Občas (Úvod)

Občas ještě vzpomínám na tu noc. Bylo poměrně chladno a já už vlastně ani nevím, koho napadlo lít šampón do fontány. Pěna, modré majáčky a zběsilý útěk... "Byli jsme mladí," říkám si teď, a přitom to všechno vlastně není tak dávno.

Byla ti zima, a tak ses choulila u stromu a já k němu přišel a nabídl ti bundu. Příběh jako z pohádky, řeklo by se. Kdyby...

Vracím se domů po noční směně. Dívám se na tebe, jak ještě spíš. Tiše se sám sebe ptám, kde že se vlastně stala chyba? Co všechno se změnilo?

Pěna z kašny už přece neteče a policajti nás v parcích nenahání. Jsme dva spořádání a možná občas trošku nešťastní lidé. I když, jak vždycky říkávalas, nejsou nešťastní lidé, jen ti, co se štěstí bojí. Myslíš si to ještě?

Tak se ho teda asi bojím anebo mu jen neumím jít naproti, ale ten pocit, že hned ve vedlejším vchodě spává on... On, co tenkrát, když jsem byl na Slovensku...

Ach jo, já vím, tisíckrát jsem ti řekl, že ti to odpouštím a tisíckrát jsem ti to nedopustil a pak se mlčky sebe ptal - proč? Otázka, na kterou nemůžu najít odpověď. Prostě se stalo. Jen jednou a stokrát ses mi za to omluvila, ale stejně... Ta otázka pálí, budí ze snu, křičí někde hluboko ve mně udušená a já na ni nedokážu najít odpověď...Proč se to tenkrát stalo? Proč si šla sakra k němu?

Pozoruji jak spíš. Tenkrát, tu noc, kdy jsme se poznali u "naší šamponové kašny", jsi nejspíše spala úplně stejně. Ruce schované pod polštářem a rty sevřené, aby jimi neunikl ani kousek tvého snu. Tak sakra jak to, že mi to teď připadá tolik jiné a mám dojem, že tenkrát jsi byla mnohem nevinnější?

Budík, stejně jako každý den, přesně v 7:00 zahraje tu samou píseň od anglického zpěváka. Dělám, že už spím, i když jsem do postele ulehl sotva před dvěma minutami. Nechci si s tebou povídat. Už zase cítím tu nikdy nevyřčenou křivdu.

Vstáváš a o chvíli později odcházíš. Šminky si dáváš do kabelky, takže jindy nezbytná část ranní hygieny bude dokončena asi až v práci. Nejspíš spěcháš. Kdo ví? Já ne, já už vlastně nevím vůbec nic.

Odcházíš.

Usínám.

Občas si říkám, že bych se třeba nemusel probudit.

Co kdyby

Přesně v poledne mi zvoní telefon. Volá Karel. Někdejší spolužák. Oba jsme studovali strojní inženýrství. Oba jsme skončili po bakalářských zkouškách. Oba nás na inženýrské studium nevzali a možná proto spolu dodnes tak dobře vycházíme.

Čas od času přemýšlím nad tím, kde se stala chyba a proč chodím k pásu na směny, zatímco Karel je obchodní zástupce u jedné významné počítačové firmy. A vlastně to většinou přičítám Tobě. Kdyby ses na to zeptala, neřekl bych to, ale je to tak. Pamatuješ? Ty na škole a já už po ní. Chtělas byt, chtělas život podle vlastních představ, bez rodičů, a tak jsem příliš nečekal na tu pravou pracovní nabídku a vzal jsem první, co se naskytlo, jen abych nás uživil.

Když se na to dívám zpětně, jsem tak trochu zbabělec.

"Čau co se děje?" zvedám Karlovi telefon, už se pár týdnů neozval, tak mě to trochu překvapuje.

"Vlastně nic, jen jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš zajít večer na pivo," odpovídá mi Karel. Na chvíli se odmlčí a pak nejistě dodá: "Jsem tě asi probudil, že?"

"Mám noční."

"Aha, to mluví za vše, tak to se omlouvám za probuzení a na pivo asi nepůjdeš, že?"

"Nemusíš se omlouvat, stejně jsem chtěl vstát a udělat si něco k obědu. Na pivo večer nepůjdu."

"A co odpoledne?"

"Před prací?" podivím se.

"Proč ne?" zkouší to ještě Karel.

Neoblomně ho nakonec odmítám. Domluvíme se, že někam zajdeme o víkendu.

Přecházím do kuchyně. Bydlíme v nájmu. Byt 3+1. Občas si v něm připadám malinko ztracený. Otevřu si okno. Sedím u něj, piji džus a cítím vnitřní smutek. Patrně nad tím, že nejsem kuřák. Kdybych byl, tak bych si teď zapálil cigaretu a z okna foukal bílý dým vstříc čisté květnové obloze. Nejsem kuřák, tak jsem k obloze alespoň pouštěl své myšlenky.

"Každá láska vlastně končí nešťastně," vzpomenu si na citát od Roberta Fulghuma. "Buď se rozejdou a nebo nakonec zemřou." Asi bych nechtěl žít s někým, jen proto, abych vedle něj zemřel, říkám si. Asi bych měl konečně se sebou něco dělat.

Občas si dávám různá malá předsevzetí, ale stejně vím, jak to vždy skončí. Neudělám nic.

Zavřu oknu a ve dřezu opláchnu skleničku. Svá chvilková odhodlání nechám za oknem a zbytky velkých plánů pošlu umyvadlem do kalných stok velkoměsta.

Ale stejně si říkám, co kdyby to tentokrát bylo jiné? Co kdyby to teď už vyšlo?

Občas je lepší nevědět

Slyším klíč v zámku. Skoro až neuvěřitelně potichu odemykáš. Taky bych to tak chtěl umět - třeba když se vracím z nočních pitek. Ale stejně by mně to asi nepomohlo. Náš mistr mi kdysi řekl, že žádná žena nespí, když je její partner v noci mimo domov. Asi na tom něco bude.

"Ahoj," pozdravíš. Odpovím. V duchu jsem už ale na cestě do práce. Dříve jsem noční nenáviděl. Přestaly mi vadit. Jsem vlastně docela rád, že se nemusíme tolik potkávat.

Sedíme před televizí. Nemám rád seriály. Neobsahují žádné poselství a jejich děj je většinou jen snůška blbostí. Nesnažím se ti to vysvětlit. Nemělo by to cenu. Stejně to víš sama, ale baví tě to. Nahlížíš do světa jiných lidí. I když jen fiktivních. I když jen v dosti nereálných životních situacích.

Nevadí ti to. Hlavně, že většina těch zvláštních postav svým jednáním omlouvá tvou nevěru. Škoda, že jen před tebou. Mně to nikdo nevysvětlí.

