Já – Jindřich II.

Byla středa 9. dubna 1982. Novináři se ten den zřejmě kousali nudou, protože ani po letech jsem nezjistil, zda se v ten událo něco důležitějšího než fakt, že můj budoucí táta kopuloval s mou budoucí mámou. Bral ji zezadu. Bylo to v malé ulici na okraji Prahy za hluboké noci. Máma byla opřená o kapotu Škody 120, jejíž majitel v tu dobu nejspíše klidně chrupkal, a táta měl na pár chvil pocit zbohatlíka, protože si užíval s krásnou holkou opřenou o drahý vůz. Na konci jejich touhy a radosti z toho, že se před pár hodinami náhodou potkali v hospodě a dali si spolu pár panáků, přišlo tátovo šťastné zvolání: "Áááááááh to byla nádhera." Máma reagovala o něco méně nadšeným zvoláním: "To si děláš prdel, ty ses jako udělal do mě?" Táta ji totiž před pár minutami přesvědčoval, aby se nebála, protože on ve svých osmnácti letech je světem zkušený a zavčas se vytáhne. Nevytáhl a jeho alkoholem lehce zpomalené spermie vyrazily směrem k vajíčku a daly šanci tomu, abych vznikl já.

Možná se ptáte, jak můžu tyto detaily vědět? Vždyť to bylo sotva pár vteřin, co začaly vznikat mé první zárodečné buňky. Jak bych si mohl pamatovat, jakou polohu zvolili moji rodiče při svém prvním intimním styku? A já ještě navíc vím i to, že na věc šli téměř bez předehry a táta utáhl mamu jen na pár rumů a hloupý slib: "Určitě se do tebe neudělám, neboj. Já přece, stejně jako ty, žádné děti nechci." Odpověď je prostá – tyhle podrobnosti mám, protože mi je prozradil táta. A proč se o ně se mnou podělil? No, jelikož jsem se zeptal. Nejsem zrovna učenlivý typ, ale jednu věc jsem v životě pochopil – když chceš něco vědět, zeptej se. Pro mě, jakožto málomluvného introverta je komplikované se této poučky držet, ale život mi vysvětlil, že to zkrátka jinak nejde. Může se Vám zdát divné, proč byl táta takhle otevřený a sdělil mi pikantní detaily začátku vztahu s mámou… Zkrátka a jednoduše, chtěl se pochlubit a přišlo mu to humorné. Otec nikdy nebyl nejostřejší tužka v penále, což je poměrně ironické vzhledem k jeho jménu – Tuška. Jindřich Tuška. A já jsem po něm – Jindřich Tuška junior. A po tátovi mám nejen jméno, ale bohužel jsem také zdědil jeho přirozený intelekt, takže by se dalo říct, že jsem fištrónu zrovna dvakrát nepobral. Spojit si souvislosti a zvolit správnou větu mi často dává zabrat. Upřímně, vůbec nerozumím, jak moje hlava funguje, protože si dokáži zapamatovat v podstatě cokoliv, co přečtu. Odvykládám slovo od slova jakékoliv knížky, učebnice, letáky, brožurky, ale jakmile po mě budete chtít, abych jejich obsah reprodukoval vlastními slovy, nebo vysvětlil hlavní myšlenky, začnu se potit, budou se mi kroutit palce u nohou, zkřiví se mi obličej, začnu se škrábat ve vlasech a nedostanu ze sebe souvislou větu. Proč tomu tak je? Netuším! V poslední době mě trošku doběhly okolnosti a přinutily, abych se pokusil rozšířit si slovní zásobu a více se učil vyjadřovat své pocity, myšlenky a vůbec všechno. Z toho důvodu jsem začal číst slovník cizích slov. Doufal, jsem, že se mi podaří zapamatovat si významy jednotlivých výrazů a rozšířit si své lexum, ale z nějakého důvodu umím použít a vysvětlit téměř výhradně jen sousloví spojená se sexem. Víte, co to jsou androgeny, dyspareunie, falická identita, noční penilní tumescence, publická liposukce, satisfyer? Nevíte? Já ano, ale je mi to vlastně jen k tomu, abych teď trošku zamachroval, protože tyhle výrazy nejspíše nikdy nikde nepoužiji, a navíc nikoho nezajímají. Nemluvě o tom, že při milování se má člověk soustředit spíše na samotný akt než na to, jak jej správně latinsky opsat… A pokud náhodou máte tendenci věnovat se spíše popisu než probíhající souloži, doporučuji navštívit odborníka anebo se do sexu vůbec nepouštět – ta druhá strana si jej totiž patrně moc neužije.

"Hloupej seš po tátovi, s tím nic nenaděláš, to je ta generika," říkávala máma. Díky slovníku cizích slov vím, že generika jsou léky obsahující stejné léčivo jako příslušný originální přípravek a mají také stejnou lékovou formu a shodnou biologickou účinnost. Co to znamená? Ví Bůh. A jakou to má souvislost s mou inteligencí, asi tuší jen máma. Když už jsem u maminky, musím při nejmenším zmínit, že se jmenuje Patricie a je krásná žena jenž vždy kouzelně voní. Vážně. I kdyby spadla do kupy hnoje, tak se z něj vyškrábe a bude vonět po růžích – o tom jsem přesvědčen.

"No, co si budeme juniore, chytrej nemáš moc být po kom," reagoval táta na podobné narážky a vždy u toho komicky zvedl obočí. Byl o rok straší než máma a s oblibou říkal, že on je ten životem zkušenější a že když ho budu poslouchat, nikdy nešlápnu vedle. Já, jakožto vzorné dítě, jsem se jej snažil poctivě poslouchat a vedle jsem šlápnul tolikrát, až si ani nepamatuji, jestli jsem někdy šel po správné cestě. Ale co, dnes už vím, že nás všechny stvořil Bůh k obrazu svému a vybral nám ty správné rodiče. Nic se přeci nerodí a nevzniká jen tak pro nic, za nic. Takže i já přišel na svět, abych si našel svou cestu ke štěstí, abych poznal spoustu super lidí, kteří mě životem provázeli a nelámali nade mnou hůl, ač to se mnou nebylo vždy jednoduché. A tak jsem mohl potkat fajn pedagogy, spolužáky a spoluhráče, Petra, Lukáše, Veroniku, Vláďu a mnoho dalších. Za všechny jsem moc vděčný, ale o tom až později.

Na svět jsem přišel o Vánocích na den přesně. 24 prosince 1982. Byl jsem lehce předčasně narozený, což ze všeho nejvíce vadilo mé milované a milé mamince. Do slova prý na porodním sále řekla: "Ten spratek mi posral celý svátky." Nezlobím se za ní za to. Byla v bolestech, v nepříjemném a chladném nemocničním prostředí a navíc… Měla vlastně pravdu. Když jsem se vydral na světlo denní – nebo teda už spíše do večerního šera – mé mámě ještě pořád bylo krásných sedmnáct a k Vánocům měla slíbenou od rodičů panenku Barbie. Opravdovou Barbie – tu od Mattela. Vůbec nevím, kde ji děda s babičkou schrastili, ale dostali se k ní a máma ji měla najít s velkou pompou pod stromečkem. Namísto plastikové panenky však k Vánocům obdržela malého řvoucího mě. To jednomu dokáže zkazit den. A když se k tomu připočte, že jsem na svět přišel až v pozdních hodinách, připravil jsem mámu také o štědrovečerní nemocniční večeři, protože ta se podávala necelou hodinu před tím, než jsem se poprvé z celých plic rozkřičel. Místní nelítostný personál ji neschoval ani kousek bramborového salátu s řízkem, což také máma vyčítala mně. Podtrženo sečteno jsem při příchodu na svět neposbíral mnoho kladných bodů.

Těšit maminku alespoň mohlo, že porod byl poměrně rychlý a bez větších komplikací. Přesto však celou dobu, co se mě snažila vytlačit ze svého lůna křičela něco o tom, jak při první příležitosti tátu zabije. Sestřičky se smály. "To nám tady říká každá," dodávaly. Jenže ony neznaly mou mámu. Ta, když něco řekla, tak to platilo. Tenkrát se ještě do porodnic za rodičkami a jejich potomky nesmělo a když stál táta poprvé pod nemocničními okny a křičel na mámu sortiment standardních dotazů – jak dítě vypadá, kolik váží a měří, zda se povedlo a na koho je podobné – tak po něm z třetího patra hodila máma květináč i s nějakou popínavou rostlinou. Otec tvrdil, že se jednalo o nešťastnou náhodu: "Vždyť do něj Patricie žďuchla omylem. Byla stále ještě zmatená a frustrovaná z porodu." Faktem ale je, že jen shodou šťastných náhod dopadl květináč asi dvě desítky centimetrů od něj. Abych byl upřímný, podle mě se o nešťastnou náhodu nejednalo. Za pravdu mým obavám a domněnce, že máma skutečně chtěla tátu zlikvidovat, dává i skutečnost, ke které došlo hned po návratu z nemocnice. Máma na otce zaútočila a několikrát jej bodla nůžkami. Jednalo se naštěstí o dětské, kulaté nůžky, které měla ve svém pokojíčku ještě od školky a zabít jimi někoho bylo více než náročné, možná i nemožné. Když ani tenhle pokus o tátovu eliminaci nevyšel, máma svými dětskými nůžkami alespoň rozstříhala několik jeho oblíbených triček. Pro Jindřicha seniora byl útok na prádlo velkou ránou, protože oblečení bylo v té době jeho jediným majetkem. Atentát na oděv by táta rád nějak ostřeji ztrestal – možná by se po mámě i ohnal rukou s cílem ji nafackovat – jenže naši bydleli společně u máminých rodičů v jejím dětském pokoji, a tak se táta musel chovat slušně a kultivovaně, protože by se také mohlo stát, že by se znelíbil mému dědovi.

Co děda dělal a proč si ho táta nechtěl znepřátelit? Vlastně nevím, ale asi byl velké zvíře, protože měl hezký a prostorný byt a dokázal toho mnoho zařídit a sehnat. Navíc táta o něm vždycky říkal, že je to nechutný, vyžraný prase a i malé dítě ví, že vepř zvíře je – to dá rozum. Máminy rodiče osmnáctiletého Jindru seniora zrovna dvakrát nemuseli a můj příchod na svět na tom nic nezměnil.

Já si svou babičku a dědu téměř nepomatuji, ale prý mě měli rádi. Přesto však tátovi neodpustili tu drobnou nehodu, při níž mne svou neobezřetností stvořil. Také je štvalo, že tátovi se příliš nechtělo pracovat a neustále rebeloval proti všem a všemu. "Žil jsem tenkrát trošku punkovější život," říkával často otec, když vzpomínal na první roky osmdesátých let. Může být! Každopádně děda s babi asi měli své důvody proč přítele jejich dcery neměli rádi a on zase neměl rád je protože… Já vlastně nevím proč. Možná to byla jen odvetná akce za jejich nepřijetí. Máma říkala, že žárlil na jejich úspěch a její lásku, kterou k nim měla a tátovi ji nikdy dát nedokázala. Těžko říct, kde je pravda. Obvykle prý bývá někde uprostřed, což by znamenalo, že se musela skrývat pod mou postýlkou. Babička s dědou totiž nejprve odmítali tátu vpustit do jejich domu. Nakonec ale svolili. Táta směl s mámou bydlet pod jejich střechou, avšak za poměrně zásadní podmínky. Museli spát odděleně. Já vám teda řeknu, jsem sice hloupej, ale v tomhle případě i já chápu, že tohle rozhodnutí přišlo malinko s křížkem po funusu. Tak či tak, v jednom rohu pokoje měla máma svou postýlku, v druhé části pokoje byla matrace, na které směl spát táta. Vprostřed jsem byl já v krásné postýlce s nebesy, kterou mi zajistil děda.

Mé první chvíle tady na Zemi nebyly provázeny zrovna nadšením z mého příchodu. Nikdo nebouchnul šampaňské a neslavil, ale co se dalo dělat. Byl jsem tu a přišel čas vstoupit do života a všem ukázat, že není důležité, odkud si na svět vylezl, ani to, komu si od tam vylezl, ale jde jen o to, jak se postavíš k tomu, co ti život přinese a co před tebe předloží.

Intermezzo

Čtyři půllitry piva zavíří vzduchem, aby si přiťukli. Já upíjím ze své coly. Se zbytkem osazenstva stolu jsem si nepřipil, protože táta má pravidlo: "S colou se neťuká."

Všichni si zavdají ze sklenic a otec důležitě pronáší: "Jestli mě něco mrzí, tak že jsem tě nikdy nenaučil chlastat. To beru jako své největší rodičovské selhání."

Nechápu, proč zrovna v naší zemi se musí brát pití alkoholu jako společensky nutný standard. O kolik problémů, rozpadů vztahů a dluhů by bylo méně, kdybychom se od malička až po důchod vedli k tomu, že alkohol není kratochvíle, ale škodlivý návyk?

"Teda, jestli tě mrzí zrovna tohle," ozývá se od stolu "tak vážně nejsi zrovna dvakrát sebekritický."

Táta se škrábe na hlavě, což je u něj standardní reakce, když neví, co odpovědět. Zároveň je to projev uvědomění si nepříjemné pravdy. V takových chvílích obvykle hledá způsob, jak celou situaci zahrát do autu. Kolikrát já už ho viděl se takhle podrbat – doma, nebo třeba v televizním přenosu? Mnohokrát. "No dobře," připouští po chvíli přemítání. "Je pravda, že jsem asi nebyl vždycky ten nejlepší rodič. Ale co byste po mě chtěli. Bylo mi osmnáct, když jsem si upletl dítě."

"Tati, nikdo tě nenutil," říkám.

"Ale nutil. Moje hormony mě nutily ojet všechno, co se pohne. Já přiznávám, že to není úplně omluva, ale když je Vám osmnáct, prostě chcete hlavně sex. Já teda v té době chtěl jenom dvě věci. Sex a modrou knížku"

"A dostal si obě," zasměju se.

"Ne tak docela. Modrou knížku jo. Tu jsem nějak uhrál i díky tvýmu dědovi, ale jinak… No, nemysli si. S tvou mámou byl jeden plodící sex a pak se už žádné velké orgie nekonaly."

"Tati, tohle nechci vědět," ohradím se a osazenstvo stolu se ke mně souhlasně přidá.

"Tobě se to mluví. Po bitvě je každej generál. Dnes jsi starší, než jsem tenkrát byl já. Měl si super pubertu a v ní nádherný holky," začne táta. Chtěl bych ho zarazit, ale on se nedá. "Když si vzpomenu na tu… Jak ona si říkala? Jennifer? Neuvěřitelnej kus. Tu jsem ti záviděl. Ani netušíš, kolikrát jsem se udělal u jejich fotek... A víš, co jsem měl v osmnácti já? Já měl po prdeli. Klidně na mě mohla přijít krize středního věku. Ničeho jsem nedosáhl a najednou jsem neměl právo na vlastní koníčky a zájmy, už jsem všechno jen musel. Všem bylo jedno, co chci já. Očekávalo se, že se budu starat o nechtěné dítě… V té době nechtěné… Abych byl upřímný, musím se ti omluvit. Vážně jsem asi nebyl dobrý otec a přitom z tebe vyrostl tak skvělej kluk."

"Tati, to je asi to nejhezčí, co jsi mi kdy řekl."

"Jindra senior ještě nepil a už dojímá sám sebe a navíc nedokáže udržet myšlenku," přejde reakce od spolustolovníků a všichni se zasmějí.

"Ale dokážu," ohradí se táta. "Jen jsem chtěl projevit city synovi. No každopádně jak říkám, byl jsem zralej na krizi středního věku. Neměl jsem nic, dělal jsem práci, která mě nebavila. Měl jsem dítě, ke kterému jsem si z počátku neuměl vytvořit vztah a do toho v podstatě žádnej sex a projevy citů. Kdybych alespoň mohl balit roštěnky a vynahrazovat si lidskou blízkost jinde, jenže copak to šlo? Bydlel jsem u skorotchýně se skorotcháhem. Úplně tu situaci vidím. Zajdu na diskotéku, sbalím tam nějakou koc…. Říká se ještě dneska koc?" odskočí opět otec od tématu a já zavrtím hlavou, jakože už moc ne. "No nevadí, ale všichni víte, co tím myslím. Takže sbalím si tam nějakou tu koc, přivedu ji před náš dům, ještě jednou ji olíznu a řeknu, že nastal čas jít nahoru, kde ji ukážu něco, co ještě neviděla, co ji stoprocentně žádnej jinej chlap neukázal – tchýni, tchána a holku se kterou mám malý uřvaný dítě… Bych asi neměl moc šancí uspět a dostat kvalitní pich."

Všichni se zasmějeme. Chtěl bych něco ještě namítnout, ale otec se znovu rozohní a pokračuje ve svém monologu. "Já myslím, že tvůj děda s babi mi ukradli mládí. Svými nároky a neustálými požadavky… A taky tím, jak mě přehlíželi a dávali najevo, jak pro ně nejsem nic. Nebyl sem dost dobrej pro jejich dceru. Když to vezmu kolem a kolem, jsem vlastně přesvědčený, že oni rozbili můj prvotní vztah k tobě… Pořád se k tobě měli a mě tím strašně odrazovali, abych si hledal ke svému dítěti cestu já."

"Tati, ale…,"

"Nic neříkej Jindro. Je to tak. Je to asi hnusný, ale já byl tenkrát vlastně rád, že jejich příběh vzal poměrně rychlého konce."

"Ale no tak, tohle už opravdu je přes čáru…," ozve se Lukáš.

"No jo. No jo… Mě bylo jasné, kdo se určitě hned ozve," odtuší táta. "Kdo tě sem vůbec pozval?"

"Já, tati! Samozřejmě, že jsem strejdu pozval já!" zastanu se Lukáše.

"Hmm."

"Pojďme změnit téma," navrhuji. Všichni souhlasí a většina se před tím mohutně napije ze svých sklenic s pivem. Já opět ucucnu skvěle vychlazené coly. 

Jak jsem si na pohřbu nedal nanuk

Jak jsem říkal, děda s babičkou mě měli rádi. Nebo alespoň tak to znám z mámina vyprávění, protože zrovna dvakrát moc vzpomínek na ně nemám. Děda mě prý brával pravidelně na procházky. Vždy mě naložil do kočárku a objížděl se mnou pražské parky. Čas od času mě také zavezl k němu do práce, aby se pochlubil kolegům a kolegyním, jakého má hezkého vnuka. Byl zkrátka tím hodným pyšným prarodičem jako z knižních románů. Táta říkal, že to celé ale byla jen póza. Děda podle něj nikdy nedělal nic z lásky, ale jen proto, aby se mohl předvádět v tom nejlepším světle a vytvářet falešný obraz sympaťáka. "Na tvém příkladu," rozumoval otec "chtěl demonstrovat, jak dokonalý prarodič je. Neprávem sbíral plusové body od kolegyň a různých známých i neznámých maminek na pískovištích."

Podle mě táta žárlil. Zatím co dědu všichni chválili, jak se předpisově stará, k mému otci mnoho pozitivní zpětné vazby nepřicházelo. Vlastně dostával feedback přesně opačný. Byl často kritizován a ostouzen. Máma a její rodiče ho vinili z toho, že se mi málo věnuje a netráví se mnou čas. Vždyť ani na procházky se mnou nechodil jen tak sám od sebe, ale vždy z donucení, když ho někdo vyhnal. Maminka na toto nucené vysílání otce se synem na čerstvý vzduch byla expert. Pravidelně tátu vyhazovala z bytu při čemž mu dala mě, kočárek, láhev sunaru a řekla: "Minimálně hodinu se nevracej." Pokud jste se zhrozili, že jsem dostával sunar a ne odstříkané mléko, tak věřte - na sunaru jsem byl od narození. Máma mě kojit odmítla. Nechtěla si kazit postavu, protože ji potřebovala k práci. "Bohatě stačí, jak mi porod ohrozil slibně se rozvíjející kariéru," lamentovala. Co tím myslela? Netuším. Babičce vadilo, že mě máma odstavila od prsu, respektive mě k němu nikdy ani nepřistavila. Často argumentovala výzkumy různých odborníků o přínosu kojení pro novorozence. "Podívej, kojené děti jsou zdravější a hlavně chytřejší!" křičela mávajíc nad hlavou ženskými magazíny. Vyhrožovala mámě, že ze mě jednou bude mít blbečka a bude si to celý život vyčítat. Máma ze mě nakonec měla blbečka a pokud vím, nikdy si to nevyčítala.

Když došlo na chvíle, kdy byl táta vyhnán z domu, aby se mnou trajdal městem, příliš se nepáral se svěřeným úkolem. Obešel jeden až dva bloky, a protože jsem byl hodné miminko a okamžitě jsem usnul, zamířil do nejbližší knajpy. Táta byl vzorný rodič. Věděl, že děti do zakouřené hospody čtvrté cenové skupiny nepatří. Kočárek s mou maličkostí proto nechával před putykou a sám na sebe vzal ten neblahý úkol dehonestovat své tělo levnými cigaretami, všudypřítomným tabákovým kouřem a alkoholem, který rozvoji mozkových buněk neprospívá. Když později otec vzpomínal na tohle období, nikdy neopomněl zmínit, že po návratu z našich procházek mu doma nikdo netleskal, což ho štvalo. Vždyť se přeci staral způsobně, no ne? Dokonce mi nacházel nové tety. Nějaká Maruška, co roznášela pivo v hospodě Na Růžku si mě oblíbila skoro jako vlastního a vždy, když jsme došli k ní do podniku, tak mě nosila v náruči, objímala a hrála si se mnou. Někdy se na tolik rozněžnila nad mou maličkosti, až ji místní štamgasti museli plácnout po zadku, aby si vzpomněla, kde je její místo a že má nosit pivo, a ne se tam mazlit s cizím harantem. Takhle mi to teda popisoval táta. Já samozřejmě vím, že plácat holky po zadku je nevhodné a nedělá se to, jenže tenkrát byla jiná doba… Říká táta.

Každopádně jednou moje venčení málem stálo moje rodiče vztah a tátu život. Otec si mě v kočárku zaparkoval před dalším z podniků, do kterého se šel obětovat za nás za oba a vypít tam pár piv a já spokojeně poklimbával u vstupu do restaurace Pod Korunou. Naneštěstí pro mého rodiče si to okolo hostince zrovna štrádoval děda z práce a uviděvši kočárek venku bez dozoru, zachmuřil svůj jindy pozitivní obličej, jal se rukojeti a odvezl mě domů. Máma zuřila a nadávala, že mě táta zase zatáhl do nechutného pajzlu a že až se vrátí domů, tak ho tentokrát těmi kulatými nůžkami opravdu zabije. Děda se ji snažil uklidnit a ujišťoval ji, že si konečně toho "flinka a lajdáka" vezme do parády on sám, protože to stejně měl udělat už dávno a máma tedy může od svých záměrů upustit. Nevím, co se děda chystal tátovi ten večer oznámit, nebo udělat, ale k ničemu nedošlo. Otec se z hospody nevrátil. Když se totiž ve značně podnapilém stavu vymotal z restauračního zařízení a zjistil, že kočárek i s jeho Tuškou juniorem je ten tam, dostal neskutečný strach. V okamžiku, kdy si uvědomíte ztrátu dítěte, dá se dozajista udělat spoustu rozumných věcí. Třeba jít domů, tam vše přiznat a následně zavolat policii, nebo zavolat policii hned z místa a nahlásit, ztrátu dítěte, což je patrně ta nejrozumnější varianta. Jenže mému tátovi se rozumné věci dělat nechtěly. Otočil se přesně opačným směrem, než kde se nacházel byt jeho tchýně a tchána a rozběhl se. Utíkal mezi domy, jako smyslu zbavený. Běžel, dokud ho nezačalo píchat v boku a nebyl náhlou bolestí donucen zastavit, aby si chvíli vydechl. Podle jeho popisu místa, kde zastavil soudím, že dokázal uběhnou přibližně dvě stě metrů. Možná se Vám se to zdá málo, ale pro tátu se jednalo o jeden z vrcholových sportovních výkonů jeho života. Například já ho běžet nikdy na vlastní oči neviděl. Když mu nešlo utíkat, pomalu se šoural městem, pak loukami a nakonec skončil v lese, kde si ustlal v seníku. Ztrátu dítěte vyřešil z jeho pohledu téměř dokonale. Úprkem.

Máma se celé odpoledne zlobila a byla připravená svému příteli – naši se totiž nikdy nevzali – pořádně vyčinit. Jenže když se dlouho do noci nevracel, ze vzteku se stala úzkost a z úzkosti strach. Táta říká, že to je důkaz toho, jak ho kdysi opravdu milovala. Máma zase tvrdí, že se tenkrát bála jen toho, aby otce někdo nezabil dříve než ona. A pravda? Ta byla nejspíš zase schovaná někde pod mojí postýlkou.

Táta nakonec v krmelci strávil tři noci. Každé ráno se s úsvitem vyhrabal a šel do práce a po práci se vrátil zpět do svého úkrytu. Jednou navštívil hostinec Na Růžku, což máma zjistila, když obcházela všechny jeho oblíbené putyky, aby o něm měla alespoň nějaké zprávy. Po třech nocích, které výjimečně neprobdělo a neproplakalo mé malé já, ale maminka, se děda rozhodl, že takhle dál pokračovat nejde a že celou situaci vyřeší. Udělal to nejlogičtější, co v dané chvíli šlo a vydal se k tátovi do práce. Vlastně do dnes nechápu, že nenapadlo mámu zkusit zajít do tátova zaměstnání a raději jej marně hledala po hospodách. Táta, když ve dveřích na dílně uviděl svého rozlíceného skorotchána, ze samého zoufalství se pokusil schovat pod pracovní stůl se soustruhem. Neuspěl! Děda jej chytil za tričko, vytáhl ho z pod stolu, jako pověstný pytel brambor a zatřásl s ním. Ne obrazně, ale zcela doslovně. Následně si promluvili pořádně od plic. Nebo promluvili… Děda křičel, táta kýval hlavou a prosil o život a slitování. On sám sice tvrdí, že to tak nebylo, prý se jednalo o chlapský rozhovor z očí do očí, kde si vyříkali všechny dosavadní křivdy obou stran, ale můj otec byl vždycky trošku kecka. Proti jeho verzi hovoří i jeho večerní návrat domů s kytkou, čokoládou a fialovým okem. Kál se. Sypal si popel na hlavu a sliboval, jak moc se polepší. Děda na něj nejméně čtyřikrát musel houknout, aby se nevykecával a konečně se už vymáčkl, což vedlo k tomu, že otec nakonec poklekl a rozklepaným hlasem požádal mou maminku o ruku. Asi se mu hlas chvěl dojetím a prý se dokonce štěstím rozplakal, když máma řekla ano.

Bohužel nic netrvá věčně, a to platí nejen o zasnoubení, ale také o lidských životech. Ten dědův vyhasnul asi dva měsíce po dni, kdy máma řekla své "ANO". Děda byl pracovně někde v severních Čechách s mladší kolegyní – autem. Jeho vůz vyjel v poměrně přehledné zatáčce ve vysoké rychlosti ze silnice a narazil do stromu. Podle vyšetřovatele se děda nevěnoval řízení. Toto tvrzení bylo podpořeno výpovědí spolujezdkyně.

Když se k babičce dostal zápis z nehody, citoval v něm policejní orgán dědovu kolegyni: "asi se zrovna nesoustředil, protože mě za jízdy uspokojoval rukou. Mám tušení, že tak nemohl držet volant nebo takovou tu páku, jak se s ní v autě hejbe… Do teď jsem nepochopila k čemu to udělátko je, ale je srandovní. Vypadá jako zduřelej penis. No, to je jedno, Vás asi nezajímají tyhle maličkosti, viďte? Takže já… Nevím, co přesně z toho nedržel, jelikož jsem měla zavřené oči a blížila se k vrcholu. Kdybychom vyjeli ze silnice o patnáct vteřin později, byla bych při té nehodě celá vlhká, což by při příjezdu záchranářů byl asi docela trapas."

Paní uspokojovaná naštěstí nehodu přežila. Odnesla si z ní jen drobné pohmožděniny a zlomenou lýtkovou kost, z čehož se zdárně se vylízala. U nás doma se o ní příliš nemluvilo a když, tak jen jako o "té kurvě, co zabila dědu". Nepřišlo mi to úplně fér, protože podle mě neudělala nic proto, aby se auto vybouralo. Vždyť jej neřídila a navíc měla zavřené oči, takže ani nemohla dědu špatně navigovat. Ale co já vím, možná všichni okolo měli o něco více informací než já. Když jsem se jednou ptal táty, jestli neví, co ta paní dělá, odvětil, že moc informací nemá, ale snad se po uzdravení vrátila do podniku kde pracovala původně s dědou a nakonec ji tam sbalil nějaký ředitel, se kterým chvíli žila. Po revoluci se rozvedli a ona na něm vysoudila hodně peněz. Někteří lidé holt mají velké životní štěstí a nikdy se nerozvedou, jiní mají smůlu a skončí jen s penězi. Dodnes si za tímhle názorem stojím. Tenkrát jsem se o něj podělil i s tátou. On si vzdychl a pak odvětil: "Drž hubu mladej a moc nemudruj. Taky jsou takoví, co nemají ani peníze, ani ženskou a musí se tím životem nějak protlouct. Ti mají podle tebe co? Život úplně na hovno…?"

Netušil jsem, jak reagovat, a tak jsem raději neřekl nic. Navíc táta nakázal, ať držím hubu a já byl zvyklý poslouchat, takže jsem ji držel. To že se táta nikdy neoženil, je podle mě čistě jen jeho chyba. Z vyprávění vím, že po smrti dědečka zcela s mámou přestal mluvit o plánované svatbě a nechal život plynout v podobných kolejích, jako před zásnubami – tedy v neustálých hádkách o ničem a zbytečných sporech o maličkosti. Bohužel rozbroje mých rodičů postupně gradovaly a čím více se hádali, tím méně se náš táta objevoval doma. Kde tenkrát býval přes den a po nocích? Nevím, nikdy jsem se raději neptal.

Dědův skon bohužel hodně nahlodal babiččino zdraví. Psychické i fyzické. Do té doby to byla vitální a veselá žena, ale s dědovou smrtí a následným policejním vyšetřováním, začala rychle stárnout a měnit své zvyky. Vymizely všechny dosavadní témata k hovoru. Dříve sice pravidelně plivala na tátu, ale také se uměla z věcí radovat. Chválila mámina staršího bratra Josefa, který žil v Ostravě, kde pracoval jako lékař, povzbuzovala dědu ve všem, co dělal a také pomáhala s mojí ranou výchovou. Po té nehodě zahořkla. Nadávala na všechno a na všechny. Nejvíc na slečnu z auta, ale i na dědu, sousedy, politiku, svět, a nakonec se začala hádat i s mámou. Všechny tyhle diskuze, úvahy, výčitky a spory ještě více podlamovaly její zdraví. Postupně chřadla a ztrácela se před očima, stejně jako před ní mizely důvody, proč vlastně na tomhle světě setrvávat.

Já osobně si babičku pamatuji převážně z pár černobílých fotografií, ale mám na ni i jednu vlastní vzpomínku. Je z doby, kdy, již měla rakovinu a všichni okolo věděli, že konec se nemilosrdně blíží. Ležela v posteli, její kůže byla bílá, stejně jako její vlasy. Byla pohublá, oči měla šedivé a pohaslé. Mě byly asi tři roky. Z toho období si toho moc nepomatuji, ale tohle ano. Stál jsem u její postele s mámou. Byli jsme v pokoji, který dříve sloužil jako ložnice mých prarodičů, ale za poslední měsíce se hodně změnil. Babička se ztrátou motivace k životu dostala pocit, že by se měla obklopil historií. Dříve poměrně moderně působící pokoj zestárnul stejně rychle, jako jeho obyvatelka. V místnosti se objevily staré skříně nalezené kdesi na půdě domu a všude po pokoji byli fotografie lidí, které jsem neznal. Všechny byly černobílé, či sépiové a mnohé tehdy na mě působily strašidelným dojmem. Také na zdi byly pověšené obrazy lidí, které jsem nikdy neviděl. Byli na nich převážně staří lidé, kteří tou dobou již určitě nežili. Na poličkách byly vyskládané zdobné talířky, hrnečky a všelijaká cingrlátka. Ten pokoj mohl být reklamou na sentiment a stáří.

Pamatuji si, jak mě babička ležící ve skanzenu svého mládí zesláblou a hubenou rukou hladila po vlasech a dívala se přitom na mámu. Chvíli mlčky, jako by sama v sobě sbírala odvahu na další slovní roztržku. "Závěr života mě strašně zklamal," řekla nakonec.

"Ještě není konec mami," odvětila moje maminka i když musela vědět, že lže.

"Je. Vím to stejně jako ty. A je to dobře. Nic hezkého mě tady už nečeká."

"Ale mami."

"Žádné ale. Všechno a všichni mě zklamali. Tvůj táta, že si nedal pokoj a tahal se s nějakou courou, Josef sice udělal kariéru, ale že by se trošku staral a třeba sem začal víc jezdit, když jsem na smrtelné posteli, to ho ani nenapadne a ty… Ty že sis našla takového kreténa… A navíc… Jak se živíš, to mi hlava nebere..."

"Mami, nemluv tak o Jindrovi, tady před… Jindrou."

"Ten malej je skvělej kluk. Škoda, že skoro vůbec nemluví. Mohli bychom si toho tolik říct. Ale tak… Asi je po tátovi. A ty jsi taky ostuda. Jak můžeš vůbec tohle dělat a nechat si za to platit. Vždyť si horší než ta čůza, co mi zabila muže. Ty se vážně dokážeš sama sobě podívat do očí? Kdyby věděl tvůj táta, co děláš, tak ho ranní. Ale on by ti promluvil do duše. Všechno by zakázal. Jo, jo, on by ti to zatrhnul. Jenže já už nemám sílu. Ale nechápu to… Nevím, kde jsme udělali chybu a nerozumím tomu, že se vůbec tohle může v komunismu dít."

"Mami, v komunismu se dějí mnohem horší věci, než je to, že někdo někde tančí. Od smrti táty to jde s námi finančně od desíti k pěti, jeho staří kamarádíčci, jako by najednou zapomněli, co mu dlužili a co pro ně udělal, tak se nediv… Prostě jsem potřebovala nějaké peníze."

"Někdo, někde tančí," ušklíbla se babička. "To určitě. A kolik oblečení při těch tanečcích máš na sobě, co? Kdyby byl ten tvůj chlap, co k čemu, tak by ti to nedovolil."

"Mami," vzdychla si moje maminka. Na víc už se nezmohla. Pokud vím, táta už v té době doma moc často nebýval. Máma říkala, že má hodně práce. Za námi přišel tak jednou týdně, pohádal se a zase odešel. Nejčastěji vedli spory o peníze. Máma na něj křičela: "Nic mi nedáváš!" On na ni: "Nic si nezasloužíš! Přeci si vyděláváš sama ty nádhero!" Obvykle ještě přidal narážku, že ta stará čarodějnice mámu proti němu poňouká, a proto jsou už zase v sobě. "Bez ní by nám bylo lépe." Nevěděl jsem, o kom mluví, ale bál jsem se. Čarodějnice jsem neměl rád. Obvykle po těchto hádkách odešel táta z domu, občas se ale sbalila máma a on zůstal se mnou. To jsem býval nervózní. Bál jsem se, aby maminka nešla za tou čarodějnicí. Jednou jsem to tátovi řekl, ale on jen pokrčil rameny a vzdychl si. "Nemusí nikam chodit, aby na ni čarodějnice mluvila. Ta je tady a jen tak nás, Jindro, neopustí."

Já teda čarodějnici, o které táta mluvil, nikdy nepotkal. Protože jsem se ji však bál, přestal jsem v noci vstávat, abych chodil na záchod. A to i když se mi kolikrát hodně chtělo. Párkrát jsem se kvůli tomu počůral do postele a jednou jsem se dokonce i pokadil. Vždycky jsem pak dostal. Při každém výprasku jsem křičel jako divý, ale na druhou stranu, bylo mi milejší brečet kvůli pár plácnutí přes zadek, než riskovat, že večer po cestě k nočníku narazím na ježibabu, která mě odnese do perníkové chaloupky.

Babička opustila svět v jednapadesáti letech. "Na smrt byla ještě mladá," říkali všichni okolo a já tomu moc nerozuměl. Pamatuji si jen, jak jsme byli v obřadní síni krematoria. Bylo léto, slunce venku svítilo, ale uvnitř bylo všechno takové ponuré a smutné. Ani květinová výzdoba nemohla příliš pozvednout tíživou atmosféru. Všichni strašně plakali. Spoustu neznámých lidí mě objímalo a říkalo, jak moc mě litují a že mám hned na začátku života smůlu, ale že rodiče si nevybíráme a ono se nakonec všechno nějak vyvrbí. Máma na tyhle "kondolenty" vrhala pohledy, kterými by mohla zabíjet rozhodně účinněji než kulatými nůžkami. Táta pánovi, který tohle řekl už jako několikátý rovnou napálil pěstí. Sice za to schytal pár nehezkých poznámek, ale zafungovalo to. Nikdo se pak již v podobném duchu nevyjádřil.

Já tenkrát ještě nechápal, jak život funguje a že smrt znamená definitivní odloučení se od blízkých tady na zemi a setkání s Bohem, a tak jsem příliš netruchlil. Byl teplý den a mě mnohem více než smuteční obřad, černé kravaty a slova lítosti zaujalo, že jsem viděl po cestě do obřadní sítě chlapečka, který lízal nanuk. Chtěl jsem ho taky. A jako správný syn svých rodičů jsem byl v tom, co jsem chtěl urputný a neústupný. O své chuti na nanuk jsem všem okolo říkal, před obřadem, během obřadu i po něm. Nakonec můj slovní nátlak táta nevydržel a když byl had kondolujících smutečných hostů asi v polovině, vzal mě do náruče, vynesl mě ven z místnosti a tam jsem místo ledňáčka dostal pár facek.

Táta tvrdil, že žádné rodiče nemá. A tak se ze mě v den, kdy babička opustila tento svět, stal pra-syrotek. To s otcovými rodiči sice nebyla pravda, a podle všeho jeho rodiče umřeli až o mnoho let později kdesi na Moravě, ale otec s nimi po celý můj život nekomunikoval a ani na pohřeb jim nejel. I kvůli tomu jsem po odchodu babičky nabyl dojem, že na světě už skutečně mám jen své rodiče a tak bych se jich měl úporně držet.

Hráli jsme fackovanou, vždyť to znáš

Smrt babičky alespoň na chvíli zlepšila vztah mých rodičů. Mámin bratr – strejda Josef – neprojevil o byt ve kterém jsme žili zájem, a tak jsme v něm mohli zůstat. Táta se postupně začal doma objevovat častěji a častěji, až se najednou zase za námi vracel každý den po práci. Společně s mámou začali vyklízet byt, půdu i sklep a upravovat naše bydlení na – dle jejich slov – modernější domov. Abych byl upřímný, docela mě to mrzelo. Neřešil jsem, že vyhazovali staré oblečení, rozprodávali skříně a komody a namísto vyřazeného nábytku pořizovali jiný – zánovní. Mě osobně přišly nové skříně a poličky téměř stejné jako ty původní. Táta ale každou novou komodu komentoval slovy: "Ta sem sedí jak prdel na hrnec. Ta místnost zase o chlup prokoukla. Tu skříň jsem sehnal z druhé ruky od…," a pak následovalo nějaké jméno a rozbor významnosti prodávajícího, či samotného kusu nábytku. Jeho příběhy se mi moc nezdály. Občas mi přišlo, že jen odnesl skříň, aby ji druhý den donesl zpátky, akorát lehce ošoupanější a otlučenější, ale s dramatickým příběhem, za který se nárokoval patřičné ocenění. Mizející a znovu se objevující nábytek mě netrápil. Mrzelo mě něco úplně jiného. Bylo pro mě skličující, jak náš byt ztrácel svou charakteristickou vůni. Od malička jsem tu vůni cítil. Byla tu od mého útlého dětství. V každém pokoji v každém koutu našeho společného bydlení hnízdila. Neumím ji přesně popsat, ale je to vůně, kterou ucítíte, kdykoliv k někomu vstoupíte do bytu. Ta vůně je charakteristická pro celé rodiny a obvykle bývá krásně opojná. Já si ji do té doby neuvědomoval, ale tehdy, když se začal celý byt proměňovat v něco nového, mi to poprvé došlo. Když jsem se vracel z procházek z venku, najednou u nás doma nebyl cítit domov jenž jsem znal. Ta vůně byla jiná. Měnila se a možná až v ten okamžik jsem si uvědomil, že spolu s ní definitivně opouští můj život i babička s dědou. Několik nocí jsem proplakal. Začal jsem se bát smrti. Byl jsem nově v pokoji sám, což můj strach umocňovalo. Máma s tátou se přestěhovali na druhou stranu čtyřpokojového bytu, takže můj noční pláč a vzlykání neslyšeli. Pamatuji si noc, kdy mě pohltila přímo panická hrůza. Ne z příšer a tmy, na kterou si oči nakonec vždy přivyknou. Byl to strach z neznámého. Představoval jsem si, co asi je po životě, co se stane, až i po mě se vytratí poslední zbytky osobní vůně a najednou se dostavilo šílené a nepopsatelné prázdno. Roztřásly se mne kolena, řeky slz se spustily z očí a já se bál toho neuchopitelného nic, které je někde mezi mnou a hranicí za kterou je babička s dědou. Ten strach zcela ochromil můj mozek. Tak moc jsem se bál prázdna, že vše ostatní pro mě přestalo existovat. Překonal jsem se a zcela vytěsnil představu, jak hned za dveřmi mého pokoje potkám čarodějnici, co s námi žije a o které kdysi mluvil táta. Pomalu jsem otevřel dveře. Otvíral jsem potichu, aby mě žádné monstrum nemohlo slyšet. Za nimi byla dlouhá černá chodba. Zavřel jsem oči a rozběhl se. Přál jsem si nic nevidět, nic neslyšet. Srdce mi bušilo, krev se hrnula do uší. Vnímal jsem každý můj ustrašený krok odrážející se od stěn předsíně. ŤAP, ŤAP, ŤAP! Bože, jak hororově tehdy znělo pleskání mých bosých chodidel o linoleum. Neskonale jsem se bál. Běžel jsem ke dveřím ložnice. Chtěl jsem tam vtrhnout, skočit mezi naše do postele a křičet, že nikdy, ale opravdu nikdy nechci umřít. Ze všeho nejvíc jsem si v tu chvíli přál, zachumlat se k rodičům do peřiny a zůstat u nich napořád. Dal bych cokoliv za to, aby i máma s tátou mohli být na tomto světe na věky. Se mnou a pro mě. Tak strašně rád bych v tu chvíli odboural strach z hloupého nic, co je na konci něčeho, ale neuměl jsem to. Přál jsem si, aby moje vůně z tohoto bytu nemohla nikdy vyprchat, ale nevěděl jsem, jak to udělat.

Doběhl jsem ke dveřím ložnice, otevřel oči a nahmatal kliku. Už jsem se ji chystal stisknout a vběhnout do pokoje, když mi došlo, že slyším nějaké hlasy. Nebo spíše steny. Tiché máminy vzdechy. Sténala, vzdychala, šeptala nějaká slova. Táta za dveřmi funěl. Dostal jsem strach. "Co se tam může dít? Co když je tam ta čarodějnice? Našla naše a teď tam spolu bojují," jelo mou dětskou hlavičkou. Nemohl jsem už udělat nic. Obava z toho, co se děje za dveřmi mě do čista paralyzovala. Plakal jsem. Tiše a neslyšně, abych na sebe neupozorňoval. Bez jediného vzlyku mi tekly slané potoky po tváři a ztrácely se v nenávratnu, tak jako zmizeli moji prarodiče. Sesunul jsem se opřený o stěnu a vysílením usnul. Ráno mě u dveří ložnice našel táta. Otevřel, uviděl mě a vzal si mě do náruče.

"Co je, prcku?" zeptal se překvapeně. Byl nahý. Ucítil jsem jeho kůži pod svými prsty a chodidly. Byla mi zima, spal jsem před pokojem většinu noci, a proto mě potěšilo, že alespoň na moment cítím lidské teplo.

"Já nechci umřít tati," zašeptal jsem.

"Proč?"

"Protože se bojím."

"Hmm. Všichni tam jednou musíme," pokrčil táta rameny. Odnesl mě do pokoje a položil k mámě do postele. Máma otevřela oči, přitáhla si mě k sobě a usnula. Nic jsem ji neřekl, na nic se nezeptal. Nechtěl jsem ji budit a navíc – v jejím objetí jsem se konečně cítil dobře.

