Ty a ona

Mezi verše cizí písně vkládáš vlastní smutek

pak píšeš dopisy s neurčitou adresou

a když vyjde slunce...

Bylo to dvakrát nebo třikrát

ty ona

pár prázdných nádechů

a plných skleniček

whiskey

byl tam smích

a nebyly slzy

jen na konci

vždy přišel

pád

do tmy

Jeden pokoj na třikrát

jedno víno

a pokaždé krátký pocit

štěstí

pak prázdno

a nakonec

návrat

do ticha

Mezi verše cizí písně vkládáš vlastní smutek

pak píšeš dopisy s neurčitou adresou

a když vyjde slunce

posíláš z okna vlaštovky

s cizími verši o tom

že tu kdysi byla

s tebou.

...

V rytmu reggae stárne starý vín

a někdo šeptá ze snu:

"Ještě, ještě."

Nejspíš to budou tvoje představy,

o těch co přišli,

odešli

a zapomněli.

Dokonalej pohled

a trochu smutku k snídani za zrcadlem.

Přímkově přesný svět

a někde na konci

ticho.

Minulý týden chválili tvůj úsměv,

včera oči,

dnes myšlenky

a zítra řeknou,

že i ty papírový boty,

ti dobře padnou k saku.

Voněla od P

Voněla tak krásně
...od P
a podepisovala se vždy jen jednou -
- tužkou do snu,
protože věděla,
že tenhle podpis vydrží nejdýl...

Neutíkala
...a nekreslila srdce na roh novin,
vždyť moc dobře věděla,
že bych jej nevytrhl a neschoval -
- romantická gesta jdou jen jednou,
jen když nevíš, že miluješ...Věděla kdy se otočit
...abych tam stál a nestihl schovat
hloupý výraz bezdaného obdivu -
- k ní a k jejímu pohledu
co tak krásně říkal,
že stejně jako každý den tak krásně voní
...od P

Sladké víno s hořkým ocáskem

Jak může mít sladké víno

hořký ocásek

Ptáš se mě

a venku padá sníh

teploměr na špatné straně

a já bych asi měl něco říct

ale nějak to nejde

Občas přece i ticho

může křičet

Ještě pořád

mi bývá zima

tam někde hluboko uvnitř

bez ohledu na to

zda hřeješ mě

anebo cizí touhy

když křupe to pod nohama

a leskne se mráz

až oči přechází

Občas si říkám

že měl bych říct promiň

a zase to křupe

a zase se blyští

až oči přechází

prý to co bylo

se nezahazuje

pro sladké víno

s hořkým ocáskem

Šepoty

Ztrácíš se v šepotech v nemocnicích

a po kapkách utíkáš

do koloběhu života a klinické srmti...

Už svítá

a v láhvích nezůstává víno,

jen ranní strach, že na tebe příjdou

a v bílých pláštích

budou se tě ptát,

zda slyšíš šepoty

a nebo blouzníš

v horečkách

s prsty rozedranými...

Neutečeš...

Vlastně ani není kam...

To jen šepoty v nemocnicích tě budou zvát,

na procházku pod měděnou oblohou,

na procházku v koloběhu klinické smrti...

Nezapomeň,

od země nikdy nešlo teplo...

Vzpomínka na léto

"Prý na konci duhy,

bývá hrnec plný zlaťáků."

Říkávalas mi

a choulila ses ke mně pod peřinou

na vysokoškolských kolejích.

Byla nám zima

a měli jsme jeden velký sen

- - najít konec duhy.

"Prý vlny s sebou přináší touhu

všech zapomenutých lásek."

Šeptalas mi,

když poprvé jsme stáli u břehu

zpěněného moře,

drželi se za ruku

a byla nám zima

a stejně nám bylo hezky.

"Kdo by jezdil v březnu k moři?"

Ptali se nás,

ale co jsi jim chtěla říkat

- - že ještě nevíme, kde končí duha?

"Až odejdu, zapomeneš."

Smála ses.

A já teď v srpnu stojím

po kotníky v slané vodě

a cítím touhu

naší lásky.

"Našel jsem konec duhy a ztratil tebe."

Nástěnka ztrát

Ležím schoulený pod peřinou

a ze strachu ucpávám všechny škvíry,

to aby mi neunikla

ani jedna myšlenka na tebe...

Slyším tě znovu říkat,

že i já jednou dospěji

a pochopím,

že existují i jiné problémy,

než otázky jak oslovit slečnu,

co v kavárně sedí u protějšího stolu,

že i na mě jednou dopadne tíha tohoto světa...

Zase jsi měla pravdu...

...nepřiznal bych to nahlas

a tak to raději polykám v polštáři,

ale jako vždy jsi ji měla...

Znovu slyším jak jsi mi říkala:

že má sebeláska tě ubíjí,

že masturbace je někdy fajn,

ale sex je lepší,

že včera jsem se ti zdál smutnější,

že zrcadla stíny duše nekradnou,

že práci za úsměv nedostanu,

že se ti po mě jednou bude stýskat,

že až se připíši na nástěnku ztrát,

tak ti mám zavolat,

prý na to vždycky budeš čekat...

Včera večer jsem tam byl

a když se nikdo nedíval, připsal jsem svoje jméno...

...pak jsi mi volala

a já,

já to nezvedal...

Zvláštní doba

Každý virtuální krok

následuje tichý šepot v hlavě

a za každým falešným profilem

schovaní hateři,

co házejí na zeď hrách

a k tomu spoustu myšlenek a pravd,

o tom co je špatně.

"Žijeme ve zvláštní době,"

říkala mu ta paní,

co s ní spal každé pondělí.

"Ty jsi dnes tak zvláštně dobře naladěn,"

říkala mu jeho žena,

když se v úterý vracel z práce.

Každý virtuální krok

následuje jedna píseň z youtube

a tři reklamy:

na vložky, kondomy a plínky pro dítě,

přesně v tomto pořadí.

"Žijeme ve zvláštní době,"

říkal mu jeho syn,

když ve středu se díval na zprávy.

"Vždyť nás to všechno pohltilo,

vždyť nevíme kudy z toho ven.

Jo a všiml sis,

jak má Iva Kubelková hezká prsa v podprsence z Astratexu?".

Slyším tě dýchat

Slyším tě dýchat,

jsi na druhé lince,

trochu se bojíš,

a chvěje se ti hlas,

ne, nemám zájem

o modré z nebe,

možná bych chtěl trochu víc...

Přání?

Touhy?

Kdo ví...

Slyším tě dýchat

sladce se ptát

ne modré z nebe,

jen jedno přání:

chtěl bych tě znát,

má malá,

operátorko z Call centra snů...

Básník

Občas ještě mívám chuť,

rozepsat se do tenkých řádků

a mít se rád.

Za střízlivých večerů

skládat střípky pubertální rebelie

a jako tenkrát,

mlčet do oken,

generovat náhodné texty

a s pocitem vítěze

dlouho oslavovat všechny porážky

- - vždyť víš, my básníci to tak trošku máme.

Občas ještě mívám chuť,

rozepsat tě do nejkrásnějších souvětí

a mít tě rád.

Pak po večerech ve vinné sauně

s pivem,

tě svlékat ze všech starých křivd

a říkat,

že jednou budu lepší,

že jednou budu o něco více chlap

- - vždyť víš, on je každý básník, tak trochu srab. 

Princeznám

Víš
večerní deprese princeznám nesluší
to jen princové po nocích se toulají potemnělým zámkem
a z dlaní si čtou pohádky
co pro jejich vyvolené psali jiní básníci z podhradí

Víš
je mi smutno když zhasínám svíce
a ze zápěstí na mě volá tvé tajné jméno
alespoň tak potkat bílou paní

Víš
když hvězdy zhasnou a tma jde spát
posbírám do dlaní netopýry
to aby nerušili oblohu až se na ni budeš dívat
a zatáhnu rolety
je čas jít spát
jen ještě naposledy si vzpomenu na krásné poučení z pohádek -- každý princ má království
ne každý však musí mít princeznu.

5. března 1965

Ten večer si přitopil plynem

a pak neviděl hvězdy

tu noc nevyšly

jak kdyby tušily co se má stát

a tak svým patetickým smutkem oblohy

stíhaly nekonečná lidská přání

o krásných ztrátách v rozích ulice

o rychlých vozech a krásných blondýnách

o poslední cigaretě v Redutě

V ten zvláštní pátek se slavil světový den modliteb

a on

zarytý ateista

poslouchal v rádiu Čajkovského

a v myšlenkách drkotal tramvají směr Spořilov

naposledy

Ten večer si ještě jednou

přitopil plynem

pak s pocitem že život je věčný

navzdory všem krepovým růžím

moderní době a divným infuzím strachu

usnul

a jen měsíc

žongloval s lahvemi nad Prahou

a když mu upadla

ta s rozmočenou srdcovou dámou

zabila Nový Den

který se potichu plížil

pod okny

První noc v novém bytě

Půlnoční tmu
jak žiletka ostří tvého zápěstí
prořezávaly světla všech
těch slavných zbabělců reality
a ty jsi stál
za závěsem
poprvé sám ve výkladní skříni nového souznění
nehty rozškrábané do červena
a na stěně ještě stále usychalo
její jméno
jméno té na niž se nezapomíná
jméno co s každou další se ti bude vracet
a vpité hluboko pod kůži bude chtít na povrch snů
snad pro srovnání
pro svou opravdovost
a pro blbej pocit viny
co z tebe ráno nesejme
a nerozbije ho o chodníky štěstí
ne
když půlnoční tmou zní mrouskání koček
a ty s nimi bys chtěl létat po střechách
a místo toho
s volností chyceného kanára stojíš
a dýcháš na střípky z oken
aby tě nikdo nemohl vidět
a nemohl říct světu o tvé tajné touze
nasednout na tramvaj a nechat se vzít
do světa půlnočních zbabělců 

Vzpomínám

Mezi poslední sklenky s alkoholem

vkládám svůj hloupý a patetický smutek.

