodlaný narychlo svolat nějakou pitku. Jenže, jak si k vlastní lítosti uvědomoval, neměl, s kým by Pepíka zapil. Nakonec se tedy rozhodl zavolat náměstkovi. Náměstek byl v tom věku, kdy se většina mužů těší z vnoučat a kdy vlastně mají rádi všechny malé děti, protože vědí, že je nebudou muset vychovávat. Ze Zdeňkova telefonátu měl opravdu radost a řekl Zdeňkovi, ať se nachystá, že vezme pár známých a "synátora" vydatně zapijí.

Jak řekl, tak se také stalo. Už před pátou hodinou odpoledne bylo u Zdeňka doma osm mužů, které Zdeněk neznal a s nimi náměstek. Všichni ti chlapi byli z banky a všichni pracovali na vedoucích pozicích a nikdo z nich nedorazil s prázdnou. Zdeněk s příchodem malého na svět tak brzy nepočítal, takže ani nebyl na žádné zapíjení připraven, ale naštěstí návštěva ho opravdu nenechala ve štychu a tak proudem tekla vodka, slivovice od strýčka z Moravy, whisky a třeba i Tequila. Zdeněk definitivně přistoupil na to, že náměstek se jmenuje Radek a že si teda můžou i tykat a vlastně si na tykání připil i s většinou dalších svých budoucích kolegů a nadřízených. Jejich jména si sice nebyl schopen zapamatovat, ale ten večer to nikomu nevadilo.

Hostitel, teda spíše pan domácí, protože k pohoštění toho moc neměl, pobavil také příběhem o tom, jak přišel k rozbitému nosu. Příběh o tom, jak prvorodička začala ve chvíli kontrakcí zmatkovat a svému příteli rozbila nos dveřmi, měla velký úspěch. Pozitivní body sbíral Zdeněk i za to, že se hned pochválil, jak statečně své zranění nesl a místo toho, aby začal šílet a snažit se postarat o svůj krvácející nos, tak zavolal sanitku a pak sbalil Elišku do porodnice. Dokonce se prý ani nechtěl nechat ošetřit záchranáři a chtěl, aby jeho ženu odvezli do porodnice co nejdříve, ale záchranář, který přijel, nepochopitelně trval na tom, že se mu na ten nos podívá. "No prostě formát," pronesl náměstek Radek a tomu co řekl, a tomu co slyšel, dokonce i uvěřil.

Když Zdeněk volal náměstkovi, zda by s ním zapil malého Josefa, byl v tom částečně i kalkul, protože počítal s tím, že pokud se spolu opijí, dostane odklad nástupu do práce a v tom se nespletl. "Hele, přijď, až ti bude dobře," řekl mu Radek, když odcházel. "Klidně třeba za tři dny, pořádně to oslav a pak tady pořádně ukliď. Uvidíš, že tím uděláš té tvojí radost, když přijde domů do uklizeného domu. A vlastně tím uděláš radost i miminku. Bude to lepší, než když přijde do místa, kde to bude smrdět jako v opičárně. Věř staršímu a zkušenějšímu muži. Ženy mají na nepořádek nos a uklizený byt dokáží ocenit, jako nic jiného," doplnil pak.

Zdeněk si z toho večera mnoho nepamatoval, ale věděl, že prvního první devatenáct set devadesát jedna se z něj stal otec a že do svého nového zaměstnání může nastoupit s třídenním zpožděním.

XIX· Když se vyhazují peníze oknem

Zdeněk opravdu nastoupil do práce až o tři pracovní dny později. Bylo to až po té, co vystřízlivěl a až mu přišlo trapné a neudržitelné do práce nejít. Do práce nastupoval jako čerstvý, ale zjevně neuvěřitelně zkušený otec. Každému, kdo byl ochotný poslouchat, povyprávěl o tom, jak mu dítě změnilo život za těch prvních pár hodin na světě. Ironií bylo, že v té době měl za sebou jen jedno setkání s malým Josefem. Když mu ho Eliška dala do náruče, čekala nějakou citově silnější reakci, ale Zdeněk vlastně vůbec nevěděl, co má dělat. Miminko dospávalo ten měsíc, o který přišlo na svět dříve, za celou dobu otevřelo oči jen jednou na deset vteřin a jinak prostě leželo, spalo, nehýbalo se a vypadalo jako miminko. "Na koho je podobný?" zeptala se Eliška, která očekávala, že řekne, že Josífek je celá ona. Jenže on vůbec netušil, na koho je jeho syn podobný, protože mu přišlo, že maximálně je podobný na miminko té paní, co vedle nich seděla u stolu anebo patrně na jakékoliv jiné miminko, které v té chvíli bylo v porodnici.

"Já nevím, asi na tebe," odpověděl opatrně. Eliška se zasmála a dala mu pusu: "Přesně to jsem si taky říkala. Ten nos a tu linku rtíků, to má úplně po mě, že?" Zdeněk pokrčil rameny. Přišlo mu, že Josef má nos a linku rtů prostě stejnou, jako každé jiné dítě. "No... Když se tak na něj dívám... Asi jo, asi máš pravdu," řekl Zdeněk a tím Elišku potěšil natolik, že ji vlastně ani nevadilo, že větší zájem o syna neprojevil.

Kdybychom vztah Zdeněk Josef přenesli do nové Zdeňkovi pracovní roviny, dalo by se říci, že Josef byl pro svého tátu výborným marketingovým tahem a takovým otevřením dveří ke komunikaci s lidmi okolo. Bohužel, marketing se v pravém slova smyslu Zdeňkovi příliš nedařilo vstřebávat a pochopit. Všichni v bance kolem něj byli poměrně mladí lidé, kromě Radka, který oddělení vedl, a všichni rádi používali slova, kterým Zdeněk nerozuměl. Zdeněk byl v týmu s dvěma kluky a třemi holkami. Nikomu z nich nebylo více jak šestadvacet.

Pro Zdeňka byl nezvyk i to, že pracoval s ženským kolektivem. Největší překvapení ale pro něj byl způsob a přístup k práci. Ze své předchozí práce byl zvyklý osm hodin sedět u papíru, něco vypisovat, kreslit, počítat a po osmi hodinách prostě vypnout a jít domů. Tady bylo evidentně zcela normální, že si zaměstnanci uvařili kávu a pak spolu třeba jen tak tři hodiny mluvili a během toho občas stříleli nějaké nápady. A občas ani nápady nestříleli, prostě jen mluvili o aktuálních věcech, a když se jich zeptal, jestli nemusí pracovat a něco někam zaznamenávat, tak se mu vysmáli, že přece pracují, protože aktuální dění je hrozně důležité pro následné uchopení marketingových aktivit jakékoliv firmy. Zvláštní bylo i to, že pracovní doba vlastně nikdy nekončila. Když Zdeněk nastoupil, navrhl, že všechny zve po práci na panáka, aby oslavili jeho nástup a jeho syna. Jeho pozvání všichni přijali a následně v hospodě všichni diskutovali o práci, jakoby pracovní doba neskončila. A to se neslo každým dnem. Lidé si práci nosili domů, dávali si úkoly, se kterými se druhý den vraceli a do toho měli opakovaně každý týden porady o tom, co se událo, připravilo, co se musí udát a připravit. Zdeněk v prvních týdnech nebyl schopen naprosto uchopit dění kolem něj a připadal si zcela zbytečný. A stejně tak připadal i jeho novým kolegům. Ti jej už po pár dnech přestali nerespektovat a vnímat jako plnohodnotnou posilu týmu. Zděněk ale na štěstí měl velmi silnou podporu u Radka, a tak si nikdo z počátku nedovolil proti Zdeňkovi nahlas vystupovat a všichni jej tiše tolerovali.

Nové pro něj bylo i pracovní prostředí. Všech pět lidí bylo v jedné velké otevřené kanceláři. Každý zde měl svůj samostatný stůl, ale rozmístění stolů vytvářelo takový kruh, aby jednotliví zaměstnanci na sebe viděli. Pracovní stoly ale obvykle vypadaly jako zcela zbytečný nábytek, protože u nich obvykle nikdo moc neseděl a všichni se pozvolně potulovali prostorem, aby mohli zapřádat své rozhovory o všem a o ničem. Zdeněk, jakožto nový člen týmu už neměl možnost si vybrat, který stůl by chtěl a tak seděl zády k oknu, což se mu také nelíbilo, protože kdyby se alespoň mohl dívat z okna, utíkaly by mu ty prázdné dny o něco rychleji.

U Zdeňka ale postupně sílilo překvapení z nové práce a hlavně zklamání ze samotného pracovního procesu a z toho, že vůbec nechápal, o čem ten marketing je, protože jeho předchozí definice "reklama v novinách a tak", nebyla zcela přesná. Po měsíci v bance se proto jedno odpoledne ve chvíli, kdy byli v open space kanceláři všichni jeho kolegové řekl: "Dobře, tak já se teda zeptám na plnou hubu. Co to je přesně ten marketing? Ale prosím nějakou přesnou definici, kterou bych si mohl napsat tady na stůl a podle které bych mohl postupovat." Stálo ho to hodně odvahy, takhle nahlas v podstatě přiznat, že po měsíci vůbec netuší, co se kolem něj děje, ale udělal to. Už jak tu otázku vyslovoval, tak cítil, že z něj padá obrovský kámen.

Na neštěstí pro Zdeňkovi kolegy v té chvíli vstoupil do kanceláře Radek a položenou otázku slyšet. Zůstal stát a čekal na reakce, protože ani on přesně nevěděl, co to ten marketing je. Dostal sice nějaká školení a dostával pravidelně se západu náměty, které potom často procesovali jeho podřízení, ale přesnou definici marketingu neznal a nikdy neslyšel a chtěl ji také vědět.

V kanceláři se rozhostilo hrobové ticho. Bylo to poprvé za ty čtyři týdny, co v kanceláři bylo ticho. Všichni se tvářili, jako by tu otázku neslyšeli a zrovna měli něco důležitého na práci a obzvláště důležitě všichni zapisovali něco do papírů. "To je dobrá otázka," řekl tedy Radek "definujte Zdeňkovi marketing." Snažil se ten úkol položit tak, aby z jeho hlasu nebylo poznat, že vůbec neví, jak by on sám odpověděl.

"No marketing. To je prostě všechno," řekl nejistě Štěpán. Zdeněk byl z mnoha věcí v práci vykulený a ze Štěpána možná nejvíce. Dalo by se říct, že ho přímo nesnášel. Štěpán byl z celé skupiny nejmladší, bylo mu těsně přes dvacet, ale chytrý byl jak rádio. O všem věděl všechno, a když ne všechno, tak alespoň něco. Kdyby to nebylo marketingové oddělení nadnárodní společnosti, ale škola, řekl by o něm Zdeněk, že to je šprt. Často a rád používal cizí slova, které Zdeněk nechápal a byl v podstatě jediný z celého pracovního kolektivu, kdo dával Zdeňkovi očividně najevo, že s ním pohrdá a že si o něm myslí, že je hloupý. Štěpán se nebál toho, že otevřené nepřátelství se Zdeňkem by mu mělo u Radka nějak ublížit, protože měl pocit, že je pro banku zcela nepostradatelný. Zdeněk se proto velmi rád chytl Štěpánovi odpovědi. Bylo teď poměrně snadné pro něj konečně si taky kopnout a vrátit Štěpánovi jeho nepřátelství. Zdeněk cítil, že Radek je teď na jeho straně a že by v tom mohl trochu Štěpána vykoupat, tak jako Štěpán koupe jeho v cizích slovech a jejich významech. "A to si tu mám jako napsat na stůl - všechno? To přece není definice, to mi nepomůže tu práci dělat dobře, to je nesmysl," řekl. A Radek se hned k tomu přidal: "Přesně tak Štěpáne, Zdeněk má pravdu. To je nesmysl co jste řekl. Dejte mu jednoduchou definici, podle které můžou postupovat všichni a když se jí budeme držet, tak někam tu naší práci posuneme." Štěpán zčervenal a nezmohl se na další reakci, protože prostě nevěděl. Zůstal tak mlčet se zrakem sklopeným do stolu.