Odcházím do kuchyně a nalévám do sklenky minerálku. Opravdu jsou všechny vztahy takové? Chtěl bych slyšet jasné "ne", ale mám trochu strach se někoho zeptat.

Zvoní ti telefon. Ztlumíš hlas a rychle se rozloučíš.

"Takže volal on?" zeptám se. Samotného mě překvapí, že jsem tu otázku vyslovil. Většinou o problémech příliš otevřeně nemluvím. Neodpovíš. Jen trochu zčervenáš. Odpoví mi za tebe seriál. "Jednou přece může ulítnout každej, tak už to konečně pochop!" křičí muž na obrazovce. "Asi to nepochopím," odpovím mu a odcházím do ložnice. Jdu se převléct. Půjdu dnes do práce o něco dřív.

"Ty se ještě pořád zlobíš," přicházíš za mnou do ložnice.

"Jsou to dva týdny, takže ano, pořád," říkám s pohledem upřeným do zrcadla. Pozoruji malou rudou skvrnu, která se mi objevila na tváři.

"Ale říkals, že mi to odpustíš."

"Lhal jsem. Anebo možná ne. Možná jsem odpustil, ale nezapomněl."

"To nejde, odpouští se a zapomíná."

"To umí jen Bůh. A ani tím si ještě nejsem úplně jistý."

"Ale já ho nemiluju."

"A mě jo?" ptám se. Už nesleduji svůj odraz v zrcadle, pozoruji tebe. Zatváříš se na oko uraženě a odcházíš zpátky k televizi.

Neodpovědělas. Mě to vlastně jako důkaz stačí.

Scházím ze schodů. Na chodbě potkám paní Voráčkovou. Naše sousedka. Už trošku senilní, a tak mám obavy z každého našeho setkání. Většinou totiž přijde s nějakou prosbou. Obvykle ji nedokážu říct ne. Ale pak musím dohánět ztracený čas při cestě do práce. Dneska bych čas netratil, jen se mi prostě nechce s nikým mluvit.

Naštěstí mě jen pozdravila. Ještě, že tak.

Vycházím před dům a mířím k autu. V duchu si říkám, že bych měl don Juanovi od vedle, alespoň obejít auto s klíčem. Vlastně bych to už dávno udělal, kdybych věděl, který vůz je jeho.

Nemám rád velké parkoviště. U nás na sídlišti neustále parkuje skoro padesát aut. Jak mám z toho poznat, který vůz patří jemu?

Nasedám do svého starého Volkswagenu a dívám se po ostatních vozech. "Kdybych jen věděl, který to auto je jeho" říkám si.

Možná je opravdu lepší občas nevědět.

Pravda

Sedím v šatně a přemýšlím. Pracovní doba mi začíná za půl hodiny. Asi si uvařím kafe. Ještě nikdy jsem nebyl v práci takhle brzy před začátkem směny. Vlastně vůbec nejsem dochvilný.

Postavím vodu na kávu. Rychlovarná konvice se za chvíli vypne. Zalévám si malé hnědé granulky v hrnečku.

Dveře šatny se otevřou. Vchází Lukáš. Za chvíli mu končí směna. Asi se mistra uvolil, aby mohl odejít dřív, nejspíše někam spěchá. "Ahoj," pozdraví s obvyklým nadšením. Odpovím mu na pozdrav, ale z toho, že ho vidím, rozhodně nemám radost.

Lukáše u nás vlastně nikdo moc nemusí. Je to prostej kluk. Podle mě snad musí mít nějakou lehkou mozkovou disfunkci, protože jeho projev je více než nestandardní i na naši dílnu.

Sedám si s kávou zpátky na lavečku v naší špinavé převlékárně. Takhle nějak si představuji, že asi vypadá fotbalová šatna týmu z okresního přeboru. Žádnej luxus, pár skříněk a zápach.

Lukáš si sedá naproti mně. "Dnes mě pustil šéf dřív," říká. Přikývnu. "Musím si ještě něco vyřídit," snaží se pokračovat v konverzaci. Znovu přikývnu. "Víš co jsem zjistil?" zeptá se mě nakonec.

"Nevím. Vlastně ani nevím, jak bych to mohl vědět," musím mu již tentokrát odpovědět.

"Že mě asi ta moje podvádí."

"Prosím tě, jaks na to přišel?"

"Včera jsem došel domů a ona tam nebyla."

"To musí být doma vždy, když tam přijdeš? Přece mohla jít nakoupit, nebo cokoliv, ne?"

"Mohla, ale to ona nechodí. Vždycky na mě čeká." Chvílí mlčí, ale nakonec se na mě podívá: "Nedovedeš si představit, jak se cítím," říká. Nemám chuť mu vysvětlovat, že si to dovedu představit úplně přesně. Nemám chuť ani sílu mu říkat, že to, že ho jeho přítelkyně podvádí, ví celá firma už dávno. Vlastně to asi neví jen celá firma, ale všichni, kdo ty dva znají. Prostě jen ještě nikdo nenašel odvahu mu to říct. Možná i proto, že půlka lidí co to ví, s ní taky spala. Nechápu, jak to, že na to nepřišel už dávno.

Je hloupej, ona nymfomanka. Vlastně se k sobě úžasně hodí. Kdyby jen tušil, že práci dostal jen proto, že se ta jeho vyspala i s mistrem.

Zvláštní, mohl už dávno, kdyby chtěl, najít tisícero důkazů o její nevěře a nakonec k svému závěru dojde podle jednoho návratu z práce, kdy ona není doma. Nerozumím tomu. Možná tomu ani rozumět nechci.

I když v něčem mi možná právě svítá: "Ty jdeš domů dřív, protože máš pocit, že ji při něčem přistihneš?" ptám se. Tentokrát neodpoví Lukáš. Podívá se na mě trochu překvapeně, jako by nečekal, že já sám můžu někdy na takovou věc přijít. Pak přikývne. Je mi ho líto. Poprvé za ten rok co tu pracuji, je mi ho opravdu líto a poprvé ho chápu a snad mu i dokonce rozumím.

"Víš co? Něco ti řeknu," pronesu po chvíli mlčení.

"Co?" ptá se Lukáš, jako by čekal, že ode mě dostane všeodpověď.

"Mám tě rád," taková lež "a proto ti radím, vykašli se na to a nespěchej domů."

"Proč?" nechápe Lukáš.

"Protože pokud tě opravdu podvádí, tak mi věř, že to nechceš vědět."

Lukáš se na mě dívá trochu nevěřícně. Jeho zpomalenej mozeček se snaží vstřebat to, co právě slyšel. Snaží se v mém doporučení najít nějakou logiku. Něco, co by mu vysvětlilo, proč nemá spěchat domů, jestli ho ta jeho podvádí a jestli to opravdu má zjistit.

