Já – Jindřich II.

Byla středa 9. dubna 1982. Novináři se ten den zřejmě kousali nudou, protože ani po letech jsem nezjistil, zda se v ten událo něco důležitějšího než fakt, že můj budoucí táta kopuloval s mou budoucí mámou. Bral ji zezadu. Bylo to v malé ulici na okraji Prahy za hluboké noci. Máma byla opřená o kapotu Škody 120, jejíž majitel v tu dobu nejspíše klidně chrupkal, a táta měl na pár chvil pocit zbohatlíka, protože si užíval s krásnou holkou opřenou o drahý vůz. Na konci jejich touhy a radosti z toho, že se před pár hodinami náhodou potkali v hospodě a dali si spolu pár panáků, přišlo tátovo šťastné zvolání: "Áááááááh to byla nádhera." Máma reagovala o něco méně nadšeným zvoláním: "To si děláš prdel, ty ses jako udělal do mě?" Táta ji totiž před pár minutami přesvědčoval, aby se nebála, protože on ve svých osmnácti letech je světem zkušený a zavčas se vytáhne. Nevytáhl a jeho alkoholem lehce zpomalené spermie vyrazily směrem k vajíčku a daly šanci tomu, abych vznikl já.

Možná se ptáte, jak můžu tyto detaily vědět? Vždyť to bylo sotva pár vteřin, co začaly vznikat mé první zárodečné buňky. Jak bych si mohl pamatovat, jakou polohu zvolili moji rodiče při svém prvním intimním styku? A já ještě navíc vím i to, že na věc šli téměř bez předehry a táta utáhl mamu jen na pár rumů a hloupý slib: "Určitě se do tebe neudělám, neboj. Já přece, stejně jako ty, žádné děti nechci." Odpověď je prostá – tyhle podrobnosti mám, protože mi je prozradil táta. A proč se o ně se mnou podělil? No, jelikož jsem se zeptal. Nejsem zrovna učenlivý typ, ale jednu věc jsem v životě pochopil – když chceš něco vědět, zeptej se. Pro mě, jakožto málomluvného introverta je komplikované se této poučky držet, ale život mi vysvětlil, že to zkrátka jinak nejde. Může se Vám zdát divné, proč byl táta takhle otevřený a sdělil mi pikantní detaily začátku vztahu s mámou… Zkrátka a jednoduše, chtěl se pochlubit a přišlo mu to humorné. Otec nikdy nebyl nejostřejší tužka v penále, což je poměrně ironické vzhledem k jeho jménu – Tuška. Jindřich Tuška. A já jsem po něm – Jindřich Tuška junior. A po tátovi mám nejen jméno, ale bohužel jsem také zdědil jeho přirozený intelekt, takže by se dalo říct, že jsem fištrónu zrovna dvakrát nepobral. Spojit si souvislosti a zvolit správnou větu mi často dává zabrat. Upřímně, vůbec nerozumím, jak moje hlava funguje, protože si dokáži zapamatovat v podstatě cokoliv, co přečtu. Odvykládám slovo od slova jakékoliv knížky, učebnice, letáky, brožurky, ale jakmile po mě budete chtít, abych jejich obsah reprodukoval vlastními slovy, nebo vysvětlil hlavní myšlenky, začnu se potit, budou se mi kroutit palce u nohou, zkřiví se mi obličej, začnu se škrábat ve vlasech a nedostanu ze sebe souvislou větu. Proč tomu tak je? Netuším! V poslední době mě trošku doběhly okolnosti a přinutily, abych se pokusil rozšířit si slovní zásobu a více se učil vyjadřovat své pocity, myšlenky a vůbec všechno. Z toho důvodu jsem začal číst slovník cizích slov. Doufal, jsem, že se mi podaří zapamatovat si významy jednotlivých výrazů a rozšířit si své lexum, ale z nějakého důvodu umím použít a vysvětlit téměř výhradně jen sousloví spojená se sexem. Víte, co to jsou androgeny, dyspareunie, falická identita, noční penilní tumescence, publická liposukce, satisfyer? Nevíte? Já ano, ale je mi to vlastně jen k tomu, abych teď trošku zamachroval, protože tyhle výrazy nejspíše nikdy nikde nepoužiji, a navíc nikoho nezajímají. Nemluvě o tom, že při milování se má člověk soustředit spíše na samotný akt než na to, jak jej správně latinsky opsat… A pokud náhodou máte tendenci věnovat se spíše popisu než probíhající souloži, doporučuji navštívit odborníka anebo se do sexu vůbec nepouštět – ta druhá strana si jej totiž patrně moc neužije.

"Hloupej seš po tátovi, s tím nic nenaděláš, to je ta generika," říkávala máma. Díky slovníku cizích slov vím, že generika jsou léky obsahující stejné léčivo jako příslušný originální přípravek a mají také stejnou lékovou formu a shodnou biologickou účinnost. Co to znamená? Ví Bůh. A jakou to má souvislost s mou inteligencí, asi tuší jen máma. Když už jsem u maminky, musím při nejmenším zmínit, že se jmenuje Patricie a je krásná žena jenž vždy kouzelně voní. Vážně. I kdyby spadla do kupy hnoje, tak se z něj vyškrábe a bude vonět po růžích – o tom jsem přesvědčen.

"No, co si budeme juniore, chytrej nemáš moc být po kom," reagoval táta na podobné narážky a vždy u toho komicky zvedl obočí. Byl o rok straší než máma a s oblibou říkal, že on je ten životem zkušenější a že když ho budu poslouchat, nikdy nešlápnu vedle. Já, jakožto vzorné dítě, jsem se jej snažil poctivě poslouchat a vedle jsem šlápnul tolikrát, až si ani nepamatuji, jestli jsem někdy šel po správné cestě. Ale co, dnes už vím, že nás všechny stvořil Bůh k obrazu svému a vybral nám ty správné rodiče. Nic se přeci nerodí a nevzniká jen tak pro nic, za nic. Takže i já přišel na svět, abych si našel svou cestu ke štěstí, abych poznal spoustu super lidí, kteří mě životem provázeli a nelámali nade mnou hůl, ač to se mnou nebylo vždy jednoduché. A tak jsem mohl potkat fajn pedagogy, spolužáky a spoluhráče, Petra, Lukáše, Veroniku, Vláďu a mnoho dalších. Za všechny jsem moc vděčný, ale o tom až později.

Na svět jsem přišel o Vánocích na den přesně. 24 prosince 1982. Byl jsem lehce předčasně narozený, což ze všeho nejvíce vadilo mé milované a milé mamince. Do slova prý na porodním sále řekla: "Ten spratek mi posral celý svátky." Nezlobím se za ní za to. Byla v bolestech, v nepříjemném a chladném nemocničním prostředí a navíc… Měla vlastně pravdu. Když jsem se vydral na světlo denní – nebo teda už spíše do večerního šera – mé mámě ještě pořád bylo krásných sedmnáct a k Vánocům měla slíbenou od rodičů panenku Barbie. Opravdovou Barbie – tu od Mattela. Vůbec nevím, kde ji děda s babičkou schrastili, ale dostali se k ní a máma ji měla najít s velkou pompou pod stromečkem. Namísto plastikové panenky však k Vánocům obdržela malého řvoucího mě. To jednomu dokáže zkazit den. A když se k tomu připočte, že jsem na svět přišel až v pozdních hodinách, připravil jsem mámu také o štědrovečerní nemocniční večeři, protože ta se podávala necelou hodinu před tím, než jsem se poprvé z celých plic rozkřičel. Místní nelítostný personál ji neschoval ani kousek bramborového salátu s řízkem, což také máma vyčítala mně. Podtrženo sečteno jsem při příchodu na svět neposbíral mnoho kladných bodů.

Těšit maminku alespoň mohlo, že porod byl poměrně rychlý a bez větších komplikací. Přesto však celou dobu, co se mě snažila vytlačit ze svého lůna křičela něco o tom, jak při první příležitosti tátu zabije. Sestřičky se smály. "To nám tady říká každá," dodávaly. Jenže ony neznaly mou mámu. Ta, když něco řekla, tak to platilo. Tenkrát se ještě do porodnic za rodičkami a jejich potomky nesmělo a když stál táta poprvé pod nemocničními okny a křičel na mámu sortiment standardních dotazů – jak dítě vypadá, kolik váží a měří, zda se povedlo a na koho je podobné – tak po něm z třetího patra hodila máma květináč i s nějakou popínavou rostlinou. Otec tvrdil, že se jednalo o nešťastnou náhodu: "Vždyť do něj Patricie žďuchla omylem. Byla stále ještě zmatená a frustrovaná z porodu." Faktem ale je, že jen shodou šťastných náhod dopadl květináč asi dvě desítky centimetrů od něj. Abych byl upřímný, podle mě se o nešťastnou náhodu nejednalo. Za pravdu mým obavám a domněnce, že máma skutečně chtěla tátu zlikvidovat, dává i skutečnost, ke které došlo hned po návratu z nemocnice. Máma na otce zaútočila a několikrát jej bodla nůžkami. Jednalo se naštěstí o dětské, kulaté nůžky, které měla ve svém pokojíčku ještě od školky a zabít jimi někoho bylo více než náročné, možná i nemožné. Když ani tenhle pokus o tátovu eliminaci nevyšel, máma svými dětskými nůžkami alespoň rozstříhala několik jeho oblíbených triček. Pro Jindřicha seniora byl útok na prádlo velkou ránou, protože oblečení bylo v té době jeho jediným majetkem. Atentát na oděv by táta rád nějak ostřeji ztrestal – možná by se po mámě i ohnal rukou s cílem ji nafackovat – jenže naši bydleli společně u máminých rodičů v jejím dětském pokoji, a tak se táta musel chovat slušně a kultivovaně, protože by se také mohlo stát, že by se znelíbil mému dědovi.

Co děda dělal a proč si ho táta nechtěl znepřátelit? Vlastně nevím, ale asi byl velké zvíře, protože měl hezký a prostorný byt a dokázal toho mnoho zařídit a sehnat. Navíc táta o něm vždycky říkal, že je to nechutný, vyžraný prase a i malé dítě ví, že vepř zvíře je – to dá rozum. Máminy rodiče osmnáctiletého Jindru seniora zrovna dvakrát nemuseli a můj příchod na svět na tom nic nezměnil.

Já si svou babičku a dědu téměř nepomatuji, ale prý mě měli rádi. Přesto však tátovi neodpustili tu drobnou nehodu, při níž mne svou neobezřetností stvořil. Také je štvalo, že tátovi se příliš nechtělo pracovat a neustále rebeloval proti všem a všemu. "Žil jsem tenkrát trošku punkovější život," říkával často otec, když vzpomínal na první roky osmdesátých let. Může být! Každopádně děda s babi asi měli své důvody proč přítele jejich dcery neměli rádi a on zase neměl rád je protože… Já vlastně nevím proč. Možná to byla jen odvetná akce za jejich nepřijetí. Máma říkala, že žárlil na jejich úspěch a její lásku, kterou k nim měla a tátovi ji nikdy dát nedokázala. Těžko říct, kde je pravda. Obvykle prý bývá někde uprostřed, což by znamenalo, že se musela skrývat pod mou postýlkou. Babička s dědou totiž nejprve odmítali tátu vpustit do jejich domu. Nakonec ale svolili. Táta směl s mámou bydlet pod jejich střechou, avšak za poměrně zásadní podmínky. Museli spát odděleně. Já vám teda řeknu, jsem sice hloupej, ale v tomhle případě i já chápu, že tohle rozhodnutí přišlo malinko s křížkem po funusu. Tak či tak, v jednom rohu pokoje měla máma svou postýlku, v druhé části pokoje byla matrace, na které směl spát táta. Vprostřed jsem byl já v krásné postýlce s nebesy, kterou mi zajistil děda.

Mé první chvíle tady na Zemi nebyly provázeny zrovna nadšením z mého příchodu. Nikdo nebouchnul šampaňské a neslavil, ale co se dalo dělat. Byl jsem tu a přišel čas vstoupit do života a všem ukázat, že není důležité, odkud si na svět vylezl, ani to, komu si od tam vylezl, ale jde jen o to, jak se postavíš k tomu, co ti život přinese a co před tebe předloží.

Intermezzo

Čtyři půllitry piva zavíří vzduchem, aby si přiťukli. Já upíjím ze své coly. Se zbytkem osazenstva stolu jsem si nepřipil, protože táta má pravidlo: "S colou se neťuká."

Všichni si zavdají ze sklenic a otec důležitě pronáší: "Jestli mě něco mrzí, tak že jsem tě nikdy nenaučil chlastat. To beru jako své největší rodičovské selhání."

Nechápu, proč zrovna v naší zemi se musí brát pití alkoholu jako společensky nutný standard. O kolik problémů, rozpadů vztahů a dluhů by bylo méně, kdybychom se od malička až po důchod vedli k tomu, že alkohol není kratochvíle, ale škodlivý návyk?

"Teda, jestli tě mrzí zrovna tohle," ozývá se od stolu "tak vážně nejsi zrovna dvakrát sebekritický."

Táta se škrábe na hlavě, což je u něj standardní reakce, když neví, co odpovědět. Zároveň je to projev uvědomění si nepříjemné pravdy. V takových chvílích obvykle hledá způsob, jak celou situaci zahrát do autu. Kolikrát já už ho viděl se takhle podrbat – doma, nebo třeba v televizním přenosu? Mnohokrát. "No dobře," připouští po chvíli přemítání. "Je pravda, že jsem asi nebyl vždycky ten nejlepší rodič. Ale co byste po mě chtěli. Bylo mi osmnáct, když jsem si upletl dítě."

"Tati, nikdo tě nenutil," říkám.

"Ale nutil. Moje hormony mě nutily ojet všechno, co se pohne. Já přiznávám, že to není úplně omluva, ale když je Vám osmnáct, prostě chcete hlavně sex. Já teda v té době chtěl jenom dvě věci. Sex a modrou knížku"

"A dostal si obě," zasměju se.

"Ne tak docela. Modrou knížku jo. Tu jsem nějak uhrál i díky tvýmu dědovi, ale jinak… No, nemysli si. S tvou mámou byl jeden plodící sex a pak se už žádné velké orgie nekonaly."

"Tati, tohle nechci vědět," ohradím se a osazenstvo stolu se ke mně souhlasně přidá.

"Tobě se to mluví. Po bitvě je každej generál. Dnes jsi starší, než jsem tenkrát byl já. Měl si super pubertu a v ní nádherný holky," začne táta. Chtěl bych ho zarazit, ale on se nedá. "Když si vzpomenu na tu… Jak ona si říkala? Jennifer? Neuvěřitelnej kus. Tu jsem ti záviděl. Ani netušíš, kolikrát jsem se udělal u jejich fotek... A víš, co jsem měl v osmnácti já? Já měl po prdeli. Klidně na mě mohla přijít krize středního věku. Ničeho jsem nedosáhl a najednou jsem neměl právo na vlastní koníčky a zájmy, už jsem všechno jen musel. Všem bylo jedno, co chci já. Očekávalo se, že se budu starat o nechtěné dítě… V té době nechtěné… Abych byl upřímný, musím se ti omluvit. Vážně jsem asi nebyl dobrý otec a přitom z tebe vyrostl tak skvělej kluk."

"Tati, to je asi to nejhezčí, co jsi mi kdy řekl."

"Jindra senior ještě nepil a už dojímá sám sebe a navíc nedokáže udržet myšlenku," přejde reakce od spolustolovníků a všichni se zasmějí.