V postupně vyklízeném bytu se nacházelo spoustu pokladů. U některých máma tesknila, protože v ní vyvolávaly vzpomínky na dětství, u některých táta nadával, protože prý dokazovaly, jak moc ho neměli prarodiče rádi. Já osobně se rád prohraboval ve vyřazených věcech. Hrával jsem si s klobouky, které jsem si dával na hlavu, chodil s nimi po bytě a smekal je. Našel jsem také nějakou relaxační podložku. Měla červenou barvu, byla velikosti papíru A4 a nacházelo se na ní spoustu drobných plastových ostnů, na kterých se mělo stát. Vůbec netuším, k čemu vlastně byla dobrá, ale vydržel jsem na ni vzpřímeně a bez hnutí nekonečně dlouho. Sám sobě jsem dokazoval, jak velký mám práh bolestivosti. Možná vůbec poprvé jsem si začal uvědomovat, že když jsem jen já, moje fantazie, moje pravidla a výzvy, tak to není vůbec špatné. Dlouhé společné chvíle s červenou podložkou občas končily až když jsem nevěděl, kde ještě je mé tělo a kde už podložka. Plastové ostny, mi vytlačovaly rudá kolečka do chodidel a já stál, stál a stál, jako bych čekal, kdy se staneme jedním jsoucnem.

Nebyl to ale jediný poklad, který jsem objevil. Naši vždy vyklidili nějakou skříň, či pokoj, zbytečný obsah naházeli do krabic a ty nechali ležet nějakou dobu na chodbě. Máma tátu hubovala, že otálí s tím, aby, všechny krabice vyházel pryč, jak slíbil. Táta je nakonec vždycky zlikvidoval, ale až poté, co o ně několikrát zakopnul a pořádně si narazil při nejmenším palec u nohy.

Všechny ty vyřazené a následně vyhozené věci pro mě byly jen chvilkovým zpestřením, dokud jsem nenarazil na opravdu kolosální úlovek. Medaile, metály a velké pozlacené ozdobné mince po dědovi. Vše bylo uložené ve staré papírové krabici. Každá medaile měla svůj malý vypolstrovaný futrálek s popiskem. Kromě všemožných ocenění a výložek tu byly novinové výstřižky s černobílými fotografiemi dědy a nějakých dalších mužů. Když jsem se ptal, co v těch novinových článcích píšou, odvětil táta, že tam jsou věci, za které by se měla celá naše rodina ještě dlouho stydět. Maminka ale se mnou občas sedávala a říkala mi, která medaile je za pět let práce v podniku, která za deset, která za dvacet a dvacet pět. Některé metály byly za mimořádné úkoly, jiné ještě z vojny. Byl jsem nadšený. Kdybych mohl, nechal bych maminku o těch oceněních mluvit pořád dokola. Přál bych si, aby celý den četla popisky na krabicích a krátké texty na vyznamenáních. Chtěl jsem jen sedět, mlčet a poslouchat její hlas. Mámu to ale příliš nebavilo a ke čtení oslavných textů se dostávala čím dál tím méně častěji. Nakonec přestala se čtením úplně. Já již ale pro tohle nabyté dědictví po dědovi našel nové využití, ke kterému jsem nepotřeboval nikoho dalšího. Hrál jsem si, na udělování cen za statečnost, za skvělý úklid, za nejhodnějšího syna a vždy jsem všechny ocenění zcela po zásluze vyhrál já. S patřičnou noblesou jsem ceny přebíral a pronášel vždy krátké poděkování, zatím co mé alter ego odříkávalo chvalozpěvy na mé já a zdůrazňovalo, jak moc si danou cenu zasloužím.

"Když má život řád a pravidla, je pro většinu lidí snesitelnější," říkává občas strejda Petr, o němž budu ještě hodně mluvit později. Musím mu dát za pravdu. Mému životu řád daly – dědovi řády. Těšil jsem se, až se po probuzení vyčůrám, nasnídám, vyčistím zuby a pak si až do oběda budu hrát s medailemi. Po hlavním jídle jsem musel spát a odpoledne jsem obvykle chodil s mámou, nebo tátou na procházky. Procházky mě nebavily. Kradly mi čas, který jsem mohl trávit s pozlacenými oceněními. Navíc jsme si nechodili hrát na hřiště, ale obvykle jsme museli něco zařizovat. Máma chodila nakupovat, nebo vyřizovat nezbytnosti u lékaře, či na úřadech, táta míval nejčastěji zařizování v hospodě. To mě bavilo ze všeho nejméně. Táta si sedl ke stolu, objednal pivo a s dalšími muži řešil velmi důležité věci. Bylo mi ho občas až líto. Když jsem jej poslouchal, měl jsem dojem, že otec musí být hrozně důležitý člověk, protože na něj padaly všechny problémy světa. Trápila ho zlá vláda, lakomí zaměstnavatelé, nekompetentní šéfové a samozřejmě ženy. Dobré na tom bylo, že obvykle na všechno míval řešení. Byla krátká a úderná. Někoho vypráskat, někoho postřílet, někomu to prý pořádně udělat a svět bude lepší. U těchto závěrů většinou končil. Občas ale také na vše rezignoval a řekl: "Ono už stejně nic dělat nejde. Svět se dávno zřítil do sraček". V takových dnech býval melancholický a cestou domů mě objímal a omlouval se, že mě přivedl do zlých časů, kdy pro nás, poctivé chlapy, nemá nikdo pochopení.

Abych byl upřímný, chodit s tátou vyřizovat do hospody vše, co je potřeba, mě bavilo den ode dne méně. Jeho problémy jsem po pár návštěvách putyky začal znát zpaměti a celou dobu sedět mlčky u stolu a hrát si s pivem nasáklými podtácky mě nebavilo. Mnohem raději bych byl doma s památečními medailemi po dědovi. Ale navzdory všemu tomu zařizování jsem do života opravdu začal dostávat řád a pravidla a cítil jsem se spokojenější. Když jsem večer usínal, těšil jsem se na další den. Věděl jsem, že mě čekají povinnosti a také čas, na to abych si vytvářel svět, kde nejvyšší důležitost má medaile za dvacet let ve firmě, protože byla krásná, velká a zlatá. Bylo super si v představách tvořit lepší realitu s vlastními hodnotami, kde jen já rozhodoval, který metál je nejcennější a o kterou výložku povedou válku plyšáci. Jenže, když jsem ve svých čtyřech letech získal dojem, že už vím, o čem je život a že jsem si ho skvěle a funkčně nastavil, koukla jedno odpoledne do mého pokojíku maminka a řekla: "Zítra půjdeš do školky." Tehdy jsem vůbec neměl tušení, jak moc tahle jedna věta přináší něco zcela nového.

Nástup do školky byl jedním velkým zklamáním. První nepříjemnost přišla ještě doma. Táta mi zakázal vzít si s sebou na hraní dědovi metály. "To víš, že jo. Aby všichni viděli, jakej byl děda starej komouš. Slušnej člověk aby se styděl. Nic si s sebou brát nebudeš," řekl doslova.

"Najednou si takový hrdina, ale když žil, tak bys mu to do očí nikdy neřekl," vyjela po něm máma.

"A co bych mu měl tenkrát říkat. Jestli nevíš, když jsem tě naprcal, měl jsem teprve osmnáct let. Sám jsem byl ještě děcko, tak jsem se ho bál. Dneska by bylo všechno jiný."

"Jo, dneska už si velkej kluk, dneska už máš dvaadvacet," ušklíbla se máma.

"Ano, dneska už bych mu řekl, co si myslím o těch jeho kamarádšoftech, rudé knížce, dovolených v Jugoslávii a kdo ví čem ještě."

"To víš že jo. Hlavně, že ti nevadí bydlet v jeho bytě. Sám by ses na takový nikdy nezmohl. Ještě před pár měsíci si přespával s nějakým kámošem ve špinavé garsonce a teď děláš chytrýho."

"Víš, co? Já se do té garsonky klidně můžu vrátit. Stejně mi tam bylo lépe než tady!" zakřičel táta.

"Však tě tady nikdo nedrží… Ty… Ty hrdino!"

"Tohle je vážně fantastický. Nikdy se nepostavíš za mě. Budeš raději hájit Vaše, kteří tu nejsou, místo toho, abys dala jednou za pravdu mně! Nikdy mě nepodpoříš, nikdy se za mě neobětuješ. Obětovat se pro někoho je znakem pravé lásky, víš holčičko!?!" křičel táta.

"Aha, a kdy ses někdy pro někoho obětoval?"

"Pořád! Myslíš, že mě baví chodit do práce, vydělávat prachy a každý den pak přijít domů a dívat se na tvůj otrávený obličej a večer poslouchat, jak tě zase bolí hlava a nemáš na to náladu."

"Možná na TO nemám náladu, protože TO neumíš."

Táta se rozmáchl. Chvíli jsem si myslel, že dá mámě facku, ale nakonec ruku zase stáhl. Ztěžka vydechl a zvedl se. "Pojď, odvedu tě do školky," houknul směrem ke mně. Zvedl jsem se a šlo se.

Ve školce jsem se vůbec poprvé dostal na delší čas mezi skupinu jiných dětí. Necítil jsem se mezi nimi dobře. Táta často říkával: "Děti jsou svině. Jsou zlý a nepřátelský," a možná proto jsem si nesl tento předsudek. Vůbec netuším, kde otec tuhle zkušenost získal, ale já ji přijal za svou a od ostatních očekával jen to nejhorší. Byl jsem proto překvapen, když jsem zjistil, že se nic špatného neděje. Děti si hrály v herně, chodily na procházky, nebo na hřiště, případně si malovaly… Každý den kolem dokola. Bohužel nic z každodenních školkových aktivit mě nenaplňovalo. V herně jsem sedával kus od ostatních. Byl jsem sám v koutě a představoval si, jak jsem doma se svými medailemi. Měl jsem na ně už málo času – vlastně vždy jen večer jsem s nimi mohl chvíli být u sebe v pokojíku. O to více jsem na ně ve školce myslel a představoval si, jakou válku o ně tentokrát plyšáci povedou, případně jaké ocenění dostanu. S ostatními dětmi jsem nemluvil, a oni neměli důvod mluvit se mnou. Vzájemně jsme se ignorovali. Na procházky jsem chodil nerad, protože se chodilo ve dvojstupu a musel jsem se s někým držet za ruku. Nechtěl jsem svírat ve svých dlaních někoho cizího, někoho, koho neznám a s kým se nebavím.

"Hele, umíš vůbec mluvit?" zeptala se mě jednou při cestě na hřiště holčička, se kterou jsem šel právě ve dvojici. Byla o něco vyšší než já, měla tmavé vlasy a stejně tmavé oči.

"Hmmm," houkl jsem.

"Seš nějakej vyretardérovanej?"

"Co?" nechápal jsem.

"Táta říká, že vy jste takoví všichni. A já mu o tobě vyprávěla a on říkal, že budeš určitě vyretardérovanej."

"Hmm. Nevím… Třeba, jo. Kdo my všichni?"

"Prostě všichni," skončila rozhovor.

Dál už se neptala a já také nic neříkal. Celý rozhovor byl zvláštní, divný a krátký, ale byl ten nejdelší, co jsem ve školce s někým do té doby vedl.

Stejně jako mě nebavila herna a procházky, tak jsem neměl rád malování. Čmrkal jsem z povinnosti po papíře, vystřihoval, nebo nalepoval barevné papíry na jiné papíry jen proto, že nám tyhle výtvarné činnosti nařizovaly soudružky učitelky. Jinak jsem v nich smysl neviděl. Sice mě všechna tato tvoření nebavila, ale soudružky pro mé výtvarné schopnosti měly jen slova uznání. Vždy, když jsem donesl papír, ocenily jej a řekly něco o tom, jak moc jsem šikovný a že to mám v sobě. Netušil jsem, co znamená mít něco v sobě. Jednou jsem spadl, odřel si koleno, a tekla mi krev. Od té nehody jsem věděl, že mám v sobě krev, ale kudy se do mě dostalo malování, vystřihování a lepení nesmyslů mi do hlavy nešlo.

Jediné, co mě ve školce bavilo byly obědy a spánek. Jídlo bylo fajn. Bylo dobré a kuchařky nám často dělaly buchtičky s krémem, rýžový nákyp, či zemlbábu, a ty já měl moc rád. Maminka sladká jídla nevařila, protože jí nechutnala. O to více jsem si je užíval ve školce a nikdy jsem si nezapomněl přidat. Stejně tak mě těšil odpolední spánek, protože mi připomínal domov. I tam jsem musel po obědě spát. Vždy, když nás ve školce nahnali do postýlek, jsem si lehnul, zavřel oči a na povel ztratil vědomí. Jiné děti zlobily, nechtěly spát a soudružky na ně byly zlé. Křičely po nich, nadávaly jim a dávaly mě za příklad. Byl jsem rád, když mě chválily. Od našich jsem doma nejčastěji slýchával, že jsem hloupej a pozitivní zpětná vazba pro mě byla příjemnou změnou. Díky školce jsem zavedl do svého seznamu i jedno nové ocenění. Skoro každý večer jsem si přidělil zaslouženou medaili za nejlepšího spáče.

Jednoho zimního dne se pro mě život ve školce zcela změnil. Vše začalo nenápadně. Bylo chladno. Za okny padal sníh. Bílé vločky sedaly na parapet i na holé větve stromů, ze kterých vítr dávno otrhal listy. Věděl jsem, že na podzim listy stromům opadávají, protože jsme podzim ve školce jednou malovali a paní učitelka nám o něm vyprávěla. Pamatoval jsem si jen začátek jejího vyprávění, jelikož jsem u něj usnul. Jediné, co jsem z toho věděl bylo, že stromy zůstávají na zimu holé. Přišlo mi to hloupé. "Vždyť jim bude zima," říkal jsem si, když jsem je viděl poprvé smutné a obnažené na školní zahrádce. Naštěstí se ale poměrně brzy objevila sněhová pokrývka, která ve mně vyvolala obdiv a příjemný pocit. Najednou bylo, alespoň dle mé dětské hlavičky o stromy na nějakou dobu postaráno. Byl jsem si jist, že je bude hřát bílá čepice namísto listí.

Děti si toho dne nadšeně vyprávěly o sněhulácích, bunkrech a koulovačkách, které mají v plánu a já vlastně ani nevěděl o čem mluví. My se s rodiči nikdy nekoulovali. Sněhuláky jsem znal, ty jsem párkrát viděl venku, ale také jsme žádného ještě nepostavil. Najednou mi to přišlo líto, chtěl jsem se někomu svěřit, ale nebylo komu, a tak jsem si svůj chvilkový splín nechal pro sebe.

Kvůli počasí se paní učitelky rozhodly nejít ven. "Zůstaneme v herničce, jinak bychom byli úplně mokří," řekla jedna z nich a mě to trošku zamrzelo, protože jsem si chtěl zkusit udělat sněhovou kouli a třeba ji někam do prázdna hodit. Na truchlení, ale nebyl čas, protože právě tehdy se stalo něco, co ovlivnilo můj život pro následujících mnoho let. Holčičky si hrály v kuchyňce na rodinu, kluci jezdili s autíčky, nebo si z dřevěných kostek stavěli překážkové dráhy, po kterých přebíhali, já seděl v koutě a myslel na dědovi medaile když v tom, holčička, co mi jednou při procházce sdělila, že jsem vyretardérovný, začala ostatní kluky vybízet k zápasení. Paní učitelky byly ve vedlejší místnosti a neviděly, jak se kolem vyzývatelky a prvního odvážlivce vytvořil kruh zvědavců. Holčička a chlapec vyběhli proti sobě. Zaklestili se do sebe po vzoru zápasníků sumo. Bum! Kluk ležel na zádech. "Kdo dál?" zavolala holčička a další statečný vstoupil do kruhu. Udělal stejnou chybu jako první vyzyvatel. Hned vyběhl proti vítězce předešlého souboje. Nepromyslel si taktiku. Zaklínil se do ní a ona s ním s vervou a zápalem praštila o koberec. Takhle dopadli ještě další dva kluci, než holčička vyšla z kruhu a došla přímo ke mně. Já seděl v rohu a snil o tom, co budu dělat, až se vrátím ze školky domů.

"Hele, ty vyretardérovanej, ty se nepereš?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem nezkoušel někoho fyzicky inzultovat, takže jsem nevěděl, zda to umím.

"Tak nebuď srab a pojď do kruhu."

Zvednul jsem se a následoval ji do hloučku dětí.

"Tak pojď, ukaž se!" vyzvala mě holčička. Stála proti mně, a na tváři ji hrál vítězoslavný úsměv. Asi se cítila na další výhru, protože byla větší. "Tak co je, pojď do mě. Nebo se bojíš malé holky?"

"Ty nejsi malá. Jsi větší než já," odpověděl jsem.

"Nevykecávej se a per se!" nařídila mi.

Pomyslel jsem si, že kdo jako jsem já, abych ji neposlechl. Rozmáchl jsem se a dal ji facku. Přesně na tvář. Takhle nějak jsem si pamatoval řešení sporů mezi mámou a tátou, takhle se přede mnou už párkrát proliskali. Já sám do té doby nezkusil někoho uhodit, takže jsem vůbec netušil, co se stane. Holčička spadla na kolena a chytla se za místo, kam jsem ji zasáhl.

"Ty krávo, ty máš ránu," vydechla udiveně.

"Jindřichu, co to mělo být!" ozval se vysoký a přísný hlas od dveří do jídelny. Otočil jsem se. Kousek od naší skupinky stála jedna ze soudružek učitelek. Byla brunátná v obličeji. Takhle jsem ji ještě neviděl. Obvykle na mě byla milá a usmívala se, ale teď když ke mně kráčela se zlověstným výrazem. Měl jsem obavu, že se ji z nosu vyvalí dým a spálí její začínající knír. Soudružka došla až ke mně, chytila mě za zápěstí a odvedla ke svému stolečku v jídelně. Mlčky jsem si stoupl na místo, které mi ukázala rukou. Asi očekávala nějakou mou reakci, ale já mlčel a díval se do země. Když ticho trvalo neúnosně dlouho, začala na mě ječet. Bylo toho strašně moc, co na mě křičela. Vůbec jsem nestíhal vnímat proud jejich slov. Pochytil jsem jen, že holky se nemlátí, a jak všechno napráská rodičům, až přijdou. "Ale ono to asi stejně k ničemu nebude, viď? Já už slyšela, co máma dělá. Patrně je na podobné chování od chlapů zvyklá, ale já si na takovéto výstřelky rozhodně zvykat nehodlám!" křičela brunátná učitelka. Nechápal jsem, co má máma společného s tím, že jsem tu holčičku plácnul, tušil jsem ale, že jsem udělal něco, co jsem neměl a co soudružku opravdu vytočilo.

"Co mi k tomu řekneš?" zakončila svůj proslov.

Já stál, díval se na své zelené kostkované papuče a neměl sebemenší tušení, co bych měl povědět.

"Ty mi k tomu nemáš co říct?" zlobila se soudružka.

Pokrčil jsem rameny.

"Běž si stoupnout do kouta! Čelem ke zdi!" zakřičela a já si z toho odvodil, že už se nezlobí. Kdyby se zlobila, tak mě přece potrestá a místo toho mě poslala dělat mou nejoblíbenější činnost ve školce. Kdykoliv to šlo, stál jsem, či seděl v koutě a myslel na dědovi vyznamenání a medaile. Šel jsem tedy na určené místo a tam byl až do oběda, ke kterému jsme měli karbanátky s bramborem. Nechutnaly mi, ale snědl jsem všechno, aby se na mě už nikdo znovu nezlobil.

Po spánku si mě opět soudružka zavolala ke svému stolu. Spolu s ní tam stála i uhozená holčička… Myslím tím holčička, kterou jsem uhodil, ne že by byla praštěná… Teda praštěná byla, mnou, ale… No vy určitě víte, jak to myslím, že jo?

Čekal jsem další přednášku, ale soudružka učitelka již byla mnohem smířlivější. "Víš Jindro, asi jsem na tebe ráno křičela více, než bylo nutné," řekla na úvod. Mlčel jsem. "Asi chápeš, co se ti snažím sdělit."

Nechápal jsem.

"Tak snad se tě nedotklo, jak jsem hned vybouchla. Měla jsem si nejdřív vyslechnout, proč k té potyčce došlo. Verunka mi vše přišla vysvětlit a… Rozhodně tě nechci omlouvat, praštit holku prostě nemůžeš, ale vím, že ty jsi takový tichý kluk a asi ses nechal snadno zviklat… No prostě… Už nikdy nikoho nesmíš praštit. Slib mi to a já na tenhle incident zapomenu. Slibuješ?"

"Ano," odvětil jsem.

"Mohlo mě napadnout, že za tyhle problémy můžou Vaše geny," řekla soudružka a tentokrát svůj pohled směřovala ke spolužačce.

Nechápal jsem náhlou změnu v učitelčině chování a tak, aby nedošlo k nedorozumění, chtěl jsem celou situaci ještě jednou popsat: "Já seděl v koutě. Přišla ona a…"

"…a jak jsem říkala…," přerušila mě holčička – Verunka. "Vyzvala jsem ho ať jde se mnou, že si zahrajeme fackovanou. Já viděla tátu, jak tu hru provozuje s chlapama v hospodě. Stoupnou si proti sobě, jeden druhému liskne. No a ten, co přijímá ránu nesmí uhnout. Jindra, paní učitelko, vážně hrát nechtěl, ale já ho prosila. Moc jsem si to chtěla zkusit a on nakonec podlehl mému žadonění. Omlouvám se. Byla to hloupost."

"No, už jsem to říkala, za vším je Vaše mentalita. Do školky mi tohle nezaváděj. A teď si běžte hrát a žádné podobné vylomeniny."

Verunka přikývla, chytla mě za ruku a odvedla do herny. Asi měla strach, aby neprozradil něco, čím bych soudružku učitelku rozzlobil, ale já neměl v plánu cokoliv říkat, protože mě nic nenapadalo. Nechápal jsem, co se právě stalo, a tak jsem Verunce přiznal: "Já to nechápu."

"To nevadí. Nemusíš chápat všechno, když si vyretardérovanej."

"Takže už se na mě soudružka nezlobí?"

"Ne. Vzala jsem to na sebe."

"A ty se na mě nezlobíš?"

"Ne. Máš ránu. Líbí se mi kluci, co mají sílu."

"Aha."

"Líbím se ti taky?" zeptala se.

"Ani ne. Nemáš zub."

"Protože mi vypadl. Ale zase mi doroste. Jestli mi ještě jednou řekneš, že se ti nelíbím, taky ti nějakej zub vyrazím."

"Hmmm."

"Takže znova, líbím se ti?"

"Tak jo."

"Super," usmála se Verunka.

"Ty ses za mě obětovala?" zeptal jsem se, protože mi právě došlo, že říkala něco o přebrání zodpovědnosti za ten průšvih na sebe.

"Ano. Dalo by se říct, že jsem se pro tebe obětovala."

"Tak… V tom případě… Budeš asi moje pravá láska," zamyslel jsem se na hlas při vzpomínce na tátovu přednášku o tom, že pravá láska se pro druhého obětuje.

"To asi budu," přikývla Verunka.

Králové, jímky a Petr

Máma mi jednou řekla: "Rodičům se nikdy nelže a děti jim musí říkat vše." Já jsem byl poslušný kluk, proto hned po příchodu ze školky jsem ještě za tepla vyklopil celý příběh o mě, Verunce, jedné facce a zlobící se soudružce učitelce. Tenkrát mé vyjadřovací schopnosti byli o něco horší, než jsou dnes – i když ne o moc – takže jsem řekl něco ve smyslu: "Bacil jsem Verunku, soudružka se zlobila a Verunka řekla, že za to nemůžu."

Máma si vzdychla a pak se na mě podívala vážným pohledem. Seděla v jídelně, vedle malých kamen, ve kterých se topilo uhlím a jenž zásobovaly teplem celý náš byt. Já si kousek vedle hrál s plyšáky a metály po dědovi. Miloval jsem, když mi teplo sálající z kamen nahřívalo záda.

"Poslouchej, Jindřichu, to nemůžeš dělat," začala maminka vážně. "Nepředchází tě pověst chytrého kluka. Ještě aby si lidé o tobě říkali, že jsi rváč a mlátíš děti. Pak by se ti všechny dveře do života velmi rychle zavřely."

"Anebo v tom pokračuj a můžeš jít pracovat k veřejné bezpečnosti," zahlaholil táta, který právě vstoupil do místnosti a zachytil jen konec rozpravy.

"Dělej si z toho stranu. Praštil holku."

"Nepraštil. Dal jsem ji facku," ohradil jsem se.

"Jindro! To nesmíš! Holky se nefackujou!" zvýšil táta hlas.

"Ale ty jsi taky dal mámě facku. Byl jsem u toho. A máma je holka," protestoval jsem.

"Jindro, to je něco jinýho," řekla maminka. "Mezi tátou a mámou se nějaká ta facka snese, ale nikoho jinýho mlátit nesmíš. Rozumíš?"

Pokrčil jsem rameny.

"A koho si vlastně praštil?" zeptal se táta.

"Verunku."

"Aha."

"Jak to svoje aha myslíš?" podívala se na něj máma.

"Vždyť je cikánka. Takže škoda každé rány, která padne vedle. U nich to platí už od mala."

"No ještě před ním říkej takový věci," vyjela máma tentokrát po otcovi a spustila se další hádka, po které se táta sbalil a odešel o něčem vyjednávat do hospody. Takové dny jsem už znal. Máma pak spala sama v ložnici, otec v obýváku na gauči a já ve svém pokoji. Tyhle oddělené noci měli i jistou výhodu. Nehrozilo, že by se během nich mohli naši hádat.

Táta mi zakázal s Verunkou se bavit a hrát si s ní. "Stačí, že děda byl komunista, tak nedělej ostudu ještě ty. Jak já bych pak vypadal před chlapama v hospodě, co?" dodal. S mámou se kvůli této větě tradičně pohádal. Nešlo o Verunku, ale jedno z jeho mnoha rýpnutí do dědy. Byl jsem z jeho zákazu smutný. Vždyť jsme si od té facky s Verunkou hráli každý den. Dokonce jsme si jednou vlezli do takového malého plastového domečku, co jsme měli ve školce a tam mi dala pusu – na pusu. Do té doby jsem dostal polibek jen od rodičů. Díky Verunce a první puse s holkou, jsem se cítil dospělí, a o to víc ten zákaz bolel. Táta se ani příliš nerozpakoval s tím, aby mi vysvětlil, proč by mělo chlapům v hospodě vadit, že mám konečně kamarádku. Odvětil jenom: "Prostě se nehodí, aby ses s ní bavil! Okamžitě s tím přestaň."

Bylo mi z toho teskno. Má dětská hlavička nedokázala pobrat zažité stereotypy světa životem zkušených. Neuměl jsem se však postavit rodičovské autoritě, a když druhý den za mnou Verunka přiběhla, řekl jsem ji, že si s ní už nesmím hrát. "Táta si to nepřeje," přiznal jsem. Verča se na mě vážně podívala a řekla: "Jasný jak facka. Rodiče se musí poslouchat." A já přikývl, protože to přece bylo úplně jasný. "Ale víš, že existují výjimky?"

"Co je jímka?"

"To znamená, že jsou případy, kdy ani rodiče poslouchat nemusíš. Když dojde na takovou výjimku, tak se na tebe nesmí nikdo zlobit a hlavně, ty nemusíš nikomu říkat, že jsi neposlechl."

"Aha? A co do takových jímek patří?" zajímal jsem se

"Třeba když potkáš svou pravou lásku. Pak ani zákazy rodičů neplatí. Pravá láska je totiž nejvíc a rodiče se s ní nakonec vždy smíří... A když ne, tak je prostě šoupneš do důchoďáku… To se dělá běžně. I naši to takhle kdysi provedli s babičkou."

Přikývl jsem. Nebyl jsem si jistý, zda rozumím tomu, co říká a jak vše kolem jímek doopravdy funguje, ale věděl jsem, že Verunka je o něco starší než já, takže je zkušenější a nemá smysl se s ní přít.

"Chápeš to?" zeptala se. Asi z mého výrazu tváře bylo poznat, jak usilovně o celé situaci přemýšlím.

"Nevím," přiznal jsem.

"Prostě to znamená, že si spolu budeme hrát dál a doma nic neřekneš, jo?"

Přikývl jsem. "A dáš mi ještě pusu?"

"Ukážu ti něco lepšího," usmála se a když se nikdo nedíval zmizeli jsme spolu zase v domečku. "Koukej," vyzvala mě Verunka. Vyhrnula si modrou sukýnku s volánkama a stáhla punčocháčky i s kalhotkami. Nebyl jsem si úplně jistý, zda tahle podívaná byla lepší než pusa, ale byl jsem překvapen. Bylo to poprvé, co jsem viděl, jak moc jsou holky a kluci odlišní. Do té doby jsem si myslel, že se lišíme délkou vlasů, ale najednou jsem měl před sebou… Co jsem vlastně měl před sebou? Vypadalo to, jako takovej druhej zadek. Přišlo mi to dosti nepoužitelné a byl jsem zklamán. Měl jsem dojem, že jsou holky o něco ošizené. Mrzelo mě to za Verunku. Neměla nic, co by vystupovalo z jejího těla a za co by se mohla tahat, čím by točila, mávala, a co já vím, co ještě…

"Asi ti neusekl nikdo pindíka. Ses tak narodila, viď?" zajímal jsem se.

"Vidíš, ty nebudeš tak hloupej jak se o tobě říká. Ano, tohle mají holky."

"A tím i čůráš?"

"Ano," přikývla. Natáhla si punčocháčky zpět a nařídila mi, abych ji také ukázal, čím disponuji. Stáhnul jsem kalhoty a Verunka si mě prohlídla. "Hmm, dobrý," řekla znalecky. Zase jsem se oblékl, vyšli jsme z domečku a tam mi pošeptala, abych o našem dobrodružství nikomu neříkal. "Tohle je důkaz naší pravé lásky. Musí to zůstat našim tajemstvím, stejně jako fakt, že se kamarádíme," připomněla mi.

Díky mé kamarádce a tajné lásce jsem se konečně začal do školky těšit. Ono se ani nebylo čemu divit. Mezi mámou a tátou definitivně přestaly fungovat jakékoliv snahy o vztah, a tak útěky do jiného prostředí byli více než vítané. Doma už nikdo neřešil, s kým se bavím. Rodiče veškerou energii investovali do toho, aby se doma potkávali co nejméně. Na mé zájmy, koníčky, či přátele neměli čas vůbec. Kdykoliv došlo k tomu, že spolu naši byli chvíli v jedné místnosti, skončilo to hádkou. Vzduchem létala slova, která jsem do té doby neslyšel, občas padla nějaká ta facka. Sem tam ji dal táta mámě, občas máma tátovi. Kromě nadávek a facek také letěly vzduchem talíře po babičce. Ty po tátovi hodila máma. Ten na oplátku chytil vázu a vrhnul ji jejím směrem. Netrefili se ani jeden.

Tyhle hádky končily buď tím, že se táta sebral a odešel do hospody, nebo tichou domácností. Když se rodiče pohádali a zůstali doma oba, předháněli se v tom, kdo se mi bude více věnovat. Byl to vlastně jediný čas, který trávili se mnou. Máma si po takovýchto výměnách názorů chtěla hrát s medailemi po dědovi, jenže mě už v té době pomalinku přestávaly bavit. Byl jsem velkej kluk, kterej dostal pusu od holky a takoví frajeři si s kovovýma cetkama nehrají. Tehdy mě bavila autíčka, protože nabušený káry byly hračky pro opravdový chlapy. Máma si s nimi moc hrát neuměla. Táta naopak s nimi dokázal dělal šíleně zábavné věci, ale asi ho to unavovalo, protože vždy s nimi blbnul jen chvíli než zkonstatoval, že si půjde lehnout.

Jednou přišel táta domů hodně pozdě. Asi měl dlouhé jednání v hospodě, protože byl cítit směsicí cigaretového kouře a stokrát přepáleného oleje více než obvykle. Postavil se doprostřed chodby a zavolal na mámu. Ta vyšla z obýváku, kde se do té doby dívala na televizi, zůstala stát na druhém konci chodby a řekla: "Ty ses ale zřídil."

Pomyslel jsem si, že asi měl táta hodně práce, a proto je chudák úplně zřízenej.

"To víš že jo, ty krávo," odvětil táta. Velmi špatně artikuloval, ale rozuměl jsem mu. "Stěhuji se. Našel jsem si bydlení jinde. Dneska se tu vyspím, zítra zabalím a zmizím detinifivně."

"Tady spát rozhodně nebudeš, ty hajzle!" zakřičela máma a udělala několik kroků směrem k tátovi. Ten nejprve vypadal, že se bude chtít prát, pak ale jen mávl rukou a velmi nejistým krokem odešel z bytu. Ten večer byl závěrečnou tečkou za jejich společným soužitím.

Ve školce jsem se s rozkolem rodičů svěřil Verunce. Pravé lásce totiž musíte říct vše, to je jasné. Má kamarádka odvětila: "Nic si z toho nic nedělej, tohle se mezi dospělými zkrátka stává." Ona sama bydlela s nějakým svým strejdou, kterému říkala táto, ale pokrevně příbuzní nebyli. Navíc tento strejda měl již čtyři další děti a každé s jinou maminkou. Verunčinu odpověď jsem nechápal. Čekal jsem lítost a místo toho přišla pragmaticky chladné sdělení, které mě zrovna dvakrát neuklidnilo.

Táta se hned den, po ohlášeném stěhování, objevil u nás doma s nějakým kamarádem, který mu měl pomoct odvést věci. S mámou se chytil kvůli několika maličkostem, které chtěl sbalit. Máma mu je odmítala vydat. Křičela, že to jsou její věci. Prý je koupila ona, nebo tu zůstali po babičce s dědou. Hádali se ale méně hlasitěji než obvykle. Možná z nich spadl ten stres a trošku odezněla vzájemná nevraživost díky otcově definitivnímu pozvolnému opouštění jejich společného bydlení. Možná jen nechtěli po sobě štěkat před tátovým kamarádem.

Spor také rodiče vedli o mě. Nechtěl mě ani jeden! Naši řešili, s kým budu, jak a kam se bude můj život ubírat dále. Verunka říkala, že to tak bývá, když se rodiče rozchází, "Obvykle se hádají o děti. Někdy nakonec musí rozhodnout soudce."

"Co je soudce?" nevěděl jsem.

"Pán, který nařídí, co se má stát a kdy. Všichni jej musí poslouchat."

"Takový král?"

"V podstatě král. Ale můj pravý táta řekl, že na soudce kašle a poslouchat ho nebude. Měl platit mámě peníze a nedělal to. Tak se soudce naštval a poslal ho do vězení."

"Hmmmm." Moc moudrý jsem z jejího vysvětlení nebyl. Verunka mi přišla v ten moment o tolik starší a nedostižně zkušenější. Líbila se mi ale myšlenka, že bychom mohli jít před krále, který o všem rozhoduje. Představoval jsem si, co všechno bych mu řekl a on by pak nařídil, že musím trávit hodně času s Verunkou a že mi ji nikdo nesmí zakazovat. Verunce by mohl nakázat, aby mi ještě jednou ukázala to, co má místo pindíka a táta by si musel hrát s autíčky a neříkat, jak moc je unavený. Bohužel, nic z toho se nestalo. Před krále jsme nešli. Máma s tátou se hádali sami. O mě beze mě. Na nic se mě neptali. Kolikrát jsem seděl na křesle v obýváku, zatím co oni stáli každý na jedné straně toho samého křesla a křičeli po sobě. Rozuměl jsem tomu, proč mě nechtějí. Byl jsem malej a hloupej. Co se mnou? Napadlo mě kolikrát, zda by nebylo lepší utéct za Verunkou, ale bál jsem se toho, že s ní žijí děti jejího nového táty a že by nás tam mohlo být až příliš.

Hádky mezi rodiči naštěstí postupně odezněly a já, jedno odpoledne sebral odvahu a zeptal se maminky, s kým budu bydlet.

"Teď se mnou. Než se táta trošku zabydlí a pak si nás budeš střídat. Každý týden budeš mít jako dovolenou. Bude to super. Uvidíš."

Viděl jsem. Prázdniny to rozhodně nebyly. Naopak celé střídavé bydlení stálo za prd. Táta mi do svého nového bytu žádnou extra výbavu nepořídil, a tak jsem se jeden týden stěhoval s věcmi k němu a pak zase zpátky. Máma nadávala, že "ten dřevák" moje oblečení ani nevypere a pořádně se nestará. Táta si zase stěžoval, že "ta stará rádodajka" má mnohem více volného času než on a přesto se musí angreštovat – ano, skutečně použil slovo angreštovat - úplně stejně jako ona, což není fér.

Já se u táty dost nudil. Neměl jsem u něj co dělat, ale nechtěl jsem mu to říct, aby nebyl smutný. Bydlel v bytě, kde měl jeden malý pokoj ve kterém jsem s ním spával. Pak tam byla ještě jedna ložnice, kterou obýval jeho kamarád. Jmenoval se Aleš a měl jsem mu říkat strejdo. Na správného strejdu ale až příliš postrádal vlohy pro komunikaci s dětmi. Možná se jich bál, nevím. Se mnou v podstatě nemluvil. Bylo to, jako bych neexistoval. Když mi chtěl něco říct, tak mluvil na tátu. "Jindro, řekni tomu tvému klukovi, ať nenechává plyšáky na zemi v kuchyni. Jindro, ať ten kluk se skočí umejt, dokud teče teplá voda." A spoustu dalších poznámek určených mně, přeložené na mého otce.

Nevím, proč se tak choval. Vždyť ve výsledku mě měl docela rád. Jednou jsem třeba rozlil po celé kuchyni mléko, Aleš přišel, podíval se na polité dlaždičky a řekl: "Kluku, já bych tě samou láskou zabil." Myslím, že se z jeho strany jednalo o jednoznačné vyznání sympatií, navíc to vlastně bylo jedinkrát, kdy skutečně promluvil přímo ke mně.

U táty příliš zábavy nebylo. Strejda Aleš si se mnou hrát odmítal. Otec mě každé ráno odvedl do školky, odpoledne mě vyzvedl a obvykle jsme pak šli na jednání do hospody. Táta v ní napravil svět a po vyřešení všech globálních problémů jsme mohli odejít. Domů jsme se vraceli na večer a s návratem přicházela fáze nudy. Ne teda, že by v hospodě byla super zábava, ale doma to bylo ještě více o ničem. Táta dělal jídlo, pokud mi před tím nekoupil v hospodě třeba utopence, okoupali jsme se, chvíli koukali na černobílý televizor a pak se šlo spát. Hraček jsem tam měl minimum. Auta bych prý rozbil, a tak máma nechtěla, abych si je s sebou bral. Medaile mi zase zakázal táta, takže ani nebylo o co případně bojovat.

Když jsem byl doma – v bytě, ve kterém jsem vyrůstal – měl jsem si alespoň s čím hrát. Maminka byla většinu času se mnou, ale nic se ji nechtělo. Byla bez nálady. Častokrát jsem od ní slyšel, jak ji svět nebaví a nic nemá smysl. Do práce chodívala méně než dříve. Chodila jen čas od času a zásadně na noc. Když jsem se ji ptal, co vlastně dělá, odvětila, že tančí. Jednou jsem vyjádřil zájem její vystoupení vidět, ale ihned to zamítla: "Nepřichází v úvahu. Už ani mě samotnou nebaví se na sebe dívat."

Vždy když byla přes noc pryč, hlídala mě jedna starší sousedka. Došla k nám, dohlédla na to, abych se převléknul a vyčistil si zuby a pak mě uložila. Následně odešla do obýváku, kde si chvíli četla, nebo štrikovala dokud neusnula na gauči. Občas se stávalo, že jsem se o víkendu probudil a sousedka byla pryč a doma byla máma. Sem tam se s ní vrátil i nějaký strýc, který se ale příliš dlouho nezdržel.

O víkendech byla školka zavřená, a tak jsem do ní nemohl chodit. Máma se po tátově odchodu chvíli snažila o volných dnech pro nás vymýšlet program. Protože se naši rozešli před Vánoci, byl venku sníh a tak jsme chodili sáňkovat a poprvé jsme spolu postavili sněhuláka. Bylo to super! Směl jsem mu udělat nos z mrkve a na hlavu dát starý otlučený hrnec. Jenže postupem času maminka zcela ztratila zájem o naše společné chvíle a já jsem víkendy trávil sám ve svém pokoji s hračkami a vlastní fantazií.

S tátou ty víkendy byly ještě komplikovanější. Výroba u něj ve firmě zaostávala za plánem a tak všichni nastoupili na "dobrovolné" pracovní soboty. Táta hodně často o tom, jak nesnáší pracovní víkendy, mluvil při jednáních v hospodě. Říkal: "Toho, kdo je vymyslel by měli pověsit minimálně za koule do průvanu. Nebo lépe – rovnou za krk. Vyřešilo by se tím spoustu problémů. Obzvláště, kdyby visel hned vedle něj ten, co vymyslel debilní plány, které musíme plnit jak kokoti."

Asi nebylo snadné ty dva pány najít a ztlouct pro ně šibenici, protože to nikdy skutečně neudělal. Místo toho musel mašírovat každý víkend do haly. Chodíval jsem tam s ním. Nejdřív jsem si myslel, že tam bude stejná nuda, jako u něj doma a vše tomu i nasvědčovalo. Stál jsem sám v rohu místnosti a koukal, kterak dvacet chlapů něco kutí, soustruží, stlouká, zbíjí a rozbíjí a já vůbec nevěděl, co se tam vlastně děje. Bylo tam strašně hlučno a poměrně teplo, což mi bránilo v klidu si utéct do světa fantazie tak, jak jsem to dělával dříve ve školce.

Když jsem ale byl na třetí pracovní sobotě, došlo k nečekané události. Přišel ke mně jeden pán, co s tátou pracoval na hale a řekl mi: "Ahoj, ty budeš ten Jindřich junior, viď?"

Přikývl jsem.

"Táta o tobě často mluví."

Přikývl jsem.

"Řekl ti už táta někdy, jak moc tě má rád?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Vidíš. My chlapi jsme strašní troubové. Neumíme dávat city najevo a když nám dojde, že jsme měli něco říct, nebo udělat, tak už je vždycky pozdě. Rozumíš, co tím myslím?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Líbí se mi, jak dokážeš být upřímný. Víš, já občas sám nevím, co myslím, tím, co říkám. Ale chtěl jsem, abys věděl, že tě táta má moc rád. Možná to neumí říct, ale je na tebe hrozně pyšný. Vypráví nám o tom, jak ve školce kreslíš… Prý ti to náramně jde a paní učitelky si tě nemohou vynachválit. A nejen za malování, ale také hezky spíš a tak."

"My říkáme soudružky učitelky," odpověděl jsem.

"No jo, soudružky. Málem bych zapomněl," vzdychl ten pán a vytáhl z kapsy malý čokoládový bonbon. "Mám ho od kamaráda z Polska," vysvětlil a podal mi jej. Já jsem poděkoval, protože maminka říkala, že poděkovat se má za vše, co člověk dostane, včetně životní lekce. Vybalil jsem bonbon ze sáčku. Bylo to v podstatě takové želé polité čokoládou. "Chutná ti?" zeptal se tátův kolega a já přikývl. "Tak pojď se mnou." Prošli jsme kolem otcova stolu. Zamával jsem mu a on zamávání opětoval. Pán mě vyvedl z výrobní haly, prošel se mnou přes hrozně dlouhou tmavou chodbu a vstoupil do podobné místnosti, v jaké pracoval táta. Byla jen o něco málo menší a nebyly v ní žádné stroje. Všude jen krabice, prach a otlučené kovové stoly.

"Umíš počítat?" zeptal se pán.

Zavrtěl jsem hlavou. "Nevadí," usmál se a vytáhl prázdný papír, na který udělal několik čárek. "V téhle místnosti jsou schované další bonbony. Je jich tu tolik, jako je čárek na papíře. Vždy, když najdeš bonbon, přijď sem a jednu čárku škrtni. Až je vyškrtáš, budeš vědět, že máš všechny sladkosti a jsi králem hledačů. Já nebo táta sem pro tebe za chvíli přijdeme, tak je do té doby najdi všechny, jo?"

Přikývl jsem, Než odešel, zeptal jsem se ho, kde vlastně jsme. "Tohle je stará výrobní hala," odpověděl. "Teď se nepoužívá, protože není výrobní materiál. To víš, socialismus. Budujeme ho v sobotu a přitom nemáme dostatek materiálu na pět pracovních dní." Nerozuměl jsem, co tím chce říct, a proto jsem se raději pustil do hledání.

Nakonec pro mě přišel táta i s tím pánem dříve, než jsem všechny bonbony našel. Pomohli mi najít zbytek a pak mi táta povídá. "Koukám, že už ses seznámil s naším kolegou. To je pan doktor Pavelka."

"Prosím tě. Jsem jenom Petr, jo?" zasmál se jeho kolega a podal mi ruku. "Můžeš mi říkat strejdo, jestli chceš." Mě bylo hned jasné, že to bude od táty nějaký chyták, protože doktoři mají bílé pláště a pracují v nemocnicích, zatím co tenhle strejda měl na sobě úplně stejné montérky jako všichni ostatní zaměstnanci ve výrobní hale.

"Pane doktore, vy mi ho takhle rozmazlíte," řekl táta.

"Ty mi sakra taky tykej, jsem Petr," zahučel ten neobvyklý zdravotník.