A znovu někde vzadu v hlavě

se dere vzpomínka na tebe.

A na to, že jsem ti nikdy neřekl,

že i když půjdu k jiné,

bude mi smutno

a ve studených nocích

se mi budeš zdát

- tak krásně přímá,

tak smutně plná výčitek

na které máš nárok,

ale stejně,

je to můj sen,

tak není to trochu nerozum?

Mezi poslední sklenky s alkoholem

se dere tvůj obličej

a ptáš se mě po vzoru Gellnera:

"Tak ty mi flámuješ v Praze?"

a já se ti hloupě snažím vysvětlit,

že to všechno jen kvůli tobě.

Že jen kvůli tobě utíkám před sebou samým

a když se vracím,

křičím,

že život stojí za to,

že mi už vícekrát nebude smutno,

snad jen kdyby

- přišla dlouhá a studená noc.

Na schodech

Jemně položila hlavu do dlaní.
Bez úsměvu, beze slova,
vně sebe trhala pouta...

Zbytky svého hrdinství shodila se schodů.
Z těch schodů na kterých teď seděla s ním.
Chtěla jen mlčet - milovat - a možná i být milována.

Praskla žárovka a světlo v domě zhaslo.
Dohořelo! Asi tak jako dohořívá poslední naděje...
Ale jí to dnes nevadilo,
jí to vlastně přišlo vhod...

V očích neměla hvězdy.
To spíš hořící absinth v nich byl vidět.
A možná - možná že i strach z nepoznaného...

Jemně položila hlavu do dlaní -
- a zašeptala: "Miluj mě.
Alespoň dnes mě miluj.
Prosím."

A on se zvedl -
- usmál se -
- a potichu odešel do tmy...

Snová

Chtěl bych

tím pubertálním způsobem

ještě jednou všechno vrátit

a neposlouchat:

"PROČ NEVYHODÍŠ TEN KOBEREC S FLEKEM?

NEŘÍKEJ, ŽE ZROVNA TY NEMÁŠ NA NOVÝ!"

To víš, že jo

a taky jako jediná víš,

jak tenkrát poprvé

- jedna zmýlená zpráva...

A pak, že se věci nedějí skokově,

v ten dlouhý večer,

kdy měsíc hrál karty

a básníci moderního světa

pěli ódy na depresi.

A ty jsi poprvé řekla:

"NEBOJ SE,"

a já se bál,

tak dlouho

a úzkostně,

poprvé

na koberci

jsem šeptal tvé jméno

v rozlitém vínu.

Pláčeš ještě někdy?

Chtěl bych znovu

tím pubertálním způsobem ti říct,

jak často se mi o tobě zdává.

Maminčiny pohádky

Křivě křivé bývají úsměvy křivých

říká si, když po sté

uniká nočním světem domů za dcerou

Ladné křivky a trochu strachu

z lepku a nemocí dnešního světa

tramvaje

trolejbusy

budík

a kolotoč se roztáčí

zase nanovo

Včera ještě hráli v rádiu hudbu kterou má ráda

ještě včera se dalo nocí protančit k ránu

pak vstávat s pocitem

že podlehnout pokušení

umí být tak krásné

Dnes zavírá dveře v malém bytě

studená sprcha

a dceři pusa na čelo

to aby se nevzbudila

když maminka pláče

to proto

že něco včera zapomněla

to proto

že křivě křivé bývají pohádky

které ti vypráví před spaním

Maluj mě

Sakra

MALUJ MĚ

MALUJ

do svého úsměvu

do svých smutků

do svého pohledu

co mi vsugeroval závislost

Prosím tě

MALUJ MĚ

MALUJ

ať mám památku

ať nezapomenu

ať se ti neztratím

na pořád a nebo alespoň dnes

MALUJ MĚ

MALUJ

Šumperk

Je to zvláštní město

kdysi tu do školy chodil chlapec

který se pak upálil

ale jeho jméno již všichni zapomněli

A tak je to tady vlastně se vším

noční bary

nekonečné flámy

dlouhé procházky studenou nocí

a ty

to všechno tu bylo

a na to vše zapomínám

Když ráno se slunce škrábe na obzor

a obloha má barvu tvých očních stínů

prý si tu zůstala

prý si neutekla jako já

a pořád chodíš špinavými ulicemi

možná si ještě broukáš

"náš" Tabáček

a možná již máš doma

toho správného

co ověnčí tě dvěma dětmi

a pocitem provinění

až jednou odejde

Je to zvláštní město

kde jsme to vyrůstali

a na pískovištích stavěli hrady

které nespálíš

nezakopeš

které ještě pořád

někde hluboko v nás

rostou

Nenávist k poezii

Včera jsi mě objala

pršelo

a ty ses usmívala

prý nebuď smutný

prý nejsem špatný člověk

jen špatný básník

a mé verše se nerýmují s tvým

dechem

a mé metafory nesedí

tvému srdci...

A tak jsi mě objala

a venku pršelo

a já nenáviděl poezii...

Best of

Intimně

pročítám

best of

svých básní

a mám pocit

že možná by ses styděla

kdybys věděla

co všechno je v těch verších schováno

jaký byl táta

když mu bylo náct

a ještě nemáš ponětí

co znamenají ta slova

co šeptám ti do snu

a ještě nevíš

že jednou

se nejspíš budu stydět

za všechno

co bude v tvých činnech schováno

až ti bude náct

a budeš dělat věci

o kterých se ani mým básním nesnilo

Tančilas nahá

Tančilas nahá

v rytmu plamenů

tak trochu zlá

tak trochu sama

a já

tě ukolébal

lží

o princeznách

ve víně ukrytých

tančilas nahá

a pak v peřinách

co voněly

měkkou drogou

touhou

a sexem

si usínala

v objetí

souseda z ulice

hříšných přání

Hloupý konec

Sloupávám vrstvy ze svého srdce

všechny ty staré nánosy bláta

slz

snů

a tvých slov

Tiše se ptám

co může být na konci

S každou tou vrstvou

se jeden červ zavrtává do mé hlavy

s každou tou vrstvou

zas znovu slyším tě říkat

že se mám až zbytečně moc rád

obávám se

žes měla pravdu

že v životě nemůžu nikdy uspět

myslím

že ses spletla

Sloupávám vrstvy ze svého srdce

a trochu mě jímá strach

A přesto ještě jednou

zarývám prsty do živého

tak jako kdysi spolu do mandarinek

a ty ses smála

a já dnes pláču

bolí to

to všechno hrozně hluboko

to jak říkáš

že první křeček se jmenoval po mě

a po něm

první syn

Sloupávám vrstvy ze svého srdce

a na hloupém konci

ještě jedna vrstva

prachu

Poslední dětský den

Dnes tě upálí...

Tak nepůjdu ven

a obléknu se do černého sukna.

Jsou dny kdy nemá cenu se smát,

a tak slzy tečou po tváří

a z oken bez výplně sleduji oblohu.

Co se vlastně stalo?

Co mi uteklo a co je nového?

Proč dnes?

A když ne dnes, kdy jindy?

Dnes tě upálí...

A krvavé slunce se šplhá na obzor.

Nechce se mu.

Nechtělo vidět tvůj poslední den

a tak se zkoušelo celou noc podřezat.

Smůla,

už svítá

už blíží se čas posledního

dětského nádechu

a pak jen definitivní prázdno

z něhož není úniku.

Dnes tě upálí...

Tak zavřu dveře na petlici

to aby nemohli se vloudit dál,

stíny bez tváře co mají radost,

z každé další lidské ztráty.

Dnes zavřu dveře na petlici

a budu si přát nevědět o nic víc,

než jsem věděl včera.

Dnes tě totiž upálí

tou věčně hořící pochodní

té jejich tolik opravdové pravdy...

Hajzlboňák

Být jedna báseň,

nebo celá sbírka?

Zapadat

a pak vycházet s obzorem

- přes slunce.

Polykalas

červené víno po litrech.

Je těžké vzpomínat na to,

co jednou bude,

když je ti sedmnáct

a kreslíš srdce

na roh novin,

vždyť život teče

někde mezi dospělostí

a věkem sexu.

Co z tebe jednou vyroste?

President?

Ne spíše asi hajzlboňák.

Být jedna báseň,

nebo celá sbírka.

Občas na to vzpomínám,

když stojím u okna,

loupu mandarinky

a v hlavě mi jedou

všechny naše trapasy.

Kdo ti dnes asi chodívá přát k narozeninám?

Kdo se o tebe bojí?

Co s tebe vlastně vyrostlo?

Já jsem presidentem... Hajzlboňáků.

Černá káva

Černá káva

těžké ráno

kde jsi?

kde jsi usínala a kde asi vstáváš

že by ten motorkář

byl vážně rychlejší

než moje přání

když ukrajuji části dálnice

a ještě vzadu na sedačce

mi voníš

Černá káva

u benzínové pumpy

co příjde dál?

když nevím

kde asi ztrácíš

své iluze o bezpečných mužích

s nebezpečnými stroji

něco mi schází

bolí

v poslední zatáčce

světlo

tma

a na zadní sedačce

se krčí vzpomínka

na černou kávu od benzínky

bagetu

a na to kde vstáváš

Buda a Pešť

Půlnoční město vymřelo

je po dešti

a ulice ještě dýchá

slzami oblohy

a ty se směješ

prý morálka bolí

zlatíčko

Chtělo by to zavřít oči

ukrást všechny nepudrované růže

a utéct

alespoň přes řeku

za parlament

k těm pravým pokusům

o to cítit

o něco více intenzivněji

vůni ženského těla

Půlnoční město vymřelo

jen kostel zvoní na poplach

ulice ještě dýchá

a já se bojím

až půjde k ránu pro noviny

nový den

že zjistíš

co by se mohlo stát

v tom městě za řekou

Stýská se mi

Volání o pomoc

neuslyšíš

neuvidíš skleněné slzy

co je nelze koupit

a tak stékají

napříč smutku ciferníkem

čtvrt, půl, celá

a stejně se nic nemění

jen volání o pomoc

co neuslyšíš

a nebudeš vědět

že mě chtěly pohřbít

vlastní myšlenky

P.S. Stýská se mi,

víš to?

