Líbil se Vám román o Lucii a Zdeňkovi? Ať už ano, či nikoliv, budu rád za Vaše komentáře a připomínky, které zašlete na email muzudal@post.cz.

A pokud jste se snad u jeho čtení bavili tak, že by jste byli ochotni zkusit i něco dalšího z mé tvorby, věřte, že mi také vyšla má první kniha - Láska, sex a lajky.

Ještě jednom moc děkuji za přízeň, za návštěvy tohoto blogu a budu moc rád, pokud si najdete čas na zakoupení a přečtení mého dalšího románu ;).

https://www.martinus.cz/?uItem=810003

XXXI. Další dítě na cestě

"Gratuluji Vám, čekáte miminko," řekl gynekolog s jistotou. Očekával radostnou reakci, která se ale nedostavila. Vendula se na něj překvapeně podívala a zeptala se: "Jste si stoprocentně jistý." Doktor ji ujistil, že ano. "Tak to je teda průser," zhodnotila situaci Vendula.

Oznámené těhotenství českou populární zpěvačku zaskočilo. Nevěděla, jak by mohla skloubit těhotenství s prací a společenským životem. Neuměla si představit, že by teď alespoň po dobu těhotenství měla omezit alkohol anebo ještě lépe, úplně s ním přestat. Hlavně si ale nedokázala představit, jak to řekne Petrovi. Petr byl přeci jenom výrazně mladší, o dětech nikdy nemluvil a Vendula ani neměla pocit, že by k dětem měl nějaký vztah. Navíc otázkou bylo i to, kdo je vlastně biologickým otcem dítěte, jestli Petr, nebo ten Lucčin klučík, anebo třeba někdo z baru, kde se Vendula opila dva dny po kolaudaci Lucčina bytu. Pravděpodobnost, že bude Petrovo, Vendula neuměla odhadnout a bála se, že by jednou mohl její partner chtít, aby šla na testy a jeho otcovství si nechala potvrdit. Nejhorší variantou pro Vendulu bylo, že by to malé mělo být Lucčina zajíčka, ale vesměs jí bylo jedno, kdo je vlastně otcem. Potřebovala, aby Petr dítě přijal za své a bála se toho, že to neudělá.

"Ty jsi těhotná? Gratuluji," řekla ji Lucie poměrně skleslým hlasem. Na jednu stranu nechtěla, aby na ní Vendula poznala zklamání, na tu druhou už ale kolem ní začalo být nějak moc dětí a ona se po každém oznámeném těhotenství musel znovu smiřovat se skutečností, že dítě mít nebude.

"Není k čemu gratulovat," řekla ji zaraženě Vendula. Sama byla tak utopená ve svém zklamání, že ani nepostřehla to, jak je Lucie skleslá.

"Jak to?"

"On... Petr...," Vendula zavzlykala.

"On ho nechce?"

"Ne, on to neví."

"Tak mu to řekni."

"Když já nevím jak."

"Jakkoliv. Hlavně to už neříkej nikomu dalšímu. On by to měl vědět jako první."

"Myslíš?"

"Určitě."

"Já právě myslela, že bych to prostě řekla více lidem a k němu by se to někudy doneslo. Pak už by se k tomu musel nějak postavit, ne?"

Ač se to může zdát neuvěřitelné, Vendula to myslela vážně. Lucka byla první, komu to řekla, ale chtěla to říct všem v šoubyznyse, Petrovým známým, hokejistům, a kdyby nebylo zbytí tak i Petrově rodině a třeba médiím. Chtěla se vyhnout chvíli, kdy mu bude muset říct, že je těhotná a nedej Bože, kdy mu bude muset říct, že si tak úplně není jistá, že to dítě je jeho. I když, jak se Vendula snažila sebe samu uklidnit, Petr přece musel tak trochu počítat s tím, že jednou nějaké dítě možná nebude tak úplně jeho.

Ze svého původního plánu byla Vendula nadšená, proto ji zklamalo, že ji její nejlepší kamarádka a obchodní partnerka nepodpořila. Lucie se jí místo toho pokoušela vysvětlit, že by to opravdu měl vědět Petr první, protože ať už se zachová jakkoliv, bude alespoň Vendula vědět na čem je, a kdyby to náhodou nedopadlo dobře, může s tím jít do médií potom. Vendule se do toho moc nechtělo a nepomáhalo ani Lucčino ujištění, že pokud by se na dítě vykašlal Petr, pomůže Vendule ona. Budoucí maminka se sice snažila sebe sama uklidnit tím, že kdyby ji Petr odkopl, tak by pak mohla udělat rozhovor pro bulvár a říct, že je těhotná a zavržená a on by se našel nějaký nový náhradní tatínek, ale stejně neměla odvahu být tou, kdo to Petrovi řekne. Zamyslela se a pak venesla na svět boží svůj plán B: "Ještě mě napadlo, že bych si to nechala vzít a nic mu neřekla." Tuhle variantu ale Lucie okamžitě zamítla. Vendulu překvapil její rázný tón hlasu, když ji říkala, že něco takového nesmí udělat a tak zůstala zaraženě sedět, oči upnuté ke své kamarádce.

"Promiň," hlesla po chvíli mlčení Lucka. Omlouvala se za to, jakým tónem ten zákaz Vendule říkala, omlouvala se za to, že na ni v podstatě křičela. "Asi bych ti měla něco říct," doplnila potom tichým hlasem a následně Vendule vylíčila své lékařské vyšetření v Rakousku a hlavně jeho výsledky. Vendula zůstala sedět a s tichým překvapením a respektem se dívala na Lucii. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by to částečně mohla být i její chyba, protože ona Lucii tenkrát dohodila doktora, který provedl zákrok, ale cítila neuvěřitelný respekt k tomu, že její kamarádka zvládá o takové věci mluvit a že se k něčemu takovému dokáže přiznat. Někde vzadu v hlavě totiž měla názor, že žena, která nemůže mít děti, není žena. Proto Lucii objala a stále ještě hledala slova. Nakonec Lucce do vlasů zašeptala: "Neboj, nejsi kvůli tomu méněcenná."

Lucie tušila, že tohle ji asi její kamarádka říci nechtěla, a tak to přešla mlčením. Nakonec se raději zeptala: "Takže mu to řekneš?" a Vendula přitakala: "Jo, hned dnes večer."

Pro Vendulu to nebylo jednoduché. Petr nebyl v dobré náladě, včera jeho tým prohrál a podle všech médií za to mohl jeho špatný výkon. Pokud měl Petr nějakou špatnou vlastnost, byla to určitá neschopnost udržet vždy ve všech situacích stoprocentní koncentraci, a to jak v běžném životě, tak ve hře. A prostě ten den se vše nějak špatně sešlo a on se nemohl dostat do zápasu, což se projevilo na jeho výkonu. S Vendulou proto skoro vůbec nemluvil a jen se topil sám v sobě a v opakovaném rozebíráním jednotlivých situací, ke kterým během utkání došlo.

Večer si pustil zápas z reprízy, seděl před televizí a sledoval sebe a své spoluhráče. Vendula od chvíle, co se doma potkali, hledala vhodný okamžik, kdy mu to říct. Vzhledem k Petrově špatné náladě dobrý okamžik nepřicházel, a tak se rozhodla, že to prostě musí udělat teď hned. Prostě ji došlo, že lepší chvíle toho dne asi zkrátka nepřijde a ona by se k tomu podruhé nemusela odhodlat. Posbírala v sobě veškerou odvahu a přišla za Petrem do obýváku. Do té doby byla v ložnici a četla si články o sobě v bulváru. Ráda si o sobě četla, obzvláště pokud se psalo o její postavě. Samozřejmě, pokud se psalo pochvalně o její postavě. Nerada si četla potom časopisy o hudbě, protože tam se často stávalo, že se nesetkávala s pochvalnými články o svých vystoupeních a písničkách.

Do obývacího pokoje vstoupila nabuzená a rozhodnutá, že musí jít s pravdou ven. Petr stále seděl u televize a do zblbnutí si pro sebe něco komentoval. Vendula chvíli stála ve dveřích a čekala. Sledovala Petra, odhadovala si, jak zareaguje a doufala, že se na ni podívá a vyzve ji k tomu, aby něco řekla. Věděla, že teď už to prostě ze sebe chce a musí dostat a když Petr na její přítomnost nikterak nereagoval, tak se nadechla a...

"Kurva, kam jsem se to zrovna díval," zanadával Petr před obrazovkou.

"Petře," hlesla Vendula, kterou Petrovo zaklení znovu znejistilo.

"No podívej se, vždyť jsem musel vidět, že mi tam jede ještě jeden zleva," pokračoval Petr.

"Jsem těhotná."

"To mě poser. Jak jsem se tam přesunoval. To není možný, to snad ani nejsem já. Hlavně, že mi trenér říkal, že to dělají takhle. Co to je za zákrok?"

"Petře?"

"Tohle vážně nechápu. A že jsem mohl jít do Ameriky hned. Ale já blbec ne. Já si říkám, že tady ještě udělám jednu sezónu, abych se trochu vychytal a ukázal, že na to mám, že to bude lepší než někde na farmě a místo toho tady ze sebe dělám debila. Měl jsem jít na farmu. Ach jo."

"Petře?"

"Ano já slyším, jsi těhotná. Gratuluji, už k tomu máš celkem dostatečný věk, nemyslíš?"

Vendula zůstala zaraženě stát ve dveřích a dívala se na Petra. Nebyla si jistá, co na to říct, nechápala, co tím myslí.

Petr se na ni podíval: "To není možný, že jsem ten zápas takhle podělal. Neboj, budu lepší otec, než brankář," pak vstal a dal Vendule pusu. Spadl ji kámen ze srdce. Teda alespoň jeho polovina. Ta druhá polovina si přála, aby ji Petr dotlačil na potrat a ona to pak na něj mohla svést, což se nestalo, tak jako se nestalo to, že by byl Petr lepší otec, než brankář. Byl ale skoro tak dobrým otcem, jako brankářem a to taky není málo, když v dobách své následující největší slávy patřil mezi nejlepší gólmany světa.

XXXII. Nandu poprvé a Karolína naposledy

Malý Pepík navzdory svým rodičům a své genetické výbavě jevil od narození všechny znaky překvapivě inteligentního dítěte. Začal mluvit mnohem dříve, než se mu povedlo poprvé postavit a uťapkat pár kroků. A od chvíle, co byl schopen své myšlenky alespoň částečně formulovat, zásoboval své rodiče nespočetným množství otázek. Pepík od malička prokazoval, že nejspíše bude introvert, nemluvil totiž skoro s nikým jiným než se svými rodiči, ale o to více se jich dotazoval na vše, co viděl, slyšel anebo jakkoliv jinak vnímal. Tento čas začal být pro Elišku mnohem náročnější, než předchozí pravidelné noční vstávání, běhání kolem miminka. Do té doby totiž přesně věděla, že ona je ta chytřejší, ona je ta, která ví, co má dělat. Teď ale o tom postupně začínala pochybovat a to její syn ještě ani neměl dva roky. Nakonec se rozhodla, že i ona potřebuje volno a se Zdeňkem se domluvili, že pojede na jeden víkend sama k rodičům. Zdeněk již pochopil, že jestli bude chtít malého Josefa udržet v klidu a bez špatné nálady, během máminy nepřítomnosti, bude ho muset nějak zaujmout a najít mu místo, které bude stimulovat jeho myšlenky. Vydali se proto spolu do zoo.

Podzim byl ten rok překvapivě teplý, takže i ZOO v Troji byla zaplněná návštěvníky. Zdeňka mrzelo, že do Troji nakonec vyrazili se svým synem sami. Původně slíbil ještě spoluúčast Štěpán, od kterého si Zdeněk sliboval, že bude malému odpovídat na všetečné dotazy a že mu třeba řekne i zajímavosti o některých zvířatech, které by mohli Pepíka umlčet. Štěpán ale volal hned ráno, že se omlouvá, ale že mu do toho něco vlezlo, takže se nepřidá. Zdeňka to mrzelo i proto, že on sám moc neměl rád zvířata, takže pobyt v zoologické zahradě pro něj nebyl dostatečně dobrý program na víkend.

Jeho zklamání mírnil fakt, že hned po příchodu do zahrady potkal mnoho mladých žen, které se třeba i samy, anebo ve skupinkách procházely mezi výběhy a vesměs všechny byly ještě pořád letně oblečené, takže zatím co se jeho syn mohl dívat po zvířátkách, on koukal po holkách, které zase na oplátku koukaly po něm a po Pepíkovi. Už dříve si Zdeněk všiml, že pokud je někde s Pepíkem sám, ženy se mu více věnují a častěji ho oslovují. I tady to nebylo jiné. Bohužel pro něj ale mudrc Pepík, některé ženy odradil hned ze začátku. Dokud byl malé miminko, tak se náhodné kolemjdoucí zastavovali, koukali Zdeňkovi do kočárku a rozplývali se nad tím, jak to miminko pěkně spinká, nebo pěkně kouká, nebo pěkně a hlasité pláče. Teď ale Pepík mluvil, a protože žen se bál o něco méně než cizích mužů, tak čas od času případné neznámé položil nečekanou otázku, či pronesl nevhodnou připomínku, které mnoho žen odradilo. Jiné se ale jeho poznámkám a dotazům jen zasmály a otevřeně se Zdeňkem koketovaly. Zdeněk se obvykle snažil dělat, že svého syna neslyší, když se ptal: "Tati, paní tak velké zuby? Ploč? Mohla být kůň?... Tati, ta paní velká. By maminku zašlápla, kdyby naštvala, že?... Tati ta paní by kočárek rozsednout, že? Taková váha..."

Po chvíli Zdeněk pochopil, že možná bude lepší, než koketovat s jinými ženami, se pokusit svého syna skutečně zaujmout zvířaty ve výbězích, protože se za některé Pepíkovi poznámky vážně styděl. Šlapal s ním tedy poctivě od výběhu k výběhu, četl mu kousky z informačních tabulí u jednotlivých výběhů a sledoval, jak jeho syn sedí ve sporťáku a má ze všech těch poznatků radost. Občas položil i nějakou doplňující otázku, a pokud Zdeněk zrovna odpověď neznal, tak si ji prostě vymyslel. Říkal si, že vymyšlenou odpovědí nemůže Pepíkovi ublížit, protože Josef je ještě příliš malý na to, aby si v budoucnu tento den a jeho lži pamatoval.

V jedné chvíli došli nějakou třídu základní školy, která měla vyučování v přírodě. Zdeněk by odhadoval, že děti můžou chodit maximálně do třetí třídy, všechny měly na zádech batůžky se svačinami a většina z nich, měla v ruce zápisníčky a psala si, jaká zvířata vidí a co se o jednotlivých zvířatech dovídají od učitelky a z informačních tabulí. Asi hráli nějakou hru, anebo to jen dostali za úkol od třídní, aby je zabavila během pobytu v zoologické.

Třída stála u klece, za nimiž se pohybovali ptáci na vysokých nohách a s dlouhými krky. Zdeněk také právě docházel k tomuto výběhu a Pepík ze svého kočárku nadšeně pozoroval pochodující ptáky za plotem a také děti, které u klece stály a mezi sebou živě diskutovaly. "A tady je pštros," pronesl Zdeněk s nadšením, protože měl radost z toho, že se nemusí dívat na cedulku, o jaké zvíře se jedná, protože konečně něco poznal sám a na první dobrou. Jedna z holčiček ze třídy se ke Zdeňkovi pohoršeně otočila: "To není pštros, to je nandu," řekla důrazným a nadutým hlasem. Od tak malé, brýlaté holky to znělo srandovně a většina lidí by se i zasmála, jenže Zdeněk se naštval. Byla podrytá jeho otcovská autorita a malý Pepík samozřejmě chtěl okamžitě znát pravdu: "Tati, co to teda je? Pštlos, nebo... ehm... Nebo to co žíkala?"

Zdeněk se nadechnul: "Samozřejmě, že to je pštros." To už ale viděl informační tabuli u výběhu, která byla nezvratným důkazem toho, že nemá pravdu. Holčička se znovu otočila ke Zdeňkovi, ale tentokráte jen s opovrhujícím výrazem v obličeji si zaklepala na čelo. Ve Zdeňkově kypěla zlost, že ta malá holka má pravdu a on ne a do toho se ozval Pepík, který chtěl vědět víc: "Tak proč ta holčička žíká, že to ne pštlos?" Zdeněk se nadechl a řekl: "Protože to je kráva." Holčička začala ječet, jakoby se ji právě pokusil někdo unést a odněkud z druhé strany skupiny se přiřítila paní učitelka.