"Ale dokážu," ohradí se táta. "Jen jsem chtěl projevit city synovi. No každopádně jak říkám, byl jsem zralej na krizi středního věku. Neměl jsem nic, dělal jsem práci, která mě nebavila. Měl jsem dítě, ke kterému jsem si z počátku neuměl vytvořit vztah a do toho v podstatě žádnej sex a projevy citů. Kdybych alespoň mohl balit roštěnky a vynahrazovat si lidskou blízkost jinde, jenže copak to šlo? Bydlel jsem u skorotchýně se skorotcháhem. Úplně tu situaci vidím. Zajdu na diskotéku, sbalím tam nějakou koc…. Říká se ještě dneska koc?" odskočí opět otec od tématu a já zavrtím hlavou, jakože už moc ne. "No nevadí, ale všichni víte, co tím myslím. Takže sbalím si tam nějakou tu koc, přivedu ji před náš dům, ještě jednou ji olíznu a řeknu, že nastal čas jít nahoru, kde ji ukážu něco, co ještě neviděla, co ji stoprocentně žádnej jinej chlap neukázal – tchýni, tchána a holku se kterou mám malý uřvaný dítě… Bych asi neměl moc šancí uspět a dostat kvalitní pich."

Všichni se zasmějeme. Chtěl bych něco ještě namítnout, ale otec se znovu rozohní a pokračuje ve svém monologu. "Já myslím, že tvůj děda s babi mi ukradli mládí. Svými nároky a neustálými požadavky… A taky tím, jak mě přehlíželi a dávali najevo, jak pro ně nejsem nic. Nebyl sem dost dobrej pro jejich dceru. Když to vezmu kolem a kolem, jsem vlastně přesvědčený, že oni rozbili můj prvotní vztah k tobě… Pořád se k tobě měli a mě tím strašně odrazovali, abych si hledal ke svému dítěti cestu já."

"Tati, ale…,"

"Nic neříkej Jindro. Je to tak. Je to asi hnusný, ale já byl tenkrát vlastně rád, že jejich příběh vzal poměrně rychlého konce."

"Ale no tak, tohle už opravdu je přes čáru…," ozve se Lukáš.

"No jo. No jo… Mě bylo jasné, kdo se určitě hned ozve," odtuší táta. "Kdo tě sem vůbec pozval?"

"Já, tati! Samozřejmě, že jsem strejdu pozval já!" zastanu se Lukáše.

"Hmm."

"Pojďme změnit téma," navrhuji. Všichni souhlasí a většina se před tím mohutně napije ze svých sklenic s pivem. Já opět ucucnu skvěle vychlazené coly. 

Jak jsem si na pohřbu nedal nanuk

Jak jsem říkal, děda s babičkou mě měli rádi. Nebo alespoň tak to znám z mámina vyprávění, protože zrovna dvakrát moc vzpomínek na ně nemám. Děda mě prý brával pravidelně na procházky. Vždy mě naložil do kočárku a objížděl se mnou pražské parky. Čas od času mě také zavezl k němu do práce, aby se pochlubil kolegům a kolegyním, jakého má hezkého vnuka. Byl zkrátka tím hodným pyšným prarodičem jako z knižních románů. Táta říkal, že to celé ale byla jen póza. Děda podle něj nikdy nedělal nic z lásky, ale jen proto, aby se mohl předvádět v tom nejlepším světle a vytvářet falešný obraz sympaťáka. "Na tvém příkladu," rozumoval otec "chtěl demonstrovat, jak dokonalý prarodič je. Neprávem sbíral plusové body od kolegyň a různých známých i neznámých maminek na pískovištích."

Podle mě táta žárlil. Zatím co dědu všichni chválili, jak se předpisově stará, k mému otci mnoho pozitivní zpětné vazby nepřicházelo. Vlastně dostával feedback přesně opačný. Byl často kritizován a ostouzen. Máma a její rodiče ho vinili z toho, že se mi málo věnuje a netráví se mnou čas. Vždyť ani na procházky se mnou nechodil jen tak sám od sebe, ale vždy z donucení, když ho někdo vyhnal. Maminka na toto nucené vysílání otce se synem na čerstvý vzduch byla expert. Pravidelně tátu vyhazovala z bytu při čemž mu dala mě, kočárek, láhev sunaru a řekla: "Minimálně hodinu se nevracej." Pokud jste se zhrozili, že jsem dostával sunar a ne odstříkané mléko, tak věřte - na sunaru jsem byl od narození. Máma mě kojit odmítla. Nechtěla si kazit postavu, protože ji potřebovala k práci. "Bohatě stačí, jak mi porod ohrozil slibně se rozvíjející kariéru," lamentovala. Co tím myslela? Netuším. Babičce vadilo, že mě máma odstavila od prsu, respektive mě k němu nikdy ani nepřistavila. Často argumentovala výzkumy různých odborníků o přínosu kojení pro novorozence. "Podívej, kojené děti jsou zdravější a hlavně chytřejší!" křičela mávajíc nad hlavou ženskými magazíny. Vyhrožovala mámě, že ze mě jednou bude mít blbečka a bude si to celý život vyčítat. Máma ze mě nakonec měla blbečka a pokud vím, nikdy si to nevyčítala.

Když došlo na chvíle, kdy byl táta vyhnán z domu, aby se mnou trajdal městem, příliš se nepáral se svěřeným úkolem. Obešel jeden až dva bloky, a protože jsem byl hodné miminko a okamžitě jsem usnul, zamířil do nejbližší knajpy. Táta byl vzorný rodič. Věděl, že děti do zakouřené hospody čtvrté cenové skupiny nepatří. Kočárek s mou maličkostí proto nechával před putykou a sám na sebe vzal ten neblahý úkol dehonestovat své tělo levnými cigaretami, všudypřítomným tabákovým kouřem a alkoholem, který rozvoji mozkových buněk neprospívá. Když později otec vzpomínal na tohle období, nikdy neopomněl zmínit, že po návratu z našich procházek mu doma nikdo netleskal, což ho štvalo. Vždyť se přeci staral způsobně, no ne? Dokonce mi nacházel nové tety. Nějaká Maruška, co roznášela pivo v hospodě Na Růžku si mě oblíbila skoro jako vlastního a vždy, když jsme došli k ní do podniku, tak mě nosila v náruči, objímala a hrála si se mnou. Někdy se na tolik rozněžnila nad mou maličkosti, až ji místní štamgasti museli plácnout po zadku, aby si vzpomněla, kde je její místo a že má nosit pivo, a ne se tam mazlit s cizím harantem. Takhle mi to teda popisoval táta. Já samozřejmě vím, že plácat holky po zadku je nevhodné a nedělá se to, jenže tenkrát byla jiná doba… Říká táta.

Každopádně jednou moje venčení málem stálo moje rodiče vztah a tátu život. Otec si mě v kočárku zaparkoval před dalším z podniků, do kterého se šel obětovat za nás za oba a vypít tam pár piv a já spokojeně poklimbával u vstupu do restaurace Pod Korunou. Naneštěstí pro mého rodiče si to okolo hostince zrovna štrádoval děda z práce a uviděvši kočárek venku bez dozoru, zachmuřil svůj jindy pozitivní obličej, jal se rukojeti a odvezl mě domů. Máma zuřila a nadávala, že mě táta zase zatáhl do nechutného pajzlu a že až se vrátí domů, tak ho tentokrát těmi kulatými nůžkami opravdu zabije. Děda se ji snažil uklidnit a ujišťoval ji, že si konečně toho "flinka a lajdáka" vezme do parády on sám, protože to stejně měl udělat už dávno a máma tedy může od svých záměrů upustit. Nevím, co se děda chystal tátovi ten večer oznámit, nebo udělat, ale k ničemu nedošlo. Otec se z hospody nevrátil. Když se totiž ve značně podnapilém stavu vymotal z restauračního zařízení a zjistil, že kočárek i s jeho Tuškou juniorem je ten tam, dostal neskutečný strach. V okamžiku, kdy si uvědomíte ztrátu dítěte, dá se dozajista udělat spoustu rozumných věcí. Třeba jít domů, tam vše přiznat a následně zavolat policii, nebo zavolat policii hned z místa a nahlásit, ztrátu dítěte, což je patrně ta nejrozumnější varianta. Jenže mému tátovi se rozumné věci dělat nechtěly. Otočil se přesně opačným směrem, než kde se nacházel byt jeho tchýně a tchána a rozběhl se. Utíkal mezi domy, jako smyslu zbavený. Běžel, dokud ho nezačalo píchat v boku a nebyl náhlou bolestí donucen zastavit, aby si chvíli vydechl. Podle jeho popisu místa, kde zastavil soudím, že dokázal uběhnou přibližně dvě stě metrů. Možná se Vám se to zdá málo, ale pro tátu se jednalo o jeden z vrcholových sportovních výkonů jeho života. Například já ho běžet nikdy na vlastní oči neviděl. Když mu nešlo utíkat, pomalu se šoural městem, pak loukami a nakonec skončil v lese, kde si ustlal v seníku. Ztrátu dítěte vyřešil z jeho pohledu téměř dokonale. Úprkem.

Máma se celé odpoledne zlobila a byla připravená svému příteli – naši se totiž nikdy nevzali – pořádně vyčinit. Jenže když se dlouho do noci nevracel, ze vzteku se stala úzkost a z úzkosti strach. Táta říká, že to je důkaz toho, jak ho kdysi opravdu milovala. Máma zase tvrdí, že se tenkrát bála jen toho, aby otce někdo nezabil dříve než ona. A pravda? Ta byla nejspíš zase schovaná někde pod mojí postýlkou.

Táta nakonec v krmelci strávil tři noci. Každé ráno se s úsvitem vyhrabal a šel do práce a po práci se vrátil zpět do svého úkrytu. Jednou navštívil hostinec Na Růžku, což máma zjistila, když obcházela všechny jeho oblíbené putyky, aby o něm měla alespoň nějaké zprávy. Po třech nocích, které výjimečně neprobdělo a neproplakalo mé malé já, ale maminka, se děda rozhodl, že takhle dál pokračovat nejde a že celou situaci vyřeší. Udělal to nejlogičtější, co v dané chvíli šlo a vydal se k tátovi do práce. Vlastně do dnes nechápu, že nenapadlo mámu zkusit zajít do tátova zaměstnání a raději jej marně hledala po hospodách. Táta, když ve dveřích na dílně uviděl svého rozlíceného skorotchána, ze samého zoufalství se pokusil schovat pod pracovní stůl se soustruhem. Neuspěl! Děda jej chytil za tričko, vytáhl ho z pod stolu, jako pověstný pytel brambor a zatřásl s ním. Ne obrazně, ale zcela doslovně. Následně si promluvili pořádně od plic. Nebo promluvili… Děda křičel, táta kýval hlavou a prosil o život a slitování. On sám sice tvrdí, že to tak nebylo, prý se jednalo o chlapský rozhovor z očí do očí, kde si vyříkali všechny dosavadní křivdy obou stran, ale můj otec byl vždycky trošku kecka. Proti jeho verzi hovoří i jeho večerní návrat domů s kytkou, čokoládou a fialovým okem. Kál se. Sypal si popel na hlavu a sliboval, jak moc se polepší. Děda na něj nejméně čtyřikrát musel houknout, aby se nevykecával a konečně se už vymáčkl, což vedlo k tomu, že otec nakonec poklekl a rozklepaným hlasem požádal mou maminku o ruku. Asi se mu hlas chvěl dojetím a prý se dokonce štěstím rozplakal, když máma řekla ano.

Bohužel nic netrvá věčně, a to platí nejen o zasnoubení, ale také o lidských životech. Ten dědův vyhasnul asi dva měsíce po dni, kdy máma řekla své "ANO". Děda byl pracovně někde v severních Čechách s mladší kolegyní – autem. Jeho vůz vyjel v poměrně přehledné zatáčce ve vysoké rychlosti ze silnice a narazil do stromu. Podle vyšetřovatele se děda nevěnoval řízení. Toto tvrzení bylo podpořeno výpovědí spolujezdkyně.

Když se k babičce dostal zápis z nehody, citoval v něm policejní orgán dědovu kolegyni: "asi se zrovna nesoustředil, protože mě za jízdy uspokojoval rukou. Mám tušení, že tak nemohl držet volant nebo takovou tu páku, jak se s ní v autě hejbe… Do teď jsem nepochopila k čemu to udělátko je, ale je srandovní. Vypadá jako zduřelej penis. No, to je jedno, Vás asi nezajímají tyhle maličkosti, viďte? Takže já… Nevím, co přesně z toho nedržel, jelikož jsem měla zavřené oči a blížila se k vrcholu. Kdybychom vyjeli ze silnice o patnáct vteřin později, byla bych při té nehodě celá vlhká, což by při příjezdu záchranářů byl asi docela trapas."

Paní uspokojovaná naštěstí nehodu přežila. Odnesla si z ní jen drobné pohmožděniny a zlomenou lýtkovou kost, z čehož se zdárně se vylízala. U nás doma se o ní příliš nemluvilo a když, tak jen jako o "té kurvě, co zabila dědu". Nepřišlo mi to úplně fér, protože podle mě neudělala nic proto, aby se auto vybouralo. Vždyť jej neřídila a navíc měla zavřené oči, takže ani nemohla dědu špatně navigovat. Ale co já vím, možná všichni okolo měli o něco více informací než já. Když jsem se jednou ptal táty, jestli neví, co ta paní dělá, odvětil, že moc informací nemá, ale snad se po uzdravení vrátila do podniku kde pracovala původně s dědou a nakonec ji tam sbalil nějaký ředitel, se kterým chvíli žila. Po revoluci se rozvedli a ona na něm vysoudila hodně peněz. Někteří lidé holt mají velké životní štěstí a nikdy se nerozvedou, jiní mají smůlu a skončí jen s penězi. Dodnes si za tímhle názorem stojím. Tenkrát jsem se o něj podělil i s tátou. On si vzdychl a pak odvětil: "Drž hubu mladej a moc nemudruj. Taky jsou takoví, co nemají ani peníze, ani ženskou a musí se tím životem nějak protlouct. Ti mají podle tebe co? Život úplně na hovno…?"

Netušil jsem, jak reagovat, a tak jsem raději neřekl nic. Navíc táta nakázal, ať držím hubu a já byl zvyklý poslouchat, takže jsem ji držel. To že se táta nikdy neoženil, je podle mě čistě jen jeho chyba. Z vyprávění vím, že po smrti dědečka zcela s mámou přestal mluvit o plánované svatbě a nechal život plynout v podobných kolejích, jako před zásnubami – tedy v neustálých hádkách o ničem a zbytečných sporech o maličkosti. Bohužel rozbroje mých rodičů postupně gradovaly a čím více se hádali, tím méně se náš táta objevoval doma. Kde tenkrát býval přes den a po nocích? Nevím, nikdy jsem se raději neptal.

Dědův skon bohužel hodně nahlodal babiččino zdraví. Psychické i fyzické. Do té doby to byla vitální a veselá žena, ale s dědovou smrtí a následným policejním vyšetřováním, začala rychle stárnout a měnit své zvyky. Vymizely všechny dosavadní témata k hovoru. Dříve sice pravidelně plivala na tátu, ale také se uměla z věcí radovat. Chválila mámina staršího bratra Josefa, který žil v Ostravě, kde pracoval jako lékař, povzbuzovala dědu ve všem, co dělal a také pomáhala s mojí ranou výchovou. Po té nehodě zahořkla. Nadávala na všechno a na všechny. Nejvíc na slečnu z auta, ale i na dědu, sousedy, politiku, svět, a nakonec se začala hádat i s mámou. Všechny tyhle diskuze, úvahy, výčitky a spory ještě více podlamovaly její zdraví. Postupně chřadla a ztrácela se před očima, stejně jako před ní mizely důvody, proč vlastně na tomhle světě setrvávat.