Baníci z Handlové

Šedé mraky táhly noční oblohou

a modré oči přesně vědí

že za komunistů bylo líp

když holky odcházely z kolejí

brzy k ránu

když učili je tomu

čemu se dnes říká láska

Byly jsme páni světa

"baníci"

a i dnes přesně víme

jak se točí svět

tak mladý pane co nám budeš říkat

vždyť včera bylo včera

a nebe bylo modřejší

kam ubírá se ten Váš svět

proč neumí se zastavit

Křičí

jeden přes druhého

jako malé děti

protože přesně vědí

kdy

co a jak

tak co jim budu vyprávět

starou pravdu tou novou

nepřekřičíš

a "baníci"

jsou přece "baníci"

a ti se ztiší jen tehdy

když v odrazu neonů

se jim zasteskne

po hvězdách 

Mám se bát

Mám se bát, když ta studená a prázdná noc
mě hostí a chce snad mi i lhát,
snad má v plánu mé opilé hlavě do ouška našeptávat:

NEBOJ SE, NEBOJ!! DNES SE NIKDE NEVÁLČÍ!!

Tak já půjdu a statečně si ustelu na hřbitově,
je jedno, kde usínám, hlavní je, abych se ráno nebudil sám,
je jedno, s kým půjdu spát, když ráno u mé rakve budou stát
dva příslušníci městské policie
a místo smutečních věnců -
- bločky, snad na poznámky,
a místo hřejivých slov -
- kecy, snad na prodej.

Mám se bát, když studené a prázdné ráno,
mi po křídlech ptáků pošle vzkaz,
že Ty jdeš právě sama spát, ale na mě nemyslíš.
když to studené ráno zase křičí:

PROHRÁLS!! BYLA S JINÝM!!

Tak já se teda statečně zvednu z rakve,
na co chci v té uspěchané době čekat?
Na autobus, až přijede a odveze mě kamkoliv pryč,
třeba do školy, práce, války, či pracovní úřad.
Tam si bezeslova stoupnu do zástupu a začlením se.
A budu se pyšnit, že místo snů mám -
- praxi snad k dané věci,
a místo bláhové naděje -
- svačinu, co snad ještě zasytí.

Mám se bát, když studené a prázdné poledne,
pozve mě na oběd s mým horším já,
když mi klidně sdělí:

TOLIK HODIN UŽ SI VZHŮRU A NEDOKÁZALS NIC!

Tak já se statečně zvednu od stolu,
kosti vezmu domů psovi a zbytek nechám bezdomovcům,
za lásku nezaplatím, tu nechám na věšáku oběšenou,
vždyť k čemu mi je mrtvá?
A místo kabátu si obléknu -
- pocit, že ještě žiju,
a místo deštníku si vezmu -
- jednu tvrdou housku.
Proč jsem to udělal?
Sám nevím.

Mám se bát, když začne se stmívat
a večerní hřbitovy do úkrytu začnou zvát?
Asi bych měl, ale už na to nemám čas,
po celém tom dnu, už naslouchám jen tichému volání:

POJĎ SI TAKY LEHNOUT!! NEBOJ SE!!

U slivovice s Olbramem

U slivovice s Olbramem

říkalas

že jednou skončí déšť

a sochy co říkají

že strach může mít kouzlo tajemna

oschnou

do nové podoby

budou hezčí

o něco lépe tvarované

budou to ale stále stejní

andělé

U slivovice s Olbramem

prý dobrou noc a dobré ráno

v posledním rohu místnosti

krčí se naše nelásky

zapomeňme

pojďme hlouběji po citech

po pocitech

a po prosbách

které jsme v pubertě šeptali

do prázdných zdí

U slivovice s Olbramem

zdáš se mi zase trochu jiná

jako by přestalo pršet

a v rozednění

zněl tvůj hlas

o něco více zastřeněji

když říkáš

žes zapomněla

na všechny svoje nelásky

Nedůstojné

Viděl jsem tvé modré oči -
- jak se zavíraly-
jak strašně se bály
SAMOTY...

Vůbec poprvé jsem dostal tu šanci -
- slyšet tvé zázračné vyznání:
"Mám tě ráda, jako ještě nikoho..."

šli jsme spolu po mokré silnici -
- v kalužích se roztápěly tvoje křivky -
a ty jsi se poprvé přiznala:
"Nemám kamarády, jen prázdné známé."

Pak jsi uhnula pohledem
a já uviděl tvé zápěstí
a na něm dvě čerstvé krvavé jizvy.

Všimla sis mého pohledu
a rozpravu jsi zakončila větou,
na kterou nikdy nezapomenu:
"Oběsit se je podle mě nedůstojné..."

Ještě nikdy

Ještě nikdy ses tak nevkrádala

do mých veršů

tak jako dnes

když prší

a já mám pocit

že obloha pláče

a Bůh má výčitky

že něco zanedbal

Ještě nikdy ses tak nevkrádala

do mých myšlenek

tak jako dnes

když vím

že už nezazvoníš

a neřekneš

co se stalo

nejspíš to nikdy nezjistím

Ještě nikdy ses tak nevkrádala

do pocitu bezradnosti

tak jako dnes

když obloha pláče

a já mám pocit

že jsem možná něco zanedbal

když jsem nikdy nestihl říct

že život ti sluší

Občas mi bývá

Občas mi bývá smutno

když s ránem mizíš

z mých představ

tak jako si kdysi mizívala

z peřin

oblékala se

a pak spěchala do říše za zrcadlem

Říkám si

že kdybych tenkrát zastavil ten vlak

a řekl ti

jak moc tě mám rád

jak moc mi budeš chybět

tak by se asi nic nezměnilo

ale ten úsměv

by ve mně mohl utkvít

alespoň o trochu déle

alespoň být o něco více

živočišný

Občas mi bývá smutno

když s ránem mizíš

a vím

že i kdybych ti napsal

odpověď by nepřišla

a přesto si říkám

jak rád bych ten vlak

tenkrát zastavil 

Jen na chvíli

Jen na chvíli,
se rozpustila oblaka v mojí touhu,
jen na chvíli
a přesto jsem toužil objímat tě věčně...

Bylo to zvláštní ráno,
v tom hnusném podzimu,
už zase se zapomínala slova -
- v kávě med a v čaji mléko
a tvoje vůně
přetrvávala,
tak jako v písních
a tvoje vůně mě ještě jednou zvala
k nevyrčeným činnům...

Bylo to zvláštní ráno
a v posledním okně kvetl karafiát,
symbol našeho hloupého štěstí,
co nás obepínalo
a jednou provždy zavazovalo k činnům,
které si ráno stejně nikdo nepamatuje
a nebo o nich nemluví...

Jen na chvíli,
se rozpustila oblaka v mojí touhu,
jen na chvíli
a přesto jsem toužil objímat tě věčně...

Na židovském hřbitově

Židovský hřbitov

je asi dobré místo

na konec jedné lásky

i když mě pořád mrzí

že říkám

"promiň"

mám prostě tajná místa

kam i já se bojím chodit

a občas zatahuji rolety

zalezu si do skříně

a pak ťukám na holku od vedle

protože vím

že neuslyší

Na židovském hřbitově

říkám že se omlouvám

"je mi to vážně líto"

a věř že nelžu

už teď se bojím chvíle

kdy potkám tě ve vlaku

a ty budeš stejně krásná

jako dnes

a budeš se ptát

od kdy jezdím vlakem

a já nebudu vědět jak ti říct

že jsem prostě jen chvíli nechtěl být sám

a možná jsem i trochu doufal

že tě tu potkám

Židovský hřbitov bývá

možná i pěkné místo na básně

ale já nejsem Prévert

a ty poezii stejně nečteš

Tak říkám promiň

nikdy mě neomrzí

svět rychlých aut

krásných žen a těžkých vín

tak říkám promiň

protože vím

že já si to nikdy neodpustím

Jednotka intenzivní péče

Víš,
díval jsem se na tvou fotku a došlo mi,
že co se týče lásky, jsi už možná na jednotce
intenzivní péče...

Asi by mě to mělo dojmout
a měl bych začít plakat,
ale ono to jaksi nejde...

No nevadí.
Já teď zajdu do supermarketu,
koupím pomeranče a láhev vína
a půjdu tě navštívit.

Sednu si k tvé posteli
a stejně jako při našich jednostranných hádkách
budu mlčet.

Počkám si, až vyjdou hvězdy,
a s jejich příchodem zajde slunce
a jen já tu zůstanu.

Doktoři tiše vyklidí sály,
dnes jsem jim zrušil noční služby.

Pro mě konečně příjde ta prává chvíle...

Do tvé infuze teď místo léků,
vtékají litry vína po kapkách,
to jen proto, aby pravda neumřela...

A protože věřím,

že člověk dělá chyby a pak z nich procitá,
i ty se probereš z bezvědomí,
a na stole vedle postele bude stát
prázdná flaška od vína a papír se vzkazem:
Mám tě rád!!! 