Malá, uražená, brýlatá a v dané chvíli pomstychtivá dívka vylíčila paní učitelce celou nešťastnou událost. Paní učitelka se nejprve vážně podívala na Zdeňka, potom na třídu a řekla: "Děti, běžte k dalšímu výběhu, já si tady s pánem budu muset promluvit." Třída se odebrala k dalšímu výběhu a Zdeněk si na chvíli zase připadal jako malý kluk. Neměl rád, když jej někdo káral, ale od malička měl v sobě zakódováno, že učitelky se mají poslouchat, takže mlčel, klopil zrak a bál se toho, co přijde. Vypadal jako žáček před tabulí, který se nenaučil ke zkoušce a teď očekával spravedlivý trest. Oproti tomu Pepík v kočárku nadšeně pozoroval okolní dění a těšil se na to, co příjde a co se ještě dozví.

Paní učitelka mohla být možná i o něco mladší než Zdeněk, i přesto se jí ale "úspěšný" marketingový ředitel zahraniční banky bál. Svůj strach si Zdeněk odvodňoval i tím, že paní učitelka měla nad ním jednoznačně váhovou převahu a překvapivě poměrně hodně vrásek v obličeji, což ji dělalo opticky starší, než ve skutečnosti byla.

Naštěstí paní učitelka žila sama a on se ji celkem líbil, takže neměla chuť se s ním hádat. "Nebojte, nebudu Vám tady dělat scénu," řekla proto smířilivě a Zdeněk přikývl. Pořád se ji bál, takže nebyl schopen nějak smysluplně reagovat, což vedlo učitelku k tomu, že pokračovala sama: "Ona ta malá Horáčková je taková přechytralá kráva. Občas bych jí to sama nejraději řekla, ale to samozřejmě nemůžu." Paní učitelka mluvila tichým, klidným hlasem, což Zdeňkovi dodávalo důvěru, že se alespoň pokusil po této větě zasmát. Učitelka se na něj na oplátku usmála. Měla radost, že prolomila ledy a že by třeba mohla této situace využít k seznámení. Zdeněk měl ale stále pocit, jako by měl v krku jablko a nebyl schopen nic kloudného říct. Do hovoru proto vstoupil Pepík. Jeho přirozený ostych musel ustoupit stranou, protože touha po informacích byla silnější: "Co to teda je pštlos?"

Paní učitelka si klekla k malému v kočárku a Zdeňkovi se tak otevřel pohled na její obří ňadra v porozepnuté blůze. Udělala to vědomě. Rychle a krátce pohledem zkontrolovala, zda se jí podíval na prsa, a když zjistila, že ano, vítězně se usmála. Po té řekla malému v kočárku: "Pštros a nandu se často pletou, protože nandu vypadá trošku jako miminko od pštrosa. Je menší a světlejší. Víš?" Pepík poctivě kýval a vstřebával právě získané informace.

"Takže to nebude pštlos, že?" vyhodnotil nakonec celou situaci. Zdeněk si povzdech: "Ne, takže to nebude pštlos."

Nedorozumění se pštrosem se tady poměrně rychle vyřešilo a Zdeněk se ještě navíc dozvěděl, že nandu žije v Jižní Americe, zatím co pštros v Africe. Paní učitelce poděkoval a řekl, že takovou průvodkyni by potřebovali častěji. Paní učitelka to vzala jako jasný impuls a dala Zdeňkovi své telefonní číslo, s tím, ať zavolá kdykoliv, že do ZOO s ním půjde určitě raději, než s tou zoufalou bandou od nich ze školy.

Pro Zdeňka nebyl však pštros, který nebyl pštlosem největší překvapením dne. To přišlo o patnáct minut později, když si u jednoho z občerstvovacích stánků koupil pivo a párek v rohlíku. Chtěl hned pokračovat dále, ale ucítil něčí pohled v zádech. Otočil se a všiml si, že o pár metrů od něj stojí Karolína a upřeně se na něj dívá. Měla na sobě rifle a sportovní tričko. Vypadala jako vždy skvěle, akorát se tentokráte neusmívala. Zdeněk na ní kývl na pozdrav. "Ahoj," odpověděla Karolína. Zdeněk na chvíli zaváhal a potom k ní zamířil. "Ahoj, můžu tě na něco pozvat?" zeptal se. Tentokráte znejistila Karolína. Párek v rohlíku se určitě neshodoval s její racionální stravou, které se aktuálně snažila držet, jenže když ten párek tak krásně voněl. "Dobře, dám si to co ty," řekla.

Zdeněk tedy u stánku koupil ještě jedno pivo a párek v rohlíku a podal je své někdejší kolegyni a později podřízené. Po té si sedli k jednomu ze stolků. Pepík byl tak zaujatý tímto setkáním, že ve svém sporťáku usnul.

"Co teď děláš?" zeptal se Zdeněk.

"Vlastně nic," odpověděla Karolína popravdě.

"Jak to?"

"Není tolik práce, jak by se mohlo zdát a hlavně není práce v marketingu."

"A ty bys nedělala v něčem jiném."

"Nic jiného neumím."

"Tak proč jsi tenkrát dala výpověď."

"Prostě to tak přišlo."

"A teď neděláš teda nic?"

"Dvakrát jsem se dostala k nějakému focení, ale to mě neuživí. Já chci práci, která mě uspokojí finančně i tak nějak po té duševní stránce."

"Aha, a k nám by ses vrátit nechtěla?"

"To by asi nešlo."

"Třeba bych se za tebe mohl přimluvit," řekl Zdeněk a položil Karolíně ruku na stehno. Karolína nereagovala. Nebyla si jistá, zda by se chtěla vrátit do banky a znovu se potkávat s výkonným ředitelem, na druhou stranu ta práce ji bavila a finančně také nebyla špatně hodnocená. Zdeněk místo čekání na odpověď začal jet rukou po stehně své bývalé kolegyně směrem nahoru.

"Co blbneš, nech toho," řekla Karolína a oddělala mu ruku ze stehna.

"Můžu se za tebe přimluvit," připomenul Zdeněk.

Karolína se nadechla. "Děkuji, nechci," řekla důrazně. Teď již byla o své odpovědi přesvědčená. Zvedla se a zbytek svého půllitru piva vylila Zdeňkovi do klína. Ne snad, že by se Karolína nikdy s nikým nevyspala kvůli práci, ale Zdeněk se ji prostě jako chlap nelíbil a pro ni byl vždy vzhled u muže ten nejdůležitější ukazatel potenciálního vztahu. Možná, že kdyby jí stejnou nabídku učinil Radek, tak by o tom minimálně přemýšlela, ale se Zdeňkem si to neuměla představit. Navíc svého bývalého šéfa považovala za blbce. Tuhle skutečnost by sice byla ochotná tolerovat, ale to by musel vypadat úplně jinak a hlavně by nesměl být zrzavý. Karolíně se zrzci nikdy nelíbili.

Setkání s Karolínou Zdeňka rozhodilo. Kdykoliv se setkal s odmítnutím, výrazně mu to srazilo sebevědomí. Od jisté doby si ale našel svůj způsob, jak mít pocit, že je milovaný a že je stále pořádný chlapák. A tak, když večer uložil Pepíka, zavolal Lucii, zda by mohla přijít k němu a malého pohlídat, kdyby se probudil. Lucie mu přijela pomoci. Když Lucka dorazila, Zdeněk již byl domluvený se Štěpánem, který už měl prý večer volno a mohl se svému šéfovi věnovat.

Zdeněk se Lucce po té, co dorazila, omluvil, že musí ještě něco pracovně zařídit a poprosil ji, aby o tom neříkala Elišce. Hned po té nasedl do auta, dojel pro Štěpána k němu domů a pak společně vyrazili do jejich oblíbeného podniku v centru za Africkou růží. V podniku s pochybnou reputací byl v té době již stálým štamgastem, takže hned po příjezdu dostal svůj stůl a jeho mladičká černoška mu během pár minut seděla na klíně. Zdeněk se zase cítil jako chlap a na Karolínino odmítnutí zapomněl.

XXXIII· Nejen Štěpánův konec

Lucie si občas posteskla nad tím, že nemůže mít děti. Konec konců, nešlo to jinak, když kolem ní probíhal baby boom a ona byla stále dokola konfrontována se skutečností, že děti mít nikdy nebude. Naštěstí pro ni její biologické hodiny necítily potřebu přitlačit na pilu a nutit ji k tomu, aby chtěla někoho, kdo jí bude říkat máma. Díky tomu stále prožívala své období renezance naplno, a navíc své možnosti a hranice neustále posouvala o něco dál. V Rakousku potřebovala Marca, aby dokázala překonat své obavy, samu sebe, a aby se dokázala opravdu odvázat. V Praze zjišťovala, že to zvládne sama. Snažila se pracovat v kavárně a při nejmenším apelovat na nastavený standard. Vždyť kavárna stále byla v provozu nově a přesto rezervační kniha byla plná na více jak měsíc dopředu a hostů, kteří chtěli kavárnu Roma navšítvit byl nespočet. Lucie ale přestala žít pouze prací a začala hledat záliby a koníčky pro sebe a také pro svého zajíčka. Společně začali chodit na golf a tenis. Pravidelně chodili plavat, běhat, a když jim zbyl čas, tak zkoušeli sex na co nejméně tradičních místech. Ano, znovu jej vzala na milost a i když se v ní občas pralo tolerantní já s tím druhým, které ji našeptávalo, že rozchod by byl pro ni možná lepší variantou, zůstávala zatím stále ve vztahu. Lucka také začala chodit na kosmetiku, začala se učit anglicky a hledala si i jednorázové záliby - přeletěla v balóně nad Prahou, vyjela vlakem do Brna, kde strávila čtyři dny a přitom tam neměla nic naplánovaného a nevěděla, co tam bude dělat. Prostě se snažila ze svého pohledu co nejvíce si užívat života a vychutnávat si jej plnými doušky. Největší zážitek pro ni byl přelet balónem, protože se díky němu definitivně utvrdila v tom, že její obava z létání ustupuje, a že když bude chtít, zvládne cokoliv.

Přesto, že by člověk řekl, že nemohla mít na nic čas, Lucie měla pocit, že stále má volno, protože všechny její aktivity ji bavily a tudíž nevyčerpávaly. A nejvíce toho zbytku času, který měla, se snažila investovat do lidí kolem sebe. Snažila se trávit čas s Vendulou, ale tak aby se vyhýbala Petrovi. Snažila se co nejčastěji psát Biance, a dokonce opravdu začala řešit pas, aby za ní mohla i čas od času vyjet. Věnovala se svým zaměstnancům, o kterých chtěla vědět maximum, a v rámci všech těchto aktivit ji napadlo, že by bylo fajn, aby také definitivně uzavřela jednu kapitolu, kterou byl Zdeněk. Respektive aby se smířila s ním, s Eliškou, a tak nějak je mohla spokojeně ze svého života vypustit, případně si Zdeňka i Elišku převést do škatulky "přátelé", a tak k nim i přistupovat. Proto se jednou ráno rozhodla zavolat Zdeňkovi a říct mu, že by mu a Elišce ráda představila svého nového přítele a že by je třeba ráda pozvala na večeři, nebo jen na odpolední zákusek a kávu k nim do Romy.

Jelikož byla Lucka zvyklá rychle jednat, obvykle dříve jednat, než přemýšlet, tak i teď, hned po té, co ji to napadlo, Zdeňkovi zavolala. Zdeněk byl důvodem jejího telefonátu překvapený, a tak z něj vypadlo jen: "Já to proberu s Eliškou. Úplně bohužel nevím, protože toho máme teď opravdu hodně, ale zeptám se a dám vědět."

V tomto Zdeněk samozřejmě lhal. Hodně toho neměl. On i Eliška trávili obvykle volný čas s Pepíkem. Jiný program aktuálně neměli. Olga přestala se Zdeňkem flirtovat a pravidelně souložit hned, jakmile ji skončila zkušební doba. Od té doby neměla na svého šéfa čas, a když už čas měla, tak neměla náladu na intimitu, nebylo jí dobře, bolela ji hlava, anebo měla své dny. Se Zdeňkem měla sex pouze ve chvíli, kdy se v bance rozdělovali prémie a měl je rozdělit Zdeněk, nebo když ji slíbil, že ji vezme někam na nákup. A protože Zdeněk měl vlastní výdaje, včetně toho, že stále čas od času platil za Africkou růži, tak Olgu často na nákupy nezval.

Lucie z jeho odpovědi vycítila, že už když jí říká, že neví, jak to dopadne, tak tuší, že nakonec ji odmítne a do kavárny nepřijde. A protože Lucie neměla ráda odmítnutí a protože byla o svém nápadu přesvědčená, zavolala ještě raději i ke Zdeňkovi domů, aby pozvala přímo Elišku. Eliška byla překvapená, a kdyby to bylo standardní pozvání, tak by asi odmítla, ale když Lucie řekla, že by je pozvala na desert k nim, do kavárny, věděla, že odmítnout nemůže. Zdeněk ji na otvírání nevzal a ona také chtěla jít na místo, o kterém se všude mluví a píše v novinách, na místo, kde se podle všeho schází pražská smetánka.

Proto se nakonec překvapivě Lucčinou hlavní spojenkyní stala Eliška, která dotlačila Zdeňka k tomu, aby své bývalé ženě zavolal a domluvil s ní termín odpolední kávy.

O necelý týden později se sešli nad kávou a dortem v Lucčiné kavárny. Eliška se svým přítelem dorazili o něco dříve. Pepík zůstal doma s Eliščinou mámou. Eliška nedokázala chvíli sedět v klidu. Neustále se rozhlížela a hledala, koho známého by mohla vidět. Zdeněk byl poměrně nesvůj. Zatím co Eliška žárlila na Lucku a žárlila by na každou ženu, kterou by Zdeněk měl před ní, Zdeněk nesnášel pozdější partnery Lucie. Neměl rád Friedricha, protože nevěřil tomu, že Lucku ubytoval z čistých úmyslů, nesnášel Marca, protože s Lucií skoro půl roku chodil a přál Lucii ten konec takový, jaký pak přišel. Už teď neměl rád i toho chlapa, kterého s sebou Lucka přivede. Přesto šok, který mu příchod jeho bývalé způsobil, vůbec neočekával.

"Ahoj, tohle je Štěpán," řekla Lucie zcela bezelstně, když se objevila u jejich stolu. Protože nepřišla žádná reakce na právě představeného přítele, doplnila Lucka: "Eliška, Zdeněk." Eliška podala Štěpánovi ruku. Zdeněk jen řekl: "My se známe."

"Vážně, odkud?" zeptala se Lucka.

"Štěpán je můj podřízený," hlesl Zdeněk. Chtěl, aby to znělo, že má morální převahu, ale bylo to jen takové tiché postesknutí.

"Řekl bych, že nejen kolega, ale také kamarád," pokusil se říct Štěpán s úsměvem. Pak ještě dodal: "Vždyť jsme toho také se Zdeňkem prožili." Při té větě spiklenecky mrkl. Mělo to být pro holky gesto na pobavení a pro Zdeňka malé varování. Měl z toho pochopit, že Štěpán přece ví o jeho nevěrách, takže by se měl chovat vstřícně a nekazit to. Zdeněk to nepochopil, což mu šlo jen těžko vyčítat. On totiž v té chvíli nechápal vůbec nic. Zaraženě seděl u stolu a srkal kávu, která mu samozřejmě přišla hnusná. Nebyl to jeho oblíbený turek s lógrem, navíc věděl, že tu kávu pro Lucku vybírá její bývalý přítel z Itálie a i to mu vadilo.

Rozhovor pak společně vedli jen zbývající stolovníci. A nejvíce byl slyšet Štěpán, který vyprávěl příběhy ze života, vtipkoval a holky se smály a smály. Zdeňkovou nejdelší větou toho odpoledne zůstalo, že Štěpán je jeho podřízený. Ani doma se pak z toho šoku nebyl schopen vzpamatovat a Eliška mu moc nepomáhala, když se ho opakovaně vyptávala, proč ji Štěpána nikdy nepředstavil, když je to tak zábavný a milý člověk. Zdeněk měl v té chvíli názor zcela opačný. Když Zdeněk nastoupil do marketingového oddělení, tak Štěpána neměl moc rád, teď ho ale přímo z duše nenáviděl a věděl, že takhle to prostě nechat nemůže.

"Jsi si tím úplně jistý?" zeptal se překvapeně výkonný ředitel druhý den ráno, když jej Zdeněk požádal o propuštění Štěpána pro nadbytečnost. Zdeněk přikývl. Byl si tím jistý, jako nikdy. "Pokud ho propustím pro nadbytečnost, tak si nebudeš moci vzít nikoho jiného do týmu. Budeš tam mít jenom čtyři lidi, tak málo lidí na marketingu nebylo od založení pobočky v Čechách," snažil se výkonný ředitel nalomit Zdeňkovo odhodlání a popsat důvod svého překvapení.

"Já vím, ale mám tam čtyři kvalitní lidi, kteří to zvládnou. Prostě chci dělat práci s těmi nejlepšími. Bez servírek," stál si na svém Štěpán.

"Bez čeho?"

"No bez servírek."

"Myslíš bez servítek?"

"Ano, myslím bez servítek. Co s tím Štěpánem?"