Do hovoru proto vstoupila Karolína. Jak Zdeněk nesnášel Štěpána, tak se mu líbila Karolína. Karolína byla vyšší hubená černovláska. Měla menší, ale pevná prsa. Perfektní do ruky, řekl by Zdeněk, kdyby měl komu. Karolína se navíc nebála chodit v upnutých oblečcích a prezentovat svou perfektně vysportovanou figuru a k tomu ještě dokázala v podstatě s kýmkoliv, kdykoliv koketovat. "On je marketing strašně těžko definovatelný," řekla s kouzelným úsměvem, kterým oblažila nejprve Radka a po té Zdeňka. Zatím co ve Štěpánovi kypěla zlost, pokračovala: "William Lever prý kdysi řekl, že polovinu peněz, kterou dává na reklamu, vyhazuje oknem. Jenže neví, která polovina to je. Z toho plyne, že marketing je jen těžko měřitelný a že jeho hlavním úkolem je najít tu správnou polovinu, aby se peníze nevyhazovaly oknem." Rozhodně to nebyla všeříkající odpověď a patrně ani tohle si nemohl napsat Zdeněk na stůl, i když si na kus papíru naškrábal - nevyhazovat peníze z okna - přesto se její odpověď dočkala vřelejšího přijetí, než předchozí snaha jejího mladšího kolegy. "Tak co Zdeňku, jsi spokojený z odpovědí?" zeptal se Radek, který vlastně vůbec neposlouchal, co Karolína říkala, protože když se otočila od něj ke Zdeňkovi, začal se plně soustředit na její zadek. Zdeněk přikývl, protože ani on nechtěl přiznat, že úplně neví, co Karolína chtěla říct, že to úplně nepochopil a že to asi nebyla definice. "Tak to je dobře," pokračoval Radek "nebyla to úplně přesná definice, ale je vidět, že o tom Karolíno přemýšlíte a to se mi líbí. Nechme to tedy tak."

Radek se otočil a byl na odchodu, když v tom se zeptal Štěpán: "A vy byste nám nemohl říct přesnou definici marketingu?" Ve Štěpánovi již notnou chvíli kypěla zlost a chtěl ji ventilovat ve své otázce. Radek se otočil: "Vážně ti mám já říkat definici marketingu," zašeptal nebezpečně ledovým hlasem. Štěpán rychle zavrtěl hlavou, jako že není potřeba a stáhnul se do sebe. Zdeněk měl na malou chvíli pocit, že tohle je první den v bance, který ho opravdu baví.

Jeho radost mu ale zkazilo odpoledne. To do kanceláře dorazil znovu Radek s radostnou novinou. "Povedlo se mi domluvit, že někdo z nás může udělat rozhovor do čtvrteční přílohy novin," křičel a nad hlavou přitom mával aktuálním výtiskem periodika. Podřízení ho odměnili naučeným pochvalným potleskem.

"To je super," okamžitě to komentoval Štěpán, který se snažil vyžehlit své ranní fiasko. "Takové pí-ár, to nám pomůže. Když tam půjde někdo, kdo bude mluvit jako člověk a vlastně jako kamarád čtenářů a k tomu jen jednou dvakrát zmíní, že on osobně má peníze v naší bance, protože a protože... Co vlastně je téma toho rozhovoru?"

"Celá příloha bude o marketingu. Je to u nás pořád trochu nové odvětví, takže jen lehce nastínit, jak je nezbytná reklama a zmínit, jak moc jsme hrdí na to, že právě pracujeme pro banku, která má velmi sofistikovaný systém marketingu založený na péči o zákazníka a samozřejmě perfektní portfolio produktů a nabídku služeb. A jak říkáš, Štěpáne, je potřeba to říct jako člověk z lidu, jako takový jejich malinko chytřejší kamarád. Nebo možná jako starší bratr, to je lepší metafora," pochválil sám sebe Radek.

"A kdo teda půjde ten rozhovor dělat?" zeptala se Karolína se sladkým úsměvem. V té chvíli už se viděla na titulní stránce a u toho text "JE KRÁSNÁ A VÍ, JAK SE TO DĚLÁ (samozřejmě myslíme reklamu)." Sama se musela té představě a "kvalitnímu" vtipu potichu zasmát. U Radka ale nepochodila. "Půjde tam Zdeněk," řekl Radek rozhodně. "Teď už ví, co to je marketing, díky Vám Karolíno, a umí to s lidmi. Kdybyste ho viděli, jak perfektně zvládl svou přítelkyni, když šílela ve chvíli, kdy na ni přišel porod. A navíc se nevyjadřuje přehnaně sofistikovaně, což bude lidem blízké. Rozhovor je už zítra, aby to vyšlo příští týden v té příloze. Bude to i s nějakým focením, tak se zítra hezky obleč, do kvádra a tak. Proběhne to všechno tady v našich prostorách. Focení bude na pobočce, a rozhovor potom uděláte v kanceláři pro V.I.P klientelu. Tam na to budete mít klid a dobře to tam vypadá. Jak správně řekl Štepán, bude to pro nás super pí-ár."

Karolína se s kouzelným úsměvem otočila ke Zdeňkovi, aby mu dala najevo plnou podporu, zatím co Štěpán vztekle mrštil na stůl propiskou, kterou do té doby točil mezi prsty. I on se viděl na titulní stránce čtvrteční přílohy. Zbytek kolektivu se trochu překvapeně díval na Radka. "Tak co Zdeňku, to dáš, ne?" řekl jeho šéf povzbudivě. Zdeněk přikývl, protože nevěděl, co má říct, protože nevěděl, co znamená to zasraný pí ár, co tady všichni říkají a jen upřeně civěl na kus papíru, na který si ráno napsal - nevyhazovat peníze z okna."

Druhý den opravdu dorazila z novin mladá reportérka, starší fotograf a paní, která před focením Zdenkovi lehce upravila vlasy a napudrovala mu obličej, aby se neleskl. Většinu dne se potom Zdeněk fotil na přepážce, na informacích, v kanceláři pro V.I.P. klienty, u trezoru a hrozně ho to nebavilo. "Usmějte se," říkal mu fotograf. "A musíte se usmát i očima. Pokud se nebudou smát Vaše oči, budete vypadat strašně tvrdě a lidi se Vás budou bát," říkal a Zdeněk vůbec netušil, jak by to měl udělat, aby se jeho oči smály, obzvláště když se mu spíše chtělo plakat z té bezradnosti a bezmocnosti, kterou právě pociťoval. Kromě neustále poznámkujícího fotografa ho štvala mladá reportérka, která dávala najevo, že ji samotnou focení moc nezajímá a že se u toho nudí. A ke všemu ho štval Radek, který se čas od času objevil u nějakého focení a pronesl nějakou super vtipnou poznámku tipu: "No jo, náš model... Tak co? Jde to tomu našemu playboyovi... Ženský budou u té obálky časopisu vlhnout..." a tak dále a tak dále.

Na rozhovor došlo až odpoledne a nezabral více než hodinu. Reportérka pokládala Zdeňkovi otázky, které měla dopředu sepsané a nachystané. Odůvodnila to tím, že by nechtěla zabřednout do příliš odborného rozhovoru, protože by to čtenáři nemuseli pochopit, a tak raději připravila otázky tak, aby byly pro všechny srozumitelné. Zdeněk tuhle její strategii s povděkem kvitoval a hned doplnil, že mu to asi dá zabrat, ale bude se snažit vyjadřovat co nejjednodušeji, aby byl blíže průměrnému čtenáři, a ty odborné výrazy si nechá do kanceláře. Reportérka se zasmála naučeným způsobem a rozhovor započal.

Vlastně se samotným rozhovorem a jeho průběhem byl Zdeněk nakonec spokojený. Měl dojem, že to zvládl, což potom řekl všem v kanceláři a zaskočil pak do kanceláře i k Radkovi, aby se pochlubil svým úspěchem. Dokonce se začal těšit, až se uvidí na titulní stránce přílohy, protože měl pocit, že díky maskérce mu to muselo slušet a samozřejmě i drobná retuš, kterou fotograf před vytisknutím přílohy udělá, mu určitě prospěje. Představoval si, jak se jako geroj dívá z úvodní stránky magazínu a už se těšil, jak to ukáže Elišce. Představoval si, jak si bude přílohu deníku prohlížet Lucka, Karolína a spostu dalších ženských a všechny si budou přát mít takového odborníka doma.

Týden po rozhovoru skutečně vyšla příloha s obrázkem smějícího se Zdeňka u bankovního trezoru. Usmívající Zdeněk byl osamocen na úvodní stránce a u toho byl titulek: "NAŠE BANKA VYHAZUJE PENÍZE Z OKNA".

XX· Štěpán

U Štěpána a Zdeňka bylo předurčeno, že jejich vzájemného porozumění půjde dosáhnout jen se značnými obtížemi a sebezapřením nejméně jednoho z nich. Oba totiž měli něco, co stavěli nad vše ostatní a u obou to bylo jejich ego. I když ve své podstatě byli každý poměrně jiný, tak jejich touha po uznání a pocitu vlastní výjimečnosti byla tak silná, že bylo zřejmé, že když na sebe narazí v jedné kanceláři na stejné pracovní pozici, nemůže to zafungovat.

Zděňkovi celou situaci ještě o něco více ztěžoval fakt, že na případnou konkurenci v práci nebyl zvyklý. V jeho předchozím zaměstnání totiž pracoval více méně samostatně, jeho pozice byla jasně definovaná, nikdo se nemohl tlačit ne jeho místo a on se neměl kam posouvat, protože nad ním byl Radek, o kterém všichni věděli, že místo náměstka má přidělené na doživotí, když bude chtít. V nové práci však nic z těchto jasně definovaných jistot nefungovalo. Všichni cítili příležitost postupně kariérně růst a všichni měli tu ambici se posouvat, takže mezi jednotlivými kolegy vznikal tlak a neshody. Nejhorší pro Zdeňka byla skutečnost, že jednotliví kolegové se navzájem příliš nemuseli a všichni mezi sebou neustále soutěžili, ale přitom se na sebe stále usmívali a tvářili se jako největší kamarádi. Zdeněk byl zvyklý se usmívat i na lidi, kterých se nevážil a které neměl rád, ale nebyl zvyklý, že stejně falešní byli všichni ostatní kolem něj a že nejsilnější ve všech zákulisních hrách byl Štěpán, kterého prostě nemohl vystát.

Štěpán byl lehce protekční chlapec, který se odmalička tak moc snažil dosáhnout ideálu životního štěstí, až z toho byl naprosto nešťastný a nespokojený sám se sebou. Zdeněk si ho zaškatulkoval jako šprta, což bylo poměrně přesné. Zatímco Zdeněk totiž udělal školu i díky poměrně intenzivnímu podlézání učitelům, režimu a všemu, co se dalo, Štěpán se opravdu poctivě drtil vše, co po něm bylo požadováno.