Okna

Večerní okna

svítí do noci

a prozrazují všechna ta tajemství

že kde bylo nic

zase nic zůstane

SNĚŽÍ

STĚRAČE

HUDBA Z RÁDIA

A NĚKDE VZADU V HLAVĚ - TY

"Dobrý den,

pane řediteli, co Vy tady tak pozdě?"

kývnutí na pozdrav

a cesta tmavou chodbou

v hlavě ještě pořád

rádio

a tvoje vůně

před sebou stůl

socha

židle

co toho pamatují tolik

že by snad ani nemohli vyprávět

MODRÁ OBRAZOVKA

MAILY

A NA KONCI KANCELÁŘE

ZASE ČERNÉ OKNO

Poezie mého srdce

Nadpis textu

Pojď mi recitovat básně

a psát po těle sliby

že zítra bude líp

že mě tak nějak znáš

a pak do kávy přidej

jednu lžičku cukru na víc

vždyť tohle je poezie

mého srdce...

Večer 26.6.1950

Byl zvláštní večer

listí stromů si šeptalo svá tajná poselství

a ten první

seděl v hospodě

byl sám

nečekal společnost

a nikdo nepřišel

tak pil

a cítil se trochu jako Gellner

když servírku zval k sobě domů

do malé garsonky na předměstí

nechtěla

a tak se ztratil

Byl dlouhý večer

a tráva jako by měla strach z toho co se stane

a ten druhý

kouřil cigaretu

a vyprávěl dětem o tom

že se nikdy nemají bát

a neopouštět své sny a ideály

jen hlavně

aby ty sny

ideály

a vůbec všechno

byly v souladu s davem

Pak ráno se potkali

bylo trochu sychravo

když stáli u šibenice

ale neměli výčitky svědomí

vždyť vražda se odehrává vždy

jen ve jménu morálky

Prsty v dlaních

Chytla ses mě za ruku

a řekla: "Veď mě,

tou rozespalou krajinou hříchu,"

a já tě vedl

každou uličkou tajných měst

postavených z peří

a veřejní špiclové

vykloněni z oken nám házeli klacky pod nohy

a tys zarývala prsty do mých dlaní,

tak jako já je v bezesných nocí zarýval do stěn,

už se to nestane,

prázdné byty, hluchá rána...

A i kdyby

budu zarývat prsty do dlaně

a budu vědět

že tys to kdysi také dělala...

Letokruhy

"Každý Brest má svou Barbaru,"

říkám si,

když stojím v průchodu.

Prší,

kolem pospíchá plavovlasá múza

a odkud si zespod

se snaží probudit to pubertální dítě,

které tak silně trápil

jen jeden problém.

"Tak už se ho prosím tě dotkni!"

...nebylo to všechno trošku amorální?

Je zvláštní tu stát

a se C.D.Paynem si vyprávět,

o tom, že mládí je dávno v hajzlu.

Ale stejně,

když město hořelo

naší touhou,

byly ty chvíle tak nezkrotně krásné

a naše lásky,

chvilkové

a přesto tak opravdové,

že už je nikdy

nebudou moci zopakovat,

že po večerech člověk hloupě sedí

před černým displayem a doufá.

...v co vlastně?

Vítr se zvedá

ustává déšť a odněkud zdáli -

- saxofon,

co zpaměti odříkává básně

Václavovi

a všechno je zpět

hluboko pod kůží

dětské touhy, stezky

a jediný problém.

Tak už se prosím tě dotkni

hluboko ve mně

zakořeněného citu.

H.I.V. pozitivní

Zajímalo by mě, když zavíráš oči
a bezeslov se díváš
do svých nádherných víček
na koho asi myslí
tvá tajemně prohraná duše
a jestli ti třeba,
ty moje malá zastánkyně
opačné víry,
satan našeptává
kdo tě vlastně má rád.

Když jsem seděl u tvé postele
vsadil bych svůj vlastní život na to,
že vlastně si nevinná,
(ale vím, že bych zase prohrál)
chtěl bych všem říci,
že za nic nemůžeš
a tvá nemoc je jen výmysl
vyšších stavů z nižších vrstev.

Chtělo se mi plakat
když lékař mě střídal u tvého lůžka,
už proto, že jsme oba věděli,
že ti beztak nepomůže
a andělé tam nahoře
tě nepříjmou,
možná, že i budou pohoršeni
když povstaneš před jejich tvařemi
jen proto, že tys měla svou vlastní
trochu zvrácenou vůli
a i když jsem s ní nikdy nesouhlasil
dnes večer bych ti chtěl
do vlasů šeptat
že už jsem tě konečně
možná pochopil.

Zítra jdu na odběr krve...

ne,
raději jsem ti to neřekl
nechci aby ses trápila
aby ses bála a obviňovala
že máš podíl na ještě jedné
mrtvé duši.

Teď nejspíše půjdu do kostela,
pokleknu pod křížem a vůbec poprvé,
hodím většinu svých úspor do kasičky
a pak dostanu strach,
že možná i to bylo málo.

Zajímalo by mě, jestli vůbec tušíš
když zavíráš oči,
kdo místo tebe dusí vzlyky v polštáři
a počítá každý tvůj den
každý den
kdy může být s tebou
a moc dobře už chápe
že ani zlatem by nikdy nevyvážil jejich hodnotu.

Víš které otázky jsou v takovou chvíli ty nejbolestivější?

S kým jsi to usínala?
Kde byla chyba?
Jak moc se bojíš?

a hlavně

Do jaké reality se zítra budeš budit?

Na židovském hřbitově

Židovský hřbitov

je asi dobré místo

na konec jedné lásky

i když mě pořád mrzí

že říkám

"promiň"

mám prostě tajná místa

kam i já se bojím chodit

a občas zatahuji rolety

zalezu si do skříně

a pak ťukám na holku od vedle

protože vím

že neuslyší

Na židovském hřbitově

říkám že se omlouvám

"je mi to vážně líto"

a věř že nelžu

už teď se bojím chvíle

kdy potkám tě ve vlaku

a ty budeš stejně krásná

jako dnes

a budeš se ptát

od kdy jezdím vlakem

a já nebudu vědět jak ti říct

že jsem prostě jen chvíli nechtěl být sám

a možná jsem i trochu doufal

že tě tu potkám

Židovský hřbitov bývá

možná i pěkné místo na básně

ale já nejsem Prévert

a ty poezii stejně nečteš

Tak říkám promiň

nikdy mě neomrzí

svět rychlých aut

krásných žen a těžkých vín

tak říkám promiň

protože vím

že já si to nikdy neodpustím

Víc než dokáže básník napsat

Chtělas být erotikou v mých verších
chtělas být tou
co doutná
když vše kolem pohaslo

Sakra,
tak kde se touláš
když déšť tluče mi do oken
a já bych chtěl víc
než jedno pubertální zamyšlení
nesmělé doteky dlaní
a čekání na úsvit

Chtělas být erotikou v mých verších
a tou co v pohledu hoří
déle než absinth

a místo toho
bych tě chtěl zvát
ať zryjeme oblohu
a ještě jednou se nadechneme peří
ať přehlučíme rachot motorů
jsou přece chvíle
kdy chtít znamená lásku
kdy hořet znamená věřit
kdy černá peřina skrývá víc
než dokáže básník napsat 

Letokruhy

"Každý Brest má svou Barbaru,"

říkám si,

když stojím v průchodu.

Prší,

kolem pospíchá plavovlasá múza

a odkud si zespod

se snaží probudit to pubertální dítě,

které tak silně trápil

jen jeden problém.

"Tak už se ho prosím tě dotkni!"

...nebylo to všechno trošku amorální?

Je zvláštní tu stát

a se C.D.Paynem si vyprávět,

o tom, že mládí je dávno v hajzlu.

Ale stejně,

když město hořelo

naší touhou,

byly ty chvíle tak nezkrotně krásné

a naše lásky,

chvilkové

a přesto tak opravdové,

že už je nikdy

nebudou moci zopakovat,

že po večerech člověk hloupě sedí

před černým displayem a doufá.

...v co vlastně?

Vítr se zvedá

ustává déšť a odněkud zdáli -

- saxofon,

co zpaměti odříkává básně

Václavovi

a všechno je zpět

hluboko pod kůží

dětské touhy, stezky

a jediný problém.

Tak už se prosím tě dotkni

hluboko ve mně

zakořeněného citu.

Mám trochu pocit

Mám trochu pocit

že tvé pastelové oči

roztopilo slunce

a ukradl podzim

Mám trochu pocit

že veškeré vzpomínky

svírám pevně v rukou

možná

A možná jsem tě vážně opustil

nechal stát na křižovatce

a věřil tomu

že jsi silnější

než všechna moje přání

myšlenky a strachy

které teď dusím v polštáři

Mám trochu pocit

že se máš lépe než jsem doufal

a žiješ život

jaký sis vždy přála

Mám trochu pocit

že veškeré společné chvíle

jsi již dávno zapomněla

nejspíš

A nejspíš jsem tě vážně opustil

a teď si lžu

abych nemusel říct

že mám vážně trochu strach

že bych ti ještě mohl chybět

Pohádky před spaním

Šeptal jsem ti do vlasů,

tu první noc,

zpitý vínem,

co jednou budu,

co jednou ve mně budeš mít.

Jak čas běžel,

rostly spolu s námi

naše sny

a ve světle všedních dní

rostl

v básních, a příbězích před spaním,

krásný domeček

na kraji města,

kde v zimě praská v kamnech

a v létě

zní dětský smích.

Teď v malé garsonce

poslouchám křik za zdí.

Má zůstat?

Má odejít?

Slza kape ciferníkem

a ty spíš,

jako tenkrát,

a já ti šeptám do vlasů:

"Hlavně mě prosím nikdy,

nikdy, neopouštěj.

Vždyť kdysi jsem měl sen,

co jednou budu."

Inkvizitor

Tak tě prý objal

inkvizitor z ráje

když hrály loutny

v renezanční době

a pak tě vyzval:

'Pojď se mnou,

jsem soudce vážený,'

a ty jsi šla

jak slepá

za písně bez refrénu

jen se zpěvem slavíků

a zvukem louten

a když se začalo stmívat

řekl:

'Pojď blíž,

jsem inkvizitor vážený,'

a ty jsi šla

naposledy

než tě poprvé

upálil.