"No dobře. Asi není důvod tady držet někoho, o kom si myslíš, že ho nepotřebujeme. I pro banku to bude úspora, i když v tom celkovém objemu dost minimální, ale proč ne. Jen mě to trošku překvapuje, že ses takhle rozhodl. Pokud chceš snížit stav, nebylo by lepší zvážit tu novou? Olina se myslím jmenuje?" zkoušel ještě výkonný ředitel diskutovat o situaci. O Štěpánovi si přeci jen myslel, že je poměrně schopný a i když vedoucím do výběru podřízených nezasahoval, neměl z tohoto rozhodnutí dobrý pocit.

"Olga," opravil jej Zdeněk

"Tak Olga. Mě takhle z dálky přijde, že nic moc nepřinesla."

"Olga je důležitá součást týmu. Odvede kus práce, která možná není tolik vidět, ale je pro nás důležitá. V oddělení se rychle ekvivalentovala."

"Co se tam?"

"No ekv... Takové to slovo, když se někde dobře zavedeš."

"Etablovat?"

"No asi jo."

"No dobře, tak se Olga etablovala, takže si seš úplně jistý?"

Zdeněk znovu přikývl. Byl si zcela jistý, že chce Štěpána propustit. Výkonný ředitel se nadechnul. Pak se na pár vteřin zarazil. "Dobře," řekl nakonec "Tak si zavolej na personální, ať ti připraví výpověď a ať to s ním vyřeší."

Štěpán ještě ten den skončil. Nepodepsal výpověď, ale dohodu. Nechtěl to prodlužovat. Věděl, proč ho Zdeněk vyhodil a nechtěl se dále trápit na oddělení, které vedl neschopný vedoucí, který si přes zaměstnance léčil své osobní mindráky. Ani se nepřišel se Zdeňkem rozloučit. Prostě se jen sbalil v kanceláři a odešel. Pro banku a její marketingové oddělení to byl zvláštní čas. Nikdo z těch, kteří v té době odcházeli, neodcházel v dobrém.

O pár hodin později zaklepala na dveře Štěpánova domu Lucka: "Ahoj, můžu dál?" zeptala se, když se mezi dveřmi objevila Eliška. Lucie by nejraději ty dveře rozrazila a dovnitř vlétla jako velká voda, ale kvůli Elišce to neudělala. Eliška překvapeně souhlasila a pustila bývalou ženu svého muže dále. Zdeněk doma ještě nebyl, takže holky zůstaly sami. Eliška nevěděla, co má přesně dělat, tak si vzala na klín malého Pepíka, aby ho mohla použít, jako takovou hradbu mezi ní a Lucií. Pepík nakonec zafungoval jako spojnice místo hradby. Měl dobrou náladu a tak se začal Lucie vyptávat na různé věci a původní rozpačité ticho opadlo a holky se postupně začínaly bavit Pepíkovými dotazy a reakcemi. Nakonec se zeptal, proč vlastně Lucka přišla. Lucie to moc rozebírat nechtěla, ale když ji k tomu vyzvala Eliška, tak krátce shrnula situaci, která se ten den stala v bance. Pepík to nepochopil. Tohle pochopit nemohl, byl ještě příliš malý na to, aby rozumněl lidským vztahům. Za to Eliška se naštvala a jednoznačně se postavila na stranu Štěpána a řekla, že s Lucií na Zdeňka počká, protože takhle to přece nejde.

Na Zdeňka si musela Lucie s Eliškou počkat o něco déle, než obvykle. Zdeněk měl totiž zcela jiné priority a v dané chvíli měl i mnohem příjemnější starosti. Chvíli po té, co Štěpán vyklidil kancelář, dorazila za ním Olga.

"Co se stalo?" zeptala se.

"Musel jsem to udělat," řekl Zdeněk. Když odešla Karolína, tak si nachystal, že to lidem nějak odůvodní. Teď se nic takového udělat nechystal a tak neměl připravené pro Olgu žádné vysvětlení. Snažil se proto získat čas, aby si mohl vymyslet, co přesně říct.

"Proč jsi to musel udělat?" zeptala se dle očekávání Olga.

"Musel jsem propustit někoho z oddělení kvůli nákladům a měl jsem na výběr buď ho, nebo tebe," napadlo Zdeňka.

"Aha. Myslím, že ses rozhodl správně. Nechceš jít po práci ke mně? Mohli bychom si o tom popovídat," navrhla Olga.

Zdeněk souhlasil a nakonec se dohodli, že to nebude po práci, ale že tam vyrazí v podstatě hned, jak to trošku půjde. U Olgy doma si nepovídala. Olga použila své ústa ke zcela jiné činnosti a Zdeněk se domů vracel až pozdě na večer zcela vyšťavený a s pocitem hlubokého uspokojení. To trvalo do chvíle, než přišel doma do obývacího pokoje. Venku se stmívalo a na něj tam čekali dvě ne zrovna přátelsky nalazené ženy. Vstoupil do bitvy, kterou měl předem prohranou.

"Jak jsi to mohl udělat?" vyjela na něj Lucie hned, jak ho uviděla. Eliška se původně také chystala do svého partnera pořádně pustit, ale když ho uviděla, přešla ji odvaha. Navíc cítila, že Lucka to zvládne sama, a tak se raději trošku stáhla a zaujala pozici tiché pozorovatelky.

"Co jak jsem mohl udělat?" zeptal se Zdeněk hloupě.

"Co asi? Jak jsi ho mohl vyhodit? Jen kvůli tomu, že chodí se mnou. To si takovej ubožák?!?" křičela Lucie.

"Ne. Ty ho neznáš. On se k tobě vůbec nehodí."

"Co ty o tom můžeš vědět, kdo se ke mě hodí?!?!"

"Neznáš ho."

"A ty ho jako znáš lépe než já."

"Jo."

"Tak proč se ke mně nehodí ty ubožáku?!?"

"Neříkej mi ubožáku. Prostě ho neznáš. Neumíš si představit, kolikrát byl se mnou v bordelu a co tam děl..." až v této chvíli došlo Zdeňkovi, že se dopustil chyby, která se nedá odpustit.

Po pár vteřinách ticha se Eliška zvedla z křesla, v očích měla slzy, na Zdeňka se ale podívala pevným pohledem. "Vypadni," zašeptala.

"Já, ale...," Zdeněk chtěl nějakým způsobem zmírnit to, co právě řekl, jenže vůbec nevěděl jak. Tohle už nešlo zachránit.

"Vypadni!" zakřičela Eliška, a tak se Zdeněk otočil a odešel. Odcházel naštvaný na Štěpána, protože z jeho pohledu za všechno mohl právě jeho, teď již bývalý, podřízený. Zlobil se na Lucii, protože kdyby nepřišla k nim domů, nestalo by se to. Zlobil se na Elišku, prtotože jej právě vyhodila z jeho vlastního domu.

Svou chybu si nepřipouštěl. Bouchnul dveřmi a zmizel do noci.

Eliška nebyla schopná slova, sedla si znovu do křesla a začala plakat. Od otce svého dítěte takovou zradu nečekala. Lucie tu noc strávila celou s ní a uklidňovala ji. Sama si však nebyla jistá, jak zpracovat novou informaci o Štěpánovi. Vzhledem k tomu, že již jednou ji napadlo, zda je to pro ni ten pravý, tak teď si již začínala být téměř jistá, že není. Štěpán tak během jednoho dne přišel o práci i o vztah. Zdeněk by z toho měl radost, kdyby nešel tmou a neměl obavu, že se mu může brzy stát něco podobného.

XXXIV. Když není kam složit hlavu

První noc Zdeněk strávil u Radka. Když jej Eliška vyhodila z domu, tak vůbec netušil, co má dělat a kam má jít, a tak si nakonec vzpomněl na svého bývalého nadřízeného. Myslel si, že by mu mohl jako už tolikrát pomoct a zařídit, že se věci postupně vrátí zpátky do normálu. Radek mu ale tentokráte tak úplně pomoci nedokázal a vlastně ani nemohl. Radek byl schopen jednorázově Zdeňkovi vytrhnout trn z paty a postarat se o to, že nebude Zdeněk hned prnví noc bydlet na ulici, ale na delší čas ho ubytovat nemohl.

Když mu Zdeněk zavolal pár minut po té, co odešel od Elišky, Radek mu řekl, že u něj přespat může a ať klidně dorazí. Dveře od bytu mu však neotevřel Radek, ale jeho nová, o téměř čtvrt století mladší partnerka. Ta nejprve uvedla Zdeňka do obývacího pokoje v poměrně prostorném bytě a vzápětí se omluvila, že si půjde lehnout, protože je unavená, ale ať si kluci klidně spolu popovídají. Radek pak vysvětlil Zdeňkovi, že kdyby bylo na něm, tak u něj může klidně zůstat, jak dlouho bude potřebovat, ale že jeho partnerka chodí do práce a potřebuje spát a mít taky svůj klid, takže se jedná opravdu jen o pomoc na jednu noc. Čtyřicetiletá paní Věra držela Radka zkrátka a moc dobře věděla, že dalšího chlapa doma nechce a Radek to respektoval, protože on zase nechtěl, aby byla Věra nespokojená a ze všeho nejvíce si přál, aby měl doma svůj klid.

Zdeněk byl rád, že měl první noc kam složit hlavu. Usnout ale nemohl. Na gauči v Radkově obýváku se nespalo příliš dobře. Do toho nemohl přeslechnout, že v ložnici jeho hostitelů došlo na milování. Podle zvuků by řekl, že Radek musí být i přes svůj věk neskutečný kanec. Pravda ale byla taková, že Radek nikdy nebyl odborník na postelové hrátky, jen paní Věra mu potřebovala nenápadně vysvětlit, co je pro něj důležité a pojistit si, že nezvaný host u nich nezůstane déle, než jednu noc. Zdeněk také samozřejmě celou noc přemýšlel o událostech posledních dní. Z prozatímního rozpadu vztahu samozřejmě vinil Štěpána. Vlastní chybu připustit nemohl, to by se neshodovalo z jeho přístupem k životu. Kdyby ho Štěpán nezval do bordelu, tak by tam nikdy nezačal chodit a kdyby se Štěpán nepustil do jeho bývalé ženy, tak by samozřejmě nemuselo vůbec dojít k provalení jeho nemorálního života. Zdeněk také hodně přemýšlel nad krátkým rozhovorem, který vedl s Radkem po té, co mu vysvětlil celou situaci. Radek měl pro jeho morální poklesek jakési solidární mužské pochopení, a proto se snažil být věcný a příliš Zdeňka nekárat. Krátký rozhovor proto vedl přímočaře a spíše se ptal tak, aby ve Zdeňkovi uvolnil jeho myšlenky a nutil ho přemýšlet o tom, co chce dále.

"Myslíš, že bude chtít, aby ses někdy vrátil zpátky?" ptal se ho.

"Já vážně nevím," přiznal Zdeněk a pokrčil rameny.

"A ty by ses chtěl vrátit?"

"Teď určitě ne. A do budoucna... Kdo ví? Možná mě to celé tolik nemrzí, jak by asi mělo. Nejvíce mě štvě vlastně to, že já budu za toho špatného, že se to rozpadá kvůli mně," říkal Zdeněk. Bylo až nezvyklé, jak se snažil být upřímný.

"A co malý?"

"Toho mám samozřejmě rád, chtěl bych se s ním vídat."

"A Elišku nemáš rád?"

"Já nevím. My jsme vlastně spolu vždy tak nějak byli, ale více méně to bylo fajn, ale nikdy tam asi nebyly silnější emoce. Nebo mně to tak připadalo."

Zdeněk o vztahu nikdy tolik nepřemýšlel, a tak když se ho Radek ptal, tak si vlastně sám rovnal myšlenky a formuloval to, co asi celou dobu tak trošku cítil a možná i věděl, ale nikdy si to nepojmenoval. Proto během noci přemýšlel nad událostmi posledních dní a také nad tím, že asi bude muset vztah opravdu ukončit. Konec konců celá situace k tomu vybízela. Zdeněk přemýšlel také nad tím, že si bude muset najít ubytování a že asi bude nejlepší, když si zkusí sehnat druhý den nějaký levný hotel. Usnul až nad ránem, ale nespal dlouho, po hodině a půl ho probudila paní Věra, která předstírala další orgasmus. Následně vstala, šla se osprchovat a chystat se do práce.

Nejen pro Zdeňka to byla dlouhá noc. Také Lucka a Eliška dlouho nešly spát. Eliška nejprve plakala, pak nadávala, pak mlčela a pak znovu nadávala. Eliška cítila v Lucii v dané chvíli oporu, protože měla pocit, že na tom je Lucka podobně jako ona. Vždyť také právě zjistila o svém partnerovi nepříjemnou skutečnost, vždyť on také chodil po nevěstincích, a kdo ví co ještě. Lucii to ale tolik netrápilo. Chtěla pomoci Elišce, protože se bála, aby přítelkyně jejího exmanžela neudělala nějakou hloupost. Navíc si myslela, že by mohla potřebovat pomoc s malým Josefem a i proto u ní zůstávala. Štěpána v dané chvíli příliš neřešila. Poměrně rychle se rozhodla, že ten vztah prostě ukončí a půjde dál.

Eliška těsně po půlnoci otevřela láhev červeného vína, kterou dostal Zdeněk od některého z významných klientů banky. Bylo dovezené z Austrálie a Zdeněk si ho doma vystavil v obýváku a neustále Elišce opakoval, že ta láhev musela být neuvěřitelně drahá a že si ji otevřou při nějaké výjimečné události. "Tohle je přece výjmečná událost," opakovala Eliška kolem dokola.

Lucka tak u ní nakonec zůstala i následující den. Eliška odpadla až kolem šesté hodiny ranní, kdy usnula na gauči. Lucie ji přikryla dekou. Sama už neusnula. Ani k tomu nebylo moc času. O půl sedmé se probudil Pepík. Lucie si s ním hrála skoro celé dopoledne. Eliška se probudila až před polednem. Když se probudila, poděkovala Lucii za podporu a za hlídání malého a s tím se rozešli. Ani jednu v té chvíli nenapadlo, že je to pravděpodobně jejich poslední osobní setkání.

Zdeněk si hned druhý den ráno začal shánět prozatímní ubytování. Nejprve zkusil Olgu. Zkoušel ji volat už včera večer, nezvedala mu ale telefon a proto nakonec skončil u Radka. Ani druhý den ráno nebyl o mnoho úspěšnější. Sice se dovolal, ale Olga mu řekla, že to prostě aktuálně nejde a dále se s ním o tom nebavila. Nakonec se tedy opravdu vydal cestou hotelů. Našel si malý hotel na okraji Prahy. Spočítal si, že měsíční ubytování mu sice vezme tři čtvrtiny výplaty, ale měl to s polopenzí a každodenním úklidem, takže se nemusel v podstatě o nic starat. Ubytování v hotelu si zamluvil na čtrnáct dní. Nevěděl, jak dlouho bude potřebovat bydlet mimo domov. Dům, ve kterém aktuálně byla Eliška s Josefem, byl sice jeho, ale Zdeněk cítil, že by nebylo správné je z domu vyhodit. Dokonce se začal smiřovat i s tím, že pokud by se již k sobě nevrátili, tak by jim dům nechal, aby měli kde bydlet. Hlavně chtěl, aby Pepík měl střechu nad hlavou. Navíc představa, že jim ponechá jeho dům, ho ve vlastních očích stavěla do role mučedníka, což mu ulehčovala smíření se ze skutečností, že případný rozchod bude dáván za vinu jemu.

První dny svého odchodu, trávil Zdeněk často přemýšlením. V práci v podstatě zcela přestal mluvit se svými podřízenými. Většinu času seděl v kanceláři a přemýšlel o tom, jak by si měl srovnat život a co bude dělat dále. Jediným médiem mezi ním a jeho týmem byla Olga, která se u něj jednou za den zastavila v kanceláři a postěžovala si na své kolegy. Zdeňkovi to ale bylo celkem jedno. Sbíral odvahu, aby zavolal Elišce, ale nevěděl, co by ji měl říct a netušil, jak by se měl chovat. Věděl, že ji ublížil, ale nechtěl nechat vinu na sobě. Jenže nenašel cestu, jak by vinu za své nevěry mohl přijatelně přenést na Elišku. Ze všeho nejvíce se ale bál toho, co by mu mohla jeho partnerka říct a tak zůstával první dny svého nového života zavřený před světem. Jediný, s kým v té době opravdu plnohodnotně komunikoval a komu byl ochoten naslouchat, byl Radek, který mu každý den zavolal, aby se ho zeptal, jaká je jeho aktuální situace a přispěl mu nějakou radou zkušenějšího muže.