Souběžně se ale snažil, aby ho jeho spolužáci jako šprta nevnímali, protože šprty přece neměl nikdo rád a Štěpán už na škole cítil potřebu být milován a obdivován. Neustále se snažil najít a dosáhnout svého ideálu spokojenosti a ten spatřoval v tom, že bude obklopen a chválen populárními lidmi. Takže za tatínkovy peníze Štěpán pořádal nekonečné párty, na které zval oblíbené spolužáky, kteří byli obecně považováni za ty nejlepší a nejhezčí ve své generaci. Čas od času jim nesmyslně kupoval i drahé dárky a skrz tyto rádoby kamarády se pak snažil dostat k těm nejhezčím holkám, protože i ty patřily do jeho snu o ideálním životě a štěstí. K jeho smůle však příliš s holkama neuměl mluvit. V podstatě s nimi mluvil stejně jako s kluky, akorát u toho se snažil být neuvěřitelně vtipný a pokaždé to sklouzávalo v naprosté trapno. Nejhorší na tom bylo, že se Štěpán snažil většinu svých vtipů dělat na téma sexu, což od něj, jako od panice znělo dosti nedůvěryhodně a jeho favoritkám to bylo poměrně nepříjemné. Všechna jeho rande měla stejné schéma - přišel za slečnou s květinou a nějakým drahým dárkem. Obvykle to byl šperk, který měl zaujmout, což se i většinou povedlo, ale bohužel to byl vždy poslední plusový bod, který Štěpán během schůzky získal. Potom totiž už jenom mluvil, mluvil a smál se sám svým vlastním vtipům. Slečna mlčela a nakonec šel každý sám domů. Jen jednou se dočkal toho, že při odchodu dostal pusu. Byla to ale pusa z lítosti a soucitu, a tak ani autorka prvního Štěpánova polibku se mu už nikdy neozvala.

Štěpán tak postupně sám sebe dostával do začarovaného kruhu. Čím více se učil, tím více se snažil obklopovat kamarády, kteří ho stejně neměli rádi a pouze zneužívali peněz jeho tatínka. Čím více měl kolem sebe falešných kamarádů, tím častěji míval neúspěšná rande a tím hlouběji se propadal do deprese sám v sobě. Smůlu s ženami prolomil až po nástupu do práce, ale jak po poměrně krátké době zjistil, jeho první holka s ním byla jen proto, že měl peníze a dokázal uspokojovat její finanční potřeby a za odměnu uspokojovala ona zase jeho, do té doby nenaplněné, touhy. Když ale Štěpánovi při jedné z jejich hádek řekla, že s ním je stejně jen kvůli penězům, vyrazil s ní dveře. Na druhou stranu, tento krátký vztah mu otevřel oči a naučil ho trochu zacházet se ženami a také ocenit hodnotu peněz. Ale to vše se událo ještě mnohem dříve, než se seznámil se Zdeňkem.

Z jeho pohledu neutěšená studentská léta vedla k tomu, že se po střední škole rozhodl nepokračovat na vysokou, což překvapilo jeho učitele, ale hlavně jeho rodiče. Ty to nejen překvapilo, ale natolik naštvalo, že mu zastavili finanční příděl a Štěpán ze dne na den zůstal bez práce, bez finančních prostředků a tím pádem i bez kamarádů.

Právě tato situace mu paradoxně pomohla k tomu, aby se probral a začal se opravdu snažit svému životu dát nějaký dlouhodobější smysl. Ze svého pohledu totiž dopadl na pomyslné dno a jeho ambicióznost ho nutila k tomu, aby se z něj odrazil a ukázal všem okolo, že on na to má a tak si začal shánět práci. V té době na náš trh vstupovala nová západní banka, která vypisovala výběrová řízení na nespočet pozic a Štěpána nadchla možnost zkusit si práci v marketingu. Ze školy měl sice jen slabé základy tohoto odvětví, ale sázel na to, že tady v Čechách nebude mnoho odborníků na slovo vzatých, takže se na danou pozici přihlásil. Aby potom neponechal nic v náhodě, trávil maximum svého času v knihovně, kde do sebe lifroval základní postupy a metody marketingu, aby u pohovoru působil, že ví o čem je řeč.

Měl velkou radost, když mu z banky došel dopis, v němž jej zvali za čtrnáct dní na výběrové řízení. S blížícím se pohovorem začínal být poměrně nervózní a tak, s rostoucí nervozitou, trávil více času v knihovně, kde už potom jen tupě zíral do knih, které již tisíckrát četl a znal nazpaměť, ale stále se obával toho, že by mohl něco podcenit. Den pohovoru tak začal považovat za doposud nejdůležitější den svého života. Ze samé nervozity vypil hned ráno tři panáky vodky, aby se uvolnil. Alkohol mu překvapivě pomohl, protože z něj opravdu spadl stres a vodka jakoby ještě trošku pozvedla jeho sebevědomí, které ale posledních pár dní před pohovorem ukazovalo, že má tendenci být občas hodně nevyzpytatelné a když jej potřebuje, tak mizí, Bůh ví kam.

Když dorazil do budovy banky, zůstal v šoku stát ve dveřích, protože uviděl, jak ve dvou větších sálech bylo na tři stovky čekajících lidí. Naštěstí rychle zjistil, že ten den se konají výběrová řízení na různá pracovní místa a postupně byli uchazeči děleni na menší skupinky podle pozice, o kterou se ucházeli. I tak, když přišel člověk z personálního oddělení a začal všechny uchazeče o zaměstnání v marketingu směřovat do menší místnosti v druhém patře, kde se měly psát vstupní testy, vyvolal na sedmdesát jmen. Z tohoto počtu následně mohlo vzejít maximálně pět nových zaměstnanců banky. Byla to velká výzva a Štěpán byl rozhodnutý, že nadešel jeho čas uspět.

Jeho sebevědomí podpořila nejen ranní vodka, ale také vědomostní test, který se uchazečů neptal na to, co to je marketing, ale na některé základní marketingové metody a postupy, které měl Štěpán dobře nastudované z knih. Testy po třiceti minutách vybrala pověřená asistentka, která je na místě opravila a následně více jak polovině uchazečů oznámila, že mohou odejít. Místnost se tak poměrně vylidnila a ti, kteří v ní zůstali, začali postupně chodit na osobní pohovory. Na pohovory byly uchazeči vyvoláváni podle abecedy, a protože se Štěpán jmenoval Žaloudek, věděl, že nemá kam spěchat. Začal tedy hledat někoho, s kým by se dal do řeči a komu by ukázal, jaký je vlastně sympaťák. A protože mu vodka dodávala sebevědomí, vydal se hned za tou nejhezčí ženou v místnosti.

"Ahoj, já jsem Štěpán," představil se. "Karolína," odpověděla mu s úsměvem krásná černovláska. Štěpánovi ten den přálo štěstí. Karolína totiž byla už den před tím na pohovoru na asistentku výkonného ředitele a tak už znala model pohovorů, a protože nepovažovala menšího, obtloustlého Štěpána za soka sobě rovného, neměla se problém podělit o poznatky z jejího minulého pohovoru. Vysvětlila Štěpánovi, že v prvním kole je test, po té jsou krátké pohovory, kde se vůbec nemluví o práci, ale o tom, co ho baví, naplňuje, čemu se věnuje ve volném čase, a potom proběhne třetí kolo, kdy dělají pohovor souběžně všichni zbylí uchazeči a kdy už se skutečně řeší i práce a postupně se jednotlivý uchazeči vyřazují, až zůstanou jen ti, kteří jsou skutečně přijati.

"Aha, a cos jim řekla o sobě," zeptal se Štěpán.

"Že jsem optimistický člověk. Udělalo to na ně dojem. Řekla bych, že jsem byla až do třetího kola favoritkou, pak se ale nepochopitelně na tom výběrovém řízení objevila žena výkonného ředitele a ta tam vnutila na tu pozici chlapa."

"A ptali se tě, proč jsi optimistka?"

"Jasně. Řekla jsem jim, že to je tím, že chodím každý den běhat a potom hned do fitka. Člověka to nakopne. Vyčistí si hlavu, odreaguje se psychicky, na nic nemyslí a navíc to vybudí hormon štěstí. Vždy, když skončím, tak si připadám taková vnitřně vyčištěná a šťastná."

"Hm. To mívám stejné pocity při masturbaci," odpověděl Štěpán. Karolína se zasmála. Neměla zrovna dvakrát vyvinutý smysl pro humor, ale život ji naučil, že pokud chlap řekne nějaký vtip o sexu, je dobré se zasmát. V mužích to povzbuzuje jejich ego a zvyšuje to jejich chuť ji "ulovit", z čehož obvykle něco vytěžila - drahé dárky, super dovolenou v zahraničí, a jak se ukázalo během následujících hodin, i práci v marketingovém oddělení. U osobních pohovorů se totiž Karolína poctivě zasmála všem sexuálním narážkám, které na ni následně Radek a jeho nadřízený měli a oni to oba po zásluze ocenili tím, že ji přijali a také tím, že na ni potom doma poměrně intenzivně mysleli.

Když přišel čas Štěpánova osobního pohovoru, u výběrové komise seděl Radek, člověk z personálního oddělení z ČR, někdo z personálního z Francie a Radkův nadřízený. Bylo to jako před maturitní komisí. On sám proti čtyřem. Zatím co mnohým by to mohlo svazovat nohy, v něm to posilovalo jeho touhu je porazit a vyhrát.

První otázku položil Radek a zněla dle očekávání: "Řekněte nám něco o sobě Štěpáne. Ale ne o tom, jakou máte školu, nebo odbornost, ale o tom, co Vás baví, co rád děláte, jaké jsou Vaše životní postoje?"

Štěpán se zamyslel: "Řekl bych, že jsem celoživotní optimista. Našel jsem totiž cestu, jak si dokonale vyčistit hlavu a každý den začínat s novým elánem a dobrou náladou."

"Aha, to je zajímavé," řekl člověk z personálního "Dnes tady máme pouze celoživotní optimisty. A jak vy dosahujete toho, že se restartujete a dokážete se úplně vyčistit od všeho přebytečného ve vašem životě?"

"No, jak bych Vám to řekl," zamyslel se Zdeněk "Určitě nechodím běhat a do fitka, spíše se věnuji určité formě sebepoznání."

XXI· Svatba

Bianca opravdu stála o to, aby jí Lucka šla za svědka. Konec konců sama nikdy skutečnou kamarádku neměla a s Lucií se za ten rok a půl velmi sblížily. Bylo to tím, že si vlastně tak trošku zbyly, ale to je ničím neomezovalo a jejich přátelství to nikteak neznehodnocovalo. Občas se stává, že život prostě spojí ty, kteří se spojit mají. Proto hned po Lucčině deportaci začala Bianca přemýšlet, jak to udělat, aby opravdu Lucie na její svatbu mohla přijet a jít ji za svědka, což vyústilo v to, že svatba dvou Rakušanů žijících jižně od Vídně, se konala v květnu v Mikulově.

Bianca úmyslně zvolila jih Moravy. Vsázela na to, že pro jejich rodiny a přátele to není nepředstavitelně daleko, navíc je může lákat zajímavá vinařská oblast a chtěla si být jistá, že se k nim bude moci Lucie přidat. Lucka totiž neměla aktuálně vyřízený nový pas a cestovat se trošku bála. Což ale bylo dáno krizí, kterou Lucie prožívala a kvůli které se bála udělat cokoliv nestandardního.