Přivázaná k posteli

Přivázaná k posteli

při hudbě klarinetů

zpívala serenádu

o něco delší

než je u Francouzky zvykem

o něco delší

než by sis mohla myslet

Přivázaná k posteli

přivřené oči

prý co ty jsi vlastně zač

čaroděj

a nebo zase jeden

co říká

mon cheri

s myšlenkou

na nejbližší let

Přivázaná k posteli

už není úniku

půlíme noc

vlastní touhu

a vzpomínky

na to

co bylo

před tím

než jsme přelezli plot

a křičeli

vive France

vive le vin

Přivázaná k posteli

a já

s pocitem

že jednou se nám bude stýskat

Nic neříkající báseň

Včera jsem napsal báseň

a pak jsem poslouchal,

že má slepý začátek,

hluchý konec

a v prostřed

jsi taky ty

svlečená

a přesto bez studu,

jen tak odhalená,

ze svých přání,

krásná

a jediná,

jenže v tak trochu slepé,

tak trochu hluché

a v hlavně nic neříkající básni

- se známým středem.

Zapadáš

Zapadáš

za židovskou čtvrť

a za tu zeď

na kterou jsem psal

svá první přání

stezky

sliby věrnosti

a pak omluvy

byla to taková

má první veřejná

básnická sbírka nesmyslů

Zapadáš

až do půli hradu

a až se setmí

uslyším ještě jednou

jak šeptáš

dělej si se mnou

co jen budeš chtít

vážně

cokoliv

Zapadáš

za vlakovým nádražím

pojď

ještě jednou

nastoupíme spolu

do toho starého motoráčku

a budu ti zase říkat

že až dojedeme na konečnou

že už tě nikdy

tentokrát ale už vážně nikdy

neopustím

Jsem Beran, a ty...

Jsem Beran,

a ty

... snad Skopec.

Tak lásku občas přehluší

údery paroží

a spánků,

když nemůžeš spát

a hvězdy padají jen ze souhvězdí vola.

Však ono přijde ráno,

a já

...snad nestihnu utéct.

Jsem Beran

a ty

tak neochvějně jistá každým gestem

necháváš padat hvězdy

a tajné sny mých skrytých spánků

jen ještě jedno slovo

jen ještě jedna prosba

a nakonec stejně přijde pocit

že když měsíc zajde

tak beránci půjdou před popravčí čety

a až přijde ráno

...jen Skopci přežijí.

Trochu zvláštní město

Je to trochu zvláštní město -
- nemyslíš?
Z kostelů už zase vychází zločinci
a nebudou se po nás dívat,
ani se neotočí,
až kolem nich projdeme,
protože oni už v nás dva dávno nevěří.

Je to zvláštní, ale snad to ani nebude městem,
je leden a sníh nám tu nepadá,
jen občas hvězdy sbíráš z kaluží,
aby se neutopily,
aby zítra mohli znovu bez obav jít pít.

Je ti zima? Trochu mě to mrzí, ale
...ale když jde o lásku, tak člověk občas musí být
charakter,
takže ti půjčím bundu,
(v duchu utrousím pár poznámek)
a pak začnu vyžadovat
biologické teplo pro ztracenou duši.

Potajmu tě provedu kolem policejní stanice
tam nahoru k radnici
a pak ke škole, kde jsem kdysi trápil profesory
a díval se z okna do míst,
kde kdysi hořela vatra proti komunismu,
ale to nás tak nějak oba minulo...

Pošeptáš mi otázku,
zda si pomatuji adresu své první lásky
a kde že bydlí, že bys ji jednou chtěla vidět
a já do vlasů ti zalžu,
že před tebou ještě žádná nebyla
...láska,
těch trapných milenek za krátkých nocí už mám taky dost
a ty o nich beztak všechno víš.

Zastavíme se na pizze,
v malé restauraci v centru města
a já budu vzpomínat na to,
jaké to tu kdysi bylo,
budu pátrat pod kterým stolem
jsem to tenkrát hledal rozbitý štěstí a pak,
pak mi dojde, že je to zvláštní
kolik vzpomínek se chystám opustit,
jen pro tvůj nezbednej úsměv a krásný oči,
jen pro ty noci ve kterých jsi mě učila,

beztrestnosti.

Svobodní

Podívej se ven...
Je tam tma!!!
Zkus třeba do té tmy zašeptat:
Mám tě ještě ráda...

I kdybych byl kilometry daleko...
A i když tu větu neuslyším...
Vím že se začnu bát -
- že třeba zase jednou mluvíš pravdu

Budu si přát za tebou se rozběhnout...
A budu vědět že dnes už to nepůjde...
Dnes už totiž nejsme děti...klidně i ráje...

Dnes už jsme dva SVOBODNÍ lidé v poutech...
Dva co se nebojí rána -
- ale pro večer by vraždili...

Je zvláštní jak hořce se člověku pláče -
- vždyť přece je tak sladce svobodný...

Dobrý nápad

Občas stačí mít jen dobrý nápad,

otevřít okna

a vyvětrat pocit,

že kdysi jsme byli sami,

že kdysi nám bylo smutno.

Pak na stole víno a ve vaně pěna

a k večeři trochu toho patosu

...no a?

Vždyť už jsme dospělí,

vždyť my už se nemáme za co stydět.

Občas stačí mít jen dobrý nápad,

A pak zavřít okna,

to aby neunikl pocit,

že prostě báječně chutnáš.

S Bohem

Tiše,

tak jak to umí jenom on

dopadl splín,

za všechny ty,

co nešli špalírem,

co neslyšeli tichá slova

a nemohli se smát

tak dlouho,

jak by to jen bránice dovolily.

Venku už zase

prší.

Pes trucuje a nechce jít ven.

Zapřený o práh domu.

Tak komická scéna.

Já moknu,

on v suchu,

směje se mi

a nikdo tu není

jen ticho.

Bývá mi z toho úzko,

když nevím,

kde sedáváte

a jestli tam jsou louky,

anebo jen zima a chlad,

když nevím,

jestli se smějete

a sledujete naše eskapády,

o kterých vyprávíte všem svým novým

známým.

Třeba je taky jednou poznám.

Třeba,

ale teď

dopadá splín

a pes

konečně mokne stejně

jako já.

Nesmíš se smát

Okno se zarosilo půlnočním strachem
a já na něj kreslil nadčasová vyznání
víš
zablokovali mi simku
takže jsem ti nemohl ani poslat zprávu

Zkoušela ses někdy bát
není to zlé
jen tak na chvíli
někdy
zavřít oči
a oddat se pocitům
že smrt ti tančí po břiše
a ty ji říkáš láska

Až kapela přejde na sirénový valtz
měsíc protrhá oblohu
a já si zatančím
po tenkých vláknech vlastních snů
budu alespoň na malou chvíli rád
že tu nejsi se mnou
a nemůžeš mě vidět
ža alespoň teď
se za mě nestydíš

Po oknech rozmazávám strach
a na vnější stranu prší
možná že pán Bůh pláče
protože jeho děti
zase zůstaly v nové době
starým světem opuštěné

Chtěl bych tě jen požádat
až po oknech rozmažu
všechen svůj strach
a zase řeknu to svoje
mám tě rád
tak se mi prosím nesměj 

Rozednění

Možná

někdy ráno

když dlouho spím

ti připadám o něco smutnější

než doopravdy jsem

možná si říkáš z čeho plyne

ten zvláštně dlouhý čas

Pak na tenké niti

balancujeme

a sčítáme společné vteřiny

ano i ne

každá odpověď je špatně

A přesto

jsme si blíže

obzvláště když se stmívá

Možná

někdy ráno

když dlouho spím

ti připadám o něco smutnější

ale nakonec

vždycky

se rozední

V krabici od kolekce

V krabici od kolekce spí
Ježíšek všech nazaměstnaných básníků
když pláčeš
když vstáváš
a když se ráno smráká na horší časy
a sníh už ani v lednu nepadá

V krabici od kolekce spí
už zavřel očka a Marie
svým dechem ho zahřívá
a ty jsi sám
pod peřeco nezahřeje
pod dekou co vytvořil sis z vodky

V krabici od kolekce spí
Ježíšek všech nezaměstnaných básníků
a ty jsi sám
když pláčeš
když vstáváš
a křičíš její jméno po sté

zase se ti o ní zdálo?

neřekneš, nepovíš
ve frontě na úřadě stát
a úředník poslouchá koledy
v nich Ježíšek zavřel očka
spí

tichounce spí
v krabici od kolekce 

17

Byli jsme slávy chtivý

a tak jsme sedávali na zahrádce před kavárnou

Kolem nás tekl život

na stokrát

se otáčel koloběh času a my jsme nejlépe

znali hodnotu peněz

snů

a prázdnoty

Když s večerem poslední pejskař

v tom pitomým městě

se ptal co tu ještě děláme

tak jsme se smáli

Pak se zešeřilo

Vše dostalo novou myšlenku

tvůj dech

bílé dlaně

a dlouhé hluboké pohledy

za sebe

za tím vším co doposud nemělo cenu

a před tvými dveřmi

"Půjdeš dál?"

Bože můj

proč já tam tenkrát

tak dlouho stál

Hypermarkety duší

Další blbej hypermarket
dírami v košíku mi permanentně propadává štěstí
a v regálech vystavují staré lásky -
- sáhni a vyber si...

Pár důchodců postává u přihrádek s bolestí
a rozebírají své nemoce.
A nějaké anonymní tváře
projiždí mezi zbožím a osahávají co se dá...
Chudáčci!

Dva bezodmovci pokradmu se plíží kolem sekce alkoholu
upíjejí slivovici a doufají, že ochranka je nevidí.
A zloději s kapsami plnými strachu
si odnáší lásku po tunách!