"Myslíš, že bych po tom vážně neměl pátrat? Že by mi to ublížilo?" zeptá se nakonec. Přikývnu. Teď už jsem zase v roli mlčícího. Upíjím kafe a dívám se na Lukáše.

Ještě před dvěma týdny bych ho v jeho bláznivém nápadu jet domů podpořil a sledoval bych ho s neuvěřitelným nadhledem. Přijde mi, že jsem za těch 14 dní zestárl o pár let.

"Asi máš pravdu, nepůjdu domů dřív," říká Lukáš.

"Myslíš, že může existovat ve vztahu pravda? Nemyslím teď mezi mužem a ženou, ale obecně ve vztazích mezi lidmi. Mohou si lidé říkat pravdu?" zeptá se mě nakonec.

Upřímnost a možná ani nemyšlená hloubka jeho otázky mě konsternuje. Přemýšlím. Nakonec odpovím: "Upřímně? Myslím, že nemůže."

Lukáš mě pozoruje. Čeká, že ještě něco řeknu. Říkám: "Jo a po pravdě, abys věděl, že umám být upřímný - nemám tě rád."

Lukáš se směje. Nepochopil, že jsem to nemyslel jako vtip. Nemůže.

Typ

Konečně po šichtě. Sedím v šatně, oči už skoro zalepené přicházejícím spánkem. "Jdeš na pivo?" zeptá se mě Michal. Mladej kluk, co k nám nastoupil teprve nedávno. Dost tu utužuje partu. Přikývnu. Proč ne? Je pátek ráno, Ty půjdeš za chvíli do práce, a že vedle tebe nebudu spát, když budeš vstávat? Možná si toho ani nevšimneš. Nepřekvapilo by mě to.

Převlékám se a odcházíme. Jdou s námi i další čtyři kolegové. Mluví. Smějí se. Michal je samozřejmě nejhlučnější. "Víte, že chtěli vyhodit Lukáše," říká nám. "Prý měl nějaký problém s mistrem, ale já si myslím, že to beztak byl jen od mistra tah, jak donutit tu jeho nymfomanku, aby si to s ním zase rozdala." Chlapi mají připomínky a popisují, co všechno s ním mohla dělat. Přijde mi to ubohý.

Sedíme v baru. Mám to tu rád. Nesmí se tu kouřit, pivo tu mají dobrý a dokonce i něco k snědku se tu vždy najde. Hraje příjemná klidná hudba. Těším se domů. Je to snad poprvé za dlouhou dobu. Těším se, až se osprchuji a půjdu spát.

Číšnice sbírá půllitry a automaticky je znovu naplňuje. Chlapi se baví. Michal se směje. Já sleduji servírku. Mladá brunetka. Je to ten typ holky, co se vždycky nechá sbalit místním grázlem, aby oslnila své kamarádky, a pak se diví, jak to, že ji odkopl kvůli jiné. "Proč vy holky to takhle děláte?" ptám se sám sebe. Zbytečně. Nemůžu najít odpověď.

"Slečno, za kolik mi to uděláte ještě dvakrát?" křičí na číšnici Michal. "Co?" obrací se na něj brunetka s nevrlým výrazem. "No, pivo!" odvětí Michal. Směje se. Směje se i servírka.

Dívám se na hodiny. Právě jsi v tramvaji a jedeš do práce. Na co asi myslíš. Na mě? Na něj? Nebo na to, co tě dnes čeká? Vlastně to taky nemáš jednoduchý. Snažím se tě pochopit. Snažím se poznat, co prožíváš. Nemůžu, nejde to. Nezažil jsem, nemůžu soudit. A přesto to dělám. Možná to jsem já, kdo by se měl omluvit. A možná mi jen to pivo na lačno začíná lézt na mozek.

"Slečno, máte něco k jídlu?" obracím se na číšnici. Nabídne mi topinku. Souhlasím a prosím ji o speciální porci česneku. Nevím proč. Asi proto, že ho ze mě nerada cítíš. Stejně to ale nepoznáš, než dojdeš domů, budu mít zuby dvakrát vyčištěné.

"Příští víkend bychom mohli jet všichni na ryby, ne?" navrhuje Michal. 

"Nerybařím," říkám mu po pravdě. 

"S tebou je dnes ale sranda, vždyť to je jen krycí název pro firemní ožíračku," halasí Michal. "Nebo tě ta tvoje nepustí?" 

Přemýšlím. "Pustí a ráda," jsem si svou odpovědí jistý.

Dojídám topinku, dopíjím další pivo. Je mi zvláštně prázdno. Jako by vítr, co doposud rozdmýchával všechny mé pocity a smysly přestal vát.

"Přijel jsem autem," říkám nahlas. 

"No co, půjdeš pěšky," odpoví mi jeden kolega a spolustolovník. Vlastně ani neznám jeho jméno. Vysoký, pihovatý muž s brýlemi. 

"Asi mi nic jiného nezbude," trochu nevrle souhlasím.

"Přejete si ještě něco?" ptá se mě číšnice.

"Přál bych si pochopit," říkám ji.

"Prosím?"

"Nechci soudit, aniž bych poznal."

"Asi Vám příliš nerozumím, budete si ještě něco přát."

"Vaše telefonní číslo."

"Hmmm, asi bude lepší, když zaplatíte a půjdete domů," řekne brunetka.

Souhlasím.

Stárneme?

Sedíme naproti sobě. Nemluvíme. Možná už se na zbytečná slova moc dobře známe. Vím, že by ses chtěla zeptat, jak to bude dál. Vím, že bych ti nedovedl odpovědět. Vyhaslé pohledy a tichá hudba. Trochu jako ve filmu. Asi by měl přijít happy end. Nepřijde!

"Udělala bys to znovu? Kdybys mohla?" ptám se. Ta otázka mi už dlouho leží v žaludku. Přichází ticho. Deset, dvacet vteřin, minuta. "Možná... Kdybych věděla, že bys na to nepřišel." Znovu ticho.

Snažím se přebrat tvou odpověď. Co to vlastně znamená? Proč jsme se vlastně zatím nerozešli, co nás spolu ještě pojí? Myslím, že to není láska, spíš jen síla zvyku. Asi dostatečně velká síla. Zatím.

"Je pátek odpoledne a my sedíme doma," říkáš. Není to výčitka, není to ani strohá informace. V tvém hlase vnímám prosbu. Tichou a nevyřčenou. Pobídku něco podniknout.

Spolknu své námitky. "Chceš někam vyrazit?" zeptám se.

Nadšeně přikývneš. "A můžeme vzít s sebou šampon, co říkáš? Jako tenkrát, v té fontáně pamatuješ?" v očích se ti objevují plamínky. Takové jako kdysi. Ty co říkají, že všechno vlastně bude fajn. Vážně tomu věříš, nebo to je jen divadlo pro neexistující obecenstvo? Pro mě?