Už dva dny před velkým dnem dorazila Bianca do hotelu, kde měla strávit svou první manželskou noc a ve stejný čas tam dorazila i její svědkyně. Bianca, když ji uviděla, se k ní vrhla a s velkou radostí ji objala. Měla sto chutí znovu Lucii vyhodit do vzduchu, ale po minulé zkušenosti si to raději rozmyslela. Večer pak strávily u vína a hovorů o tom, co holky prožívaly posledních pár měsíců. Mluvila spíše Lucie, protože Bianca toho neměla moc co říct. Žila pořád na stejném místě, se stejným tátou, se stejným přítelem, moc se toho u ní vlastně nezměnilo. Jediné, co mohla Lucce říct, jako novinku, bylo, že se Marco nakonec odstěhoval z Vídně zpět do rodné Itálie a že svou pizzerii prodal.

Byl to dlouhý večer a ještě mnohem delší byl následující den, kdy se připravovalo vše, co ještě bylo potřeba před svatbou dodělat - výzdobu salonku, zasedací pořádek, prostor pro kapelu, která také měla přijet z Vídně a mnoho dalšího. Lucie byla ráda, že byla plně vytížená a alespoň den nemusela myslet na to, že je stále bez práce a že vlastně neví, jak z toho bludného kruhu ven. Jedno jméno při přípravě zasedacího pořádku Lucii překvapilo. Měla totiž přijet i její velmi krátká a platonická známost z dopisů "profesor".

"Táta chtěl, abych ho pozvala. Pořád jsou kamarádi. Píší si a sem tam se potkají," vysvětlovala Bianca. Friedrich o tom, jak se vyvíjela komunikace mezi Edwinem a Lucií nevěděl, takže neměl důvod na svého přítele zanevřít. Lucie se sice před profesorem neměla za co stydět, pokud nebudeme počítat skutečnost, že mu Marco jednu ubalil, ale za to Lucka nemohla. Přesto z jeho přítomnosti na obřadu, obědě i večerní slavnosti byla mírně nervózní. Neuměla sama sobě vysvětlit proč. Trošku se toho setkání bála, trošku doufala, že tomu vysokoškolskému, namyšlenému profesorovi řekne, co si o něm myslí a představovala si v hlavě, jak nejlépe by mohla formulovat svoje věty, aby opravdu pochopil, že ji ublížil a že se na něj po právu zlobí.

Díky všem přípravám, práci a úvahám, ten den Lucii utekl neuvěřitelně rychle, a to i přesto, že s přípravami začínaly s Biancou v brzkých ranních hodinách a končili až pozdě večer. Až večer v posteli ji trošku píchlo u srdce. Vzpomněla si na svou svatbu ze Zdeňkem. Byla poměrně velká, protože Lucka si to tak přála. Přišly rodiny obou a spoustu Lucčiných kamarádů a kamarádek. Zdeněk tam tenkrát měl dva spolužáky a během svatby se vlastně příliš nebavil. Spíše jen seděl u stolu, pil minerálku a s přibývajícím časem na něm bylo poznat, že by byl nejraději, kdyby už všichni odešli a on mohl jít spát. Oproti tomu Lucie, která milovala velké akce, tenkrát protancovala celou noc. Tančila s každým, kdo byl alespoň trochu ochoten s ní držet krok a když už to vypadalo, že nikdo nemůže, tak vytáhla do kola Vendulu. S Vendulou nejen protancovala střevíce, ale také spolu tenkrát vypily neskutečné množství vodky a na parketu vydržely hodiny a hodiny. Vendula jí samozřejmě byla za svědka, Zdeňkovi šla jeho sestra. Svědkové sice měli připravené pro novomanželé nějaké hry, ale na polovinu z nich vůbec nedošlo a ty, které se uskutečnily, vlastně za moc nestály, protože na Zdeňkovi bylo vidět, že ho to nebaví a na Lucii, že má problém, se díky všemu alkoholu, soustředit. I tak ta svatba pro ni byla super. Lucie si ji neuvěřitelně moc užila. Vždycky si říkala, že kdo jiný než nevěsta by si měl svatbu užít. Jediné, co ji trošku zklamalo byla svatební noc, protože Zdeněk hned po příchodu na pokoj usnul, ale jí to vlastně moc nevadilo. Byla přece nejkrásnější žena v sále celý den, byla nejkrásnější nevěsta a byla hrozně spokojená.

Lucka zadoufala, že i Bianca si svou zítřejší svatbu užije, jen si nedokázala zcela představit, jak na ráno pozvaná kadeřnice a vizážistka udělá, že se z Biancy stane ta nejkrásnější žena na svatbě, což by ji Lucie moc přála.

Následující den ale hned ráno Lucka zjistila, že výběrem oblečení na svatbu příliš nepodpořila své předsevzetí, že udělá všechno proto, aby Bianca byla tou nejsledovanější ženou dne. Vzala si totiž přiléhavé růžové šaty, které byly o něco kratší, než si Lucka pamatovala. Ráno před zrcadlem tak zjistila, že kdykoliv příliš zvedne ruce, tak se jí šaty vyhrnou výše než by chtěla a odhalí její bílé, nohavičkové, krajkové kalhotky.

Snažila se proto maximálně od rána hlídat, aby neukázala více, než by chtěla a samozřejmě od rána povzbuzovala Biancu, jak moc jí to sluší a jak bude skvěle vypadat. Bianca měla od narození moc hezký obličej a vizážistka ji příjemně zvýraznila oči, takže při pohledu tváří v tvář by opravdu jen těžce hledala konkurenci. Bohužel ani dobře střižené bílé šaty nedokázaly zcela zakrýt Biančinu silnou postavu. Rozhodně ale vypadala mnohem lépe, než jako holka s drdolem a v teplácích, jak si ji Lucka pamatovala z Rakouska. Hlavně ale Biance vlastně ani tolik nezáleželo na tom, pro koho budou mít hosté oči. Ona věděla, že si bere muže, kterého miluje a se kterým jí je dobře a nic více ji v dané chvíli nezajímalo. Byla zvyklá, že ji lidé nikdy neobdivovali kvůli kráse a neměla pocit, že by den její svatby musel být nějakou výjimkou.

Obřad probíhal venku na louce kousek za městem, protože Bianca od malička chtěla svatbu v přírodě a taky proto, že věděla, že přijede i hodně známých od nich z městečka, kteří nezůstávají s nimi na oběd a kteří by se patrně do nějakého menšího kostela nevešli. Počasí jim naštěstí vyšlo a účast na svatbě byla opravdu hojná, takže svatba v přírodě byla jednoznačně dobrý nápad. Jediný, kdo si obřad úplně neužil, byla Lucie. Za prvé proto, že během obřadu v němčině vzpomínala na to, jak byli se Zdeňkem v kostele a slibovali si tam věrnost, a to, že budou vychovávat děti ve víře a ono to nakonec celé dopadlo úplně jinak. A za druhé proto, že během celého obřadu mírně foukalo, takže Lucie stála jako v pozoru s rukama podél těla. Přesto, že její šaty byly poměrné upnuté, nechtěla riskovat, že by na některé z fotek z obřadu stála jen tak v kalhotkách.

Po obřadu následovalo tradiční focení, oběd v restauraci a po obědě přesun na domluvenou degustaci do vinného sklípku. Ve sklípku svatebčané byli dvě hodiny a za ty dvě hodiny se stačilo mnoho z nich opít tak, že samotný přesun ze sklípku zpátky do restaurace, kde již čekala kapela, byl pro ně nezvládnutelným úkolem. Mnozí z nich si tak po zpáteční cestě stlali různě v trávě, na chodnících, silnicích, lavičkách a prostě kdekoliv, kde zrovna upadli. Na Lucii zůstával nepříjemný úkol, aby spolu se svědkem ženicha, což byl starší Rakušan, jehož jméno si Lucka nepamatovala, sbírali odpadlíky a nějakým způsobem se je snažili dostat zpět do restaurace anebo rovnou na jejich pokoj v hotelu.

Tahle činnost pro Lucii byla sice nepříjemná, ale svědek ženicha se snažil galantně o většinu lidí postarat sám a Lucka zatím ještě stále měla radost z toho, že si ve sklípku mohla sednout vedle Friedricha a mluvit s ním o všem, co se stalo od jejího odjezdu. Friedrich ji řekl, že po té, co Lucii deportovali, byl ještě dvakrát u výslechu, ale pak se nikdo neozval až do včera, kdy mu došlo oznámení, že celé vyšetřování bylo uzavřeno takže dále se k němu policie nebude vracet. Lucka z toho měla upřímnou radost, protože se často bála toho, aby ještě zpětně neměli její někdejší zachránci potíže. A největší radost z toho všeho měl Friedrich, protože i on se bál, co by se mohlo stát a jeden kámen mu ze srdce spadl včera a druhý dnes, když zvládl svatební obřad, aniž by se u toho zhroutil. Bál se toho, že svou dceru nezvládne odevzdat jinému muži, že celou svatbu bude plakat a vlastně se bál i toho, že v sobě nenajde dostatek odvahy, aby na svatbu vůbec přijel. Lucie byla jediná, komu se s touto obavou svěřil.

Až kolem jedenácté hodiny večerní se Lucie opravdu střetla s profesorem. Během dne se maximálně snažila trávit čas s Biancou a Friedrichem, případně se starat o vše, co bylo potřeba, takže vlastně vůbec nevznikla volná chvíle, během které by po profesorovi pátrala. Ve svých včerejších představách si ale zcela zřetelně vysnila situaci, kdy starší muž, zničený životem, sedí na židli a ona k němu přijde a všechno mu to vytmaví. Dodnes v ní zůstávala zášť z jeho posledního dopisu, a proto měla v hlavě několik variant, které tomu ubožákovi řekne a kterého ho budou do konce života strašit a mrzet.

S postupující nocí na Lucii postupně přicházela únova, a tak si šla na chvíli oddychnout na vzduch na zahrádku restaurace. Právě tam se potkala s mužem, který evidentně překypoval životem a vůbec nevypadal jako chodící mrtvola, kterou semlel život. Jediné, co jeho vitální vizáž kazilo, byla skutečnost, že na jeho chůzi bylo poznat, že už ji také ovlivňuje moravské víno. Nebylo to ale nikterak zásadní, takže profesor nevypadal jako vylitá troska, ale jako zajímavý starší muž v náladě. Konec konců, za ty roky, co byl na světě, už dokázal poznat svou míru a když se k ní začal blížit, tak prostě přestal pít, což nastalo přibližně půl hodinu před tím, než si šel ven zapálit a potkal se tam tak s Luckou. Z Lucčina prvního pohledu byl profesor muž, kterému šedé vlasy slušely, a přes svůj věk měl vysportovanou postavu. Bylo vidět, že se o sebe stará, že pravidelně chodí do posilovny a že mu jde o to, aby jeho zevnějšek byl pro okolí příjemný. Měl velmi dobře padnoucí oblek, bílou košili s rozhalenkou. Ještě na obřadu měl zlatavou kravatu, ale tu si ve sklípku sundal. Vypadal trošku jako Richard Gere z Pretty Woman.

Lucie se na hotelové zahrádce opřela o jeden ze stolů a zaklonila hlavu. Dívala se na hvězdy, když z restaurace vyšel profesor. V ruce držel skleničku s bílým vínem. Došel ke stejnému stolu, o který se zapírala Lucie. Obešel jej a skleničku s vínem položil na druhý konec dřevěného malého stolku pro čtyři osoby. Pak si zapálil cigaretu a natáhl kouř do plic.