A tak jsem poznal strejdu Petra. Člověka, který v mém životě sehrál několikrát velmi podstatnou roli. Pamatuji si jedno odpoledne, kdy měl táta v hospodě jednání právě s Petrem. Seděli u stolu sami a mluvili tišeji než obvykle. Já jsem byl ještě škvrně, vždyť jsem neměl ani pět let, ale pochopil jsem, že Petr je starší než táta. Vystudoval práva, což je něco díky čemu člověk může dělat například krále, o kterém mluvila Verunka. Jenže strejda asi někoho naštval. Možná jiného krále, to jsem nedokázal určitě přesně, protože s otcem mluvil i o indiánech, co všechno podělali – nějaký kmen Komančů, či co. Mé dětské hlavě přišly všechny jejich řeči dosti popletené. Bylo pro mě těžké pochopit linii slov a myšlenek, které tenkrát u piva zaznívaly. I tak jsem si z toho odnesl dojem, že strejda Petr je hrozně fajn chlap, který však dělá něco, co dělat nechce, protože to, co by dělat chtěl, mu někdo zakázal.

A ten den mi to došlo! Byl už večer, já ležel v posteli vedle táty, který usínal, zatím co já, zcela výjimečně ne a ne zabrat. Hlavou se mi honilo spoustu postřehů z posledních dní. Přemýšlel jsem o tom, že máma je doma a vzdychá, jak ji nic nebaví a neví co se sebou. Táta sice v hospodě pokaždé vyřešil všechny problémy světa, jenže ten svět ho neslyšel, a tak je řešil pořád dokola, aniž by z toho všeho byl nějaký kloudný závěr. A strejda Petr? Byl sice fajn chlap a měl dobré bonbony, jenomže nemohl dělat to, co dělat chtěl. Když se mi to v hlavě konečně všechno srovnalo, zašeptal jsem: "Tati?"

"Hmmm."

"Můžu se zeptat na něco?"

"Hmmm."

"Jsou všichni dospělí nešťastní?"

"Asi jo."

"Tak proč někdo vyroste, když je pak vždycky smutnej."

"To je trest za to, jak jsme se v dětství měli dobře a zbytečně moc se radovali."

Tehdy jsem se rozhodl, že se už nikdy nebudu radovat a nebudu se mít dobře, aby mi vydržel kousek toho štěstí i do dospělého věku. Jenže znáte to: člověk míní…

Jak jsem si jel začutat reprezentací

Rok 1987 se zapsal do dějin návštěvou Gorbačova v ČSSR, prvním motocyklovým závodem na brněnském Masarykově okruhu a narozením populárního autora knih – Marka Cabáka. Toho roku Škoda představila svůj nový model – Favorit, a Gustav Husák rezignoval na funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Ptáte se, jak to všechno vím? Četl jsem to. Každopádně žádná z těchto událostí se mě nedotýkala. Zůstával jsem ve svém světě autíček a čas od času jsem navzdory pozvolnému stárnutí ještě utekl k mincím a metálům. I nadále jsem se co víkend stěhoval mezi rodiči a každý nový den jsem se těšil do školky na Verunku.

Moje maminka má od jakživa pár pořekadel, které ráda opakuje a kterým bezmezně věří. Jedno z nich je, že nic netrvá věčně. Nebo alespoň ne to, co je dobré. O jeho pravdivosti jsem se přesvědčil už v útlém věku. Bylo to během léta. Seděl jsem ve školce u stolečku a dodělával výkres. Malovali jsme domeček na přeložený papír. Dovnitř domečku jsme měli za úkol vkreslit členy naší domácnosti. Všechny děti už měli svůj výtvor hotový, zatím co já seděl u stolku a lámal si hlavu s tím, jak správně obrázek dokončit. Soudružce učitelce mé zdržení přišlo zvláštní, a tak si ke mně přisedla. "Co se děje Jindro?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Byla to taková má universální odpověď, když jsem si nebyl jistý, co vlastně říct.

"Ten domeček máš moc pěkný," řekla. "Na to že máš čtyři a půl roku, kreslíš možná nejlépe z celé školky."

Opět jsem udělal své neurčité gesto a pak jsem otevřel papírový domov a v něm bylo bílo. Ostatní děti tam měli okénka a v okénkách rozkreslené členy rodiny. Mě ale přišlo divné dělat okna a do nich někoho kreslit. Lidé uvnitř domů a bytů přece nestojí v oknech. Lidé, když jsou doma, sedí na pohovce, v křesle, nebo něco dělají, ale určitě nejsou namačkání v prázdných výkleních. Chtěl jsem proto namalovat postavy dovnitř domečku společně, jak sedí třeba na gauči, jenže jsem nevěděl koho.

"Ty nevíš, jak namalovat maminku?" zeptala se soudružka.

"Já nevím, jestli namalovat maminku."

"Cože?" nechápala soudružka.

"Já bydlím chvíli s mámou, chvíli s tátou."

"Namaluj tedy vysněné bydlení," řekla mi učitelka, a protože viděla můj obličej, který neoplýval pochopením, zeptala se ještě: "Rozumíš?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Nakresli, koho by sis v tom domečku přál mít."

Přikývl jsem a dal jsem se do toho. V mém domečku, když se otevřel, na gauči seděla maminka, tatínek, Verunka a strejda Petr. Strejdu Petra jsem si oblíbil. Každou sobotu, když jsem postával u táty v dílně se mi snažil něco donést, nebo si se mnou alespoň chvíli povídat, aby mě zabavil. A když s ním táta čas od času měl jednání v hospodě, tak mi tam pokaždé něco koupil, což bylo moc fajn.

Obrázek jsem tenkrát odevzdal soudružce jako poslední ze všech dětí. Zeptala se mě, kdo na něm je a já jí vyjmenoval všechny postavy. Nad každou z nich učitelka dopsala jméno, které jsem ji řekl, a nakonec mě pochválila, že mě jako jediného napadlo posadit vyobrazené postavy na pohovku. Nevím ale, jak moc to myslela vážně, když řekla "dobrá práce", protože jsem byl jediný, čí obrázek se neobjevil na třídní nástěnce. Domečky v jejichž nitru se skrývali rodinní příslušníci v ne zrovna povedených okýnkách tam byly. Všichni rodiče se v šatně rozplývali nad nepodobnými vyobrazeními sebe samých, babiček a sourozenců, zatím co můj obrázek zůstal někde v šuplíku.

Nevystavený obrázek mě netrápil. Mnohem více mě zasáhlo, když jsem se po dokreslení výkresu vrátil do herničky a nemohl jsem tam najít Verunku. Chtěl jsem ji říct, že jsem ji nakreslil do svého obrázku, protože je má pravá láska a jednou s ní budu bydlet, ale nikde jsem ji neviděl. Nakonec jsem ji objevil v malém plastovém přístřešku, který jsem považoval za naše tajné útočiště. Verunka v něm byla s jedním klukem ze třídy a když jsem dovnitř nahlédl, uviděl jsem ji se staženými kalhotkami, jak mu zrovna ukazuje, co má pod sukýnkou. Hrozně mě to naštvalo. Říkala přeci, že jsme pravá láska a v domečku sundané kalhoty měly být toho důkazem. Utekl jsem do svého rohu, kde jsem dříve sedával a začal plakat. Po chvíli za mnou přišla soudružka učitelka a zeptala se mě, co se stalo. Zavrtěl jsem hlavou. "Tebe asi tolik vzal ten obrázek, viď? Pojď bude oběd a pak půjdeme spinkat."

Šel jsem.

Najedl se.

Nechal se uložit do postele a usnul.

Po spánku za mnou přišla Verunka. "Proč jako břečels?" zeptala se.

"Protože tohle si ukazuje jen pravá láska... Říkalas to!" obvinil jsem ji a začal znovu trošku natahovat.

"Nebuď hlupák. Já se jen chtěla podívat, jak to vypadá u někoho jinýho, abych věděla, jestli je moje pravá láska nejhezčí i tam dole."

"Já nejsem nejhezčí. A navíc jsem hloupej," odpověděl jsem.

"Si nejhezčí. A možná si hloupej, ale to přece u pravé lásky nehraje roli. Můžeme klidně být hloupí spolu."

"Jsem nejhezčí i tam dole?"

"To víš, že jo," řekla Verunka a objala mě. Na chvíli jsem se zase cítil lépe. "Všechno bude zase v pořádku," dodala a já tomu na moment uvěřil.

Nebylo! Verunka na konci léta odešla ze školky. Byla straší než já a navíc měla nějaký odklad nebo co a ten ji skončil, takže se nedalo nic dělat - nastoupila na povinnou školní docházku. Ptal jsem se mámy, i táty, kdy taky půjdu do školy, ale oba řekli, že mám ještě hodně času. Byl jsem z toho smutný. Odešla má pravá láska a já zůstal ve školce zase sám. Znovu jsem se tak vrátil do svého rohu a přestavoval si, jaké by asi bylo, kdyby tam Verunka byla se mnou. Bylo by to určitě veselejší.

Pracovní soboty u táty v průběhu roku značně prořídly, přesto ale čas od času musel první víkendový den do práce a já samozřejmě s ním. Jednou mi přinesl strejda Petr balon – kopačák, aby mi čekání lépe utíkalo. Hodil mi jej a já ho instinktivně chytil. "Venku je ještě hezky," řekl strejda. "Za halou je oplocenej prostor, běž si tam hrát, ale dávej pozor, ať ti balon nevyletí do silnice a kdyby náhodou jo… Ehm… Kdyby ti náhodou vyletěl do silnice, tak přijď pro mě na halu, jo?"

Přikývl jsem a šel ven. Chvíli jsem si jen tak házel. Pak jsem si začal kopat o zeď jedné tovární haly. Bavilo mě to. Čas mi utíkal poměrně rychle a já si kopal, kopal a kopal. Ani jsem si nevšiml, že přišel strejda s tátou a že se na mě dívají. Vůbec nevím, jak dlouho tam stály. Byl jsem zcela pohlcen hrou. "Hele, ten tvůj mladej by mohl být nohama docela šikovnej," řekl Petr.

"Hmmm," odvětil táta.

"Nechceš ho dát na fotbal?"

"Ani nápad."

"Proč?" nechápal strejda.

"Vždyť už teď má milion zájmů a jak já mám všechny stíhat."

"Jmenuj, prosím, dva jeho zájmy… A neříkej školku a stání v hale bokem od všeho dění… To rozhodně nejsou tradiční dětské zájmy."

"Hmmm," zamyslel se táta. "Já ti nevím."

Odpoledne Petrův nápad probrali u piva. Táta nakonec souhlasil s tím, aby mě strejda vzal na trénink přípravky, kde se angažuje nějaký jeho známý. "Kouknou tam na něj a pokud uznají, že mu to jde, mohl by začít docházet pravidelně," říkal strejda. Táta sice souhlasil, ale souběžně s tím namítal, že to vlastně není na jeho rozhodnutí, zda budu moci chodit na fotbal. "Já bych se určitě nějak zařídil, abych mohl jezdit s Jindrou na tréninky," mudroval. "Jenže do toho taky má co mluvit moje bývalá. Ta ho nikam vodit nebude. To mi věř. Ta je líná, až se ani při sexu nepohne."

"Nemluv takhle před mladým," napomenul ho strejda. "A nepřemýšlej o tom, kdo se u čeho hýbe. Hele, pokud se bojíš své bývalé, já s ní klidně promluvím. Pro Jindru je sport příležitost dostat řád a pravidelnost. Sport by mu mohl pomoci i v sociální rovině. Zkusil bych jí to vysvětlit."

Táta se dle očekávání nafoukl a hned spustil: "Proč bych se jako bál své staré? Co zrovna ona si má, co vybarovat a vymýšlet. Stejně nemá nic pořádnýho na práci. Nemá právo mrčet, že se ji s klukem na tréninky nechce. Jasně! Zajdu za ní a řeknu, že takhle to teď bude a tak to prostě bude! U nás doma jsem kalhoty nosil vždycky já a pokud jsme se teď spolu – jako dva rozumní chlapi – domluvili, že na fotbal Jindra chodit bude, tak tam chodit bude… Teda pokud toho kluka budou někde chtít. On je trošku po mě… Blbej, víš?"

"On není blbej," řekl strejda. "Je svůj, stejně jako ty. Trošku ho podpoř a věř, - jednou si určitě najde svou cestu ke štěstí." Pak se Petr obrátil na mě: "Jindro, schválně, co tě baví? Co děláš rád."

Pokrčil jsem rameny.

"Ale no tak. Něco, co třeba děláš ve školce. Nějaký tvůj koníček, na kterém bychom mohli stavět a vymyslet ti nějakou krásnou práci v budoucnu."

"Já nemám koníčka. Jednou jsem říkal mámě, že bych ho chtěl, ale prý to stojí moc peněz."

"Já myslel, co tě baví dělat. Maluješ třeba rád?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Co děláš ve školce nejraději?"

"Sedím v rohu místnosti… Sám."

Táta se zasmál. "Na tom se dá stavět, mohl by dělat třeba… Samotného sedače v rohu místnosti. Podle mě to je povolání budoucnosti."

"Nech toho a trošku ho podpoř. Jednou ten kluk bude skvělej a slavnej. Třeba se prosadí právě fotbalem, co ty víš?"

"Hmmm. Víš co, Jindro?" řekl táta a upřel na mě svůj pohled. "Já ti věřím. Jednou z tebe bude skvělej sedač v rohu místnosti."

Petr si vzdychnul a změnil téma.

Máma tátův návrh, abych zkusil hrát fotbal, ocenila. Své nadšení vyjádřila slovy: "Tobě nestačí, že je blbej? Ještě si u fotbalu zláme hnáty a bude i gramlavej… Fakt skvělej nápad." Táta na to odvětil: "Když se podívám zpětně na máš vztah, tak se divím, že jsem ti nějakou tu hnátu nezlomil v minulosti já," a bylo domluveno. Maminka nakonec povolila, abych zkusil své štěstí v přípravce, ale měla jeden požadavek. Chtěla se na nábor podívat také. Táta totiž přiznal, že se mnou vůbec nemá v plánu na první trénink vyrazit. Nechal to, jako pak mnoho dalších věcí v mém i svém životě, na strejdovi Petrovi, což se mamince nelíbilo. Nechtěla, aby se mnou na trénink jel cizí chlap, kterého nikdy neviděla. Já mamince zkoušel vysvětlit, že Petr je fajn a já ho znám, tudíž se nemusí bát, ale moje slovo jí nestačilo

Jak se ujednalo, tak i bylo. Na trénink jsem jel tramvají s mámou a Petrem. "Ten trenér umí skvěle pracovat s dětma. A navíc fakt rozumí fotbalu, byl i v reprezentaci," říkal strejda trošku pro mě a trošku, aby uklidnil maminku. Netušil jsem, co znamená reprezentace, ale bylo mi jasné, že musí jít o něco opravdu dobrého, když jí i strejda chválí. Má fantazie se rozjela naplno. Viděl jsem reprezentaci, jako nějakou speciální tramvaj, která byla mnohem lepší, než ta přeplněná rozkodrcaná, kterou jsme právě jeli my. Být v takové tramvaji, to určitě muselo být něco.

Na tréninku jsem běhal, skákal, kopal do balonu, podle toho, jak mi pár strejdů, kterým se říkalo trenéři, nakazovali. Dělal jsem, co se po mě chtělo a pamatuji si, že mě to bavilo. Být v pohybu bylo mnohem lepší, než ve školce kreslit obrázky. Soudružky mě sice za malůvky chválily, zatím co tady se s tím nikdo moc nemazal a jen přicházel úkol za úkolem bez nějaké pozitivní odezvy, ale mě to nevadilo. Když trénink skončil, sundal jsem si kopačky které mi na ten den vypůjčil strejda od nějakého kamaráda. Zapůjčené boty vypadaly na pohled docela obstojně, ale strašně smrděly. Už když jsem si je nazouval, tak jsem měl pocit, že padnu. "Ten jeho známý je asi vůbec nečistil," myslel jsem si. Když jsem je ale po tréninku sundal, byl ten puch ještě mnohem horší. Musel jsem se během všeho běhání a kopání strašně zpotit. V šantě po tréninku jsme se všichni převlékli a většina dětí se osprchovala. Já ne! Trošku jsem styděl být nahý mezi klukama, které vůbec neznám. Vzal jsem na sebe čisté a suché oblečení a došel zpátky na hřiště, kde stál s Petrem a mámou jeden z trenérů.

"Hele u dětí se v tomhle věku těžko rozpoznává nějaký talent. Ale na vašem malým je vidět, že ho fotbal baví a že je pohybově šikovnej. Já bych byl určitě za, abyste ho k nám dali. Skončit přece může kdykoliv," říkal zrovna mému doprovodu.

"Ale co výbava?" ptala se máma.

"Ty kopačky si zatím může nechat," řekl strejda.

"Já nevím. Co když se mu něco stane?"

"Stát se mu může něco i ve školce," argumentoval trenér.

"Víte," vložil se do toho znovu strejda s pohledem upřeným na mámu. "Já Vám do toho nemám co mluvit, ale podle mě by Jindrovi strašně pomohlo, kdyby měl nějaká pravidla a řád. Fotbal mu dá možnost pohybu na čerstvém vzduchu, ale také jej naučí disciplíně a dodržování základních návyků a to on strašně potřebuje."

"Chcete říct, že my mu pravidla nedáváme?"

"Určitě ano. Jen to nemáte jednoduché a on také ne. Střídáte si ho po týdnu, takže má pokaždé jiná pravidla, Jindřich starší chodí do práce občas i o sobotách a mladýmu se tím mění harmonogram co sedm dní. Takhle dostane nějaký pevný bod do života, což mu určitě prospěje.

"Jindro, chceš sem zase někdy zajít? Že by sis začutat pravidelněji?" zeptala se máma a já přikývl. "No tak jo," hlesla maminka a pohladila mě po hlavě. Pak zvedla ruku a čichla si k ní. "Jindro ty strašně smrdíš."

"Ty ses neosprchoval, že?" zeptal se trenér a já přikývl. "Tak zpátky do šatny!"

Fotbal mě bavil. Běhal jsem, kopal a dělal vše, co se dělat mělo. Navíc tam se mnou chodil i jeden kluk ze školky. Jmenoval se Vláďa a byl docela fajn. Dřív jsme se nikdy nebavili, ale tím, jak jsme chodili na stejné tréninky, začal se mnou více komunikovat. Ve školce mě vzal mezi své kamarády a najednou jsem nebyl ten divnej, co nemluví a sedí pořád jen bokem. Byl jsem ten, co nemluví, ale hraje s Vláďou ve Slávii. Teda hraje. Spíš jsme trénovali, zápasů jsme moc neměli. Když už jsme ale něco hráli, tak vždy v utkání padalo hrozně moc gólů. Trenér nám na konci řekl, že jsme vyhráli třeba 31:18. Já nevěděl, kolik to je, ale pochopil jsem, že vyhrát je dobře, takže když trenér řekl: "Kluci, zvítězili jste," byl jsem spokojený. Máma, nebo táta, podle toho, kdo na zápas došel, mě většinou poplácali po ramenou a sdělili kolik jsem dal já osobně gólů – běžně i více než deset za zápas – a já si pomyslel, že to asi bylo hodně a představoval si, jak bych jednou mohl za góly dostat odměnou nějaké podobný metály, jako měl děda.

Díky fotbalu a Vláďovi jsem byl ve školce najednou členem party. Hráli jsme si v herně různé hry, ale nejčastěji jsme si kopali s míčem, protože skoro všichni kluci chtěli být fotbalisti. Zatím co já znal fotbal jen z tréninků, ostatní chodili i na zápasy dospělých hráčů, nebo sledovali výsledky v novinách a televizi. Zpaměti znali jména fotbalistů a předháněli se, kdo bude Kubík, kdo Knoflíček, Hašek, Daněk nebo Bílek a jen mě to bylo jedno. Já byl prostě Jindra Tuška.

Čím více jsem s klukama trávil čas, tím lépe jsem se s mezi nimi cítil. Začali jsme si navzájem říkat různá tajemství a svěřovat se s tím, co je trápí, nebo co si přejí. Věděl jsem, komu se doma hádají rodiče, že Vláďa by raději než fotbal chodil na tanec, jako jeho sestra, ale táta mu to zakázal. Kluci si říkali, komu se líbí copatá Maruška, co chodila s námi do školky. Nebýt zaláskovaný do Verunky, asi by se mi Maruška líbila také, protože se na všechny pěkně usmívala.

Jednou se mě Vláďa zeptal, proč vlastně s nimi nemluvím. Všichni si svěřují veškerá tajemství, tak proč já stále mlčím. Pokrčil jsem rameny. "Ty nám nevěříš, když se s ničím nesvěřuješ?" zeptal se.

"Samozřejmě věřím," odpověděl jsem a rychle jsem se snažil vzpomenou na nějaké tajemství, o které bych se mohl také podělit. Chtěl jsem, aby kluci viděli, že mají mou důvěru. Nakonec jsem se jim povyprávěl, jak jsem byl s Verunkou párkrát v našem plastovém domečku a popsal jsem, co jsme tam dělali. Přílišné pozdvižení má informace nevzbudila. Ti, kteří byli ve školce už druhým rokem stejně jako já řekli, že v tom domečku byli s Verunkou také a i oni viděli, co já.

Byl jsem z toho smutný. Přiznal jsem svou lítost. "Vždyť Verunka říkala, že jsem její pravá láska," dodal jsem sklesle. Odvětili, že takové vyznání prý nikdo z nich neslyšel. Trošku mě tím uklidnili. Možná viděli to, co já, ale nikdy neslyšeli doznání pravé lásky… Pravá láska totiž vždy může být jen jedna.

Začátek druhého roku ve školce příliš nevyšel, ale závěr toho kalendářního byl poměrně fajn. Měl jsem najednou kolem sebe kamarády, kteří mě ani příliš nenutili, abych s nimi mluvil. Stačilo si kopat do míče. Měl jsem tréninky, které mě bavili a vůbec poprvé jsem se dočkal narozeninové oslavy. Nebo vlastně hned dvou. Rodiče se mnou narozeniny nikdy dříve neslavili, protože jsem přišel na svět o Vánocích a tak prý stačilo, když jsem našel nějaký ten dárek pod stromečkem. Jenže ten rok v prosinci řekl Petr tátovi, že by mi měl udělat oslavu, zvláště, když slavím půlkulatiny. Táta z toho moc radost neměl, ale nakonec uspořádal u sebe doma malou oslavu pár dnů před Vánoci. Byl na ní on, jeho spolubydlící – s dětmi nemluvící Aleš – a samozřejmě strejda Petr. Dostal jsem igráčky různých povolání. Měl jsem z nich radost, protože to vlastně byly první hračky, které jsem trvale mohl mít u táty na bytě a které jsem si nemusel stěhovat od mámy a zpátky.

Maminka, když slyšela, že mi táta uspořádá oslavu narozenin, tak se nejdřív rozčilovala a nakonec se rozhodla taky mi jednu udělat… A samozřejmě větší a lepší. Tátova oslava byla před Vánoci, s mámou po Vánocích. Na oslavě, co mi připravila bylo několik tet, které jsem nikdy před tím neviděl. Všechny neznámé ženy mě objímaly a mačkaly a na něco se vyptávaly. Musím říct, že osobně jsem tuhle oslavu za lepší nepovažoval, protože nemám rád, když se na mě mluví. Mámě jsem to neřekl, mohla by být smutná a já ji nerad dělal zklamanou. Na téhle oslavě jsem dostal nové oblečení, a hlavně malý metál na kterém bylo napsáno NEJLEPŠÍ FOTBALISTA. Když jsem ho rozbalil, rozplakal jsem se štěstím. Měl jsem své první vlastní vyznamenání. Okamžitě se stalo tím nejdůležitějším oceněním v mé sbírce a všichni plyšáci od té doby bojovali už jen o něj.

Vánoce jsem ten rok slavil také dvakrát. Dárek jsem sice dostal jen jeden, ale úžasný. Máma s tátou se mi složili na nové kopačky. Měl jsem z nich obrovskou radost. Myslel jsem si, že už nemůžu být šťastnější. Když jsem usínal večer po narozeninové oslavě u maminky doma, měl jsem metál položený u postele, kopačky ve sportovní tašce a přesně v ten okamžik mi došlo, že jsem ale porušil své předsevzetí ze začátku roku. Tehdy jsem si rozhodl už nikdy nebýt šťastný. Nedodržel jsem to! Došlo mi, že si vyčerpávám své štěstí, co jsem si chtěl schovat do dospělosti. Nedalo se nic dělat. Bylo mi předurčeno, stejně jako tátovi, mámě, i strejdovi Petrovi, být také smutný a životem zklamaný až vyrostu. 

Proč chlapi brečí?

Intermezzo II

Vláďa si otírá ústa. Zůstala mu na nich pěna od piva. "Nedáme něco k jídlu? Mám docela hlad."

"Skvělý nápad," přitaká Petr. "Ať ten alkohol v žaludku naředíme. Zítra nesmíme být jako mátohy," dodá a mává směrem k číšníkovi, aby jej požádal o jídelní lístky.

"Víš," vloží se do debaty táta s pohledem upřeným na mého někdejšího spoluhráče. "Byly časy, kdy by mě nenapadlo, že s tebou budu v něčem souhlasit. Kdysi jsem tě strašně nenáviděl, ale teď musím přiznat – také bych něco zakousnul."

"Já Vaší zlobě rozumím a omlouvám se," sklání Vláďa hlavu.

"Prosím tě, proč by ses omlouval zrovna jemu?" diví se Petr.

"Víš, o kolik peněz mě připravil," zvyšuje hlas táta.

"Tebe o nic. A nechte toho," ozvu se. Nemám rád hádky a už vůbec nechci, aby mi tu vedli spor dnes večer. Má to být oslava něčeho velkého. Něčeho, co už zítra propukne a nechci, aby si někdo právě teď vyřizoval staré křivdy.

"Jedno Vám ale řeknu," nadechne se Vláďa. "Já se vlastně divím, že mě ještě někdo nezabil. Vždyť jsem takové chodící neštěstí. Já vytvářím jen problémy, zmatky a trapasy. Neuvěříte, co se mi třeba stalo minulý týden. S přítelkyní jsme si před pár lety koupili psa. Měli jsme ho mít jako takový trénink na miminko. A zjevně jsme již potrénovali dostatečně, protože mi oznámila, že by chtěla dítě. Nebyl jsem proti. Vždyť kdo by se bránil, když výroba je tak příjemná věc? Začali jsme tedy pracovat na přírůstku do rodiny."

"Gratuluji," říkám překvapeně. Nikdy mně nepřišlo, že by měl Vláďa ambice pořizovat si děti.

"Děkuji, ale… Kámo… Je otázka, jestli ještě nějaké snažení bude. Minulý čtvrtek na nás zvonil soused. Otevřu dveře a on tam stojí s našim psem. Prý jestli jej náhodou nepostrádáme. Nebudu Vám lhát – nepostrádali jsme ho. Ta naše malá černá kulička se musela protáhnout dveřmi, když jsem se vrátil z tréninku a ani já, ani moje mladá jsme si toho skoro dvě hodiny nevšimli. Přítelkyně z toho byla úplně špatná. Rozbrečela se. Hořekovala, že jsme strašní, když nám chybí pes několik hodin a my o tom vůbec nevíme. Chtěl jsem ji uklidnit, tak říkám, ať nebulí, vždyť zase nejsme tak zlí a kdyby se nám náhodou někdy ztratilo dítě, tak to určitě zjistíme dříve než po dvou hodinách. Hodila po mě pohledem, který umí zabíjet a můžeš kámo hádat, co řekla. Prý s takovým idiotem už nikdy žádné dítě mít nebude."

"To se uklidní," reaguje táta. "Ony ženský často a rády straší, ale pro dítě by udělali cokoliv… Dokonce se i k sexu obětují. Ale říkám ti, dej si bacha. Je to past! Jakmile otěhotní, tak zjistí, že už tě nepotřebuje a máš po ptákách… Nebo spíš po vagínách."

"Tati," vzdychnu.

"No co je. Tebe jsem si taky upletl na jeden pokus."

"Tati!"

"Dobře, dobře. Ale tady to období, kdy se pracuje na miminku, je vlastně strašně super. Holka se snaží, protože chce, abys byl v pohodě. Večer tě potřebuje v pozitivní náladě a dostatečné formě, takže ti chystá teplý večeře a ty si pěkně čvachtáš. Večer se k tobě přitulí, a to pak zase čvachtá ona."

"TATI!"

"Jo, já vím. Prostě jsem jen chtěl uklidnit tady tvého kamaráda, aby věděl, že všechno dobře dopadne."

"Jo… Ono se to určitě srovná," kývá hlavou Vláďa. "Ale, kámo, já mám občas pocit, že pořád přitahuji problémy, trapasy a ostudy."

"Občas se nějaký ten přešlap nevyhne nikomu z nás," uklidňuje ho Petr.

"Strejdo, zrovna u tebe nevěřím, že si někdy udělal ostudu, hloupost, nebo trapas," reaguji.

"Ale taky… Víte, co se mi jednou stalo? Byla neděle a já byl doma. Už se stmívalo, když jsem si vzpomněl, že jsem ještě chtěl prostudovat materiály k jednomu případu. Koukám do tašky, do šuplíků, ale podklady nikde. Nechal jsem je v kanceláři! Tak se rychle obleču, vyběhnu před dům, autem se mi nechtělo, navíc tramvají to bývalo kolikrát i rychlejší. Naskočím na první spoj, dojedu ke kanceláři, chystám se odemknout a v tom mi došlo, co se stalo. Já u sebe neměl klíče. Ani od kanceláře, ani od bytu. Chvíli jsem civěl na zamčené dveře a čekal, zda nepříjde zázrak a sami se neotevřou. Nestal a já si uvědomil, že náhradní klíč od bytu mám za těmi zamčenými dveřmi před sebou. Věděl jsem, že ráno přijde kolega a odemkne, ale v ten okamžik nebyl způsob, jak se dostat dovnitř. Neměl jsem u sebe mobil, abych někoho zavolal, neměl jsem drobné, abych šel do telefonní budky. Navíc jsem nevěděl, kde bych v neděli večer sehnal zámečníka, který by mi otevřel kancelář, nebo byt. Rozhodl jsem se proto tu jednu noc někde přečkat a ráno si dojít pro náhradní klíče do pracovny. Vyšel jsem ven a jen tak jsem bloudil Prahou. Postupně však dostal můj plán trhliny. Začala mi být zima, a to se ještě ani z daleka neblížila půlnoc. A co se mi postavilo v tu chvíli do cesty? Nějaký non-stop fast food, který měl na okně vylepeno, že hledá brigádníka. ´OBZVLÁŠTĚ NA NOČNÍ SMĚNY´. Když je člověk zoufalý, tak ho napadne, kde jaká kravina… Vešel jsem dovnitř a zeptal se, jestli mi nedají práci. ´Já můžu nastoupit klidně hned,´ ujišťoval jsem je. Chvíli na mě překvapeně koukali a pak kývli. Prošel jsem asi patnácti minutovým školením, od uhrovitého mladíka a už jsem měl svou vlastní kasu, firemní mundúr a obří friťák s hranolky."

"A tos tam jako trávil celou noc?" ptám se.

"Ano. Až do rána, kdy jsem jim oznámil, že už vícekrát nepřijdu, dojel do kanceláře, vzal si ten zpropadený spis, klíče od bytu a jel se domů osprchovat, abych alespoň trošku ze sebe dostal zápach hranolků a nekvalitního masa. Krátce jsem se vyspal a musel znovu do práce."

"To přece není žádný trapas, že jste pracoval jednu noc rukama," nesouhlasí Vláďa. "Tady Jindra by mohl o práci za kasou vyprávět," dodává s pohledem upřeným ke mně.

"Chlapče, já za komančů makal rukama tak, že se ti o tom ani nesnilo. Každopádně ono nejde o jeden večer za pokladnou. Ten hlavní trapas přišel, když se během směny objevil ve fast foodu významný klient mé advokátní kanceláře. Vstoupil do prodejny a jak mě uviděl, zamrznul pár metrů před pokladnou. Byl tam s nějakou modelínou, která rozhodně nebyla jeho žena. Nejspíše se svou noční známostí dostal hlad po nějaké vydařené akci, chtěli si dát něco teplého do žaludku a když uviděl vlastního právníka v červené polokošili s obrázkem hamburgeru, jak stojí za pultem… Evidentně ho to dost překvapilo."

"Cos dělal?" směje se táta, div se nepocintá pivem.

"Pozdravil jsem. On na mě chvílí kouká a pak spustí: ´Pane Pavelka?´ Já nevěděl co říct. Nakonec jsem to celé zkusil ze zoufalství hodit do autu: ´Vy mě znáte?´ odvětil jsem. Chlap se s nechápavým výrazem obrátil na svou krásku a říká: ´Ten pán za kasou… Ten pán je můj právník. Já vůbec netuším, co tady dělá. To je snad nějaká skrytá kamera, nebo co?´ A já reagoval s absolutně nevinným výrazem: ´Jéé, tak už chápu… Vy jste si mě spletl s bráchou. S Petrem. My jsme dvojčata.´ Týpek se poškrabal na hlavě, řekl, že ta podoba je neuvěřitelná a něco si objednal. Hrozný bylo, jak mi následně při každé návštěvě v kanceláři vyprávěl o mém dvojčeti a o té neskutečné podobě. Prý od té doby chodil čas od času do inkriminovaného fast foodu a moc ho mrzelo, že už tam bráchu nepotkal."

Všichni se smějeme. "Tak alespoň jste jim získal pravidelného zákazníka. Vaše brigáda nepřišla vniveč," říká Vláďa.

"Hele," vstoupí do toho otec. "Já jsem hrozně rád, že mě se žádné trapasy nedějí, protože já bych z toho asi nedokázal vybruslit."

"Tobě se nedějí trapasy?" podiví se Lukáš.

"Ne."

"Tak ono to je asi o úhlu pohledu. Někdo by mohl považovat za trapas, že sis neudržel matku svého dítěte a žes ji nechal utéct k jinému."

"Ty vole, kdo tebe sem vůbec pozval?" kaboní se táta.

"Já ho pozval," říkám. "Nebavme se prosím o mámě, když tu není. Stejně mě docela mrzí, že jsem ji taky neřekl ať se přidá."

"Co by tu dělala? To je pánská jízda!" křičí táta.

"Neboj Jindro. Ona tomu rozumí a asi by se tu dnes zrovna dvakrát nebavila. S ní můžeš na pivo zajít jindy," říká Lukáš a já se zapřísahám, že to doopravdy udělám.

Jak jsem zachránil svatbu

Až později jsem zjistil, že v den, kdy jsem se zabloudil s vysvědčením, se do pátrání po mě zapojila policie a každý, koho znali moji rodiče, nebo kdo slyšel o ztraceném chlapci v rádiu. Máma, když mě nenašla ve škole, volala tátovi, ten strejdovi Petrovi a ten informoval další. Zatím co naši se pak vyptávali v okolí školy, chodili pravidelné okruhy v její blízkosti a snažili se najít jakékoliv vodítko, které by je ke mně nasměrovalo, strejda celý den objížděl kolečko – mámin a tátův byt, tátova práce a hřiště, na které jsme chodívali hrát fotbal. Byl přesvědčen, že jestli narazím na známý bod, tak se od něj nasměruji na některé z těchto míst. Měl pravdu.

Máma byla z mého nalezení nadšená. Upřímně – byla to pro mě nová zkušenost. Najednou jsem se necítil být dítětem, které ji komplikuje život, ale jako znovu nalezený poklad. Neustále mě objímala, nosila mě na rukou a zapřísahala mě, že už nikdy nesmím sám nikam odejít. Když mě dostatečně pomačkala a pomuchlala pozvala strejdu na kávu. "Já Vám musím nějak poděkovat. Já se tak strašně bála. Jste hrdina… Vás jediného napadlo jít na hřiště Vy jste ho našel. Ani nevíte, jak moc Vám dlužím." Petr se chvíli zdráhal, ale nakonec kývnul. Asi to bylo fajn, protože si párkrát společné posezení zopakovali. Mámě chvíle strávené se strejdou imponovaly natolik, že se rozhodla pro zásadní přiznání. "V poslední době jsem si tě hrozně oblíbila," začala. "Je mi s tebou fajn. Vlastně jsem takového chlapa ještě nepotkala. Si sečtělý, milý, chováš se dobře a malej Jindra tě má také rád. Hodně jsem o tom přemýšlela a říkala si, zda bychom náš vztah nemohli někam posunout, co myslíš?" zeptala se jednou, při jejich společném setkání.

Strejda se zarazil, začervenal a pak odvětil, že se omlouvá, ale mámu bere skutečně "jen" jako kamarádku a jinak o ní nikdy nepřemýšlel. "Promiň, ale můj vztah k tobě zůstane přátelský a plný úcty, ale nic víc si představit neumím. Omlouvám se." Maminky se jeho odpověď evidentně dotkla a naštvaně odsekla: "V tom případě nevidím důvod, proč bychom se měli ještě někdy potkávat!"

"Víš já…," začal strejda. "Je mi teď trapně, ale… Chtěl jsem ti nabídnout práci. Budu potřebovat asistentku k sobě do kanceláře, měla bys zodpovědnost za chod prostor a organizaci pracovních věcí mých a ještě dvou kolegů… Ale chápu, pokud teď o ni nebudeš mít zájem."

"Mám zájem," řekla máma. Strejda kývnul a podali si ruce. Od té doby se přestali scházet nad rámec pracovních povinností, ale myslím, že alespoň v profesním životě se jim povedlo najít vzájemnou symbiózu. Máma konečně začala dělat něco, co ji bavilo a kde si – dle vlastních slov – mohla vážit sama sebe. Petr ji zase několikrát chválil za nasazení a poctivost. Z mámy se stala jeho pravá ruka, na kterou se mohl bezvýhradně spolehnout.

Pokud Vás zajímá, jestli jsem jel na fotbalový kemp a jaký byl, tak jel a byl super. Moc jsem si ho užil, stejně jako i o následujících velkých prázdninách. To už se psal rok 1991 a já měl za sebou třetí třídu. Tehdy mě na kemp vezl Michal – další mámina známost. Jestli se o někom dalo říct, že neměl štěstí na chlapy, pak rozhodně o mojí mamince. Už táta nebyl žádná výhra v loterii, ale když jsem jej srovnal s těmi, co přišli po něm, tak mě mnohokrát napadlo, že můžu být rád za jeho geny. Nestál bych rozhodně o genetickou výbavu některého z jejich následujících mužů. Michal mě měl vyzvednout i z kempu, ale tam pro mě už přijela máma sama, protože její partner prohrál hodně peněz v automatech a aby si je někdy vykompenzoval, ukradl u mámy doma televizi a rádio a prodal je v bazaru, aby měl na další hry.

Táta se na podzim toho roku odstěhoval od strejdy Aleše do vlastního bytu. Byl jsem za to rád. Konečně jsem u něj měl vlastní pokoj a zároveň jsem všude nenarážel na mlčícího Aleše. Otec dnes častokrát při vzpomínání zmiňuje, že změna bydliště odstartovala jeho nový život. Kromě trvalé adresy totiž vyměnil i politickou příslušnost. Vstoupil do ČSSD a jako jejich kandidát byl nějakým zázrakem v následujícím roce zvolen do České národní rady. "Vidíš, já ti říkal – teď nadešel čas pro nás hloupé," opakoval mi do zblbnutí, když se vrátil z oslav volebního výsledku. Byl totálně pod obraz. Sotva dokázal stát na nohou, ale přesto ze sebe dostával myšlenku za myšlenkou. "Není to vůbec složité, jak by se mohlo zdát. Stačí se jen hezky usmívat, nic neříkat a hodně i vhodně kývat hlavou."

Abych byl upřímný, i pro mě tátův překvapivý nástup politické kariéry měl benefity. Začal jsem od něj, na doporučení Petra, dostávat kapesné. Strejda říkal, že se díky tomu naučím vážit peněz a hospodařit s nimi. Přiznávám – tížený efekt to úplně nemělo. Užíval jsem si svůj nový pravidelný příjem a když byla možnost, koupil jsem si nějakou tu sladkost, nebo obloženou housku ve školním bufetu. Samozřejmě ve výčtu nakupovaných pochutin nemohla chybět i má milovaná Coca-cola. Většina spolužáků v té době ještě kapesné neměla a tak, když na mě byli hodní, jsem čas od času někomu z nich něco koupil. Jak jsem poměrně rychle vypozoroval, tyto malé dárečky vedly k strmému nárůstu mé popularity u ostatních dětí a hlavně dívek. Táta mi rád s úsměvem opakoval, že prachy dělají přátele a Petr ho vždy mírnil a oponoval: "Ty pravé přátele získáváš, když s nimi neřešíš peníze, ale když sdílíš společný zájem. Kluk makající na dvanácti hodinových směnách u pásu si může najít mnohem upřímnější a opravdovější kamarády než miliardář na golfovém hřišti na Floridě, kam létá soukromým tryskáčem." Samozřejmě neopomněl zmínit, že on se také s tátou spřátelil na dílně, a ne třeba v klubu mladých jachtařů.

V prosinci roku 1992 většina obyvatel naší země řešila rozpad Československa, ale já mnohem více žil svou velkou narozeninovou párty, kterou mi připravili společně máma s tátou. Na oslavu zajistili dětskou hernu nedaleko mámina bytu a pozvali tam moje spolužáky, kluky z fotbalu a pár svých přátel. Dorazil i Vláďa, který byl stále se mnou v týmu, nechyběli samozřejmě rodiče, došel i strejda Petr a také tam byl Lukáš. Lukáš byl mámin poslední objev a… Světe div se, byl docela fajn. Měl teda dvě děti z předešlého vztahu, ale byl s mámou už půl roku a navzdory na mámu neobvykle dlouhému vztahu se nehádali. Lukáš ji nemlátil, neprodal její majetek a každé ráno odcházel do práce a k večeru se z ní zase vracel. Lukášovi děti k nám chodily jednou za dva týdny na víkend, což nebylo moc a navíc to vycházelo na týdny, kdy jsem byl u táty, takže jsme se se skoro nepotkávali. Nebudu Vám lhát, byl jsem překvapen, že k tomu skutečně došlo a máma si našla chlapa, který působil normálním dojmem na první, druhý, ba i třetí pohled!

"Je rozvedej! Žádnej normální chlap není rovzedenej," občas hudroval táta, když došla na Lukáše řeč. Obvykle jsem mu připomněl, že on sám má přeci mě a přitom s mámou nežije, což jako argument nebral: "Mícháš jablka a hrušky. Děti nevadí, ale rozvod… To je něco úplně jiného, proto jsem se nikdy neženil."

Narozeninová oslava byla fajn. Což uznal i Vláďa, který při odchodu přišel za mnou, podal mi ruku a řekl: "Byla to fajn narozeninová oslava." Po oslavě přišli Vánoce a o nich k mému neskonalému údivu Lukáš před maminkou poklekl a u Vánočního stromečku se jí zeptal, zda si ho vezme. Máma se rozplakala a řekla: "Ráda. Já vůbec nevěřila, že se někdy vdám. Opravdu. Byla jsem si jistá, že chlap, který by vztah se mnou myslel vážně se už nenajde."

Lukáš odvětil: "Já to s tebou vážně myslím a doufám, že spolu zůstaneme až do konce svých dní." Mámu jeho odpověď přivedla k dalšímu pláči. Když se trošku uklidnila, silně Lukáše objala a zašeptala: "Dnes rozhodně nepůjdeme spát. Já mám takovou radost jako jsem snad ještě nikdy v životě neměla. Teď se musí postarat o to, aby i ty si měl dnešek za svůj nejšťastnější den v životě."

"Vždyť já už dnešek mám za nejšťastnější den v životě," usmál se Lukáš.

"Dobře, nic tedy nebude."

"Ehm… Moment, možná si právě vzpomínám, že jsem snad dva, nebo tři dny v životě měl lepší než dnešek… Takže by bylo potřeba ho ještě malinko vylepšit…"

Myslím, že ten večer si opravdu užili, ale bylo to asi na nějakou dobu naposledy. Od zásnub totiž začalo být s mámou k nevydržení. Neustále něco zařizovala, vymýšlela a někam telefonovala, aby si zajistila správné šaty, nejhezčí květinovou výzdobu, restauraci s nejlepším jídlem a já nevím, co ještě všechno. Během příprav svatby se máma začala poprvé s Lukášem dohadovat. Na některé věci měli odlišný názor. Lukáš si například představoval, že za svědka mu půjde jeho bývalá žena, zatím co máma si přála, aby mu za svědka šel jakýsi pán "Anihovno", kterého v této souvislosti zmínila hned několikrát.

Mámina nejčastější věta v období svatební příprav obvykle začínala souslovím: "Já se ale vdávat nemůžu, protože…," a pak přišel nějaký méně, či více relevantní důvod, který ji bránil ve svatbě. Například na Lukáše vyrukovala s tím, že ji nemá kdo odvést k oltáři, protože její táta už nežije. Při téhle větě se ji zalily oči slzami. Chápal jsem, její zármutek z toho, že ani jeden z rodičů se její svatby nedožil, ale i tak mě přišla její reakce přehnaná.