"Šampon... Můžeme," říkám.

"Nebo nechceš?" ptáš se obratem. Snažíš se mě znovu zapálit? Snažíš se všechno vrátit, tam kde to kdysi bylo...

"Ale jo, proč ne." Říkám.

"Opravdu tak rychle stárneme?" ptám se sám sebe. Už vážně nedokážeme vymyslet nic nového?. Vážně musíme opakovat vtipy už několik let mrtvé?

Sleduji ohníčky v tvých očích a trochu svého rozhodnutí začínám litovat. Co může ten večer přinést? Co může ještě přinést? Co se může změnit?

Začínám mít pocit, že je mezi námi jasno.

Na schodech

Jdeme ulicí. Objímáme se. Smějeme se. Tak jako kdysi. Tak jako tenkrát. Nedovedu to vysvětlit. Možná absinth, možná to je jen tím, že konečně i k nám dorazily teplé noci.

Ještě jsme se nepolíbili, ale myslím, že to přijde.

"Pojďme udělat něco šíleného," říkáš.

"Co?" usmívám se.

"Cokoliv. Něco, co jsme ještě nikdy neudělali."

"Tak jo. Přespíme v cizím domě."

"Co?" vidím překvapení v tvých očích.

"Třeba na schodech."

"Dobře," přikývneš. Směješ se. Už dlouho jsem tě takhle neviděl. Možná jsem tě jen takto vidět nechtěl. Kdo ví?

Chvíli se jen tak napříč touláme městem. Sleduji letadlo přelétající nad našimi hlavami. Sleduji plamínky v tvých očích. Možná to jsou hvězdy. Možná v nich jen ještě hoří všechen dnes vypitý alkohol. Těžko říct.

Konečně nacházíme otevřené dveře. V malé čtvrti panelových domů na okraji města. Patrně nějaký nepozorný pejskař, možná se někdo vracel ze zábavy. Nevím. Nezajímáme se o to. Pod záštitou tmy vklouzáváme do neznámého prostoru.

Sedíme na schodech. Podle výrazu v tvé tváři soudím, že až teď ti došlo, že to asi nebude nejpříjemněji strávená noc. Zhaslo světlo. Praskla žárovka na domovním osvětlení. Dohořela. Napadá mě jedno přirovnání. K čemu? K naší lásce.

Obklopila nás tma. Tichá a se vším smířená. Nepropustná a věčná. Mlčíme. Jsou chvíle, kdy jen těžko řekneš něco, co neporuší tiché porozumění.

Ano. Je nám dnes večer fajn.

Sleduji siluety dveří. Kdo tam asi žije? Představuji si malíře, který právě dokončuje své vrcholové dílo. Bude se jmenovat "Dívka v ptačí kleci". Představuji si milence, kteří se právě usmiřují po krátké hádce. "Všechno bude fajn," říká on a ona mu tiše přikyvuji. Žiji tu chvíli s nimi.

Přemýšleli jste někdy nad tím? Za každými dveřmi je minimálně jeden životní příběh. Zajímavý příběh. I když byste mi tisíckrát řekli, že nechcete poslouchat vyprávění starých, neznámých lidí, stejně věřím, že kdyby se našel dobrý vypravěč, který by jejich příběh převyprávěl - zamilovali byste si ho. Zamilovali byste si ten příběh i toho, kdo ho prožil.

Za každými dveřmi jeden neopakovatelný děj, nejméně deset námětů pro spisovatele a neskonalá inspirace pro básníka. Chtěl bych být básník. Chtěl bych být básníkem a umět popsat všechny ty životní okamžiky a cesty. Napsat o nich verše - poutavě, zajímavě. A navíc, byla by to možnost na chvíli zapomenout na vlastní příběh. Příběh, o kterém jsem nevěřil, že může mít dobrý konec.

Najednou mě vytrhneš z mého přemýšlení. "Můžu se na něco zeptat?" říkáš. Dostanu strach. Myslím, že tohle je ta chvíle, která všechno pokazí.

"Raději ne," odpovím ti.

"Ale já musím." Nedáš se odbýt.

"Je šance, že mě budeš ještě někdy milovat jako kdysi?" ptáš se.

Chtěl bych ti odpovědět. Nejde to. Nevím, co říct. Nohy mě nesou pryč. Zavírám za sebou vchodové dveře a mířím zpět do noci. Zdá se mi, že se ochladilo.

Položilas hlavu do dlaní? Začalas plakat? Nevím. Nebyl jsem tam.

Už zase jsem šel sám.

Krev a vina

Probouzím se. Těžko říct kde. Těžko říct, kdo přesně je ta slečna, co spí vedle. Asi to je její byt. Jak jsem se sem dostal? Venku se rozednívá. Přichází neurčito mezi nocí a ránem. Nejhezčí část 24 hodinové trasy světa. Chvíle, kdy by se měly odpouštět chyby. Neodpouštím si. Pálí mě vina.

Zavírám dveře. Připadám si jak zloděj, co opouští místo činu. Také ses takto tenkrát cítila? "Kdo nezažil, nepochopí," říkám si zbaběle.

Potkávám první ranní autobusy. Pejskaře. Sobota ráno. Město ještě nevstává. Ještě čeká na svůj tradiční přísun ranních zpráv, denních drbů a trochu toho pláče - v tajných rozích. Tam, kam slušní a spořádaní lidé nechodí.

Zastavuji se v parku Karla Hynka Máchy. Sedím pod sochou slavného básníka. "O Hynkovi Vám stačí si pomatovat, že byl děvkař, ale v matice musíte znát všechno," říkávala naše matikářka.

Před pár hodinami jsem si přál psát alespoň průměrné básně. Teď si připadám jak Mácha. To by se vlastně mohlo brát jako kariérní postup.

Pozoruji malého vrabce, jak skáče kolem sochy a hledá něco k snídani. Je to ještě mládě. Nejspíše až teď opustilo hnízdo. Možná je ještě nadšené z toho, že se osamostatnilo, že už nemusí poslouchat rodiče. Možná bude chudák na chvíle v rodném hnízdě ještě rád vzpomínat.

Zvedám se. Odcházím. Mířím domů. "Tak jako tak, něco se musí stát," říkám si. Něco. Jen ještě přesně nevím, co by to mělo být.

Otevírám dveře. Podle bot poznávám, že už jsi doma. Vcházím do pokoje. Spíš. Je to skoro jako každý všední den, když se vracím z noční.

"Jsi pořád krásná," říkám si. A já... Jsem asi pořád sebestředně zahleděný. Stárneme. Ale asi se neměníme. Jen naše názory a známosti jsou trochu jiné.