Já osobně si babičku pamatuji převážně z pár černobílých fotografií, ale mám na ni i jednu vlastní vzpomínku. Je z doby, kdy, již měla rakovinu a všichni okolo věděli, že konec se nemilosrdně blíží. Ležela v posteli, její kůže byla bílá, stejně jako její vlasy. Byla pohublá, oči měla šedivé a pohaslé. Mě byly asi tři roky. Z toho období si toho moc nepomatuji, ale tohle ano. Stál jsem u její postele s mámou. Byli jsme v pokoji, který dříve sloužil jako ložnice mých prarodičů, ale za poslední měsíce se hodně změnil. Babička se ztrátou motivace k životu dostala pocit, že by se měla obklopil historií. Dříve poměrně moderně působící pokoj zestárnul stejně rychle, jako jeho obyvatelka. V místnosti se objevily staré skříně nalezené kdesi na půdě domu a všude po pokoji byli fotografie lidí, které jsem neznal. Všechny byly černobílé, či sépiové a mnohé tehdy na mě působily strašidelným dojmem. Také na zdi byly pověšené obrazy lidí, které jsem nikdy neviděl. Byli na nich převážně staří lidé, kteří tou dobou již určitě nežili. Na poličkách byly vyskládané zdobné talířky, hrnečky a všelijaká cingrlátka. Ten pokoj mohl být reklamou na sentiment a stáří.

Pamatuji si, jak mě babička ležící ve skanzenu svého mládí zesláblou a hubenou rukou hladila po vlasech a dívala se přitom na mámu. Chvíli mlčky, jako by sama v sobě sbírala odvahu na další slovní roztržku. "Závěr života mě strašně zklamal," řekla nakonec.

"Ještě není konec mami," odvětila moje maminka i když musela vědět, že lže.

"Je. Vím to stejně jako ty. A je to dobře. Nic hezkého mě tady už nečeká."

"Ale mami."

"Žádné ale. Všechno a všichni mě zklamali. Tvůj táta, že si nedal pokoj a tahal se s nějakou courou, Josef sice udělal kariéru, ale že by se trošku staral a třeba sem začal víc jezdit, když jsem na smrtelné posteli, to ho ani nenapadne a ty… Ty že sis našla takového kreténa… A navíc… Jak se živíš, to mi hlava nebere..."

"Mami, nemluv tak o Jindrovi, tady před… Jindrou."

"Ten malej je skvělej kluk. Škoda, že skoro vůbec nemluví. Mohli bychom si toho tolik říct. Ale tak… Asi je po tátovi. A ty jsi taky ostuda. Jak můžeš vůbec tohle dělat a nechat si za to platit. Vždyť si horší než ta čůza, co mi zabila muže. Ty se vážně dokážeš sama sobě podívat do očí? Kdyby věděl tvůj táta, co děláš, tak ho ranní. Ale on by ti promluvil do duše. Všechno by zakázal. Jo, jo, on by ti to zatrhnul. Jenže já už nemám sílu. Ale nechápu to… Nevím, kde jsme udělali chybu a nerozumím tomu, že se vůbec tohle může v komunismu dít."

"Mami, v komunismu se dějí mnohem horší věci, než je to, že někdo někde tančí. Od smrti táty to jde s námi finančně od desíti k pěti, jeho staří kamarádíčci, jako by najednou zapomněli, co mu dlužili a co pro ně udělal, tak se nediv… Prostě jsem potřebovala nějaké peníze."

"Někdo, někde tančí," ušklíbla se babička. "To určitě. A kolik oblečení při těch tanečcích máš na sobě, co? Kdyby byl ten tvůj chlap, co k čemu, tak by ti to nedovolil."

"Mami," vzdychla si moje maminka. Na víc už se nezmohla. Pokud vím, táta už v té době doma moc často nebýval. Máma říkala, že má hodně práce. Za námi přišel tak jednou týdně, pohádal se a zase odešel. Nejčastěji vedli spory o peníze. Máma na něj křičela: "Nic mi nedáváš!" On na ni: "Nic si nezasloužíš! Přeci si vyděláváš sama ty nádhero!" Obvykle ještě přidal narážku, že ta stará čarodějnice mámu proti němu poňouká, a proto jsou už zase v sobě. "Bez ní by nám bylo lépe." Nevěděl jsem, o kom mluví, ale bál jsem se. Čarodějnice jsem neměl rád. Obvykle po těchto hádkách odešel táta z domu, občas se ale sbalila máma a on zůstal se mnou. To jsem býval nervózní. Bál jsem se, aby maminka nešla za tou čarodějnicí. Jednou jsem to tátovi řekl, ale on jen pokrčil rameny a vzdychl si. "Nemusí nikam chodit, aby na ni čarodějnice mluvila. Ta je tady a jen tak nás, Jindro, neopustí."

Já teda čarodějnici, o které táta mluvil, nikdy nepotkal. Protože jsem se ji však bál, přestal jsem v noci vstávat, abych chodil na záchod. A to i když se mi kolikrát hodně chtělo. Párkrát jsem se kvůli tomu počůral do postele a jednou jsem se dokonce i pokadil. Vždycky jsem pak dostal. Při každém výprasku jsem křičel jako divý, ale na druhou stranu, bylo mi milejší brečet kvůli pár plácnutí přes zadek, než riskovat, že večer po cestě k nočníku narazím na ježibabu, která mě odnese do perníkové chaloupky.

Babička opustila svět v jednapadesáti letech. "Na smrt byla ještě mladá," říkali všichni okolo a já tomu moc nerozuměl. Pamatuji si jen, jak jsme byli v obřadní síni krematoria. Bylo léto, slunce venku svítilo, ale uvnitř bylo všechno takové ponuré a smutné. Ani květinová výzdoba nemohla příliš pozvednout tíživou atmosféru. Všichni strašně plakali. Spoustu neznámých lidí mě objímalo a říkalo, jak moc mě litují a že mám hned na začátku života smůlu, ale že rodiče si nevybíráme a ono se nakonec všechno nějak vyvrbí. Máma na tyhle "kondolenty" vrhala pohledy, kterými by mohla zabíjet rozhodně účinněji než kulatými nůžkami. Táta pánovi, který tohle řekl už jako několikátý rovnou napálil pěstí. Sice za to schytal pár nehezkých poznámek, ale zafungovalo to. Nikdo se pak již v podobném duchu nevyjádřil.

Já tenkrát ještě nechápal, jak život funguje a že smrt znamená definitivní odloučení se od blízkých tady na zemi a setkání s Bohem, a tak jsem příliš netruchlil. Byl teplý den a mě mnohem více než smuteční obřad, černé kravaty a slova lítosti zaujalo, že jsem viděl po cestě do obřadní sítě chlapečka, který lízal nanuk. Chtěl jsem ho taky. A jako správný syn svých rodičů jsem byl v tom, co jsem chtěl urputný a neústupný. O své chuti na nanuk jsem všem okolo říkal, před obřadem, během obřadu i po něm. Nakonec můj slovní nátlak táta nevydržel a když byl had kondolujících smutečných hostů asi v polovině, vzal mě do náruče, vynesl mě ven z místnosti a tam jsem místo ledňáčka dostal pár facek.

Táta tvrdil, že žádné rodiče nemá. A tak se ze mě v den, kdy babička opustila tento svět, stal pra-syrotek. To s otcovými rodiči sice nebyla pravda, a podle všeho jeho rodiče umřeli až o mnoho let později kdesi na Moravě, ale otec s nimi po celý můj život nekomunikoval a ani na pohřeb jim nejel. I kvůli tomu jsem po odchodu babičky nabyl dojem, že na světě už skutečně mám jen své rodiče a tak bych se jich měl úporně držet.

Hráli jsme fackovanou, vždyť to znáš

Smrt babičky alespoň na chvíli zlepšila vztah mých rodičů. Mámin bratr – strejda Josef – neprojevil o byt ve kterém jsme žili zájem, a tak jsme v něm mohli zůstat. Táta se postupně začal doma objevovat častěji a častěji, až se najednou zase za námi vracel každý den po práci. Společně s mámou začali vyklízet byt, půdu i sklep a upravovat naše bydlení na – dle jejich slov – modernější domov. Abych byl upřímný, docela mě to mrzelo. Neřešil jsem, že vyhazovali staré oblečení, rozprodávali skříně a komody a namísto vyřazeného nábytku pořizovali jiný – zánovní. Mě osobně přišly nové skříně a poličky téměř stejné jako ty původní. Táta ale každou novou komodu komentoval slovy: "Ta sem sedí jak prdel na hrnec. Ta místnost zase o chlup prokoukla. Tu skříň jsem sehnal z druhé ruky od…," a pak následovalo nějaké jméno a rozbor významnosti prodávajícího, či samotného kusu nábytku. Jeho příběhy se mi moc nezdály. Občas mi přišlo, že jen odnesl skříň, aby ji druhý den donesl zpátky, akorát lehce ošoupanější a otlučenější, ale s dramatickým příběhem, za který se nárokoval patřičné ocenění. Mizející a znovu se objevující nábytek mě netrápil. Mrzelo mě něco úplně jiného. Bylo pro mě skličující, jak náš byt ztrácel svou charakteristickou vůni. Od malička jsem tu vůni cítil. Byla tu od mého útlého dětství. V každém pokoji v každém koutu našeho společného bydlení hnízdila. Neumím ji přesně popsat, ale je to vůně, kterou ucítíte, kdykoliv k někomu vstoupíte do bytu. Ta vůně je charakteristická pro celé rodiny a obvykle bývá krásně opojná. Já si ji do té doby neuvědomoval, ale tehdy, když se začal celý byt proměňovat v něco nového, mi to poprvé došlo. Když jsem se vracel z procházek z venku, najednou u nás doma nebyl cítit domov jenž jsem znal. Ta vůně byla jiná. Měnila se a možná až v ten okamžik jsem si uvědomil, že spolu s ní definitivně opouští můj život i babička s dědou. Několik nocí jsem proplakal. Začal jsem se bát smrti. Byl jsem nově v pokoji sám, což můj strach umocňovalo. Máma s tátou se přestěhovali na druhou stranu čtyřpokojového bytu, takže můj noční pláč a vzlykání neslyšeli. Pamatuji si noc, kdy mě pohltila přímo panická hrůza. Ne z příšer a tmy, na kterou si oči nakonec vždy přivyknou. Byl to strach z neznámého. Představoval jsem si, co asi je po životě, co se stane, až i po mě se vytratí poslední zbytky osobní vůně a najednou se dostavilo šílené a nepopsatelné prázdno. Roztřásly se mne kolena, řeky slz se spustily z očí a já se bál toho neuchopitelného nic, které je někde mezi mnou a hranicí za kterou je babička s dědou. Ten strach zcela ochromil můj mozek. Tak moc jsem se bál prázdna, že vše ostatní pro mě přestalo existovat. Překonal jsem se a zcela vytěsnil představu, jak hned za dveřmi mého pokoje potkám čarodějnici, co s námi žije a o které kdysi mluvil táta. Pomalu jsem otevřel dveře. Otvíral jsem potichu, aby mě žádné monstrum nemohlo slyšet. Za nimi byla dlouhá černá chodba. Zavřel jsem oči a rozběhl se. Přál jsem si nic nevidět, nic neslyšet. Srdce mi bušilo, krev se hrnula do uší. Vnímal jsem každý můj ustrašený krok odrážející se od stěn předsíně. ŤAP, ŤAP, ŤAP! Bože, jak hororově tehdy znělo pleskání mých bosých chodidel o linoleum. Neskonale jsem se bál. Běžel jsem ke dveřím ložnice. Chtěl jsem tam vtrhnout, skočit mezi naše do postele a křičet, že nikdy, ale opravdu nikdy nechci umřít. Ze všeho nejvíc jsem si v tu chvíli přál, zachumlat se k rodičům do peřiny a zůstat u nich napořád. Dal bych cokoliv za to, aby i máma s tátou mohli být na tomto světe na věky. Se mnou a pro mě. Tak strašně rád bych v tu chvíli odboural strach z hloupého nic, co je na konci něčeho, ale neuměl jsem to. Přál jsem si, aby moje vůně z tohoto bytu nemohla nikdy vyprchat, ale nevěděl jsem, jak to udělat.

Doběhl jsem ke dveřím ložnice, otevřel oči a nahmatal kliku. Už jsem se ji chystal stisknout a vběhnout do pokoje, když mi došlo, že slyším nějaké hlasy. Nebo spíše steny. Tiché máminy vzdechy. Sténala, vzdychala, šeptala nějaká slova. Táta za dveřmi funěl. Dostal jsem strach. "Co se tam může dít? Co když je tam ta čarodějnice? Našla naše a teď tam spolu bojují," jelo mou dětskou hlavičkou. Nemohl jsem už udělat nic. Obava z toho, co se děje za dveřmi mě do čista paralyzovala. Plakal jsem. Tiše a neslyšně, abych na sebe neupozorňoval. Bez jediného vzlyku mi tekly slané potoky po tváři a ztrácely se v nenávratnu, tak jako zmizeli moji prarodiče. Sesunul jsem se opřený o stěnu a vysílením usnul. Ráno mě u dveří ložnice našel táta. Otevřel, uviděl mě a vzal si mě do náruče.

"Co je, prcku?" zeptal se překvapeně. Byl nahý. Ucítil jsem jeho kůži pod svými prsty a chodidly. Byla mi zima, spal jsem před pokojem většinu noci, a proto mě potěšilo, že alespoň na moment cítím lidské teplo.

"Já nechci umřít tati," zašeptal jsem.

"Proč?"

"Protože se bojím."

"Hmm. Všichni tam jednou musíme," pokrčil táta rameny. Odnesl mě do pokoje a položil k mámě do postele. Máma otevřela oči, přitáhla si mě k sobě a usnula. Nic jsem ji neřekl, na nic se nezeptal. Nechtěl jsem ji budit a navíc – v jejím objetí jsem se konečně cítil dobře.

V postupně vyklízeném bytu se nacházelo spoustu pokladů. U některých máma tesknila, protože v ní vyvolávaly vzpomínky na dětství, u některých táta nadával, protože prý dokazovaly, jak moc ho neměli prarodiče rádi. Já osobně se rád prohraboval ve vyřazených věcech. Hrával jsem si s klobouky, které jsem si dával na hlavu, chodil s nimi po bytě a smekal je. Našel jsem také nějakou relaxační podložku. Měla červenou barvu, byla velikosti papíru A4 a nacházelo se na ní spoustu drobných plastových ostnů, na kterých se mělo stát. Vůbec netuším, k čemu vlastně byla dobrá, ale vydržel jsem na ni vzpřímeně a bez hnutí nekonečně dlouho. Sám sobě jsem dokazoval, jak velký mám práh bolestivosti. Možná vůbec poprvé jsem si začal uvědomovat, že když jsem jen já, moje fantazie, moje pravidla a výzvy, tak to není vůbec špatné. Dlouhé společné chvíle s červenou podložkou občas končily až když jsem nevěděl, kde ještě je mé tělo a kde už podložka. Plastové ostny, mi vytlačovaly rudá kolečka do chodidel a já stál, stál a stál, jako bych čekal, kdy se staneme jedním jsoucnem.

Nebyl to ale jediný poklad, který jsem objevil. Naši vždy vyklidili nějakou skříň, či pokoj, zbytečný obsah naházeli do krabic a ty nechali ležet nějakou dobu na chodbě. Máma tátu hubovala, že otálí s tím, aby, všechny krabice vyházel pryč, jak slíbil. Táta je nakonec vždycky zlikvidoval, ale až poté, co o ně několikrát zakopnul a pořádně si narazil při nejmenším palec u nohy.