"Já tě povedu k oltáři," navrhl jsem.

Máma se na mě podívala pochybovačně, ale Lukáš odvětil: "Mě to nepřijde, jako špatný nápad," a bylo domluveno. Dostal jsem pro svatbu, naplánovanou na červen 1993 důležitou roli.

Ještě před samotným obřadem došlo na jednu další významnou událost. Byl jsem nominován do fotbalové reprezentace. Bylo mi deset a poprvé mě povolali do mládežnického výběru České republiky. V té době jsem již dobře věděl, že reprezentace není tramvaj, ale tým složený z hráčů různých klubů, hrající za svou rodnou vlast. Nastoupil jsem do zápasu proti Francii, který jsme sice prohráli, ale já jako střídající hráč dal dva góly. Všichni mě po utkání poplácávali po ramenou a říkali: "Jednou z tebe bude dobrej fotbalista. Když vytrváš, dotáhneš to daleko," a já si přál, aby se nemýlili. Táta se často řečnicky ptával: "Co my s tebou budeme dělat, pokud se nebudeš živit nohama?" a já tehdy věřil, že ty dva reprezentační góly mi pomohou k tomu, abych si fotbalem skutečně mohl jednou vydělávat.

"Pokud ho neuživí fotbal, může ještě dělat poslance, tam teď taky berou kde koho," odpovídal mu s oblibou Petr a u toho na mě významně pomrkával.

Paradoxně nakonec největší problémem s přípravou svatebního obřadu nebyla mámina nerozhodnost a neustále rušení svatby kvůli čemukoliv. Překvapivě se svatba zkomplikovala kvůli Lukášovi. Máma nakonec přežila i to, že si prosadil za svědka bývalou ženu, ale kdo jeho někdejší rozvod nemohl přenést přes srdce byli pražští faráři. Budoucí novomanželé si chtěli říct své ano před Bohem, protože Lukáš byl věřící člověk. Ne teda na tolik, aby se nemohl rozvést, ale jinak poměrně zásadně. Do konce i mě, pokud jsem míval o víkendu volno, brával v neděli na mši. Máma chodit odmítala, ale mě bylo hloupé říct mu ne. Návštěvy kostela mě neuchvátily. Sedět a vstávat na povel mi nevadilo, ale všichni si tam podávali ruce, zdravili se, mluvili na sebe a nahlas opakovali fráze, či přednášeli modlitby, což nebylo nic pro mou introvertní a mírně asociální letoru. Lukáš mě nenutil chodit pravidelně, ale o Bohu se mnou čas od času diskutoval. Vysvětloval mi, co pro nás udělal, jak poslal na svět svého syna Ježíše, který pak na kříži umíral za naše hříchy a já ho poslouchal, přikyvoval a byl rád, že se mě na nic neptá. "Víra už se dnes moc nenosí, ale když je pravá Jindro, tak se nemusíš dívat na to, zda se někomu líbí nebo ne. Máš ji v sobě a už není potřeba se čehokoliv bát, protože nikdy, ale opravdu nikdy nejsi sám. Pán je pořád s námi," říkal mi a já si vzpomněl na moment, kdy jsem byl do sebe samotného schoulený na betonovém plácku, když jsem se běžel pochlubit s vysvědčením a jak moc by se mi tenkrát hodilo, kdybych měl nějaké vnitřní spojení s naším stvořitelem.

Ač Lukáš často říkal: "Bůh je milostivý a dokáže odpustit i ty největší hříchy, pokud jich člověk upřímně lituje," zdálo se mi, že církev jeho názor nesdílela. Ve třech kostelech jej odmítli oddat, a to včetně toho, který Lukáš pravidelně navštěvoval. Když už se situace začínala jevit beznadějně, uspěl nakonec v jednom menším kostelíčku na okraji města. "To ale bude strašně dlouho trvat, než se od tam přesuneme na oběd. Všichni budou hladoví a protivní," lamentovala máma. Protože nemohl kostel k restauraci, musela restaurace ke kostelu. Původní rezervace lokálu pro svatební hostinu se rušila a sháněla se nová blíže k místu obřadu.

Člověk skoro nevěřil, že se ten den může opravdu stát, ale 19. června 1993 jsme s kolonou troubících vozů, nazdobenými pentlemi, fáborky, a kdo ví čím ještě vyjeli vstříc nové budoucnosti. Byl to teda shon už od rána. Všichni kmitali, běhali a u nás doma bylo spoustu lidí, které jsem neznal. Někdo nosil koláčky, někdo naléval alkohol. Já měl za úkol se převléct do obleku a hlavně se neztratit. Ještě jsem teda musel nastoupit do správného vozu, tedy do toho, kde bude máma, a být připraven na slavnostní okamžiky. Nikdo maminku nesměl vidět až do obřadu, protože si to přála. Sice se u nás v bytě pohybovalo spoustu lidí, ale na ni nesměl nikdo narazit. Zůstávala zavřená v ložnici jen se svědkyní – její bývalou kolegyní – a s paní, které ji líčila a dělala účes. Nakonec svědkyně vyšla z nejtajnějšího pokoje našeho bytu a zavelela: "Je čas nastoupit do aut a nachystat se na cestu!" Byt se v neuvěřitelně krátkém čase vylidnil. Zůstal jsem jen já. "Konečně," vydechl jsem a v tu chvíli mě polil pot, když jsem si uvědomil, že všechny ty lidi znovu uvidím na obřadu a obědě.

Do ztichlé chodby vyšla máma ze svého pokoje. Málem jsem ji nepoznal. Samým údivem se mi zastavil dech. Bylo to, jako kdyby se u nás z ničeho nic zjevil anděl. Najednou jsem před sebou neměl depresivní ženu, která neměla o nic zájem, nadávala na život, seděla v křesle a nic se ji nechtělo. Už nebyla beznadějné zhroucená a neopakovala do nekonečna, jak moc ji život nebaví. Přede mnou stála princezna v bílé róbě. Hnědé vlasy se ji vlnili po obnažených ramenou, šaty měly jemný výstřih a vzadu odhalovaly záda skoro až po zadeček. Máma byla nádherná a mě, když jsem ji uviděl vyhrkly slzy do očí.

"Jsi krásná," zašeptal jsem.

Máma se rozplakala, což u ní v tu dobu byla zcela standardní reakce. Člověk už ani nevěděl, kdy jsou její slzy z radosti, kdy z lítosti a kdy třeba brečí, protože má na celý svět zlost. Objala mě a taky zašeptala: "Strašně tě miluji, víš to?"

Přikývl jsem, i když jsem to doposud nevěděl. Ještě nikdo totiž nic podobného nahlas nevyslovila. Z domu jsme vyšli zadním vchodem, aby svatebčané nemohli nevěstu vidět. Nastoupili jsme do za domem připraveného auta, které řídil mámin brácha – strejda Josef. "Ty krávo ségra, sluší ti to," hvízdnul uznale.

"Díky," usmála se máma. Strejda zařadil jedničku, šlápnul na plyn, vyjel před dům a zařadil se na konec kolony. Ta se pomalu dala do pohybu a já si poprvé připustil, že je to pravda, máma opravdu změní příjmení a já budu mít nevlastního bráchu a sestru, kteří byli docela fajn, jen si chtěli na můj vkus až příliš často při osobních setkáních povídat.

U kostela auta zaparkovala na připravená místa, jen jedno stání přímo před vchodem zůstalo volné. Samozřejmě pro hlavní hvězdu obřadu – pro mámu. Josef zůstal s autem nejprve na konci hada z vozidel hostů a počkal, až všichni vystoupí a přemístí se do kostela, aby se usadili. Když byli svatebčané i Lukáš na svých místech, vyšla jedna z družiček a mávnula směrem k našemu vozu. Naše auto najelo na vyhrazené stání přímo před kostel a my jsme vystoupili. Strejda Josef ještě jednou mámu ujistil, že ji bílá róba moc sluší, popřál hodně štěstí a i s družičkou zmizel v kostele, jehož dveře se za nimi zavřely.

"Teď dojdeme k těm dveřím a dáš mi rámě. Uslyšíme varhany a po prvních tónech nám otevřou. Projdeme úplně dopředu, tam mě předáš Lukášovi a půjdeš si sednou vedle strejdy Josefa jo? Bude hned v prví řadě, takže ho nemůžeš přehlédnout," zopakovala mi máma poučku, kterou jsem slyšel už nejméně tisíckrát. Celé jsem ji to ještě jednou přeříkal, aby věděla, že si opravdu pamatuji slovo od slova. Rozvážným krokem jsme došli k zavřeným dveřím. Nejsem úplně empatický člověk, abych vždy poznal, co je myšleno vážně a co není, nebo jak se zrovna člověk cítí, ale když jsem uviděl těžce dýchající a chvějící se mámu, došlo mi, že tohle bude projev spíše úzkosti než nadšení. Máma stála za dveřmi jen pár vteřin, pak od nich ustoupila a popoběhla o pár metrů dál.

"Mami, co je?" přiběhl jsem za ní.

Máma se přikrčila. Ztěžka dýchala. Hlavu si schovala pod ruce. "Já nevím… Co když… Co když Jindro dělám hloupost. Třeba to vůbec není dobrej nápad, vždyť Lukáš už jednu svatbu měl a manželství mu nevyšlo."

V kostele se rozezněla hudba.

"Mami nemůžeš se dívat na to, zda Lukáš byl ženatý, důležitý je, jestli to je tvoje pravá láska," řekl jsem.

"A jak se pozná pravá láska, ty můj mudrlante?" zeptala se máma a pokusila se o úsměv.

Zamyslel jsem se. Jak by se měla poznat? Vzpomněl jsem si na Verunku, na pocit, když jsem uviděl v domečku s jiným klukem, ale taky na to, jak mi dala pusu a objala mě, když jsem se na ní zlobil. "Pravá láska je… Když se na toho člověka neumíš pořádně naštvat. Když se hněváš, ale stejně víš, že mu nakonec odpustíš, protože si mu už dávno odpustila. Těšíš se na něj a chceš s ním být. Mrzí tě, když tě odmítá, když se tě straní. Ale i kdybys stokrát věděla, že tě naštval, tak stačí jediný jeho objetí a něco v tobě se zlomí, a to zlé se odplaví kamsi pryč. Tohle je pravá láska, tohle je člověk se kterým chceš být a který má být s tebou. O pravé lásce můžeš pochybovat, můžou ti o ní ostatní říkat, jak je špatná a nepatřičná, ale v tom objetí, v tom je všechno jedno, protože nic kromě Vás dvou v té chvíli neexistuje," říkal jsem a přitom mi bylo smutno. Vybavoval jsem si Verču, kterou jsem čas od času zahlédl ve škole, ale stále mě nechávala jen ve fázi čekání, až nazná, že je na čase se mi přestat vyhýbat.

V kostele se během mého monologu otevřely dveře, dohrála hudba, ale nikdo dovnitř nevstoupil. Pověstná třešnička na dortu chyběla. Ven znovu vyběhla družička. Rozhlédla se, uviděla mě a klečící mámu. Rychlým krokem přišla k nám. "Je vše v pořádku?" zeptala se.

"Ano. Asi se mi udělalo špatně z toho horka. Promiň. Můžeme ještě jednou?" usmála se máma. Družička odběhla a dveře se opět zavřely. "Děkuji," zašeptala máma. "Máš pravdu. Tohle všechno cítím. Neumím se na Lukáše dlouho zlobit. Kvůli nikomu jinému bych neměnila restauraci, nikoho jiného bych si nebrala v kostele a kvůli nikomu jinému bych se nesnažila pochopit všechny ty složitosti kolem víry. Ten chlap je ten pravý. Musí být!"

Došli jsme ke dveřím, zatím co kostelem se znovu rozezněl zvuk varhan. Dveře se otevřely a my vstoupily před zraky svatebních hostů dovnitř.

Na hostině se tančilo, jedlo, zpívalo a pilo. Nikdy jsem nechápal, proč dospělí konzumují něco tak nechutného jako alkohol je. Kdo je k tomu sakra nutí? Táta říkával, že se musí obětovat a pije ho proto, aby se k němu nedostalo nějaké malé dítě, nebo někdo, komu nechutná, protože by je mohl chlast otrávit. Dávalo by to možná i logiku, ale proč by se vyrábělo něco, co se muselo pít kvůli tomu, aby nedošlo k poškození zdraví někoho dalšího? Těžko říct.

Večer, když už byla za okny tma, ke mně přišel Lukáš, chytil mě, zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou. Když mě postavil zpátky na zem a řekl: "Víš, svatba bývá hlavně o nevěstě. Každá ženská chce, aby ten den byla nejhezčí na světě, a ne každé se poštěstí tento úděl naplnit. Tvé mámě to vyšlo. Je skvostná. Vypadá fantasticky a všichni chlapi tady mi ji tiše závidí, ale pro mě si dnes hlavní hvězdou dne ty."

Pokrčil jsem rameny.

"Máma mi říkala, že jsi zachránil svatbu. Prý si chvíli nebyla jistá, ale po tvém proslovu ji došlo, že dělá dobře, když se vdává."

Pokýval jsem hlavou.

"Díky, Jindro," řekl Lukáš, vzal mě do náruče a přimáčkl mě k sobě.

"Kdybys chtěl, můžeš mi říkat táto… Byl bych… Byl bych rád."

"Nechci," odpověděl jsem. Tátu jsem přeci už měl.

"Dobře, to nevadí," odvětil, postavil mě na zem a pohladil po vlasech. "Stejně seš skvělej kluk, víš to?"

Pokrčil jsem rameny, pak přišla máma a odvedla mě na parket, abych tančil. Nesnáším tančení. Nesnáším ho snad ještě více než kreslení obrázků.

Každá láska něco stojí

První stupeň základní školy jsem zvládl. Přechod na druhý byl však výrazně komplikovanější než jsem očekával. Už prvních pět tříd jsem měl problém si zvyknout na to, že musím mluvit s jedním učitelem, kterého moc neznám. Nerad se bavím s lidmi, ke kterým si nevytvářím vztah ve svém přirozeném prostředí a nejednou jsem přešel na druhý stupeň, kde se měnili vyučující a také učebny v podstatě co hodinu. To už na mě bylo příliš a dlouze jsem se s tím srovnával.

Aby toho nebylo málo, tak k matematice, která mi vůbec nešla, přibyla fyzika. Přírodní zákony pro mě byly dalším nepochopitelný předmětem. Naučit se nazpaměť poučky z knížek, nebo ze sešitu, jsem zvládal v pohodě, ale jakmile došlo na nějaký vzorec, okamžitě jsem se ztratil. Vzít předdefinovaný postup, aplikovat do něj čísla a následně něco spočítat mi bylo vzdálené, stejně jako našim učitelkám holení podpaží, či depilování nohou.

V sedmém ročníku mi třídní oznámila, že by chtěla hovořit s někým z rodičů. Byl jsem zrovna u mámy, a proto jsem poprosil ji, zda by do školy zašla. "Provedl si něco?" zeptala se.

"Určitě ne… Teda, myslím," ujistil jsem ji skálopevně.

"V tom případě nechápu, proč bych měla někam chodit," odvětila maminka. Nakonec ale i po naléhání Lukáše do školy šla. Byl jsem u toho, protože učitelka říkala, že je vhodné, abych byl také přítomen. "Víte, jak já bych Vám vysvětlila, co mě u Jindry znepokuje?" začala třídní, když se máma usadila v kabinetu. Ono bude nejlepší, když Vám to ukážu na příkladu – sledujte."

Vzala krátký článek o bitvě na Bílé hoře a podala mi ho, abych si jej přečetl. Když jsem sešitek s textem odložil, vyzvala mě, abych zopakoval, co jsem se dozvěděl. "Bitva na Bílé hoře proběhla 8. listopadu 1620. Bojovala zde stavovská armáda koruny české proti armádě císaře Ferdinanda II. Štýrského. Samotná bitva netrvala ani dvě hodiny a stavovské armády byly poraženy. V důsledku prohrané bitvy došlo k mohutnému zatýkání a také k známé popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze," odvykládal jsem.

"Já myslím, že dobré… Nebo on si všechno vymýšlí, a nebylo to tak?" podivila se máma.

"Nevymýšlí," odpověděla naše třídní a zatvářila se pochybovačně. Mámina odpověď ji asi důvěru v inteligenci našeho rodu nepřidala. "Jenomže teď sledujte – Jindro, řekni mi, jak císař potrestal české pány za povstání, které kulminovalo bitvou, o které si teď mluvil."

Pokrčil jsem rameny.

"Jindro, ty popravy," napověděla mi máma.

"Ano, v Praze. 27 pánů bylo popraveno na Staroměstském náměstí."

"A proč?" zeptala se učitelka.

Pokrčil jsem rameny.

"Vidíte? On si dokáže zapamatovat každý text nazpaměť, ale vlastně vůbec neumí aplikovat do praxe získané znalosti."

Máma přikývla a zeptala se: "Bude mu to stačit, aby prolezl základu?"

"Asi ano, ale co bude dělat dál?"

"Třeba hrát fotbal."

Naše třídní se ještě chvíli snažila mámě promlouvat do duše. "Zkuste s ním číst a vysvětlujte mu obsah. Nechte ho, ať o něm sám přemýšlí a vlastními slovy vypráví o čem četl. Ptejte se ho na detaily. Možná se zkuste společně učit. Pomáhejte mu spojovat si souvislosti… Já, abych byla upřímná, jsem za svou profesní kariéru takového žáka ještě neměla. Nejsem si jistá, zda tyto kroky zaberou, ale za zkoušku určitě stojí. A pokud by náhodou všechny tyhle postupy nepomohly, tak vezměte Jindru k psychologovi. Určitě i pro Vás bude fajn znát nějaké odborné stanovisko"

Maminka se tvářila dosti skepticky a nakonec řekla, že si o tom všem promluví s mým otcem a přitlačí na něj, aby se i on snažil najít řešení situace. Paní učitelka nevypadala, že ji právě tahle odpověď uspokojila, ale vést dále diskusi ohledně mého vzdělání již zjevně neměla sílu.

Máma svůj slib dodržela. Při nejbližším setkání s tátou mu oznámila, co se dozvěděla ve škole. "Já bych osobně byla moc ráda, kdyby alespoň základku Jindra dodělal," zdůraznila.

Táta pokýval hlavou a zahlaholil: "Zařídím. Nebude problém. Mám své metody." Myslím si, že třídní i máma měly trošku jinou představu o "zařízení", než to finálně dopadlo, ale jak táta říkal: "Výsledky mi nelze upřít. Postup je vedlejší."

Asi tři týdny po maminčině rozpravě z naší třídní, dorazil do školy táta ještě s jedním pánem, dvěma novináři a fotografem. Všichni se usmívali a nejšťastněji vypadal náš ředitel, který je už u vstupu vítal, potřásal si s nimi pravačkou a neustále opakoval, že mu je velkou ctí uvítat takhle vzácnou návštěvu v jeho vzdělávacím zařízení. Společně prošli školou, vyfotili se na mnoha místech a tvářili se přitom patřičně zaujatě. Muž, co dorazil s tátou se toho dne stal novým sponzorem školy. Jednalo se o nějakého úspěšného podnikatele a podle toho, co tvrdil, měl velký zájem o rozvoj a vzdělání vycházející generace. Novinářům a řediteli vyprávěl, jak do školy zařídí počítačové učebny. Říkal něco o důležitosti rozvoje mladých lidí v nových technologiích a vysvětloval, jak právě on to dobře chápe. Táta kýval hlavou a se vším souhlasil. Když se tisk zeptal také mého otce na investiční příspěvek škole, nezapomněl táta zdůraznit, že právě on zajistil pro školu důležitého sponzora, který pomůže udělat z naší základky jednu z nejmodernějších škol v Praze. "Ostatní politici by si ze mě měli vzít příklad. Já se opravdu zajímám, o lidi, jejich reálné problémy a snažím se jim pomáhat. Zároveň je mým cílem rozvíjet novou generaci. Ne jako mnozí pánové, co si chodí do sněmovny posedět, vést tam velké řeči a přitom na obyčejného občana zvysoka kašlou," zářil táta do objektivu fotoaparátu.

Když se vypakovali novináři, podal táta ruku novému sponzorovi, poděkoval mu a pak si potřásl rukou i s ředitelem a polohlasem dodal: "Doufám, že ten můj kluk školu dodělá."

"Samozřejmě," usmál se nejvyšší představitel naší školy. "I kdybych od teď měl všechny testy psát za něj já."

Už si přesně nepamatuji, zda se mi záhadně zlepšily známky z písemek, ale minimálně učitelé se ke mně chovali od té chvíle jinak. Nedobírali si mě a zkoušeli mě jen zřídka. Ani v hodinách se na nic nevyptávali a dotazy jsem dostával pouze tehdy, když jsem se sám přihlásil. Táta říkal, že to je jeho práce. Doslova řekl: "Ty jsi tak trošku intravenózní, což jsem ředitelovi vysvětlil. Přitlačil jsem na něj, aby se tě na nic pedagogové nevyptávali, protože tě to akorát znervózňuje." Když se chlubil, byl u toho strejda Petr, který mi vysvětlil, že otec myslel introvert… Já v té době neznal ani jedno z těch slov, takže mi vlastně bylo celkem jedno, jaký jsem. Mě bohatě stačilo, že jsem měl ve škole klid.

Sedmá třída pro mě přinesla ještě jeden, zcela zásadní zlom. To, že se mě učitelé přestali vyptávat na věci možné i nemožné bylo fajn, ale to, co se stalo na začátku druhého pololetí ve školním bufetu bylo ještě mnohem víc. Byla zima, za okny se třpytila sněhová pokrývka a já stal frontu v obchůdku se spolužákem Marešem. Mareš byl hodný a chytrý kluk, ale byl z chudé rodiny, a tak jsem ho čas od času pozval na bagetu, nebo nějakou sladkost. Měl vždy radost. Mohl si dát něco, co by si sám nekoupil, za což mi byl vděčný, a já měl za to jednu podmínku – musel objednávat za nás oba. Jasná win-win situace. Se školníkem, který v obchůdku prodával, jsem strašně nerad mluvil. Uvítal jsem proto, že nemusím nic říkat, zatím co Mareš byl vděčný, za něco dobrého do žaludku. Ten zimní den jsme stáli vprostřed fronty – dětí se totiž do bufetu o přestávce namačkalo nespočet a člověk pak musel dlouho čekat – když v tom, kde se vzala, tu se vzala stála vedle mě Verunka. Nahnula se ke mně a zašeptala: "Kolik máš dnes hodin?"

Podíval jsem se na hodinky a odpověděl: "Třičtvrtě na deset."

"Já myslím, vyučovacích hodin."

"Šest."

"Pak jdeš na oběd?"

"Ano."

"Po obědě na mě počkej v šatně. Najdu si tě," špitla mi do ucha a já přikývl. Verunka se zdekovala ke skupině holek stojící na konci řady. Holky se něčemu společně smály a já zůstával stát, jako bych zapustil kořeny do země a již nikdy se neměl pohnout. Bylo to kouzelné. Verunka na mě opět mluví. Po tolika letech, kdy jsme se jen míjeli na chodbě a maximálně opětovala můj pozdrav. Mé čekání konečně začalo nést ovoce. Měl jsem znovu naději na to, že budeme spolu, jako kdysi ve školce.

Dle instrukcí jsem na ni čekal po vyučování v šatně. Oběd jsem trošku odflákl, nebudu lhát. Byla sice žemlovka, což bylo jedno z mých nejoblíbenějších jídel, ale když šlo o Verunku, byl jsem ochoten se vzdát čehokoliv. Seděl jsem na tvrdé lavici spolu se šatnářem, který tam musel být, dokud všechny děti neodejdou. Ani nevím, jestli dnes ještě něco jako šatnář existuje. Když jsem chodil do školy, bylo zvykem, že každá třída měla hned dva. Ti vždy v osm se zvoněním zamkli šatnu a pak ji po vyučování odemkli. Jeden z nich čekal, dokud všechny děti neodešly a neodnesly si svoje věci. Naštěstí v šatně ten den viselo stále několik bund znamenající, že naši spolužáci jsou ještě na obědě. Byl jsem za to rád. Kdybych byl poslední, mohl by být šatnář nervózní a nepříjemný, jelikož by musel čekat dokud nevypadnu. Na druhou stranu dost mě štvalo, že seděl na lavici se mnou a neustále na mě mluvil. "Na co tady dneska čekáš Tuško?" ptal se třeba. Pokrčil jsem rameny. "Ty nevíš?"

"Ale vím," odpověděl jsem.

"Ty jsi občas strašně divnej, víš to?"

"Hmmm."

"Ale prej ty nový učebny zaplatil tvůj fotr. To je hodně dobrý. Víš, že na těch počítačích je nahranej Prince of Persia a Prehistorik?"

"Táta je nezaplatil. On sehnal sponzora."

"Vidíš, že umíš mluvit."

"Hmmm."

A takhle náš rozhovor probíhal pořád dokola, dokud se neobjevila Verunka. "Ty ještě nejsi nachystanej?" podivila se. A já pokrčil rameny, jelikož jsem vůbec netušil, kam bych se měl chystat. "Šup, obuj se a jdeme," vyzvala mě, zatím co šatnář hvízdl a pronesl: "Ty vole, tak tohle bych nečekal. Tuška a nějaká deváťačka! To je teda mazec."

"Hele, ještě jednou takhle hvízdni a já ti celou tu tvojí krásnou aktovečku co máš vedle sebe, narvu do prdele," usmála se Verunka a on se omluvil. Přišlo mi, že se jí vážně bojí, což jsem nechápal. Já v ní pořád viděl svojí kamarádku ze školky, která mě dokázala rozesmát i uchlácholit, kdykoliv jsem neměl dobrou náladu. Konec konců Verunka byla prvním dítětem, se kterým jsem dokázal mluvit a nestydět se.

Obul jsem se a má kamarádka zamířila směrem ze školy. Poctivě jsem cupital za ní. Když jsem vyšli ven a prosklené školní dveře se za námi zaklaply, zeptal jsem se, kam jdeme. "No kam asi? Ke mně domů, ne?"

Verunka bydlela ve velmi zvláštním paneláku. Byl tam nepořádek a značně hlučno. Když jsme šli po schodišti do čtvrtého patra, kde byl její byt, slyšeli jsme zpoza některých dveří velmi hlasitou hudbu, z jiných zase křik anebo rovnou pláč. Chtěl jsem po své kamarádce vysvětlení, ale jen mi odvětila, ať si toho nevšímám: "Tohle tu je normální, víš?"

Došli jsme ke dveřím Verčina bytu. Byly omšelé a na několika místech v nich byly vypoukliny, jako by do nich někdo kopal velkou silou. Verunka odemkla. Vstoupili jsme. Nebyl to vůbec velký byt. Byl nesrovnatelně menší, než třeba mámin. Byly tu dva pokoje. Jeden sloužil jako kuchyň, jídelna, obývák a ještě i ložnice Verčiné mámy. Verunka říkala, že máma se teď odstěhovala od nějakého svého přítele a zde žije už jenom s ní. Ptal jsem se na její sourozence, ale s těmi se již nevídala. Prý zůstali s tátou. Druhý pokoj patřil Verunce. Byl malý, ale útulný. Postel, stolek s židlí, skříň na oblečení, malá knihovnička, poličky s pár panenkami.

Verunka mě provedla bytem a pak mě usadila do universálního pokoje, který suploval hned několik místností. "Dáš si něco?" zeptala se a otevřela lednici. Zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, co bych si měl dávat. Byl jsem po obědě a u ní doma. Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Verunka vytáhla z lednice láhev s čirou tekutinou a nalila si do malé skleničky. Tohle už jsem znal z tátových jednání. Byl to panák alkoholu. Proč ho do sebe mladá holka dobrovolně naklopí jsem nechápal. Verča ho vypila, jakoby nic a nalila si druhého. Mě do malé skleničky, do které mi máma doma dělala čaj dala červené víno.

Donesla ho ke gauči, na kterém jsem seděl a podala mi jej. "Dej si," řekla. Pak zvolala: "Na zdraví," ťukla si se mnou a vyprázdnila i druhého panáka. Já si lokl vína a otřepal se. Bylo nechutné. Trošku jako zkažený jahodový kompot. Jahodový kompot je skvělý, ten jsem měl rád a vlastně ho mám rád do dnes. Víno skvělé není. Je to jako kdyby do toho kompotu někdo vlil líh a tím celou zavařeninu zničil. "Tys ještě nikdy nepil víno?" podivila se Verunka. Zavrtěl jsem hlavou. "A ochutnal si někdy tohle?" zeptala se a přitiskla se mi rty na rty.

"Ano. Přeci ve školce, když jsem ti řekl, že jsi moje pravá láska."

"Ty moje pravá lásko," zasmála se Verunka. "Takhle to nekončí. Polibek není jen o doteku pusy na pusu. Neboj se a nech se vést," nařídila mi a znovu se ke mně přitiskla rty. Mírně je pootevřela a vyšla mi vstříc jazykem. Byl jsem z toho překvapen. Zůstal jsem zkoprnělý a její jazyk narazil na mé zuby. Verča na sobě nedala znát překvapení. Jazykem mi obkroužila rty a znovu se mi jej pokusila vsunout do úst. Tentokrát jsem nezaváhal a lehce roztáhl čelisti od sebe. Naše jazyky se spojily. Nechutnala dobře. Byla cítit alkoholem, který vypila. I přesto se jednalo o zvláštně vzrušující okamžik. Vnitřně mě trošku trápila nechutnost celé chvíle. Sliny, které se mezi námi prolívali a příchuť lihu z jejího dechu mě znervózňovaly, zároveň to ale bylo kouzelně intimní. Nedokázal jsem se přes všechno vnitřní pohoršení odpojit.

Chvíli jsme se líbali, až mi Verunka vzala ruku a strčila si ji pod tričko. Neměla podprsenku. Pod svými prsty jsem ucítil její ňadro. Bylo kouzelné. Malý měkký a teplý kopeček, zakončený ztvrdlým pahorkem. Hnětl jsem jí prso svými prsty, opětoval Verunčiny polibky a v tom mi vklouzla do kalhot.

"Ach," vzdychl jsem a ucítil, jak jsem okamžitě celý zvlhnul.

Verunka vytáhla ruku z kalhot. Na prstech měla mé bílé sémě. "Jindro… Tys ještě nikdy nebyl s holkou, že?" řekla.

Zavrtěl jsem provinile hlavou.

"Donesu ti toaleťák. Zkus se co nejlépe utřít, protože teď půjdeš domů s vlhkejma trenkama, což nebude příjemný."

Přikývl jsem. Nebylo to příjemný. Cítil jsem zvláštní křeč v bocích a takové jemné mravenční ve slabinách, které jsem nikdy před tím nezažil a k tomu, ty mokré trenky. Utřel jsem se a pak se dostavilo zahanbení. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát a těšit se alespoň z toho, že jsem po letech se svou pravou láskou a že mé faux pas na manžestrácích nebylo vidět.

"Víš co, běž domů," řekla Verunka.

"Zlobíš se?"

"Ne."

"Uvidím tě zase?" zeptal jsem se.

"Ve škole určitě."

"A budeš se mnou mluvit?"

"Ve škole moc ne. Musíme naší lásku tajit. Ostatní by nám ji mohli závidět. Ale zase za týden tě vyzvednu v šatně. Jsi pro?"

Byl jsem samozřejmě pro. Když jsem pak od ní odcházel sebral jsem všechny zbytky odvahy a zeptal se: "Verunko, byl jsem dobrej?" Viděl jsem totiž v nějakém filmu, že takhle se muži ptají, když odchází od žen, se kterými strávili intimní chvíle.

"Byl si skvělej," zasmála se Verča a poslala mě pryč.

O týden později mě ráno ke škole přivezl Lukáš. Když jsem býval u mámy, čas od času mě vzal do školy autem. Jezdil jsem s ním rád. Měl pohodlný Ford Mondeo, řídil podle předpisů a mohl jsem sedět vepředu, díky čemuž mi nebývalo špatně. Bylo to mnohem lepší než jezdit někam školním autobusem, nebo s týmem na zápasy. Tam se mi občas dělávalo zle, ač jsem seděl hned za učiteli, či trenéry. Lukáš se mnou zajel až ke škole a pak mi nabídl, že by mě vzal odpoledne do cukrárny, protože má v práci mimořádné volno. "Mohli bychom pokecat a dát si něco dobrého."

Cítil jsem se hloupě, když jsem ho odmítal, a ještě navíc lhal. "Já.. Ehm… Děkuji za pozvání," začal jsem. "Ale už mám něco domluvené."

"A co?" podivil se Lukáš.

"No já… Víš… Jsem s klukama ze třídy domluvenej."

"Na co?"

"No… Že to… Uděláme tam to… Sněhovou bitvu. Už je asi jedna z posledních šancí se ještě pořádně zkoulovat," vysoukal jsem nakonec ze sebe, při pohledu na sníh, který začínal tát.

Lukáš se zatvářil pochybovačně, ale řekl: "To je jasné. Vždyť cukrárnu můžeme spáchat jindy – třeba až roztaje i zbytek sněhu." Nerad lžu, ale chápal jsem, že když jde o pravou lásku, člověk občas musí udělat věci, které nejsou úplně košer.

Po vyučování jsem opět počkal v šatně, kde mě vyzvedla Verunka. "Vy spolu jako chodíte, nebo co?" ptal se šatnář.

"Už posledně jsem ti říkala, že jestli budeš mít blbý poznámky, tak ti narvu aktovečku do prdele," odpálkovala ho má láska. Pak mi dala před ním pusu na pusu a na chvíli mi vsunula jazyk do úst. Chutnala mnohem lépe, když z ní nebyl cítit alkohol. Řekl jsem jí to hned, jak jsme vyšli ze školy. "Chutnáš mnohem lépe, když nepiješ panáky." Zasmála se a odvětila, že mám smůlu, protože si zase dá, až dojdeme k ní domů. "A ty bys mohl zkusit ještě jednou víno, třeba ti tréninkem zachutná." Odmítl jsem. Konec konců i trenér vždycky varoval kluky, ať se alkoholu vyhýbají. "Vždyť Vám maximálně zkazí kariéru a k ničemu nepomůže!" zdůrazňoval pokaždé.

U Verunky doma se opakoval scénář z minulého týdne. Dala si dva panáky, chvilku líbačka, mačkání prsa, pak mi vklouzla rukou do kalhot. Zavzdychal jsem, ale tentokrát jsem zůstal pevný jako skála a suchý jako týden starý rohlík. Verunka mě chvíli tam dole pod kalhoty hladila. Bylo to příjemné a ještě příjemnější bylo, když mi kalhoty rozepla stáhla ke kolenům, vzala si mé stopořené přirození do ruky a pár rychlými pohyby mě přivedla k ejakulaci. Ve škole jsme již měli sexuální výchovu za sebou, takže jsem tušil, že něco takového existuje, ale nikdy mě nenapadlo, jak příjemné to může být. A také jak krátkou dobu trvá, než se člověk dostane na vrchol. Když jsem se udělal, dala mi Verunka pusu a došla pro toaleťák, abych se mohl utřít.

"Tak co, líbilo se ti to?" zeptala se.

"Bylo to krásný… Ty jsi krásná."

"To mě těší. Dáš mi čtyřicet korun," řekla Verunka.

"Cože?" nechápal jsem. "Já myslel… Vždyť si moje pravá láska."

"No právě. Jindro. Každá láska něco stojí a ta pravá – ta je nejdražší."

"Vážně?"

"Zcela rozhodně. Se podívej – chlap se zakouká do hezké holky, čas od času ji vezme na večeři, nebo oběd, sem tam ji koupí nějakou maličkost, to je fajn… Jenže pak si vybere pravou lásku, s tou se ožení a pravá láska už nechce jen sem tam pozornost, chce byt, nebo rovnou dům, auto, dovolený, co nejlepší oblečení, aby se mohla předvádět před kamarádkami a chlap už jen platí a platí a ani neví za co, protože na oplátku už nic nedostává. Před svatbou má alespoň sex, ale po svatbě je se vším cukrováním konec. Jenže je to pravá láska, tak platí a mlčí."

"Někteří se rozejdou."

"Jo, protože chlap si většinou najde milenku. Ale ani milenka nestojí tolik, jako manželka… Teda alespoň do doby, než se do ní zamiluje a řekne si, že vlastně milenka je jeho pravá láska. Začne ji brát na dovolené a nakonec se odstěhuje od manželky k milence, a to už je z milenky pravá láska a taky nová nejdražší žena v jeho životě."

Kýval jsem hlavou, i když jsem si nebyl úplně jistý, zda má Verunka pravdu. Lovil jsem penízky v peněžence a přemýšlel o kamarádčiných slovech. Celé její vyprávění se mi zdálo trošku zvláštní. "Jenomže zase když je starší, tak by těmhle věcem mohla rozumět o něco lépe než já," říkal jsem si. Nakonec jsem se rozhodl alespoň částečně nesouhlasit. "To je divné, co říkáš s manželkou a milenkou. Pravá láska je přeci jen jedna. Nemůžeš mít pravou lásku za manželku a pak zjistit, že pravá láska je milenka a jít za ní."

"To si Jindro pleteš," zasmála se Verunka. "Pravých lásek může být za život několik. První pravá láska je jen jedna… Ale to i ta druhá, třetí a tak dále."

Kýval jsem, zatím co jsem na stolek pokládal čtyřicet korun a říkal si, že se možná od jedné holky za odpoledne naučím do života více potřebných věcí, než ve škole za devět let.

K Verunce jsem pravidelně začal chodit jednou týdně a bylo to fajn. Byla vždy milá, pozorná a já měl radost, že mě má ráda. Má důvěra v tyhle krásné návštěvy, ale nakonec byla lehce otřesena. Po jednom z fotbalových tréninků jsem byl ve sprchách. Stál jsem pod teplými kapkami vody a poslouchal spoluhráče o čem se baví. Hrál jsem ve výběru do patnácti let, přestože jsem byl o skoro dva roky mladší. Většina kluků v týmu byla starší než já a také výrazně zkušenější. V šatně často vyprávěli o holkách. Někteří mluvili o svých láskách, jiní zase o sexy ženských z televizní obrazovky a novin. Kluci často mluvili o Daře Rolins, Simoně Krainové, Mahuleně Bočanové, ale i o zahraničních Sharon Stone, Madonně, nebo o Mariah Carey. Já znal tyhle jména jen z jejich vyprávění. Televizi jsem moc nesledoval a rádio neposlouchal.

"A co ty juniore? Ty už někoho máš? Nějakou přítelkyni?" zeptal se mě ve sprše jeden ze spoluhráčů, zrovna když zase kluci rozebírali holky a vztahy.

"Mám. Pravou lásku," řekl jsem, zatím co na mě dopadaly kapky horké vody.

"Ty kráso, ty se nezdáš, zvolal někdo další. "Takže už jste se líbali."

"Ano."

"A vyhonila tě?" zeptal se další.

"Ano."

"Nekecáš?"

"Nekecám."

"Co spolu ještě děláte."

"Chodíme na procházky… K ní domů. Líbáme se a hladím ji prsa."

"Ty vole, ty jsi kanón," zasmál se někdo.

"Nechte ho být," řekl Vláďa. "Jestli balí holky, jako dává góly, tak mu pánové, můžeme všichni akorát závidět."

"To je fakt," přikývl původní tazatel. "Ale vážně, juniore, jak si poznal, že máš tu PRAVOU lásku."

"Protože ji vždycky po vyhonění dám čtyřicet korun."

Kluci se začali smát a Vláďa mi řekl, ať vypnu vodu, utřu se, a hlavně už nic neříkám. Poslechl jsem ho. V šatně za mnou ale stejně přišel jeden spoluhráč, sedl si vedle mě a řekl: "Ty vole Tuška, nebuď blbej. Nic té šmetyně za vyhonění nedávej. Vždyť si to můžeš udělat sám a zadarmo."

Překvapilo mě, že mě do té doby nenapadlo zkusit si pomoct v této oblasti po vlastní ose.

Doma jsem se večer zavřel ve svém pokoj, vzal si poprvé do ruky své přirození a zkusil onanovat. Nebylo to jako od Verunky, ale nebylo to špatné. Navíc v následujících letech jsem vybrousil techniku a stal jsem se v tom vážně dobrej.

Když Lukáš rozhodl, co si máma myslí…

Verunka došla do šatny stejně jako v předešlých týdnech. Byl jsem oblečený, obutý a čekal na ni. Pochválila mě, že nezdržuji a můžeme ihned vyrazit. Políbili jsme se. Jazyk na jazyk. Ostych vymizel. Sice na školních chodbách mě maximálně pozdravila, ale po vyučování se už se mnou nikterak neskrývala. Šatnář seděl a zíral. Verunka zaregistrovala jeho pohledu. Pomalu k němu přistoupila. Bál se ji. Bylo to na něm poznat. Rozkecal po třídě že spolu chodíme a proto seděl na lavičce s malou dušičkou, zatím co má pravá láska stála nad ním. Měl strach se, že jsem to Verunce řekl a jeho konečník za trest pozná středověk. Tahle obava byla zbytečná. Mě nevadilo, když se o nás mluvilo. Nepřiznal jsem Verunce, že náš vztah se stal veřejným tajemstvím. Nechtěl jsem ji lhát, ale zároveň jsem si nepřál, aby se zlobila. Navíc jsem nechápal, proč se máme skrývat a v neposlední řadě spolužáci i spolužačky mě mnohem více akceptovali, když se doslechli o mém vztahu s deváťačkou. Všeobecné povědomí o nás dvou mi přinášelo popularitu a větší přijetí od okolí, takže jsem neměl mnoho důvodů se na šatnáře a jeho nevymáchanou pusu zlobit.

Verunka se sehnula k sedícímu strážci naší převlékárny. Měl nos velmi těsně jeho, když zašeptala: "Chtěl bys taky?" Vůbec se mi nelíbilo, že se nabízí někomu jinému, a ještě víc mě zarazilo, když spolužák lačně přikývl. Verunka zavřela oči a… Plivla mu do tváře. "Nasrat," zasmála se, otočila se ke mně a s něžným úšklebkem dodala: "Miláčku pojď."

Tradiční průběh. Obývák u Verči doma, ona dva panáky, já nic. Sedla si ke mně na gauč a začala mě líbat. Když mi však rozepla knoflík na kalhotách, zadržel jsem její ruku. "Ale copak?" řekla překvapeně. ¨

"Jsi moje všechno, což určitě víš," začal jsem oklikou. Proslov jsem si již několik dní chystal, takže jsem ho odříkával jako básničku. Zdůraznil jsem, že s Verunkou chci být, protože je nejúžasnější holka, kterou jsem kdy poznal… Teda, kromě maminky, ale ta se v tomto případě samozřejmě nepočítala. Zopakoval jsem, jak moc jsem rád u ní doma a hlavně s ní, ale ať se nezlobí, že ji nebudu dávat čtyřicet korun za něco, co si zvládnu udělat sám. "Jestli mi nevěří, tak ti můžu předvést, jak to umím," navrhl jsem.

Věřila mi. "Chápu," usmála se. "Dospíváš. Stáváš se zkušenější a je dobře, že tohle už zvládneš sám. Přijdou časy, kdy se ti to bude náramně hodit, věř mi. Těm časům se říká manželství."

"Jak tohle všechno víš?" kroutil jsem hlavou.

"Máma říkala… A pár jejich kamarádek jak by smet. Když se u nás sejdou, pijí víno a vypráví si, tak se dozvíš věci, až by se jeden divil."

"Takže se nehněváš, že mě neuděláš rukou?" ptal jsem se hloupě

"Proč bych se zlobila? Stejně… Já ti dnes chtěla ukázat něco mnohem zajímavějšího. Neboj se a věř mi," odvětila s úsměvem. Párkrát mě pohladila v rozkroku a následně, což jsem vůbec nečekal, si můj stopořený úd vzala do úst. Lidičky to Vám byla slast. Její jazyk na mém žaludu. Zavíral jsem oči, vzdychal a užíval si krouživých pohybů na mých nejcitlivějších partiích. Bylo to nepopsatelně nádherné a navíc, když už došlo k mému vyvrcholení, tak jsem ani nepotřeboval toaleťák na utření.

"Líbilo?" zeptala se Verunka na konci.

"Absolutně fantastické," zavzdychal jsem.

"Pak mi dáš sedmdesát korun, jo?"

"Ale…,"

"Inflace chlapče."

Přikývl jsem. Nechtěl jsem ji naštvat. Vždyť to bylo vážně kouzelné a už v tu chvíli jsem se těšil na další týden, až si celou záležitost zopakujeme. Když jsem odcházel, dala mi pusu a řekla, ať si ten den pamatuji, protože se ze mě stal dospělý chlap. Zeptal jsem se, co tím myslí. "Co asi," zasmála se. "Věřil bys tomu, že jsou kluci, kteří tohle nezažijí za celý život?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Tak vidíš. I tohle vím z ženských sněmů u nás doma. Někteří chlapi umřou a vůbec nepoznají kouzlo orálu. Ty už si jej prožil, je z tebe opravdovej, drsnej, dospělej chlap, tak se podle toho chovej, jo?"