A zase jen mě stále propadávají sny
dírami v tom pitomým košíku...

Básnířka

Zatím ještě pořád

občas stojí za oknem

a žaluzie dělí její obličej

na smutek - před tím - a po tom

pak sklenice vína

a pořád neví

jestli levá nebo pravá

a kterej film

voda je studená

a prázdnej telefonní seznam

ti nenapoví

komu bys vlastně měla patřit

Občas z odrazů hvězd

skládá svou vlastní tmu

pro smutek

píše verše

a vzpomíná

Tak se dívá

zpoza záclon couvá

a z rekvizit

chtěla by složit lepší zítřek

pak dlouhý kouř

a voda ještě stále

chladí

až hluboko pod srdcem

a prázdná hlava

neznamená že jsi hloupá

a prázdná hlava neporadí

komu bys vlastně měla patřit

Holka s bílou podprsenkou

Svlékáš se

ze svého studu

a v bílé podprsence

jsi chladnější než tajná rána v osamění.

S pohledem kamsi za horizont,

v objetí mého těla,

říkáš:

"Bylo nám patnáct,

není

a stejně

kdyby to jezero za domem

zmrzlo až na samý okraj stesku,

já bych šla za tebou."

No není to banální?

A přesto se svlékám

ze všech pocitů vin druhých

venku už zase se perou

všichni ti láskou opilí,

co sami sobě by chtěli říkat

hrdinové jedné noci.

Až ráno vstanu, bude mi trochu smutno

pro všechny naše tajné podvody

ale stejně

hluboko u mě

zůstáváš

holkou s bílou podprsenkou.

A až zase budou hrát v rádiu Mňágu,

už mi prosím nevolej.

Občas je to fajn

Občas to je fajn

cítit tvůj strach

dech

a orosená víčka

Pak teplo tvého těla

a slabost jako při nemoci

vždycky to přijde

a vždycky to skončí stejně

věrnost vínu

láska k vlasti

a tvoje příchuť

na horním patru

Občas to je fajn

mít tajné zprávy z podhradí

že ještě dýcháš

že je na co se ještě

těšit

Václavovi

Když pozdě večer

pochodovali vojáci ulicí

věděl jsem

že se díváš

že tajíš dech a počítáš

jejich pořadové kroky

Možná ti i bylo smutno

když sníh rozplakal jim vlasy

bylo to zvláštní

město v bílém

a ve chvíli

kdy chtělo by se myslet na Vánoce

přišla válka

Tak šli

a pořadově počítali každý úder srdce

tajné chvíle každé ulice

a ticho

bezelstné

a hrozivě prázdné

že v něm bylo slyšet

jak otevřel jsem láhev vína

Bylo již brzy k ránu

měsíc zakotvil svou bárku mezi střechy

a do toho všeho

sníh

a otázka

Kdo ještě tudy půjde?

Dnes

Dnes pozhasínám světla nočních barů

a pouliční osvětlení

to aby lháři nemohli jít

za tvým stínem

a jen já se budu brodit

potoky před tvýma očima

a pro vůni tvých vlasů

budu vzhůru trochu déle

než káží dobré mravy.

Dnes pozhasínám světla nočních barů

a než přijde ráno

obepnu pavučinou snů tvoje přání

neutečeš

a nesetřeš pocity mého štěstí ze své kůže

a možná

že si to ani nebudeš přát

Znáš to...

Stává se z tebe

módní doplněk v šatníku jiných

a možná by mi to mělo přijít líto

kdyby mi na mysli netanula věta

JÁ TI TO ŘÍKAL!

Vzpomínáš

Vždy když si stála

nahá

rozklepaná před zrcadlem

a mluvila o láskách

co spolu zůstávají na věky

a já se smál

říkal

že jednou zapomeneš

s tou trapně prázdnou

jistotou dospělosti

KDO VLASTNĚ PROHRÁL?

Je to hloupá otázka

ty místo na ramínku

zavěšená v rámě

a já

s tou krásnou znalostí

tady toho světa

můžu říkat

NO TAK JSEM CHVÍLI SÁM...

Bůh ochraňuj...

Seděl

u krbu

sledoval

plameny ohně

věčné jak věčnost sama

Vzpomínal

trochu lhal

trochu kradl

a toužil

po krásných děvčatech

Většinou nepřišly

Tak po nocích

zpitý drahým vínem

mlátil do stěn sousedům

a vyhrožoval skrytým místům

ve svém bytě

a nadával

černým stínům

ve vlastním srdci

Pak každé ráno si nasadil kravatu

Seděl

u krbu

sledoval plameny ohně

hlava mu klesala

a na jazyk se dralo tiché zašeptání

"Bůh ochraňuj moji duši"

Kdo zapomíná

Včera jsi mě pálila

pod víčky

do nepříčetna

a tak jsem smýval

tvoji vůni

ze svých snů

kůže

přání

a pocitů

že se skrýváš

za zatáčkou

v naší kavárně

s modrým stropem

pod nachovou oblohou.

Včera jsi mi visela

na rtech

a v básních

s pocitem viny

ve vířivce

jsem kreslil prsty

do stěny

poslední vyznání

"kdo zapomíná,

nežije."

Nadpis textu

Slyšel jsem,

že hořela hvězda,

když ses chystala spát

a nad městem

se ztratily mraky,

zůstaly jen pocity drobných chyb,

co přešly v déšť slastí,

takže vlastně happy end.

Slyšel jsem,

že ráno občas bolí hlava,

když vstáváš

a ve městě se ztrácí

stíny nočních strachů

a přichází zdání,

že slunce rozpustí vše,

a jen ten hloupý pocit,

tužby

pálí v konečcích prstů.

Slyšel jsem,

že možná víc než bych si přál

jsi voněla kouřem

a v očích tě sváděl absinth,

tak uzavírám smutné zprávy v lahvích

a doufám,

že ještě jednou uslyším

to prázdné slovo

"promiň"

Mráz mi chodil po zádech

Mráz mi chodil po zádech

a světlo křičelo o hlasovací právo,

obzor se ztrácel

a ty jsi zůstával

v bezvědomí,

na hranici mezi životem,

smrtí,

mezi pocitem prázdna

a neurčitelným bodem

našich příštích bádání.

Vzpomínáš?

Na sousedovy hrušky,

dcery

a věty,

že krást se nemá?

Byl jsem mladší...

Byla to blbost.

Prosím ukradni ještě střípky

dospělých her

a nových nádechů,

žiletky už vychází z módy

a nechladí,

tak jako kdysi...

Mráz mi chodil po zádech

a světlo křičelo o hlasovací právo.

Píp, píp, píp,

dlouhá čára na monitoru...

neexistuje...

ta je jen ve filmech...

prosím...

Místo pro tebe

Miluji tvou rozzářenou tvář

znám ji
z fotografií
a letmých pohledů
které jsem zachytil
z titulních stránek
stísněných pocitů
dole pod skříní.

Je to vůbec ještě možné

nestárneš

v paměti
ve vteřinách
kdy ciferník nutí slzy téct
napříč celou
půl
čtvrt
a ještě chvíli
než se rozplyneš
v poblouznění
všednosti.

Byla jsi víc než bylo možné

doufat

a proto zůstáváš
hluboko pod kůží
v místech
kam ani vlastní touhy
nedosáhnou... 

Hluboko dole

Světla města hluboko dole

čas se krátí a holčička

bez botiček

tančila na rozpálené ulici

pro kousek chleba

stala se ženou

pak zavíral oči

vyfukoval dým

z eLMek

a netušil

že všechny hříchy na chudých

se sčítají

Světla města hluboko dole

a moře smývalo všechny jejich smutky

prý když ti bude smutno

vždy se můžeš

schoulit u mě pod peřinu

a když odlétal

nezamával

nenechal vzkaz

a ani netušil

že se ji opravdu bude stýskat

Průměrný literát

Chtěl jsem ti napsat báseň
zůstat nepodepsaný
jen verše
na okně
deštěm nesmazané
o které ráno zavadíš pohledem
zatajíš dech
přimhouříš oči
pousměješ se
a do ranního čaje
přidáš trochu vůně navíc.

Chtěl jsem ti napsat silný refrén
aby ti zněl v hlavě
až budeš nastupovat do tramvaje
a mezi vyhaslými pohledy
hledat hvězdu
co ještě čeká na pozvánku
do světla velkých měst
malých přání
a sžíravých pocitů neúspěchu.

Chtěl jsem ti napsat symfonii
a pak večer co večer
ti ji nechávat v rozhlase hrát
aby se ti lépe usínalo
a mohlas při ní vzpomínat
na ranní verše
a silné refrény
a na hvězdy z tramvaje...
Tak moc jsem chtěl...
Jen kdybych nebyl tak průměrný literát...

Globus

Míjel jsem stíny bez tváře
a hledal úsměv
někde na konci reality
u regálu
až úplně vzadu
kde do sebe vrážely
s tichým pláčem
masky
bez výrazu
s nutností utrhnout nejvyšší slevu
být první
zaplatit
a utéct
dál do všední reality

Míjel jsem nákupní vozíky
slevy
regály
a někde ve mě zadoufal tichý hlásek
že snad alespoň bílý jogurt
ukrytý mezi příchutě černé
bude mít nějakou kulturu... 

Slunce nad Retudou

Vůně mandarinek

a dvě zkyslá mléka

již navždy připomínají tu chvíli

kdy poprvé jsem se bál

že rozpustíš se v oblaku dýmu z cigaret

a jen na okně zůstane

obrys tvých rtů

co bude za dlouhých nocí šeptat do snů

Miluji Tě

Je to zvláštní

zamrzlé ciferníky a pocit

že noci jsou o něco delší než by se mohlo zdát

jen chybí tu dým a chybí tu obrysy rtů

a když ráno vyšlo slunce nad Redutou

v objetí mého těla se krčily

dvě krásné vzpomínky 

Ahoj kamaráde

Ahoj kamaráde,
slyšíme se?