Všechny ty vyřazené a následně vyhozené věci pro mě byly jen chvilkovým zpestřením, dokud jsem nenarazil na opravdu kolosální úlovek. Medaile, metály a velké pozlacené ozdobné mince po dědovi. Vše bylo uložené ve staré papírové krabici. Každá medaile měla svůj malý vypolstrovaný futrálek s popiskem. Kromě všemožných ocenění a výložek tu byly novinové výstřižky s černobílými fotografiemi dědy a nějakých dalších mužů. Když jsem se ptal, co v těch novinových článcích píšou, odvětil táta, že tam jsou věci, za které by se měla celá naše rodina ještě dlouho stydět. Maminka ale se mnou občas sedávala a říkala mi, která medaile je za pět let práce v podniku, která za deset, která za dvacet a dvacet pět. Některé metály byly za mimořádné úkoly, jiné ještě z vojny. Byl jsem nadšený. Kdybych mohl, nechal bych maminku o těch oceněních mluvit pořád dokola. Přál bych si, aby celý den četla popisky na krabicích a krátké texty na vyznamenáních. Chtěl jsem jen sedět, mlčet a poslouchat její hlas. Mámu to ale příliš nebavilo a ke čtení oslavných textů se dostávala čím dál tím méně častěji. Nakonec přestala se čtením úplně. Já již ale pro tohle nabyté dědictví po dědovi našel nové využití, ke kterému jsem nepotřeboval nikoho dalšího. Hrál jsem si, na udělování cen za statečnost, za skvělý úklid, za nejhodnějšího syna a vždy jsem všechny ocenění zcela po zásluze vyhrál já. S patřičnou noblesou jsem ceny přebíral a pronášel vždy krátké poděkování, zatím co mé alter ego odříkávalo chvalozpěvy na mé já a zdůrazňovalo, jak moc si danou cenu zasloužím.

"Když má život řád a pravidla, je pro většinu lidí snesitelnější," říkává občas strejda Petr, o němž budu ještě hodně mluvit později. Musím mu dát za pravdu. Mému životu řád daly – dědovi řády. Těšil jsem se, až se po probuzení vyčůrám, nasnídám, vyčistím zuby a pak si až do oběda budu hrát s medailemi. Po hlavním jídle jsem musel spát a odpoledne jsem obvykle chodil s mámou, nebo tátou na procházky. Procházky mě nebavily. Kradly mi čas, který jsem mohl trávit s pozlacenými oceněními. Navíc jsme si nechodili hrát na hřiště, ale obvykle jsme museli něco zařizovat. Máma chodila nakupovat, nebo vyřizovat nezbytnosti u lékaře, či na úřadech, táta míval nejčastěji zařizování v hospodě. To mě bavilo ze všeho nejméně. Táta si sedl ke stolu, objednal pivo a s dalšími muži řešil velmi důležité věci. Bylo mi ho občas až líto. Když jsem jej poslouchal, měl jsem dojem, že otec musí být hrozně důležitý člověk, protože na něj padaly všechny problémy světa. Trápila ho zlá vláda, lakomí zaměstnavatelé, nekompetentní šéfové a samozřejmě ženy. Dobré na tom bylo, že obvykle na všechno míval řešení. Byla krátká a úderná. Někoho vypráskat, někoho postřílet, někomu to prý pořádně udělat a svět bude lepší. U těchto závěrů většinou končil. Občas ale také na vše rezignoval a řekl: "Ono už stejně nic dělat nejde. Svět se dávno zřítil do sraček". V takových dnech býval melancholický a cestou domů mě objímal a omlouval se, že mě přivedl do zlých časů, kdy pro nás, poctivé chlapy, nemá nikdo pochopení.

Abych byl upřímný, chodit s tátou vyřizovat do hospody vše, co je potřeba, mě bavilo den ode dne méně. Jeho problémy jsem po pár návštěvách putyky začal znát zpaměti a celou dobu sedět mlčky u stolu a hrát si s pivem nasáklými podtácky mě nebavilo. Mnohem raději bych byl doma s památečními medailemi po dědovi. Ale navzdory všemu tomu zařizování jsem do života opravdu začal dostávat řád a pravidla a cítil jsem se spokojenější. Když jsem večer usínal, těšil jsem se na další den. Věděl jsem, že mě čekají povinnosti a také čas, na to abych si vytvářel svět, kde nejvyšší důležitost má medaile za dvacet let ve firmě, protože byla krásná, velká a zlatá. Bylo super si v představách tvořit lepší realitu s vlastními hodnotami, kde jen já rozhodoval, který metál je nejcennější a o kterou výložku povedou válku plyšáci. Jenže, když jsem ve svých čtyřech letech získal dojem, že už vím, o čem je život a že jsem si ho skvěle a funkčně nastavil, koukla jedno odpoledne do mého pokojíku maminka a řekla: "Zítra půjdeš do školky." Tehdy jsem vůbec neměl tušení, jak moc tahle jedna věta přináší něco zcela nového.

Nástup do školky byl jedním velkým zklamáním. První nepříjemnost přišla ještě doma. Táta mi zakázal vzít si s sebou na hraní dědovi metály. "To víš, že jo. Aby všichni viděli, jakej byl děda starej komouš. Slušnej člověk aby se styděl. Nic si s sebou brát nebudeš," řekl doslova.

"Najednou si takový hrdina, ale když žil, tak bys mu to do očí nikdy neřekl," vyjela po něm máma.

"A co bych mu měl tenkrát říkat. Jestli nevíš, když jsem tě naprcal, měl jsem teprve osmnáct let. Sám jsem byl ještě děcko, tak jsem se ho bál. Dneska by bylo všechno jiný."

"Jo, dneska už si velkej kluk, dneska už máš dvaadvacet," ušklíbla se máma.

"Ano, dneska už bych mu řekl, co si myslím o těch jeho kamarádšoftech, rudé knížce, dovolených v Jugoslávii a kdo ví čem ještě."

"To víš že jo. Hlavně, že ti nevadí bydlet v jeho bytě. Sám by ses na takový nikdy nezmohl. Ještě před pár měsíci si přespával s nějakým kámošem ve špinavé garsonce a teď děláš chytrýho."

"Víš, co? Já se do té garsonky klidně můžu vrátit. Stejně mi tam bylo lépe než tady!" zakřičel táta.

"Však tě tady nikdo nedrží… Ty… Ty hrdino!"

"Tohle je vážně fantastický. Nikdy se nepostavíš za mě. Budeš raději hájit Vaše, kteří tu nejsou, místo toho, abys dala jednou za pravdu mně! Nikdy mě nepodpoříš, nikdy se za mě neobětuješ. Obětovat se pro někoho je znakem pravé lásky, víš holčičko!?!" křičel táta.

"Aha, a kdy ses někdy pro někoho obětoval?"

"Pořád! Myslíš, že mě baví chodit do práce, vydělávat prachy a každý den pak přijít domů a dívat se na tvůj otrávený obličej a večer poslouchat, jak tě zase bolí hlava a nemáš na to náladu."

"Možná na TO nemám náladu, protože TO neumíš."

Táta se rozmáchl. Chvíli jsem si myslel, že dá mámě facku, ale nakonec ruku zase stáhl. Ztěžka vydechl a zvedl se. "Pojď, odvedu tě do školky," houknul směrem ke mně. Zvedl jsem se a šlo se.

Ve školce jsem se vůbec poprvé dostal na delší čas mezi skupinu jiných dětí. Necítil jsem se mezi nimi dobře. Táta často říkával: "Děti jsou svině. Jsou zlý a nepřátelský," a možná proto jsem si nesl tento předsudek. Vůbec netuším, kde otec tuhle zkušenost získal, ale já ji přijal za svou a od ostatních očekával jen to nejhorší. Byl jsem proto překvapen, když jsem zjistil, že se nic špatného neděje. Děti si hrály v herně, chodily na procházky, nebo na hřiště, případně si malovaly… Každý den kolem dokola. Bohužel nic z každodenních školkových aktivit mě nenaplňovalo. V herně jsem sedával kus od ostatních. Byl jsem sám v koutě a představoval si, jak jsem doma se svými medailemi. Měl jsem na ně už málo času – vlastně vždy jen večer jsem s nimi mohl chvíli být u sebe v pokojíku. O to více jsem na ně ve školce myslel a představoval si, jakou válku o ně tentokrát plyšáci povedou, případně jaké ocenění dostanu. S ostatními dětmi jsem nemluvil, a oni neměli důvod mluvit se mnou. Vzájemně jsme se ignorovali. Na procházky jsem chodil nerad, protože se chodilo ve dvojstupu a musel jsem se s někým držet za ruku. Nechtěl jsem svírat ve svých dlaních někoho cizího, někoho, koho neznám a s kým se nebavím.

"Hele, umíš vůbec mluvit?" zeptala se mě jednou při cestě na hřiště holčička, se kterou jsem šel právě ve dvojici. Byla o něco vyšší než já, měla tmavé vlasy a stejně tmavé oči.

"Hmmm," houkl jsem.

"Seš nějakej vyretardérovanej?"

"Co?" nechápal jsem.

"Táta říká, že vy jste takoví všichni. A já mu o tobě vyprávěla a on říkal, že budeš určitě vyretardérovanej."

"Hmm. Nevím… Třeba, jo. Kdo my všichni?"

"Prostě všichni," skončila rozhovor.

Dál už se neptala a já také nic neříkal. Celý rozhovor byl zvláštní, divný a krátký, ale byl ten nejdelší, co jsem ve školce s někým do té doby vedl.

Stejně jako mě nebavila herna a procházky, tak jsem neměl rád malování. Čmrkal jsem z povinnosti po papíře, vystřihoval, nebo nalepoval barevné papíry na jiné papíry jen proto, že nám tyhle výtvarné činnosti nařizovaly soudružky učitelky. Jinak jsem v nich smysl neviděl. Sice mě všechna tato tvoření nebavila, ale soudružky pro mé výtvarné schopnosti měly jen slova uznání. Vždy, když jsem donesl papír, ocenily jej a řekly něco o tom, jak moc jsem šikovný a že to mám v sobě. Netušil jsem, co znamená mít něco v sobě. Jednou jsem spadl, odřel si koleno, a tekla mi krev. Od té nehody jsem věděl, že mám v sobě krev, ale kudy se do mě dostalo malování, vystřihování a lepení nesmyslů mi do hlavy nešlo.

Jediné, co mě ve školce bavilo byly obědy a spánek. Jídlo bylo fajn. Bylo dobré a kuchařky nám často dělaly buchtičky s krémem, rýžový nákyp, či zemlbábu, a ty já měl moc rád. Maminka sladká jídla nevařila, protože jí nechutnala. O to více jsem si je užíval ve školce a nikdy jsem si nezapomněl přidat. Stejně tak mě těšil odpolední spánek, protože mi připomínal domov. I tam jsem musel po obědě spát. Vždy, když nás ve školce nahnali do postýlek, jsem si lehnul, zavřel oči a na povel ztratil vědomí. Jiné děti zlobily, nechtěly spát a soudružky na ně byly zlé. Křičely po nich, nadávaly jim a dávaly mě za příklad. Byl jsem rád, když mě chválily. Od našich jsem doma nejčastěji slýchával, že jsem hloupej a pozitivní zpětná vazba pro mě byla příjemnou změnou. Díky školce jsem zavedl do svého seznamu i jedno nové ocenění. Skoro každý večer jsem si přidělil zaslouženou medaili za nejlepšího spáče.

Jednoho zimního dne se pro mě život ve školce zcela změnil. Vše začalo nenápadně. Bylo chladno. Za okny padal sníh. Bílé vločky sedaly na parapet i na holé větve stromů, ze kterých vítr dávno otrhal listy. Věděl jsem, že na podzim listy stromům opadávají, protože jsme podzim ve školce jednou malovali a paní učitelka nám o něm vyprávěla. Pamatoval jsem si jen začátek jejího vyprávění, jelikož jsem u něj usnul. Jediné, co jsem z toho věděl bylo, že stromy zůstávají na zimu holé. Přišlo mi to hloupé. "Vždyť jim bude zima," říkal jsem si, když jsem je viděl poprvé smutné a obnažené na školní zahrádce. Naštěstí se ale poměrně brzy objevila sněhová pokrývka, která ve mně vyvolala obdiv a příjemný pocit. Najednou bylo, alespoň dle mé dětské hlavičky o stromy na nějakou dobu postaráno. Byl jsem si jist, že je bude hřát bílá čepice namísto listí.

Děti si toho dne nadšeně vyprávěly o sněhulácích, bunkrech a koulovačkách, které mají v plánu a já vlastně ani nevěděl o čem mluví. My se s rodiči nikdy nekoulovali. Sněhuláky jsem znal, ty jsem párkrát viděl venku, ale také jsme žádného ještě nepostavil. Najednou mi to přišlo líto, chtěl jsem se někomu svěřit, ale nebylo komu, a tak jsem si svůj chvilkový splín nechal pro sebe.

Kvůli počasí se paní učitelky rozhodly nejít ven. "Zůstaneme v herničce, jinak bychom byli úplně mokří," řekla jedna z nich a mě to trošku zamrzelo, protože jsem si chtěl zkusit udělat sněhovou kouli a třeba ji někam do prázdna hodit. Na truchlení, ale nebyl čas, protože právě tehdy se stalo něco, co ovlivnilo můj život pro následujících mnoho let. Holčičky si hrály v kuchyňce na rodinu, kluci jezdili s autíčky, nebo si z dřevěných kostek stavěli překážkové dráhy, po kterých přebíhali, já seděl v koutě a myslel na dědovi medaile když v tom, holčička, co mi jednou při procházce sdělila, že jsem vyretardérovný, začala ostatní kluky vybízet k zápasení. Paní učitelky byly ve vedlejší místnosti a neviděly, jak se kolem vyzývatelky a prvního odvážlivce vytvořil kruh zvědavců. Holčička a chlapec vyběhli proti sobě. Zaklestili se do sebe po vzoru zápasníků sumo. Bum! Kluk ležel na zádech. "Kdo dál?" zavolala holčička a další statečný vstoupil do kruhu. Udělal stejnou chybu jako první vyzyvatel. Hned vyběhl proti vítězce předešlého souboje. Nepromyslel si taktiku. Zaklínil se do ní a ona s ním s vervou a zápalem praštila o koberec. Takhle dopadli ještě další dva kluci, než holčička vyšla z kruhu a došla přímo ke mně. Já seděl v rohu a snil o tom, co budu dělat, až se vrátím ze školky domů.

"Hele, ty vyretardérovanej, ty se nepereš?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem nezkoušel někoho fyzicky inzultovat, takže jsem nevěděl, zda to umím.

"Tak nebuď srab a pojď do kruhu."

Zvednul jsem se a následoval ji do hloučku dětí.

"Tak pojď, ukaž se!" vyzvala mě holčička. Stála proti mně, a na tváři ji hrál vítězoslavný úsměv. Asi se cítila na další výhru, protože byla větší. "Tak co je, pojď do mě. Nebo se bojíš malé holky?"

"Ty nejsi malá. Jsi větší než já," odpověděl jsem.

"Nevykecávej se a per se!" nařídila mi.

Pomyslel jsem si, že kdo jako jsem já, abych ji neposlechl. Rozmáchl jsem se a dal ji facku. Přesně na tvář. Takhle nějak jsem si pamatoval řešení sporů mezi mámou a tátou, takhle se přede mnou už párkrát proliskali. Já sám do té doby nezkusil někoho uhodit, takže jsem vůbec netušil, co se stane. Holčička spadla na kolena a chytla se za místo, kam jsem ji zasáhl.

"Ty krávo, ty máš ránu," vydechla udiveně.