"Kouříte?" zeptal se německy. Lucie zavrtěla hlavou. Najednou ji došel dech. Nevěděla co říct. Profesor vypadal opravdu vitálně a sálala z něj taková sebejistota, že se ho vlastně až trošku bála. Věděla, že to je on. Poznala jej podle fotografie, kterou ji kdysi poslal. Nevěděla ale, zda on poznal ji a tak se snažila získat čas, aby v sobě nasbírala odvahu s ním mluvit.

"To je dobře," řekl profesor na Lucčinu reakci "ničí to zdraví. Pěkná svatba, že?" Byla to společenská otázka, tak Lucka přikývla. "Myslím, že jsou krásný pár," řekla po chvíli. "To určitě. Nevěstě to dnes moc sluší," řekl profesor. "Ale nejen nevěstě," dodal po chvíli a přitom si Lucku ze zadu prohlížel. Lucie na jeho poznámku nereagovala. Profesor znovu potáhl z cigarety. "Vy bydlíte někde tady?" zeptal se, když vydechoval kouř. Lucie zavrtěla hlavou: "Ne, ne, v Praze." Profesor se usmál, típnul první cigaretu a zapálil si druhou. Po té si s Luckou poměrně příjemně povídali o Praze. Každý stál u jiné strany stolu. Lucie seděla v polosedu na stole a snažila se dívat kamkoliv jinam než na profesora. Profesor stál v blízkosti své skleničky s vínem, z které ale nepil. Přinesl si ji jen proto, aby mohl zaměstnat své ruce, kdyby náhodou nekouřil a neměl v nich co držet. Střídavě se díval na hvězdy a na Lucii. Lucka musela uznat, že dokázal být překvapivě milý a zábavný společník. O Praze toho věděl hodně, dokázal o ní zajímavě vyprávět a dokonce přihodil i dvě vtipné historky, které se mu před lety v Praze staly. Lucie měla skoro až pocit, že v Praze nežije ona, ale on.

Když profesor dokouřil, obešel stůl a postavil se před Lucii, takže se na něj už konečně musela podívat. Líbil se ji, ne že ne a i ten rozhovor, který vedli, ji bavil. Stále se ale v sobě snažila nasbírat dostatek odvahy, aby mu mohla říct, jak se ji tenkrát dotklo, co ji odepsal na dopis a že si ho kvůli tomu nemůže vážit.

"Možná bychom se mohli představit," řekl profesor a podal ji ruku.

"Lucie," řekla Lucka a pokusila se mu stisknout ruku. Profesor ale její ruku chytil, něžně otočil a políbil ji.

"Edwin," řekl pak.

"Víte, kdo jsem?" zeptala se ho Lucka.

"Lucie z Prahy. Více vědět nepotřebuji," odpověděl ji. Moc dobře věděl, kdo to je. Věděl, kdo půjde Biance za svědka od Friedricha, už když sem jel, ale chtěl to zahrát do autu. On sám by si Lucii nejspíše už dávno nepamatoval, ale nešlo mu zapomenout na Marca a setkání s ním.

"Kdysi jsme si psali," nedala se Lucie odbýt.

"Ano, píše mi mnoho mladých lidí. Obvykle se ptají na pomoc z jejich dizertačními pracemi, s tématy výzkumů a tak podobně. Jste vědkyně? Nebo jsem Vám snad pomáhal s nějakou prací na vysoké škole?" profesor si tu chvíli vychutnával a záměrně podrýval Lucii její sebevědomí.

"Ne. To opravdu ne," hlesla Lucie.

"Aha, tak to nevadí, asi jsme si psali o něčem jiném."

"Asi ano."

"Podáte mi prosím víno? Nechal jsem ho na druhé straně stolu, a kdybych se natáhl, tak v mém věku už se taky možná nenarovnám," zeptal se profesor Lucie.

Lucka se otočila a natáhla se přes stůl pro profesorovu skleničku. Hned jak se natáhla, tak ji došlo, že to byla chyba, protože se ji šaty posunuli mnohem výše, než by chtěla a odhalili vše, co si profesor přál vidět. Navíc vzápětí ucítila profesorovu ruku na svém zadku. Tvrdě ji sevřel za pravou půlku. Tak tvrdě, že ji to donutilo se neskutečně rychle narovnat. Lucka se znovu otočila k profesorovi a vrazila mu facku. Profesora to ale jen pobavilo, chytl ji za obě ruce a převrátil ji na stůl. Následně jí ruce zkroutil za hlavu, přidržel ji levou rukou a pravou jí vyhrnul šaty a silou zabořil prsty do rozkroku. Lucka vykřikla a ucítila jak, ji kousnul do krku. Ucítila víno a zápach z cigaret z profesorova dechu, ucítila jeho pot a zasténala, protože profesor pravou rukou začal rychle kroužit uvnitř ní. Znovu zakřičela a v té chvíli se profesor od ní odrhl.

Respektive v té chvíli byl od ní odtržen. Zezadu ho chytil do kravaty svědek ženicha a odhodil profesora dva metry od Lucky. Profesor dopadl na zem, ale rychle se vyškrábal zase na nohy a koukal překvapeně na muže, který s ním právě zacloumal a na Friedricha, který stál vedle něj. Lucie si rychle stoupla a snažila si spravit šaty. Do očí ji vhrkly slzy.

"Friedrichu neblbni, ona to chtěla," řekl profesor a zamířil ke svému kamarádovi. Ten se ale příliš nerozpakoval a vpálil mu jednu pěstí. Profesor zavrávoral a z nosu se mu spustila krev. Friedrich věděl, že by ho Edwin přepral, kdyby chtěl, ale také věděl, že vedle něj stojí další muž, navíc mu sílu dodával obrovský strach o plačící Lucku.

Profesor i přesto, že byl mírně pod vlivem alkoholu, dokázal vyhodnotit situaci a uvědomit si, že nemá smysl se teď prát. Udělal proto dva kroky vzad. Pak se nadechl, aby zkusil uklidnit celou situaci, ale nestihl nic říct. "Vypadni!" zakřičel Friedrich.

"Dobře, jen si dojdu pro kabát, mám v něm peněženku," řekl profesor.

"Nikam nepůjdeš! Vypadni hned!" zařval Friedrich. Byl zoufalý a vzteklý.

"Friedrichu, jen si dojdu pro tu peněženku."

"Skoč mu pro ni," nařídil Friedrich svědkovi ženicha. Ten na chvíli znejistěl, zda je tam má nechávat samotné, pak ale přikývl a vběhl do restaurace. Zpátky byl během pár vteřin. Po profesorovi mrštil kabátem, ten jej chytil, otočil se a zamířil do tmy. Profesor se tentokráte přeci jen mýlil ve svém úsudku. Z toho, co teď proběhlo, si dovozoval, že Friedrich s Lucií spí a proto mu tolik vadí, že se na ní vrhl. Kdyby věděl, že to tak není, možná by se ještě pokoušel něco vysvětlovat a zmírnit vztek svého kamaráda, ale takhle to vzdal předem. Obešel hotel kolem dokola a pak se nenápadně proplížil k sobě na pokoj. Nechtěl riskovat další konfrontaci s Friedrichem. Ráno si přivstal a jako první odjel zpět do Vídně.

"Jsi v pořádku," otočil se Friedrich k Lucii. Ta přikývla a pak ho s pláčem objala.

Zbytek svatby pak už byla Lucie bokem, a jak to jen trošku umožnila situace, zamířila na svůj pokoj. Setkání s profesorem pro ni byl strašný zážitek, který ještě hodně shodil její už tak pošramocené sebevědomí. Od její cesty do Itálie ji nic nevycházelo a začínala mít pocit, že na ni již světlé zítřky nečekají. Místo toho se propadala do stále hlubší tmy - její vyhoštění z Rakouska, nezaměstnanost, žití v bytě jen za peníze Venduly a teď i sexuálního ponížení ji ubíralo na chuti žít a doufat, že se to všechno zlomí a znovu přijde něco pozitivního. Hrozně se styděla za to, co si k ní profesor dovolil, a měla strach, co dalšího se ještě může přihodit.

XXII· Zdeňkova politická proměna

Zážitek ze svatby se pro Lucii stal vrcholem ledovce všech jejích zklamání a drobných neúspěchů, které ji v poslední době provázely. Biancu a Friedricha sice opakovaně ujišťovala, že je vše v pořádku a že ví, že za chování profesora na svatbě přece nemohou, ale ona sama se v pořádku necítila ani zdaleka. Přestože Lucie vždy přijímala věci tak, jak přicházely a nikdy o nich příliš neuvažovala, teď na ni dopadla tíha všeho kolem ní. Zklamání z toho, co se událo a hlavně z toho, že do všech těch negativních zpráv nepřišel žádný pozitivní úspěch, ji přivedlo k tomu, že se zavřela v pražském bytě před světem a na nějakou dobu zcela přestala existovat. Z bytu nevycházela, telefony brala jen sporadicky, pro okolní svět najednou nebyla.

Celé té nešťastné situaci nepomáhal ani fakt, že Petrovi skončila sezóna a na začátku června vyrazil s Vendulou na třítýdenní dovolenou. S jejich odjezdem z republiky zmizel pro Lucii i poslední člověk, který se na ni snažil dlouhodobě pozitivně působit a povzbuzovat ji. Bohužel jejich odjezd přišel ve chvíli, kdy ze všeho nejvíce potřebovala Lucka někoho, kdo by ji vzal za ruku a řekl, že jí věří, že ona na to přece pořád má. Lucie se tak přestala snažit jakkoliv fungovat. Přestala hledat práci, přestala doma uklízet, přestala mít zájem o chlapy. Možná právě ztráta zájmu o muže mohl být nejvyšší varovný signál. Byly to už dva měsíce, co měla Lucie naposledy vztah s mužem alespoň na jednu noc. Delší vztahy vlastně neměla od rozchodu s Marcem, ale alespoň po něčem trvalejším dříve toužila, ale i tato touha ji zcela opustila.

Zůstávala zavřená sama doma před televizí, a pokud nemusela, tak nevycházela ani na nákupy. Definitivně si sáhla na své osobní dno, ze kterého se sama neuměla odrazit a nutně potřebovala pomoc.

Zdeněk tou dobou prožíval zcela jiné období. Za toho půl roku se z něj stal opravdový dělník marketingu. A slovo dělník je v tomto směru více než výstižné. Nezačal totiž být kreativní a netáhl kolektiv svými nápady, ale jeho kolegové ho rádi a často zásobovali zcela jinými úkoly: "Zdeňku zavolej do redakce Práva, připravíme tam nový pí ár rozhovor... Prosím tě, zeptej se na provozním, jak to, že ještě nejsou letáčky na všech pobočkách... Zavolej provoznímu, jak je možné, že se všechny letáčky rozdaly během dvou dní... Napiš do té reklamky, co nám posledně tiskla materiály, že budeme potřebovat nové letáčky..."

V podstatě to byla asistentská práce, ale Zdeňkovi to nevadilo. Dělal věci, kterým alespoň trošku rozuměl. Navíc nejčastěji ho úkolovala Karolína, což se mu líbilo, protože ji přitom mohl koukat na prsa. Navíc měl pocit, že se Karolíně prsa v poslední době nějak zvětšila - "Asi nová podprsenka," říkal si - takže se mu na ni dívalo o to příjemněji. Co ale nesnášel, byly chvíle, kdy se ho pokoušel úkolovat Štěpán. Dokonce ho párkrát i odbyl tak, že s ním Štěpán přestal zcela komunikovat. Když něco opravdu důležitého potřeboval po Zdeňkovi, tak poprosil Karolínu, zda by o to, či ono, Zdeňka požádala místo něj.