Jdu do sprchy. Pouštím na sebe teplou vodu. Miluju teplou vodu. Nesnáším pocit provinění. "Vinu a krev ze sebe nesmyješ," říkám si.

Není zač

"Ticho prý podporuje vzdálenost," řeklas mi kdysi. Smutně ses mi přitom dívala do očí. Nechápal jsem proč. Tvůj krásný pohled prosil o podporu. "Neboj, mi nikdy mlčet nebudeme, slibuji," řekl jsem s pohledem upřeným do tvého výstřihu. Tehdy jsem měl pocit, že neexistuje nic, co by nám mohlo vztah pokazit.

Dnes sedíme naproti sobě. Mlčíme. O včerejší noci nikdo z nás ještě nepromluvil. Nezeptala ses, kde jsem byl. Já se neptal tebe. Možná oba víme, co se vlastně dělo. Možná ne. Možná to raději vědět nechceme.

Naše ticho přerušíš otázkou: "Bude ti vadit, když si zapálím?" Pokynu hlavou jako že ne. Odnaučil jsem tě kouřit, když jsme se dali dohromady. Možná to má být další pomyslný hřebíček do rakve našeho vztahu. Možná jen opravdu neuneseš tíhu dané situace.

Překvapí mě, když z kabelky vytáhneš již otevřenou krabičku cigaret. Tvářím se však lhostejně. "Jsem ten poslední, kdo má právo ti teď něco vyčítat," říkám si v duchu.

Sleduji, jak si sedáš k oknu. Zapaluješ si. Vidím, že první nádech kouře do plic ti udělá výrazně lépe. Pozoruji tvé pohyby. Pozoruji tebe. Pořád ti to sluší. Dokonce i v těch teplácích a s nenamalovaným obličejem vypadáš tak, že bych tě zvolil z fleku soukromou královnou krásy. A přesto cítím nějaký vnitřní odpor. Možná k sobě samému. Možná bych se chtěl i omluvit. Neudělám to. Vím to.

"Na co myslíš?" zeptám se nakonec. Je to snad poprvé za posledních 14 dní co zahajuji konverzaci já.

"Nevím. Asi na všechno. Měla bych myslet na něco konkrétního?" odpovíš.

"Asi ne. Asi se nedá selektovat na co teď myslet."

"Jsem přemýšlela celou noc."

"A na co jsi přišla?"

"Že chci znát tvůj názor."

"Na co?"

"Líbím se ti?"

"Ano."

"Máš mě rád?"

"Nevím, nejsem si jistej. Zrovna teď moc nemám rád ani sebe."

"Aha. Tak co bys vlastně chtěl?"

Zamyslím se. Je to jasně položená otázka. Asi mám jedinečnou možnost ti říct, že náš vztah chci skončit, že už nastavujeme nenastavitelné, hledáme něco, co jsme ztratili a už nikdy nenalezneme. "Já," říkám nakonec "bych teď asi chtěl... Umět napsat báseň. Nebo alespoň stupidní básníčku o lásce."

Bylo to ráno, tišší než noc,

pálíš mě pod víčky

bolíš až moc.

Neříkám pravdu, dost mě to mrzí

v dáli se lesknou kovové slzy.

Vím, že to přijde, vinu smáčí pláč

neříkej promiň,

víš...

není zač.

Definitivně

Neděle večer. Sedím s Karlem v menší nekuřácké restauraci. Nejsem ten typ, který by šel do hospody kvůli levnému pivu. To si raději připlatím, když u toho budu mít klid. Karel tomu říká "managerská rozpaslost", ale u mě, pracovníka ve výrobě na směny se asi dá těžko hovořit o čemkoliv managerském.

Bavíme se. Smějeme se. Je to takové to chlapské souznění. Občas mě napadne, jestli totéž dokážeš dělat Ty s některou ze svých kamarádek. Jen tak sedět. Nestěžovat si. Smát se problémům. Mít pocit, že kdyby tato chvíli neskončila, tak je člověk vlastně do konce života šťastný.

Ano, přesně proto chlapi chodí na jedno a končí u pěti. Teda alespoň já to tak mám.

S Karlem jsme se dlouho neviděli. Mluvíme spolu o práci, o náladách, o pocitech, dokonce i o politice. Vím, že se zeptá i na tebe. Nevím, co mu řeknu.

"Co vůbec dělá, tvá drahá polovička?" přijde natolik nechtěná otázka.

"Je doma," zkouším odpověď vyhýbavě.

"A jinak?"

"Snažím se raději nevědět."

"Jak to?"

"Podvedla mě... A já ji vlastně taky," přiznám se.

"Kdo byl první."

"Ona."

"Takže z tvé strany odplata?"

"Ano... Ale není to omluva, nemělo se to stát."

"Výčitky svědomí?"

"Docela."

"Co bude dál?"

"To je otázka,"

"Tak zkus odpovědět. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Ani mi to nemusíš říkat. Ale buď teda do toho jdi naplno, s tím že zapomeneš. Nebo nezapomeň a ukonči to."

Má pravdu. Je to tak. Vlastně ani neřekl nic, co bych doposud nevěděl. O tom, že se musím rozhodnout, že musím zapomenout, nebo to skončit vím už od chvíle, co jsem zjistil, že jsi s ním byla. Jen jsem si to možná nechtěl připustit. Co jsem vlastně chtěl? Ptám se sám sebe. Chtěl jsem vedle tebe mlčet a čekat co přijde? Možná jsem čekal, že se začneš víc snažit, že to odčiníš, že řekneš, že to byl vtip. Nevím. Prostě jsem čekal, že když se uzavřu do sebe, tak svět kolem mě se rozběhne rychleji a nakonec přijde s vlastním řešením.

"Máš pravdu. Rozejdeme se," říkám. Karel mě trošku nedůvěřivě pozoruje. "Já tě ale k tomu netlačil. Nechci, abyste se rozcházeli." Mluví pomalu a stále se mi dívá do očí. Chvíli mlčíme.

"Já vím, že nechceš, ale já jo," říkám nakonec rozhodně.

V šatně

Stojím u zrcadla a pozoruji v něm své oči. Přijdou mi nějaké zašedlé. Možná už začínám být trošku paranoidní. Zdá se mi, jako bych ty oči už strašně dlouho neviděl. Chtěl bych se jimi podívat do své vlastní duše. Kéž by to tak šlo. Možná bych pochopil věci, které mi ještě nedošly.

"Chceme poznávat vesmír a neznáme ani sebe," víte někdo, kdo to řekl? Já tedy ne. Ale něco na tom bude. Mám v sobě hrozný chaos, nechápu své myšlenkové pochody, nechápu své činy. Od toho "tehdy" je prostě všechno tak trošku jinak. Všechno je tak trošku vyhaslé.