Nakonec možnost utéct od černých myšlenek naservírovala Zdeňkovi Olga. "Nechceš jít se mnou v pátek na koncert? Mám dva lístky na Lucii?" zeptala se ho. Zdeněk měl z jejího návrhu překvapivou radost. Byl rád, že může utéct před všedními dny a hlavně před dlouhými večery na hotelu. Ty nesnášel ze všeho nejvíce. Měl v sobě zvláštní pocit prázdnoty. Vždy, když se setmělo a on sám ležel v posteli před zapnutou televizí, nedokázal zastavit, anebo alespoň usměrnit tok svých myšlenek. Hlavou mu kolovalo pořád to samé v neurčitém kruhu, což obvykle vedlo k tomu, že následně nemohl usnout. Obvykle, noci trávil tím, že chodil po pokoji a polohlasem mluvil sám se sebou. Nevěděl, proč to dělá, ale uklidňovalo ho to. Měl pocit, že když takhle mluví sám k sobě, tak dokáže být alespoň na chvíli upřímný a doufal, že si jednou takhle dokáže vysvětlit, proč se to vše kolem něj tak zvláštně pokazilo.

Možnost nebýt jeden večer sám zavřený na hotelu ho proto nadchnula a koncert přivítal s velkým potěšením. Měl radost, že vypadne z toho koloběhu a těšilo jej i to, že se ukáže na veřejnosti s Olgou. Byl rád, když se s ní mohl někde ukazovat, protože měl vždy pocit, že mu ji muži okolo závidí a jemu to zvyšuje jeho společenský kredit.

V pátek večer ji tedy vyzvedl svým autem a odjeli na koncert. Olga si nechala lístky od Zdeňka zpětně zaplatit. Zdeňka ani nenapadlo, že lístky dostala zdarma od jiného muže, takže nejen, že šla na koncert zadarmo, ale ještě na něm vydělala. Olga byla zvláštní člověk a její životní filozofie tvrdila, že šťastné ji mohou udělat pouze peníze.

Od Lucie znal Zdeněk jen pár písniček. Znal jen ty, které hrávali často v rádiu, takže jim nešlo uniknout. Protože se příliš nezajímal o jakoukoliv sféru kultury, tak obecně neznal více, než jen notoricky známé písničky, pořady, nebo třeba knihy. Byl proto velmi překvapený z toho, kolik lidí přišlo na koncert a také z toho, jak charismatický zpěvák kapely dokázal strhnout dav svých fanoušků. Lidé tančili a zpívali i ty písničky, které Zdeněk nikdy před tím neslyšel. Následující pondělí v novinách vyšel o koncertě článek. Psali v něm, že se jednalo o fantastický koncert, kdy kapela a publikum se spojili v jeden živý organizmus. Zdeněk, který neměl rád skupinové akce, by to sice takto nepojmenoval, ale i tak se mu koncert líbil. Po poslední písni - Oheň - se prokousali s Olgou davem k autu a ještě spolu zajeli na večeři.

Olga, která si koncert evidentně užívala, působila u večeře poměrně zaraženým dojmem. Byla tak zaražená, že dokonce i poměrně neempatický Zdeněk si toho všiml a tak se zeptal: "Co se s tebou děje?"

"Chtěla bych ti něco říct," odpověděla Olga.

"Tak mi něco řekni."

"Musí to mezi námi skončit."

"Co musí mezi námi skončit?" nechápal Zdeněk.

"Všechno. Ten sex, naše společné akce a tak."

"Aha. A proč to musí skončit?"

"Někoho jsem si našla."

"A kde je ten někdo dnes?"

"V Německu. Pracovně. To je jedno, ne?"

"A kdo to je."

"Doktor."

"Gratuluji."

"Nech toho. Je to plastický chirurg a je moc fajn."

"A jo, tak to si budete rozumět. Tebe může používat jako takový cvičný model, že? A může se na tobě učit z chyb kolegů," začal být Zdeněk jizlivý. Teoreticky k tomu neměl důvod. Kdyby k takovému rozchodu došlo před měsícem, mávnul by nad tím rukou. Teď to ale přišlo z jeho pohledu v naprosto nevhodný čas. Štvalo ho, že ve chvíli, kdy se mu prostě nedaří najednou příjde další špatná zpráva. A protože na Elišce se vybít nemohl a vlastně ani nechtěl, přišlo mu vhod, že to mohl vrátit Olze. Ta zůstala k jeho reakci ale chladná. Byla poměrně zvyklá, že se zhrzení milenci opírali do jejího vylepšeného vzhledu. A kdyby měla mít depresi z toho, jak vypadá, mohla říct svému novému příteli a ten by ji případně upravil. Přešla proto Zdeňkovi poznámky mlčením.

Jelikož při poslední větě zvýšil Zdeněk hlas, objevil se u jejich stolu číšník. "Je všechno v pořádku?" zeptal se. "Dám si panáka," odpověděl Zdeněk. Poznámku Olgy, že řídí, tentokrát přešel mlčením on.

Když o hodinu a půl později vyšli z restaurace, byl Zdeněk lehce v podroušeném stavu. Olga, která nakonec za to také vzala, byla zcela opilá a tak bez obav nastoupila ke Zdeňkovi do auta a nechala jej řídit. Zdeněk se chystal Olgu odvést domů, ale hned o dvě ulice dál ho zastavila policejní hlídka.

"Pane řidiči, vy i spolujezdkyně jedete bez bezpečnostních pásů," řekl policista. Zdeněk by za normálních okolností zjihnul a možná ze sebe nedostal ani slovo, ale alkohol, který aktuálně proudil v jeho žilách, mu zcela nevhodně posiloval sebevědomí.

"Bude to na pokutu?" zeptal se.

"Ano bude, připravte si doklady od vozidla," odpověděl policista klidně.

"Kolik?"

"Dvě stě korun," policista byl vykolejen Zdeňkovou přímočarostí, že úplně zapomněl na žádost o doklady.

"A sleva by nebyla?" zeptal se Zdeněk.

"Dobře jedno sto," řekl policista. Byl to mladý kluk, který byl ve službě první týden a ještě se nepotkal s tím, že by s ním někdo jednal takovým způsobem.

Zdeněk vytáhl z peněženky stokorunovou bankovku, podal ji okýnkem policistovi a odjel. Ani si neuvědomoval, jaké měl štěstí, že během kontroly nemusel dýchat a hlavně, že během své jízdy nenaboural auto a ani nikoho neohrozil. Olga byla překvapená a fascinovaná, jak celou situaci se silniční kontrolou zvládl. Zdeněk měl sám ze sebe také radost a nechápal, jak je možné, že mu to tak snadno prošlo. Když potom zastavil před domem, ve kterém Olga bydlela, zeptala se ho: "Nechceš jít nahoru? Naposledy?" Chtěl a naposledy si to pořádně užil. Nahoře se mu povedlo ze sebe vybít veškerou frustraci posledních dní - alespoň na malou chvíli.

XXV. Lucie si čistí hlavu

Lucie se rozhodla vyřešit celou tu nepříjemnou situaci, která vznikla u Zdeňka doma, po svém. Vztah se Štěpánem ukončila jedním telefonátem. Štěpán jejich rozchod přijal s tichým mlčením. Tušil, odkud vítr vane a protože už věděl, že Zdeněk na tom není o moc lépe než on, tak neměl možnost se na něm ještě zahojit. Mnohem více, než konec jejich vztahu ho trápila ztráta práce a jeho aktuální nezaměstnanost. Lucka mu v podstatě v klidu sdělila, že ví o jeho návštěvách vykřičených domů a že s někým takovým být nemůže a on řekl, že to chápe a že jí přeje pěkný zbytek života. S tímto se rozloučili a ukončili svůj vztah. Lucka jej vyhodnotila jako takovou krátkou životní etapu a mávla nad ní rukou, Štěpán byl rád, že se poznali a že strávil jednu noc s Vendulou. Bylo to zvlášní, ale právě vzpomínka na kolaudaci Lucčina bytu zůstala jeho nejsilnější vzpomínkou na ty měsíce, které s Lucií strávil.

V té chvíli ale Lucii mnohem více, než jejich rozchod, trápil celkový tlak, který na sobě začala pociťovat. Jakožto spolumajitelka kavárny měla zodpovědnost za své zaměstnance a za standard, který kavárna nastavila. Ze začátku ji to bavilo, naplňovalo a ona se díky tomu cítila dobře. Po rozchodu se Štěpánem na ni ale dopadla tíha očkávání a povinností a ona začala poprvé cítit, že ji celý ten kolotoč vyčerpává. Když se k tomu přidal fakt, že měla výčitky kvůli Elišce a po ukončení vztahu se Štěpánem měla o něco více nenaplněného času, věděla, že musí něco rychle udělat, aby si vyčistila hlavu a znovu se restartovala.

Rozhodla se proto využít svého nově nabytého pasu a naplánovala si cestu do Itálie a Vídně, tedy do míst, kde ji v minulosti bylo dobře a kde doufala, že si bude moci zopakovat všechny ty příjemné chvíle a vjemy. Do Itálie odletěla čtrnáct dní po nevydařeném večeru u Zdeňka doma. Byl to její první let dopravním letadlem. Když se před lety chystala přeletět přes hranice na rogalu, tak dostala strach a vůbec se neodpoutala od země, když potom s Marcem skákala s padákem, do vzduchu je vyneslo malinké letadýlko, do kterého se vlezlo nanejvýš 8 lidí. Lucie se překvapivě na první delší let klasickým letadlem těšila. Přestože se před lety s hrůzou vzdala svého snu emigrovat, kvůli strachu z létání, dnes cítila, že seskok padákem a let balónem s ní její obavy sejmuly. Lucii se povedlo samu sebe přesvědčit, že přeci ráda poznávala nové věci a strach při čemkoliv novém v minulosti pociťovala jen výjimečně, takže ani teď se není důvod bát. Když ji navíc při nástupu na palubu letadla poznala jedna letuška a řekla ji, že s ní četla rozhovor v novinách a že ji obdivuje za to, co dokázala, věděla, že její cesta nemůže dopadnout zle.

Samotný let byl absolutně klidný a i přistání o dvě a půl hodiny později v jižní Itálii proběhlo naprosto předpisově. Na letišti už na Lucii čekal Marco, který tam dorazil autem. Bylo to první jejich osobní setkání od Marcové účasti při otevření kavárny. Tehdy ale neměli prostor, aby spolu mluvili a vlastně se jen pozdravili. Marco tenkrát doufal, že se mu podaří Lucii vytáhnout alespoň večer do víru noční Prahy, ale Lucie byla v kavárně až do dvou do rána, tedy do chvíle, než bylo vše uklizeno a připraveno na další den. Marco byl v Praze jen na otočku a hned další den ráno odlétal zpátky domů, takže si s Luckou na sebe čas nenašli.

Hned, jak se teď uviděli na letišti, objali se a Marco se společensky zeptal, jaký byl let. Potom vyrazili na společných čtrnáct dní, které Marco narychlo naplánoval po té, co mu Lucka zavolala, že přiletí do Itálie. Společně procestovali autem značnou část italské jižní části. Každé dva dny spali jinde. Jeden den měli vždy ráno vyhrazeno na přesun autem a na odpoledne u moře a druhý den potom poznávali okolí a místní krásy. Marco naplánoval společných čtrnáct dní dokonale. Chtěl své bývalé partnerce vrátit vše, co do něj citově investovala v minulosti a v čem ji zklamal a opravdu se mu to povedlo. Lucie byla nadšená. Stejně tak, jako kdysi v Bibione, se zde setkávala s místy, kudy šla historie, s fantastickými přírodními scenériemi, s nekonečně dobrým jídlem, se skvělým vínem a do toho ještě přibylo mnohem hezčí, modřejší a čistější moře.

Marco byl navíc výborným průvodcem a hostitelem. Byl pozorný, vše měl na Itala až překvapivě dobře naplánované. K tomu si dokázali s Lucií hodiny povídat, jako dva staří a opravdu dobří známí. Marco s láskou popisoval, jak pro Lucčinu kavárnu vybírá kávu a že od příštího roku pro ni bude mít ještě jednu lepší odněkud z Jižní Ameriky, protože jeho rodiče kromě penzionu budou otevírat také kavárnu a restauraci a on pro ně sháněl nového dodavatele kávy a našel jednoho menšího pěstitele, který má tu nejlepší kávu, kterou kdy v životě Marco pil. Lucie mu v tomto směru bezmezně věřila a měla radost, že by nová káva mohla zase Romu posunout o něco dále, co se týče nabízeného servisu. Mluvili ale také o svých životech, o tom, jak Marcovi nedopadla jeho svatba, o Lucčiných peripetiích se Štěpánem, o tom, jak moc se jejich životy změnily od doby, kdy se poprvé vrátili z Itálie.

Bylo to úžasných čtrnáct dní, které skončily na letišti, kde se Lucie s Marcem znovu objali, dali si pusu na tvář a Lucie zamířila na letadlo směr Vídeň. Nic víc, než ta jedna pusa na tvář mezi nimi za celou dobu nebylo. Ani jeden z nich se o nic víc nepokusil. Oba cítili, že to, co mezi nimi kdysi bylo, by mělo zůstat uzavřené a že mají své vlastní životy, do kterých ten druhý zapadá opravdu jen jako obchodní partner a případně dobrý kamarád.

Let do Vídně také probíhal v poklidu. Změna přišla až těsně před přistáním. Nad Vídní se tobou proháněla překvapivě silná bouřka, kterou patrně vyvolalo horko posledních dní. Letadlo klesající do bouřky a jdoucí na přistání se propadalo vzduchem, bojovalo se změnami tlaku, klesalo a znovu stoupalo, mírně se naklánělo na obě strany. Lucie se křečovitě držela sedačky. Někde v hlavě se ji rozsvítila varovná kontrolka, která ji říkala, že tohle není schopná uřídit a svůj život vlastně vkládá do rukou někoho, kdo sedí vpředu v kokpitu letadla a koho sama ani neviděla. Kdyby řekla, že se nebála, tak by lhala. Jediné, co ji uklidňovalo, byl muž, který seděl na sedačce vedle ní. Ten se ve chvíli, kdy letadlo asi už po třetí se propadlo vzduchem a za silného hučení motorů se pokusilo vystoupat o něco víše, s naprostým klidem nadechl, na pár vteřin zaklonil hlavu, pak ji zase narovnal a vzduch vyfoukl. Potom německy řekl: "Už je to tu zase. Za poslední dva roky takhle přistávám snad po třicáté." Lucie jej sledovala vyděšenýma očima. Muž proto na ni mrkl a řekl: "Nebojte, všechno bude v pořádku, tohle je bohužel normální." Pak se letadlo propadlo o několik metrů níže a Lucie zapištěla tak, že mu málem praskly ušní bubínky.

Na letišti ve Vídni na Lucii čekal Friedrich. Také ten se svou skoro dcerou objal a následně si několik hodin povídali ještě na letišti v jedné ze zdejších restaurací. Mluvili o všem, stejně jako s Marcem, ale přesto to bylo jiné. Zatím co před Marcem se Lucie nebála zanadávat na Štěpána, říct, že ji štve tamto, nebo ono, Friedrichovi sdělovala spíše jen ty dobré zprávy. Měli mezi sebou opravdu vztah, jako rodič s dítětem a každé dítě, v každém věku chce, aby jeho rodič měl pocit, že se mu dobře daří a že jej správně vychoval.

Po několika společných hodinách Friedrich odvezl Lucii domů k Biance, k jejímu manželovi a jejich dceři. Když ji Bianca řekla, že malá se jmenuje po ní - Lucia, Lucka neudržela slzy. S Biancou byla v kontaktu samozřejmě v dopisech, ale Bianca nikdy nenapsala jméno svého dítěte. Vždy o něm hovořila jako o miminku, nebo ji popisovala slovy "ta naše malá prdelka". Protože Lucie měla spoustu vlastních starostí, tak se na jméno zeptala vlastně jen jednou před porodem a tehdy ji Bianca řekla, že ještě neví.

U svých hostitelů byla ubytovaná čtyři noci. Po Vídni příliš nechodili, jen navštívili zoo, kde tenkrát nastartovala Lucie svou Vídeňskou anabázi a kavárnu, kde pracovala. Na Lucii se zde hrnuly vzpomínky ze všech stran. Nejprve vzpomínala, jak se rozběhla od autobusu a jak strašně se bála, aby za ní někdo neběžel, nebo aby po ní nikdo nezačal střílet. Jak poprvé uviděla Friedricha a jak si sedla k němu do auta a přitom vůbec netušila, o koho se jedná. Až v té chvíli si uvědomila, jaká to byla šílenost a jaký byl zázrak, že se ji povedlo utéct a ještě navíc, že potkala tak úžasné lidi, kteří ji přijali za svou a celou dobu ji podporovali.

V kavárně zase vzpomínala na hosty, kteří tam chodili, na Marca, který se tak strašně opil v den, kdy pro ní přišla policie a na vše pěkné, co tam prožila. Většina zaměstnanců kavárny již byla jiná, ale prostředí vypadalo pořád stejně. I zákusky byly dobré jako tenkrát, když tam Lucka pracovala. Na malou chvíli ji napadlo, jestli se vlastně necítí ve Vídni pořád trošku více doma, než v Praze, ale tuhle úvahu si nakonec zakázala.