Přikývl jsem a šel jsem k mámě. To, že se ze mě stal chlap jsem doma oslavil soubojem plastových vojáčků, které jsem dostal od strejdy Petra. Bojovali o pamětní odznáček za první gól v reprezentaci. Večer jsem zkoušel, jestli nedokážu také sám to, co mi odpoledne ukázala Verunka, ale neměl jsem nárok. Musel jsem se smířit s tím, že má pravá láska bude stát o něco více peněz než doposud a že budu muset říct tátovi o vyšší kapesné, nebo omezit nákupy ve školním bufetu.

Čím jsme starší, tím hůře se smiřujeme s odchody milovaných lidí. Člověk nemusí být zrovna dvakrát bedna, aby vypozoroval tento fakt. Nevím, jestli to je tím, že jsme měli možnost s nimi trávit více času než v raném mládí, a proto nám tolik chybí, nebo dětskou superschopností zapomínat a přebíjet rány novými zážitky. Těžko říct…

Když mě Verunka opouštěla ve školce, bylo mi jejího odchodu líto, ale smutek zahnali kamarádi v čele s Vládou. Také fotbal hrál důležitou roli v mém smíření s ochodem pravé lásky. Když mi na konci sedmé třídy Verunka řekla: "Hele frajere, budeme se muset rozloučit," nedocházelo mi nejprve, jak vážná její slova jsou.

"Já vím, budou prázdniny," odvětil jsem. "A po nich se zase uvidíme."

"Neuvidíme, odcházím ze školy."

Krve by se ve mně nedořezal. Jak já jenom mohl zapomenout, že je v devítce a končí povinnou docházku? Mráz mi přejel po zádech tak silně, až jsem se roztřásl. "Kam vlastně po škole půjdeš?" zeptal jsem se a cítil se provinile. V duchu jsem si nadával – tuto otázku jsem měl položit mnohem dříve. Vždyť Verunka přeci musela v posledním čtvrt roce dělat přijímačky.

"Na kadeřnici."

"To je… Hezké. Chceš se tomu jednou věnovat?"

"Jindro, je mi šestnáct. Jak mám tušit, co budu chtít jednou dělat. Ale kadeřnici… No nevím. Stát celý den u křesla by mě asi nebavilo… Víš, co bych opravdu chtěla?"

"Ne."

"Najít si strašně bohatýho chlapa, abych nemusela dělat nic. Jen se nechat vydržovat, rozmazlovat a za odměnu bych mu byla věrnou manželkou a v posteli neuvěřitelnou dračící… To aby neměl chuť chodit na zálety, jako všichni chlapi mojí matky."

"Já nevím… Myslím, že někteří chlapi chodí na zálety, i když jim doma nechybí sex," zamyslel jsem se nahlas.

"Ty bys to udělal?"

"Ne. Občas chodím s Lukášem do kostela a tam říkají, že smilnit je špatné… Ale víš co? Já vydělám strašně moc peněz a pak tě budu rozmazlovat."

Verunka přikývla: "Beru tě za slovo. Jednou si tě najdu a budu se těšit na rozmazlování."

Přiznal jsem ji, jak moc mě mrzí, že už se nebudeme vídat. "Mě je to také líto, ty šišo," usmála se a objala mě. Na malou chvíli jsem se zase cítil, ten chlapeček ze školky, kterého kdysi držela v náručí. A protože jsem byl znovu dítětem a děti své emoce neskrývají, rozplakal jsem se. "Nebul," řekla Verunka. "Budeme jak Romeo a Júlie. Ti také měli spoustu problémů a zábran, které mezi ně stavěl svět a nakonec vše spolu zvládli a přes všechny klacky na cestě se znovu setkali."

Zamyslel jsem se: "A neumřeli náhodou oba?"

"Hmmm, tak vidíš. Potkali se v nebi, a to se taky počítá."

"Já tě ale nechci potkat až v nebi?"

"Neboj, my dva toho máme ještě hodně před sebou," řekla Verunka a s touhle větou jsme se rozloučili. Domů jsem šel hrozně pomalu. Noha nohu sotva míjela. Měl jsem v očích slzy a přehrával si všechny ty krásné pocity, které jsem prožíval, když mi Verunka vyprávěla o sobě a své rodině. Když já ji říkal věci ze svého života a ona je hodnotila a dávala mi svůj pohled na ně. Byla starší, zkušenější a bylo to poznat. Vzpomínal jsem na její krásnou, hladkou kůži i na to, jak mě dokázala přivést k vrcholu rozkoše. Bylo mi smutno. Tak strašně smutno. Konečně jsem našel svou ztracenou druhou půlku sebe a na konci školního roku mi ji systém vzal. Ptal jsem se Boha, proč nemůžou být školy na deset let a říkal si, že jsem právě vyčerpal veškerou svou zásobu štěstí. Bez Verunky mi to pitomý odpoledne přišlo prázdný. "Jestli tuhle bolest přežiji, přežiji opravdu všechno," pomyslel jsem si, když jsem vsouval klíče do dveří mámina bytu.

S odchodem Verunky ze školy se můj život vrátil do zajetých kolejí, škola, fotbal, občas návštěva kostela, kam mě brával Lukáš. Čas od času ho nově zastoupil strejda Petr. Ten sice chodil do jiného sboru, ale když šel se mnou, vzal mě do toho, kam jsem chodíval s máminým manželem. "Abys nemusel mezi cizí lidi," vysvětloval Petr. Strejda jako jeden z mála pochopil, že mi dělá problém komunikovat s cizími lidmi. Petr mě nejen chápal, ale dokonce respektoval, což jsem vždy velmi oceňoval.

Jednou jsem šel za mámou do práce. Pracovala u Petra na recepci, což byla taková rozlehlá kancelář s policemi, šanony, máminým stolem, televizí, pohodlným gaučem pro čekající klienty a několika dveřmi. Kromě těch vstupních tam byly čtyři dveře do dalších kanceláří a za každými z nich seděl jeden advokát. Táta tomu říkal peklo, strejda vždy oponoval, že nic horšího než poslaneckou sněmovno člověk zatím nevymyslel. Televize, co měl strejda v kanceláři nebyla klasická objemná s velkým plastovým krytem vzadu jakou v té době měli doma úplně všichni. Petr z Německa dovezl úzký televizor, což tenkrát u nás nikdo neznal. Občas jsem podezříval jeho klienty, že tam chodí kvůli tomu, aby se mohli podívat na ten technologický zázrak… Nebudu lhát, já tam občas taky přišel spíš na televizi než za mámou. Ten den vysílali zrovna na ČT živý přenos ze sněmovny. Nějaký pán v obleku odkráčel od řečnického pultu a u něj ho vystřídal táta. Byl také v saku, košili a kravatě, stál u pultíku a začal číst z připraveného papírku. Všichni v kanceláři jsme ztichli, protože se nestávalo často, aby otec veřejně mluvil. Na obrazovku jsem koukal já, máma i Petr. Táta se nadechl a začal: "Je potřeba si uvědomit, a přiznat pravdu, se kterou přišel největší ekonom všech dob John Maynard Keynes. Tedy myšlenku Kahn-Keynesova multiplikátoru, dokazující že každá investice se vrací hned dvakrát. Kromě okamžitého přínosu investice pro obživu dělníků a zaměstnanců dojde k tomu, že se peníze následně vrací k výrobcům spotřebního zboží…"

Máma kývala hlavou a pak položila řečnickou otázku: "Kdy takhle zmoudřel? Já tohle ze školy vůbec nevím." Maminka zrovna dokončovala dálkově maturitu na obchodní akademii a proto ji překvapilo, jak táta může působit erudovaně v ekonomických otázkách a prezentovat myšlenky, kterým ona sama nerozuměla.

"Nezmoudřel. Někdo mu napsal text, co má odříkat. Dokonce si autor projevu dal práci s tím, aby zkontroloval, že ho dokáže Jindra senior přečíst bez koktání… To je politika, má drahá Patricie," řekl strejda.

"Táta vždycky v hospodě na jednáních napravoval celý svět," vzpomněl jsem si.

"Já vím. Vždyť jsem tam s ním několikrát byl," zasmál se Petr. "Jenže Jindro, politici o problémech jen mluví, oni je nechtějí řešit… Což je vlastně stejný jako s těma chlapama v hospodě."

"A proč?"

"Protože politici potřebují hlasy voličů a když bude všechno skvěle fungovat a občané nebudou na nic nadávat, tak těžkou půjdou k volebním urnám – bude jim chybět motivace. Nejlepší motivací voličů je naštvání na cokoliv. Takže politici o problémech mluví, aby v lidech vyvolali zlost a obavu. Strach je totiž skvělý motivátor k tomu vydat se k volbám a někomu hodit svůj hlas. Na lidi platí, když je někdo začne děsit vyššími náklady, ohrožením jejich svobody, či omezením životních standardů... Táta teď vypráví o investicích, které se neuskuteční. V tom projevu lidem řekne, že mohli mít peníze, které jim někdo sebere. To docela funguje a do konce Jindřichovi řeči ještě určitě zazní pohrůžka, že lidé nepřijdou jen o to, co nemají a jeho strana jim chtěla dát. Ještě určitě pohrozí občanům, aby se nachystali na chvíli, kdy jim někdo bude chtít vzít i jejich současný majetek."

"…a pokud bude vláda pokračovat v tom, jak funguje do teď, tak již brzy dojde k tomu, že vezmeme důchodcům jejich důchody, potřebným jejich dávky a přitom se budeme tvářit, jako by to bylo zcela v pořádku. Tohle opravdu chcete?" skončil táta plamennou řeč.

Díval jsem se na obrazovku a uvědomoval si, že nechci být nikdy politikem, protože by mě nebavilo pořád něco slibovat a dané slovo neplnit. Neuměl jsem si ani představit, jak bych měl někoho strašit. Jakože bych chodil v masce čerta do televize? Nedávalo mi to moc smysl a přišlo mi mnohem lepší mít radost ze vstřelených gólů, než někoho děsit věcmi, které se nestanou a slibovat zážitky, které nesplním.

V deváté třídě jsem dosáhl patnácti let, dostal jsem občanku a také jsem podepsal svou první profesionální smlouvu. Nebo vlastně hned dvě. Ještě před patnáctým rokem mého života podepsali rodiče smlouvu s Petrem, že mě bude zastupovat ve věcech fotbalových. Podle strejdy na západě běžně i mladší kluci měli své agenty. "Ty budeš takovým průkopníkem u nás," dodával.

V patnácti jsem potom podepsal dorosteneckou smlouvu ve Slávii. Měl jsem svůj první oficiální příjem. Byl sice nižší než kapesné od rodičů, ale jak se říká – halíře, dělají talíře. Mnohem větší radost než ze smlouvy jsem měl z toho, že jsem mohl zůstat v klubu. Chtěl jsem pokračovat mezi hráči, které jsem znal, a ne si zvykat na nové tváře. Vladimír tolik štěstí neměl a v patnácti se musel s týmem rozloučit. Nejenže nedostal smlouvu, ale trenéři juniorky o něj nestáli, a proto odešel do druholigového celku, ve kterém strávil dva roky, aby následně přestoupil do prvoligového Žižkova.

S blížícím se koncem základní školy nadešel také čas rozhodnout se, kam se mé životná kroky uberou dále a jestli půjdu na školu, učňák anebo se vrhnu do velkého světa pracujících dospělých. Táta říkal, že by mi zajistili nějakou soukromou školu, kde by se postaral, abych ji dokončil, ať by to stálo cokoliv. Máma byla laxnější. "Má alespoň základku, což mi stačí. Dokončená škola je více než jsem kdy čekala. Vždyť vy ani nevíte, kolik lidí mě odrazovalo a přemlouvalo, abych ho nedávala na normální devítiletku... Pokud chce, pro mě za mě může jít třeba někam do skladu a u toho hrát fotbal. Sám uvidí, co život přinese," říkala.

Mámina verze se mi líbila, ale do řešení celé situace se vložil strejda Petr s Lukášem. Ani nevím, jak se stalo, že právě tihle dva začali společně řešit, jestli a kde bych měl pokračovat ve studiu. Do diskuse přizvali i mého trenéra, a ten jim doporučil školu, která měla vazby s klubem a vycházela fotbalistům vstříc. Nakonec tahle má osobní svatá trojice postavila moje biologické rodiče před hotovou věc – půjdu na obchodníka – učňák s maturitou.

"Vždyť to je prodavačka, jen se letněji jmenuje ten obor," protestoval táta.

"Když už tak prodavač a jmenuje se to vzletněji," oponoval Petr. "A na té profesi není nic špatného. Proč by měl být prodavač horší než dělník ve výrobě. O tom, jaké je makat na hale přece my dva něco víme."

"Ale dnes je jiná doba," nedal se táta. Možná mu prodavač přišel jako málo vznešená profese pro syna poslance, těžko říct.

"My si s Patricií myslíme," vložil se do toho Lukáš a významně se přitom podíval na mámu, "že to je pro Jindru nejlepší volba. Bude se moci dále věnovat fotbalu a kdyby ho nedej bože nohy jednou neuživily, alespoň bude mít maturitu. Že mám pravdu?"

Máma si vzdychla a kývla. Myslím, že s tím úplně ztotožněná nebyla, ale nechtěla se hádat ani s manželem ani se svým zaměstnavatelem. Navíc si byla jistá, že pánové myslí hlavně na mě a mé štěstí, tak proč jim nedat šanci.

"Víte co," pronesl táta po krátkém zamyšlení. "Mě to vlastně může být jedno. Jestli mladej chce, ať je pro mě za mě třeba prodavačka… Vždyť i za ně bojuje naše sociálně demokratické strana, no ne?"

Jak jsem se stal mediální hvězdou

Přechod na učební obor "obchodník s maturitou" pro mě byl nemilým překvapením. Na základní škole jsme měli ve třídě mix slabších a silnějších žáků, těch hodných i těch, kterým učitelé říkali problémový. Z nějakého nemilého důvodu se ta lepší část rozprchla všude možně, jen ne se mnou na učňák. Byl jsem tak konfrontován s dosti zvláštními existencemi. Oni si ale nejspíše mysleli totéž o mě, protože jsem při vyučování sedával sám mlčky v první lavici a o přestávkách jsem se toulal chodbami, jen abych nemusel s nikým mluvit.

Do třídy se mnou chodili kluci s divně obarvenými vlasy, máničky, týpci bez vlasů, ti s propíchanýma ušima, ti, jenž těsně před školou odhazovali cigaretu páchnoucí po spálené trávě i ti, co se chlubili čicháním ředidla. Učitelé ke mně přistupovali vstřícně, byl jsem uvolňován z odpoledních hodin kvůli tréninkům a v dny, když jsem měl utkání, jsem do školy nemusel vůbec aniž by to komukoliv vadilo. Jenže "dobrovolná" účast v hodinách byla vlastně jediné pozitivum, které nová škola přinesla.

Jeden z prvních dní po mém nástupu, jsem si na toaletách umýval ruce po vykonání potřeby, když přišli dva kluci od nás ze třídy. Oba byli vyholení a oblečení v džínových bundách, přesto, že venku i ve škole bylo teplo tak akorát na tričko s krátkým rukávem. Jeden z nich se jmenoval Zemánek. Byl vyšší, a žvýkal, druhý byl Michal Němec. Němec byl o hlavu menší než jehož parťák a od začátku školního roku Zemánkovi sekundoval. Vlastní myšlenku do kupy nebyl schopen dát, proto jen kýval hlavou a souhlasil se vším, co jeho silnější já říkalo.

"Hele, ty seš nějakej divnej, co?" zeptal se Zemánek.

Pokrčil jsem rameny.

"Ty se mnou nemluvíš?" zeptal se Zemánek.

"Jo, ty s ním nemluvíš ty…. Ty… Divnej?" řekl Němec.

"Mluvím," odvětil jsem.

"Seš drzej, víš to?" řekl Zemánek.

"Jo, jsi fakt drzej," papouškoval Němec.

"Nejsem… Ses ptal, tak odpovídám."

"Myslíš si že seš chytrej?"

"Ty si myslíš, že seš chytrej, jo?"

"Chodíte se mnou do třídy, tudíž asi víte, jak na to jsem."

"Sem ti říkal, že seš drzej," zhodnotil naše krátké setkání Zemánek a jeho pravá pěst vypálila proti mně. Nevím, co si myslel, ale jestli se domníval, že se nechám mlátit, tak se spletl. Chodil jsem už víc jak deset let do fotbalu, měl jsem pravidelné tréninky, učili jsme se všemožnému pohybu, včetně občasných lekcí sebeobrany, takže má fyzická kondice byla zcela dostačující na to, abych jeho ráně uhnul. Zemánek narazil sevřenou pěstí do zdi a zařval. V ten okamžik se na mě vrhnul Němec. Vyhnul jsem se i jemu a když kolem mě probíhal, nastavil jsem mu nohu. Nic víc jsem dělat nemusel. Němec zakopnul a při pádu obličejem narazil na stěnu obloženou kachličkami. Zaskučel. Z nosu se mu začala řinout krev. Zemánek se vzpamatoval z první neúspěšné rány a znovu proti mně vystartoval pěstí. Vykryl jsem jeho úder a od cesty jsem mu pravým hákej zasáhl oko. Na to, na jakého drsňáka si hrál, se okamžitě sesunul k zemi a chytil za zasažené místo. Němec s krvácejícím nosem se postavil a díval se na mě. "Chceš taky jednu?" zeptal jsem se.

Němec se podíval na Zemánka. Bylo vidět, že neví, co má dělat a potřebuje pokyn od svého kápa. Ten ale úpěl kvůli rychle modrajícímu oku a nebyl schopen přispět kamarádovi dobrou radou.

"Já…. Já nevím," zakňoural Němec. Upřímně, nejsem příznivcem násilí, ale v té chvíli jsem byl rozpumpovaný adrenalinem, a proto jsem mu také jednu výchovnou vpálil. Němec se chytil za stejné místo jako Zemánek a po vzoru přítele se sesunul k zemi. Vrátil jsem se do třídy. Oba útočníci došli do vyučovací hodiny až značnou chvíli po zvonění s oteklými tvářemi. K mému překvapení situaci učitel nikterak nekomentoval a pokračoval ve svém výkladu. Asi se na škole nezřídkadky přihodilo, že čas od času někdo dostal přes ústa a pedagogové na to již byli zvyknutí a drobné násilí raději přecházeli mlčením.

Každopádně od tohoto incidentu jsem měl absolutní klid. Nikdo si na mě nevyskakoval a nesnažil se mě dráždit. Kluci poznali, že se umím bránit a nejsem vhodná oběť pro šikanu. Pochopilo to i pár slabších spolužáků, kteří se se mnou chtěli ihned skamarádit. Doufali, že bych je případně také vzal pod svá křídla, kdyby je někdo ze silnějších obtěžoval. Já ale nové přátele natožpak chráněnce nehledal. Necítil jsem se dobře v naší třídě ani v blízkosti nových spolužáků. Setřást jsem je už ale nedokázal. Abych nemusel s nikým příliš komunikovat, snažil jsem se vždy o přestávce vypadnout ze třídy, jenže kluci, kteří se báli zůstávat sami s tou silnější částí skupiny okamžitě vyrazili za mnou a tak jsme po chodbách ťapkali jak kvočna provázející svá kuřátka po dvoře. Za kvočnu jsem byl mlčící já.

Byl listopad 1998. V lidech již dávno odezněla euforie ze zisku zlaté olympijské medaile ledních hokejistů a žili své běžné životy. Sháněli Vánoční dárky, starali se o své pracovní, či školní povinnosti a vše běželo ve standardních zajetých kolejí. Neměl jsem to jinak. Do školy, ze školy, k mámě, nebo k tátovi, na trénink a na zápas. Cítil jsem se smutný. Něco mi chybělo. Přišel ten stav, který jsem vídal v minulosti u svých rodičů. Můj život byl nuda a šeď. Zápasy mě bavily, ať už za Slávii nebo za mládežnické reprezentace, ale tím veškerá radost končila. Bohužel fotbal trval devadesát minut, pak rozhodčí písknul do píšťalky a všechno skončilo. Již ve sprše jsem cítil, jak na mě znovu dopadá taková zvláštní prázdnota, která naznačovala, že se vracím do běžného světa plného nudy. Možná za to mohlo podzimní počasí, možná prostředí učňáku, ale já se cítil strašně opuštěný. Jednou jsem se o své zvláštní prázdnotě a splínu zmínil před tátou, ale ten se jen zasmál a řekl: "To je puberta chlapče, z toho vyrosteš." Zeptal jsem se ho kdy a on odvětil: "Nevím."

"Víš, že mi bude brzy šestnáct?" zeptal jsem se. Otec přikývl. "Máma byla jen o rok starší, když jsem přišel na svět…"

"Chceš mi tím něco říct?" vyděsil se táta.

Nechtěl jsem. Jen mi došlo, jak strašně mladá a nedospělá musela být, když otěhotněla, když dojela do porodnice, když se poprvé světem rozlehl můj pláč a křik. Najednou jsem rozuměl tomu, proč se moji rodiče kolikrát hádali a nedokázali se plně věnovat mé výchově, vždyť ještě sami byli děti. Každý den jsem viděl kluky, kteří na učňáku byli jen o ročník výš než já, tedy ve věku mých rodičů, když jsem se narodil… Ti kluci žili alkoholem, diskotékama, koncertama, tancem, holkama a rozhodně nikdo z nich nebyl připraven na to, aby přijal zodpovědnost za malé dítě, které brečí, řve, kadí, jí a nic jiného neumí. Naši rozhodně nebyli ukázkovými rodiči, ani partnery, ale nakonec jsem je snad i pochopil.

Bohužel ani mé přijetí rodičů a jejich ranné výchovy, ani informace že na nás všechny jednou čeká lepší budoucnost, kterou jsem pravidelně dostával v kostele, nevedlo k nějakému posunu mé nálady. Ptal jsem se Lukáše, proč Bůh dopouští smutek, existenci nemocí, války a utrpení. "To není o tom, co dopouští Bůh," odvětil mi. "Dostali jsem od něj darem svobodu. Můžeme se sami rozhodnout, co si přejeme, co uděláme. Bohužel lidé tohoto daru zneužívají. Zlo nedělá Bůh, zlo tvoří lidé sami. Naší jedinou útěchou je, že když budeme prosit, bude naše utrpení snesitelnější. A neboj, jednou pak dojdeme klidu. Když si vezmeš, jak dlouhý bude šťastný život ve věčnosti, tak těch pár desítek let, které tady musí člověk odbojovat nevyznívají zle."

I když to z znělo logicky, já měl depresi a vidina věčného spokojeného života mě z ní nemohla vytrhnout. Jeden večer u táty mi bylo obzvlášť smutno. Osprchoval jsem se, popřál otcovi dobrou noc a řekl, že si půjdu lehnout. Zavřel jsem se v pokoji, natáhnul se do postele a začal vzpomínat na časy, kdy jsem se ještě cítil dobře. Znovu jsem před sebou vidět smějící se Verunčinu tvář, vybavoval jsem si chuť jejího jazyka, teplo jejího těla, měkkost jejich prsou. Bůh ji vytvaroval nádhernou a mě bylo smutno, že ji nemůžu vidět. Myslel jsem na společné chvíle, kdy kolikrát zabořila hlavou do mého rozkroku a já se cítil jako v ráji. Dostavilo se vzrušení. Vysvlékl jsem se. Ani nevím proč jsem chtěl být zcela nahý. Začal jsem se hladit. Dotýkal jsem se sám sebe. Představoval si, jaké by bylo, kdyby ty prsty, jenž klouzaly po mé kůži byly Verunky. Začal jsem onanovat. Ne že by to bylo poprvé, masturboval jsem poměrně pravidelně, ale ten večer, všechno mělo malinko jinou atmosféru. Měl jsem v hlavě Verunku, viděl jsem její tvář a snad i cítil její vůni. Věděl jsem, že každou chvíli budu.

Přišlo to.

Svaly se stáhly a znovu uvolnily. Bílá tekutina ze mě vytryskla, jak flusanec z lamy – pardon za takové přirovnání, nedávno jsem viděl v cirkuse lamu plivat, což ve mně zanechalo silný dojem – a v ten okamžik se stalo něco extrémně zvláštního.

Rána! Výbuch!

Byt se zahalil dýmem. Kouř prořízlo několik ostrých světel baterek. Temné stíny postav. Zmatek a strach sevřely mé právě uspokojené tělo.

"K zemi!" zakřičel někdo. V mém pokoji se najednou pohybovalo několik lidí. Neuměl jsem říct kolik a netušil jsem, co jsou zač. Světla jejich baterek se zakusovaly do tmy a umělé mlhy a končily na mém nahém těle, které zdobila čerstvá ejakulace a ještě neutišené erekce. "Slyšíš?!? Okamžitě k zemi!"

Stál jsem vyděšený, vysvlečený a zcela prostý pochopení toho, co se právě děje.

"Ale já," začal jsem. Ani nevím, co jsem chtěl komu vysvětlovat. Bylo to hloupé a zbytečné. Nikdo mě neposlouchal.

"K zemi!"

"Já…," nedořekl jsem. Někdo mě praštil tupým předmětem zezadu. Přišla úplná tma. Ztratily se hlasy, rozplynul se dým i světla baterek. Zůstal jsem jen já, všeobjímající ticho a nevědomí.

Pomalu jsem otevřel oči. Světlo. Mnoho světla. Bylo nepříjemné a bodavé. Cítil jsem bolest kdesi vzadu v hlavě. Znovu jsem se schoval pod tmu mých víček. Chvíli jsem se snažil zhluboka dýchat, nevnímat to, že se mi točí hlava. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. "Tak pojď na to. Ještě jednou," dodával jsem si odvahu. Opět jsem otevřel oči a zamžoural. Zářivky nade mnou měly již jasné obrysy, jejich světlo bylo protivné a oslepující. Otočil jsem hlavu. Do mého zorného pole se dostal Lukáš. "Dobré ráno," řekl. "Neboj, za chvíli budeš v pohodě. Jsme domluvení s doktorem – ještě dnes půjdeš domů."

Přikývl jsem. Snažil jsem si rychle srovnat myšlenky. Co se vlastně stalo? Vybavoval jsem si, jak jsem šel do postele a dále? Přišel výbuch, dým, někdo vtrhl dovnitř, něco křičel a já… Já se sakra chvíli před tím udělal. Zrudnul jsem při pohledu na svého otčíma. "Co… Co to včera bylo?" zeptal jsem se.

"Policejní zásah. Od rána se v rádiu nemluví o ničem jiném."

"Ale proč mě zatýkali?" nechápal jsem.

"O tebe Jindro vůbec nešlo. Šli pro tvého tátu." Mlčel jsem a sledoval Lukáše. Doufal jsem, že dostanu víc informací. "Moc toho nevím. Prý zadrželi ho a nějakého radního. Vyšetřují i jednoho ministra. Policie zatím nevydala žádné tiskové prohlášení, snad bude někdy na večer, takže si budeme muset počkat na zprávy."

"A mě praštili při zatýkání?" zeptal jsem se.

Lukáš přikývl. "Ano. Praštil tě někdo z policistů. Já toho moc nevím. Mámě večer volal nějaký kapitán a byla mela. Máma nejdřív na něho šíleně křičela do telefonu, pak plakala a nakonec jela sem. Byla u tebe celou noc. Ráno odjela, protože musí zařídit něco kvůli vyšetřování, tak jsem ji vystřídal."

Přikývl jsem.

"Je půl osmé ráno. Brzy bude vizita. Máme domluveno, že doktor přijde ještě jednou odpoledne a jestli půjde všechno podle plánu, půjdeš k nám."

Znovu jsem přikývl.

Opravdu jsem ještě ten den dorazil k mámě. Bylo to trošku nepříjemné, protože tam byli i Lukášovi děti, takže nám vznikl problém s rozdělením pokojů a hlavně se mě neustále vyptávali, na ten zásah. Zajímalo je, co si pamatuji, jak vypadalo zatýkání, kolik tam bylo policistů, jestli to je jako v amerických filmech a co jsem zrovna dělal, když tam vtrhly. Na poslední otázku jsem jim upřímně odpovědět nemohl, a tak jsem raději jen zamumlal něco o tom, že si přesně nepomatuji inkriminovaný okamžik, ale nejspíš jsem byl už v posteli. Samozřejmě se také zajímali, jestli je táta vinen, ale já jen zopakoval, že nevím. Doma se otec nechoval jinak, než kdykoliv jindy a o práci jsme se nikdy nebavili. Občas chodíval na stranické sněmy, což bylo vlastně jediné, co jsem o jeho pracovních aktivitách věděl. Když se z těchto sněmů vracel domů, býval cítit ještě o něco hůře než když kdysi přicházel z hospody Na Růžku.

Večer se celá rodina srotila před televizí. Už v ukázkách hlavních zpráv zazněla informace o zatýkání významných politiků a hned následoval vstup, reportáž a několik vyjádření odborníků. Nebylo pochyb o tom, že policie tátu obviní. Údajně zprostředkovával nějaké přelití peněz z ministerstva do jedné pražské městské části. Zprostředkování mělo být nelegální. Větší část peněz se měla po cestě ztratit a jen zlomek měl být potom danou městskou částí proinvestovaný přes nějakou sponzorskou společnost tátovi strany. Ne všemu jsem rozuměl, ale neposlouchalo se to dobře. Obzvláště vyjádření odborníků hovořících o několika letech vězení mě děsila. Už jsem nebyl malý, abych se bál, že mě máma bude posílat jednou za čtrnáct dnů na týden za tátou do cely, ale rozhodně jsem nechtěl přijít o jednoho ze svých rodičů.

"Ten tvůj táta je vážně kretén," řekla máma a zakroutila hlavou. Byla unavená. Moc toho za celý den nenaspala. Přes noc byla u mě, ráno v práci a snad jen po obědě si měla čas na dvě hodinky lehnout. Kolem očí měla kruhy. U obrazovky seděla vyčerpaná a rezignovaná. Ruce měla volně spuštěné podél těla a ve mně budila dojem, že už se snad nikdy z našeho gauče nezvedne. Při jejím hodnocení dané situace mi vyvstala vzpomínka, jak před dvěma lety tátu obdivovala za projev, který předčítal ve sněmovně.

Nejhorší z celé reportáže byly hlasy lidu. "Měli by je okamžitě zavřít. Akorát na nás parazitují. Oběsil bych je a byl by klid," křičel postarší pán mávající holí. "Já Vám řeknu, tohle by se za komunistů nestalo," přisadila si paní, jenž na obrazovce v popisku měla Věra – důchodkyně. "Tenkrát se pořád na něco nadávalo, ale takhle se nekradlo, takhle teda ne. Tady jsou teď samý fondy, samý tyhlety marketingy a propagace a vždycky z toho je akorát mezinárodní ostuda." A aby toho nebylo málo, ještě si přisadila Eva – sympatická maminka na mateřské dovolené: "To je jejich slavná politika. Každej tam hrabe pod sebe a pro sebe, místo toho, aby se staraly o nás. Mi řekněte, kdo se zajímá o matky na mateřské. Ty plínky a sunar něco stojí, což ty pány nahoře netankuje. Hlavně se napakovat pro sebe... Jen ať jim to teď soudce sečte."

Máma už u obrazovky nevydržela: "Kdo by se měl o tebe starat ty krávo? Já si taky musela poradit na mateřské sama!" zakřičela. Na pár vteřin se ji zaleskly v očích slzy.

"Ale no tak miláčku," klidnil ji Lukáš. Začal s nějakým argumentem o rodičích, kteří přece alespoň po mém narození pomáhali finančně, ale daleko se nedostal, reportérka na obrazovce totiž řekla: "Celý postup a vyšetřování však zpochybňují advokáti stíhaných politiků. Také mnozí jejich straničtí kolegové mluví o účelové kampani, která má jen posloužit k odvedení pozornosti. Proti aktuálnímu postupu policie se tvrdě ohradil i právní zástupce poslance Tušky." Na obrazovce se objevil strejda Petr a my všichni ztichli a poslouchali. "Policie včera večer překročila veškeré myslitelné meze! Je legitimní, aby prováděla vyšetřování a úkony příslušné trestnímu řízení, ale její včerejší zásah v domě mého klienta byl zcela nepřiměřený. Přestože můj mandant nekladl odpor, policie jej zatýkala za pomoci pyrotechniky, psů a zbraní. Při zásahu došlo také ke zranění nezletilého syna pana Tušky, který s celým případem nemá nic společného. Na postup policie jsme již podali stížnost, požadujeme také setkání s ministrem vnitra a policejním prezidentem. Věřím, že můj klient je nevinný, což v následném šetření také prokážeme a očekávám tvrdý postup naší justice proti těm, kteří o zákroku rozhodli i proti těm, kteří jej provedli nezákonně a nesmyslně agresivně."

Nebudu lhát. Nerozumněl jsem tomu, co strejda sděloval, ale byl jsem strašně rád, že mého tátu zastupuje právě on. Nikoho lepšího by nesehnal, tím jsem si byl jistý.

Druhý den u mámy doma neustále vyzváněl telefon. "Ne, Nemůžete s mým synem hovořit! Můj manžel má advokáta, který řeší i situaci ohledně zranění syna. Ne, prostě Vám ho nedám! Rozhovor se synem bude moci proběhnout pouze, pokud jej schválí advokát. Netuším, co se kolem mého někdejšího partnera děje, nejsme spolu už deset let, takže vážně nemám ponětí o jeho obchodech a práci. Jestli si myslím, že je nevinný? Ano myslím si, že nevinný je. Jak to vím? Nevím, já se jen domnívám a vy jste se ptal, co si myslím. Víte co, už se s Vámi bavit nebudu!" opakovala máma každému volajícímu. Když zvedala telefon asi po patnácté, zakřičela: "Zavolejte advokátovi, kurva!" V ten okamžik volal trenér, který se chtěl zeptat na můj zdravotní stav. Předešlý den jsem totiž nepřišel na zápas a o mém zranění se v týmu dozvěděli až z televize. Máma se omluvila a předala mi sluchátko.

U našeho domu se hned ráno objevilo pár přenosových aut a jejich počet postupně rostl. Byly tam televizní štáby, stejně jako novináři bulvární i seriózní. Někteří na nás zvonili, jiní se dokonce snažili ťukat na okna, což bylo sice komplikované, jelikož jsme bydleli ve vyvýšeném přízemí, takže od chodníku byla okna více jak dva metry vysoko, ale nebylo to nemožné. Nakonec někdo ze sousedů zavolal policii, zatím co máma do telefonu prosila o pomoc Petra.

Strážci pořádku dorazili na místo první, strejda chvíli po nich. "Dejte pozor, aby Vás páni policisté neztřískali jako nezletilého syna pana Tušky," varoval Petr přítomné novináře při svém příjezdu. Byla neděle a když dojel hodiny ukazovaly pravé poledne. V televizi zrovna začínaly zprávy a v nich již informovali, že zraněným při zásahu je mladý fotbalový reprezentant. Najednou se už tolik nemluvilo o penězích pro tátu, ale o tom, zda policie postupovala správně a jestli byl zákrok přiměřený, když při něm došlo ke zranění "vycházejícího fotbalového talentu". Dokonce proběhl i krátký živý vstup z před našeho domu. Reportérka informovala, jak od rána všichni čekají mé vyjádření, ale že jsem zatím nebyl k zastižení.

Když dorazil strejda, novináři se na něj sesypaly. Těšily se na nové informace, ale Petr jenom zopakoval vyjádření, které zaznělo předešlého dne ve zprávách. Po nátlaku novinářů však nakonec připustil: "Zajistím Vám jeden rozhovor s panem Tuškou juniorem, pokud on sám bude chtít. Budete se ale chovat slušně a přestanete atakovat jeho rodinu, ano?" Následovala souhlasné mručení. Petr se odebral k nám domů. Skoro hodinu a půl jsme spolu seděli sami v pokoji a mluvili. Nebo teda on vyprávěl a já kýval hlavou. Říkal mi, co můžu a co nemám sdělovat. Co říct nemusím. U čeho se naopak určitě musím chvíli zastavit a k čemu se raději vůbec nevyjadřovat. Pak mi napsal na lístek krátký text, já si ho přečetl a zapamatoval. "Dáš to?" zeptal se. Sebral jsem veškerou odvahu a kývnul. "Tak pojď. Jdeme ven."

Vyšli jsme před dům. Byl to děs. Třásly se mi kolena. Byl jsem mnohem nervóznější než před jakýmkoliv zápasem.

Novináři nás obstoupili. Ze všech stran k nám strkali mikrofony a další zařízení pro záznam zvuku. Slova se ujal strejda: "My Vám děkujeme, že jevíte o kauzu zájem a nenechali jste se uspokojit strohou informací policie, ale chcete se dopátrat pravdy. Jsme rádi, že žijeme v době, kdy můžeme nahlas říct, že policie nepostupovala správně, zranila nevinného a nemusíme se bát persekuce. Naopak můžeme doufat ve spravedlnost! Jsme připraveni prokázat pravdu a očistit člověka, který je teď v cele, aniž by cokoliv spáchal. Mě osobně velmi mrzí, že během zásahu došlo ke zranění mladého muže, který s celým případem není nějak spojen. Je potřeba si také uvědomit, jak v důsledku policejního zcela neadekvátního zákroku dochází k poškození osobní svobody a značným komplikacím života někdejší přítelkyně pana Tušky a její rodiny. Poprosím Vás jen o pár otázek. Mladý pan Tuška se z brutálního zákroku ještě zcela nezpomatoval a zůstávají na něm následky. Sami vidíte, jak se mu klepou kolena, má bolesti hlavy a závratě. Proto poskytne jen krátký rozhovor a po něm Vás poprosíme, abyste respektovali soukromí rodiny, která ani nemůže mít cokoliv společného s aktivitami mého klienta."

Závratě jsem měl. To zase jo. A šílený. Ne ale kvůli ráně do hlavy, nýbrž kvůli tomu množství novinářů.

"Můžete popsat policejní zákrok?" zvolal někdo z novinářů a já zase mluvil o výbuchu, o světlech, výkřicích maskovaných mužů, kteří se nepředstavili. Popisoval jsem mou snahu říct, že nevím, co se děje a jak mi místo možnosti cokoliv vysvětlit policisté dali ránu a omráčili mě.

"Může na Vás mít úder trvalé následky?" zvolal další.

"K tomu se nebude pan Tuška junior vyjadřovat," řekl strejda. "Jakýkoliv komentář by byl nevhodný vzhledem k probíhajícím aktivitám v trestním řízení i vzhledem k očekáváné stížnosti na zasahující policisty, kterou podám ještě dnes odpoledne. Veškeré lékařské zprávy dostanou patřičné orgány. Minimálně ale můžeme říct, že můj klient nemohl v důsledku zranění o víkendu nastoupit do zápasu svého týmu v juniorské první fotbalové lize."

Někdo se mě pak ptal na fotbal, jiný na to, zda je táta vinen. Já odpovídal dle předcházejících instrukcí, co mi dal strejda. Nakonec se mě někdo zeptal, jestli ještě po téhle zkušenosti můžu mít důvěru v policii a já to nevydržel a ze všeho stresu se pozvracel.

Petr mě otočil od novinářů, kteří lačně fotili a hned, jak jsem se trošku zmátořil, odvedl mě zpět do domu, kde si mě za dveřmi přebrala máma. Když jsem byl znovu v bezpečí bytu, vrátil se strejda před barák a řekl, že všichni teď měli možnost vidět, jaké následky na mě zásah zanechal. "Doufáme, že dojde k důslednému prošetření případu i policejního zákroku. Pravda určitě vyjde brzy najevo a my se na to těšíme," dodal a tím celá estráda skončila. Auta s televizní štáby se začala rozjíždět do studií, aby sestříhala nový materiál a Petr přišel k nám. Máma mu udělala kávu a on si sedl se mnou a Lukášem do obýváku. Zeptal se mě, jak mi je. Řekl jsem, že už se cítím lépe. "Já se bál více než při prvním startu za reprezentaci."

"Tomu rozumím," usmál se. "Ale tenkrát jste prohráli, dnes si vyhrál na plné čáře."

"Vždyť jsem zvracel?" nechápal jsem.

"Pochopíš večer," usmál se strejda.

Večerní zprávy byly plné mého zvracení, klepajících se noh, nervozity. Z mých odpovědí toho moc nebylo, spíše nějaké výstřižky z vět od strejdy. Co ale ve zprávách bylo, tak opětovné zdůraznění toho, že jsem mladý talentovaný fotbalista, který za nic nemůže a kterého zlí policisté zranili. Následně se k tomu opět vyjadřovaly anonymní tváře z ulice, které ale již pochybovali o tom, jak to vlastně bylo a prý kdo ví, jestli ten "starej Tuška" něco spáchal, jestli to není celé komplot. Hlavně si tyhle hlavy stěžovaly, že i mnoho let po revoluci žijeme v policejním státě, který mrzačí nevinné. Policejní prezident v krátkém vstupu sliboval důsledné prošetření zásahu a o obvinění mého táty najednou nikdo nepsal a nespekuloval.

"Možná svému tátovi zachráníš krk," řekl Lukáš. "Úplně si otočil veřejné mínění, což kolikrát bývá mnohem důležitější než pravda."

Není těžké sbalit holku

Ten rok jsem slavil Vánoce i narozeniny jen jednou. Přes veškerou snahu strejdy Petra, přes všechna odvolání, dovolání i stížnosti, táta zůstal v cele. Soudce se údajně bál případného ovlivňování svědků ze strany mého rodiče. "Já vážně věřím, že je nevinnej," sdělil mi Petr, když se u nás zastavil po štědrém dni. Přišel tehdy s nějakými novinkami z vyšetřování. "Promiň Jindro, ale zcela otevřeně – tvůj táta není úplně… vědec a myslitel. To, z čeho jej obviňují je poměrně sofistikované. Podle obžaloby měl být hybnou silou a hlavou celé machinace, a tohle… Tohle by nikdy vymyslet nedokázal. Skryté investice, které splácí nějaké závazky a něco se z nich vrací... Loni v zimě jsme byli na Silvestra spolu. Tvůj táta se ožral a ve dvě ráno předváděl, jak dokáže močí napsat své jméno do sněhu. Žluté jméno ve zmrzlé vodě je mu mnohem bližší než propracované mizení dotací. V tomhle prostě nejede, tomu nevěřím."

Strejda tomu sice nevěřil, ale bohužel nedokázal o své pravdě přesvědčit příslušné orgány, a tak jsme každý den sledovali zprávy, kupovali noviny a hltali každou informaci, která by v nás vyvolala alespoň drobnou naději, že tátovo propuštění je ve hře. Petr se opravdu snažil. Pravidelně dával rozhovory, neustále chodil k výslechům a co já vím kam ještě. Lukáš občas říkal, že už nebojuje kvůli tátovi, ale hlavně o svou vlastní reputaci. Podle mě mu v tomto křivdil. Strejdovi šlo o tátu jako málokomu.

Dostal jsem své první pololetní vysvědčení na nové škole. K mému překvapení jsem měl výrazně lepší prospěch než na základce. Známky přicházely tak nějak samy a mou docházku díky fotbalu, nikdo neřešil. Dostavilo se uspokojení a já začal druhé pololetí flákat. Trenér mi zajišťoval alibi a omluvenky, čehož jsem zneužíval. Když už jsem byl ve škole, tradičně jsem o přestávkách pochodoval po chodbách, a snažil se vyvarovat kontaktu s ostatními. Za mnou cupitala skupinka slabších, kteří očekávali, že moje blízkost jim zajistí klid od šikanérů.

Složení následovníků se po pololetí trošku změnilo, protože někteří žáci učňák opustili a jiní zase přešli ze středních škol. Poprvé se v mé skupince objevila holka. Byla to menší, blondýnka s ďolíčky ve tvářích a dosti průrazným hlasem. Jmenovala se Lenka. Zatím co většina skupiny respektovala přestávkové ticho, blondýnka se dožadovala mé pozornosti a chtěla, abych s ní mluvil. "Ty seš prej fotbalista?" ptala se například.

Přikývl jsem.

"A seš dobrej,"

Přikývl jsem.

Člověk by myslel, že ji tenhle rozhovor stačil, vždyť se o mě dozvěděla vše potřebné, ale jí to nedalo a o další přestávce zase spustila: "Prej tě zmlátili policajti?"

Přikývl jsem.

"To musíš být fakt rebel."

Pokrčil jsem rameny.

Podobně kvalitní a dlouhé hovory jsme čas od času vedli, až jednou mi přede všema Lenka řekla: "Hele my si docela rozumíme, viď?"

Pokrčil jsem rameny.

"Tak jsem si říkala, že bychom mohli spolu chodit. Máš teď někoho?"

"Nemám."

"Tak už máš mě," řekla, dala mi pusu na tvář, chytla mě za ruku a naše prsty se propletly. "Máš to ale štěstí. My Lenky jsme totiž ve všem, po čem chlapi touží – milenka, pálenka, dovolenka, tam všude je minimálně jedna Lenka," dodala a zasmála se.