Odtrhávám oči od zrcadla a vracím se do šatny. Mám po ranní směně. Všichni, co pracují se mnou, už jsou z šatny pryč. Odpolední směna už je v hale a ukrajuje první desítky minut ze své šichty. Mám tu klid. Sednu si na lavičku a přemýšlím.

Včera jsem se zapřísahal, že se s tebou rozejdu, že už ten náš vztah nemá cenu. Když jsem, ale přišel domů, byla jsi už v polospánku. Pozdravilas mě z postele už spíš jen automaticky. Nechtěl jsem tě probouzet. Nechtěl jsem tě rušit. A nebo možná, alespoň k sobě bych mohl být upřímný - neměl jsem tu odvahu ti říct, že je konec. Nevím, jak bys reagovala. Nejsem si jistý, jak by to všechno vypadalo dál.

Odstěhovala by ses? Zvládl bych domácnost sám? Uplatil bych nájem? Nebudu nakonec svého rozhodnutí litovat? Hlavou mi proudilo a proudí nespočet otázek. Cítím strach, ale jeden pocit je stejně silnější: "Musíš, už prostě musíš to ukončit."

"Dobře," říkám tomu pocitu. Dnes je pro to ten nejlepší čas. Kdy jindy, když ne teď? Sejdeme se doma skoro zároveň.

Z mého přemýšlění mě vytrhne bouchnutí dveří.

Automaticky stočím oči ke dveřím. Stojí v nich Nikola - Lukášova žena. Celá se třese. Je mokrá. Venku patrně prší. Vypadá hezky. Má krátkou sukýnku a hluboký výstřih. Je vlastně oblečená tak, jako pokaždé, když ji vidím. Ten déšť ji však dává určité kouzlo.

"Ahoj," pozdraví. Odvětím ji na pozdrav a pak dodám: "Toto je pánská šatna." Nevím přesně, proč jsem to řekl. Ona to musí vědět. Vidí mě tu a viděla nápis na dveřích. Proč, tady vlastně je? Ona tu nepracuje. Pracuje tu Lukáš a ten musí být už doma. Měl přece noční.

"Musím s tebou mluvit," vyhrkne.

Přikývnu.

"Lukáš mi všechno řekl!"

"Co ti řekl?" nechápu.

"To, že jste spolu mluvili."

"Kdy?"

"V pátek, jejda. Ty jsi natvrdlejší než on. Říkal mi všechno, že si myslel, že ho podvádím, že chtěl jít domů dřív, aby mě u toho přistihl, že tě tu potkal a tys mu to rozmluvil, žes mu řekl, že nemá spěchat domů a žes mu řekl, že ho máš rád."

"To poslední mu nevěř. Ostatní asi sedí," říkám.

Nikola mě sleduje. Nemluví. Zvedám se z lavičky a zamykám skříňku se svými věcmi. Nic v ní nemám, ale chystám se na odchod a vždy ji pro jistotu zamykám. "Nemysli si, že nevím, že ho podvádíš. Chtěl jsem ho jen ušetřit toho zklamání," říkám Nikole zády k ní. Zamknul jsem, vytáhl klíče a otáčím se k Nikole: "Nevím přesně, proč jsi přišla, ale pro mě to skončilo. Nechci tě krýt, nedělám to kvůli tobě, ale nic mu neřeknu. Myslím, že by ho to taky mohlo chudáka zabít. Tím to pro mě končí. Jedu domů."

Chci odejít, ale Nikola se ke mně přitiskne. Políbí mě a zašeptá: "Dlužím ti to," Odstrčím ji, i když její mokré šaty na těch mých mi vůbec nevadily. "Nic mi nedlužíš," zkouším ji obejít.

Nikola se však ke mně znovu přitiskne. "Chci ti to dlužit," znovu zašeptá. Nevím, jak to dokázala, ale neskutečně rychle mí stáhla tričko. Líbá mě na krk. Znovu ji odstrčím. Tentokrát trošku rázněji, takže chudák zakopne o jednu z laviček a spadne na zem.

Oblékám si triko a podávám ji ruku. "Jsi v pořádku?" ptám se. Nikola je evidentně v šoku. "Ano," říká až skoro plačtivě. "Co bude dál?" ptá se. Nedochází mi význam její otázky. Nejsem si přesně jistý, na co se ptá. Jen vím, že tuto otázku v poslední době slýchám až příliš často.

"Nevím," říkám ji po pravdě. "Nechceš jít na kafe?"

Proč?

Sedíme v malé kavárně nedaleko náměstí. Okny je vidět na rušnou ulici, kterou denně křižují stovky lidí. Dnes je v ní liduprázdno. Déšť nabývá na intenzitě. Před kavárnou parkuji já a další dvě auta. I ty patří návštěvníkům tohoto podniku. Vprostřed cesty se motá opilý bezdomovec. Poslední důkaz toho, že toto město je obydlené i v době deště.

Povídáme si s Nikolou. Smějeme se. O tom, že mě před chvíli "skoro znásilnila" už nepadla ani zmínka. Sleduji její úsměv. Myslím na Tebe. Taky ses takhle kdysi usmívala. Teď spíš jen mlčíš. Občas pláčeš. Chápu to, ale nedokážu to vysvětlit. "Možná by se to všechno dalo ještě mezi námi vrátit," napadne mě. Možná by opravdu jen stačilo něco říct. Ale neudělal jsem to a už to ani neudělám.

Už teď vím, že ani dnes nedojde na náš rozchod. Ani dnes ti nedokážu říct, že je konec. Sám před sebou si to odůvodňuji tím, že jsem se zdržel s Nikolou, i když vím, že až dojdu domů, budeš ještě vzhůru. Budeš sedět u televize v obýváku. Budeš svítit a budeš smutná. Je mi z toho na nic. Je mi všeho líto.

Vidím, že dveře do kavárny se otevřou. Vchází Karel s dvěma muži. Asi kolegové z práce. Uvidí mě, usměje se a zamává. V jeho úsměvu je něco víc. Jako by říkal, že přesně ví, co tu s Nikolou děláme. Neví! Také mu pokynu rukou na pozdrav.

"Kdo to je?" ptá se Nikola.

"Bývalý spolužák."

"Hezkej. Od toho bych si možná dala říct."

"A od koho, ne?" podívám se na ní trochu útrpně.

"Hele nebuď zlej, jo?"

"Nejsem."

"Jsi," říká umanutě.

"Můžu se tě na něco zeptat?" odvádím ji od tématu.

"Můžeš."

"Proč jsi vlastně s Lukášem?"

"Cože? Nechápu?"

"Proč jsi s Lukášem? Podvádíš ho, a to už pěkně dlouho. Kdybys chtěla, už ses s ním dávno mohla rozejít, mohla sis nabrnknout někoho jiného, tak proč stále on?"