Dva večery vyrazili na společnou večeři. Šla Lucie, Bianca, její muž a jeho svědek ze svatby. Byly to hrozně fajn večeře. Povídali si, smáli se. Lucie a svědek Biančiného muže by se k sobě dokonale hodili i jako pár. Rozuměli si, dokázali se navzájem pobavit, navíc oba byli ve své podstatě hodní lidé, bohužel je ale dělila více jak třísetkilometrová vzdálenost. Lucie věděla, že už Prahu nechce opustit a on samozřejmě neměl důvod opouštět Vídeň.

Když se potom loučila Lucka s Biancou a také Friedrichem, který na poslední den přijel ke své dceři domů, bylo to skoro tak emotivní, jako když ji odvážela z Rakouska policie. Znovu a pořád dokola se objímali, plakali a ujišťovali se, jak si budou psát a že brzy zase dorazí Bianka s Friedrichem a malou Luciou do Prahy. Když Bianca stiskla Lucii naposledy, Lucka ji pošeptala: "Hlavně mě prosím tě zase nevyhazuj do vzduchu." Obě se zasmály vzpomínce na jejich dojemné loučení a na to, jak nakonec policie musela vést Lucku ještě do nemocnice, protože vypadala, jako by spadla pod kola traktoru.

Let do Prahy už proběhl zcela poklidně, a když Lucka vystoupila na Ruzyni, cítila se citově sice zcela vyčerpaná, ale šťastná. Bylo to, jako by se ji za ty necelé tři týdny na cestách podařilo uzavřít vše, co v ní ještě zůstávalo z minulosti nedořešené a o čem si chtěla být jistá, že to má vyřešené. Byla šťastná a fyzicky se cítila výborně. Těšila se znovu do práce, těšila se na Vendulu, těšila se na novou kávu, kterou od příštího roku bude dostávat přes Marca a těšila se na to, jak se příští rok pojede podívat na kavárnu a restauraci Marcových rodičů. Doufala, že se u nich zase něco přiučí a něco přenese do kavárny své, protože, jak ji řekl Petr před pár týdny: "Kdo stagnuje v podnikání i v životě, ten nežije, ten umírá."

Jedinou otevřenou kapitolou tak pro Lucii zůstával Zdeněk. V jeho případě si ale nebyla jistá, jak jejich společnou životní cestu uzavřít. Těžší to bylo i kvůli tomu, co se stalo u Zdeňka doma. Plán, že by zůstali jen okrajoví přátelé se Zdeňkem i Eliškou nevyšel. Lucie si navíc vlastně vůbec nebyla jistá, jak se životní kapitola s bývalým manželem uzavírá a jak by ji uzavřít měla.

XXXVI. Velká kontrola pro Zdeňka

"Cože chceš udělat?" zeptal se výkonný ředitel a vykulil oči. "Propustit Olgu," odpověděl mu v klidu Zdeněk. Po pár vteřinách ticha ještě doplnil: "Ale za ni bych vážně náhradu potřeboval. Se třemi lidmi to nedám. To prostě nejde."

Zdeněk měl potřebu se trošku zahojit po tom všem, co se událo, a rozhodl se, že se zahojí na Olze. Jejich závěrečný a údajně poslední sex mu jeho pošramocenou ješitnost dokázal spravit jen na malou chvíli. Chtěl proto Olgu vyhodit a následně si najít nového zaměstnance. Optimálně Olgu číslo dvě. Chtěl by si najít holku, která by ho bavila a která by možná měla zájem s ním i zůstat do budoucna. Najít si krásku, kterou by chytil a už nepustil.

Vztah s Eliškou aktuálně příliš růžově neviděl. Našel ale v sobě konečně alespoň odvahu udělat důležitá rozhodnutí a tím zase lehce otočit směr svého života. Nejprve zavolal Elišce. Domluvili si, že se potkají odpoledne na neutrálním prostředí v restauraci a promluví se o tom, co se stalo a hlavně o tom, co se bude dít s nimi dále. A aby těch důležitých rozhodnutí nebylo málo, rozhodl se propustit Olgu. Když přišel za výkonným ředitelem, tušil, že ho tím překvapí, ale neočekával, že nepochodí.

"To nepůjde," řekl jeho nadřížený. Zdeněk se na něj zaraženě podíval: "Za letošek ti odešli už dva lidi, teď by to byla třetí. Vyhodil bys půlku týmu. Navíc to není ani měsíc, cos mi říkal, jak dobře zapadla do týmu," vysvětloval trpělivě Zdeňkovi.

"Já vím, že jsem to říkal. Ale já měl tenkrát ještě pocit, že se v týmu evidovala," chtěl se obhajovat Zdeněk.

"Etablovala," opravil ho výkonný ředitel.

"A jo, etablovala. Ale teď koukám, že jsem se mýlil. Já potřebuji někoho kreativní a ona je spíše taková výkonná síla, na kterou se dobře dívá.

"Pokud se ti líbí taková silikonová panenka."

"O to teď nejde. Já bych ji chtěl vyměnit."

"To teď nejde. Zvláště před tou kontrolou, co se na Vás řítí."

"Kontrola? Na nás?"

"A jo, já ti to ještě neřekl. V poslední době nám marketing úplně nešlape, takže k nám Francouzi posílají někoho, kdo se podívá na tvoje oddělení. Ale můžeš být v klidu. Oni nepřijdou nikoho peskovat, prostě se jen podívají, jak funguje oddělení a jak funguje trh v Československu. Vím, že z velké části se řídíte pokyny od nich, takže mají obavu, že neuchopili úplně správně náš trh, že tady jsou nějaké výjimky a specifika, které jim brání aplikovat stejnou marketingovou podporu, jako na Západě. Chápeš?"

Zdeněk přikývl. V hlavě pomalu zpracovával informaci, kterou mu právě výkonný ředitel předal a postupně dostával pocit, že chápe. Jasně, trh přece musí fungovat jinak ve Francii a jinak v Československu. To si byl jistý. Takže je logické, že budou chtít vidět fungování trhu a na to se patrně zeptají u něj na oddělení. Není se čeho bát. Byl si jistý. Byl si jistý tím, že svou práci vlastně dělá dobře. Vždyť je ředitel a ředitel si musí být vždy jistý sám sebou. Tomu se říkal management podle Zdeňka.

Všechno tedy pokousal, jen ho naštvalo, že se nezbavil Olgy. Ještě před tím, než se vydal za Eliškou, si proto zavolal Olgu k sobě do kanceláře. "Byl jsem ráno u výkonného ředitele," oznámil ji suše. Olga pokrčila rameny: "Slyšela jsem." Zdeněk měl připravenou v hlavě etudu, která mu měla znovu vehnat Olgu do náruče. "Říkal, že budu muset jednoho z Vás propustit. Respektive vyměnit. Přijedou z Francie na kontrolu našeho oddělení a budou chtít vidět, že uděláme nějakou změnu," říkal Zdeněk. Hlas se mu třásl, když mluvil. Bohužel pro něj, nebyl dobrý herec a tak měl strach z toho, co říká, z toho, že lže a že by mohl být odhalen. Olga si to mohla vyložit tak, že se mu třese hlas, protože s tím nedokázal nic udělat a opravdu má skončit, ale on se bál toho, že tu jeho lacinou hru prohlédne, nebo ještě hůř, že se půjde zeptat přímo výkonného ředitele, zda je to pravda. Olze to ale bylo upřímně jedno a tak znovu pokrčila rameny. "Tak mě vyhoďte, no," řekla a odešla. Doma už měla své jisté a jí se vlastně zase až tak moc pracovat nechtělo. Doktor byl doktor a ona věřila, že spolu zůstanou do konce života. Když odcházela, Zdeněk se za nídíval a přemýšlel, jak to teď udělá, aby nebyl za úplného blbečka, když ji nemůže vyhodit. Tyhle myšlenky ho ale rychle přešli, protože před ním byl další problém - schůzka s Eliškou.

"To ti to opravdu muselo trvat tři týdny, než ses ozval?" zeptala se Eliška hned po té, co se Zdeňkem sedli ke stolu a objednali si vodu. Její hlas zněl klidně a vyrovnaně. Nechtěla, aby měl Zdeněk pocit, že ji zlomil. Nechtěla mu říct, že tři týdny každou noc pláče do polštáře a pořád neví, co udělala špatně, a co teď bude dělat, když je v jeho domě sama s malým dítětem.

"Promiň," hlesl Zdeněk. Na víc se ze startu nezmohl. Měl v krku knedlík, protože se bál toho co příjde, protože vlastně vůbec nevymyslel, co by měl Elišce říct.

"Dobře, když už ses ozval, tak asi něco chceš. Co?" Eliška se zapřísáhla, že bude věcná a chtěla se toho držet.

"Vídat se s malým Josefem."

"Se mnou ne?" ta otázka ji bolela, už když ji pokládala.

"S tebou... S tebou samozřejmě také, ale už ne tak, jako dřív. Chtěl bych... Myslím si, že by bylo pro oba lepší, kdybychom se rozešli v klidu. Hlavně pro Pepíka."

"Toho do toho netahej. Na toho si měl myslet před tím, než si začal chodit za děvkama a kdo ví kam ještě."

"Ale no tak," Zdeněk byl v defenzivě, jako ještě nikdy při rozhovoru s Eliškou. Nevěděl, kudy z toho kruhu ven a nechtěl ji moc dráždit.

"Co no tak? Není to snad pravda?"

"Pojďme se bavit o tom, co bude dál. Co bys chtěla?"

"Na tom už teď nesejde."

"Jak to, že ne?"

"Protože já jsem hlavně nechtěla, aby ode mě odešel otec mého dítěte kvůli tomu, že chodí do bordelu chrápat s kurvama," Eliščino předsevzetí věcnosti bylo to tam. Dokonce zvýšila hlas, takže lidé v restauraci se otáčeli a zkoumavě si prohlíželi Zdeňka. To, že chodí za "děvkama do bordelu" totiž neuniklo nikomu z nich. Zdeňkovi to došlo, takže zčervenal. Skoro až ladil barvou pleti k barvě svých vlasů. Mlčel. Nevěděl co říct. Bylo to jeho štěstí, protože to ticho nutilo i Elišku k tomu, aby se zklidnila a trošku přemýšlela o jejich setkání. Samotné ji došlo, že přestřelila a že pokud se mají na něčem domluvit, musí se trošku uklidnit.

"Co bude s domem, máme se odstěhovat?" zeptala se tedy.

"Ne, nechám ti ho."

"Vážně?" její překvapení nebylo hrané.

"Vážně. Pepík tam je doma a ty už také. Ale nechtěj po mě nic dalšího. Já bych se chtěl s Josefem vídat, alespoň jednou za čtrnáct dní a během toho mu klidně koupím, co bude potřebovat. Třeba jednou i věci do školy a tak... Pokud bude potřeba..." hlas se Zdeňkovi zadrhával. Bál se té malé něžné blondýnky co seděla naproti.

"Já po tobě vlastně nic nechci. Vidět ho můžeš i častěji. Můžeš přijít kdykoliv na návštěvu, jsi jeho otec," řekla Eliška.

Zdeněk nakonec celý rozhovor s Eliškou bral jako takovou svou malou výhru. Pepíka měl vážně rád, přes počáteční šok z toho, že má dítě, si k němu našel cestu a neuměl si představit, že by se neměli už nikdy vidět. Ty tři týdny, co byl z domu, na něj často myslíval a stýskalo se mu po jeho smíchu, po jeho dětské naivitě, a dokonce i po jeho věčných otázkách. Na druhou stranu ale dobře věděl, že sám by se o něj plnohodnotně postarat nedokázal a také, že by ho to asi úplně nebavilo, a proto navrhnul jeden víkend za čtrnáct dní.

Eliška z jejich setkání odcházela s rozporuplnými pocity. Věděla, že tady už vyhrát nemůže, protože se ji rozpadlo to, co za výhru považovala - jakž takž funkční rodina. Každý výsledek, který jejich schůzka mohla přinést, pro ni znamenal částečné zklamání, částečnou rezignace na to, co měla ráda. S povděkem proto alespoň kvitovala to, že Zdeněk si nedělal na svého syna přehnané nároky a že ji nechá v jeho domě. Bála se ale toho, jak bude zvládat finančně a také toho, jak vlastně malému Josefovi vysvětlí, že táta už s nimi nebydlí. Do tohoto dne totiž svému synovi tvrdila, že táta je v práci a občas mu dokonce řekla, že přišel v noci, ale to už Pepík spal. Malý Josef se pak ale dožadoval toho, aby ho při příštím pozdním příchodu táty probudila, takže raději od této lži ustoupila a řekla mu, že to asi nepůjde, protože táta musel pracovně odjet z Prahy. Pepík v té době stěží věděl, co to je Praha, a to že táta musel odjet pracovně, mu neříkalo už vůbec nic, snažil se ale tvářit zcela chápavě a kývat hlavou. Večer pak ale také plakal. Bylo mu líto, že je táta pryč. Chtěl, aby ho táta vzal do zoo a aby ho tam vzal s tou hodnou paní, která pozná rozdíl mezi pštlosem a nandu.

Na malou chvíli se po setkání s Eliškou situace ze Zdeňkova pohledu uklidnila. Zdeněk zůstával na hotelu, ze kterého dojížděl do práce. Hned druhý den po rozhovoru s Eliškou se zastavil u sebe, teď už vlastně u ní, doma. Vzal si některé své věci, které si vzít nestihl, protože při odchodu z domova nedostal příliš mnoho času a strávil celé odpoledne s Pepíkem. Byl rád, že mohli být spolu. Nevadily mu ani Pepíkovi všetečné otázky, které mu neustále kladl a na které obvykle neznal odpověď. Byl hlavně rád, že se Josef neptal na něj a na mámu. Ptal se na to, jak daleko je slunce, proč je tráva zelená a proč nebe modré, proč, když zakopl, tak spadl dolů a rozbil si kolena, místo toho, aby lítal. Zdeněk nic z toho nevěděl, a přesto to byla chvíle, kdy se cítil zase na okamžik šťastný. Byla to jedna z těch výjimečných situací, kdy si uvědomoval, že v lidském životě jsou důležitější věci, než peníze, kariéra a sex.

Veškeré jeho dobré pocity ale skončily v následujícím týdnu, kdy dorazila kontrola z Francie. Zdeněk se poměrně netakticky rozhodl, že když se ztratí z dohledu a kontrolor ho neuvidí, tak že udělá nejlépe. Zavřel se proto nejprve u sebe v kanceláři, postupně ale začal raději odcházet na fiktivní jednání, která si vymýšlel. Kontrolor trávil v podstatě celý týden v kanceláři u Zdeňkových podřízených. Seděl tam s překladatelem a většinou mlčel. Sledoval šum, poslouchal, o čem se lidi baví, občas si s někým krátce promluvil, občas si k někomu sedl, aby viděl, co dělá. Marně čekal na to, že vedoucí oddělení se zastaví u svých podřízených, že zkontroluje jejich práci, že rozdá úkoly, nebo že alespoň mezi nimi proběhne nějaká interakce. Nic z toho se nekonalo, a tak na konci týdne se zastavil také u Zdeňka v kanceláři.

S překladatelem si sedli naproti Zdeňkovi. Nejprve proběhlo pár společenských frází. Kontrolor se omluvil, že se potkávají pořádně až teď, že jej mrzí, že se celý týden neviděli. Zdeněk řekl, že toho měl hodně, že jezdil po jednáních, a proto že se nepotkali. Kontrolor se jej potom zeptal na pár zdvořilostních otázek a následně přešel k práci.

"Ještě jsem Vás neviděl u svých podřízených, komunikujete s nimi?" byla jeho první otázka týkající se práce.

"Ano samozřejmě. Máme každé pondělí porady."

"Ale tento týden nebyla."

"Ne, tento týden jsem toho měl hodně. Bude příští pondělí, kdy uděláme výstup i z těch mých schůzek a kdy rozdám úkoly," vysvětloval Zdeněk, který věděl, že kontrolor tam je pouze na týden, takže v pondělí už na poradu nepřijde.

"Tak to je škoda, že už poradu neuvidím. Zítra ráno odlétám zpátky do Francie," povzdechl si kontrolor.

"Velká škoda. Bohužel tento týden byl opravdu hodně nabitý. Kdybyste tu mohl být déle, mohl jste mě vidět i v akci."

"No co se dá dělat, budu Vám muset věřit, že víte, co děláte," řekl kontrolor.

"Děkuji," odpověděl Zdeněk.

"Ještě se Vás zeptám na něco mimo práci - máte účet u naší banky?" zkusil to kontrolor jinak.

"Nemám."

"Aha, a proč ne?"

"Kdysi jsem si založil učet u jiné banky. Ještě v době, než vůbec Vaše banka byla na trhu, takže pak už jsem nepřecházel."

"A co by Vás motivovalo, abyste si účet převedl?" kontrolor už přesně věděl, kam míří.

"To nevím."

"Takže ani žádná z propagačních akcí banky ve Vás nevyvolala tu myšlenku, že byste si převedl účet?"

"Ne, žádná."

"Dobře. Tak to nechme být. Děkuji za Váš čas," řekl kontrolor a s tímto se rozešli.