Situace v kanceláři se sama vykrystalizovala. To i proto, že do ní zcela přestal zasahovat Radek. Toho uchvátila druhá míza a zcela se zbláznil do jedné slečny hned po škole, která měla pracovat na přepážce banky. Radkovo pracovní úsilí se omezilo na pondělní porady, během kterých si vyslechl od svého týmu, co je nového a případně rozdal úkoly. Během týdne zcela výjimečně absolvoval nějakou pracovní schůzku, jinak se ale oddával hlavně sexu se svou novou partnerkou, a to nejčastěji u něj v kanceláři, protože ho vzrušovala ta představa, že by je někdo mohl přichytit. Radkova kancelář byla menší místnost se stolem, policemi na šanony a palmou. Měla jedno okno do ulice a jedno okno a prosklené dveře do chodby. Na oknech byly žaluzie, které měl Radek neustále zatažené, takže jeho kancelář vypadal trošku jako policejní vyšetřovna z amerického filmu.

Několikrát se přihodilo, že někdo při jejich milostném aktu bez zaklepání vstoupil do kanceláře a buď zůstal zaraženě stát, nebo se s omlouvou pokusil z kanceláře co nejrychleji zmizet. Radek, pokud to nebyl jeho nadřízený, vždy dotyčného pořádně následně sjel, ale pravda byla taková, že být chycený a viděný při sexu jej vzrušovalo a právě proto se oddával sexu nejčastěji na pracovišti. Jelikož on sám již žádnou rodinu neměl, tak jediné riziko, které vyplývalo z milostného poměru v pracovní době na pracovišti, byl případný vyhazov, což si ale Radek nepřipouštěl. Měl totiž pocit, že mladou milenku by mu mohli - a měli - všichni závidět. Ve chvílích, kdy Radek neprovozoval sex, tak na něj alespoň myslel, anebo přemýšlel nad tím, jaký dárek by měl pro svou slečnu koupit, takže s ním moc do řeči nebylo. Oddělení ale šlapalo v pořádku a pondělní porady byly pro všechny zcela dostačujícím motivátorem, takže vedení banky bylo ochotné přivřít oči i nad tím, co v poslední době o Radkovi slyšelo.

Dalším plusem, alespoň z pohledu Zdeňka, byl rozvoj jeho jazykových dovedností. Zcela běžně už totiž používal cizí slova. Obvykle sice příliš nerozuměl jejich významu, ale vsázel na to, že ani ostatní nebudou vědět, co je tím, či tamtím slovem myšleno. A jelikož měl pravdu, tak nikomu nepřišlo divné, když říkal: "Včera jak jsme měli ten feeling, tak jsme říkali, že každá reklama potřebuje kvalitní briefing." Lidé statečně přikyvovali hlavami, a buď si mysleli, že ten zrzek tomu vážně rozumí, anebo si mysleli něco "o prdeli", ale to se Zdeněk nikdy nedozvěděl.

Vztahy na pracovišti, které se daly označit za poměrně dobré, ale znovu rozvířil Radek během poslední červnové pondělní porady. Debata se v rámci sezení ubrala malinko jiným směrem, protože veškeré základní propagační akce byly rozplánovány až do konce prázdnin a Zdeněk zrovna v rámci všeobecné diskuze řešil s Karolínou, zda tato porada byl spíše workshop, nebo workout, netuše, že to samozřejmě nebylo ani jedno z toho. Rozpravu nad tímto tématem ukončil Radek, který se zvedl od stolu a řekl: "A ještě poslední věc. Povedlo se mi domluvit skvělý úlovek pro naše marketingové, ale i obchodní oddělení. Ve středu se potkám s panem Václavem Klausem a probereme spolu vzájemné možnosti spolupráce a podpory, ať již tiché, nebo veřejné. Byl bych rád, kdyby se toho jednání se mnou zúčastnil jeden z Vás a vybral jsem si pro tuto příležitost Zdeňka."

Pro všechny to byla překvapivá zpráva. Vůbec to, že zakladatel ODS bude mít prostor na to se s nimi potkat a že takto významný politik by mohl banku podpořit, znělo pro mnohé skoro až neuvěřitelně. Byla to pro všechny skvělá zpráva, ale souběžně s tím přicházelo velké zklamání z toho, že jednání se zúčastní právě Zdeněk. "Proč právě Zdeněk?" shrnul ustrašeným hlasem Štěpán to, co v dané chvíli leželo všem na jazyku. Radek mu nemohl říct, že je to proto, že Zdeněk je jediný, kdo se z týmu netlačí očividně na jeho pozici a proto raději řekl jen: "A proč ne? Je to plnohodnotný člen týmu a já chci, abyste nás reprezentovali všichni, a všichni jste sbírali zkušenosti, jak se dělá ten velký a opravdový marketing. Nebyls to náhodou ty, kdo byl minulý týden na jednání s výrobcem tužek? Tak teď je zase prosto rpro Zdeňka."

Samozřejmě, že setkání s výrobcem tužek šlo jen těžce postavit vedle setkání s ministrem financí a proto právě tyto dvě skutečnosti Radek dal dohromady. Chtěl prostě Štěpána naštvat, a to se mu povedlo. Když opouštěl potom Radek kancelář, Štěpán si mumlal něco o pomstě, která jednou příjde a bude sladká. Ostatní seděli na svých místech jako zařezaní a nechápali, čeho to zase právě byli svědky.

Přestože pro většinu Zdeňkových kolegů by bylo takhle velké jednání malou životní výhrou, Zdeněk to vnímal zcela jinak. Měl obavu z toho, s kým se má potkat, co má říkat, jak se vlastně chovat. Sám žádné takové jednání nikdy neabsolvoval. Za toho posledního půl roku co v bance pracoval, občas navštívil nějakou společnost, která se věnovala tisku letáků, či výrobě světelných poutačů, ale tam jel vždy s tím, že měl jasně daný úkol - najít levnější tiskárnu, vybrat co nejčervenější ze všech červených světelných poutačů - a tyhle úkoly precizně splnil. Teď ale vlastně nevěděl, proč se má s někým scházet, nebyl jasně specifikovaný úkol a tak v něm postupně rostla obava, kterou přenášel na všechny okolo. Malý Pepík přebral tátovi nervozitu na sebe takovým způsobem, že od pondělního večera bez přestání plakal, což vedlo k tomu, že když ve středu večer Radek přijel autem ke Zdeňkovi domů, aby ho vyzvedl, vypadal Zdeněk trošku jak oživlá mrtvola. Dojem toho, že vedle Radka sedí v autě zombie, podporoval i fakt, že si vzal Zdeněk světle zelenou košili a stejně sladěnou kravatu, které v té chvíli zcela korespondovali s barvou jeho tváře. Pokud by bylo pravda, že první dojem dělá osmdesát procent úspěchu, byl ten večer Zdeněk odsouzen k tomu, aby neuspěl.

Ministr financí však Zdeňkovi obavy rozptýlil hned se začátku společné večeře. Když totiž dorazil na minutu přesně, měl na sobě košili i kravatu stejné barvy jako Zdeněk. Ministr si toho okamžitě všiml a nemohl to nezmínit: "Pane kolego, koukám, že máme podobný vkus oblékání. Zatím co mě to ale sluší, vy v tom vypadáte jak mrtvola z amerického filmu. Není Vám snad dnes nějak dobře?" Zdeněk se zasmál a řekl, že má pan ministr pravdu, že mu opravdu není úplně dobře, protože ho doma nenechal už několik dní vyspat jeho malý syn a že opravdu ministrovi ta kravata a košile moc sluší.

Bylo to ten večer poslední, co vlastně Václavu Klausovi řekl. Dále už u večeře mluvil s ministrem jen Radek. Jejich rozhovor Zdeněk nedokázal pochopit, nemluvili téměř vůbec o práci. Mluvilo se o počasí, o ženách, o dětech, o zahraničí, o lyžování a o tenise, ale nikdo neřekl, že chce tohle a tohle a za to by nabídl toto a toto. Ne. Až na konci večeře si všichni pochválili, jak dobře se najedli a jak bylo fajn se takhle potkat a povyprávět si a pak Radek řekl, že by byl rád, kdyby pan ministr vnímal jejich banku jako tu, která opravdu má zájem o naši krásnou republiku a o investice v ní a že mu bude velkou ctí, když budou moci do budoucna spolupracovat a vycházet si vstříc a že se panu ministrovi ozve příští týden, protože by se s ním následně rád potkal u sebe v kanceláři, kde by mohli probrat detaily. Václav Klaus pokýval hlavou a řekl, že jeho ministerstvo vítá všechny, kteří chtějí podpořit ekonomický růst v Československé republice a že se s Radkem potká, ale ne v Radkově kanceláři, nýbrž v nějaké jiné restauraci, kde budou mít více soukromí a klidu, než v nějakém officu a pak tedy proberou vše, co bude potřeba.

Na závěr si podali ruce a rozešli se do noci. Radek naložil Zdeňka do auta a odvezl jej domů. Zdeněk celou cestu mlčel, tak jako mlčel během večeře. Nechápal to, čeho byl právě svědkem. Čekal, že se bude diskutovat, hádat, že se bude něco nabízet a s něčím obchodovat. A ono se místo toho vlastně jenom jedlo a řešily se věci, kterým Zdeněk dvakrát neholdoval. Je pravda, že úplně nevěděl, jak se dá obchodovat s ministrem financí a neuměl si představit, co by mu vlastně mohl Radek nabídnout, ale i tak skutečný průběh schůzky jej hrozně zklamal.

Když potom vystupoval z auta, Radek se na něj ještě obrátil a řekl mu: "Vidíš, takhle se dělá opravdový marketing. Takhle se dělá obchod. Takhle se chlapče dělá politika a politika to je jenom jedna obrovská marketingově-obchodní bublina." Zdeněk kýval hlavou, protože nerozuměl vůbec ničemu z toho, co Radek říkal a nebyl si jistý, že tomu rozumí Radek. A protože mlčel, rozhodl se Radek dát mu ještě jedno moudro do života: "Hele, tady toho pana Klause se drž. Ten to jednou dotáhne hodně daleko a my můžeme jít s ním, když budeme u toho. Přemýšlej o tom a zkus zjistit, jak nejlépe se k němu dostat."

"Dobře," hlesl Zdeněk, poděkoval za večeři a zavřel dveře auta. Byla to zvláštní chvíle. U něj v domě se právě probudil Josef a začal plakat, protože měl pocit, že by měl dostat najíst, na nebi padala hvězda, které si nikdo v Praze díky světelnému znečištění nevšiml a tak si nikdo nic nepřál a přesně v ten okamžik se ze Zdeňka, dosavadního voliče komunistů, stal doživotní volič pravicové ODS. A ještě jedna věc se udála v té chvíli. Do tmy a do slastného ženského sténání zašeptal Štěpán: "To máš za to - ty hajzle starej." Právě totiž kopuloval s Radkovou mladou milenkou.