"Mám ho ráda. Je hezkej, a je hrozně hodnej. Žádnej jinej kluk by ti neříkal denně, že jsi ta nejkrásnější po pěti letech vztahu. Každé pondělí mi nosí kytky, protože ví, že nemám ráda začátek pracovního týdne. Každej pátek mě zve do restaurace na oslavu toho, že pracovní týden končí. Je strašně pozornej. Mnohem víc, než si jen dokážeš představit."

"Není to trochu materialistické?"

"Ty to nechápeš. Mohl by sis dovolit ty, ze svého platu, mi kupovat každej týden květiny, a zvát mě na večeři? Nemohl. Lukáš bere přece stejně jako ty. Takže vlastně to většinou platím já, ale tady jde o to, že prostě si mě všímá. Je hrozně hodnej a já mám k němu i trochu mateřskej vztah, víš? Vychovávám ho. Neustále. A on se mě snaží ve všem poslouchat. Po tolika letech jsem pořád jeho královnou. Chápeš to? Nechápeš! Nemůžeš. Jsi přece chlap."

"Dobře, ale proč ho teda podvádíš, když ho máš tak ráda?"

"Myslíš, že je láska jen o sexu? Můžeš někoho milovat, aniž by tam šlo o sex, ne?"

"Zvláštně položená otázka. Ano, můžeš někoho milovat a vůbec ti nemusí jít o sex. Ale když někoho miluješ, měla bys mu být věrná."

"Tys tu svou nikdy nepodvedl?"

Tahle otázka je pro mě trochu rána pod pás. I když jsem si o ni vlastně celou dobu koledoval. Mlčím. Mlčení je někdy až příliš výmluvné. "Tak vidíš," říká Nikola vítězně. "Proč s ní tedy vlastně seš?" ptá se mě vítězoslavně.

"Nevím," odpovídám po pravdě "asi ze zvyku." Nikola se na mě podívá trochu pobaveně, trochu pohoršeně: "Ze zvyku?"

Přemýšlím jak to vysvětlit. Dívám se na Karla, jak mluví s dalšími muži, se kterými je u stolu. Smějí se. Déšť bubnuje do oken a já říkám: "No prostě ze zvyku. Je to fajn, když přijdeš domů a máš tam teplou večeři, když neusínáš sám. No v poslední době, už to usínání moc fajn není. Ale kdysi bylo. Ze zvyku člověk doufá, že se všechno vrátí. Že to bude takové, jaké to bylo kdysi, ale ono už se to vrátit nemůže. Vím to, ale stejně si to nechci přiznat."

"A jaké to bylo?" ptá se Nikola. Můj pohled sjede do jejího výstřihu. "Bylo to... ze začátku hrozně živelné. Pak romantické a nakonec hezké. Pořád to mělo určitý náboj. Pořád měla, a má, krásnou postavu, nádherné oči, které toho vždycky uměly tolik říct," říkám a přitom se pohledem dostávám z výstřihu Nikoli k jejím očím.

Chvíli mlčíme. Stále se jí dívám do očí. Neuhýbáme pohledem. Čekám na větu, která mi řekne víc, než veškeré moje myšlenky. Nikola je přece žena. Musí vědět víc, než já jsem schopen domyslet. Mlčím. Čekám. Nikola si upraví tričko a pak se na mě znovu podívá: "Vážně si to se mnou nechceš rozdat?"

Dnes

Úterý. Konec pracovní doby. V šatně je rušno. Všichni se oblékají. Nikdo tu nechce zůstat poslední. Každý se těší, až se za ním zavřou dveře a vyrazí do té pomyslné svobody dne. "Jde se zapíjet konec úterní šichty!" křičí Michal.

Snažím se dělat, že neslyším. Rychle se oblékám. Chci se dnes dostat domů co nejdříve. Jsem přesvědčen, že některé věci už prostě nelze déle odkládat.

"Tak co, jdeš zase s námi?" obrací se Michal teď se svou otázkou konkrétně na mě. "Ne, promiň," odpovím mu. "Ale vždyť skončila úterní směna, to je důvod to pořádně oslavit!" Michal už zase křičí. Snaží se všechny upozornit na to, že se jde slavit. Vlastně on slaví konec každé směny. Té úterní, stejně jako té páteční.

Naštěstí se rychle smíří s tím, že je dnes nedoprovodím. Vycházím z šatny mezi prvními. Jdu do auta. Nastartuji motor a cítím, jak se ve mně rozlévá pocit klidu. Nevím proč, ale vždy mám pocit klidu a bezpečí právě v autě. Je to zvláštní. Silnice budou ucpané, vím to, lidé budou nevrlí, budou troubit a nadávat si, a já budu nadšen z toho, že sedím ve svém voze. Je to pro mě ideální místo k přemýšlení.

Myslím na Tebe. Cesta dnes ubíhá svižněji, než jsem předpokládal. Možná je to tím, že jsem neměl v plánu spěchat. Že jsem chtěl mít více času na to, abych si rozmyslel, co ti řeknu, jak ti to řeknu. "Měl jsem to udělat hned po tom, co jsem zjistil, že jsi s ním byla," říkám si. Cítím ve svém rozhodnutí určitou nespravedlnost. Říkal jsem přece, že jsem ti odpustil.

Před očima se mi odehrává celý náš příběh. Vlastně tak, jako v poslední době pořád. Vzpomínám na to, jak jsme se seznámili. Snažím se, abych si to konečně po všech těch letech přestal idealizovat. Mohlo by mě to dojmout. Mohl bych si to rozmyslet. Vzpomínám na tu akci. Bylo to doma u někoho z mých spolužáků. Snažil se tě tam sbalit Karel. Marně.

Mám tě plnou hlavu. Zamrzí mě, když konečně zastavím před domem. Chtěl bych ještě vzpomínat, chtěl bych ještě přemýšlet. Co ti vlastně řeknu? Jak to mám udělat. Nikdy jsem se nerozcházel s nikým po takové době. Možná, že je škoda, že už partnery nevybírají rodiče. Člověk by pak na ně mohl svést špatnou volbu. Teď je to jenom na mě.

Zavírám dveře u auta. Jdu se s Tebou rozejít. Dnes definitivně. Už to nemůžu déle odkládat.

Sen

Procházím ulicí. Slunce mi svítí na krk. Pálí. Chtěl bych se na chvíli otočit, zastínit si oči a dívat se do něj. Nemůžu. Nesmím se zastavit. Vím, že jdou za mnou. Neměním rychlost chůze. Jdu. Neotáčím se.

Procházím přes náměstí a rychle se stáčím do malé uličky. Už slyším jejich kroky. Chtěl bych se rozběhnout. Nemůžu. Není kam. Přede mnou stojí dům. Nepomatuji si ho. Nikdy tu dřív nebyl. Ta ulička byla průchozí. Teď tu ale je dům a já už nemám kam jít. Z okna hraje Bach. Jak ideální muzika pro tuto chvíli.