Trošku mě překvapilo, jakým způsobem jsem započal nový vztah, ale nakonec jsem si řekl, proč ne. Kluci v kabině se předháněli v tom, jakou kdo má holku a vyprávěli, jak těžké je někoho sbalit… Musím říct, v tomhle směru jsem s nimi nesouznil. Komplikované mi to nepřišlo.

Vztah s Lenkou byl zvláštní. Často opakovala vtip – milenka, dovolenka, pálenka – a ještě častěji mi říkala: "Co ty bys beze mě dělal?" Já místo odpovědi krčil rameny, ale říkal jsem si, že bych třeba mohl mít klid, volný čas a podobně. Lenka nebyla jen mou přítelkyní. Stala se manažerkou přes mé osobní volno, finance a zkrátka všechno. Většinu času, co jsme byli spolu mluvila. Vyprávěla mi o lidech, které jsem neznal a ani jsem je znát netoužil. Říkala mi, jak ji štvou rodiče, protože pro ně je pořád malá holka a nechtějí ji pouštět ven déle než do desíti večer, dávají ji nízký kapesný a tak dále a tak dále. Já ji toho moc neřekl. Možná bych i chtěl, ale nebyl prostor. Kromě toho, že jsem neměl příležitost toho moc namluvit, nějakým záhadným způsobem jsem ztratil veškerý osobní prostor. "Po tréninku mě dneska pozveš do kavárny," nařídila mi třeba Lenka. Pak doplnila kam půjdeme a jak se mám obléct. Na oděv si celkově potrpěla. Častokrát jsme chodili po nákupních centrech, kde vybírala nové oblečení sobě a také mě. Sice to lezlo do peněz, ale musím uznat – vkus měla dobrý. Můj obměněný šatník měl úspěch v kabině mezi spoluhráči i ve škole.

Jinak mé dojmy ze vztahu byly nic moc. Nebavila mě ta nesvoboda a neustálé podřizování se druhé straně. Lenka určovala, kdy budeme spolu, kde budeme spolu, kolik utratím a taky jak pokročíme v intimním životě… No dobře, asi není fér, že si stěžuji, nebyl jsem nikdy úplně dominantní, ale alespoň trošku prostoru jsem dostat mohl. Po třech týdnech, co jsme spolu chodili, mě poprvé udělala rukou. Nebylo to jako od Verunky. "Do pusy si ho ale nikdy nevezmu, s tím nepočítej," informovala mne rovnou. Přikývl jsem.

Tátu pustili z cely začátkem března s tím, že vyšetřování dále bude probíhat na svobodě. Překvapilo mě, kolik zhubnul a jak na první pohled zestárnul. Své zadržení nesl těžce. S médii ani s okolím se po propuštění nebavil. Ztratil svou bohorovnost i hurónskou povahu. Najednou byl zasmušilejší, tišší a stažený do ústraní. Na veřejnosti se místo něj objevoval strejda Petr, který vysvětloval, obhajoval a zároveň opakovaně podával stížnosti na vše, na co se dalo. Táta musel být rád, že měl Petra na své straně. Jednou jsem to strejdovi řekl a on odpověděl: "Táta teď je hlavně rád, že má tebe, Jindro. Jsi jeho jediná šance trošku se vytrhnout z myšlenek na vězení. Snaž se ho co nejvíce zapojit do svých běžných starostí a problémů, protože jej tím odvedeš od strachů a obav," vyzval mě.

Dělal jsem, co se dalo. Bral jsem tátu na fotbal, říkal mu o hádkách mezi spoluhráči, nutil jsem ho pod různými záminkami, aby mě vozil na tréninky a nakonec jsem mu začal vyprávět o Lence. Popisoval jsem mu, co děláme – tím samozřejmě myslím ty publikovatelné věci, které se normálně rodičům říkají – kam chodíme, co plánujeme a vůbec vše, kolem našeho vztahu. Byla to první věc, ze které měl skutečně radost, která jej zaujala. Několikrát zmínil, jak mi závidí. "Jsi teď v super období, když si můžeš takhle užívat mládí a všech krás, co přináší. Já o tohle přišel. Škoda. Pokazil jsem si tu nejhezčí část života děckem." Takovéto poznámky jsem se naučil přecházet. Tušil jsem, že to nemyslí zle... Nebo spíš, že nemyslí vůbec, když z něj padají podobná moudra.

Otec si možná neužil pubertu dle svých představ, protože poměrně v mladém věku upletl mámě mě – to upletl je samozřejmě jen metafora, protože já dobře vím, že děti se nepletou, ale… tamto. Zjevně si ale tento nedostatek rozhodl vynahradit v pozdějším věku, protože čas od času se u nás doma objevovala blondýnka v tátově věku, kterou mi představil jako asistentku a pak nějaká zrzka, se kterou se ani neobtěžoval mě seznámit. Každopádně sex praktikoval často, hlasitě a s oběma. Pravidelné soulože mu však evidentně začínaly léze na mozek. Jednou jsem s ním mluvil o Lence – zrovna ji chválil za to, jak strašně stylový ohoz mi vybrala na nákupech, na které mě opět vytáhla. Já se zamyslel a přiznal mu, že vlastně nevím, jestli mě ten vztah s Lenkou baví. "Vždyť já ji ani nic neřeknu. Mluví jen ona a já vůbec netuším, proč se mnou je."

"Jsi mladej, nakonec i docela hezkej a hlavně si dobrej ve sportu. Holky táhne možnost randit s někým známým a slavným. Věří, že je jednou dostaneš mezi společenskou smetánku."

"Hmmm. Ale já tati ani nevím, jestli se mi líbí."

"Proč by se ti neměla líbit? Hele, Jindro, to, co ti teď řeknu, si zapamatuj," nadechl se táta a já jakožto vzorný syn, jsem si jeho myšlenku zapamatoval slovo od slova: "Hodnotit ženu podle toho, jaké má prsa, zadek, nohy, postavu, obličej, oči, nos, pusu, uši a co já vím co ještě všechno je zpátečnické. Žijeme v moderní době, která nepřijímá a nebude tolerovat veřejné hodnocení vzhledu. Bude to sexuální harašení a velmi nežádoucí chování. Takže si pamatuj jedno. Nejhezčí je vždy žena, která ti ten večer dá. Nic víc, není potřeba hodnotit, nebo o ní vědět."

Na to, že táta začal vzletně a politicky skončila jeho myšlenka… asi jako všechny jeho myšlenky. Na druhou stranu, když jsem se o ni podělil se spoluhráči v kabině, ocenili ji potleskem a značnými projevy souhlasu. Třeba kapitán týmu řekl: "Kurva Jindro, ten tvůj fotr nebude žádnej debil, na to že je politik… Pak teda nechápu, po kom, ty vole, seš ty."

S týmem se nám docela dařilo, fotbal mě bavil, i v kabině nebyla špatná atmosféra. Trenér říkal, že když šlapou výsledky, tak se vždy vytvoří lepší parta. Zároveň nás ale nabádal, abychom se vyhýbali alkoholu, cigaretám a nepřeháněli to s holkama. Já se snažil jeho pokyny dodržovat, co jen šlo a co mi Lenka dovolila. Kromě obecných zákazů jsme měli ještě jeden velmi specifický. Nesměli jsme hrát hru "na zloděje", která byla v kabině velmi oblíbená. Jednalo se o úplně prostou zábavu. Spoluhráči ji navzdory trenérům praktikovali často a rádi. S oblibou hrávali "na zloděje" hlavně na výjezdech, když jsme byli mimo Prahu. Hrálo se to tak, že ve chvíli, kdy jsme byli blízko nějaké skupiny místních, jeden z kluků se rozběhl a utíkal pryč od ostatních. Po chvíli za ním vyběhl druhý a křičel: "Zloděj! Chyťte zloděje! Ukradl peněženku!" Bavili jsme se sledováním anonymní osob ustupující před pronásledovaným. Nikdy se nestalo, aby domnělému zločinci někdo vstoupil do cesty, pokusil se ho chytit, zadržet, či alespoň zbrzdit. Hovořící skupinky se rozestupovaly, aby mezi nimi mohl pronásledovaný proběhnout, zatím co za ním se znovu srocovaly a zdržovaly toho, kdo domnělého lotra stíhal. Dělali jsme si z toho srandu, ale vlastně to bylo smutné. Trenér z téhle naší hry zuřil. Říkal, že "ta pitomost" skončí jednou špatně a následky si pak poneseme sami. Minimálně v prvním bodě měl pravdu.

Jarní část fotbalové sezony 98/99 jsme končili zápasem v Plzni. Dojeli jsme ke stadionu, vystoupili a někdo si všiml skupiny místních, postávající kus od nás. "Zloděj?" přišel krátký návrh.

"Tak jo," řekl kapitán. "Jindro, tys ještě nikdy nehrál, budeš okradenej."

Nechtěl jsem. Nerad jsem se projevoval na veřejnosti. Něco křičet, předvádět a hrát mi bylo silně proti srsti. Jenže nikdo se neptal. Jeden ze spoluhráčů se rozběhl směrem k hloučku místních obyvatel. Já chtěl protestovat a říct, že za nikým nepoběžím, ale to už mě spoluhráči vyžďuchali ze svého středu a kapitán důrazně zavelel: "Běž! Chyť ho!"

"Kapitán se musí poslouchat," říkal trenér. Táta mi zase vždy radil: "Hlavně, buď za dobře s tím, kdo má v týmu největší slovo." Vzpomněl jsem si na obě tato doporučení a rozhodl se nic nenamítat. Rozběhl jsem se.

"Stůj!"

Utíkající se blížil ke skupince lidí, která zareagovala na můj výkřik. Svou pozornost upřela k nám.

"Stůj! Zloděj! Chyťte ho."

Spoluhráč vběhl mezi místní a jeden ze stojících mužů se mu nečekaně vrhnul pod nohy. Z fotbalu jsem byl zvyklý na různé pády a zranění, nevyhýbaly se ani nám mladým, ale ještě nikdy nikoho jsem do té doby neviděl letět vzduchem tak, jako tenkrát na ulici mého spoluhráče. Zamával rukama, nohama několikrát šlápl do prázdna a po pár okamžicích tvrdě dopadl na dlažební kostky. Ozval se výkřik a spolu s ním hororové křupnutí. Spoluhráč ječel, do očí mu vstoupily slzy. Já se zastavil a vůbec netušil, co mám dělat. Stál jsem kousek od skupiny lidí, jejichž zraky se tázavě upíraly ke mně. Nastalo ticho, které přerušil muž, jenž se vrhnul pod nohy domnělému strůjci krádeže. Postavil se, oprášil oblečení a řekl: "Kde to máš ty hajzle?"

"Co?" zaúpěl spoluhráč.

"To cos ukradl."

"Já nic neukradl."

Muž se otočil ke mně. Mlčel jsem. Byl jsem vyděšený.

"Co se tu děje?" ozvalo se za mnou. K místu běžel trenér a za ním další členové realizačního týmu se spoluhráči. Bál jsem se, co přijde, ale mnohem více jsem byl rád za příchod dospělých z našeho celku. Doufal jsem, že zabrání dalšímu krveprolití, které v ten moment viselo ve vzduchu.

Pro zraněného spoluhráče musela sanitka. Později jsme dostali zprávu, že bude minimálně čtvrt roku bez fotbalu než bude moci začít lehce trénovat. "Je konec sezóny, to je Vaše jediný štěstí vy blbci! Kdybyste mi ho zranili v průběhu, tak bych Vás zabil!" křičel po nás trenér. "Jestli uvidím ještě někoho, kdo praktikuje tuhle stupidní hru, okamžitě u mužstvu dotyčný končí," dodal a pak sklouzl pohledem ke mně. "Tys mě Jindro zklamal přímo šíleně. Myslel jsem, že si chytřejší, než aby ses pouštěl do takových kokotin." dodal ještě. Nebo on teda toho sdělil mnohem více, ale snažím se ještě dnes zpaměti odfiltrovat veškerý křik, sprostá slova, výhružky smrtí, ukřižováním a vším dalším, co tenkrát létalo šatnou.

Kromě záchranky dorazila i policie. Moje tehdejší zkušenosti se strážci zákona nebyly vůbec dobré a tak mě jejich přítomnost uváděla do rozpaků. Pořád jsem měl vzadu v hlavě noční zásah u nás doma. Naštěstí se mnou příslušníci téměř nemluvili. Ptali se trenéra, co se stalo. Jeho reakce byla poměrně strohá: "Kluci se šli protáhnout a zaběhat si a jeden nešťastně upadl." K mému překvapení tuhle verzi potvrdil i muž, který se před chvíli vrhl spoluhráči pod nohy.

"Proč se nerozcvičíte až na hřišti?" ptal se udiveně policista.

"Nevím. Asi jsem debil. Chtěl jsem, aby se kluci udržovali ve formě celý den a sami vidíte, jak to dopadlo."

Policajt si něco naškrábal do deníčku a na nic dalšího se neptal.

Pokud by Vás zajímalo, jak ten zápas dopadl, tak nic moc. Prohráli jsme a mě trenér do utkání vůbec nepostavil.

Po posledním zápase sezony jako vždy následovala pauza. Během ní si většinu mého volného času snažila uzurpovat pro sebe Lenka. Táta už mě tolik nepotřeboval, jeho nálada se očividně zlepšila. Říkal, že se mění názor vyšetřovatele. "Ve vyšetřování je dost nejasností a policajti se v tom sami koupou. Odflákli to. Chtěli udělat velké haló a být strašně zajímavý a teď by z toho nejraději vycouvali. I Petr říká, jak se to pozitivně vyvíjí. Prý sám nečekal, že se takhle rychle otočí celý případ a nahlížení na něj," chlubil se. Těžko říct, zda mu lepší náladu do života přinášel pozitivní vývoj jeho kauzy, nebo za to mohlo sílící slunce a jeho dvě stále velmi aktivní a atraktivní milenky. Vůbec jsem nechápal, jak může chodit s dvěma ženami, aby se o tom navzájem nedozvěděly a ještě z toho nemít výčitky. Mě teda unavovalo chodit i s jednou a ještě jsem se cítil provinile, kvůli tomu, že jsem čas od času vzpomínal Verunku a společné chvíle s ní, při kterých mi bývalo dobře.

Všechny ty nejistoty kolem mého vztahu s Lenkou ve mně postupně bujely a klíčily, až jsem došel k názoru, že nejlepší bude náš vztah skončit. Už kvůli Lence. "Měla by si najít někoho, kdo ji bude mít opravdu rád," přesvědčoval jsem se. Jenže najít odvahu na rozchod s holkou, to bylo těžší, než cokoliv v mém předchozím životě. Nikdy dřív jsem vztah neukončoval. Očekával jsem pláč, smutek a svou nejistotu z toho, že nebudu umět na její zklamání správně reagovat. Protože jsem od přírody tak trochu srab, rozchod jsem odkládal a odkládal. Vždy jsem ráno vstával s přesvědčením, jak moc je ideální den pro konečné uzavření vztahu, jenže pak jsme někam šli, Lenka mluvila, já mlčel a nebyl jsem schopen najít v sobě odvahu říct, že už dál pokračovat nechci.

Jednou mě vzala Lenka na procházku. Šli jsme lesem, přes mýtinu a znovu lesem. Ona mluvila o nějakém klukovi, který za ni strašně pálí a posílá ji smsky na mobil. Já ještě mobilní telefon neměl, což mi Lenka patřičně vyčetla. "Vždyť ho už mají všichni. Kdyby sis ho pořídil, mohli bychom si pak více psát a být spolu v kontaktu v podstatě pořád," zdůrazňovala. Já ji nemohl přiznat, že právě ona je jediný důvod, proč jsem si mobil nepořídil. Je pravda – už ho vážně měli všichni a mě by se také líbil – ale uvědomoval jsem si, že by to znamenalo být zase o něco více pod jejím dohledem. Tak moc jsem nechtěl, aby mi mohla každý den volat a psát, až jsem oželel i to, že nebudu smět hrát hada, což byla nejvíc cool hra, kterou jsem strašně záviděl všem, kteří ji v mobilu měli.

Vyšli jsme na louku. Slunce pálilo do zátylku, kolem lehce šuměly stromy, ale jinak tam byl pohádkový klid. "Ty furt jen mlčíš, nebo krčíš rameny," zamyslela se Lenka. "Občas si říkám, jestli si se mnou vlastně rád. To vážně není nic, co bys mi chtěl říct?"

"Možná je," připustil jsem. "Jen mě málokdy pustíš ke slovu."

"Já vím, jsem ukecaná promiň. Tak řekni, co bys rád, co máš na srdíčku?"

"Já… Já bych se chtěl rozejít…. Ale mohli bychom být kamarádi… Fakt," vypálil jsem. Možná to nebylo nejprocítěnější ukončení vztahu v dějinách lidstva, ale mě přišlo na můj věk a zkušenosti docela dobré a empatické.

"Jestli nebylo lepší, když si mlčel," vzdychla Lenka.

"Takže končíme?" zajímal jsem se.

"Rozejít se? Proč? Vždyť by to byla škoda. Kde bys našel další takovou Lenku? Víš, že Lenka má v sobě vše, co chlapi mají rádi? Milenka, pálenka i dovolenka… A navíc… Já si zrovna nedávno říkala, že bychom náš vztah mohli posunout někam dál."

"Ale já se nechci ženit," odvětil jsem.

"Nemusíš si mě hned brát, tak jsem to nemyslela… Ale můžeš si mě vzít. Tady a teď," navrhla.

Nechápal jsem, ale Lenka přešla rychle v praktickou ukázku. Lehla si do trávy a mě si přitáhla k sobě. Začala mě líbat a já… se nebránil. Sice mě napadlo, že tohle asi není úplně nejlepší způsob, jak s někým ukončit vztah, ale zároveň jsem se nedokázal vzepřít její aktivitě. Lenka mě naváděla. Říkala, kde ji mám hladit, kam líbat a kdy kousnout, jak kdybych to nevěděl. Nějaké mazlení a oboustrannou masturbaci jsme již za sebou měli. Tentokrát mi ale stáhla kalhoty, chytla mé vzrušené já a pak jej vsunula do sebe.

Bylo to… krásné. Těch pár společných chvil, pohybů a temp. Její sténání, dech, pot, slunce na mých zádech, vzrušení, a to společné propojení. Byl jsem schován v teple jejího těla a musím říct, že se rozpustily všechny mé myšlenky na rozchod. Jediné, co mi jelo opakovaně hlavou bylo: "Tohle bych chtěl dělat pořád dokola. Snad vydržím co nejdéle" Nevydržel! Udělal jsem se výrazně dříve, než bych si přál. Lenka řekla, že to se klukům stává a ať si z toho nic nedělám.

Padnul jsem do trávy vedle ní a zhluboka dýchal. Slunce mě už nepálilo do zátylku, nýbrž mi svítilo do očí. Musel jsem je zavřít. Z pod víček jsem mnohem intenzivněji vnímal své bušící srdce, teplo okolní přírody, vůni lesa a také Lenku, která řekla. "Teď spolu máme své poprvé."

"Ty si přece přede mnou jednoho kluka měla," odpověděl jsem.

"Ano. Ale nikdy mě neudělal. Ty hned při prvním sexu. To je skoro až neuvěřitelné. Takže jsme spolu dosáhli něčeho výjimečného. Teď už se nemůžeme rozejít, to je ti doufám jasné."

"Lidi, co spolu spí se nerozchází?" zeptal jsem.

"Nikdy."

"Ale moji rodiče se rozešli."

"Protože spolu přestali spát," vysvětlila mi Lenka. Možná měla pravdu. V ten okamžik mi to bylo jedno. Byl jsem ochoten ji odpustit a věřit všechno. Najednou mi nevadilo, že pořád mluví, organizuje veškerý můj čas a nutí mě chodit na místa a akce, na které se mi nechce. Dokonce bych si snad byl ochotný koupit i telefon a psát si s ní večer smsky, jen kdyby slíbila, že tohle bude se mnou dělat co možná nejčastěji. Optimálně pořád a už navždy.

Slávou k sexu

Soud s tátou začal na konci listopadu. Více jak rok po zadržení dostal možnost se poprvé hájit. Spíše než radost z příležitosti prokázat nevinu, jej ale sevřela obava, že by mohl být reálně odsouzen. Když přicházel do budovy soudu, bylo všude spoustu novinářů. Táta šel v doprovodu strejdy Petra. Navzdory své nervozitě se usmíval do kamer a zvládl i krátké prohlášení: "V následujících týdnech se prokáže pravda, o tom jsem přesvědčený. Očekávám, že soud potvrdí mou nevinnu a mé jméno bude očištěno." Otec se sice zubil do kamer, ale v jeho očích byl nefalšovaný strach. Petr novinářům krátce připomněl, jak moc žil táta poslední rok ve stresu což silně to ovlivňuje jeho svět. "I nevinný člověk může velmi rychle upadnout do problémů a mít narušený soukromý i pracovní život chybami vyšetřovatelů a celého nastavení systému, což tato pseudokauza odkývá v celé své nahotě," dodal kriticky.

Táta se sice tvářil statečně, ale při vstupu do soudní síně se zlomil. Z jednání byla vyloučená veřejnost a proto jen z vyprávění vím, že se otcovi třásl hlas a na všechny otázky odpovídal zkratkovitě. Byl skoro zázrak, když ze sebe dostal více než tři slova. On sám přiznával, že ještě nikdy se necítil pod takovým tlakem. Zcela výjimečně si nehrál na hrdinu. Vyprávěl nám, jak vůbec nedokázal myslet a jen hrozně moc chtěl slyšet osvobozující rozsudek. Od březnového propuštění nosil stále v hlavě hrozbu návratu do cely, čehož se zoufale bál. Neuměl si představit jít znovu mezi čtyři stěny a pár mříží. Strach ze změny životního stylu a ze ztráty svobody na něm byl už měsíc před prvním stáním znát. Téměř nejedl, byl podrážděný a často se hádal. Se mnou ne, ale s mámou se chytil při každém mém předávání, pohádal se dokonce i s mým trenérem, když mě v zápase stáhl ze hřiště. Podle táty střídaní přišlo zbytečně brzy, a tak si to hned po utkání šel s koučem vyříkat. Chytil se s Lukášem, což bylo překvapivé, jelikož se do té doby vyhýbal jakékoliv komunikaci s ním. Pohádal se i se svou blondýnkou, co se s ní scházel za účelem sexu a kterou mi kdysi představil jako asistentku. Křičeli po sobě a nadávali si, až se slečna asistentka sbalila, práskla dveřmi a řekla, že už ho nechce nikdy vidět. Od té hádky se skutečně nevrátila. Se mnou se snažil vycházet, což vedlo k tiché domácnosti. V podstatě na mě nemluvil, aby nedošlo ke sporu. Petr byl jediný, na koho si táta v nedovolil zvýšit hlas. Naopak ho poslouchal na slovo a kudy chodil, tudy ne něj pěl ódy. Kdyby si tenkrát strejda přál modré z nebe, táta by mu to snesl a ještě k tomu přibalil pár červánků od cesty. Nadšení ze strejdy pramenilo i ze zjevné změny přístupu státního zástupce. Ten překvalifikoval čin, za který byl otec stíhán. Moc jsem tomu nerozuměl, ale Petr říkal, že v první fázi byl táta vnímán jako mozek a organizátor akce, ale i díky ne zrovna dvakrát erudovaným výpovědím mého rodiče došlo nakonec ke změně obvinění. Táta najednou byl brán za spoluúčastníka komplotu, ne již jako jeho organizátor.

První přelíčení skončilo, výrok nepadl, což byl vlastně jediný závěr, který se ke mně dostal. Táta přiznal, že si z tří hodin v soudní síni moc nepomatuje. "Já ti to mám celé v mlze. Hlasy odkudsi zdáli a na ty otázky jsem snad ani neodpovídal já. V místnosti byl na místo mě nějaký autopilot, co se zmohl maximálně na to, aby řekl ano nebo ne. Delší větu ten automat zvládal jen s obrovským sebezapřením," popisoval.

Strejda byl trošku sdílenější. "Z dosavadního průběhu mám dobrý pocit," ujišťoval mě. "Argumenty státního zástupce vyvracíme a zatím nemají žádný faktický materiál, který by prokazoval zapojení tvého táty do aktivit, ze kterých je obviňován. Snažíme se soudu předkládat podklady, které prokazují opak a stále připomínáme, že není jediný přímý důkaz, a nakonec vlastně ani důvěryhodné svědectví, které by potvrzovalo Jindřichovu účast na pokoutném pohybu financí," vysvětloval mi.

"Takže jej nezavřou?" zajímalo mě.

"Jindro, já ti nechci teď něco slibovat," odpověděl strejda. "Nikdy nevíš, co se honí soudci hlavou. Může se chtít třeba z nějakého důvodu na tátovi zahojit – vždyť je stíhaný poslanec, což je skvělá kauza na zviditelnění. A navíc líčení ještě nepřineslo verdikt, tedy se může klidně stát, že státní zástupce na nás na poslední chvíli vytáhne něco, s čím jsme nepočítali. Ač si neumím představit, co by se muselo přijít, aby to pro nás nedopadlo dobře."

Já se snažil věřit, že tátu opravdu nezavřou a evidentně tomu začínal věřit i otec sám. Více se usmíval, oslavil se mnou narozeniny i Vánoce a do toho se u něj doma začala s železnou pravděpodobností objevovat slečna Liduška. Liduška byla zrzka, co za ním dříve docházela zároveň s blondýnou. Až když tátovi zbyla jen ona, protože slečna asistentka byla již nějaký čas z jeho života odejita, mně ji konečně představil. Liduška byla pro tátu zdatná psychická podpora. Opakovaně jej ujišťovala, že vše dobře dopadne, protože je nevinný a nemá se čeho bát. Občas jsem měl dojem, že jako nejlepší uklidňovadlo na tátu platily postelové hrátky, protože čím častěji u nás Liduška zůstávala přes noc, tím působil táta klidněji a vyrovnaněji.

Když už jsme u toho sexu, musím přiznat – také jsem poměrně rychle jeho kouzlu propadl. Můj zájem o něj, a hlavně o jeho provozování rostl každým dnem. Lenka však mou vášeň sdílela jen částečně. Po našem poprvé na louce jsme to v nejprve dělali poměrně často, ale za pár týdnů začala frekvence viditelně upadat. Nebyla nálada, Lenka měla natažený sval, bolela ji hlava, byly zrovna její dny. Prostě spoustu důvodů, proč se nedalo oddávat radovánkám. Nakonec jsem vypozoroval, že nejvíce nakloněná hrátkám je v ty dny, kdy ji vezmu na nákup, nebo kdy se mi něco hodně povede. V listopadu jsem dal hattrick za reprezentaci do osmnácti let a pak se mnou vyšel krátký rozhovor v novinách. V jedné otázce se mě zeptali, zda mám přítelkyni, která by mě povzbuzovala. Já řekl, že mám Lenku a tato odpověď se následně objevila v článku. Trošku jsem se bál, aby nečetla inkriminovaný rozhovor Verunka, protože by jí z toho mohlo být smutno, ale text byl již na papíře a já s ním nemohl nic dělat. Lenka z mého krátkého interview byla nadšená, i když si neodpustila otázku, proč jsem se nezmínil, čím vším pro mě je. "Vždyť jsem tvoje milenka, pálenka i dovolenka," připomínali mi. I přes tuto drobou výtku však koupila hned několik novin. Rozdala je známým, jeden výstřižek si vylepila nad postel, další měla v peněžence a ukazovala jej každému na potkání. Občas mi přišlo, že na ulici zastavuje i úplně neznámé lidi, aby jim řekla: "Ty jo, já jsem teď neskonale šťastná. Můj Jindra je hrozně šikovnej. On teď válí za repre, chápeš? Už o něm píšou i v novinách, víš o tom? Nevíš? Počkej, já možná mám čistě náhodou u sebe jeden z rozhovorů, co s ním vyšel… No koukej, tady je. To je on. A hele, tady píše i o mě. Jindra bude jednou strašně slavnej a já budu jeho šťastnou ženuškou, tomu věř. A víš, proč mě tak miluje. Protože jsem Lenka, takže jsem vším, co si může přát. Jsem totiž jeho milenka, pálenka, dovolenka…"

Neměl jsem rád, když jsem u těchto monologů musel být. Stál jsem na ulici, v chodbě domu, nebo třeba v obchodě a díval se do země. Přál jsem si nevidět rozpačité obličeje pro mě neznámých lidí. Pokaždé jsem doufal, že tohle Lenčino vychloubání vezme rychle za své. Pokud jsme ale narazili na hezkou holku, nebo na kluka, který se Lence líbil, tak její proslovy byly delší a vyčerpávající. Asi se před nimi chtěla více předvést než před obyčejnými řadovými trouby, mezi které jsem počítal i sám sebe.

Co jsem ale chtěl říct je, že po tom, co vyšel rozhovor v novinách, jsme se milovali snad týden tahem. Kdykoliv a kdekoliv to šlo. Ač byl listopad, a už nebylo vhodné počasí, tak jsme zvládli soulož i venku. Lenka byla opřená o strom a já do ní zezadu bušil veškerou svou mladistvou energií. Dělali jsme to ve škole na záchodcích, na katedře ve třídě během volné hodiny a jednou se nám povedlo dostat do nezamčeného kumbálu uklízeček, a i tam jsme si užili. Milovali jsme se i u ní doma na posteli, pod mou malou černobílou fotografií z novinového článku. V tom výstřižku měla Lenka zvýrazňovačem obtažené své jméno. Zkrátka strašně fajn týden, jenže po něm kouzlo jednoho interviewu vymizelo a vrátily se dny, kdy se Lence moc nechtělo a já si říkal, že by bylo super, abych dal zase nějaký hattrick.

Poslední Vánoce tisíciletí jsem slavil hned třikrát. S mámou, s tátou a také s Lenkou. Dárek pro mou přítelkyni pomáhala vybírat maminka, protože já v tomhle ohledu byl dosti zoufalý. "Co má ráda?" ptala se mě máma a já pokrčil rameny. "Cos ji kdy dal za dárek?" zkoušela ještě.

"Ona si všechno kupuje sama. Já akorát platím. Ale teď si nic nekoupila, prý čeká, čím ji překvapím," odvětil jsem.

Máma pokývala hlavou a řekla, že něco vymyslíme. Nakonec jsme koupili dárkový poukaz do obchodu s oblečením, kam Lenka často chodívala, sluneční brýle, na něž se dívala při posledních nákupech, ale nebyla si jistá, zda je vzít či nikoliv a plyšového medvěda. Ženy prý v jakémkoliv věku rády dostávají něco milého a plyšového, přesvědčovala mě máma. "Můžeš si to totiž spojit se svým přítelem, víš?" vysvětlovala. Zeptal jsem se, zda ji táta také něco takového dal a ona si vzdychla: "Od tvého táty bych se se nedočkala nikdy ničeho. Ten uměl spíše brát než dávat. Ale třeba Lukáš mi koupil malého plyšového psíka. Dávám si ho do postele pokaždé, když musí pracovně někam pryč," zasnila se s úsměvem.

Chcete vědět, co jsem dostal od Lenky já? Proteinový nápoj. "Tohle je super značka. Byl i v teleshoppingu. Nejlépe podpoří tvůj výkon a růst svalů," vysvětlovala mi. Co Vám budu vyprávět – pít se to nedalo a při první příležitosti jsem celé balení vylil do záchodu. Také jsem dostal její zarámovanou fotku s instruktáží: "Postav si ji vedle postele," a malou občankovou fotku, kterou mi rovnou vložila do peněženky. A byl sex! Lenka byla o Štědrém večeru v posteli aktivní, což bylo příjemné, překvapivé a výjimečné. Obvykle si při našich intimnostech lehnula a pak se ani nehnula. Tentokrát mě ale položila na postel a naskočila na mě jak na plemenného oře. Takový vrchol dominance byl u ní silně nezvyklý a vedl k mému rychlému vrcholu. Bohužel to byl na pár týdnů zase poslední milostný akt. Prý, aby mi sex nezevšednil.

Na další styk jsem si musel počkat až na konec ledna a tehdejší "zásun" se opět kryl s mým mediálním úspěchem. V lednu jsem totiž já a pár dalších kluků z juniorky odcestovali na soustředění do Rakouska s A-týmem Slávie. Byl to obrovský zážitek. Jeli jsme vlakem, měli jsme vlastní vagon, na místě na nás čekal autobus, jenž nás dopravil na hotel. Vše bylo skvělé. Ostatní kluci z juniorky pořád chodili a říkali: "Ty jo, viděls támhle toho…, Ty jo, mě dnes ráno pozdravil tenhle, a dokonce zná moje jméno." Já nové spoluhráče neřešil. Všichni mi říkali, ať makám a nepolevuji, a tak jsem se snažil soustředit jen na svůj výkon. Sprintoval jsem, vyklusával, střílel, přihrával, kličkoval mezi kužely, posiloval, chodil pro zakopnuté míče, po trénincích zůstával, abych všechny balony posbíral a dělal vše, co bylo potřeba. Ostatní kluci z juniorky neměli rádi "ponižující" činnosti, jako sbírání zakopnutých míčů a nošení občerstvení straším, ale mě to nevadilo. Uvědomoval jsem si, že všechny tyhle banality k fotbalu patří. Na soustředění přijel i štáb České televize a naneštěstí si mě odchytil na krátký rozhovor. Jakmile na mě zamířila kamera a před mými ústy přistál mikrofon, naskočila mi vzpomínka, kdy před máminým domem jsem houfu senzacechtivých novinářů dával vyjádření k tátově kauze. Hrdlo se mi stáhlo a mě na mysli vytanuly všechny vzpomínky, na stres a hrůzu, které jsem tenkrát pociťoval.

Moderátor se nadechl a pak mi položil jednu velmi dlouhou otázku – něco ve smyslu, jak se mi líbí na soustředění, co říkám na spoluhráče a jestli je pro mě velká změna, když stojím vedle fotbalových hvězd a reprezentantů. Ztratil jsem se. Má mysl se nezorientovala ve jménech slavných spoluhráčů, které zmiňoval, v délce otázky, v tom, že na mě už zase míří kamera, jako bych něco provedl, a tak jsem jen řekl: "Mě se tady líbí."

Má neskutečně košatá věta: "Mě se tady líbí," se objevila večer v pořadu Branky, body, vteřiny a Lenka si ji nahrála na video. Patrně, aby můj výstup pouštěla všem známým a chlubila se, že s tímhle výřečným klukem chodí. Má vteřina slávy mi přinesla několik přibližně tří minutových sexů.

Finálního verdiktu soudu se táta dočkal v půli března. "Zproštěn ve všech bodech obžaloby," přečetl soudce a otec se sesypal. Stres si na něm vybral svou daň. Radost a úleva z toho, že vyšetřovací martýrium končí, způsobily tátovi chvilkový zkrat organismu. Podlomila se mu kolena, svět se roztočil a následně zatměl. Z místa ho odvezla sanitka. Naštěstí byl rychle propuštěn do domácího ošetřování, kde o něj bylo královsky postaráno. Po návratu z nemocnice se k němu nastěhovala Liduška, aby prý nebyl sám a aby se úspěšně zahojila jeho ztrápená duše. Tak to Liduška alespoň říkala a já došel k názoru, že ztrápená duše se zjevně léčí intenzivním sexem, protože táta většinu času trávil s ní v posteli. Vylézal z ní – tím prosím pěkně myslím postel – jen aby dával rozhovory novinářům, nebo chodil na zasedání sněmovny. Sice ještě neměl úplně vyhráno, protože státní zástupce si ponechal lhůtu na odvolání, ale Petr říkal, že žalobcovi argumenty úplně roztrhaly, takže se není čeho bát.

Strejdy v tu dobu byla plná média skoro jako táty. Oba rozdávali úsměvy, moudra a informace. Zatím co táta nikdy nebyl zrovna dvakrát šikovný rétor, u rozhovorů Petra jsem kolikrát až dojatě seděl a naslouchal jim. Strejda poutavě vyprávěl o zasažené rodině, které nesmyslné stíhání změnilo život. O depresích a nepříjemných pocitech z vězení, které si můj otec odnesl. Mluvil i o mě. Popisoval jak já, dospívající chlapec, jsem byl silně ovlivněn omezeným kontaktem s rodičem, který každý kluk mého věku potřebuje. Vlastně jsem většinu těch pocitů, o kterých tak často mluvil, ani neznal a situace, do kterých mě stavěl jsem nezažil. Na druhou stranu musím říct, že ty příběhy byly hezké a já se je naučil vnímat jako životní story někoho jiného.

Během jara jsem se objevil dvakrát na lavičce při zápase A mužstva Slávie. Vždy to byl velký zážitek. Už jen předzápasové protažení se před několika tisíci fanoušky bylo strhující. Když nám tleskali při nástupu na rozcvičku, měl jsem pocit, jako kdybych při nejmenším vyhrál ligu mistrů. I to, že jsem pak seděl na střídačce a mohl kdykoliv naskočit do utkání bylo hrozně vzrušující. Někde v hledišti mezi diváky byla Lenka, máma s Lukášem, což jsem si moc dobře uvědomoval. Dokonce i Lukášovi děti z prvního manželství jednou dorazily. Byl tam samozřejmě i táta s Petrem a všichni čekali, jestli nastoupím. Svou šanci jsem nedostal, ale do každé rozcvičky a rozběhání jsem šel na plno. Sledoval jsem obličeje lidí v publiku a užíval si jejich entusiasmus. Můžete si myslet, že fotbal je hloupý a zbytečný sport, který Vás nebaví, ale věřte mi – pokud přijdete na stadion, tak Vás tamní atmosféra zcela pohltí. Ty emoce, nadšení po každém gólu, sepnutí deseti tisíc lidí s jedenácti kluky na hřišti je elektrizující, hypnotizující a nepřenositelné. Vůně klobás, chuť piva, skandované pokřiky a ta upřímně hluboká radost, kterou fotbal přináší je čistá a neopakovatelná.

Spoluhráči mě asi neměli úplně za kamaráda, ale chovali se ke mně slušně. Upřímně, já se jich trošku bál, protože byli všichni starší, a tak jsem jim vykal a dělal vše, co mi řekli. Jinak jsem toho moc nemluvili, takže jsem na úvod své kariéry v áčku dostal přezdívku – němej.

Poslední zápas sezóny jsme hrály na Moravě v zapadlé vísce u Vyškova. Jelo se autobusem a já od trenéra věděl, že vše směřuje k tomu, abych svou třetí nominaci do utkání proměnil v první ostrý start. "Jestli to alespoň trošku půjde, pošlu tě na hřiště," slíbil mi. Na zápas kvůli tomu vyrazila po vlastní ose i máma s Lukášem. Táta nemohl, protože šel do nedělní televizní debaty, ale sliboval, že bude na teletextu sledovat průběžné výsledky a poslouchat "S mikrofonem za fotbalem" na Radiožurnálu.

Přišlo mi, že jsem měl od rána nervy napnuté minimálně jako otec při soudních stání. Mimochodem, státní zástupce se neodvolal, což jsme v tu dobu měli již potvrzené a otec díky tomu žil opět ve svém klidovém režimu, zatím co mě se svíral žaludek a nohy se třásly. Bylo to zvláštní. Byl jsem ve stresu a zároveň jsem cítil neuvěřitelné vzrušení. Těšil jsem se a bál v jedné vteřině. Stres si bohužel vybíral svou daň. Po cestě na zápas, týmovým autobusem jsem seděl vepředu v sedačce sám. Vzadu mazáci hráli karty, ve střední části si mladší hráči vyprávěli o svých partnerkách, vozech, někteří řešili blížící se přestupní období a já si pořád připomínal, že dnes nejspíše vyběhnu na hřiště a konečně si zahraji nejvyšší soutěž. Čím víc jsem na to myslel, tím větší respekt jsem z toho měl. Cesta autobusem byla nekonečná a tak… No nebude popisovat do detailu, co se přihodilo, ale toho dne jsem dostal novou přezdívku. Přestal jsem být "němej" a začal jsem pro všechny být – poblitek.

Na hřiště jsem se nakonec opravdu dostal. Prohrávaly jsme dva nula, časomíra ukazovala sedmdesátou minutu zápasu, když se trenér se na mě podíval a houkl: "Se tady na to můžu vysrat. Vždyť mi neporazíme ani takový lemply z vesnice. Víš co, mě už je všechno jedno, protáhni se, vysvleč a jdeš na hřiště."

Poslechl jsem ho. Vnitřnosti se mi ještě více stáhly a já cítil neskonalou touhu se jít vyčůrat, ale už jsem nemohl. Čtvrtý rozhodčí svíral v ruce cedulku s mým číslem dresu. Odcházející hráč sice nebyl dvakrát nadšený, že musí ze hřiště, ale plácl si se mnou a pak zmizel v zázemí stadionu. Já se rozběhl. Intenzivně jsem vnímal vůni trávníku, hučení tribun, vítr ve vlasech, každý svůj pohyb, všechny jednotlivé napnuté svaly mého těla. Byl jsem plný nadšení a obav. Čekal jsem, co zbývající minuty utkání přinesou.

První náběh, dlouhý balón za obranu – ofsajd. "Sakra," zaklel jsem. "To jsem si přece měl pohlídat."

Druhý náběh za obranu – ofsajd.

Třetí náběh za obranu, balón prošel, ale já ho špatně přebral a při zpracování mi odskočil do zámezí.

Pět minut před koncem jsme snížili. Já se do akce nikterak nezapojil. Byl jsem zklamán, svou zbytečností pro dosavadní vývoj zápasu. Zdálo se, že jediné, čím bych mohl ještě zapůsobit by bylo, kdybych veškerý svůj stres vypustil do trenek a trošku ještě vylepšil nově získanou přezdívku. Trenér mě párkrát seřval za špatně náběhy a já se na nic jiného nezmohl. Po našem snížení jsme však zvýšili tlak a soupeře sevřeli na jeho polovině. Balóny létaly do vápna zleva zprava a já doufal, že ještě budu mít čas se ukázat. Povedlo se mi dvakrát vybojovat míč, jednou jsem přihrál spoluhráči do ložené šance, on ale minul branku. Těsně v nastaveném čase jsme získali rohový kop. Postavil jsem se do malého vápna. Někdo z obránců soupeře se na mě natlačil a snažil se mě dostat, co nejdál od brány. Bránící hráč se tak intenzivně věnoval tomu, aby se na mě udržel, až vůbec nezaregistroval naší rychlou rozehrávku. I já zvedl oči na poslední chvíli, abych si všiml, že míč letí našim směrem. Vyskočil jsem. Ucítil jsem, jak mě bránicí hráč chytil za dres a chtěl mě stáhnou dolů. Smůla! Zareagoval příliš pozdě! Balon dopadl na mou hlavu a já udělal vše proto, abych ho nasměroval k bráně. Zatím co jsem padal na zem, očima jsem sledoval kopačák plachtící vzduchem. Brankář na něj nedosáhl. Natahoval se, co se dalo, ale zbytečně. Míč se mu dostal za záda a rozvlnil síť za ním "Góóóóóól!" křičeli spolužáci i fanoušci, kteří nás přijeli podpořit. Kluci z týmu mě objímali a do nastalé vlny euforie volali: "Dobře poblitku, dobře!"

Měl jsem strašnou radost. Ležel jsem na zemi, na mě všichni nadšení spoluhráči. Když jsem se z pod nich vyškrábal pohledem jsem hledal místo, kde seděla máma s Lukášem. Máma brečela dojetím. Lukáš si všiml, že se na ně dívám a ukázal mi vztyčený palec. Jasný vzkaz – jsem jednička. Byl jsem strašně šťastný. Měl jsem dojem, že jsem právě dosáhl svého životního vrcholu.

Nadpis textu

• Párty hard

Jakmile rozhodčí písknul konec, chtěl jsem se vrhnout do šatny a co nejrychleji navštívit toaletu. Plácnul jsem si s nejbližšími spoluhráči i s kluky z domácího celku, podal jsem ruku sudím a běžel směrem do zázemí stadionu. U postranní čáry mě však odchytil reportér s mikrofonem. "Už zase?" projelo mi zoufale hlavou. "Třetí rozhovor v jednom roce, co já komu udělat?"

"Můžeme na krátké interview?" zavolal na mě jeden z členů televizního štábu.

Kývnul jsem hlavou, ač v myšlenkách jsem viděl bílou záchodovou mušli a představoval si úlevu která se dostaví, až ze sebe vypustím všechen svůj stres.

"Jak jste pyšný na svůj debut?" zeptal se novinář.

"Já… Eh… Žádný to… Debet nemám. Já jsem dnes hrál svůj první zápas a jsem rád, že jsem hrál."

"Dal jste i gól."

"Ano."

"Jaké jsou Vaše pocity?"

"Potřebuji na záchod."

"Tak běžte."

"Děkuji."