Zdeněk i tentokrát měl dobrý pocit. Zase z něj spadl stres, který od pondělí cítil někde v okolí žaludku. Měl radost, že se zvládl potkat s Eliškou, že si mohl odnést věci z domu, že se může vídat s Pepíkem a dokonce měl radost, jak pěkně se dokázal vyhýbat kontrolorovi a jak se mu nakonec s ním podařil i osobní rozhovor. Na malou chvíli měl pocit, že všechno zlé si už vybral a teď se bude zase situace lepšit. To se ale šeredně mýlil.

XXXVII. Děkujeme, rozlučte se

Jeden večer na konci července v roce devatenáctsetdevadesátdva bylo v kavárně Roma hodně veselo. Dokonce tak veselo, že si i obsluha přála, aby bylo veseleji o něco méně. Chvílemi to vypadalo, že se podaří ten den vypít snad vše, co bylo na baru a ve skladech dostupné. Vzduchem létaly sklenice, panáky a Bůh ví co ještě. Dokonce i Lucie, která měla hodně přihnuto, cítila, že situace není zcela pod kontrolou a bála se toho, co by se mohlo v kavárně stát.

Ten večer byla v Romě uzavřená společnost. Byly zde jen známé osobnosti, hokejisté, zpěváci, zpěvačky, modelky, missky a vůbec všichni, které si Petr s Vendulou pozvali. Všechny stoly byly obsazené a tak většina osazenstva stála. Stojícím to nevadilo. Pili, smáli se, diskutovali a korzovali. Mít stůl vlastně byla pro návštěvníky nevýhoda, protože neměli tu možnost se po kavárně přemísťovat a mluvit s dalšími stojícími hosty. Zatímco návštěvníkům stát nevadilo, stojící návštěvníci trošku vadili a hodně překáželi číšníkům a servírkám, kteří se proplétali mezi stoly a postávajícími osobnostmi a snažili se s úsměvem doručit panáky, míchané nápoje a sem tam nějakou tu kávu. Ten večer se s Prahou oficiálně loučili Petr s Vendulou. Petr měl již podepsanou smlouvu v NHL, a tak definitivně odcházel do zámoří, zkusit své štěstí a Vendula odlétala s ním. Aby toho nebylo málo, tak hned na začátku celého nekonečného večírku Petr poklekl a požádal svou přítelkyni o ruku. Chtěl, aby jejich miminko, teď již věděl, že dcera, měla úplnou rodinu. Vendula samozřejmě nemohla takhle veřejnou žádost odmítnout, i když se trošku bála toho, že se má nechat svázat jedním příjmením. Za potlesku davu ale řekla ano, a jak budoucnost ukázala, její obavy byly zbytečné, protože jejich volný vztah zůstal volným vztahem i po svatbě. To bylo slz a radosti ten večer. A samozřejmě alkoholu, který následně nekonečně dlouho tekl. I Vendula, která se v těhotenství na svoje poměry celkem hlídala, se utrhla z řetězu a několikrát si vydatně přihnula. Ač v minulosti dokázala vypít i mnohem více, poměrně rychle se na ni projevilo, že od začátku těhotenství se snažila alkohol omezovat, a tak ji stačilo jen pár skleniček k tomu, aby se rychle zbořila.

Pokud se někdo bál, že ten večer nedopadne dobře, tak se bál správně. Odstartovala to těsně po půlnoci Vendula, která se nejprve dožadovala toho, aby obsluha výrazně zesílila tlumenou hudbu, a když to v restauraci začalo vypadat a hlavně znít, jako na diskotéce, tak vyskočila na stůl a začala tančit. Ke stolu se přitočilo hned několik hokejistů, kteří ji začali povzbuzovat a tleskat. Petr, který v té chvíli stál za barem, zpozorněl, stejně tak jako Lucie, která byla hned vedle něj. Celý večer se snažila Lucka Petrovi vyhýbat, ale teď bylo jasné, že to nepůjde. Vendula mohutně podporovaná tleskajícími hokejisty se přetáhla přes hlavu černý svetr, pod kterým měla jen podprsenku stejné barvy a který následně hodila někam do prostoru za sebou. "Ona to tak nemyslí," řekla Lucie. Její věta neměla příliš logiku, navíc Lucie i Petr věděli, že Vendula v té chvíli nemyslí vůbec. Lucka ale už také byla silně pod vlivem alkoholu a tak se ji těžko hledala slova, kterými by vyjádřila to, že Vendula Petra miluje, i když tančí polonahá na stole před jinými. "Já vím," řekl Petr a pozoroval tělo své přítelkyně. Těhotenství na ní ještě pořád nebylo vidět. Vendula nikdy nebyla vysloveně hubená holka, a i teď měla postavu krev a mlíko, ale bez těhotenského bříška.

"Ještě, ještě," skandovali hokejisti pod stolem. Ženská část osazenstva se nadneseně usmívala, nebo se pohoršeně odvracela od stolu, na kterém Vendula křepčila. Popovou divu nebylo potřeba dvakrát moc hecovat a pobízet. Jedním rychlým pohybem si rozepla podprsenku a také tu někam zahodila. Hokejisté zabouřili a přidali se k nim i někteří další muži v kavárně. "Jdu pro ni," řekla Lucie a vyrazila pro Vendulu ke stolu. Petr nedělal nic. Zůstal stát za barem a říkal si, že snad se v té Americe jeho nastávající trošku zklidní.

Lucie razantně a sebevědomě došla ke stolu, na kterém Vendula tančila, chytla ji za ruku a stáhla dolů. Dav nesouhlasně zabučel. Lucka za sebou táhla Vendulu k baru a hokejisté před ní ustupovali. Mnozí z nich Lucii alespoň plácli po zadku, když kolem nich procházela, to aby si vykompenzovali zklamání z toho, že představení Venduly právě skončilo. Ti nejopilejší dokonce sáhli Vendule na obnažená prsa. Petr se snažil dělat, že to nevidí. Všechno to byli jeho spoluhráči z týmu, nebo z reprezentace a tak se nechtěl pouštět do nějakých rozmíšek, i když nechápal, jak si to mohou dovolit.

"Alespoň se obleč," řekl Petr Vendule, když před ním stála polonahá. Vendula ještě neměla čas se cítit zahanbeně, takže se jen koketně usmála a řekla: "Ale já nemám do čeho, já nevím, kde mám oblečení." Petr vzdychl a řekl: "Víš co? Dělej si, co chceš, já jdu domů." Demonstrativně se po této větě otočil od Venduly a udělal pár kroků směrem ke dveřím. "Počkej," řekla Lucie a chytila ho za rameno "Já jí to oblečení najdu."

Jak řekla, tak udělala. Vydala se mezi opilé návštěvníky kavárny, najít alespoň Vendulin svetr. Nepotřebovala ani moc času na to, aby jej nalezla. Jeden z hokejistů ho měl totiž uvázaný kolem hlavy jako šátek.

"Vrátíš mi ten svetr?" řekla Lucka a podívala se na mladého hokejistu. V té chvíli si spoluhráče se svetrem na hlavě všiml i Petr a tak zamířil k němu a Lucce.

"Ten přece není tvůj," oponoval hokejista.

"Ale já ho vrátím majitelce, když ty to nejsi schopen udělat," řekla Lucie přísně.

"Co za to?"

"Cože?"

"Co za to?"

"Co bys jako chtěl?" Lucii tahle hra nebavila.

"Vykouříš mi ho?"

"Ani náhodou."

"Tak alespoň velkou pusu," řekl hokejista, chytil velmi tvrdě Lucku za zadek a přitáhl si ji k sobě. Lucka se lekla a zapištěla skoro stejně vysokým tónem, jako když se s ní ve vzduchu propadlo letadlo nad Vídní. V té chvíli k nim dorazil také Petr, který svého spoluhráče z reprezentace chytil levou rukou pod krkem, pravou pod ramenem a prohodil ho skleněnou výlohou kavárny. Zvuk řinčícího skla donutil všechny, aby se otočili, a aby se podívali, co se děje. Kavárnou se rozhostilo naprosté ticho. Před rozbitou výlohou stála úplně červená Lucie, venku před kavárnou v hromadě střepů ležel pořezaný hokejista. Petr se sbalil a odešel. A do toho ticha řekla Vendula: "Tak, to je asi konec večírku. Můžete jít domů."

Byla sobota jedna hodina ráno, když záchranná služba hlavního města Prahy přijala hlášení o opilém muži, který propadl skleněnou výlohou v centru Prahy. Záchranářům, i všem svědkům nešťastného incidentu, kdy se mladý hokejista pod vlivem alkoholu opřel o výlohu, která nepochopitelně praskla, se viditelně ulevilo, když zjistili, že kromě povrchových oděrek a šrámů zůstalo hokejistovo tělo patrně nepoškozené. Celý incident se dokonce podařilo úspěšně umlčet i před médii, a tak se mladý hokejista o tři týdny později normálně zapojil do přípravy se svým týmem. Až o dvacet let později, tři roky po ukončení kariéry, tento hráč napsal paměti, kde se zmínil o této nešťastné události. Nepopsal ji sice ve svých pamětech přesně tak, jak se udála, ale vzhledem k tomu, že prodávanost jeho knihy vzpomínek byla minimální, tak se o to vlastně ani nikdo nestaral.

V neděli ráno odletělo letadlo na palubě s Petrem i Vendulou směr Severní Amerika, aby zde Petr zahájil novou etapu své kariéry v New Jersey Devils a Lucie tak zůstala na vedení kavárny sama. Hned v pondělí tak sama musela na banket, pořádaný jedněmi pražskými novinami, kde přebrala cenu, pro nejlepší kavárnu v Praze, dle hlasování čtenářů. Paradoxně ten den byla kavárna uzavřena, protože se v ní opravovala výloha. Opravu výlohy platil samozřejmě Petr.

Zcela jiné pondělí než Lucie prožíval její bývalý manžel. Toho si hned ráno k sobě zavolal výkonný ředitel. Zdeněk jej sice poprosil, zda by se mohli potkat až následující den, protože má jako každé pondělí pravidelnou poradu, ale neuspěl. Musel k němu "naklusat" hned.

"Víš, proč jsem si tě nechal zavolat?" zeptala se Zdeňka výkonný ředitel.

"Nevím," řekl po pravdě Zdeněk. Nesnášel dotazy tohoto typu a doufal, že jejich rozhovor proběhne rychle.

"Kvůli té kontrole z Francie."

"A jo, chceš vědět, co si o tom myslím," řekl Zdeněk.

"A co si o tom myslíš?"

"Že to proběhlo v pohodě. Je škoda, že jsem měl ten minulý týden takový buzy, takže jsme se moc neviděli."

"Cos ho měl?"

"Buzy - to je anglicky zaneprázdněný."

"Aha, ty myslíš busy."

"Třeba. Ale jinak to proběhlo v pohodě," říkal Zdeněk, protože byl o tom přesvědčený.

"To si nemyslím, tys prý ani nenašel důvod, proč by měl někdo mít účet u náší banky. Tyhle důvody přece musí marketing sypat z rukávu ve velkém."

"Na to se mě přece vůbec neptal," nechápal Zdeněk.

"Ale účet u nás nemáš?" zeptal se výkonný ředitel.

"Nemám."

"Takže tě asi nenapadá důvod, proč ho u nás mít."

"No, to mě nenapadá."

"Takže znova - neměl bys mít takových nápadů plnou zásobu? Vždyť vedeš marketingové oddělení."

"To mě nenapadlo. Takto jsem o tom nepřemýšlel," připustil zaraženě Zdeněk.

"Hele, nebudeme to protahovat," řekl náměstek "Z Francie jsem dostal hned ráno hodnocení a výsledky kontroly."

XXXVIII. Servírky

Francouzskému kontrolorovi obvykle vypracování hodnotící zprávy zabralo dva až tři týdny. Kdyby se mu chtělo, tak by to pravděpodobně zvládl třeba za jedno odpoledne, ale to se mu nechtělo. Vedení by totiž mohlo nabrat pocit, že je krajně nevytížený a že by měl více jezdit na zahraniční pobočky a častěji vyhodnocovat aktivity jednotlivých marketingových oddělení, a to se neslučovalo z jeho francouzskou pracovní morálkou. Padesát let oslavil před nedávnem, stal se čerstvě dědečkem, takže představa, že by měl více rajzovat po světě se mu přímo hnusila. I to, že jednou za měsíc, když měl štěstí, tak jedno za dva měsíce, musel někam na týden vyjet, ho obtěžovalo. Ze všeho nejvíce proto, že nikde na světě mu nemohli nabídnout takové víno, jako ve Francii a on měl víno rád. Obzvláště to červené. A obzvláště to červené od svého známého vinaře, který měl prodejnu u nich v ulici.

Proto jeho šéfy, ale i ho samotného, překvapilo, že hodnocení z Československa poslal s neuvěřitelnou rychlostí. Ještě před odletem z republiky jim nafaxoval hodnotící list, který obsahoval jen následující krátké sdělení: KATASTROFA! PROPUSTIT CELÉ ODDĚLENÍ!

Více nebylo potřeba dodávat. Přesto si toho více řekli ještě po telefonu, když už francouzský kontrolor seděl na letišti v Ruzyni, čekal na svůj let a pil plechovkové české pivo, které si zakoupil v duty free prodejně. Pivo sice ze zásady nepil, protože mu to přišlo jako nedůstojný alkohol, a Francouzi podle jeho mínění měli pít pouze víno, obzvláště to červené. O českém pivu ale slyšel, že je dobré, tak ho chtěl zkusit. Nechutnalo mu a i to prohlubovalo jeho zklamání z Československa. Také to, že mu to neustále oslavované české pivo nechutná, řekl svým šéfům. Hlavně ale vysvětlil svým nadřízeným, že možná nebude od věci oddělení prostě po nějakou dobu zrušit a vést marketingové akce jen v malém rozsahu přímo z centrály ve Francii. Ač si banka obecně zakládala na tom, že v každém státě má oddělení, které dokáže přizpůsobovat centrální pokyny pro daný stát, tak kontrolor si byl jistý, že Československo zvládnou lépe řídit přímo z Francie. "Minimálně ve Francii víme, proč by si u nás měl někdo otevřít účet, a to i v tom pitomým Československu a navíc u nás nevyplodíme reklamu s růžovým prasetem na růžovém pozadí, jako se tady povedlo před rokem," říkal do telefonu svému šéfovi. Ten mu to odkýval a povolil, aby své velmi krátké hodnocení hned v pondělí ráno poslal do Československa a následně, aby vymyslel, jak to udělají s řízením marketingu vzdáleně. Kontrolor řekl, že to zvládne, že je to v pořádku, ale že na to potřebuje alespoň čtvrt roku, aby to namyslel, nastavil a zkontroloval, že se to rozběhlo podle očekávání, čímž si úspěšně vytvořil program minimálně na následující tři měsíce, bez toho aniž by musel někam cestovat.

Zdeněk strávil u svého nadřízeného přesně patnáct minut. Po té, co opustil jeho kancelář, šel k sobě a začal si vyklízet skříně a stůl. O dvě hodiny později bez rozloučení odešel. Nemluvil ani se svými dosavadními podřízenými. Možná ani nebylo o čem, v té chvíli totiž s nimi již mluvil personální ředitel a se všemi ukončoval pracovní smlouvy.

Zdeněk se cítil ukřivděný. Měl pocit, že nebyl pochopen a že je odejit neprávem. Jeho pocit byl zvláštní, protože kdyby měl popsat, co se událo v jeho životě za poslední rok, tak by řekl, že si užil skvělého jídla, ochutnal dobrá vína, poznal kvalitní alkohol, který nikdy před tím nepil a zažil sexuální vzrušení, polohy a úkony, které mnozí nezažijí za celý život. Neřekl by nic o práci, nepochlubil by se tím, že něco vymyslel, stvořil, nebo dokázal. Nebylo totiž, čím by se v této rovině mohl pochlubit - snad kromě růžového prasátka. Přesto se cítil ukřivděný, když po více než roce byl vyhozen z pozice marketingového ředitele.

Ač měl pocit, že jeho konec v bance není fér, uvědomoval si i to, že podmínky jeho odchodu nejsou až tak zlé. Nedostal zlatý padák, dostal klasickou výpověď z dvouměsíční výpovědní lhůtou, dostal ale také placenou dovolenou na celé dva zbývající měsíce pracovního poměru a následně dvouměsíční odstupné. Aniž by to věděl, byl jediný, z jeho oddělení, kdo odcházel s takhle dobrými podmínkami. Všichni jeho podřízení podepsali ještě ten ukončení smlouvy dohodou. To se ale nedozvěděl, protože s nimi nemluvil.

Po té, co Zdeněk dorazil na hotel, došlo mu, že tady o moc déle žít nemůže. Hotel mu sice nabízel určitý konfort, ale vzhledem k tomu, že jeho zdroj příjmů bude v budoucnu omezený, musel si najít levnější bydlení a potřeboval si co nejdříve zajistit novou práci. Bohužel mu chyběly nápady, kam zavolat a koho oslovit. Kdyby dělal svou práci v bance pořádně, mohl by patrně mít nějaké funkční kontakty, vzhledem ale k jeho přístupu k povinnostem byl jen jeden člověk, kterému mohl zavolat - Radek.