"Jindřichu, co to mělo být!" ozval se vysoký a přísný hlas od dveří do jídelny. Otočil jsem se. Kousek od naší skupinky stála jedna ze soudružek učitelek. Byla brunátná v obličeji. Takhle jsem ji ještě neviděl. Obvykle na mě byla milá a usmívala se, ale teď když ke mně kráčela se zlověstným výrazem. Měl jsem obavu, že se ji z nosu vyvalí dým a spálí její začínající knír. Soudružka došla až ke mně, chytila mě za zápěstí a odvedla ke svému stolečku v jídelně. Mlčky jsem si stoupl na místo, které mi ukázala rukou. Asi očekávala nějakou mou reakci, ale já mlčel a díval se do země. Když ticho trvalo neúnosně dlouho, začala na mě ječet. Bylo toho strašně moc, co na mě křičela. Vůbec jsem nestíhal vnímat proud jejich slov. Pochytil jsem jen, že holky se nemlátí, a jak všechno napráská rodičům, až přijdou. "Ale ono to asi stejně k ničemu nebude, viď? Já už slyšela, co máma dělá. Patrně je na podobné chování od chlapů zvyklá, ale já si na takovéto výstřelky rozhodně zvykat nehodlám!" křičela brunátná učitelka. Nechápal jsem, co má máma společného s tím, že jsem tu holčičku plácnul, tušil jsem ale, že jsem udělal něco, co jsem neměl a co soudružku opravdu vytočilo.

"Co mi k tomu řekneš?" zakončila svůj proslov.

Já stál, díval se na své zelené kostkované papuče a neměl sebemenší tušení, co bych měl povědět.

"Ty mi k tomu nemáš co říct?" zlobila se soudružka.

Pokrčil jsem rameny.

"Běž si stoupnout do kouta! Čelem ke zdi!" zakřičela a já si z toho odvodil, že už se nezlobí. Kdyby se zlobila, tak mě přece potrestá a místo toho mě poslala dělat mou nejoblíbenější činnost ve školce. Kdykoliv to šlo, stál jsem, či seděl v koutě a myslel na dědovi vyznamenání a medaile. Šel jsem tedy na určené místo a tam byl až do oběda, ke kterému jsme měli karbanátky s bramborem. Nechutnaly mi, ale snědl jsem všechno, aby se na mě už nikdo znovu nezlobil.

Po spánku si mě opět soudružka zavolala ke svému stolu. Spolu s ní tam stála i uhozená holčička… Myslím tím holčička, kterou jsem uhodil, ne že by byla praštěná… Teda praštěná byla, mnou, ale… No vy určitě víte, jak to myslím, že jo?

Čekal jsem další přednášku, ale soudružka učitelka již byla mnohem smířlivější. "Víš Jindro, asi jsem na tebe ráno křičela více, než bylo nutné," řekla na úvod. Mlčel jsem. "Asi chápeš, co se ti snažím sdělit."

Nechápal jsem.

"Tak snad se tě nedotklo, jak jsem hned vybouchla. Měla jsem si nejdřív vyslechnout, proč k té potyčce došlo. Verunka mi vše přišla vysvětlit a… Rozhodně tě nechci omlouvat, praštit holku prostě nemůžeš, ale vím, že ty jsi takový tichý kluk a asi ses nechal snadno zviklat… No prostě… Už nikdy nikoho nesmíš praštit. Slib mi to a já na tenhle incident zapomenu. Slibuješ?"

"Ano," odvětil jsem.

"Mohlo mě napadnout, že za tyhle problémy můžou Vaše geny," řekla soudružka a tentokrát svůj pohled směřovala ke spolužačce.

Nechápal jsem náhlou změnu v učitelčině chování a tak, aby nedošlo k nedorozumění, chtěl jsem celou situaci ještě jednou popsat: "Já seděl v koutě. Přišla ona a…"

"…a jak jsem říkala…," přerušila mě holčička – Verunka. "Vyzvala jsem ho ať jde se mnou, že si zahrajeme fackovanou. Já viděla tátu, jak tu hru provozuje s chlapama v hospodě. Stoupnou si proti sobě, jeden druhému liskne. No a ten, co přijímá ránu nesmí uhnout. Jindra, paní učitelko, vážně hrát nechtěl, ale já ho prosila. Moc jsem si to chtěla zkusit a on nakonec podlehl mému žadonění. Omlouvám se. Byla to hloupost."

"No, už jsem to říkala, za vším je Vaše mentalita. Do školky mi tohle nezaváděj. A teď si běžte hrát a žádné podobné vylomeniny."

Verunka přikývla, chytla mě za ruku a odvedla do herny. Asi měla strach, aby neprozradil něco, čím bych soudružku učitelku rozzlobil, ale já neměl v plánu cokoliv říkat, protože mě nic nenapadalo. Nechápal jsem, co se právě stalo, a tak jsem Verunce přiznal: "Já to nechápu."

"To nevadí. Nemusíš chápat všechno, když si vyretardérovanej."

"Takže už se na mě soudružka nezlobí?"

"Ne. Vzala jsem to na sebe."

"A ty se na mě nezlobíš?"

"Ne. Máš ránu. Líbí se mi kluci, co mají sílu."

"Aha."

"Líbím se ti taky?" zeptala se.

"Ani ne. Nemáš zub."

"Protože mi vypadl. Ale zase mi doroste. Jestli mi ještě jednou řekneš, že se ti nelíbím, taky ti nějakej zub vyrazím."

"Hmmm."

"Takže znova, líbím se ti?"

"Tak jo."

"Super," usmála se Verunka.

"Ty ses za mě obětovala?" zeptal jsem se, protože mi právě došlo, že říkala něco o přebrání zodpovědnosti za ten průšvih na sebe.

"Ano. Dalo by se říct, že jsem se pro tebe obětovala."

"Tak… V tom případě… Budeš asi moje pravá láska," zamyslel jsem se na hlas při vzpomínce na tátovu přednášku o tom, že pravá láska se pro druhého obětuje.

"To asi budu," přikývla Verunka.

Králové, jímky a Petr

Máma mi jednou řekla: "Rodičům se nikdy nelže a děti jim musí říkat vše." Já jsem byl poslušný kluk, proto hned po příchodu ze školky jsem ještě za tepla vyklopil celý příběh o mě, Verunce, jedné facce a zlobící se soudružce učitelce. Tenkrát mé vyjadřovací schopnosti byli o něco horší, než jsou dnes – i když ne o moc – takže jsem řekl něco ve smyslu: "Bacil jsem Verunku, soudružka se zlobila a Verunka řekla, že za to nemůžu."

Máma si vzdychla a pak se na mě podívala vážným pohledem. Seděla v jídelně, vedle malých kamen, ve kterých se topilo uhlím a jenž zásobovaly teplem celý náš byt. Já si kousek vedle hrál s plyšáky a metály po dědovi. Miloval jsem, když mi teplo sálající z kamen nahřívalo záda.

"Poslouchej, Jindřichu, to nemůžeš dělat," začala maminka vážně. "Nepředchází tě pověst chytrého kluka. Ještě aby si lidé o tobě říkali, že jsi rváč a mlátíš děti. Pak by se ti všechny dveře do života velmi rychle zavřely."

"Anebo v tom pokračuj a můžeš jít pracovat k veřejné bezpečnosti," zahlaholil táta, který právě vstoupil do místnosti a zachytil jen konec rozpravy.

"Dělej si z toho stranu. Praštil holku."

"Nepraštil. Dal jsem ji facku," ohradil jsem se.

"Jindro! To nesmíš! Holky se nefackujou!" zvýšil táta hlas.

"Ale ty jsi taky dal mámě facku. Byl jsem u toho. A máma je holka," protestoval jsem.

"Jindro, to je něco jinýho," řekla maminka. "Mezi tátou a mámou se nějaká ta facka snese, ale nikoho jinýho mlátit nesmíš. Rozumíš?"

Pokrčil jsem rameny.

"A koho si vlastně praštil?" zeptal se táta.

"Verunku."

"Aha."

"Jak to svoje aha myslíš?" podívala se na něj máma.

"Vždyť je cikánka. Takže škoda každé rány, která padne vedle. U nich to platí už od mala."

"No ještě před ním říkej takový věci," vyjela máma tentokrát po otcovi a spustila se další hádka, po které se táta sbalil a odešel o něčem vyjednávat do hospody. Takové dny jsem už znal. Máma pak spala sama v ložnici, otec v obýváku na gauči a já ve svém pokoji. Tyhle oddělené noci měli i jistou výhodu. Nehrozilo, že by se během nich mohli naši hádat.

Táta mi zakázal s Verunkou se bavit a hrát si s ní. "Stačí, že děda byl komunista, tak nedělej ostudu ještě ty. Jak já bych pak vypadal před chlapama v hospodě, co?" dodal. S mámou se kvůli této větě tradičně pohádal. Nešlo o Verunku, ale jedno z jeho mnoha rýpnutí do dědy. Byl jsem z jeho zákazu smutný. Vždyť jsme si od té facky s Verunkou hráli každý den. Dokonce jsme si jednou vlezli do takového malého plastového domečku, co jsme měli ve školce a tam mi dala pusu – na pusu. Do té doby jsem dostal polibek jen od rodičů. Díky Verunce a první puse s holkou, jsem se cítil dospělí, a o to víc ten zákaz bolel. Táta se ani příliš nerozpakoval s tím, aby mi vysvětlil, proč by mělo chlapům v hospodě vadit, že mám konečně kamarádku. Odvětil jenom: "Prostě se nehodí, aby ses s ní bavil! Okamžitě s tím přestaň."

Bylo mi z toho teskno. Má dětská hlavička nedokázala pobrat zažité stereotypy světa životem zkušených. Neuměl jsem se však postavit rodičovské autoritě, a když druhý den za mnou Verunka přiběhla, řekl jsem ji, že si s ní už nesmím hrát. "Táta si to nepřeje," přiznal jsem. Verča se na mě vážně podívala a řekla: "Jasný jak facka. Rodiče se musí poslouchat." A já přikývl, protože to přece bylo úplně jasný. "Ale víš, že existují výjimky?"

"Co je jímka?"

"To znamená, že jsou případy, kdy ani rodiče poslouchat nemusíš. Když dojde na takovou výjimku, tak se na tebe nesmí nikdo zlobit a hlavně, ty nemusíš nikomu říkat, že jsi neposlechl."

"Aha? A co do takových jímek patří?" zajímal jsem se

"Třeba když potkáš svou pravou lásku. Pak ani zákazy rodičů neplatí. Pravá láska je totiž nejvíc a rodiče se s ní nakonec vždy smíří... A když ne, tak je prostě šoupneš do důchoďáku… To se dělá běžně. I naši to takhle kdysi provedli s babičkou."

Přikývl jsem. Nebyl jsem si jistý, zda rozumím tomu, co říká a jak vše kolem jímek doopravdy funguje, ale věděl jsem, že Verunka je o něco starší než já, takže je zkušenější a nemá smysl se s ní přít.

"Chápeš to?" zeptala se. Asi z mého výrazu tváře bylo poznat, jak usilovně o celé situaci přemýšlím.

"Nevím," přiznal jsem.

"Prostě to znamená, že si spolu budeme hrát dál a doma nic neřekneš, jo?"

Přikývl jsem. "A dáš mi ještě pusu?"

"Ukážu ti něco lepšího," usmála se a když se nikdo nedíval zmizeli jsme spolu zase v domečku. "Koukej," vyzvala mě Verunka. Vyhrnula si modrou sukýnku s volánkama a stáhla punčocháčky i s kalhotkami. Nebyl jsem si úplně jistý, zda tahle podívaná byla lepší než pusa, ale byl jsem překvapen. Bylo to poprvé, co jsem viděl, jak moc jsou holky a kluci odlišní. Do té doby jsem si myslel, že se lišíme délkou vlasů, ale najednou jsem měl před sebou… Co jsem vlastně měl před sebou? Vypadalo to, jako takovej druhej zadek. Přišlo mi to dosti nepoužitelné a byl jsem zklamán. Měl jsem dojem, že jsou holky o něco ošizené. Mrzelo mě to za Verunku. Neměla nic, co by vystupovalo z jejího těla a za co by se mohla tahat, čím by točila, mávala, a co já vím, co ještě…

"Asi ti neusekl nikdo pindíka. Ses tak narodila, viď?" zajímal jsem se.

"Vidíš, ty nebudeš tak hloupej jak se o tobě říká. Ano, tohle mají holky."

"A tím i čůráš?"

"Ano," přikývla. Natáhla si punčocháčky zpět a nařídila mi, abych ji také ukázal, čím disponuji. Stáhnul jsem kalhoty a Verunka si mě prohlídla. "Hmm, dobrý," řekla znalecky. Zase jsem se oblékl, vyšli jsme z domečku a tam mi pošeptala, abych o našem dobrodružství nikomu neříkal. "Tohle je důkaz naší pravé lásky. Musí to zůstat našim tajemstvím, stejně jako fakt, že se kamarádíme," připomněla mi.

Díky mé kamarádce a tajné lásce jsem se konečně začal do školky těšit. Ono se ani nebylo čemu divit. Mezi mámou a tátou definitivně přestaly fungovat jakékoliv snahy o vztah, a tak útěky do jiného prostředí byli více než vítané. Doma už nikdo neřešil, s kým se bavím. Rodiče veškerou energii investovali do toho, aby se doma potkávali co nejméně. Na mé zájmy, koníčky, či přátele neměli čas vůbec. Kdykoliv došlo k tomu, že spolu naši byli chvíli v jedné místnosti, skončilo to hádkou. Vzduchem létala slova, která jsem do té doby neslyšel, občas padla nějaká ta facka. Sem tam ji dal táta mámě, občas máma tátovi. Kromě nadávek a facek také letěly vzduchem talíře po babičce. Ty po tátovi hodila máma. Ten na oplátku chytil vázu a vrhnul ji jejím směrem. Netrefili se ani jeden.

Tyhle hádky končily buď tím, že se táta sebral a odešel do hospody, nebo tichou domácností. Když se rodiče pohádali a zůstali doma oba, předháněli se v tom, kdo se mi bude více věnovat. Byl to vlastně jediný čas, který trávili se mnou. Máma si po takovýchto výměnách názorů chtěla hrát s medailemi po dědovi, jenže mě už v té době pomalinku přestávaly bavit. Byl jsem velkej kluk, kterej dostal pusu od holky a takoví frajeři si s kovovýma cetkama nehrají. Tehdy mě bavila autíčka, protože nabušený káry byly hračky pro opravdový chlapy. Máma si s nimi moc hrát neuměla. Táta naopak s nimi dokázal dělal šíleně zábavné věci, ale asi ho to unavovalo, protože vždy s nimi blbnul jen chvíli než zkonstatoval, že si půjde lehnout.

Jednou přišel táta domů hodně pozdě. Asi měl dlouhé jednání v hospodě, protože byl cítit směsicí cigaretového kouře a stokrát přepáleného oleje více než obvykle. Postavil se doprostřed chodby a zavolal na mámu. Ta vyšla z obýváku, kde se do té doby dívala na televizi, zůstala stát na druhém konci chodby a řekla: "Ty ses ale zřídil."

Pomyslel jsem si, že asi měl táta hodně práce, a proto je chudák úplně zřízenej.

"To víš že jo, ty krávo," odvětil táta. Velmi špatně artikuloval, ale rozuměl jsem mu. "Stěhuji se. Našel jsem si bydlení jinde. Dneska se tu vyspím, zítra zabalím a zmizím detinifivně."

"Tady spát rozhodně nebudeš, ty hajzle!" zakřičela máma a udělala několik kroků směrem k tátovi. Ten nejprve vypadal, že se bude chtít prát, pak ale jen mávl rukou a velmi nejistým krokem odešel z bytu. Ten večer byl závěrečnou tečkou za jejich společným soužitím.

Ve školce jsem se s rozkolem rodičů svěřil Verunce. Pravé lásce totiž musíte říct vše, to je jasné. Má kamarádka odvětila: "Nic si z toho nic nedělej, tohle se mezi dospělými zkrátka stává." Ona sama bydlela s nějakým svým strejdou, kterému říkala táto, ale pokrevně příbuzní nebyli. Navíc tento strejda měl již čtyři další děti a každé s jinou maminkou. Verunčinu odpověď jsem nechápal. Čekal jsem lítost a místo toho přišla pragmaticky chladné sdělení, které mě zrovna dvakrát neuklidnilo.