A nebo má zase operátor výpadek?

Vzpomínáš taky někdy na paní Jaroslavu?

Vždy nás znala ze všech nejlépe
a říkala,
že to s námi nedopadne dobře,
že rosteme pro šibenici

...a teď
lékař a advokát.

Sakra!

Jestli ona náhodou neměla pravdu...

Ahoj kamárade,
posloucháš mě?

Pamatuješ na tu holku z druhého patra
nosila červený mašličky a ve vlasech berušky?

Nevzpomínáš?

Nevadí...

Já jen, že jsem ji dlouho neviděl...

Haló kamárade,

taky tak miluješ utržená telefoní sluchátka??? 

Pletu ti hlavu

Potichu vím
že odpouštíš mi
všechny ty triky skryté
na účet příjemce
a možná ještě trochu věříš
že přijde další skrytý hovor
a třeba i bez šifer
příjdou gesta
za které by se ani Leonardo
nemusel stydět

Možná

A možná ještě stále
voníš kávou
a utíkáš z hradu jiného prince

Já vím
nemám se proč zlobit
a vlastně
se ani nezlobím

Potichu vím
že zapomínáš špatné chvíle
pro ty dobré
nezapomenutelné
a na vždy v mysli pálící
bylo to?

Možná
A možná že jen trošku voníš kávou
a já ti v mysli pletu hlavu
abych si nemusel plést provaz 

To bych si přál

Být

ještě chvíli vzdálen

všem všedním dnům

v nichž svítá jen jednou za den

v nichž slunce zapadá před setměním

Pak utéct

daleko

a nechávat stopy ve sněhu

které nikdy nezapadnou

a zůstat sedět

v Hospůdce na konci světa

u krbu

čekat

zda budeš

mým jediným lovcem

a půjdeš

po horkých stopách v studeném světě

budeš má paní Kolombo

a večer

objednáš

lízátko pro dva

Být

ještě chvíli vzdálen

všem hloupým dnům

v nichž svítá už jen stěží ráno

v nichž slunce zapadá těsně před setměním

...tak to bych si přál

Letiště je daleko

Gotický Mnichov

a obloha

z níž trochu mrazí

přijde déšť

a smutky

za oknem hotelu

pes táhle vyje

a na display svítí zpráva

"Chybíš mi

a letiště je tak strašně daleko"

Stromy

Slunce

dostávalo svou klasickou barvu

a obloha

do ruda zbarvená

dávala vůni říjnovému lesu

bylo chladno

a mlha

olizovala větve stromů

šeptala

že nedaleko dnes začali kácet

a nikdo

o tom nepochyboval

a nikdo

se tomu nesmál

jen v očekávání

příchodu noci

si stromy šeptaly

koho prý pokácí zítra

Vůně v záclonách

Dnes ráno jsem opět zkoušel

vyvětrat tvou vůni ze záclon

zapomenout

a jen tak si říkat

že přijdou další stíny

a budou mě hladit ve vlasech

a říkat věty

cos říkávala

a já snad i zapomenu

že nikdo se mě nezeptá

jestli se ještě stále bojím

všech svých drobných chyb

a velkých zkoušek

jestli ještě občas unikám

před realitou pod peřinu

a v dlaních drtím pocity

vítězství

Možná bych ti ještě jednou

naposledy mohl zavolat

a říct ti

že znovu otevřeli naši kavárnu

přes ulici

a že se stále bojím

všech svých tajných proher

a pocitů z neznáma

možná bych mohl

ale měl bych strach

že se zeptáš

jestli už jsem vyvětral

tvou vůni ze záclon

Umělecká

Být

značkou kvality

a několikrát

rozmazat tvé jméno po papíru

pak štětcem kreslit

ty nejkrásnější kontury

a nasazovat tvým plánům a přáním

zlatá křídla

Líbat

chodníky po nichž jsi chodila

pak chodit přes všechny kavárny

a čekat

že se tu ještě zastavíš

sedneš si k mému stolu

dáme si

spolu

dvakrát Moccu

a než utečeš do noci

zazpívám ti svou píseň

o slavíkovi a růži

V tónech klavíru

V tónech klavíru zněly

vlastní touhy a vůně kaváren

začínalo se smrákat

a štěstí si prý nekoupí

hudba ho živit nebude¨

a ve vytahaném smokingu

už asi těžko dojem udělá

A přesto

sám

bez publika

hrál do nekonečna

sonety a smutky

o láskách

přáních

a pocitech

co nevypíšeš

nevykreslíš

jen mezi klapky klavíru

je můžeš vložit

pokaždé

znovu

a krásně

bez potlesku

V tónech klavíru zněly

vlastní touhy a vůně kaváren

začínalo se smrákat

když odcházel domů

s pocitem

že by mu měli říkat Bach

s pocitem

že vytahaný smoking a příslib vlastní výjimečnosti

má nezaměnitelné kouzlo

Zase se stmíváš

Vlastně ani nevím

proč se stále stmíváš

z mých představ o šťastných zítřkách

Vlastně už nepřijdeš

a tak dělám

tlustou čáru za vším co bylo

zapomínám

a kreslím si srdce na roh novin

abych ho mohl vytrhnout

schovat

a počítat

sudá

lichá

sudá

lichá

a poslouchat kapky vodovodu

Stále se stmíváš

A já ztratil klíče od domu

stál jsem pod okny

tak jako kdysi

sledoval obrysy za závěsy

a cítil ten nepochopitelný

pocit štěstí

v podbřišku

pak jsem se pozval na kávu

a čekal jestli přijde

ještě někdo

koho bych vytrhl ze spárů všednosti

povídal bych si s ním

o dnešním ránu

a zítřejších novinách

a zatajil bych před ním všechnu bolest

z toho

že v posledních dveřích

co zavírají se

za tebou

Se mi už zase začínáš

stmívat

Čekám na zprávu

Čekám na zprávu
u monitoru
je půl čtvrté ráno
a ty nikde
má láska
z kdysi
a přesto
bych chtěl znovu číst
tvé důvěřivé řádky
plné velkých slov
a malých originalit
bez studu
beze lži
vždyť dva
co už nejsou spolu
si nemusí lhát
v mezích pravdy

Tak čekám na zprávu
jsou čtyři hodiny ráno
ty nikde
jen obrazovka modře září
a víno chutná trochu smutněji

Čekám na zprávu
a sama už nejspíš tušíš
že vlastně ani já
k tobě necítím
to co kdysi
ale i tak bych rád ještě jednou četl
že v půl páté ráno
právě vychází slunce

na druhé straně naší vlasti

a vzduch ještě pořád
tak trochu voní karamelem
a ty
jen tak nalehko
sis vzpomněla
jak se asi mám 

V poslední zatáčce

V poslední zatáčce

všedního dne

svítalo

Zpívali ptáci a zastavil se tachometr

bylo to zvláštní

jako by už konečně došel zimě dech

Na poli poslední zbytky sněhu

už nikdy více

psal večerní tisk

na titulních stránkách

a pod tím vším

moje fotka

V poslední zatáčce

všedního dne

svítalo

Zpívali ptáci a zastavily se hodiny

bylo to zvláštní

ten pocit

že mi už nikdy

nesmí dojít dech...

Nedaleko od Londýna

Blízce a tiše
tam nedaleko
jen tři kilometry
od Londýna
uslyšel poprvé
ta slova
co touží je slyšet
svět
a zastavil
jen pro ni
London eye
a Big Ben
tloukl
v rytmu jejich srdcí
pohybů
a tichých stenů
tak krásně
purpurově
těsně před tou největší
a nejkrásnější
lží:
"Víš,
my dva se nikdy nerozejdem," 

Vrcholné dílo

Měsíc byl nad řekou,

když zastavil se čas

a vítr

přinášel elegie z Tyrolska,

tak jako nosívá

první ranní zprávy

o ztracených láskách

a smutnících hvězdách.

A já

v baru na náměstí

poslouchal,

jak Bach sedí za piánem

a v rohu

u špinavého stolu

sní o jednom vystoupení s ním

Václav Hrabě.

Bylo to zvláštní,

když rozestoupilo se nebe

a červánky prchaly z oblohy,

na náměstí

pospával Gellner,

tak jako francouzský šlechtic,

a nechával si zdát

o své první,

co byla bez studu

jako Manon Lescaut

a křídla motýlí.

Je krásné chodit nad ránem tímto městem,

jen kdybych neměl pocit,

že vrcholovým dílem každého umělce

je jeho předčasná smrt...

Odešla

Odešla

v očích hořel strach

a zbytky včerejší noci

domovní světla

a venku nový den

zlitý jak zákon káže

opřený o popelnice

čekal

na konec vlády noci

policejní hlídka

zima

a pocit

že možná někde

byla chyba

Odešla

tiše zavřela dveře

a pak spěchala

na vlak

do všedního dne

a starých starostí

domů

do práce

domů

a večer

zpátky

do vesnice na konci světa

alespoň v myšlenkách

Odešla

a hodiny ukrajovaly

každou vteřinu

kdy se ještě o ní mohlo zdát

s nadějí

Odešla

... to zase jednou bude probuzení!

Touha po věčnosti

Čím to je, že člověk zapomíná

jména prvních lásek,

co do snů mu vchází

jednou pro vždy

- vysvlečené

ze svých představ,

trošku šedé

s pocitem viny?

Když ráno ti pak svítá,

tvá ulice není v Paříži

jen v smutné barvě velkoměsta

s panelovou oblohou

...kudy chodíš

tudy vzpomínáš

kde všude kdysi svítaly

první dojmy a strachy z neznáma,

kde všude jsi svlékal

své první omyly

o touze po věčnosti.