Se svým bývalým šéfem si domluvil schůzku hned na druhý den dopoledne. Domluvil si ji v kavárně Roma. Když volal do kavárny, aby zamluvil stůl, řekli mu, že je plno, následně ale zavolal Lucii a ta ho ujistila, že to nějak vymyslí. Zdeněk se zcela úmyslně chtěl potkat s Radkem mimo domov. Nechtěl se totiž potkat znovu s paní Věrou. Docela správně tušil, že by ho moc nepodpořila, ale nakonec ani jeho setkání s Radkem v kavárně nezačalo tak, jak si představoval.

Když usedli k jednomu stolu, začal Radek zostra: "Ty se taky ozveš, jen když něco potřebuješ." Zdeněk mlčel. Nevěděl co na to říct. Nečekal, že by jeho bývalý šéf takhle přímo pojmenoval něco, o čem Zdeněk sám věděl, že je pravda.

Když nepřišla žádná reakce, pokračoval Radek: "Rok o tobě není slyšet a pak najednou zavoláš, že potřebuješ ubytovat a teď se ozveš, protože tě vyhodili z práce. Hlavně, že si servírky nebereš, že?"

Zdeněk zůstal sedět jako přikovaný. Překvapilo ho, že Radek ví o tom, že byl propuštěn a také o jednom z jeho mnoha přeřeknutí. Evidentně musel být s někým z banky v kontaktu. A vlastně ten někdo musel být výkonný ředitel, protože nikdo jiný o servírkách vědět nemohl. Zdeněk mlčel. Byl zaražený z úvodu společného setkání a také mu trvalo, než mu jednotlivé věci do sebe zapadli a než mu došlo, co všechno o něm patrně Radek ví.

"Fajn, Zdeňku, mluvme narovinu a bez servírek," dobíral si ho Radek "Co přesně po mě potřebuješ?" Zdeněk nevěděl, co má říct. K Radkovi vždycky shlížel a Radek se k němu vždy choval slušně. I dnes se vlastně choval vpodstatě slušně a s určitým nadhledem, Zdeněk ale nedokázal pokousat jeho ironii. Navíc moc dobře věděl, že Radek, když opouštěl banku, tak mu říkal, ať kdykoliv zavolá a on to neudělal nikdy. Nikdy až do chvíle, kdy potřeboval ubytovat.

"Já... Vlastně ani nevím," začal ze sebe dostávat Zdeněk. "Chtěl jsem tě poprosit o pomoc. O jakoukoliv pomoc. Sháním bydlení. Teď žiji na hotelu, ale tam moc dlouho nevydržím, vzhledem k podmínkám, se kterými z práce odcházím. A taky potřebuji práci. Já po tobě nic nechci. Možná se jenom omluvit, že jsem vážně nikdy nezavolal. Vím to. Vlastně jsem i chtěl a pořád jsem to odkládal a pak už jsem se styděl zavolat. No a teď... Teď prostě nevím, co říct... Nic po tobě nechci, jen říct, že kdybys o něčem věděl, tak bys mi třeba mohl dát vědět," Zdeněk těžce formuloval své myšlenky, ale Radek ho chápal. Bylo mu ho vlastně líto, když ho takhle viděl před sebou. Doma sice slíbil Věře, že se na Zdeňka vykašle, protože on se vždycky vykašlal na něj a paní Věra nechtěla, aby se jim do osobního života pletl někdo, komu bude Radek pomáhat, nebo někdo, kdo dokonce bude tahat Radka ven z domu, mezi cizí lidi, ale Radek neuměl nepodat pomocnou ruku. Sice nemohl Zdeňkovi nabídnout ubytování, nebo práci, ale alespoň slíbil, že zavolá pár svým známým a poptá se. A nebyla to jen laciná fráze, myslel to vážně.

Dále už se potom snažili o práci nemluvit. Ještě párkrát si sice Radek rýpnul do toho, že si Zdeněk servírky nebere, ale to bylo vše. Ptal se ho na Pepíka, na rozchod z Eliškou, jak to proběhlo, co si řekli, na čem se domluvili. Zdeněk mu všechno převyprávěl a Radek se mu snažil dávat rady staršího, zkušenějšího muže. Snažil se Zdeňkovi vysvětlit, že ženy a vlastně obecně lidé, jsou v mnoha věcech všichni stejní a proto, když už má s Eliškou dítě, by se to měl pokusit mezi nimi urovnat. Vždyť přece, jak Zdeněk říká, mu nebylo s Eliškou zle. Jenže Zdeněk sice kýval, ale všechny tyto rady mu šli jedním uchem dovnitř a druhým ven. On už se vracet nechtěl. Elišku, jako kapitolu svého života měl uzavřenou. Nebo alespoň tak uzavřenou, jak to jenom šlo s ohledem na to, že spolu mají dítě.

Když potom Zdeněk za oba zaplatil a podal si s Radkem ruku, odcházel ze zcela jiným dojmem, než jeho bývalý šéf. Zatím co Radek měl dobrý pocit z toho, že dobře Zdeňkovi poradil a že ho nenechá na holičkách, protože znovu obvolá své známé a zeptá se jich na pomoc, při hledání zaměstnání, Zdeněk měl pocit, že zbytečně utratil peníze a strávil dopoledne s člověkem, který již začíná senilnět a s ničím mu pomoci nemůže.

Odpoledne se Zdeněk rozhodl pro ještě jeden radikální pokus. Napadlo ho zavolat Štěpánovi. Říkal si, že kdyby se omluvil, tak třeba by s ním Štěpán byl ochotný mluvit a třeba by už mohl někde pracovat a pomoci i jemu se tam dostat. Číslo na Štěpána dostal od Lucie, které volal již po druhé během dvou dnů. V takhle "intenzivním" kontaktu nebyli už dlouho. Hned po té, co se rozloučil se svou exmanželkou, vytočil číslo svého ex-podřízeného. Jediné, co stihl ale do telefonu udělat, bylo to, že se představil. Z druhé strany se ozvalo: "JDI DO PRDELE, SERVÍRKO!" a pak mu Štěpán praštil telefonem. Radek evidentně nebyl jediný, kdo měl informace o dění u svého bývalého zaměstnavatele.

XXXIX. Šťastná Lucie

V kavárně Roma zase svět běžel podle nastavených pravidel. Po té, co vyměnili sklo ve vitríně, bylo opět každý den beznadějně plno. Kupily se rezervace a náhodní kolemjdoucí neměli šanci zde dostat stůl. Nastavený servis se nejenže nehoršil, ale ještě se vylepšoval, podle nových nápadů, které Lucie dovezla z Itálie, takže lidé, kteří v Praze něco znamenali, nebo chtěli znamenat, se nezbytně nutně museli čas od času v Romě objevit.

Tak se stalo, že se zcela překvapivě v kavárně znovu objevil i mladý hokejista, který před nedávnem poznal, jaké to je být uvnitř kavárny a o vteřinu později být venku před kavárnou v nepříjemném dešti střepů. Přišel s kyticí růží pro Lucii. Přišel se omluvit za to, že se choval nevhodně a poděkovat, že se celá akce a hlavní její závěr obešel bez médií. Bylo to překvapivě milé gesto. Překvapivé to bylo hlavně pro Lucii, která se spíše bál\a, že se bude chtít defenestrovaný hokejista soudit, než omlouvat. Naštěstí pro ni si ale mladý reprezentant z inkriminované noci nic moc nepamatoval a nebyl si jistý, zda si opravdu takové zacházení nezasloužil. Lucii ale v kavárně nezastihl, takže kytici nechal u jedné z číšnic a poprosil ji, aby ji Lucce s omluvou předala. Číšnice slíbila, že to určitě udělá a jak byla nadšená z toho, že je v baru mladý hokejista, který navíc má nějakou sebereflexi, tak navzdory všem zásadám kavárny se ho zeptala, zda by s ní nešel na rande. Souhlasil a ještě ten večer založili na to, že mladá číšnice o devět měsíců později měla úplně jiné starosti, než roznos kávy v Romě.

Lucii v tu dobu zastihnout v kavárně bylo velmi obtížné. Po té, co Vendula s Petrem odjeli do Ameriky, Lucka zjistila, co všechno Petr pro kavárnu zařizoval. Nejednalo se o běžné každodenní provozní činnosti v kavárně, ale staral se o komunikaci se všemi úřady, a aby vždy úřední šiml dostal ty doklady a dokumenty, které potřeboval, aby je dostal včas, aby byli všichni spokojení, aby nehrozilo, že na namátkovou kontrolu nepřijde hygiena, finančák, živnostenský úřad anebo kdokoliv jiný a nenajde něco, co by bylo v nepořádku.

S odjezdem do Ameriky tyto činnosti Petr vypustil a tak zůstávaly na Lucii. Lucka pak často nadávala, že si československá vláda představuje podnikání tak, že si někdo otevře firmu jen proto, aby mohl každý den ležet v tabulkách a vypisovat výkazy pro všechny možné úřady a počítat daně pro finančák. Nejčastěji si na to stěžovala při návštěvách u firemní účetní. Tu Lucie poznala vlastně až těsně po té, co její kamarádka s přítelem odletěli vstříc nové budoucnosti. Účetní jí zase často doporučovala, aby si Lucie na tuhle tabulkovou a administrativní práci někoho najala. Lucie po prvních dnech v tabulkách pochopila, že má jejich účetní pravdu a měla v plánu opravdu někoho na ty nezbytné, ale otravné činnosti najít. Nejdříve se ale chtěla všechny tyto věci naučit sama, aby potom mohla svého zaměstnance čas od času zkontrolovat. Věřila, že když se dokázala naučit německy, zvládne i tohle. I když zvládnutí všech požadavků státní správy bylo mnohem náročnější, než se naučit za týden japonsky.

Nebyly to naštěstí jen pracovní papírování, které musela Lucie řešit. Začínala se také připravovat do Ameriky. Požádala si o vízum a plánovala Vánoce strávit s Vendulou. I nadále se chtěla maximálně vyhýbat Petrovi, ale na druhou stranu si byla jistá, že když je teď s její nejlepší kamarádkou zasnoubený, tak by pro ni nemusel být takový problém si ho zakázat. Vendula ji navíc říkala, že NHL se hraje i přes Vánoce, takže je nepravděpodobné, že by se měli s Petrem potkat a kdyby přeci jenom ano, tak by to bylo jen na chvíli.

Vendula posílala z Ameriky Lucce dopisy pravidelně dvakrát týdně. Často se stávalo, že v dopise bylo jen minimum textu, ale byla tam fotka Venduly u nějakého mrakodrapu, s nějakou známou osobností, nebo u moře v plavkách. Na to všechno se Lucka strašně těšila. Život za velkou louží ji z Venduliných dopisů a fotek připadal fantastický. A když ji potom došel dopis, že se Vendula díky Petrovi potkala s Richardem Gerem, měla Lucka pocit, že to snad ani není možné a že až bude v Americe ona, musí potkat minimálně Seana Conneryho.

Lucie se také při řešení administrativních povinností nečekaně setkala na finančním úřadu se Štěpánem, který si tam vyzvedával nějaké potvrzení pro svého nového zaměstnavatele. Bylo to zvláštní se takhle vidět. Lucie, když si ho všimla, ucítila mravenčení v oblasti žaludku. Bylo to překvapivé, zvláštní, nikoliv však nepříjemné. Štěpán Lucku pozval na kávu a ona jeho pozvání přijala. V duchu si ale říkala, že je zvláštní zvát majitelku kavárny na kávu. Přišlo ji to, jako byste pozvali cukráře na zmrzlinu, nebo pekaře na rohlík. Říkala si, že až se objeví muž, který ji pozve na Matějskou pouť, tak toho si obratem vezme. Bylo to samozřejmě nadsazené, ale vlastně trošku doufala, že se opravdu objeví někdo, kdo bude jiný, než ostatní muži okolo a s kým by mohla sdílet svůj život nabytý zážitky. Vlastně čekala na takového Marca po česku.

Štěpán se jí u kávy omluvil za to, co udělal a ona mu na oplátku řekla, že ji to vlastně nějak netrápí, že je ráda, že jejich vztah skončil a že se k tomu nechce více vracet, protože ona se snaží bývalé lásky neřešit. Bylo to poměrně přímé, ale Štěpán to přešel beze slova. Minimálně tu část, která se týkala jej. Jen jí řekl, že moc nevěří tomu, že by své bývalé lásky neřešila, protože minimálně jednu výjimku zná. Lucie se zasmála a opáčila, že bývalý manžel je něco jiného, než bývalá láska. Ale pravidlo o bývalých láskách porušoval třeba i Marco, což Štěpán nevěděl.

Rozešli se v dobrém. Popřáli si mnoho štěstí do dalšího života. Štěpán se právě chystal na to, že se odstěhuje z Prahy. Šel pracovat do marketingového oddělení mladoboleslavské škodovky a hodlal zkusit v Mladé Boleslavi začít zcela nový život.

Pro Lucii to setkání bylo příjemným zpestřením dne. Měla radost vlastně ze všeho, co ji v té chvíli vstupovalo do života, protože si dokázala každé běžné setkání, každý den, který trávila v kavárně, každý den, který trávila kdekoliv jinde, maximálně užít. Milovala být mezi lidmi a komunikovat s nimi, milovala být sama doma a jen se tak dívat na televizi a pít u toho některé z italských vín od Marca. Kdyby nebylo toho pitomého papírování pro státní úřady, řekla by, že je vlastně její život dokonalý.

XL. Zdeňkův pokus o usmíření

Kalendář ukázal přesně měsíc od toho dne, kdy Zdeněk dostal výpověď. Od té doby se toho v jeho životě moc neposunulo. Radek sice opravdu obvolal své známé, ale místo pro svého bývalého podřízeného nesehnal a ani Zdeněk s hledáním nebyl úspěšný. Problém byl i v tom, že se pro Zdeňka práce hledala těžko. On sám totiž chtěl mít co nejvíce volného času, co nejméně zodpovědnosti a přitom optimálně dělat někde vedoucího za srovnatelný plat, který měl v bance. Skloubit tyhle požadavky bylo téměř nemožné.

Čím nemožnější to bylo, tím hůře se Zdeněk cítil. V den měsíčního výročí svého vyhazovu ležel celý den na hotelu. Měl puštěnou televizi, kterou ale vůbec nevnímal. V podstatě jen sledoval strop svého pokoje. Už ho znal nazpaměť. Přesně věděl, kde visí pavučina na lustru, kde je blíže neidentifikovatelný flek na bílé omítce stropu. Flek tam byl od prvního dne a nikterak se nerozšiřoval, ani nezmenšoval. Stal se tak jedním z mála pevných bodů ve Zdeňkově životě. Televize neustále rozebírala scénáře rozdělení Československa, ale ho to vůbec nezajímalo. Kromě malého Josefa ho nezajímalo už vůbec nic. Měsíc se neoholil, i s osobní hygienou to příliš nepřeháněl. Na první pohled vypadal jako bezdomovec, který se do hotelu vloupal a ne jako host, který už na hotelu nějakou dobu bydlel a kterého si místní zaměstnanci vážili, protože měli pocit, že je v Praze pracovně a řeší něco hodně důležitého. I když v poslední době moc nechápali, co přesně řeší, vzhledem k tomu, že ze svého pokoje již téměř nevycházel, kromě momentů, kdy chodil do jídelny pro jídlo. Samozřejmě, že ani jim neuniklo, jak se za poslední dobu změnila jeho vizáž, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o platícího hosta, tak tomu věnovali jen minimum pozornosti.