V té chvíli mi bylo úplně jedno, zda se opět stanu hitem večerních zpráv a že jsem nepozvedl vnímanou inteligenci fotbalistů. Všechno šlo stranou. Utíkal jsem chodbičkou k šatnám a rychle na záchod. Ten úlevný pocit, když jsem si stáhl kalhoty a všechno ze sebe dostal byl mnohem víc než jakákoliv ostuda ve zprávách. Někdo v šatně říkal, že mi tenhle rozhovor už nikdo neodpáře, a právě jsem se zapsal do dějin. Když se na to dívám zpětně –krátké interview nebyl zrovna můj nejpovedenější kousek – uznávám – ale naštěstí mě pak mnoho dalších hráčů a funkcionářů statečně přebylo. Konec konců hláška: "Nic jsem neplatil a ta částka absolutně nesouhlasí," zlidověla, zatím co můj krátký výstup upadl v zapomnění.

"Poblitek! Poblitek!" skandovali spoluhráči v autobuse. Já seděl na přední sedačce sám, ale cítil jsem se být o něco více součástí týmu a o něco méně nervózní. Byl jsem pyšný na svůj první gól, který znamenal remízu, jenž nic neřešila. Už před zápasem jsme měli jisté druhé místo a jakýkoliv výsledek nás o něj nemohl připravit, ani posunout víš. Přesto jsem se cítil, jako bych rozhodl finále mistrovství světa. První zápas a první branka v dospělém fotbale! Pýcha je smrtelný hřích, což jsem samozřejmě věděl, ale přesto jsem ji tenkrát nechal prostupovat sebou samým a těšil jsem se ze svého úspěchu.

"Dnes byl poslední zápas," řekl mi pak někdo, když jsme se blížili k Praze.

Kývnul jsem hlavou. Vždyť jsem to dobře věděl, tohle mi nemusel říkat.

"Víš, co konec sezony znamená?" zeptal se další.

"Pauza před přípravou na novou sezonu."

"Ty vole," povzdechl si tazatel. "To znamená, že jdeme slavit konec sezóny!"

"Já nemůžu, já…," chtěl jsem se bránit.

"Ty musíš. Ty seš náš střelec, náš poblitek!"

A bylo domluveno. Následující den jsem s Lenkou obrážel obchody, abych si vybral vhodné oblečení na zakončení sezóny. Lenka mě všude předváděla jako cvičeného králíčka. "Musíme mu vybrat něco moderního a šik," říkala prodavačům. "On má dnes loučení se sezónou, víte? Hraje za Slávii, včera dal svůj první gól v nejvyšší lize." Tiskla se ke mně, oslovovala mě zásadně "miláčku" a neustále se rozhlížela, aby si ověřila, že nás opravdu všichni vidí spolu. Někteří prodavači, i případní další nakupující, si mě po Lenčiném proslovu prohlíželi a pár si jich přišlo pro podpis, dva lidé se dokonce se mnou vyfotili. Lenka zářila štěstím, mě se už zase chtělo čůrat. Nákupy jsme zvládli a na pozdní oběd jsme jeli k mámě. Máma nebyla z mé přítelkyně úplně odvařená, minimálně tak jsem to cítil. Nevěděl jsem proč, vždyť kdykoliv byla Lenka u nás na návštěvě, mohla se rozkrájet, aby mámě pomáhala. Nosila na stůl, odnášela ze stolu, umývala nádobí, nabízela se, že uvaří kávu a já nevím, co všechno dělala, jen aby se zavděčila. Jednou večer po takové návštěvě jsem nevydržel a maminky se zeptal. "Ty Lenku nemáš moc ráda, že?"

"Mám," odpověděla máma. "Jen občas, když je u nás, si tu připadám jak na návštěvě já. Přitom tu žiji skoro celý svůj život. Ona se vždy chová jako kdyby jí tu už všechno patřilo."

Jo, to Lenka uměla. Přivlastňovat si věci a lidi. Mě si také přivlastnila. I při obědě u mámy několikrát zmínila, jak je "její Jindra" šikovný a jakou má před sebe zářivou budoucnost. Ten den na sobě měla růžové tričko s poměrně velkým výstřihem. Její blonďaté lehce vlnité vlasy ji do něj padaly a ona si je čas od času mimoděk odhodila. Všiml jsem, že Lukáš byl poprsím mé mladé přítelkyně zcela uhranut. Div mu nepadalo jídlo od úst, když beze slova žvýkal a oči měl zabořené kamsi za dekolt mé slečny. Máma naštěstí jeho pohled neregistrovala. Neměla čas. Visela Lence na rtech a škubla sebou pokaždé, když z Lenčiných úst vyšlo "můj Jindra".

Po jídle tentokrát Lenka nenabídla pomoc s úklidem ze stolu, ale odvedla si mě do pokoje, kde jsme si to rozdali. "Zaskóruj, zaskóruj silně a přesně, jako včera," šeptala nahá v posteli.

"Ale já se trefil hlavou," namítl jsem logicky.

"Jindro, ty jsi občas fakt blbej… Prostě mě ojeď," nařídila.

Tak jsem do ní bušil, co mi mé testosterony nabyté já dovolilo a ona se snažila maximálně tlumit vzdechy, aby příliš nerušila rodiče. Zrovna dvakrát se ji to nepovedlo, protože Lukáš mi pak přiznal, že oběd, a co slyšel ode mě z pokoje, asi chvíli z hlavy nedostane. Vlastně do dnes nevím, jak to myslel.

Na rozlučku se sezónou jsme měli rezervovanou místnost v jedné restauraci s diskotékou. Nejprve se muselo projít skrz poměrně velký prostor, kde se přes den obědvalo a večer tančilo a následně po úzkých schodech sejít do sklepení, kde byl připravený salonek. Ubrusy na stolech byly v klubových barvách, stejně tak jako papírové ubrousky a ozdobné potahy na židlích. Sraz na akci byl v sedm hodin. Došel jsem deset minut před začátkem a do půl osmé jsem byl v salonku sám. Měl jsem čas si alespoň prohlédnout obrazy na stěnách, vypít dvě coly a mlčet. Úplně jsem si vzpomněl na dětství, když jsem sedával v hospodě u stolu s tátou a jeho přáteli a byl ticho, zatím co oni popíjeli a řešili problémy tehdejšího světa.

Slavnostní večeře se nakonec podávala až o čtvrt na devět, kdy dorazili poslední opozdilci. Byl hovězí vývar a pak velmi noblesní smažený sýr s hranolkama. Ono se může zdát, že smažák není top jídlo, ale když se během sezóny snažíte jíst zdravě a dodržovat životosprávu, tak si náramně užijete i stravu, která je pro většinovou populaci zcela nezajímavá. Před jídlem proběhlo pár krátkých proslovů a poděkování za sezónu, při večeři se rozběhla volná zábava. Je nepochopitelné, proč si většina lidí jako uvolňující činnost představuje pití piva, případně panáků tvrdého alkoholu. Kluci je do sebe ládovali ve velkém, zatím co já se držel coly. Někdo mě sice zkoušel také objednat pivo, ale já odmítl. Spoluhráči mě hecovali, abych se napil, ale nakonec jim zábavu zkazil trenér. "Nechte Jindru, vždyť ten kluk je ještě nezletilej," řekl a všichni ho díky Bohu poslechli, takže jsem mohl s úlevou zůstat u svého slazeného nápoje.

Po večeři trenéři ještě jednou poděkovali za skončenou sezónu a pak se rozloučili. Hráči posilnění vypitým alkoholem postupně začali opouštět salonek a přemisťovali se nahoru do patra na diskotéku. "Poblitku pojď s námi," volala na mě jedna skupinka mladších kluků, mířících do víru zábavy. Šel jsem. Měl jsem dojem, že si mě vzali s sebou hlavně proto, abych jim chodil na bar pro pití. Nevadilo mi to. Zatím co zkušenější hráči seděli u stolu a koukali po holkách, nebo předváděli své taneční kreace na parketu, já pendloval mezi stoly a barem. Tančit jsem neuměl a ani se mi nechtělo.

S postupujícím časem se na tanečním prostoru tvořily větší a větší hloučky fotbalistů s dívkami, a také u stolů kromě mých spoluhráčů seděly holky, které s námi původně nepřišly. Já mířil snad už po sté k baru s další objednávkou a proplétal jsem se mezi trsajícími skupinkami, když v tom jsem ji zahlédl. Zůstal jsem stát, jako opařený. Byla tam. Vlnila se do rytmu hudby, dlouhé černé vlasy měla nádherně rozpuštěné a nechala je stékat po svých ramenech a zádech. Měla na sobě bílé šortky a top stejné barvy, který nechával odhalená její ramena i bříško. Na nohou měla vysoké bílé boty na podpatku. Verunka byla dospělejší, než jsem si ji pamatoval, ale pořád neskutečně krásná. Mlčky jsem na ni civěl jako pověstný puk – nebo snad raději kopačák. Možná jsem měl i otevřenou pusu, těžko říct. Chvíli trvalo, než zaregistrovala, že se na ní dívám. Když si mě všimla, zamávala mým směrem a pokynula, abych šel k ní. Samozřejmě jsem poslechl. "Ahoj Jindro," objala mě. Také jsem pozdravil. Cítil jsem, jak strašně mě vzrušilo, když se ke mně přitiskla. Její prsa byla pevnější, než jsem si pomatoval a na mé hrudi krásně hřála. Bylo mi její objetí mnohem příjemnější, než když se ke mně přitiskla Lenka? Určitě ano. "Co tady děláš?" zeptala se Verunka.

"Já… Tady… Jsem," vysoukal jsem ze sebe.

"No to vidím," zasmála se. "Líbí se mi, že ses vůbec nezměnil a jsi stále tak krásně výřečný jako málo kdo."

"Já… Nejsem."

"Já vím. Půjdeme na panáka."

"Já nepiju."

"Se mnou si dáš," chytla mě za ruku a odvedla k baru.

Nechtěl jsem, ale když se k nám nahnula barmanka a zeptala se, co to bude tentokrát, odpověděl jsem: "Dva panáky."

"Čeho?" odvětila pobaveně.

"Vodku s džusem si dáme," zvolala Verunka. Musel jsem ji za výběr pití pochválit. Bylo to hnusné jen trošku. Sladkost pomerančového džusu docela utlumila ten nepříjemný alkoholový dojezd. Za Verunkou se u baru objevil jeden ze spoluhráčů, který byl nejspíše vyslán pro pití místo mě, když jsem se nevrátil.

"Co tady děláš?" zeptala se má dětská láska.

"Jsem tu s týmem. Máme ukončení sezóny."

"Pořád hraješ fotbal, jo?" podivila se Verunka.

Spoluhráč, co stál za ní, evidentně náš rozhovor poslouchal, protože se otočil a vložil se do debaty. "Slečno, tenhle kluk hraje jak pán Bůh."

"Neber Boží jméno nadarmo," ohradil jsem se, protože Lukáš, strejda Petr i ten pán v kostele, co tam přednášel, říkali, že se to dělat nemá.

"Tak hraje jak Maradonna. Vy ho možná neznáte, ale on je strašně skromnej kluk. Jinak by se Vám pochlubil, že dnes slaví zakončení sezóny s dospělým týmem Slávie. I díky němu jsme druzí v lize. Ten frajer v posledním zápase dal hlavou fantastickej gól. Určitě jste ho zahlédla v televizi, byl ve všech zprávách a jeho pozápasový rozhovor je už teď legendární."

Verunka pokrčila rameny: "Nesleduji televizi a fotbal mě nebaví. Ale Jindru znám dobře a vím, že je to skvělej a skromnej kluk."

"A jo, Vy se už znáte dobře. V tom případě nebudu rušit a přeji hezký večer. Užijte si to. Jo a víte co? Rovnou Vám objednám ještě jedno pití," řekl spoluhráč, poručil na baru další vodku s džusem a zmizel.

"Tak ty hraješ fotbal za dospělé, jo? A první ligu?"

"Hrál jsem jeden zápas," přiznal jsem.

"Jsi dobrej."

"Nejsem. Ty jsi… Krásná," řekl jsem. Verunka se zasmála a navrhla, abychom dopili i ten druhý pohár a šli se projít někam, kde tolik neduní hudba. Souhlasil jsem.

Byli jsem u Verči doma. Již nebydlela v domě, který jsem znal ze základy. Žila sama v podobně malém, ale výrazně uklizenějším bytečku, navíc v nepoměrně klidnější čtvrti. Stál jsem u okna a díval se, jak se tmavé mraky pozvolna sunou noční oblohou. Měsíc se čas od času pokusil skrz ně vykouknout a svým bledým světlem prosvítit tmu, ale příliš se mu to nedařilo.

Verunka ke mně zezadu přistoupila a objala mě. "Víš, co je na tobě Jindro kouzelný?" zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Že ses vlastně od školky nezměnil. Jsi pořád krásně tichý, stále hraješ fotbal. A máš pořád tak zvláštní oči. Máš je hnědé a takové… Hodné. Já jsem za svůj život nepotkala moc lidí, kteří by měli hodné oči… Vlastně jsem nepotakala celkově moc hodných lidí."

"Nejsem hodný člověk," zavrtěl jsem hlavou.

"Proč to říkáš?"

"Protože je to pravda. Jsem tady s tebou a hrozně se mi líbíš. Jsi krásná a já… Když tě cítím u sebe, mám chuť z tebe strhat oblečení a povalit tě do postele. Protože si tak neskutečně nádherná, ta jediná, ta bolestivě pravá."

"Ty jo. Tolik slov si neřekl za celou dobu, co tě znám," zasmála se Verunka. Měla krásný zvonivý smích. "Proč bys měl být špatný člověk jen kvůli tomu, že se ti líbím?"

"Protože mám přítelkyni."

"Tak na ni pro jeden večer zapomeň. Já ji nic neřeknu, jestli chceš," opáčila Verunka, otočila mě od okna k sobě a začali jsme se líbat. Rychle jsme se přesunuli do její postele. Lačně jsem hladil její odhalenou kůži. Napadla mě otázka, zda Bůh stvořil někdy mladé ženské tělo, které by nebylo pěkné? Asi ne, ale pokud náhodou ano, pak to, co ubral někomu jinému, dal Verunce. Byla dokonalá. Její křivky a hladká kůže v neskutečné symbióze s její vůní. Neměla chybu. Laskal jsem ji a líbal. Něco ve mně se ale opakovaně bálo přejit na poslední metu a proniknout do ní. Jako bych nechtěl narušit její tělesnou integritu a nějak poškodit svou nedokonalostí její bezchybný zevnějšek. Verunka mě nejprve nechala, abych ji mazlil a poslušně ležela pode mnou, zatím co opětovala mé polibky a doteky. Po chvíli mě ale otočila na záda. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale odněkud vytáhla pouta a těmi mi znehybnila ruce, pak přidala šátek. Převázala mi jím oči. Byl jsem oslepen, což zbystřilo všechny mé zbývající smysly. Vnímal jsem její doteky. Hladila mě, něžně po mě přejížděla svým poprsím, mazlila se a dotýkala mého obnaženého penisu. Vzala si jej do úst. Poznal jsem to i po slepu. Ta slast byla neopakovatelná a já se neudržel. Udělal jsem se skoro stejně rychle, jako když jsem poprvé spal s Lenkou. Verunka nic neřekla. Sundala mi pouta i šátek a oznámila, že půjde do sprchy, ať přijdu za ní… Poslechl jsem.

Teplé kapky vody na nás dopadaly a má pravá láska mě poprosila, zda bych ji umyl záda. Poslušně jsem vmasíroval sprchový krém do její pokožky. Krásně voněl. Skoro jako ona. Stačila jen malá chvíle, abych se opět vzrušil. Přitiskl jsem se k ní. Chtěl jsem, aby mé vzrušení cítila, aby věděla, že jsem připraven na další kolo. Verunka se otočila dala mi ruku na rameno a zatlačila mě pod sebe. Byl jsem překvapen, když zvedla jednu nohu, zapřela ji o stěnu sprchy a poručila: "Lízej." Nebyl jsem si jistý, zda správně chápu, co po mě chce, ale přisunul jsem se co nejblíže k ní a jazykem začal kroužit po jejím rozkroku. Chutnala trošku kysele. Její chuť se mísila s neutrálními kapkami vody, které ji stékaly po těle. Chtěl jsem vědět, jak se jí to líbí, ale když jsem zvedl hlavu, viděl jsem jen její bříško, prsa a zduřelé bradavky. V očích jsem ji číst nemohl.

"Kousni," poručila a já něžně nasál její kůži z rozkroku a co nejjemněji ji sevřel mezi zuby.

"Skvělý! Pokračuj!" nařídila. Snažil jsem se následovat všechny její pokyny. Dělalo mi dobře, že jsem ji směl dělat dobře. Verča mě ještě chvíli nechala pod sebou. Nakonec vypla sprchu a zavelela: "Pojď do mě." Milovali jsme se ve sprše a pak ještě jednou v posteli. Usnul jsem totálně vyčerpán.

Ráno mi nabídla Verunka kávu, kterou jsem s díky odmítl a otázal se, zda nemá kolu. Neměla. "Mám mít výčitky?" položil jsem otázku, co mě již chvíli pálila na jazyku. Nebyl jsem si totiž jistý, co je správná emoce, jenž bych měl v daný okamžik cítit. Spal jsem u holky, která není moje, zatím co Lenka se… Co já vím, nejspíš někde chlubila mou účastní na večírku A-mužstva.

"Když se mě ptáš, znamená to, že odpověď už dávno víš, jen u mě hledáš nějakou omluvu," odvětila Verunka. Na mě byla její reakce moc složitá, a tak jsem neurčitě pokrčil rameny.

"Chtěl bych vědět, co je správné," dostal jsem ze sebe po chvíli.

"To by byl život moc snadný, kdyby vše správné bylo vždy zjevné. Já mám taky přítele, za kterým pojedu a výčitky… Výčitky kvůli téhle noci nemám. Vždyť to bylo s tebou a ty jsi má pravá láska."

"Ale… Jak můžeš s někým chodit, když jsem tvá pravá láska."

"Jak můžeš s někým chodit ty?" odpověděla protiotázkou a já zase nevěděl, co říct. "Víš Jindro, život není jednoduchej. Ty možná máš pocit, že je všechno fajn. Máš oba rodiče, dostáváš od nich peníze, jsi na škole a asi máš před sebou zajímavou fotbalovou kariéru, ale tohle nemají všichni. Já se musím otáčet, abych mohla trošku žít. To ty nepochopíš, vyrůstal si jinak než já. Kdysi jsem ti řekla o mém snu, najít si jednou hrozně bohatýho přítele. Zatím jsem neuspěla, ale můj partner je solidně zaopatřený, takže jsem alespoň na dobré cestě."

"Ty ho nemiluješ?"

"Ne. Ke vztahu není vždy potřeba láska." Zase měla pravdu. Vždyť já vlastně taky Lenku nemiloval. Byl jsem s ní jen proto, že jsem se bál učinit zásadní krok a rozejít se. Navíc bylo pro mě snazší někoho mít než být sám a chození s Lenkou nabízelo čas od času i jisté výhody. "Víš Jindro, lidé jsou spolu z různých důvodů. Občas to může být pohodlnost, jindy zase peníze, nebo prostě jen prázdná touha někomu patřit. Ta tvoje láska o níž si vždy mluvil, ta je spíš výjimečná."

"Hmmm. A jakej je ten tvůj přítel."

"Starší," odvětila Verunka.

"O moc?"

"To je Jindro fuk. Je nejvyšší čas, abys šel domů." Nebylo pro mě lehké se zvednout a odejít. Bylo mi smutno, že už zase ji opouštím. Dal jsem ji mezi dveřmi pusu a zeptal se, zda se ještě uvidíme. Verunka se zatvářila neutrálně a řekla, ať ji dám na sebe číslo. "Třeba někdy zavolám," slíbila neurčitě. Dal jsem ji telefon k mámě i tátovi domů a rozhodl se, že si koupím mobil. Byl jsem ochoten podstoupit i povinnost si večer co večer smskovat s Lenkou, ale chtěl jsem být hlavně na příjmu, kdyby mi moje pravá láska chtěla zavolat a znovu mi vstoupit do života.

"Pá," řekl jsem, když jsem odcházel.

"Měj se hezky a netvař se sklesle. Vždyť jsme včera ani jeden o nic nepřišli, ale získali jsme spoustu krásných vzpomínek," usmála se Verča.

"Já vím… Ale mám strach, že tě už zase ztrácím."

"Tak třeba se ještě někdy najdeme. Pokud to opravdu je pravá láska, osud nás zase svede dohromady."

Přikývl jsem a rozhodl se, že až půjdu s Lukášem do kostela, budu se opět modlit za to, abych se s Verunkou co nejdříve potkal.

• Párty hard

Jakmile rozhodčí písknul konec, chtěl jsem se vrhnout do šatny a co nejrychleji navštívit toaletu. Plácnul jsem si s nejbližšími spoluhráči i s kluky z domácího celku, podal jsem ruku sudím a běžel směrem do zázemí stadionu. U postranní čáry mě však odchytil reportér s mikrofonem. "Už zase?" projelo mi zoufale hlavou. "Třetí rozhovor v jednom roce, co já komu udělat?"

"Můžeme na krátké interview?" zavolal na mě jeden z členů televizního štábu.

Kývnul jsem hlavou, ač v myšlenkách jsem viděl bílou záchodovou mušli a představoval si úlevu která se dostaví, až ze sebe vypustím všechen svůj stres.

"Jak jste pyšný na svůj debut?" zeptal se novinář.

"Já… Eh… Žádný to… Debet nemám. Já jsem dnes hrál svůj první zápas a jsem rád, že jsem hrál."

"Dal jste i gól."

"Ano."

"Jaké jsou Vaše pocity?"

"Potřebuji na záchod."

"Tak běžte."

"Děkuji."

V té chvíli mi bylo úplně jedno, zda se opět stanu hitem večerních zpráv a že jsem nepozvedl vnímanou inteligenci fotbalistů. Všechno šlo stranou. Utíkal jsem chodbičkou k šatnám a rychle na záchod. Ten úlevný pocit, když jsem si stáhl kalhoty a všechno ze sebe dostal byl mnohem víc než jakákoliv ostuda ve zprávách. Někdo v šatně říkal, že mi tenhle rozhovor už nikdo neodpáře, a právě jsem se zapsal do dějin. Když se na to dívám zpětně –krátké interview nebyl zrovna můj nejpovedenější kousek – uznávám – ale naštěstí mě pak mnoho dalších hráčů a funkcionářů statečně přebylo. Konec konců hláška: "Nic jsem neplatil a ta částka absolutně nesouhlasí," zlidověla, zatím co můj krátký výstup upadl v zapomnění.

"Poblitek! Poblitek!" skandovali spoluhráči v autobuse. Já seděl na přední sedačce sám, ale cítil jsem se být o něco více součástí týmu a o něco méně nervózní. Byl jsem pyšný na svůj první gól, který znamenal remízu, jenž nic neřešila. Už před zápasem jsme měli jisté druhé místo a jakýkoliv výsledek nás o něj nemohl připravit, ani posunout víš. Přesto jsem se cítil, jako bych rozhodl finále mistrovství světa. První zápas a první branka v dospělém fotbale! Pýcha je smrtelný hřích, což jsem samozřejmě věděl, ale přesto jsem ji tenkrát nechal prostupovat sebou samým a těšil jsem se ze svého úspěchu.

"Dnes byl poslední zápas," řekl mi pak někdo, když jsme se blížili k Praze.

Kývnul jsem hlavou. Vždyť jsem to dobře věděl, tohle mi nemusel říkat.

"Víš, co konec sezony znamená?" zeptal se další.

"Pauza před přípravou na novou sezonu."

"Ty vole," povzdechl si tazatel. "To znamená, že jdeme slavit konec sezóny!"

"Já nemůžu, já…," chtěl jsem se bránit.

"Ty musíš. Ty seš náš střelec, náš poblitek!"

A bylo domluveno. Následující den jsem s Lenkou obrážel obchody, abych si vybral vhodné oblečení na zakončení sezóny. Lenka mě všude předváděla jako cvičeného králíčka. "Musíme mu vybrat něco moderního a šik," říkala prodavačům. "On má dnes loučení se sezónou, víte? Hraje za Slávii, včera dal svůj první gól v nejvyšší lize." Tiskla se ke mně, oslovovala mě zásadně "miláčku" a neustále se rozhlížela, aby si ověřila, že nás opravdu všichni vidí spolu. Někteří prodavači, i případní další nakupující, si mě po Lenčiném proslovu prohlíželi a pár si jich přišlo pro podpis, dva lidé se dokonce se mnou vyfotili. Lenka zářila štěstím, mě se už zase chtělo čůrat. Nákupy jsme zvládli a na pozdní oběd jsme jeli k mámě. Máma nebyla z mé přítelkyně úplně odvařená, minimálně tak jsem to cítil. Nevěděl jsem proč, vždyť kdykoliv byla Lenka u nás na návštěvě, mohla se rozkrájet, aby mámě pomáhala. Nosila na stůl, odnášela ze stolu, umývala nádobí, nabízela se, že uvaří kávu a já nevím, co všechno dělala, jen aby se zavděčila. Jednou večer po takové návštěvě jsem nevydržel a maminky se zeptal. "Ty Lenku nemáš moc ráda, že?"

"Mám," odpověděla máma. "Jen občas, když je u nás, si tu připadám jak na návštěvě já. Přitom tu žiji skoro celý svůj život. Ona se vždy chová jako kdyby jí tu už všechno patřilo."

Jo, to Lenka uměla. Přivlastňovat si věci a lidi. Mě si také přivlastnila. I při obědě u mámy několikrát zmínila, jak je "její Jindra" šikovný a jakou má před sebe zářivou budoucnost. Ten den na sobě měla růžové tričko s poměrně velkým výstřihem. Její blonďaté lehce vlnité vlasy ji do něj padaly a ona si je čas od času mimoděk odhodila. Všiml jsem, že Lukáš byl poprsím mé mladé přítelkyně zcela uhranut. Div mu nepadalo jídlo od úst, když beze slova žvýkal a oči měl zabořené kamsi za dekolt mé slečny. Máma naštěstí jeho pohled neregistrovala. Neměla čas. Visela Lence na rtech a škubla sebou pokaždé, když z Lenčiných úst vyšlo "můj Jindra".

Po jídle tentokrát Lenka nenabídla pomoc s úklidem ze stolu, ale odvedla si mě do pokoje, kde jsme si to rozdali. "Zaskóruj, zaskóruj silně a přesně, jako včera," šeptala nahá v posteli.

"Ale já se trefil hlavou," namítl jsem logicky.

"Jindro, ty jsi občas fakt blbej… Prostě mě ojeď," nařídila.

Tak jsem do ní bušil, co mi mé testosterony nabyté já dovolilo a ona se snažila maximálně tlumit vzdechy, aby příliš nerušila rodiče. Zrovna dvakrát se ji to nepovedlo, protože Lukáš mi pak přiznal, že oběd, a co slyšel ode mě z pokoje, asi chvíli z hlavy nedostane. Vlastně do dnes nevím, jak to myslel.

Na rozlučku se sezónou jsme měli rezervovanou místnost v jedné restauraci s diskotékou. Nejprve se muselo projít skrz poměrně velký prostor, kde se přes den obědvalo a večer tančilo a následně po úzkých schodech sejít do sklepení, kde byl připravený salonek. Ubrusy na stolech byly v klubových barvách, stejně tak jako papírové ubrousky a ozdobné potahy na židlích. Sraz na akci byl v sedm hodin. Došel jsem deset minut před začátkem a do půl osmé jsem byl v salonku sám. Měl jsem čas si alespoň prohlédnout obrazy na stěnách, vypít dvě coly a mlčet. Úplně jsem si vzpomněl na dětství, když jsem sedával v hospodě u stolu s tátou a jeho přáteli a byl ticho, zatím co oni popíjeli a řešili problémy tehdejšího světa.

Slavnostní večeře se nakonec podávala až o čtvrt na devět, kdy dorazili poslední opozdilci. Byl hovězí vývar a pak velmi noblesní smažený sýr s hranolkama. Ono se může zdát, že smažák není top jídlo, ale když se během sezóny snažíte jíst zdravě a dodržovat životosprávu, tak si náramně užijete i stravu, která je pro většinovou populaci zcela nezajímavá. Před jídlem proběhlo pár krátkých proslovů a poděkování za sezónu, při večeři se rozběhla volná zábava. Je nepochopitelné, proč si většina lidí jako uvolňující činnost představuje pití piva, případně panáků tvrdého alkoholu. Kluci je do sebe ládovali ve velkém, zatím co já se držel coly. Někdo mě sice zkoušel také objednat pivo, ale já odmítl. Spoluhráči mě hecovali, abych se napil, ale nakonec jim zábavu zkazil trenér. "Nechte Jindru, vždyť ten kluk je ještě nezletilej," řekl a všichni ho díky Bohu poslechli, takže jsem mohl s úlevou zůstat u svého slazeného nápoje.

Po večeři trenéři ještě jednou poděkovali za skončenou sezónu a pak se rozloučili. Hráči posilnění vypitým alkoholem postupně začali opouštět salonek a přemisťovali se nahoru do patra na diskotéku. "Poblitku pojď s námi," volala na mě jedna skupinka mladších kluků, mířících do víru zábavy. Šel jsem. Měl jsem dojem, že si mě vzali s sebou hlavně proto, abych jim chodil na bar pro pití. Nevadilo mi to. Zatím co zkušenější hráči seděli u stolu a koukali po holkách, nebo předváděli své taneční kreace na parketu, já pendloval mezi stoly a barem. Tančit jsem neuměl a ani se mi nechtělo.

S postupujícím časem se na tanečním prostoru tvořily větší a větší hloučky fotbalistů s dívkami, a také u stolů kromě mých spoluhráčů seděly holky, které s námi původně nepřišly. Já mířil snad už po sté k baru s další objednávkou a proplétal jsem se mezi trsajícími skupinkami, když v tom jsem ji zahlédl. Zůstal jsem stát, jako opařený. Byla tam. Vlnila se do rytmu hudby, dlouhé černé vlasy měla nádherně rozpuštěné a nechala je stékat po svých ramenech a zádech. Měla na sobě bílé šortky a top stejné barvy, který nechával odhalená její ramena i bříško. Na nohou měla vysoké bílé boty na podpatku. Verunka byla dospělejší, než jsem si ji pamatoval, ale pořád neskutečně krásná. Mlčky jsem na ni civěl jako pověstný puk – nebo snad raději kopačák. Možná jsem měl i otevřenou pusu, těžko říct. Chvíli trvalo, než zaregistrovala, že se na ní dívám. Když si mě všimla, zamávala mým směrem a pokynula, abych šel k ní. Samozřejmě jsem poslechl. "Ahoj Jindro," objala mě. Také jsem pozdravil. Cítil jsem, jak strašně mě vzrušilo, když se ke mně přitiskla. Její prsa byla pevnější, než jsem si pomatoval a na mé hrudi krásně hřála. Bylo mi její objetí mnohem příjemnější, než když se ke mně přitiskla Lenka? Určitě ano. "Co tady děláš?" zeptala se Verunka.

"Já… Tady… Jsem," vysoukal jsem ze sebe.

"No to vidím," zasmála se. "Líbí se mi, že ses vůbec nezměnil a jsi stále tak krásně výřečný jako málo kdo."

"Já… Nejsem."

"Já vím. Půjdeme na panáka."

"Já nepiju."

"Se mnou si dáš," chytla mě za ruku a odvedla k baru.

Nechtěl jsem, ale když se k nám nahnula barmanka a zeptala se, co to bude tentokrát, odpověděl jsem: "Dva panáky."

"Čeho?" odvětila pobaveně.

"Vodku s džusem si dáme," zvolala Verunka. Musel jsem ji za výběr pití pochválit. Bylo to hnusné jen trošku. Sladkost pomerančového džusu docela utlumila ten nepříjemný alkoholový dojezd. Za Verunkou se u baru objevil jeden ze spoluhráčů, který byl nejspíše vyslán pro pití místo mě, když jsem se nevrátil.

"Co tady děláš?" zeptala se má dětská láska.

"Jsem tu s týmem. Máme ukončení sezóny."

"Pořád hraješ fotbal, jo?" podivila se Verunka.

Spoluhráč, co stál za ní, evidentně náš rozhovor poslouchal, protože se otočil a vložil se do debaty. "Slečno, tenhle kluk hraje jak pán Bůh."

"Neber Boží jméno nadarmo," ohradil jsem se, protože Lukáš, strejda Petr i ten pán v kostele, co tam přednášel, říkali, že se to dělat nemá.

"Tak hraje jak Maradonna. Vy ho možná neznáte, ale on je strašně skromnej kluk. Jinak by se Vám pochlubil, že dnes slaví zakončení sezóny s dospělým týmem Slávie. I díky němu jsme druzí v lize. Ten frajer v posledním zápase dal hlavou fantastickej gól. Určitě jste ho zahlédla v televizi, byl ve všech zprávách a jeho pozápasový rozhovor je už teď legendární."

Verunka pokrčila rameny: "Nesleduji televizi a fotbal mě nebaví. Ale Jindru znám dobře a vím, že je to skvělej a skromnej kluk."

"A jo, Vy se už znáte dobře. V tom případě nebudu rušit a přeji hezký večer. Užijte si to. Jo a víte co? Rovnou Vám objednám ještě jedno pití," řekl spoluhráč, poručil na baru další vodku s džusem a zmizel.

"Tak ty hraješ fotbal za dospělé, jo? A první ligu?"

"Hrál jsem jeden zápas," přiznal jsem.

"Jsi dobrej."

"Nejsem. Ty jsi… Krásná," řekl jsem. Verunka se zasmála a navrhla, abychom dopili i ten druhý pohár a šli se projít někam, kde tolik neduní hudba. Souhlasil jsem.

Byli jsem u Verči doma. Již nebydlela v domě, který jsem znal ze základy. Žila sama v podobně malém, ale výrazně uklizenějším bytečku, navíc v nepoměrně klidnější čtvrti. Stál jsem u okna a díval se, jak se tmavé mraky pozvolna sunou noční oblohou. Měsíc se čas od času pokusil skrz ně vykouknout a svým bledým světlem prosvítit tmu, ale příliš se mu to nedařilo.

Verunka ke mně zezadu přistoupila a objala mě. "Víš, co je na tobě Jindro kouzelný?" zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Že ses vlastně od školky nezměnil. Jsi pořád krásně tichý, stále hraješ fotbal. A máš pořád tak zvláštní oči. Máš je hnědé a takové… Hodné. Já jsem za svůj život nepotkala moc lidí, kteří by měli hodné oči… Vlastně jsem nepotakala celkově moc hodných lidí."

"Nejsem hodný člověk," zavrtěl jsem hlavou.

"Proč to říkáš?"

"Protože je to pravda. Jsem tady s tebou a hrozně se mi líbíš. Jsi krásná a já… Když tě cítím u sebe, mám chuť z tebe strhat oblečení a povalit tě do postele. Protože si tak neskutečně nádherná, ta jediná, ta bolestivě pravá."

"Ty jo. Tolik slov si neřekl za celou dobu, co tě znám," zasmála se Verunka. Měla krásný zvonivý smích. "Proč bys měl být špatný člověk jen kvůli tomu, že se ti líbím?"

"Protože mám přítelkyni."

"Tak na ni pro jeden večer zapomeň. Já ji nic neřeknu, jestli chceš," opáčila Verunka, otočila mě od okna k sobě a začali jsme se líbat. Rychle jsme se přesunuli do její postele. Lačně jsem hladil její odhalenou kůži. Napadla mě otázka, zda Bůh stvořil někdy mladé ženské tělo, které by nebylo pěkné? Asi ne, ale pokud náhodou ano, pak to, co ubral někomu jinému, dal Verunce. Byla dokonalá. Její křivky a hladká kůže v neskutečné symbióze s její vůní. Neměla chybu. Laskal jsem ji a líbal. Něco ve mně se ale opakovaně bálo přejit na poslední metu a proniknout do ní. Jako bych nechtěl narušit její tělesnou integritu a nějak poškodit svou nedokonalostí její bezchybný zevnějšek. Verunka mě nejprve nechala, abych ji mazlil a poslušně ležela pode mnou, zatím co opětovala mé polibky a doteky. Po chvíli mě ale otočila na záda. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale odněkud vytáhla pouta a těmi mi znehybnila ruce, pak přidala šátek. Převázala mi jím oči. Byl jsem oslepen, což zbystřilo všechny mé zbývající smysly. Vnímal jsem její doteky. Hladila mě, něžně po mě přejížděla svým poprsím, mazlila se a dotýkala mého obnaženého penisu. Vzala si jej do úst. Poznal jsem to i po slepu. Ta slast byla neopakovatelná a já se neudržel. Udělal jsem se skoro stejně rychle, jako když jsem poprvé spal s Lenkou. Verunka nic neřekla. Sundala mi pouta i šátek a oznámila, že půjde do sprchy, ať přijdu za ní… Poslechl jsem.

Teplé kapky vody na nás dopadaly a má pravá láska mě poprosila, zda bych ji umyl záda. Poslušně jsem vmasíroval sprchový krém do její pokožky. Krásně voněl. Skoro jako ona. Stačila jen malá chvíle, abych se opět vzrušil. Přitiskl jsem se k ní. Chtěl jsem, aby mé vzrušení cítila, aby věděla, že jsem připraven na další kolo. Verunka se otočila dala mi ruku na rameno a zatlačila mě pod sebe. Byl jsem překvapen, když zvedla jednu nohu, zapřela ji o stěnu sprchy a poručila: "Lízej." Nebyl jsem si jistý, zda správně chápu, co po mě chce, ale přisunul jsem se co nejblíže k ní a jazykem začal kroužit po jejím rozkroku. Chutnala trošku kysele. Její chuť se mísila s neutrálními kapkami vody, které ji stékaly po těle. Chtěl jsem vědět, jak se jí to líbí, ale když jsem zvedl hlavu, viděl jsem jen její bříško, prsa a zduřelé bradavky. V očích jsem ji číst nemohl.

"Kousni," poručila a já něžně nasál její kůži z rozkroku a co nejjemněji ji sevřel mezi zuby.

"Skvělý! Pokračuj!" nařídila. Snažil jsem se následovat všechny její pokyny. Dělalo mi dobře, že jsem ji směl dělat dobře. Verča mě ještě chvíli nechala pod sebou. Nakonec vypla sprchu a zavelela: "Pojď do mě." Milovali jsme se ve sprše a pak ještě jednou v posteli. Usnul jsem totálně vyčerpán.

Ráno mi nabídla Verunka kávu, kterou jsem s díky odmítl a otázal se, zda nemá kolu. Neměla. "Mám mít výčitky?" položil jsem otázku, co mě již chvíli pálila na jazyku. Nebyl jsem si totiž jistý, co je správná emoce, jenž bych měl v daný okamžik cítit. Spal jsem u holky, která není moje, zatím co Lenka se… Co já vím, nejspíš někde chlubila mou účastní na večírku A-mužstva.

"Když se mě ptáš, znamená to, že odpověď už dávno víš, jen u mě hledáš nějakou omluvu," odvětila Verunka. Na mě byla její reakce moc složitá, a tak jsem neurčitě pokrčil rameny.

"Chtěl bych vědět, co je správné," dostal jsem ze sebe po chvíli.

"To by byl život moc snadný, kdyby vše správné bylo vždy zjevné. Já mám taky přítele, za kterým pojedu a výčitky… Výčitky kvůli téhle noci nemám. Vždyť to bylo s tebou a ty jsi má pravá láska."

"Ale… Jak můžeš s někým chodit, když jsem tvá pravá láska."

"Jak můžeš s někým chodit ty?" odpověděla protiotázkou a já zase nevěděl, co říct. "Víš Jindro, život není jednoduchej. Ty možná máš pocit, že je všechno fajn. Máš oba rodiče, dostáváš od nich peníze, jsi na škole a asi máš před sebou zajímavou fotbalovou kariéru, ale tohle nemají všichni. Já se musím otáčet, abych mohla trošku žít. To ty nepochopíš, vyrůstal si jinak než já. Kdysi jsem ti řekla o mém snu, najít si jednou hrozně bohatýho přítele. Zatím jsem neuspěla, ale můj partner je solidně zaopatřený, takže jsem alespoň na dobré cestě."

"Ty ho nemiluješ?"

"Ne. Ke vztahu není vždy potřeba láska." Zase měla pravdu. Vždyť já vlastně taky Lenku nemiloval. Byl jsem s ní jen proto, že jsem se bál učinit zásadní krok a rozejít se. Navíc bylo pro mě snazší někoho mít než být sám a chození s Lenkou nabízelo čas od času i jisté výhody. "Víš Jindro, lidé jsou spolu z různých důvodů. Občas to může být pohodlnost, jindy zase peníze, nebo prostě jen prázdná touha někomu patřit. Ta tvoje láska o níž si vždy mluvil, ta je spíš výjimečná."

"Hmmm. A jakej je ten tvůj přítel."

"Starší," odvětila Verunka.

"O moc?"

"To je Jindro fuk. Je nejvyšší čas, abys šel domů." Nebylo pro mě lehké se zvednout a odejít. Bylo mi smutno, že už zase ji opouštím. Dal jsem ji mezi dveřmi pusu a zeptal se, zda se ještě uvidíme. Verunka se zatvářila neutrálně a řekla, ať ji dám na sebe číslo. "Třeba někdy zavolám," slíbila neurčitě. Dal jsem ji telefon k mámě i tátovi domů a rozhodl se, že si koupím mobil. Byl jsem ochoten podstoupit i povinnost si večer co večer smskovat s Lenkou, ale chtěl jsem být hlavně na příjmu, kdyby mi moje pravá láska chtěla zavolat a znovu mi vstoupit do života.

"Pá," řekl jsem, když jsem odcházel.

"Měj se hezky a netvař se sklesle. Vždyť jsme včera ani jeden o nic nepřišli, ale získali jsme spoustu krásných vzpomínek," usmála se Verča.

"Já vím… Ale mám strach, že tě už zase ztrácím."

"Tak třeba se ještě někdy najdeme. Pokud to opravdu je pravá láska, osud nás zase svede dohromady."

Přikývl jsem a rozhodl se, že až půjdu s Lukášem do kostela, budu se opět modlit za to, abych se s Verunkou co nejdříve potkal.

Párty hard

Jakmile rozhodčí písknul konec, chtěl jsem se vrhnout do šatny a co nejrychleji navštívit toaletu. Plácnul jsem si s nejbližšími spoluhráči i s kluky z domácího celku, podal jsem ruku sudím a běžel směrem do zázemí stadionu. U postranní čáry mě však odchytil reportér s mikrofonem. "Už zase?" projelo mi zoufale hlavou. "Třetí rozhovor v jednom roce, co já komu udělat?"

"Můžeme na krátké interview?" zavolal na mě jeden z členů televizního štábu.

Kývnul jsem hlavou, ač v myšlenkách jsem viděl bílou záchodovou mušli a představoval si úlevu která se dostaví, až ze sebe vypustím všechen svůj stres.

"Jak jste pyšný na svůj debut?" zeptal se novinář.

"Já… Eh… Žádný to… Debet nemám. Já jsem dnes hrál svůj první zápas a jsem rád, že jsem hrál."

"Dal jste i gól."

"Ano."

"Jaké jsou Vaše pocity?"

"Potřebuji na záchod."

"Tak běžte."

"Děkuji."

V té chvíli mi bylo úplně jedno, zda se opět stanu hitem večerních zpráv a že jsem nepozvedl vnímanou inteligenci fotbalistů. Všechno šlo stranou. Utíkal jsem chodbičkou k šatnám a rychle na záchod. Ten úlevný pocit, když jsem si stáhl kalhoty a všechno ze sebe dostal byl mnohem víc než jakákoliv ostuda ve zprávách. Někdo v šatně říkal, že mi tenhle rozhovor už nikdo neodpáře, a právě jsem se zapsal do dějin. Když se na to dívám zpětně –krátké interview nebyl zrovna můj nejpovedenější kousek – uznávám – ale naštěstí mě pak mnoho dalších hráčů a funkcionářů statečně přebylo. Konec konců hláška: "Nic jsem neplatil a ta částka absolutně nesouhlasí," zlidověla, zatím co můj krátký výstup upadl v zapomnění.

"Poblitek! Poblitek!" skandovali spoluhráči v autobuse. Já seděl na přední sedačce sám, ale cítil jsem se být o něco více součástí týmu a o něco méně nervózní. Byl jsem pyšný na svůj první gól, který znamenal remízu, jenž nic neřešila. Už před zápasem jsme měli jisté druhé místo a jakýkoliv výsledek nás o něj nemohl připravit, ani posunout víš. Přesto jsem se cítil, jako bych rozhodl finále mistrovství světa. První zápas a první branka v dospělém fotbale! Pýcha je smrtelný hřích, což jsem samozřejmě věděl, ale přesto jsem ji tenkrát nechal prostupovat sebou samým a těšil jsem se ze svého úspěchu.

"Dnes byl poslední zápas," řekl mi pak někdo, když jsme se blížili k Praze.

Kývnul jsem hlavou. Vždyť jsem to dobře věděl, tohle mi nemusel říkat.

"Víš, co konec sezony znamená?" zeptal se další.

"Pauza před přípravou na novou sezonu."

"Ty vole," povzdechl si tazatel. "To znamená, že jdeme slavit konec sezóny!"

"Já nemůžu, já…," chtěl jsem se bránit.