Zbaběle se otáčím. Už tu jsou. Uzavírají mě svou pevnou formací. Cítím studený beton za zády. Kolem mě v půlkruhu stojí oni. Páni v šedém. Jeden jako druhý. Bez výrazu tváře. Všichni stejně obyčejní, všichni se stejně tvářící.

"Tak mluv!" křikne na mě ten úplně vlevo. Otáčím se po hlase. "Nevím, co chcete slyšet," odpovídám mu co nejklidněji. "Nelži, moc dobře víš, co chceme slyšet!" zakřičí další šedohlavec z davu. Snažím se ho zachytit pohledem, ale nevím, který to byl. V jejich tvářích není vidět žádný rozdíl.

"Co chcete slyšet?" ptám se. Hlas se mi chvěje. Bach zesiluje a ve mně sílí strach. Našli mě. Už neuteču. "CO ONA!?!" volají páni v šedém jednotně. Chvěji se. Těkám mezi nimi pohledem.

"Já... Já... Já ji měl rád," koktám "ale teď nevím." Chce se mi brečet. Šedohlavci se smějí, ukazují si na mě a najednou se rozestupují. Přibíhá muž. Mladý muž. Neznám ho. Nese zabalený dárek a ukazuje ho všem kolem. Pánové spokojeně přikyvují. "To je od ní!" volá. "To mi poslala k Vánocům!" křičí. A mně se vybavují poslední Vánoce. Nenapadl sníh. Nebyla zima a ty jsi odjela k rodičům. Já jsem zůstal sám doma, opil se a pak šel do ulic. Druhý den ráno jsem se probudil před nádražím na lavičce opírajíc se o místního bezdomovce.

Opravdu jsi mu to poslala? Nevím, muž rozbaluje dárek. Uhnu pohledem. Nechci to vidět, nechci vědět, co dostal. Sleduji tváře pánů v šedém. Mají spokojené úsměvy. Tváří se vítězoslavně. A mě se chce brečet, ale to už přibíhá další. A nese štos dopisů. "To mi posílala. Vždycky když on byl v práci, nebo spal, tak mi psala dopisy. Měli jsme se rádi!" volá.

Šedohlavci propukají v hurónský smích. Mně běhá strach po zádech. Pomatuješ, jak jsem běhal po vymrzlém městě a hledal otevřené květinářství, kde bych mohl koupit první růže? A to jen tak. Chtěl jsem tě překvapit. Udělat ti radost. A ty? Ty jsi možná během toho psala dopisy...

Muž otevírá obálky, vytahuje z nich bílé listy papíru a cituje z nich fráze: "Na vždy tvá... Nikdy na tebe nezapomenu... Posílám pusu... Líbá tvoje..."

Nemůžu to slyšet, nechci. A v tom, přichází on. Nikdy jsem ho neviděl, ale poznám ho. Hlavou mi běží vzpomínky, jak jsem se toulal po slovenských ulicích a bylo mi smutno. Myslel jsem na tebe, posílal ti smsky a ty jsi neodpovídala, protože si byla s tímhle... Na prstu otáčí kalhotkami (nedostalas je náhodou ode mě loni k narozeninám?), směje se a vypráví rozšafně o tvých nejtajnějších zákoutích.

Páni v šedém se smějí. Já už dál nemůžu. Snažím se ucpat si uši. Padám na zem. Cítím jak chladí chodník pode mnou. Zvoní budík... Čas vstát do práce!

Vítr

Probouzím se. Venku se rozednívá. Přicházím k oknu a dívám se, jak si vítr pohrává se stromy. Ohýbá je k obrazu svému. Občas bych stejně tak chtěl ohýbat lidské lásky a naše prohřešky. Ohnout, zlomit, zahodit a už si nikdy nevzpomenout.

Snažím se při pohledu z okna vymazat z hlavy svůj dnešní sen. "Nesmíš se ráno dívat z okna," řeklas mi kdysi. Stejně jako teď jsem stál s východem slunce u okna a tys mě tenkrát pozorovala pobaveně ze své strany postele. "Proč?" zeptal jsem se. "Protože když se probudíš a podíváš se z okna, zapomeneš, co se ti zdálo," řeklas. Chtěl bych zapomenout.

Chtěl bych zapomenout na ten sen, na tebe, na to, co všechno se stalo. Včera jsem ti řekl, že už náš vztah nemá dále význam prodlužovat, že se trápíme navzájem, že jsem ti neodpustil nevěru, že to asi neumím, že bychom se měli rozejít. O své nevěře jsem pomlčel.

Nevím přesně, co jsem čekal, myslel jsem, že budeš křičet, brečet, hádat se, prosit o odpuštění - cokoliv. Ale tys jen tak seděla, dívala se na mě, nemluvila. Snad půl hodiny jsme proti sobě takhle seděli a pak si mi jen řekla: "Když to takhle chceš."

Když teď stojím u okna, nejsem si přesně jistý, jestli to tak chci. Pořád mi přesně nedochází, co se bude dít, jak to bude vypadat. Až moc dlouho jsme byli spolu na to, abych uměl zapomenout a začít znovu být sám.

Když jsem včera usínal, bylas stále ve vedlejším pokoji. Plakalas. A když sis myslela, že už spím, tak si mu zavolala. Mluvili jste spolu dlouho do noci. Snažil jsem se neposlouchat. Nechtěl jsem vědět, o čem spolu můžete mluvit. Jestli mu něco vyčítáš, nebo se jen snažíš s někým si popovídat. Bylo mi smutno z toho, že on byl první, jehož číslo tě napadlo. Co se dá dělat.

Odtrhávám oči od okna. V sobě stále ještě cítím zvláštní pocit z dnešního snu. Přecházím do obývacího pokoje. Čekal jsem, že tě tu najdu, jak spíš pláčem vysílená na gauči. Čekal jsem, že budeš mít rozmazanou řasenku. Nemáš. Nejsi zde. Místo tebe tu leží jen papír se vzkazem na stole. Prý si odjela. Definitivně. Ještě, než se vrátím dnes z práce, si vyzvedneš věci, abychom se už nemuseli vidět. Musím říct, že jsem takhle rychlou reakci nečekal. A pak že se ženy neumí pohotově rozhodnout.

Pomalu si znovu pročítám tvůj dopis a dochází mi jeho význam.

"Dobře, takhle si to přece chtěl," říkám si a postavím si vodu na kafe. Cítím, jako kdyby ten vítr za oknem už někam pryč odvál i poslední zbytky pocitů ze mě. "Tak tohle je začátek," říkám si "začátek našeho konce."