Podzimní

Podzimní slunce
pálilo
utopené ve vlastním pocitu
dokonalosti
zkoušel jsem střídat
levou a pravou
a sbíral jsem listí
pro jeho krásu
pak ti ho vylisuji
a udělám herbář
proč?
Jen tak pro radost
pro pocit
že brzy přijde zima
a děti ve školce
zapomenou
že šel jsem kolem jejich plotu
opojený
pocitem vlastní výjimečnosti
která se

tak zvláštně a rychle

bude rozpouštět
až se budeš smát
herbáři
z mých vlastních barevných
přání a snů... 

Za modrými majáčky

Mráz
proniká ti pod víčka,
když křičíš
unavená
za modrými majáčky.
Byl tu,
není,
ležel
a teď,
abys dýchala
na nemocniční okno
a tak strašně se snažila
synchronizovat svítání
s pocitem beznaděje,
když prsty,
už rozedřené
do krve
ještě naposledy
vrývají do stěny
ten prázdný pocit
z toho,
že ti chybí
a v infuzi
naprosto definitivně
zůstává
poslední zbytečná básnička

...možná ti bude chybět
až se probudí. 

Nedobytnost

Prý bývá ještě veselo
tam v Baru na náměstí
když vzpomínáš
na všechny své dávné lásky
a vyprávíš
o mých hnědých očích
a velkém strachu
z prvního malého polibku
říkávalas:
"Neboj
a počkej až nám bude 20"

Uteklo to
a tak bavíš

pány v šedém

poslouchajíc vyprávění o tom
že Goethe byl velikán
a ve Vídni je něco zkaženého
to všechno vědí
odborníci
od stolu

Prý bývá ještě veselo
tam v Baru na náměstí
když usínám ve Vídni
a tvé velké oči
v okenních tabulkách
se táží
jestli by na chvíli
mohly dál
vždyť Goethe byl velikán
a Vídeň stále láká
pro nedobytnost vlastního svědomí 

Rozednění

Píši ti do tváře

všechny své smutky

a ač jsem příliš drzý

zkouším tvou věrnost

aniž bys chtěla

když zapadají dlaně

za hlavy našich stesků

posloucháš mrtvé klasiky

jak radí ti

utíkej

a hledej zastávky

z níž dávno nejezdí spoje

do krajin mrznoucí Vltavy

Přichází ráno

a možná poslední možnost

ti říct

jak moc mě mrzí

rozednění

Za dveřmi klíčil strach

Za dveřmi klíčil strach
z nepoznaného
a my
mezi tři lahve s prošlým mlékem
jsme schovávali poslední střípky dětství
do okna bubnoval další letní déšt
a přesto ještě venku
uháněl vlak
cestou k novému ránu

Pamatuješ

Líbalas mě na nejcitlivější sny
a já ti foukal všechny vnitřní šrámy
poprvé s pocitem
že utopíme všechny žiletky
že jednou budem dál
byl to tak zvláštní pocit
věčného porozumnění

Slyšíš mě

Říkal jsem
že jednou na mě budeš pyšná

A dnes tě volám
sedíce u krbu
pyšný sám na sebe
poslouchaje tehdejší letní déšť
na zemi pět lahví šampaňského
a přesto mám pocit
že něco mi utíká mezi prsty

Chtěl bych ještě jednou potkat ten vlak
co tenkrát projížděl nocí 

Dvě sochy

Stály nehnutě

dvě kamenné sochy

on a ona

v objetí

v polibku

tam dole

kousek za mostem

a kolem šel čas

tak jak chodívá

sníh

slunce

mráz

déšť

a dějiny

nepřetržitě

tak jako lidé

spontánní

plačící

věčně samostatní

a přitom neustále

hledající útěchu

v cizím náručí

Pak přišel restaurátor

a oddělil je od sebe

aby jim dal nový kabát

aby je k sobě vrátil

za měsíc

ještě o něco krásnější

a on v té chvíli

šeptal ji:

"už teď mi strašně chybíš"

Poezie proti slzám

Poezií proti slzám,

říkám si nad první dnešní

černou kávou

s třemi cukry.

Za domem vykvetlo pole pšenice

a v něm

malej kluk hraje na píšťalu

pro všechny máky

co tu rostou na klasech

pro lahve slivovice

tak typicky moravské

až z toho bolí hlava.

Poezií proti slzám,

říkám si nad dnešní druhou

černou kávou

bez cukru.

A venku svítí slunce

v kanceláři nechutné horko

ale stejně vím

že tvá vůně

dnes v druhém rohu postele

zůstávala

až do rána,

kdy se rozpustila

v pocitu blízkosti

Tak příjemně sladkém.

Déšť

Ulice vymřela a déšť

nesmyje viny pod polštář

to jen to stýskání

s myšlenkou na tebe

zůstává věčně

kapající do olejových lamp

a duhových likérů

Budu ti chybět

až páni v šedých šatech

budou vyprávět o úspěších celku

ale vždyť víš

hloupé jsou lásky jedné noci

jen adolescent v nich skrývá

trochu své životní zkušenosti

veškerou pravdu

a očekávání dnů příštích

P.S. v první ranní básni

mě prosím rozpusť

a zapomeň

Nikdy nezapomenout

Ještě občas vzpomínám

na noční cesty

zasněženým městem

kolem kavárny

kde jsem se cítil

tebou pochopený

pak ulicí

na kolej

tiše křičet

do všech zapadlých uliček

tvoje jméno

co vonělo

příchutí rána

Ještě ti občas píši dopisy

a zní to možná smutněji

než bych si vlastně přál

ne

netečou slzy napříč papírem

jen vzpomínky

se vpíjí

do obrazovky počítače

a já bych si moc přál vědět

zda občas ráno

tak jako tenkrát

stojíš před zrcadlem

a říkáš si

jak by nám to spolu slušelo

P.S.nikdy nezapomenout

neznamená odpustit.

Úspěšně

Pamatuješ

na dlouhé procházky

cigaretovým městem

kdy noční bary

tě lákaly

tak jako děvka

vojáka:

"Pojď, ještě jednou,

vždyť my tu budeme navždy,

vždyť první letní noci

přináší spoustu milování."

Pak půl třetí ráno

a tys nadával

na svého soukromého

Boha

a on tě neslyšel

Nechápals

že má tisíc důvodů neodpovídat

vždyť ty sám

si ho už tolikrát

použil

zrecykloval

a pak znovu prosil o pomoc

Víš kolikrát jsem ti v noci volal?

S nadějí

že uslyším hlas

že se zeptáš

jak se mám a jestli nechci pomoct

Nezvedals mi to

On ti to tenkrát taky nebral

A dnes

ušel jsi tolik vratkých kroků

a tolikrát rozvažoval všechny cesty

životem

až nakonec si úspěšně skončil

ateistou

Písně milenců

Slané slzy moře

ukryté hluboko pod písek

pálily

jak vlny narážející do skal

do břehů

a do pocitů tísně

Vedle sebe tak těsně

v tom žáru italské noci

umíraly

dvě svíce

pro zapálení

jednoho majáku

Slané slzy moře

ukryté hluboko pod písek

čekaly

až je naleznou

a jednou pro vždy

pochopí

že i nebe občas umí

zpívat písně milenců

Bylo to tak trochu zvláštní

Bylo to

tak trochu zvláštní

cigarety

odlesky neónů

dva panáky na kuráž

pak zadýchaný pokoj

a za závěsem

leželas

v tichu letní noci

odhalená z vlastních představ

zadýchaná

a s obavou

že někdo se vrátí domů

dříve

Bylo to

tak trochu zvláštní

možná proto jsi ve mně nezůstala

déle než na jednu sloku

Anonymní bubny

Nejvíce vždy bolí

první setkání

s gilotinou.

A tak ještě stále

občas vzpomínám

na první jaro.

Medvídek,

růže,

šampaňské

a naše podpisy

v peřinách,

na věky

si už budou šeptat

o tichých úderech

osudu,

když za koňmi tě vlečou

a už tu chybí

jen černé sukno

věčně připomínající

památku všech

anonymních bubnů,

jenž kdysi přemohly

všechny slavné bubeníky.

A tak občas vzpomínám

na to jak nejvíc bolí

to první setkání

s gilotinou.

Rád bych Vás pozval

Dobrý den slečno

rád bych Vás pozval na kávu

do baru za zastávkou

kde schází se umělci dnešní doby

a tam bych Vám vyprávěl

o tom

že Vás chci znát

z večerních marných rozhovorů

o očích

pohledech

a úsměvech

co pálí

jak vodka kolujicí v srdci

a přesto tak zvláštně

hoří touhou

Dobré odpoledne slečno

rád bych Vás pozval na víno

do restaurace pod mostem

kde schází se ti

co ještě nezapomněli snít

a mluví o tom

že jednou budou herci a prezidenti

a přitom

už třináct let dělají ve skladu

a tam

v té restauraci

tam bych Vám slečno jednou řekl

čím budu

čím budete

když budete moje

Dobrý večer slečno

rád bych Vás pozval na sliby

do bytu na náměstí

kde scházím se po večerech

se svými stíny

a vyprávím jim o Vás

takže se nesmíte divit

že Vás budou znát

a budou Vás chtít líbat

a hladit po vlasech

Dobré ráno slečno

rád bych Vás pozval

do svého života...

Pampeliška

Byla jsi
první
kdo psal mi vzkazy
na chmýří pampelišek
a pak je rozfoukával
do všech koutů světa
do našich tichých meziher
kdy jsme se tvářili šťastní
a dnes
chodím po divných stravovnách
a nových restauracích
prosím o kousek pochopení
a doufám
že najdu v nich ještě jeden
záchvěv dávného vzkazu
že ještě můžu vědět
o tvém štěstí
a ty
snad ještě stále tušíš
žes byla moji první pampeliškou
v záhradě plné narcisů