XXIII. Růžové prasátko

Malý Pepík ležel na zádech na podložce na zemi. Eliška seděla za ním a v pravé ruce držela malé, růžové, pískací prasátko. Zdeněk seděl na gauči, pil pivo a sledoval Eliščiny marné pokusy syna zaujmout. Eliška hračkou opakovaně pískala, aby k sobě připoutala Pepíkovu pozornost a aby měl důvod se na ni otočit. Pepík zakláněl hlavu za sebe, ale bránil se tomu, aby se celý otočil. Měl už více jak půl roku a pořád se ne a ne přetočit. Elišku to znervózňovalo. Její matka ji neustále opakovala, že ostatní děti se přetáčí už ve čtvrtém měsíci a Eliška se bála, že by mohl být malý Josef zaostalý. Jelikož svůj současný život měla postavený na péči o dům a o syna, neměla kamarádky, se kterými by mohla probrat to, zda je to normální, případně kamarádky, které by její myšlenky dokázaly alespoň na chvíli odvést někam jinam. Byla sice u lékaře, ale ten jí řekl, že každé dítě se může vyvíjet trošku jinak a že by se toho nebál, že malý ještě určitě všechno dožene, jenže Eliščina matka řekla, že ten doktor musí být šarlatán a protože Eliška teď trávila poměrně hodně času s ní, tak neměla důvod jí nevěřit.

"Vždyť ho chudáka nech. Až se mu bude chtít, tak se prostě otočí," řekl Zdeněk. Přesně v té chvíli Pepík zabral a prdnul si tak, že div neprotrhnul plenu, která se hned po té nafoukla a téměř zdvojnásobila svou váhu. Eliška se zvedla a došla si pro čistou plenu a zásyp. "Tě přebalím na zemi, jo? Nebude ti to vadit?" zeptala se Pepíka maminka a Pepík se zasmál, aby věděla, že mu to vážně vadit nebude. Eliška si k němu znovu sedla a sundala mu plenu. Josef hned jak ucítil, že je bez pleny, která mu neustále vadila a všude překážela, tak znovu zabral, ale tentokráte nožičkami a trupem a před zraky obou svých rodičů se opravdu přetočil ze zad na bříško. Eliška se samou radostí rozplakala. Pepíka jeho úspěch nadchnul a začal se smát. Bohužel mu to nevydrželo déle, než pět vteřin. Jako správný chlap totiž nedokázal dělat více věcí za ráz, takže mu nešlo radovat se z toho, že se právě poprvé otočil, smát se a zároveň se soustředit na to, že by měl hlavičku držet vzpřímenou. A hned, jak zapomněl, že se musí soustředit na vše zaráz, tak mu hlavička samovolně spadla a on si narazil nos o podložku. Obratem začal křičet. Zdeněk se zvedl z gauče a vzal ho do náruče: "To bude dobrý chlapáku. My drsňáci přece nebrečíme. Podívej se na tátu, brečel snad někdy?"

Protože Zdeněk nebyl reklamou na nejlepšího otce, Pepík nebyl úplně zvyklý na to, že na něj jeho táta mluví, tak přestal křičet a zkoumavě si ho prohlížel. Zdeněk se na něj usmál, protože si mylně vyložil Pepíkovou uklidnění jako svůj rodičovský úspěch a řekl: "Tak vidíš, že už je to dobré, že není důvod plakat" a znovu ho položil na podložku. Pepík, jak ucítil pevnou zem pod zády, tak se znovu vzepjal k výkonu, aby ukázal, že nezapomněl, jak se správně otáčet a znovu se přetočil na bříško. Znovu však neudržel hlavičku v pozoru příliš dlouho a tak si ještě jednou natloukl nos. Tentokráte ho tišila Eliška. Otočila jej na záda a začala mu prdět do bříška. Pepík se znovu rychle ztišil a otočil hlavu ke gauči, na který si už zase sednul Zdeněk. Ten se podíval nejprve na svého syna a potom na Elišku a řekl: "Hele, asi to nebude úplně inteligent, když opakuje stejnou chybu dvakrát po sobě, ale co se dá dělat. Ještě mě napadá - Pepíku - říkám ti, na plotnu se nesahá."

Když ten večer ležel Zdeněk vedle Elišky v posteli, Eliška měla stále v ruce malé růžové prasátko, se kterým otáčela a při tlumeném světla lampičky si jej prohlížela. Zdeněk se k ní přitočil a přejel ji rukou pomalu po stehně. "Eliško," zašeptal a dal ji pusu na tvář. Šeptal, protože malý spal v postýlce s nimi v ložnici. "Nech toho," zašeptala Eliška a odstrčila jej. Jejich milostný život se do starých kolejí zatím nevrátil. Od porodu Eliška neměla na sex ani pomyšlení, a čím více na něj pomyšlení neměla, tím více byl Zdeněk nadrženější. Dokonce se mu vrátili jeho pubertální noční poluce a stále častěji se mu zdály sny o Karolíně a o nepředloženostech, které spolu podnikají. Nejčastěji v těch snech pracoval Zdeněk na Radkově pozici a vedení banky mu řeklo, že musí ze svého týmu propustit dva lidi. To, že půjde Štěpán, bylo jasné, ale kdo bude ten druhý. Musel se rozmyslet rychle ve své kanceláři a do kanceláře za ním přišla s prosíkem Karolína: "Pane řediteli, nevyhazujte mě. Prosím," říkala v jeho snech. Měla přitom uplakané, prosebné oči, ale i přesto se usmívala jejím bezelstným způsobem. Po té, co Zdeňka poprosila, si přetáhla tričko přes hlavu. Zdeněk tyhle sny miloval a strašně ho vzrušoval pocit dominance, které v těchto snech prožíval. Přesně takhle si představoval život vedoucího.

"Nech toho, malý spí v postýlce. To přece nejde. Alespoň ne takhle. Vždyť je hned o takový kousek vedle," zašeptala znovu Eliška, když se Zdeněk ještě jednou pokusil rukou dotknout jejího klínu. "Tak pojď do jiné místnosti," zkusil to ještě Zdeněk. Eliška zavrtěla hlavou a oddělala jeho ruce ze svého těla. Zdeněk si lehnul na záda a povzdech si. Jeho myšlenky na pár okamžiků sklouzly k loňské dovolené v Itálii. Už to bylo více jak rok, co naposledy prožil sex, který si opravdu užil a jeho to začínalo trápit.

Eliška měla zcela jiné myšlenky. Byla pyšná na Pepíka za to, co v ten den dokázal a měla radost z toho, že mu k tomu určitě dopomohla i hračka, kterou dostal od její mámy. "Vidíš, o takových věcech, byste měli dělat reklamy," řekla nakonec. "O čem?" Zdeněk k ní nechápavě otočil hlavu. "O tom dnešku, o tom, jak se malej prvně otočil a o tom, co ho k tomu vedlo," vysvětlovala šeptem Eliška. "To jako, že bychom dělali reklamu o růžových prasatech?" zeptal se znovu Zdeněk. Začínalo se mu chtít spát a neměl moc chuť přemýšlet o práci.

"Ne. Myslela jsem o rodině. O věcech, které tě dojmou. Reklamu, kterou uvidím v televizi, a budou v tom emoce. Dojemné chvíle, jako třeba ta dnešní, když se otočil. A tam samozřejmě by mohlo být v té reklamně i to prasátko. Máma by měla radost, že je v reklamě hračka, kterou Pepíkovi dala. Ale chápeš mě? Reklamy, které by cílily na rodinu," vysvětlovala Eliška se zápalem. Byla hrdá na to, co ji právě napadlo.

"Hm, myslím si, že tomu moc nerozumíš," zabrumlal Zdeněk, který přestal Eliščin proslov vnímat a rozhodl se, že využije svého překvapivého návalu únavy a zkusí usnout, když se teda nebudou milovat. "Ale to prase, to možná není špatný nápad, ten by se v reklamě asi mohlo objevit," dodal a skutečně usnul.

Hned na pondělní poradě přednesl Zdeněk svůj námět, kam by se mohla posunout marketingové prezentace firmy. Radek si založil ruce a zamyslel se: "Růžové prasátko v reklamě... No, v plánech z Francie to není. Ale zase trochu invence je dovoleno. Navíc jsme určitě malinko specifický trh. Co si o tom myslíte vy?" zeptal se do éteru. Karolína se rozhodla přijít Zdeňkovi na pomoc a trošku si přihrát vlastní polívčičku: "Já myslím, že to je vcelku dobrý nápad. Jen to potřebuje trochu rozvinout a ještě o kousek posunout na vyšší level. Reklama, která cílí na děti, je v západním světě úplně běžná. Vezměte si takový McDonald. Ten má reklamu, která se podsouvá dětem horem dolem. Takže když bychom udělali dobrou reklamu, mohly by děti chtít po svých rodičích, aby šli k nám do banky, aby tu dostali... Já nevím, lízátko zdarma. Ale tím by ta reklama neměla končit. Měl by to být koncept, který bude cílit na rodinu, postupně se rozvíjet a bude dojímat rodiče a udělá z nás takovou rodinnou banku z jejich pohledu." Karolína rozvinula svou myšlenku podobným směrem, kterým se dne před tím ubírala i Eliška. Ženský pohled na rodinu v tomto případě hrál silnou roli.

"Zdeňku?" kývnul Radek směrem ke svému podřízenému. "No, uvidíme," začal Zdeněk "asi by to taky šlo. Já primárně myslel, že bychom opravdu udělali dětskou reklamu se zvířátkem a hned jak se to rozjede, tak bychom to mohli třeba postupně rozvíjet."

"To je super," přikývl Radek, který vlastně Zdeňka už vůbec neposlouchal. "Zdeněk to bude mít na starost. Bude takovým lídrem toho projektu. Vezmi si k sobě kohokoliv, koho budeš potřebovat, úkoluj lidi kolem sebe a pusťte se do toho hned. Už se těším, až budu moci vedení říct, jaký koncept a reklamy jsme připravili. Mohli bychom to postupně dostat do všech letáčků a poboček. Najděme k tomu chytlavý slogan a bude to super. Za jak dlouho to může být rozběhnuté?" zeptal se ještě.

"Já už mám docela dobré konexe na jednotlivé dodavatele," odpověděl Zdeněk. V tomto směru nelhal. Tím, že sám vlastně ještě nikdy nic nevymýšlel, tak nejčastěji obvolával agentury, které připravovaly různé reklamy a občas telefonoval i do televize, aby s nimi domlouval nasazení reklamy do vysílání. "Myslím, že když do toho šlápnu, tak do šesti týdnů může být reklama v televizi a možná i v novinách," řekl pak.

Radka upřímně překvapilo, jak rychle si Zdeněk troufá mít všechno hotové. "No, tak to držím palce," řekl. Následně se na pár vteřin zamyslel a dodal: "Máš mou plnou důvěru. A vy ostatní si ze Zdeňka vezměte příklad. Přijde s nápadem a ještě se nebojí naložit si na sebe takový termín. Takhle se to dělá. To je přesně markeťák podle mého gusta. Pusť se do toho."

Zdeněk přikývl: "Děkuji Radku. Hned se na to vrhnu. Určitě pak někoho poprosím o spolupráci. Nejvíce se asi budu obracet na Karolínu, protože té věřím. Ale už teď ti můžu slíbit, že to bude bomba."

Zdeněk si o pomoc v následujícím měsíci v podstatě nikomu neřekl. Měl pocit, že když celou kampaň rozjede sám, bude následně po zásluze obdivován a odměněn. Radek, protože stále prožíval šťastné milostné období svého života, se o celou akci nezajímal a nechával Zdeňkovi volnou ruku. Karolína byla jediná, kdo do celého projektu trošku viděl, protože občas ji Zdeněk poprosil, zda by mohla zavolat tam a tam, nebo napsat tomu a tomu. Přestože to byly jen velmi malé a v celkovém vyznění nedůležité akce, začala tušit, že tenhle projekt nemůže dopadnout dobře.