Zdeněk, vzhledem k situaci, ve které se nacházel, omezil i finanční výdaje. Protože si ale dobře uvědomoval, co je dnes za den, tak na něj postupně přicházela deprese, která přímo volala po ukonejšení nějakými většími výdaji. Nejlépe výdaji za alkohol. Řešit případné nepohodlí či smutek nákupy ho naučila Olga. U ní pochopil, že existují lidé, kteří v případně jakýchkoliv negativních nyancí v jejich životě, vyrazí někam do supermarketu, a že to u nich funguje jako jistá forma terapie. Sám se proto rozhodl svou neutěšenou sitauaci vyřešit tím, že na jeden den zapomene na své předsevzetí, že musí šetřit, a že se trošku rozšoupne. Při večeři si tak objednal flašku vodky, kterou z velké části ještě během jídla zkonzumoval. Už v hodně podroušeném stavu se pak dopotácel k recepci, kde poprosil, zda by mu mohli zavolat taxíka, že se potřebuje dostat do centra a navzdory tomu, co mu říkal zdravý rozum, odjel do nevěstince za Africkou růží. Přesto, že právě jeho návštěvy zdejšího podniku byly příčinou jeho současných problémů, Zdeněk se rozhodl v nich hledat i řešení. V bordelu si ještě dal pár panáků whisky, takže byl skoro až zázrak, že potom vyšel s mladou snědou dívkou do patra na pokoj. Ještě větším zázrakem bylo, že byl vůbec schopen nějaké sexuální aktivity. Naštěstí pro něj ale byl a alkohol posílil jeho výdrž, takže si večer celkem užil. Na hotel se vrátil v podroušeném, ale alespoň na chvíli ve šťastném stavu. Měl pocit, že vyprázdnění jeho chámovodů a naprosté alkoholické vygumování hlavy mu pomohlo k tomu, aby našel odvahu se sebou něco udělat. Hned po návratu na hotel oznámil noční recepční, že za čtrnáct dní bude jeho pobyt v Praze končit a po té, aby s ním již dále nepočítali. Recepční mu poděkovala za informaci a zapsala si to do rezervační knihy. Zdeněk věřil tomu, že tímto krokem, na sebe vytvoří tlak, který jej donutí něco se sebou udělat, někam se konečně pohnout. Po návratu na pokoj dokonce zamířil nejprve do koupelny a po měsíci se oholil. Vzhledem k tomu, že byl silně pod vlivem alkohlu, se několikrát na tváří říznul. Bolest a krvácející šrámy mu ale v dané chvíli nevadily. Připadal si, že mění svůj život k lepšímu a k tomu, jak si sám pro sebe říkal, vždycky patří trochu bolesti a strachu.

Druhý den ráno vstával Zdeněk s pekelnou bolestí hlavy a žaludek se mu neustále obracel. Navíc šrámy na jeho oholené tváři mu dávaly znát, že i když odpoledne se již možná bude cítit o něco lépe, tak ještě minimálně pár dní bude poznat, že tu noc vážně přehnal. Postupně si také začal uvědomovat co se minulou noc dělo a hlavně to, že se odhlásil z hotelu. Protože ještě pořád byl poznamenaný předešlou nocí, tak ukončení pobytu na hotelu považoval za dobrý nápad a motivaci pro nalezení práce a pevného bydlení.

Až s postupným odchodem bolesti hlavy a s tím, jak se mu žaludek začínal srovnávat, si pomalu uvědomoval, co vlastně jeho rozhodnutí znamená. Najednou měl pocit, že to možná nebyl až tak dobrý nápad se odhlásit z hotelu a doufat, že do dvou týdnů zvládne to, co se mu doposud nepovedlo - vyřešit práci i bydlení. Bohužel pro něj byl od jakživa zbabělec a styděl se jít na recepci a říct, že na hotelu zůstane déle, protože se situace změnila. Měl pocit, že by to bylo moc průhledné a že by se mu mohl začít personál hotelu posmívat. Věděl, že se navezl do problému, který musí vyřešit. Který musí rychle vyřešit, ale k jehož řešení zatím nezná klíč.

Překvapaný náhlým prozřením a vysílený z toho, že si konečně plně uvědomoval následky svého jednání, si sedl na postel. Párkrát se mohutně nadechl a pak zašeptal: "Mysli, prosím tě mysli. Na něco musíš přijít, času je málo."

"Pepíku pojď, už půjdeme domů," volal Zdeněk na malého Josefa, který si hrál na dětském hřišti. "Ne ještě tati ne, já si to musím dohlát," protestoval Pepík. Zdeněk přes všechny své stavy a nálady z posledního období poctivě co čtrnáct dní chodil za svým synem. Nebral si ho na víkendy, protože si ho neměl kam vzít, ale alespoň se snažil vždy naplánovat nějaký program, ráno jej vyzvednout, něco navštívit, něco vidět, nebo strávit den na nějakém dětském hrišti a odpoledne, nebo večer ho vrátit mámě. Eliška z počátku měla trochu obavy se takhle od Pepíka odloučit, ale nakonec byla ráda, že má během víkendu volný den pro sebe. I Josef měl tyhle dny rád, protože Zdeněk se vždy snažil naplánovat program tak, aby se malý zabavil a optimálně, aby i viděl něco, co mohlo rozvíjet jeho mysl. Pepík opravdu lačnil po poznání, takže tyhle dny s tátou miloval, jen jej mrzelo, že se k nim nikdy nepřidala máma.

Zdeněk obvykle naléhání malého Josefa, který byl vždy venku hrozně rád, podlehl. Dnes ale jeho prosbu, aby zůstali na hřišti déle, odmítl. Byl skálopevně rozhodnutý, že potřebuje jít za Eliškou. Vzal svého syna do náruče a řekl: "Dohraješ si to doma s maminkou." Po té si ho nasadil na ramena, protože věděl, že to má Pepík rád a přebije tím jeho případný nesouhlas a poskakujíce jako kůň se rozběhl směrem k Pepíkovi domů. Nespletl se, Josef úplně zapomněl, že si chtěl něco dohrát, vískal a křičel: "Rychleji tati, rychleji! Hijé!"

Takhle doběhli až k domu, kde ještě nedávno Zdeněk bydlel. Zdeňka píchalo v boku a byl celý zpocený, ale bral to jako takovou oběť pro svůj plán. U dveří zazvonil. Klíče už Elišce vrátil. Malý Pepík vběhl do domu hned, jak máma otevřela dveře. "Můžu s tebou chvíli mluvit?" zeptal se Zdeněk. Eliška překvapeně přikývla. Zdeněk věděl, že se mu krátí čas na hotelu, neměl jiné bydlení, neměl práci a tak se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Několikrát si připravoval krátkou řeč a přemýšlel, jak by se mohl rozhovor vyvíjet. Byl si jistý, že mu to dnes vyjde.

"Hele, já jsem hodně přemýšlel," začal "a došlo mi, že jsem tenkrát udělal chybu. Ani mě nedošlo, jak moc mi záleží na tobě i na malým. Až teď jsem to všechno pochopil. Ležím na hotelu, koukám do stropu a myslím na Vás. Všude Vás vidím, všechno mi Vás připomíná. Dokonce i ten pitomej hotelovej strop. Je tam normálně flek, který vypadá jako Pepík z profilu. Je mi vážně líto, jak to dopadlo a chtěl bych to celé vrátit." Říkal to se sklopeným zrakem a hlasem, který podle něj zněl velmi pokorně a sklíčeně. Když skončil se svým krátkým proslovem, zvedl prosebně oči a podíval se matku svého dítěte. Doufal, že i ten pohled bude dostatečně uvěřitelný a řekne všechno to, co říct nedokázal.

"To asi nepůjde," řekla krátce Eliška. Nebyla připravená na podobné rozhovory a nechtěla to protahovat. Při delším rozhovoru by se jí trásl hlas a mohla by před Zdeňkem plakat, což si už několikrát zakázala.

Pepík proběhl obývacím pokojem a houkal jako mašinka. Asi si právě hrál na vláček. "Proč to nepůjde? Ty někoho máš?" zeptal se Zdeněk překvapeně.

"To přece není důležité, jestli někoho mám. Důležité je, že ty sis mohl vybrat tenkrát a vybral sis. Nestáls o mě," řekla Eliška.

Neměla nikoho. Vlastně si i možná přála, aby to ještě někdy dali se Zdeňkem dohromady, ale jeho slova mu aktuálně nevěřila. Věděla, že má Zdeněk problémy a chtěla, aby ji dokázal, že to nedělá jen kvůli tomu, že potřebuje pomoci. Chtěla, aby řekl, že ji chápe, že opravdu lituje toho, co udělal a třeba aby ji pozval na večeři, na kávu. Aby zkusili znovu randit a po nějaké době by mu dala šanci znovu se vrátit do jejich života. Jenže Zdeněk tohle nepochopil. Neřekl nic z toho, co Eliška chtěla slyšet. Když sem šel, představoval si různé varianty, ale ve všech Eliška řekla ano. Znovu se mýlil, znovu se ve svých plánech až příliš soustředil na sebe, že nebyl schopen předvídat reakce a pocity druhé strany. Znovu ho vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, co vlastně může Eliška cítit a jak moc ji musí celá situace trápit.

Když si představoval, jak za Eliškou příjde a poprosí ji o odpuštění, měl v představách i varianty, kdy mu řekla ne, ale ve všech jeho vyfantazírovaných rozhovorech to její "ne" znělo spíše jako "nevím - možná" a vždy mu jasně definovala důvod proč ne a on ji přesvědčil, že ten důvod je nesmyslný a vlastně to je ona, kdo chce všechno vrátit. Jenže teď zaznělo jasné ne a důvod tomu chyběl.

"Proč ne?" zeptal se proto ještě jednou Zdeněk. Ještě chtěl zkusit všechno zvrátit, ale věděl, že to bude těžké. Mozek mu vypověděl poslušnost, najednou znovu až se svíravým strachem cítil, že nemá kam jít a opravdu poprvé neví, co se svým životem udělat.

"Protože ti to, co říkáš, nevěřím," řekla Eliška tvrdě.

"Aha," Zdeněk přikývl. Chvíli mlčel a pak řekl: "Tak já asi půjdu." Pepík znovu projel obývacím pokojem a zahoukal. Zdeněk se zvedl a bez rozloučení odešel. Odcházel zhrzený a s pocitem, že pro jeho stávající situaci už nemůže být východisko, protože se proti němu všichni spikli a on je jen obětí nepřátelského světa, který se nedá porazit. Věřil, že Eliška jej na holičkách nenechá a jak se ukázalo - mýlil se. Byl z Elišky strašně zklamaný. Byl zklamaný, že se mu nedostalo podpory, když on za svou situaci nemohl. Za ní přece mohl Štěpán a ten "blbeček" kontrolor z Francie.

XLI. Závěr

Lucie si vařila čaj. Byl večer a ona se cítila unavená. Měla za sebou perný den v kavárně. Vypadl ji jeden číšník kvůli nemoci a další servírka z ničeho nic ráno zavolala, že nastupuje na rizikové těhotenství a tak musela na plac sama a skutečně se tam přes den nezastavila. "Alespoň, že večerní směna přišla v pořádku," říkala si. Byla ráda, že nemusela být v kavárně i přes noc. Stále tam pracovala ráda a být na place ji nevadilo, jen se dnes cítila unavená. Navíc čekala na telefonát od Venduly, který proběhl před malou chvílí. Vendula volala z Ameriky, aby vyřešily plánované společné Vánoce za oceánem. Lucka už věděla, že bude moci vycestovat, takže se těšila na nové zážitky. Vendula ji popsala, co všechno pro ně naplánovala, co všechno budou muset vidět, procestovat a navštívit. Občas Lucku napadlo, jak je možné, že se Vendula nenudí, když vlastně nemá ve spojených státech žádnou práci, ale vždy, když ji pak přišel dopis s tím, co všechno její kamarádka navštívila, tak si říkala, že asi rozumí tomu, že Vendula nemá ve svém novém bydlišti dlouhou chvíli. Lucie si sice neuměla přesně představit, jak to v USA vypadá, ale říkala si, že to bude asi taková větší Vídeň s mořem po dvou stranách, i proto ji překvapovalo, kolik zážitků tam může člověk získat. Ona samozřejmě ve Vídni také prožila spoustu vzrušujících chvil, ale možnosti Vídně vypadaly ve srovnání s Amerikou až směšné.

Po té co se s Vendlou rozloučila a položila telefon, se Lucka protáhla a zívla. Hrozně se těšila do postele. Za normálních okolností by už šla hned spát, ale vyšel s ní rozhovor pro jeden ženský magazín a Lucie si jej chtěla přečíst. Ráda četla své rozhovory, ve kterých mluvila o kavárně. Byla pyšná na to, co dokázali spolu s Petrem a Vendulou vytvořit a milovala chvíle, kdy s novináři rozebírala, proč právě jejich káva je tak dobrá, kdo a jak ji vybírá, odkud dováží vína a kde se inspiruje pro další činnost. Oproti tomu nesnášela rozhovory, které se stočily k tomu, zda je sama, proč je sama, jací chlapi se ji líbí a zda se nebojí, že bude pro muže příliš dominantní, když je tak úspěšnou podnikatelkou. Bohužel v poslední době se k těmto tématům stáčela většina rozhovorů, jak kdyby čtenáře nic jiného než její soukromí nezajímalo. Překvapivě častěji se k těmto tématům stáčely rozhovory, které s ní dělali muži. Ovykle při otázce, zda někoho má, na ni pomrkávali a čas od času se někteří i osmělili ji pozvat na rande. S žádným z nich si ale Lucie nikdy nevyšla. Sama nevěděla proč. Možná právě proto, že se ptali na nesmysly a jejich otázky ji nepřekvapovaly a nebavily. Odpovídala na ně vždy spíše se zdvořilosti a obvykle říkala to samé, co už mnohokrát před tím.

Rozhovor, který ale ležel v časopise před ní, nebyl o jejím soukromí. Tento rozhovor byl o její fascinací Itálií a o tom, jak se snaží kousek Itálie přenést do Čech. Věděla, že se před reportérkou okrajově zmínila i o Marcovi a jejich společné historii, ale ne tak, aby to bylo intimní a Lucii nepříjemné.

Rychlovarná konvice vypla. Lucie si zalila vodou připravený čaj a dala si ho ke křeslu. "Fajn, než zchladne, ještě se vysprchuji," řekla si sama pro sebe. Neměla ráda ticho, a proto, některé své myšlenky říkala nahlas. Byl to takový její způsob, jak potírat samotu. Do sprchy se Lucka těšila. Milovala teplou vodu. Vždy měla pocit, jako by ji sprcha očišťovala nejen z vnějšku, ale hlavně uvnitř. Jako by v odtoku končily všechny její problémy, strachy a bolesti. Protože ji zrovna nic netrápilo, tak si prostě jen užívala horké kapky na nahém těle a ten pocit, který ji říkal, že její únava z celého dne se mění na jakési tiché očekávání na pozadí večera. Těšila se, až si sedne do křesla, přečte si časopis a hlavně svůj rozhovor, vypije u toho čaj na dobrý spánek, který ji poslala Vendula z Ameriky, vyčistí si zuby a půjde spát.

Ve sprše nakonec strávila skoro dvacet minut. Po té, co vylezla, se zabalila do svého růžového županu, který si koupila v Itálii. Měla jej ráda, protože i ten župan ji připomínal zemi, která si ji naprosto získala. Sedla si do křesla a začetla se.

Myslím, že Itálii nemůžete nemít rádi. V té zemi je nespočet problémů, o kterých můžete všude slyšet, a které můžete, když se podíváte pozorně i vidět. Můžete najít to nejhorší místo v Itálii, nějaké město prolezlé korupcí, město kde jsou odpadky na každém kroku, město, které Vás bude od prvního pohledu štvát. Jenže pak si v takové městě sednete do té nejzaplivanější restaurace, dáte si špagety a víno a najednou víte, že Itálii prostě nemůžete nemilovat.

Je takových špinavých míst, které jste teď popsala, v Itálii hodně?

Já bych řekla, že tak hrozné místo, které jsem popsala, tam vůbec není. Myslela jsem to obrazně. Většinou jsem tam potkávala jen města, kterými šla historie, ve kterých mnou prostupovali neuvěřitelně silné pocity. Občas si stačí pouze vzpomenout na slavnou historii starověkého Říma a najednou máte pocit, že v každému chrámu, v každé menší uličce, ještě čeká některý z Římských bohů a jen Vy ho tam můžete najít, jen Vy ho tam můžete vidět. A pokud to nevnímáte a takhle necítite, tak to pravé souznění s historií poznáte při prvním doušku vína. Právě proto jsem chtěla kousek Itálie přenést do Prahy. Snad se mi to povedlo.

Chtěla jste přenést kousek Itálie, nebo konkrétně kousek Říma.

Měl to být kousek Itálie. V Římě jsem totiž nikdy nebyla. Ale určitě se chystám, nemůžu přeci tvrdit, že mám ráda Itálii a přitom neznat Řím.

Lucie si zrovna četla své vysvětlení toho, proč právě Itálie se stala jejím vzorem pro kavárnu, když někdo zazvonil u dveří. Překvapeně se podívala na malý budík, který měla v obýváku na poličce. Bylo půl jedenácté večer. Usrkla si svého čaje a šla ke dveřím. Pootevřela dveře a úzkou skulinkou nahlédla do chodby. V chodbě stál Zdeněk.

"Ahoj, můžu dál?" zeptal se.

Lucie přikvývla: "Dáš si čaj? Je z Ameriky."

KONEC

Líbil se Vám román o Lucii a Zdeňkovi? Ať už ano, či nikoliv, budu rád za Vaše komentáře a připomínky, které zašlete na email muzudal@post.cz.

A pokud jste se snad u jeho čtení bavili tak, že by jste byli ochotni zkusit i něco dalšího z mé tvorby, věřte, že mi také vyšla má první kniha - Láska, sex a lajky.

Ještě jednom moc děkuji za přízeň, za návštěvy tohoto blogu a budu moc rád, pokud si najdete čas na zakoupení a přečtení mého dalšího románu ;).

https://www.booktook.cz/p/laska-sex-a-lajky/