Táta se hned den, po ohlášeném stěhování, objevil u nás doma s nějakým kamarádem, který mu měl pomoct odvést věci. S mámou se chytil kvůli několika maličkostem, které chtěl sbalit. Máma mu je odmítala vydat. Křičela, že to jsou její věci. Prý je koupila ona, nebo tu zůstali po babičce s dědou. Hádali se ale méně hlasitěji než obvykle. Možná z nich spadl ten stres a trošku odezněla vzájemná nevraživost díky otcově definitivnímu pozvolnému opouštění jejich společného bydlení. Možná jen nechtěli po sobě štěkat před tátovým kamarádem.

Spor také rodiče vedli o mě. Nechtěl mě ani jeden! Naši řešili, s kým budu, jak a kam se bude můj život ubírat dále. Verunka říkala, že to tak bývá, když se rodiče rozchází, "Obvykle se hádají o děti. Někdy nakonec musí rozhodnout soudce."

"Co je soudce?" nevěděl jsem.

"Pán, který nařídí, co se má stát a kdy. Všichni jej musí poslouchat."

"Takový král?"

"V podstatě král. Ale můj pravý táta řekl, že na soudce kašle a poslouchat ho nebude. Měl platit mámě peníze a nedělal to. Tak se soudce naštval a poslal ho do vězení."

"Hmmmm." Moc moudrý jsem z jejího vysvětlení nebyl. Verunka mi přišla v ten moment o tolik starší a nedostižně zkušenější. Líbila se mi ale myšlenka, že bychom mohli jít před krále, který o všem rozhoduje. Představoval jsem si, co všechno bych mu řekl a on by pak nařídil, že musím trávit hodně času s Verunkou a že mi ji nikdo nesmí zakazovat. Verunce by mohl nakázat, aby mi ještě jednou ukázala to, co má místo pindíka a táta by si musel hrát s autíčky a neříkat, jak moc je unavený. Bohužel, nic z toho se nestalo. Před krále jsme nešli. Máma s tátou se hádali sami. O mě beze mě. Na nic se mě neptali. Kolikrát jsem seděl na křesle v obýváku, zatím co oni stáli každý na jedné straně toho samého křesla a křičeli po sobě. Rozuměl jsem tomu, proč mě nechtějí. Byl jsem malej a hloupej. Co se mnou? Napadlo mě kolikrát, zda by nebylo lepší utéct za Verunkou, ale bál jsem se toho, že s ní žijí děti jejího nového táty a že by nás tam mohlo být až příliš.

Hádky mezi rodiči naštěstí postupně odezněly a já, jedno odpoledne sebral odvahu a zeptal se maminky, s kým budu bydlet.

"Teď se mnou. Než se táta trošku zabydlí a pak si nás budeš střídat. Každý týden budeš mít jako dovolenou. Bude to super. Uvidíš."

Viděl jsem. Prázdniny to rozhodně nebyly. Naopak celé střídavé bydlení stálo za prd. Táta mi do svého nového bytu žádnou extra výbavu nepořídil, a tak jsem se jeden týden stěhoval s věcmi k němu a pak zase zpátky. Máma nadávala, že "ten dřevák" moje oblečení ani nevypere a pořádně se nestará. Táta si zase stěžoval, že "ta stará rádodajka" má mnohem více volného času než on a přesto se musí angreštovat – ano, skutečně použil slovo angreštovat - úplně stejně jako ona, což není fér.

Já se u táty dost nudil. Neměl jsem u něj co dělat, ale nechtěl jsem mu to říct, aby nebyl smutný. Bydlel v bytě, kde měl jeden malý pokoj ve kterém jsem s ním spával. Pak tam byla ještě jedna ložnice, kterou obýval jeho kamarád. Jmenoval se Aleš a měl jsem mu říkat strejdo. Na správného strejdu ale až příliš postrádal vlohy pro komunikaci s dětmi. Možná se jich bál, nevím. Se mnou v podstatě nemluvil. Bylo to, jako bych neexistoval. Když mi chtěl něco říct, tak mluvil na tátu. "Jindro, řekni tomu tvému klukovi, ať nenechává plyšáky na zemi v kuchyni. Jindro, ať ten kluk se skočí umejt, dokud teče teplá voda." A spoustu dalších poznámek určených mně, přeložené na mého otce.

Nevím, proč se tak choval. Vždyť ve výsledku mě měl docela rád. Jednou jsem třeba rozlil po celé kuchyni mléko, Aleš přišel, podíval se na polité dlaždičky a řekl: "Kluku, já bych tě samou láskou zabil." Myslím, že se z jeho strany jednalo o jednoznačné vyznání sympatií, navíc to vlastně bylo jedinkrát, kdy skutečně promluvil přímo ke mně.

U táty příliš zábavy nebylo. Strejda Aleš si se mnou hrát odmítal. Otec mě každé ráno odvedl do školky, odpoledne mě vyzvedl a obvykle jsme pak šli na jednání do hospody. Táta v ní napravil svět a po vyřešení všech globálních problémů jsme mohli odejít. Domů jsme se vraceli na večer a s návratem přicházela fáze nudy. Ne teda, že by v hospodě byla super zábava, ale doma to bylo ještě více o ničem. Táta dělal jídlo, pokud mi před tím nekoupil v hospodě třeba utopence, okoupali jsme se, chvíli koukali na černobílý televizor a pak se šlo spát. Hraček jsem tam měl minimum. Auta bych prý rozbil, a tak máma nechtěla, abych si je s sebou bral. Medaile mi zase zakázal táta, takže ani nebylo o co případně bojovat.

Když jsem byl doma – v bytě, ve kterém jsem vyrůstal – měl jsem si alespoň s čím hrát. Maminka byla většinu času se mnou, ale nic se ji nechtělo. Byla bez nálady. Častokrát jsem od ní slyšel, jak ji svět nebaví a nic nemá smysl. Do práce chodívala méně než dříve. Chodila jen čas od času a zásadně na noc. Když jsem se ji ptal, co vlastně dělá, odvětila, že tančí. Jednou jsem vyjádřil zájem její vystoupení vidět, ale ihned to zamítla: "Nepřichází v úvahu. Už ani mě samotnou nebaví se na sebe dívat."

Vždy když byla přes noc pryč, hlídala mě jedna starší sousedka. Došla k nám, dohlédla na to, abych se převléknul a vyčistil si zuby a pak mě uložila. Následně odešla do obýváku, kde si chvíli četla, nebo štrikovala dokud neusnula na gauči. Občas se stávalo, že jsem se o víkendu probudil a sousedka byla pryč a doma byla máma. Sem tam se s ní vrátil i nějaký strýc, který se ale příliš dlouho nezdržel.

O víkendech byla školka zavřená, a tak jsem do ní nemohl chodit. Máma se po tátově odchodu chvíli snažila o volných dnech pro nás vymýšlet program. Protože se naši rozešli před Vánoci, byl venku sníh a tak jsme chodili sáňkovat a poprvé jsme spolu postavili sněhuláka. Bylo to super! Směl jsem mu udělat nos z mrkve a na hlavu dát starý otlučený hrnec. Jenže postupem času maminka zcela ztratila zájem o naše společné chvíle a já jsem víkendy trávil sám ve svém pokoji s hračkami a vlastní fantazií.

S tátou ty víkendy byly ještě komplikovanější. Výroba u něj ve firmě zaostávala za plánem a tak všichni nastoupili na "dobrovolné" pracovní soboty. Táta hodně často o tom, jak nesnáší pracovní víkendy, mluvil při jednáních v hospodě. Říkal: "Toho, kdo je vymyslel by měli pověsit minimálně za koule do průvanu. Nebo lépe – rovnou za krk. Vyřešilo by se tím spoustu problémů. Obzvláště, kdyby visel hned vedle něj ten, co vymyslel debilní plány, které musíme plnit jak kokoti."

Asi nebylo snadné ty dva pány najít a ztlouct pro ně šibenici, protože to nikdy skutečně neudělal. Místo toho musel mašírovat každý víkend do haly. Chodíval jsem tam s ním. Nejdřív jsem si myslel, že tam bude stejná nuda, jako u něj doma a vše tomu i nasvědčovalo. Stál jsem sám v rohu místnosti a koukal, kterak dvacet chlapů něco kutí, soustruží, stlouká, zbíjí a rozbíjí a já vůbec nevěděl, co se tam vlastně děje. Bylo tam strašně hlučno a poměrně teplo, což mi bránilo v klidu si utéct do světa fantazie tak, jak jsem to dělával dříve ve školce.

Když jsem ale byl na třetí pracovní sobotě, došlo k nečekané události. Přišel ke mně jeden pán, co s tátou pracoval na hale a řekl mi: "Ahoj, ty budeš ten Jindřich junior, viď?"

Přikývl jsem.

"Táta o tobě často mluví."

Přikývl jsem.

"Řekl ti už táta někdy, jak moc tě má rád?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Vidíš. My chlapi jsme strašní troubové. Neumíme dávat city najevo a když nám dojde, že jsme měli něco říct, nebo udělat, tak už je vždycky pozdě. Rozumíš, co tím myslím?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Líbí se mi, jak dokážeš být upřímný. Víš, já občas sám nevím, co myslím, tím, co říkám. Ale chtěl jsem, abys věděl, že tě táta má moc rád. Možná to neumí říct, ale je na tebe hrozně pyšný. Vypráví nám o tom, jak ve školce kreslíš… Prý ti to náramně jde a paní učitelky si tě nemohou vynachválit. A nejen za malování, ale také hezky spíš a tak."

"My říkáme soudružky učitelky," odpověděl jsem.

"No jo, soudružky. Málem bych zapomněl," vzdychl ten pán a vytáhl z kapsy malý čokoládový bonbon. "Mám ho od kamaráda z Polska," vysvětlil a podal mi jej. Já jsem poděkoval, protože maminka říkala, že poděkovat se má za vše, co člověk dostane, včetně životní lekce. Vybalil jsem bonbon ze sáčku. Bylo to v podstatě takové želé polité čokoládou. "Chutná ti?" zeptal se tátův kolega a já přikývl. "Tak pojď se mnou." Prošli jsme kolem otcova stolu. Zamával jsem mu a on zamávání opětoval. Pán mě vyvedl z výrobní haly, prošel se mnou přes hrozně dlouhou tmavou chodbu a vstoupil do podobné místnosti, v jaké pracoval táta. Byla jen o něco málo menší a nebyly v ní žádné stroje. Všude jen krabice, prach a otlučené kovové stoly.

"Umíš počítat?" zeptal se pán.

Zavrtěl jsem hlavou. "Nevadí," usmál se a vytáhl prázdný papír, na který udělal několik čárek. "V téhle místnosti jsou schované další bonbony. Je jich tu tolik, jako je čárek na papíře. Vždy, když najdeš bonbon, přijď sem a jednu čárku škrtni. Až je vyškrtáš, budeš vědět, že máš všechny sladkosti a jsi králem hledačů. Já nebo táta sem pro tebe za chvíli přijdeme, tak je do té doby najdi všechny, jo?"

Přikývl jsem, Než odešel, zeptal jsem se ho, kde vlastně jsme. "Tohle je stará výrobní hala," odpověděl. "Teď se nepoužívá, protože není výrobní materiál. To víš, socialismus. Budujeme ho v sobotu a přitom nemáme dostatek materiálu na pět pracovních dní." Nerozuměl jsem, co tím chce říct, a proto jsem se raději pustil do hledání.

Nakonec pro mě přišel táta i s tím pánem dříve, než jsem všechny bonbony našel. Pomohli mi najít zbytek a pak mi táta povídá. "Koukám, že už ses seznámil s naším kolegou. To je pan doktor Pavelka."

"Prosím tě. Jsem jenom Petr, jo?" zasmál se jeho kolega a podal mi ruku. "Můžeš mi říkat strejdo, jestli chceš." Mě bylo hned jasné, že to bude od táty nějaký chyták, protože doktoři mají bílé pláště a pracují v nemocnicích, zatím co tenhle strejda měl na sobě úplně stejné montérky jako všichni ostatní zaměstnanci ve výrobní hale.

"Pane doktore, vy mi ho takhle rozmazlíte," řekl táta.

"Ty mi sakra taky tykej, jsem Petr," zahučel ten neobvyklý zdravotník.

A tak jsem poznal strejdu Petra. Člověka, který v mém životě sehrál několikrát velmi podstatnou roli. Pamatuji si jedno odpoledne, kdy měl táta v hospodě jednání právě s Petrem. Seděli u stolu sami a mluvili tišeji než obvykle. Já jsem byl ještě škvrně, vždyť jsem neměl ani pět let, ale pochopil jsem, že Petr je starší než táta. Vystudoval práva, což je něco díky čemu člověk může dělat například krále, o kterém mluvila Verunka. Jenže strejda asi někoho naštval. Možná jiného krále, to jsem nedokázal určitě přesně, protože s otcem mluvil i o indiánech, co všechno podělali – nějaký kmen Komančů, či co. Mé dětské hlavě přišly všechny jejich řeči dosti popletené. Bylo pro mě těžké pochopit linii slov a myšlenek, které tenkrát u piva zaznívaly. I tak jsem si z toho odnesl dojem, že strejda Petr je hrozně fajn chlap, který však dělá něco, co dělat nechce, protože to, co by dělat chtěl, mu někdo zakázal.

A ten den mi to došlo! Byl už večer, já ležel v posteli vedle táty, který usínal, zatím co já, zcela výjimečně ne a ne zabrat. Hlavou se mi honilo spoustu postřehů z posledních dní. Přemýšlel jsem o tom, že máma je doma a vzdychá, jak ji nic nebaví a neví co se sebou. Táta sice v hospodě pokaždé vyřešil všechny problémy světa, jenže ten svět ho neslyšel, a tak je řešil pořád dokola, aniž by z toho všeho byl nějaký kloudný závěr. A strejda Petr? Byl sice fajn chlap a měl dobré bonbony, jenomže nemohl dělat to, co dělat chtěl. Když se mi to v hlavě konečně všechno srovnalo, zašeptal jsem: "Tati?"

"Hmmm."

"Můžu se zeptat na něco?"

"Hmmm."

"Jsou všichni dospělí nešťastní?"

"Asi jo."

"Tak proč někdo vyroste, když je pak vždycky smutnej."

"To je trest za to, jak jsme se v dětství měli dobře a zbytečně moc se radovali."

Tehdy jsem se rozhodl, že se už nikdy nebudu radovat a nebudu se mít dobře, aby mi vydržel kousek toho štěstí i do dospělého věku. Jenže znáte to: člověk míní…

Jak jsem si jel začutat reprezentací

Rok 1987 se zapsal do dějin návštěvou Gorbačova v ČSSR, prvním motocyklovým závodem na brněnském Masarykově okruhu a narozením populárního autora knih – Marka Cabáka. Toho roku Škoda představila svůj nový model – Favorit, a Gustav Husák rezignoval na funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Ptáte se, jak to všechno vím? Četl jsem to. Každopádně žádná z těchto událostí se mě nedotýkala. Zůstával jsem ve svém světě autíček a čas od času jsem navzdory pozvolnému stárnutí ještě utekl k mincím a metálům. I nadále jsem se co víkend stěhoval mezi rodiči a každý nový den jsem se těšil do školky na Verunku.