Jestli Zdeněk v něčem na poradě nelhal, tak v tom, že to opravdu bude bomba. Když se na televizních obrazovkách nikoliv po šesti, ale už po čtyřech týdnech objevilo růžové šišlající prasátko, vyvolalo to mnohem vzrušenější reakce, než kdejaká skutečná výbušnina. Na televizní diváky před koncem léta vykouklo růžové prasátko na růžovém podkladu, které radostně šišlalo: "Achój dědi. Plijďte za mnou do mé banky, pjotože tam se spoju pomějeme." Nic víc, nic míň. Jen tento krátký spot a na konec logo banky a slogan: "SILNÁ BANKA PJO VAŠE PJASÁTKA."

Možná jediný člověk v republice kromě Zdeňka, kterému se reklama líbila, byl Pepík. Kdykoliv uslyšel v televizi ukňouraný hlas prasátka, snažil se otočit směrem k televizi, aby ho viděl. Bylo jedno, zda byl zrovna kojen, přebalován, nebo jestli prostě jen tak někde ležel, vždy chtěl vidět prasátko v televizi.

Nikdo jiný pro reklamu pochopení neměl. Lidé z vedení banky při prvním zhlédnutí tohoto spotu kolabovali. A bylo jim ještě mnohem hůře, protože poměrně rychle se tato katastrofa dostala i na francouzskou centrálu a tam z toho teprve bylo haló. Několik telefonátů do Československa, nahlášené kontroly z mateřské společnosti na všech odděleních a vůbec spoustu nepříjemného vysvětlování, omlouvání a slíbů rychlé nápravy.

Jediný, kdo vlastně celý ten humbuk kolem reklamy nezaznamenal, byl Radek. Proto jej překvapilo, když byl předvolán před vedení, které se na něj tvářilo hodně nakvašeně. A výkonný ředitel banky se do něj okamžitě pustil: "Jak si to mohl dovolit? Jak jsme mohli pustit takovou hrůzu do televize? Víš, kolik to stálo peněz? Ty ses musel úplně zbláznit. Ty snad nemáš noty z mateřské společnosti? Vždyť posílají každý kvartál plán marketingových činností, abychom vystupovali co nejjednotnějším způsobem s nimi."

Z ředitele lítala jedna otázka za druhou a Radek vlastně ani příliš nevěděl jak reagovat, protože o tu inkriminovanou reklamu zatím pořád ještě ani nezavadil, ale moc dobře si uvědomoval, že tohle přece nemůže říct, jelikož tím by se definitivně odepsal. Zmobilizoval proto svou inteligenci a pokusil se co nejklidněji svému nadřízenému odpověď: "Nemůžeš přece dělat závěr na základě jedné reklamy, kterou si viděl. Neboj, máme to promyšlené. Tohle je rozsáhlá kampaň. Tímhle to teprve začalo, ale cílem je přitáhnout k nám všechny generace. O téhle reklamě se bude všude mluvit a děti bude táhnout," na to, že vařil z vody, mluvil neuvěřitelně přesvědčivě a zápaleně. "Podívej, začínáme u dětí. Začínáme u těch úplně nejmenších miminek, ale postupně celá ta strategie se rozšíří - na děti školeního věku, na puberťáky, na rodiče, na seniory. Nakonec tím obsáhneme celé rodiny. Matky budou jihnout u dojemných reklam s dětmi, pro otce tam najdeme nějakou zábavu. Ty reklamy se budou rozvíjet a budou růst a naši klienti budou růst s nimi. Nakonec to bude možná nejlepší kampaň, kterou kdo u nás udělal," dokončil svou obhajobu a snažil se tvářit tak, že o tom, co říká je skálopevně přesvědčen, i když zatím ještě pořád netušil, o čem přesně je řeč.

Na jeho nadřízeného to na malou chvíli udělalo dojem. "Dobře, jak teda budou probíhat ty další části?" zeptal se. Z hlasu bylo poznat, že se nechal částečně obměkčit

"Na tohle by asi bylo lepší, kdybychom zavolal někoho ze svého týmu, kdo to přímo připravoval, aby Vám představil ten koncept," zkusil to Radek.

"Dobře, koho chceš?"

"Štěpána."

"Marcelko, zavolejte sem Štěpána z marketingu," řekl výkonný ředitel do telefonku, kterým byl spojen se svou asistentkou.

Šest minut to trvalo, než se Štěpán dostavil do kanceláře výkonného ředitele. Pro Radka to bylo nejdelších šest minut v životě. Všichni v kanceláři mlčeli. Nikdo to tichu neprolomil. Radek přemýšlel, zda jeho volba byla správná. Vybral si Štěpána úmyslně, protože věděl, že Štěpán obvykle o všech věcech a projektech něco ví, takže doufal, že bude znát podhoubí i této kampaně a navíc doufal, že co Štěpán nebude vědět, to si domyslí.

Ano, Štěpán byl vnímavý kluk, takže situaci v kanceláři vyhodnotil velmi rychle a velmi správně. O Zdeňkově projektu ale nevěděl nic, protože se o něj nezajímal a Zdeněk jej do něj nezapojoval. Navíc Štěpán okamžitě pochopil, že z Radkovi strany to je takové zoufalé volání o pomoc a on mu pomoct nechtěl. Najednou měl možnost mu vrátit všechno, co se mu za skoro rok a půl práce v bance nelíbilo a ze všeho nejvíce mu mohl vrátit to, že přivedl Zdeňka a dal mu důvěru, která neměla logiku.

Štěpán, se hned po příchodu do kanceláře na všechny usmál, a po vyzvání si sednul vedle svého nadřízeného. "Štěpáne, bavíme se tady o té nové reklamní kampani, kterou rozbíháme. Víš, kterou myslím? Tu rozsáhlou, co začíná u dětí a postupně by měla růst a cílit na rodinu, jakožto širší sekret trhu," začal pomalu Radek. Chtěl získat čas pro sebe, i pro svého podřízeného. Chtěl, aby se Štěpán zorientoval a postavil na jeho stranu, což Bohužel pro Radka jeho podřížený neměl v plánu.

"Asi myslíte segment trhu," opravil ho Štěpán, který již pomalinku začínal cítit vnitřní převahu.

"Ano, segment. To není podstatné. Chtěl jsem tě poprosit, zda bys mohl tu kampaň panu řediteli shrnout a trošku ji rozvinout do větších detailů, aby viděl, co všechno to obsáhne."

"Já ale větší detaily neznám."

"No dobře, tak detaily pak rozpracujeme. Ale tak alespoň řekni, na koho budeme cílit a v jaké době."

"To já nevím. Není to můj projekt. To jste domlouval se Zdeňkem a já do toho vůbec nebyl vtažen."

Do hovoru vstoupil výkonný ředitel: "A ty další reklamní akce...?"

"Myslím, že žádné nejsou plánované," řekl v klidu Štěpán "Jak jsem říkal, já do toho vůbec nebyl vtažen, ale podle mě je tohle finální výsledek. Myslím, že tak to bylo i prezentováno, že jsme dosáhli toho, co jsme chtěli. Asi to stálo hodně peněz, ale když jste to chtěl stihnout za čtyři týdny, tak to těžko mohlo dopadnout jinak."

"Kdo to chtěl stihnout za čtyři týdny?" zazoufal si Radek.

"No přece Vy, ne? Říkal jste to na poradě."

Pro výkonného ředitele to byla poslední kapka. Štěpánovi poděkoval a řekl mu, že může jít a v podstatě totéž si myslel o Štěpánově nadřízeném, na kterého se obrátil vzápětí: "Tak jak se dohodneme?"

Dohodli se rychle a celkem bezbolestně. Radek souhlasil s ukončením smlouvy dohodou k danému dni. Dostal šestiměsíční odstupné a rozhodl se, že nastoupí to předčasného důchodu. Výkonný ředitel mu ještě dal možnost vybrat svého nástupce na pozici ředitele a Radek bez váhání doporučil Zdeňka. Vedení banky nemělo příliš zkušeností s marketingovým oddělením, ale někteří z nich si Zdeňka pamatovali ještě z novoročního zapíjení malého Josefa, takže nebyli proti.

Radek dostal možnost se rozloučit s pracovním kolektivem a svým podřízeným oznámit, že od dalšího dne na uvolněnou pozici nastupuje Zdeněk. Právě se svým nástupcem Radek začal. Zavolal si ho do kanceláře a řekl mu, že ho od zítřejšího dne střídá na jeho pozici. Ať se druhý den ráno zastaví na personálním pro novou smlouvu a potom už mu může popřát jen hodně štěstí. Ještě mu na sebe napsal telefon k sobě domů, kdyby potřeboval někdy pomoc, nebo nějakou konzultaci.

Když si promluvil se Zdeňkem, zamířil za svou milenkou, aby ji řekl o svém rozhodnutí, že nastoupí do předčasného důchodu. Bohužel, ta pro jeho rozhodnutí moc pochopení neměla. "To už jako nebudeš ředitel?" ptala se překvapeně. Nedokázala pochopit změnu, která přišla, protože kromě toho, že ji Radek dokázal poměrně dobře zabezpečit naturálně, tak v ní živil i určitou naději kariérního posunu.

"Ano, to už tu nebudu pracovat jako ředitel," snažil se ji Radek klidným hlasem vysvětlit celou situaci. "Ale to ničemu nevadí, něco jsem si našetřil a alespoň teď budeme mít více času na sebe. Na nás. Na to co bychom chtěli a samozřejmě na společný sex."

"Aha," přikývla jeho mladá milenka. "Ale já chtěla jít o víkendu na nákupy do Kotvy. A teď tam budu nakupovat za co?"

"No za peníze. Přece si vyděláváš. A já taky nekrachuji. Ano, trošku se budeme muset uskromnit, ale hlavní je, že budeme spolu, ne?"

"Ale já se nechci uskromňovat. Víš co? Dělej si, co chceš, mě to vlastně může být jedno. Já zůstanu se Štěpánem."

"Cože?!?" vykřikl Radek. Tohle pro něj byla první opravdu špatná zpráva toho dne. S vyhazovem se smířil, vlastně se trošku i těšil na zasloužený důchod, ale to že do něj bude vstupovat jako nezadaný, a to že jeho milenka by mohla mít vztah i s jeho podřízeným, to překousnout nedokázal.

"No co, spíme spolu. Už pár týdnů. A baví mě to s ním více než s tebou, abys věděl," vpálila mu přímo do očí.

Radek se ztěžka nadechl a odešel. Poslední věc, kterou udělal v rámci své pracovní kariéry, nebylo rozloučení s kolektivem a důstojné předání vedení svého oddělení. Prostě si jen svolal své podřízené a přede všemi Štěpánovi dal pár facek. Štěpán se nikdy neuměl prát, navíc byl celou situací silně překvapený, takže jen stál a jako otloukací panák se nechal fackovat. Když se Radek uklidnil, řekl jen: "Tak a od teď Vás vede Zdeněk," a odešel.

Druhý den ráno se Zdeňkem na oddělení přišel personální ředitel, aby jej důstojně uvedl do pozice marketingového ředitele, protože slyšel, že Radek se rozloučil malinko nečekaně a ne úplně podle etikety.

Baví Vás román Můžu dál? 
Tak zkuste i mou knihu LÁSKA, SEX a lajky:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/laska-sex-a-lajky-266513915