Moje maminka má od jakživa pár pořekadel, které ráda opakuje a kterým bezmezně věří. Jedno z nich je, že nic netrvá věčně. Nebo alespoň ne to, co je dobré. O jeho pravdivosti jsem se přesvědčil už v útlém věku. Bylo to během léta. Seděl jsem ve školce u stolečku a dodělával výkres. Malovali jsme domeček na přeložený papír. Dovnitř domečku jsme měli za úkol vkreslit členy naší domácnosti. Všechny děti už měli svůj výtvor hotový, zatím co já seděl u stolku a lámal si hlavu s tím, jak správně obrázek dokončit. Soudružce učitelce mé zdržení přišlo zvláštní, a tak si ke mně přisedla. "Co se děje Jindro?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Byla to taková má universální odpověď, když jsem si nebyl jistý, co vlastně říct.

"Ten domeček máš moc pěkný," řekla. "Na to že máš čtyři a půl roku, kreslíš možná nejlépe z celé školky."

Opět jsem udělal své neurčité gesto a pak jsem otevřel papírový domov a v něm bylo bílo. Ostatní děti tam měli okénka a v okénkách rozkreslené členy rodiny. Mě ale přišlo divné dělat okna a do nich někoho kreslit. Lidé uvnitř domů a bytů přece nestojí v oknech. Lidé, když jsou doma, sedí na pohovce, v křesle, nebo něco dělají, ale určitě nejsou namačkání v prázdných výkleních. Chtěl jsem proto namalovat postavy dovnitř domečku společně, jak sedí třeba na gauči, jenže jsem nevěděl koho.

"Ty nevíš, jak namalovat maminku?" zeptala se soudružka.

"Já nevím, jestli namalovat maminku."

"Cože?" nechápala soudružka.

"Já bydlím chvíli s mámou, chvíli s tátou."

"Namaluj tedy vysněné bydlení," řekla mi učitelka, a protože viděla můj obličej, který neoplýval pochopením, zeptala se ještě: "Rozumíš?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Nakresli, koho by sis v tom domečku přál mít."

Přikývl jsem a dal jsem se do toho. V mém domečku, když se otevřel, na gauči seděla maminka, tatínek, Verunka a strejda Petr. Strejdu Petra jsem si oblíbil. Každou sobotu, když jsem postával u táty v dílně se mi snažil něco donést, nebo si se mnou alespoň chvíli povídat, aby mě zabavil. A když s ním táta čas od času měl jednání v hospodě, tak mi tam pokaždé něco koupil, což bylo moc fajn.

Obrázek jsem tenkrát odevzdal soudružce jako poslední ze všech dětí. Zeptala se mě, kdo na něm je a já jí vyjmenoval všechny postavy. Nad každou z nich učitelka dopsala jméno, které jsem ji řekl, a nakonec mě pochválila, že mě jako jediného napadlo posadit vyobrazené postavy na pohovku. Nevím ale, jak moc to myslela vážně, když řekla "dobrá práce", protože jsem byl jediný, čí obrázek se neobjevil na třídní nástěnce. Domečky v jejichž nitru se skrývali rodinní příslušníci v ne zrovna povedených okýnkách tam byly. Všichni rodiče se v šatně rozplývali nad nepodobnými vyobrazeními sebe samých, babiček a sourozenců, zatím co můj obrázek zůstal někde v šuplíku.

Nevystavený obrázek mě netrápil. Mnohem více mě zasáhlo, když jsem se po dokreslení výkresu vrátil do herničky a nemohl jsem tam najít Verunku. Chtěl jsem ji říct, že jsem ji nakreslil do svého obrázku, protože je má pravá láska a jednou s ní budu bydlet, ale nikde jsem ji neviděl. Nakonec jsem ji objevil v malém plastovém přístřešku, který jsem považoval za naše tajné útočiště. Verunka v něm byla s jedním klukem ze třídy a když jsem dovnitř nahlédl, uviděl jsem ji se staženými kalhotkami, jak mu zrovna ukazuje, co má pod sukýnkou. Hrozně mě to naštvalo. Říkala přeci, že jsme pravá láska a v domečku sundané kalhoty měly být toho důkazem. Utekl jsem do svého rohu, kde jsem dříve sedával a začal plakat. Po chvíli za mnou přišla soudružka učitelka a zeptala se mě, co se stalo. Zavrtěl jsem hlavou. "Tebe asi tolik vzal ten obrázek, viď? Pojď bude oběd a pak půjdeme spinkat."

Šel jsem.

Najedl se.

Nechal se uložit do postele a usnul.

Po spánku za mnou přišla Verunka. "Proč jako břečels?" zeptala se.

"Protože tohle si ukazuje jen pravá láska... Říkalas to!" obvinil jsem ji a začal znovu trošku natahovat.

"Nebuď hlupák. Já se jen chtěla podívat, jak to vypadá u někoho jinýho, abych věděla, jestli je moje pravá láska nejhezčí i tam dole."

"Já nejsem nejhezčí. A navíc jsem hloupej," odpověděl jsem.

"Si nejhezčí. A možná si hloupej, ale to přece u pravé lásky nehraje roli. Můžeme klidně být hloupí spolu."

"Jsem nejhezčí i tam dole?"

"To víš, že jo," řekla Verunka a objala mě. Na chvíli jsem se zase cítil lépe. "Všechno bude zase v pořádku," dodala a já tomu na moment uvěřil.

Nebylo! Verunka na konci léta odešla ze školky. Byla straší než já a navíc měla nějaký odklad nebo co a ten ji skončil, takže se nedalo nic dělat - nastoupila na povinnou školní docházku. Ptal jsem se mámy, i táty, kdy taky půjdu do školy, ale oba řekli, že mám ještě hodně času. Byl jsem z toho smutný. Odešla má pravá láska a já zůstal ve školce zase sám. Znovu jsem se tak vrátil do svého rohu a přestavoval si, jaké by asi bylo, kdyby tam Verunka byla se mnou. Bylo by to určitě veselejší.

Pracovní soboty u táty v průběhu roku značně prořídly, přesto ale čas od času musel první víkendový den do práce a já samozřejmě s ním. Jednou mi přinesl strejda Petr balon – kopačák, aby mi čekání lépe utíkalo. Hodil mi jej a já ho instinktivně chytil. "Venku je ještě hezky," řekl strejda. "Za halou je oplocenej prostor, běž si tam hrát, ale dávej pozor, ať ti balon nevyletí do silnice a kdyby náhodou jo… Ehm… Kdyby ti náhodou vyletěl do silnice, tak přijď pro mě na halu, jo?"

Přikývl jsem a šel ven. Chvíli jsem si jen tak házel. Pak jsem si začal kopat o zeď jedné tovární haly. Bavilo mě to. Čas mi utíkal poměrně rychle a já si kopal, kopal a kopal. Ani jsem si nevšiml, že přišel strejda s tátou a že se na mě dívají. Vůbec nevím, jak dlouho tam stály. Byl jsem zcela pohlcen hrou. "Hele, ten tvůj mladej by mohl být nohama docela šikovnej," řekl Petr.

"Hmmm," odvětil táta.

"Nechceš ho dát na fotbal?"

"Ani nápad."

"Proč?" nechápal strejda.

"Vždyť už teď má milion zájmů a jak já mám všechny stíhat."

"Jmenuj, prosím, dva jeho zájmy… A neříkej školku a stání v hale bokem od všeho dění… To rozhodně nejsou tradiční dětské zájmy."

"Hmmm," zamyslel se táta. "Já ti nevím."

Odpoledne Petrův nápad probrali u piva. Táta nakonec souhlasil s tím, aby mě strejda vzal na trénink přípravky, kde se angažuje nějaký jeho známý. "Kouknou tam na něj a pokud uznají, že mu to jde, mohl by začít docházet pravidelně," říkal strejda. Táta sice souhlasil, ale souběžně s tím namítal, že to vlastně není na jeho rozhodnutí, zda budu moci chodit na fotbal. "Já bych se určitě nějak zařídil, abych mohl jezdit s Jindrou na tréninky," mudroval. "Jenže do toho taky má co mluvit moje bývalá. Ta ho nikam vodit nebude. To mi věř. Ta je líná, až se ani při sexu nepohne."

"Nemluv takhle před mladým," napomenul ho strejda. "A nepřemýšlej o tom, kdo se u čeho hýbe. Hele, pokud se bojíš své bývalé, já s ní klidně promluvím. Pro Jindru je sport příležitost dostat řád a pravidelnost. Sport by mu mohl pomoci i v sociální rovině. Zkusil bych jí to vysvětlit."

Táta se dle očekávání nafoukl a hned spustil: "Proč bych se jako bál své staré? Co zrovna ona si má, co vybarovat a vymýšlet. Stejně nemá nic pořádnýho na práci. Nemá právo mrčet, že se ji s klukem na tréninky nechce. Jasně! Zajdu za ní a řeknu, že takhle to teď bude a tak to prostě bude! U nás doma jsem kalhoty nosil vždycky já a pokud jsme se teď spolu – jako dva rozumní chlapi – domluvili, že na fotbal Jindra chodit bude, tak tam chodit bude… Teda pokud toho kluka budou někde chtít. On je trošku po mě… Blbej, víš?"

"On není blbej," řekl strejda. "Je svůj, stejně jako ty. Trošku ho podpoř a věř, - jednou si určitě najde svou cestu ke štěstí." Pak se Petr obrátil na mě: "Jindro, schválně, co tě baví? Co děláš rád."

Pokrčil jsem rameny.

"Ale no tak. Něco, co třeba děláš ve školce. Nějaký tvůj koníček, na kterém bychom mohli stavět a vymyslet ti nějakou krásnou práci v budoucnu."

"Já nemám koníčka. Jednou jsem říkal mámě, že bych ho chtěl, ale prý to stojí moc peněz."

"Já myslel, co tě baví dělat. Maluješ třeba rád?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Co děláš ve školce nejraději?"

"Sedím v rohu místnosti… Sám."

Táta se zasmál. "Na tom se dá stavět, mohl by dělat třeba… Samotného sedače v rohu místnosti. Podle mě to je povolání budoucnosti."

"Nech toho a trošku ho podpoř. Jednou ten kluk bude skvělej a slavnej. Třeba se prosadí právě fotbalem, co ty víš?"

"Hmmm. Víš co, Jindro?" řekl táta a upřel na mě svůj pohled. "Já ti věřím. Jednou z tebe bude skvělej sedač v rohu místnosti."

Petr si vzdychnul a změnil téma.

Máma tátův návrh, abych zkusil hrát fotbal, ocenila. Své nadšení vyjádřila slovy: "Tobě nestačí, že je blbej? Ještě si u fotbalu zláme hnáty a bude i gramlavej… Fakt skvělej nápad." Táta na to odvětil: "Když se podívám zpětně na máš vztah, tak se divím, že jsem ti nějakou tu hnátu nezlomil v minulosti já," a bylo domluveno. Maminka nakonec povolila, abych zkusil své štěstí v přípravce, ale měla jeden požadavek. Chtěla se na nábor podívat také. Táta totiž přiznal, že se mnou vůbec nemá v plánu na první trénink vyrazit. Nechal to, jako pak mnoho dalších věcí v mém i svém životě, na strejdovi Petrovi, což se mamince nelíbilo. Nechtěla, aby se mnou na trénink jel cizí chlap, kterého nikdy neviděla. Já mamince zkoušel vysvětlit, že Petr je fajn a já ho znám, tudíž se nemusí bát, ale moje slovo jí nestačilo

Jak se ujednalo, tak i bylo. Na trénink jsem jel tramvají s mámou a Petrem. "Ten trenér umí skvěle pracovat s dětma. A navíc fakt rozumí fotbalu, byl i v reprezentaci," říkal strejda trošku pro mě a trošku, aby uklidnil maminku. Netušil jsem, co znamená reprezentace, ale bylo mi jasné, že musí jít o něco opravdu dobrého, když jí i strejda chválí. Má fantazie se rozjela naplno. Viděl jsem reprezentaci, jako nějakou speciální tramvaj, která byla mnohem lepší, než ta přeplněná rozkodrcaná, kterou jsme právě jeli my. Být v takové tramvaji, to určitě muselo být něco.

Na tréninku jsem běhal, skákal, kopal do balonu, podle toho, jak mi pár strejdů, kterým se říkalo trenéři, nakazovali. Dělal jsem, co se po mě chtělo a pamatuji si, že mě to bavilo. Být v pohybu bylo mnohem lepší, než ve školce kreslit obrázky. Soudružky mě sice za malůvky chválily, zatím co tady se s tím nikdo moc nemazal a jen přicházel úkol za úkolem bez nějaké pozitivní odezvy, ale mě to nevadilo. Když trénink skončil, sundal jsem si kopačky které mi na ten den vypůjčil strejda od nějakého kamaráda. Zapůjčené boty vypadaly na pohled docela obstojně, ale strašně smrděly. Už když jsem si je nazouval, tak jsem měl pocit, že padnu. "Ten jeho známý je asi vůbec nečistil," myslel jsem si. Když jsem je ale po tréninku sundal, byl ten puch ještě mnohem horší. Musel jsem se během všeho běhání a kopání strašně zpotit. V šantě po tréninku jsme se všichni převlékli a většina dětí se osprchovala. Já ne! Trošku jsem styděl být nahý mezi klukama, které vůbec neznám. Vzal jsem na sebe čisté a suché oblečení a došel zpátky na hřiště, kde stál s Petrem a mámou jeden z trenérů.

"Hele u dětí se v tomhle věku těžko rozpoznává nějaký talent. Ale na vašem malým je vidět, že ho fotbal baví a že je pohybově šikovnej. Já bych byl určitě za, abyste ho k nám dali. Skončit přece může kdykoliv," říkal zrovna mému doprovodu.

"Ale co výbava?" ptala se máma.

"Ty kopačky si zatím může nechat," řekl strejda.

"Já nevím. Co když se mu něco stane?"

"Stát se mu může něco i ve školce," argumentoval trenér.

"Víte," vložil se do toho znovu strejda s pohledem upřeným na mámu. "Já Vám do toho nemám co mluvit, ale podle mě by Jindrovi strašně pomohlo, kdyby měl nějaká pravidla a řád. Fotbal mu dá možnost pohybu na čerstvém vzduchu, ale také jej naučí disciplíně a dodržování základních návyků a to on strašně potřebuje."

"Chcete říct, že my mu pravidla nedáváme?"

"Určitě ano. Jen to nemáte jednoduché a on také ne. Střídáte si ho po týdnu, takže má pokaždé jiná pravidla, Jindřich starší chodí do práce občas i o sobotách a mladýmu se tím mění harmonogram co sedm dní. Takhle dostane nějaký pevný bod do života, což mu určitě prospěje.

"Jindro, chceš sem zase někdy zajít? Že by sis začutat pravidelněji?" zeptala se máma a já přikývl. "No tak jo," hlesla maminka a pohladila mě po hlavě. Pak zvedla ruku a čichla si k ní. "Jindro ty strašně smrdíš."

"Ty ses neosprchoval, že?" zeptal se trenér a já přikývl. "Tak zpátky do šatny!"

Fotbal mě bavil. Běhal jsem, kopal a dělal vše, co se dělat mělo. Navíc tam se mnou chodil i jeden kluk ze školky. Jmenoval se Vláďa a byl docela fajn. Dřív jsme se nikdy nebavili, ale tím, jak jsme chodili na stejné tréninky, začal se mnou více komunikovat. Ve školce mě vzal mezi své kamarády a najednou jsem nebyl ten divnej, co nemluví a sedí pořád jen bokem. Byl jsem ten, co nemluví, ale hraje s Vláďou ve Slávii. Teda hraje. Spíš jsme trénovali, zápasů jsme moc neměli. Když už jsme ale něco hráli, tak vždy v utkání padalo hrozně moc gólů. Trenér nám na konci řekl, že jsme vyhráli třeba 31:18. Já nevěděl, kolik to je, ale pochopil jsem, že vyhrát je dobře, takže když trenér řekl: "Kluci, zvítězili jste," byl jsem spokojený. Máma, nebo táta, podle toho, kdo na zápas došel, mě většinou poplácali po ramenou a sdělili kolik jsem dal já osobně gólů – běžně i více než deset za zápas – a já si pomyslel, že to asi bylo hodně a představoval si, jak bych jednou mohl za góly dostat odměnou nějaké podobný metály, jako měl děda.

Díky fotbalu a Vláďovi jsem byl ve školce najednou členem party. Hráli jsme si v herně různé hry, ale nejčastěji jsme si kopali s míčem, protože skoro všichni kluci chtěli být fotbalisti. Zatím co já znal fotbal jen z tréninků, ostatní chodili i na zápasy dospělých hráčů, nebo sledovali výsledky v novinách a televizi. Zpaměti znali jména fotbalistů a předháněli se, kdo bude Kubík, kdo Knoflíček, Hašek, Daněk nebo Bílek a jen mě to bylo jedno. Já byl prostě Jindra Tuška.

Čím více jsem s klukama trávil čas, tím lépe jsem se s mezi nimi cítil. Začali jsme si navzájem říkat různá tajemství a svěřovat se s tím, co je trápí, nebo co si přejí. Věděl jsem, komu se doma hádají rodiče, že Vláďa by raději než fotbal chodil na tanec, jako jeho sestra, ale táta mu to zakázal. Kluci si říkali, komu se líbí copatá Maruška, co chodila s námi do školky. Nebýt zaláskovaný do Verunky, asi by se mi Maruška líbila také, protože se na všechny pěkně usmívala.

Jednou se mě Vláďa zeptal, proč vlastně s nimi nemluvím. Všichni si svěřují veškerá tajemství, tak proč já stále mlčím. Pokrčil jsem rameny. "Ty nám nevěříš, když se s ničím nesvěřuješ?" zeptal se.

"Samozřejmě věřím," odpověděl jsem a rychle jsem se snažil vzpomenou na nějaké tajemství, o které bych se mohl také podělit. Chtěl jsem, aby kluci viděli, že mají mou důvěru. Nakonec jsem se jim povyprávěl, jak jsem byl s Verunkou párkrát v našem plastovém domečku a popsal jsem, co jsme tam dělali. Přílišné pozdvižení má informace nevzbudila. Ti, kteří byli ve školce už druhým rokem stejně jako já řekli, že v tom domečku byli s Verunkou také a i oni viděli, co já.

Byl jsem z toho smutný. Přiznal jsem svou lítost. "Vždyť Verunka říkala, že jsem její pravá láska," dodal jsem sklesle. Odvětili, že takové vyznání prý nikdo z nich neslyšel. Trošku mě tím uklidnili. Možná viděli to, co já, ale nikdy neslyšeli doznání pravé lásky… Pravá láska totiž vždy může být jen jedna.

Začátek druhého roku ve školce příliš nevyšel, ale závěr toho kalendářního byl poměrně fajn. Měl jsem najednou kolem sebe kamarády, kteří mě ani příliš nenutili, abych s nimi mluvil. Stačilo si kopat do míče. Měl jsem tréninky, které mě bavili a vůbec poprvé jsem se dočkal narozeninové oslavy. Nebo vlastně hned dvou. Rodiče se mnou narozeniny nikdy dříve neslavili, protože jsem přišel na svět o Vánocích a tak prý stačilo, když jsem našel nějaký ten dárek pod stromečkem. Jenže ten rok v prosinci řekl Petr tátovi, že by mi měl udělat oslavu, zvláště, když slavím půlkulatiny. Táta z toho moc radost neměl, ale nakonec uspořádal u sebe doma malou oslavu pár dnů před Vánoci. Byl na ní on, jeho spolubydlící – s dětmi nemluvící Aleš – a samozřejmě strejda Petr. Dostal jsem igráčky různých povolání. Měl jsem z nich radost, protože to vlastně byly první hračky, které jsem trvale mohl mít u táty na bytě a které jsem si nemusel stěhovat od mámy a zpátky.

Maminka, když slyšela, že mi táta uspořádá oslavu narozenin, tak se nejdřív rozčilovala a nakonec se rozhodla taky mi jednu udělat… A samozřejmě větší a lepší. Tátova oslava byla před Vánoci, s mámou po Vánocích. Na oslavě, co mi připravila bylo několik tet, které jsem nikdy před tím neviděl. Všechny neznámé ženy mě objímaly a mačkaly a na něco se vyptávaly. Musím říct, že osobně jsem tuhle oslavu za lepší nepovažoval, protože nemám rád, když se na mě mluví. Mámě jsem to neřekl, mohla by být smutná a já ji nerad dělal zklamanou. Na téhle oslavě jsem dostal nové oblečení, a hlavně malý metál na kterém bylo napsáno NEJLEPŠÍ FOTBALISTA. Když jsem ho rozbalil, rozplakal jsem se štěstím. Měl jsem své první vlastní vyznamenání. Okamžitě se stalo tím nejdůležitějším oceněním v mé sbírce a všichni plyšáci od té doby bojovali už jen o něj.

Vánoce jsem ten rok slavil také dvakrát. Dárek jsem sice dostal jen jeden, ale úžasný. Máma s tátou se mi složili na nové kopačky. Měl jsem z nich obrovskou radost. Myslel jsem si, že už nemůžu být šťastnější. Když jsem usínal večer po narozeninové oslavě u maminky doma, měl jsem metál položený u postele, kopačky ve sportovní tašce a přesně v ten okamžik mi došlo, že jsem ale porušil své předsevzetí ze začátku roku. Tehdy jsem si rozhodl už nikdy nebýt šťastný. Nedodržel jsem to! Došlo mi, že si vyčerpávám své štěstí, co jsem si chtěl schovat do dospělosti. Nedalo se nic dělat. Bylo mi předurčeno, stejně jako tátovi, mámě, i strejdovi Petrovi, být také smutný a životem zklamaný až vyrostu. 

Proč chlapi brečí?

Intermezzo II

Vláďa si otírá ústa. Zůstala mu na nich pěna od piva. "Nedáme něco k jídlu? Mám docela hlad."

"Skvělý nápad," přitaká Petr. "Ať ten alkohol v žaludku naředíme. Zítra nesmíme být jako mátohy," dodá a mává směrem k číšníkovi, aby jej požádal o jídelní lístky.

"Víš," vloží se do debaty táta s pohledem upřeným na mého někdejšího spoluhráče. "Byly časy, kdy by mě nenapadlo, že s tebou budu v něčem souhlasit. Kdysi jsem tě strašně nenáviděl, ale teď musím přiznat – také bych něco zakousnul."

"Já Vaší zlobě rozumím a omlouvám se," sklání Vláďa hlavu.

"Prosím tě, proč by ses omlouval zrovna jemu?" diví se Petr.

"Víš, o kolik peněz mě připravil," zvyšuje hlas táta.

"Tebe o nic. A nechte toho," ozvu se. Nemám rád hádky a už vůbec nechci, aby mi tu vedli spor dnes večer. Má to být oslava něčeho velkého. Něčeho, co už zítra propukne a nechci, aby si někdo právě teď vyřizoval staré křivdy.

"Jedno Vám ale řeknu," nadechne se Vláďa. "Já se vlastně divím, že mě ještě někdo nezabil. Vždyť jsem takové chodící neštěstí. Já vytvářím jen problémy, zmatky a trapasy. Neuvěříte, co se mi třeba stalo minulý týden. S přítelkyní jsme si před pár lety koupili psa. Měli jsme ho mít jako takový trénink na miminko. A zjevně jsme již potrénovali dostatečně, protože mi oznámila, že by chtěla dítě. Nebyl jsem proti. Vždyť kdo by se bránil, když výroba je tak příjemná věc? Začali jsme tedy pracovat na přírůstku do rodiny."

"Gratuluji," říkám překvapeně. Nikdy mně nepřišlo, že by měl Vláďa ambice pořizovat si děti.

"Děkuji, ale… Kámo… Je otázka, jestli ještě nějaké snažení bude. Minulý čtvrtek na nás zvonil soused. Otevřu dveře a on tam stojí s našim psem. Prý jestli jej náhodou nepostrádáme. Nebudu Vám lhát – nepostrádali jsme ho. Ta naše malá černá kulička se musela protáhnout dveřmi, když jsem se vrátil z tréninku a ani já, ani moje mladá jsme si toho skoro dvě hodiny nevšimli. Přítelkyně z toho byla úplně špatná. Rozbrečela se. Hořekovala, že jsme strašní, když nám chybí pes několik hodin a my o tom vůbec nevíme. Chtěl jsem ji uklidnit, tak říkám, ať nebulí, vždyť zase nejsme tak zlí a kdyby se nám náhodou někdy ztratilo dítě, tak to určitě zjistíme dříve než po dvou hodinách. Hodila po mě pohledem, který umí zabíjet a můžeš kámo hádat, co řekla. Prý s takovým idiotem už nikdy žádné dítě mít nebude."

"To se uklidní," reaguje táta. "Ony ženský často a rády straší, ale pro dítě by udělali cokoliv… Dokonce se i k sexu obětují. Ale říkám ti, dej si bacha. Je to past! Jakmile otěhotní, tak zjistí, že už tě nepotřebuje a máš po ptákách… Nebo spíš po vagínách."

"Tati," vzdychnu.

"No co je. Tebe jsem si taky upletl na jeden pokus."

"Tati!"

"Dobře, dobře. Ale tady to období, kdy se pracuje na miminku, je vlastně strašně super. Holka se snaží, protože chce, abys byl v pohodě. Večer tě potřebuje v pozitivní náladě a dostatečné formě, takže ti chystá teplý večeře a ty si pěkně čvachtáš. Večer se k tobě přitulí, a to pak zase čvachtá ona."

"TATI!"

"Jo, já vím. Prostě jsem jen chtěl uklidnit tady tvého kamaráda, aby věděl, že všechno dobře dopadne."

"Jo… Ono se to určitě srovná," kývá hlavou Vláďa. "Ale, kámo, já mám občas pocit, že pořád přitahuji problémy, trapasy a ostudy."

"Občas se nějaký ten přešlap nevyhne nikomu z nás," uklidňuje ho Petr.

"Strejdo, zrovna u tebe nevěřím, že si někdy udělal ostudu, hloupost, nebo trapas," reaguji.

"Ale taky… Víte, co se mi jednou stalo? Byla neděle a já byl doma. Už se stmívalo, když jsem si vzpomněl, že jsem ještě chtěl prostudovat materiály k jednomu případu. Koukám do tašky, do šuplíků, ale podklady nikde. Nechal jsem je v kanceláři! Tak se rychle obleču, vyběhnu před dům, autem se mi nechtělo, navíc tramvají to bývalo kolikrát i rychlejší. Naskočím na první spoj, dojedu ke kanceláři, chystám se odemknout a v tom mi došlo, co se stalo. Já u sebe neměl klíče. Ani od kanceláře, ani od bytu. Chvíli jsem civěl na zamčené dveře a čekal, zda nepříjde zázrak a sami se neotevřou. Nestal a já si uvědomil, že náhradní klíč od bytu mám za těmi zamčenými dveřmi před sebou. Věděl jsem, že ráno přijde kolega a odemkne, ale v ten okamžik nebyl způsob, jak se dostat dovnitř. Neměl jsem u sebe mobil, abych někoho zavolal, neměl jsem drobné, abych šel do telefonní budky. Navíc jsem nevěděl, kde bych v neděli večer sehnal zámečníka, který by mi otevřel kancelář, nebo byt. Rozhodl jsem se proto tu jednu noc někde přečkat a ráno si dojít pro náhradní klíče do pracovny. Vyšel jsem ven a jen tak jsem bloudil Prahou. Postupně však dostal můj plán trhliny. Začala mi být zima, a to se ještě ani z daleka neblížila půlnoc. A co se mi postavilo v tu chvíli do cesty? Nějaký non-stop fast food, který měl na okně vylepeno, že hledá brigádníka. ´OBZVLÁŠTĚ NA NOČNÍ SMĚNY´. Když je člověk zoufalý, tak ho napadne, kde jaká kravina… Vešel jsem dovnitř a zeptal se, jestli mi nedají práci. ´Já můžu nastoupit klidně hned,´ ujišťoval jsem je. Chvíli na mě překvapeně koukali a pak kývli. Prošel jsem asi patnácti minutovým školením, od uhrovitého mladíka a už jsem měl svou vlastní kasu, firemní mundúr a obří friťák s hranolky."

"A tos tam jako trávil celou noc?" ptám se.

"Ano. Až do rána, kdy jsem jim oznámil, že už vícekrát nepřijdu, dojel do kanceláře, vzal si ten zpropadený spis, klíče od bytu a jel se domů osprchovat, abych alespoň trošku ze sebe dostal zápach hranolků a nekvalitního masa. Krátce jsem se vyspal a musel znovu do práce."

"To přece není žádný trapas, že jste pracoval jednu noc rukama," nesouhlasí Vláďa. "Tady Jindra by mohl o práci za kasou vyprávět," dodává s pohledem upřeným ke mně.

"Chlapče, já za komančů makal rukama tak, že se ti o tom ani nesnilo. Každopádně ono nejde o jeden večer za pokladnou. Ten hlavní trapas přišel, když se během směny objevil ve fast foodu významný klient mé advokátní kanceláře. Vstoupil do prodejny a jak mě uviděl, zamrznul pár metrů před pokladnou. Byl tam s nějakou modelínou, která rozhodně nebyla jeho žena. Nejspíše se svou noční známostí dostal hlad po nějaké vydařené akci, chtěli si dát něco teplého do žaludku a když uviděl vlastního právníka v červené polokošili s obrázkem hamburgeru, jak stojí za pultem… Evidentně ho to dost překvapilo."

"Cos dělal?" směje se táta, div se nepocintá pivem.

"Pozdravil jsem. On na mě chvílí kouká a pak spustí: ´Pane Pavelka?´ Já nevěděl co říct. Nakonec jsem to celé zkusil ze zoufalství hodit do autu: ´Vy mě znáte?´ odvětil jsem. Chlap se s nechápavým výrazem obrátil na svou krásku a říká: ´Ten pán za kasou… Ten pán je můj právník. Já vůbec netuším, co tady dělá. To je snad nějaká skrytá kamera, nebo co?´ A já reagoval s absolutně nevinným výrazem: ´Jéé, tak už chápu… Vy jste si mě spletl s bráchou. S Petrem. My jsme dvojčata.´ Týpek se poškrabal na hlavě, řekl, že ta podoba je neuvěřitelná a něco si objednal. Hrozný bylo, jak mi následně při každé návštěvě v kanceláři vyprávěl o mém dvojčeti a o té neskutečné podobě. Prý od té doby chodil čas od času do inkriminovaného fast foodu a moc ho mrzelo, že už tam bráchu nepotkal."

Všichni se smějeme. "Tak alespoň jste jim získal pravidelného zákazníka. Vaše brigáda nepřišla vniveč," říká Vláďa.

"Hele," vstoupí do toho otec. "Já jsem hrozně rád, že mě se žádné trapasy nedějí, protože já bych z toho asi nedokázal vybruslit."

"Tobě se nedějí trapasy?" podiví se Lukáš.

"Ne."

"Tak ono to je asi o úhlu pohledu. Někdo by mohl považovat za trapas, že sis neudržel matku svého dítěte a žes ji nechal utéct k jinému."

"Ty vole, kdo tebe sem vůbec pozval?" kaboní se táta.

"Já ho pozval," říkám. "Nebavme se prosím o mámě, když tu není. Stejně mě docela mrzí, že jsem ji taky neřekl ať se přidá."

"Co by tu dělala? To je pánská jízda!" křičí táta.

"Neboj Jindro. Ona tomu rozumí a asi by se tu dnes zrovna dvakrát nebavila. S ní můžeš na pivo zajít jindy," říká Lukáš a já se zapřísahám, že to doopravdy udělám.