"Ty musíš. Ty seš náš střelec, náš poblitek!"

A bylo domluveno. Následující den jsem s Lenkou obrážel obchody, abych si vybral vhodné oblečení na zakončení sezóny. Lenka mě všude předváděla jako cvičeného králíčka. "Musíme mu vybrat něco moderního a šik," říkala prodavačům. "On má dnes loučení se sezónou, víte? Hraje za Slávii, včera dal svůj první gól v nejvyšší lize." Tiskla se ke mně, oslovovala mě zásadně "miláčku" a neustále se rozhlížela, aby si ověřila, že nás opravdu všichni vidí spolu. Někteří prodavači, i případní další nakupující, si mě po Lenčiném proslovu prohlíželi a pár si jich přišlo pro podpis, dva lidé se dokonce se mnou vyfotili. Lenka zářila štěstím, mě se už zase chtělo čůrat. Nákupy jsme zvládli a na pozdní oběd jsme jeli k mámě. Máma nebyla z mé přítelkyně úplně odvařená, minimálně tak jsem to cítil. Nevěděl jsem proč, vždyť kdykoliv byla Lenka u nás na návštěvě, mohla se rozkrájet, aby mámě pomáhala. Nosila na stůl, odnášela ze stolu, umývala nádobí, nabízela se, že uvaří kávu a já nevím, co všechno dělala, jen aby se zavděčila. Jednou večer po takové návštěvě jsem nevydržel a maminky se zeptal. "Ty Lenku nemáš moc ráda, že?"

"Mám," odpověděla máma. "Jen občas, když je u nás, si tu připadám jak na návštěvě já. Přitom tu žiji skoro celý svůj život. Ona se vždy chová jako kdyby jí tu už všechno patřilo."

Jo, to Lenka uměla. Přivlastňovat si věci a lidi. Mě si také přivlastnila. I při obědě u mámy několikrát zmínila, jak je "její Jindra" šikovný a jakou má před sebe zářivou budoucnost. Ten den na sobě měla růžové tričko s poměrně velkým výstřihem. Její blonďaté lehce vlnité vlasy ji do něj padaly a ona si je čas od času mimoděk odhodila. Všiml jsem, že Lukáš byl poprsím mé mladé přítelkyně zcela uhranut. Div mu nepadalo jídlo od úst, když beze slova žvýkal a oči měl zabořené kamsi za dekolt mé slečny. Máma naštěstí jeho pohled neregistrovala. Neměla čas. Visela Lence na rtech a škubla sebou pokaždé, když z Lenčiných úst vyšlo "můj Jindra".

Po jídle tentokrát Lenka nenabídla pomoc s úklidem ze stolu, ale odvedla si mě do pokoje, kde jsme si to rozdali. "Zaskóruj, zaskóruj silně a přesně, jako včera," šeptala nahá v posteli.

"Ale já se trefil hlavou," namítl jsem logicky.

"Jindro, ty jsi občas fakt blbej… Prostě mě ojeď," nařídila.

Tak jsem do ní bušil, co mi mé testosterony nabyté já dovolilo a ona se snažila maximálně tlumit vzdechy, aby příliš nerušila rodiče. Zrovna dvakrát se ji to nepovedlo, protože Lukáš mi pak přiznal, že oběd, a co slyšel ode mě z pokoje, asi chvíli z hlavy nedostane. Vlastně do dnes nevím, jak to myslel.

Na rozlučku se sezónou jsme měli rezervovanou místnost v jedné restauraci s diskotékou. Nejprve se muselo projít skrz poměrně velký prostor, kde se přes den obědvalo a večer tančilo a následně po úzkých schodech sejít do sklepení, kde byl připravený salonek. Ubrusy na stolech byly v klubových barvách, stejně tak jako papírové ubrousky a ozdobné potahy na židlích. Sraz na akci byl v sedm hodin. Došel jsem deset minut před začátkem a do půl osmé jsem byl v salonku sám. Měl jsem čas si alespoň prohlédnout obrazy na stěnách, vypít dvě coly a mlčet. Úplně jsem si vzpomněl na dětství, když jsem sedával v hospodě u stolu s tátou a jeho přáteli a byl ticho, zatím co oni popíjeli a řešili problémy tehdejšího světa.

Slavnostní večeře se nakonec podávala až o čtvrt na devět, kdy dorazili poslední opozdilci. Byl hovězí vývar a pak velmi noblesní smažený sýr s hranolkama. Ono se může zdát, že smažák není top jídlo, ale když se během sezóny snažíte jíst zdravě a dodržovat životosprávu, tak si náramně užijete i stravu, která je pro většinovou populaci zcela nezajímavá. Před jídlem proběhlo pár krátkých proslovů a poděkování za sezónu, při večeři se rozběhla volná zábava. Je nepochopitelné, proč si většina lidí jako uvolňující činnost představuje pití piva, případně panáků tvrdého alkoholu. Kluci je do sebe ládovali ve velkém, zatím co já se držel coly. Někdo mě sice zkoušel také objednat pivo, ale já odmítl. Spoluhráči mě hecovali, abych se napil, ale nakonec jim zábavu zkazil trenér. "Nechte Jindru, vždyť ten kluk je ještě nezletilej," řekl a všichni ho díky Bohu poslechli, takže jsem mohl s úlevou zůstat u svého slazeného nápoje.

Po večeři trenéři ještě jednou poděkovali za skončenou sezónu a pak se rozloučili. Hráči posilnění vypitým alkoholem postupně začali opouštět salonek a přemisťovali se nahoru do patra na diskotéku. "Poblitku pojď s námi," volala na mě jedna skupinka mladších kluků, mířících do víru zábavy. Šel jsem. Měl jsem dojem, že si mě vzali s sebou hlavně proto, abych jim chodil na bar pro pití. Nevadilo mi to. Zatím co zkušenější hráči seděli u stolu a koukali po holkách, nebo předváděli své taneční kreace na parketu, já pendloval mezi stoly a barem. Tančit jsem neuměl a ani se mi nechtělo.

S postupujícím časem se na tanečním prostoru tvořily větší a větší hloučky fotbalistů s dívkami, a také u stolů kromě mých spoluhráčů seděly holky, které s námi původně nepřišly. Já mířil snad už po sté k baru s další objednávkou a proplétal jsem se mezi trsajícími skupinkami, když v tom jsem ji zahlédl. Zůstal jsem stát, jako opařený. Byla tam. Vlnila se do rytmu hudby, dlouhé černé vlasy měla nádherně rozpuštěné a nechala je stékat po svých ramenech a zádech. Měla na sobě bílé šortky a top stejné barvy, který nechával odhalená její ramena i bříško. Na nohou měla vysoké bílé boty na podpatku. Verunka byla dospělejší, než jsem si ji pamatoval, ale pořád neskutečně krásná. Mlčky jsem na ni civěl jako pověstný puk – nebo snad raději kopačák. Možná jsem měl i otevřenou pusu, těžko říct. Chvíli trvalo, než zaregistrovala, že se na ní dívám. Když si mě všimla, zamávala mým směrem a pokynula, abych šel k ní. Samozřejmě jsem poslechl. "Ahoj Jindro," objala mě. Také jsem pozdravil. Cítil jsem, jak strašně mě vzrušilo, když se ke mně přitiskla. Její prsa byla pevnější, než jsem si pomatoval a na mé hrudi krásně hřála. Bylo mi její objetí mnohem příjemnější, než když se ke mně přitiskla Lenka? Určitě ano. "Co tady děláš?" zeptala se Verunka.

"Já… Tady… Jsem," vysoukal jsem ze sebe.

"No to vidím," zasmála se. "Líbí se mi, že ses vůbec nezměnil a jsi stále tak krásně výřečný jako málo kdo."

"Já… Nejsem."

"Já vím. Půjdeme na panáka."

"Já nepiju."

"Se mnou si dáš," chytla mě za ruku a odvedla k baru.

Nechtěl jsem, ale když se k nám nahnula barmanka a zeptala se, co to bude tentokrát, odpověděl jsem: "Dva panáky."

"Čeho?" odvětila pobaveně.

"Vodku s džusem si dáme," zvolala Verunka. Musel jsem ji za výběr pití pochválit. Bylo to hnusné jen trošku. Sladkost pomerančového džusu docela utlumila ten nepříjemný alkoholový dojezd. Za Verunkou se u baru objevil jeden ze spoluhráčů, který byl nejspíše vyslán pro pití místo mě, když jsem se nevrátil.

"Co tady děláš?" zeptala se má dětská láska.

"Jsem tu s týmem. Máme ukončení sezóny."

"Pořád hraješ fotbal, jo?" podivila se Verunka.

Spoluhráč, co stál za ní, evidentně náš rozhovor poslouchal, protože se otočil a vložil se do debaty. "Slečno, tenhle kluk hraje jak pán Bůh."

"Neber Boží jméno nadarmo," ohradil jsem se, protože Lukáš, strejda Petr i ten pán v kostele, co tam přednášel, říkali, že se to dělat nemá.

"Tak hraje jak Maradonna. Vy ho možná neznáte, ale on je strašně skromnej kluk. Jinak by se Vám pochlubil, že dnes slaví zakončení sezóny s dospělým týmem Slávie. I díky němu jsme druzí v lize. Ten frajer v posledním zápase dal hlavou fantastickej gól. Určitě jste ho zahlédla v televizi, byl ve všech zprávách a jeho pozápasový rozhovor je už teď legendární."

Verunka pokrčila rameny: "Nesleduji televizi a fotbal mě nebaví. Ale Jindru znám dobře a vím, že je to skvělej a skromnej kluk."

"A jo, Vy se už znáte dobře. V tom případě nebudu rušit a přeji hezký večer. Užijte si to. Jo a víte co? Rovnou Vám objednám ještě jedno pití," řekl spoluhráč, poručil na baru další vodku s džusem a zmizel.

"Tak ty hraješ fotbal za dospělé, jo? A první ligu?"

"Hrál jsem jeden zápas," přiznal jsem.

"Jsi dobrej."

"Nejsem. Ty jsi… Krásná," řekl jsem. Verunka se zasmála a navrhla, abychom dopili i ten druhý pohár a šli se projít někam, kde tolik neduní hudba. Souhlasil jsem.

Byli jsem u Verči doma. Již nebydlela v domě, který jsem znal ze základy. Žila sama v podobně malém, ale výrazně uklizenějším bytečku, navíc v nepoměrně klidnější čtvrti. Stál jsem u okna a díval se, jak se tmavé mraky pozvolna sunou noční oblohou. Měsíc se čas od času pokusil skrz ně vykouknout a svým bledým světlem prosvítit tmu, ale příliš se mu to nedařilo.

Verunka ke mně zezadu přistoupila a objala mě. "Víš, co je na tobě Jindro kouzelný?" zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Že ses vlastně od školky nezměnil. Jsi pořád krásně tichý, stále hraješ fotbal. A máš pořád tak zvláštní oči. Máš je hnědé a takové… Hodné. Já jsem za svůj život nepotkala moc lidí, kteří by měli hodné oči… Vlastně jsem nepotakala celkově moc hodných lidí."

"Nejsem hodný člověk," zavrtěl jsem hlavou.

"Proč to říkáš?"

"Protože je to pravda. Jsem tady s tebou a hrozně se mi líbíš. Jsi krásná a já… Když tě cítím u sebe, mám chuť z tebe strhat oblečení a povalit tě do postele. Protože si tak neskutečně nádherná, ta jediná, ta bolestivě pravá."

"Ty jo. Tolik slov si neřekl za celou dobu, co tě znám," zasmála se Verunka. Měla krásný zvonivý smích. "Proč bys měl být špatný člověk jen kvůli tomu, že se ti líbím?"

"Protože mám přítelkyni."

"Tak na ni pro jeden večer zapomeň. Já ji nic neřeknu, jestli chceš," opáčila Verunka, otočila mě od okna k sobě a začali jsme se líbat. Rychle jsme se přesunuli do její postele. Lačně jsem hladil její odhalenou kůži. Napadla mě otázka, zda Bůh stvořil někdy mladé ženské tělo, které by nebylo pěkné? Asi ne, ale pokud náhodou ano, pak to, co ubral někomu jinému, dal Verunce. Byla dokonalá. Její křivky a hladká kůže v neskutečné symbióze s její vůní. Neměla chybu. Laskal jsem ji a líbal. Něco ve mně se ale opakovaně bálo přejit na poslední metu a proniknout do ní. Jako bych nechtěl narušit její tělesnou integritu a nějak poškodit svou nedokonalostí její bezchybný zevnějšek. Verunka mě nejprve nechala, abych ji mazlil a poslušně ležela pode mnou, zatím co opětovala mé polibky a doteky. Po chvíli mě ale otočila na záda. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale odněkud vytáhla pouta a těmi mi znehybnila ruce, pak přidala šátek. Převázala mi jím oči. Byl jsem oslepen, což zbystřilo všechny mé zbývající smysly. Vnímal jsem její doteky. Hladila mě, něžně po mě přejížděla svým poprsím, mazlila se a dotýkala mého obnaženého penisu. Vzala si jej do úst. Poznal jsem to i po slepu. Ta slast byla neopakovatelná a já se neudržel. Udělal jsem se skoro stejně rychle, jako když jsem poprvé spal s Lenkou. Verunka nic neřekla. Sundala mi pouta i šátek a oznámila, že půjde do sprchy, ať přijdu za ní… Poslechl jsem.

Teplé kapky vody na nás dopadaly a má pravá láska mě poprosila, zda bych ji umyl záda. Poslušně jsem vmasíroval sprchový krém do její pokožky. Krásně voněl. Skoro jako ona. Stačila jen malá chvíle, abych se opět vzrušil. Přitiskl jsem se k ní. Chtěl jsem, aby mé vzrušení cítila, aby věděla, že jsem připraven na další kolo. Verunka se otočila dala mi ruku na rameno a zatlačila mě pod sebe. Byl jsem překvapen, když zvedla jednu nohu, zapřela ji o stěnu sprchy a poručila: "Lízej." Nebyl jsem si jistý, zda správně chápu, co po mě chce, ale přisunul jsem se co nejblíže k ní a jazykem začal kroužit po jejím rozkroku. Chutnala trošku kysele. Její chuť se mísila s neutrálními kapkami vody, které ji stékaly po těle. Chtěl jsem vědět, jak se jí to líbí, ale když jsem zvedl hlavu, viděl jsem jen její bříško, prsa a zduřelé bradavky. V očích jsem ji číst nemohl.

"Kousni," poručila a já něžně nasál její kůži z rozkroku a co nejjemněji ji sevřel mezi zuby.

"Skvělý! Pokračuj!" nařídila. Snažil jsem se následovat všechny její pokyny. Dělalo mi dobře, že jsem ji směl dělat dobře. Verča mě ještě chvíli nechala pod sebou. Nakonec vypla sprchu a zavelela: "Pojď do mě." Milovali jsme se ve sprše a pak ještě jednou v posteli. Usnul jsem totálně vyčerpán.

Ráno mi nabídla Verunka kávu, kterou jsem s díky odmítl a otázal se, zda nemá kolu. Neměla. "Mám mít výčitky?" položil jsem otázku, co mě již chvíli pálila na jazyku. Nebyl jsem si totiž jistý, co je správná emoce, jenž bych měl v daný okamžik cítit. Spal jsem u holky, která není moje, zatím co Lenka se… Co já vím, nejspíš někde chlubila mou účastní na večírku A-mužstva.

"Když se mě ptáš, znamená to, že odpověď už dávno víš, jen u mě hledáš nějakou omluvu," odvětila Verunka. Na mě byla její reakce moc složitá, a tak jsem neurčitě pokrčil rameny.

"Chtěl bych vědět, co je správné," dostal jsem ze sebe po chvíli.

"To by byl život moc snadný, kdyby vše správné bylo vždy zjevné. Já mám taky přítele, za kterým pojedu a výčitky… Výčitky kvůli téhle noci nemám. Vždyť to bylo s tebou a ty jsi má pravá láska."

"Ale… Jak můžeš s někým chodit, když jsem tvá pravá láska."

"Jak můžeš s někým chodit ty?" odpověděla protiotázkou a já zase nevěděl, co říct. "Víš Jindro, život není jednoduchej. Ty možná máš pocit, že je všechno fajn. Máš oba rodiče, dostáváš od nich peníze, jsi na škole a asi máš před sebou zajímavou fotbalovou kariéru, ale tohle nemají všichni. Já se musím otáčet, abych mohla trošku žít. To ty nepochopíš, vyrůstal si jinak než já. Kdysi jsem ti řekla o mém snu, najít si jednou hrozně bohatýho přítele. Zatím jsem neuspěla, ale můj partner je solidně zaopatřený, takže jsem alespoň na dobré cestě."

"Ty ho nemiluješ?"

"Ne. Ke vztahu není vždy potřeba láska." Zase měla pravdu. Vždyť já vlastně taky Lenku nemiloval. Byl jsem s ní jen proto, že jsem se bál učinit zásadní krok a rozejít se. Navíc bylo pro mě snazší někoho mít než být sám a chození s Lenkou nabízelo čas od času i jisté výhody. "Víš Jindro, lidé jsou spolu z různých důvodů. Občas to může být pohodlnost, jindy zase peníze, nebo prostě jen prázdná touha někomu patřit. Ta tvoje láska o níž si vždy mluvil, ta je spíš výjimečná."

"Hmmm. A jakej je ten tvůj přítel."

"Starší," odvětila Verunka.

"O moc?"

"To je Jindro fuk. Je nejvyšší čas, abys šel domů." Nebylo pro mě lehké se zvednout a odejít. Bylo mi smutno, že už zase ji opouštím. Dal jsem ji mezi dveřmi pusu a zeptal se, zda se ještě uvidíme. Verunka se zatvářila neutrálně a řekla, ať ji dám na sebe číslo. "Třeba někdy zavolám," slíbila neurčitě. Dal jsem ji telefon k mámě i tátovi domů a rozhodl se, že si koupím mobil. Byl jsem ochoten podstoupit i povinnost si večer co večer smskovat s Lenkou, ale chtěl jsem být hlavně na příjmu, kdyby mi moje pravá láska chtěla zavolat a znovu mi vstoupit do života.

"Pá," řekl jsem, když jsem odcházel.

"Měj se hezky a netvař se sklesle. Vždyť jsme včera ani jeden o nic nepřišli, ale získali jsme spoustu krásných vzpomínek," usmála se Verča.

"Já vím… Ale mám strach, že tě už zase ztrácím."

"Tak třeba se ještě někdy najdeme. Pokud to opravdu je pravá láska, osud nás zase svede dohromady."

Přikývl jsem a rozhodl se, že až půjdu s Lukášem do kostela, budu se opět modlit za to, abych se s Verunkou co nejdříve potkal.

Dovolenka, pálenka, milenka, penalta a rozchod

Ruce se mi potily, srdce bušilo. Byl jsem nervózní, jako snad ještě nikdy. Nejistota a strach větší, než když jsem vbíhal na prvoligový trávník. V krku mi vyschlo a já doufal, že budu schopen mluvit a reagovat na to, co nevyhnutelně přijde. Dlouho jsem sbíral odvahu, ale již nešlo couvnout. Musel jsem to udělat. Slunce pálilo, po nebi se honilo jen pár malých bílých obláčků. Den přímo stvořený pro lásku. Kdyby žil Mácha, tak by si sedl v tom samém parku na protější lavičku a napsal fantastickou báseň plnou obrazů, barev a vůní. Jenže já si nemohl vychutnávat horký letní den, krátké sukně kolemjdoucích a vůni květin. Já musel najít odvahu k poslednímu kroku. Už nešlo pokračovat. Rok po prvním pokusu se mi vše vrátilo jako bumerang. Nemohl jsem čekat, co se ještě stane. Vysypal jsem ze sebe všechno, jak jsme na dřevěnou, hrubě broušenou, lavičku dosedli. Díval se do hnědých očí a byl připraven na nejhorší. Křik, pláč, možná i facky a slova nenávisti. Na to vše jsem se psychicky přichystal a jen očekával, co z tohoto sortimentu bude vybráno.

"Takže si mě podvedl," odtušila Lenka chladně. Její oči mě probodávaly, jako by zkoumala, zda nevyskočím a nezakřičím: "Apríl!"

Přikývl jsem. Mluvit jsem už nedokázal. To přiznání mě stálo veškerou vnitřní sílu.

"Jak, s kým, kde?"

"To přece není důležité."

"Pro mě jo! Chci vědět, jak jste to dělali. Kolikrát, kam, v jakých polohách." Byla melodramatická. Vůbec jsem nerozuměl, proč se mě ptá na takové detaily? K čemu by ji bylo vědět, že mě Verunka vykouřila a pak jsme si to rozdali ve sprše a ještě v posteli.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Neřekneš?"

"Neřeknu."

"Dobře," Lenka se odmlčela. Pořád se na mě dívala a já čekal, co přijde. Byl jsem zvyklý, že u rozchodů se hodně křičí, občas hází věcmi, zkrátka nic příjemného. Viděl jsem to u rozpadu vztahu mých rodičů, stejně jako u různých dalších nevydařených partnerských pokusů mé mámy. Nikdy se rozchody neobešly bez problémů. Lenka mě provrtávala pohledem, pak se nadechla a klidně řekla: "Dobře. Tak já ti odpouštím."

"Cože?" nevěřil jsem svým uším.

"Nebylo by fér tě soudit. Víš, jednou někdo moudrý, asi Dalajláma řekl, že má hodit kamenem ten, kdo je bez viny."

"To byl Ježíš," opravil jsem ji. Znal jsem ten příběh z kostela. Patřil k mým vůbec nejoblíbenějším. Bůh se zde zastává ženy, která smilnila. Že dokáže nevěru odpustit Bůh bylo rozhodně zajímavé. Ze starého zákona si totiž pamatuji příběhy, ve kterých sem tam smetl nějaké město z povrchu zemského za podobně nevhodné aktivity. Syn Boží na sebe vzal naše hříchy a dokáže být milostiv našim duším, to už jsem věděl z kázaní, vůbec mě ale nenapadlo, že se toho dočkám od Lenky.

"No vidíš. Tak to řekl Ježíš. Já taky nejsem úplně nevinná, takže můžeme zapomenout na vše, co se stalo."

"Jak nejsi nevinná?"

"Neřeš a buď rád, že ti odpouštím," odvětila Lenka. Možná to měla být neprůstřelná logika z její strany. Náš vztah měl být touto větou utvrzen a dostával svolení pokračovat, ale s tím jsem se odmítal smířit. Nemiloval jsem ji a můj úlet s Verčou mě v tom jen utvrdil. Dál jsem s Lenkou zůstávat nechtěl – byl jsem si jist. V ten okamžik bych byl raději, kdyby mi vyškrábala oči než tohle ledové přejití mé nevěry.

"Podívej, to nepůjde. Já tě podvedl, protože…. Prostě se stalo, ale náš vztah chci skončit."

Tahle věta byla teprve tím správným spouštěčem. Nastalo všechno, co jsem čekal hned po doznání úletu s Verunkou. Dostal jsem facku, Lenka začala hystericky řvát, že jsem hajzl, kterému dala nejlepší roky života. Mluvila o našem úzkém poutu, které vzniklo společným sexem a prý ji kvůli tomu musím být vděčný a držet se jí už na věky. Křičela, plakala a já nestíhal vodopád jejich slov. Padaly z ní otázky, na které ale nechtěla znát odpovědi. Já seděl, díval se a mlčel. Byl hezký letní den, my byli v parku, kolem nás jezdily děti na kole, lidé venčili psy a ona pištěla, nadávala a štkala. Několikrát mě udeřila pěstí do prsou a já se na ní díval a doufal, že brzy skončí a já budu moci jít domů.

Když se utišila, zeptala se mě, jestli to myslím opravdu vážně. Přikývl jsem a ona mi vrazila ještě jednu facku. Na chvíli se uzamkla za hradbu mlčení. Snad přemýšlela, o další reakci. Nakonec oznámila: "Všude řeknu, že já jsem nechala tebe. A víš, proč jsem tě nechala? Protože si špatnej v posteli a máš malýho ptáka. Ty už si chlapče nikdy nevrzneš. Ještě uvidíš, jakou reklamu ti udělám."

Pokrčil jsem rameny. Bylo mi to jedno. Byl jsem rád, že mám za sebou svůj první rozchod.

Existují příjemnější části života a pak také období, kdy to všechno stojí úplně za nic. Rozchod s Lenkou mě bohužel uvrhnul do té druhé fáze. Doufal jsem, že všechno nepříjemné smyje začátek fotbalové přípravy a já na hřišti vyběhám vzpomínky a divné pocity, které ve mně zanechala moje nevěra. Navíc ve mně zůstával i smutek z mého setkání s Verunkou. Bolelo mě, že jsme nedostali více času než jen jednu fantastickou noc. Těšil jsem se ale, až při prvním doteku s balonem ze mě vše spadne a přestanou mi vadit Lenčiny vyčítavé zprávy, které mi čas od času přistávaly na mém novém mobilním telefonu. Doufal jsem, že zapomenu na stesk po mé pravé lásce a vůbec vše se vrátí do starých dobře vyjetých kolejí. Hned první den, kdy jsme se s mládežnickým týmem sešly k přípravě, jsem proto do tréninku dal maximum. Makal jsem v posilovně, lítal po hřišti a na malou chvíli byl svět přesně takový, jako měl být. Mnozí kluci se mě ještě vyptávali na první zápas za A-tým. Jaký bylo nastoupit před tolika diváky, co spoluhráči, co terén, hřiště, cesta a vůbec spousta dalších otázek. Já mezi sprinty a zvedáním činek odpovídal. Krátce a úderně. Nejčastější jsem říkal: "Bylo to fajn. Kluci v dospělém fotbale jsou taky fajn." Uznávám, že se nejednala o Bůh ví jak obsažná sdělení, ale přišlo mi, že jsou s nimi všichni spokojeni.

Po tréninku jsem se vysprchoval a šel se převléct. Stál jsem jen v ručníku u svého místa v šatně, když mě poplácal po zádech jeden ze straších kluků. "Hele Tuška, slyšel jsem, že jsi prej byl i na závěrečným večírku po sezóně."

Přikývl jsem.

"A prej si tam vojel nějakou špínu, ty hovado," zasmál se a pár dalších kluků se přidalo. Ve mně by se v té chvíli krve nedořezal. "O Verunce takhle nikdo mluvit nebude," projelo mi hlavou. Zatmělo se mi před očima. Zapomněl jsem, že klučina, který se tak bolestivě dotknul mé pravé lásky je o něco vyšší a na první pohled silnější než já. V ten moment jsem nenáviděl jeho plešatou hlavu, jeho křivý úsměv, i tetování s hadem, které měl na pravém rameni. Otočil jsem se a vrhl se po něm. Můj výbuch agrese ho zaskočil. Stihl se stěží přikrčit a už na něj dopadly údery mých pěstí. Rychle se sesunul k zemi.

"Co se tu děje!?!" zařval trenér, který v tu chvíli vstoupil do šatny. Nebyl jsem schopen ze sebe dostat slovo, natož pak větu. Krev se mi hrnula do tváří a jímala mě zlost, jakou jsem ještě nikdy před tím nepocítil. Ztěžka jsem dýchal, adrenalin a chuť se prát s kýmkoliv ve mně zůstávala a pulzovala mým tělem jako puberťákova touha po prvním milostném styku. "Vy mi k tomu nemáte co říct?!?" zakřičel trenér.

Pokrčil jsem rameny.

"Tuška, sbal se a vypadni. Aktuálně si vyřazen z týmu. Dám ti vědět, až se rozhodnu, co s tebou dále."

Poslechl jsem. Beze slova jsem se oblékl a odešel.

Trvalo týden, než mi trenér zavolal. Nepřišlo ale odpuštění, ani vyzvání, abych se znovu zapojil do přípravy týmu. Místo toho mě pozval, abych přijel po tréninku na stadion, že si promluvíme o mé budoucnosti. Byla to další krutá rána. Týden bez fotbalu byl pro mě bolestivý. Uvědomoval jsem si, jak mi uniká začátek přípravy. Sice jsem chodil každý den běhat a zkoušel si ve volném čase kopat do míče, ale sám jsem se do optimální zápasové formy prostě dostat nemohl. A teď mi k tomu všemu ještě hrozilo, že bych bez fotbalu mohl být déle, nebo dokonce navždy.

Následná cesta na stadion, byla vůbec tou nejdelší, co jsem kdy zažil. Nevěděl jsem co čekat. Zakazoval jsem si předjímat průběh rozhovoru, jenže... Přes všechny zákazy se mi vytvářely v mysli příběhy a varianty, které končily tím, že mi někdo zakáže hrát fotbal. V hlavě jsem si snažil dát do kupy smysluplnou řeč pro svou případnou obhajobu, ale bohužel jsem všechna slova okamžitě zapomínal, a tak zůstával jen strach z toho, jak všechno dopadne.

Dorazil jsem ke stadionu. Tentokrát mě nečekala důvěrně známá cesta do zázemí. Vše, bylo nové, větší a temnější a já se v té tmě topil. Se strachem jsem zaklepal na trenérovi dveře. Otevřel a pozval mě dál. V kanceláři kromě něj byli i další členové realizačního týmu, byl tam náš kapitán a také jsem zahlédl vedoucího A-mužstva. Všichni seděli jen mě nechali stát. Trenér se pohodlně uvelebil v malém koženém křesílku, otočil se ke mně a spustil: "Nebudeme chodit kolem horké kaše. To, co se stalo před týdnem na tréninku je neodpustitelné."

"Ale já…," chtěl jsem se bránit.

"Teď mluvím já Tuška! Mezi kluky může docházet k různému pošťuchování a vtípkům, ale fyzický útok je za hranou všeho, co jsem kdy byl ochoten tolerovat."

"Jenže… Verunka."

"Tuška mlč! Buď rád, že tu ještě stojíš a nevyhodil jsem tě hned mezi dveřmi!"

Přikývl jsem.

"Nechtěl jsem, abys pokračoval u týmu. To, co jsi udělal je věc, pro kterou nemám pochopení!" odmlčel se. Nevěděl jsem, zda již nastal čas na obhajobu a raději jsem jen nejistě přešlápl. Trenér se nadechnul a znovu začal mluvit: "Přimluvil se ale za tebe kapitán. Je mi jedno, jaké kdo máte osobní problémy. Stejně tak mi je ukradený, kdo koho píchá a co kdo o něm říká a to poslední, kvůli čemu by se měli chlapi rvát jsou ženský. Stejně jsou všechno jen nadržený krávy, který Vás odvádí od toho důležitýho – od fotbalu. Každopádně máš štěstí, že trenérský tým včetně mě, v tobě vidí potenciál. Přihlédli jsme i k již zmíněné přímluvě kapitána. Podle všeho si nebyl ten, kdo konflikt vyprovokoval. Od zítra se vracíš k tréninku, ale varuju tě!!! Ještě jednou bude podobný exces a já se postarám o to, aby si s fotbalem skončil na dobro."

Přikývl jsem a nahlas poděkoval. Nejprve trenérovi, pak všem přítomným, a nakonec ještě kapitánovi za přímluvu.

"Tuška, ale pamatuj si – máš dost velké tréninkové manko, budeš mít, co dohánět," řekl náš kondiční kouč a já přikývl. Netušil jsem ale, jak moc ten týden bez tréninku na mě bude znát. Další příprava hodně bolela, navíc jsem dostával větší dávky než všichni ostatní. Trenéři se se mnou nemazali a dávali mi pořádně zabrat. Překvapivě celá situace vedla ke změně mého postavení v kabině. Na vnímání mé osoby měla jedna hloupá bitka nečekaně pozitivní dopad. U spoluhráčů jsem stoupnul v ceně. Najednou ke mně měli větší respekt. Nevím, zda to bylo kvůli rvačce, nebo proto, že se za mě postavil kapitán týmu, ale kluci mě brali více než kdykoliv dříve. Bohužel realizační tým měl reakci přesně opačnou. Ztratil jsem u nich kus důvěry, a tak, když přišel náš první zápas, zůstal jsem k mému velkému zklamání na lavičce a do utkání vůbec nezasáhl.

Ani doma to nebylo zrovna vydařené období. Lukášova dcera Míša, jakmile zjistila, že nejsem s Lenkou, začala směrem ke mně projevovat nežádoucí náklonost. Míša byla již plnoletá, pracovala jako servírka a bydlela sama. K mámě a Lukášovi začala pravidelně chodit na návštěvy v dobu, kdy jsem tam byl já. Nejdřív to budilo dojem nevinného náhodného setkávání. Míša obvykle hodně vyprávěla a snažila se mě vtáhnout do debaty. Ptala se na mé koníčky, na školu, na fotbal a nutila mě, abych s ní komunikoval. Pak přišly občasné dotyky a narážky. Začala mě zvát na kávu, nebo kamkoliv jinam. Nakonec mi začala v pokoji schovávat "dárky" o které jsem rozhodně nestál. Různě po místnosti jsem nacházel její spodní prádlo, dokonce i použité, což se mi šíleně hnusilo. Jednou jsem měl pod polštářem její nahou fotku. Tehdy jsem si řekl, že už to je příliš, sebral veškerou odvahu a šel za Lukášem. Nejsem bonzák, nikdy jsem nebyl, ale její chování mi přišlo přes čáru a tak jsem se svému otčímovi svěřil. Popsal jsem mu, co mi kde nechává a poprosil ho o pomoc. "Víš, Míša je určitě fajn, ale já se svou nevlastní sestrou rozhodně nemám v plánu se více zbližovat," vysvětlil jsem ještě. Lukáš mlčel a poslouchal. Díval se na mě pohledem, kterým žadonil o to, abych na konec svého krátkého monologu řekl, že si dělám srandu. Jenže já si ji nedělal.

"To jako vážně?" zeptal se sklesle.

Přikývl jsem. "Můžu ti ukázat tu fotku, jestli mi nevěříš."

"To nebude nutné," hlesl Lukáš. "Víš já… No všiml jsem si, že se teď k tobě chová přátelštěji než dříve. Jenže… Já nevím… Asi jsem se tomu snažil nepřikládat důležitost. Ty jsi jako můj syn, ale stejně, my tátové máme přirozeně o něco bližší pouto k dcerám. Nic ve zlém, máme rádi všechny svoje děti, jen o ty dcery má člověk nějak větší obavu a možná si je až přehnaně idealizuje… Promiň. Já… Zkusím s Míšou promluvit, snad to pomůže."

Přikývl jsem a poděkoval.

Lukášova promluva zabrala, ale Míša se urazila. Přestala k nám úplně chodit a mě se začala vyhýbat.

Lepší nálada v tu dobu nebyla ani u táty. Otec totiž přestal vycházet s Liduškou a neustále byl se svou zrzkou na kordy. Nebyl jsem si jistý, co se mezi nimi stalo, protože se nehádali otevřeně o konkrétní věci. Táta byl naštvaný a na jakoukoliv poznámku své přítelkyně reagoval podrážděně. Bylo vidět, že se zlobí a nechce s ní již vůbec komunikovat. Odsekával a kdykoliv mohl Lidušce něco vyčíst, tak to udělal. Liduška pak často plakávala. Tyhle dny u táty pro mě byly dlouhé a útrpné. Skončily až někdy na konci listopadu, kdy se Lída odstěhovala. Co se mezi nimi stalo jsem nezjistil a ani jsem se nikdy neptal.

Aby toho nebylo málo, vůbec poprvé v životě mi také vyčinil strejda Petr. Dokonce na mě zvýšil hlas. Nelíbilo se mu, že jsem na začátku sezóny měl malé herní vytížení a proto zamířil za trenérem, aby se zeptal, co se stalo. Když se dozvěděl o incidentu z kabiny, sjel mě jak malého kluka. Ani ne kvůli útoku na spoluhráče, ale za to, že jsem mu o něm neřekl. Prý je můj agent a musí o takových událostech vědět, obzvláště, když mě někdo vyřadí z kádru. Provalilo se úplně všechno, co jsem se snažil zatajit. Strejda se při tom, co mě pucoval, choval profesionálně. Nebyl osobní, neshazoval mě, jen mi prostě vynadal. Zasloužil jsem si to. Kdybych mu konec konců řekl, co se stalo, možná jsem mohl více hrát a nejen paběrkovat a sbírat občasné starty. Po strejdově rozhovoru s trenérem jsem totiž začal konečně více nastupovat do zápasů a dávat góly. Těch pár výchovných úderů, které jsem však tenkrát zasadil spoluhráči mi zmrazili další šanci zakopat si mezi muži, a tak na začátku zimní pauzy začal Petr aktivně jednat s vedením klubu o mé budoucnosti. A výsledek? V lednu jsem se pakoval na hostování do Žižkova. Trošku jsem se bál změny, ale zase jsem měl před sebou vidinu prvoligového fotbalu. Strejda mě ujišťoval, že dostanu šanci mezi dospělými v nejvyšší soutěži, což mě přinutilo překonat svůj přirozený ostych a na hostování nakonec kývnout.

V novém klubu první trénink nezačal vůbec špatně. V šatně se mě ujal Vláďa, který do Žižkova přestoupil rok a půl přede mnou. Přeučoval se tam ze záložníka na stopera, sbíral starty spíše ojediněle, ale už měl pár zápasů odkopaných a v šatně všechny znal. Provedl mě zázemím, které bylo výrazně chudší než na Slávii, představil mě spoluhráčům, a i na tréninku byl se mnou vždy ve dvojici. Bylo fajn mít u sebe zase někoho, koho znám a s kým jsem se nebál mluvit.

Fotbal na Žižkově mi vrátil dobrou náladu. Znovu jsem se chtěl ukázat, těšil jsem se na tréninky a makal na sobě, abych získal důvěru u trenérského štábu. Na jaře jsem si nakonec připsal čtyři prvoligové góly v devíti odehraných zápasech, a to pořád ještě chyběly dvě utkání do konce sezóny. Předposlední zápas jsme hráli doma. Večer před utkáním jsem ležel v posteli, na mobilu hrál hada, když v tom mi pípla zpráva z neznámého čísla. Otevřel jsem ji a tam stálo: "Zítra se na tebe prijdu podivat. Budu stat za brankou, tak se snaz, at vidim goly. Verca."

Tep mi vyskočil, srdce se rozbušilo, krev rozproudila. Celé mé tělo křičelo, že ji konečně opět uvidím, vždyť už uplynul téměř rok od našeho posledního setkání. Těšil jsem se, jako malé dítě o Vánocích. "Dám gól! Zítra dám gól! Pro Verunku," ujišťoval jsem opakovaně sám sebe a šíleně se těšil.

Bylo to tady! Nastupovali jsme na hřiště – já v základní sestavě. Stál jsem seřazen za spoluhráči ve špalíru z šatny. Byl jsem poslední, kdo byl v dresu, za mnou stál Vláďa a s ním další náhradníci a členové realizačního týmu. "Tak jdeme na to," houkl rozhodčí a vyvedl nás z šaten na hrací plochu. Ozval se potlesk z tribun. Slunce se pomalu dralo oblohou. Na Žižkově se zápasy hrávali v dopoledních hodinách, takže část Prahy ještě spala, když já se chystal předvést svůj životní výkon. Slunce ten den, bylo obzvláště neochotné vstávat. Jen velmi pozvolna se rozehřívalo a mělo krvavě rudou barvu. Někteří spoluhráči si stěžovali, že jim při rozcvičce byla zima. Mě ne. Mě bylo horko jako málo kdy. Vyklusával jsem po hřišti, a koukal do hlediště za brankami, zda ji neuvidím. Nebyla tam. Cítil jsem drobné zklamání a možná i proto mi úvod zápasu nevycházel. Nešlo se mi dostat do tempa. Nedostával jsem se k míči a když už jsem náhodou nějaký balon vybojoval, rychle jsem ho ztratil. Mé přihrávky byly nepřesné, k zakončení se ne a ne dopracovat. Po půl hodině hry jsme bránili standardku. Šel jsem si stoupnout do zdi a v tom jsem ji konečně uviděl. Byla tam! Stála na tribuně kousek od naší brány. Tvářila se nezúčastněně, ale dívala se na mě. Věděl jsem to. Bylo to, jako by mi někdo do žil vpíchnul obří dávku motivace. Cítil jsem, že teď se musím předvést.

Standardku jsme odvrátili a za chvíli jsme šli do šance. Dostal jsem balón těsně před vápnem, udělal kličku obránci před sebou a vystřelil. Míč se odrazil od mantinelu za bránou. Můj projektil byl na tolik ostrý, že zadunění balonu narážejícího do kovové bariéry muselo být slyšet až někde u Poděbrad. Střela sice tvrdá, ale vedle.

"Kurva, mladej, máš oči? Příště přihrej!" vyjel po mě jeden ze starších spoluhráčů. Mávnul jsem omluvně rukou. Ještě dva bezútěšné sprinty a byl poločas.

"Tuška, dneska hraješ úplnou… Řekl bych Tušku, ale hreješ hovno!" křičel po mě trenér v šatně. Přikývl jsem. "Mám tě vystřídat hned?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Neslyším!" zakřičel trenér.

"Nestřídejte mě prosím."

"Proč?"

"Dám gól."

"Tak se mi Tuško líbíš."

Poločasová slovní sprcha, utkání zatím bez gólů a šlo se na druhou část. Teď jsem hrál proti bráně za kterou stála Verunka. Byl můj čas. Jestli někdy, tak teď jsem se musel ukázat. Šel jsem do toho naplno, ale pořád nechtěl přijít nějaký lepší okamžik. Všichni říkají, že občas přijde zápas blbec, kdy člověku nevyjde nic, jenže proč zrovna teď? To jsem nemohl připustit. Necelá půl hodina do konce, dlouhý balón za obranu. "To je má silná stránka," uvědomoval jsem si. Viděl jsem, jak se ten krásně načechraný míč vznáší proti slunci. Běžel jsem si pro něj, se mnou obránce soupeře. Šli jsme do výskoku a soupeř zasáhl balon první. Naštěstí pro mě jej trefil nějak zvláštně, možná ani ne hlavou, snad ramenem, balon se odrazil kamsi za nás. Otočil jsem se a dal se do sprintu. Dostihl jsem míč jako první, rychle ho přebral a zamířil do velkého vápna. Bránící hráč na neštěstí přečetl můj úmysl a místo toho, aby bezhlavě běžel za mnou, vrátil se co nejrychleji do pokutového území a teď stál mezi mnou a bránou. Byl jsem deset, jedenáct metrů od soupeřovi svatyně. Jen já, obránce a brankář. Z druhé vlny se nikdo nestíhal dostat do šance včas, a tak jsem udělal to, co ještě nikdy před tím. Naznačil jsem kličku, předkopl si míč, udělal dva rychlé kroky, vykřikl a spadl. Ozvala se píšťalka.

"To si děláš prdel!" křičel obránce za mnou. Jeho rozhořčení jsem rozuměl. Vůbec se mě nedotknul. Jenže on netušil, že ten den musím dát gól pro Verunku. Bylo mi jasné, že kdybych kličku dotáhnul, dostal bych se k zakončení z velkého úhlu a neměl bych šanci protlačit balon do branky. Penalta pro mě byla tou nejsnazší cestou, jak se předvést před mou pravou lásku. Hráči se sbíhali k rozhodčímu, který neochvějně ukazoval na značku pokutového kopu. Soupeři se s ním hádali, naši je od něj odháněli a já se pomalu zvedl ze země a šel si pro balon. Na penaltu jsem byl jeden ze tří určených a teď jsem ji chtěl kopnout. Kopnout a proměnit! Nikdo ze spoluhráčů mi v tom nebránil.

Rozhodčí po chvíli dohadů situaci uklidnil a všechny vykázal z velkého vápna. Zůstal jsem v něm jen já a brankář soupeře. Má první penalta v dospělém fotbale. Cítil jsem každý úder svého srdce. Brankář stál lehce před čárou, aby mi zmenšil střelecký úhel, což se tenkrát ještě smělo. Bylo mi to jedno, jeho postavení jsem nevnímal. Očima jsem sledoval kde stojí Verunka. "Když trefím přesně pravou šibenici, bude mít můj gól před očima," jelo mi hlavou. Všimla si, že se na ni dívám. Usmála se a ukázala mi vztyčený palec, stejně jako Lukáš po mém prvním ligovém gólu. Jasné gesto – jsem jednička. Tohle nemůže dopadnout špatně. Rozhodčí písknul, já se rozběhl a vší silou se opřel do míče.

Balon se vznesl do vzduchu. Byla to rána jako z děla. Kopačák se rychle stočil doprava jak jsem měl v plánu a… Branku minul. Zasáhnul však do obličeje nějakého pána v publiku. Chudák si ani před sebe nestihl dát ruce. Dostal přímý zásah a sesunul se k zemi. Běžel jsem k mantinelu a křičel, že se omlouvám. Asi mě neslyšel, přes pískot a nadávky fanoušků. Spoluhráči mě od tribun rychle vyhnali. "Neboj, bude v pořádku," říkali mi. "Pořadatelé se o něj postarají. Dostal jen balonem, nic strašnýho se nestalo."

Má frustrace dostáhla vrcholu. O minutu později jsem dostal žlutou kartu za to, že jsem v souboji dohrál soupeře a o pět minut později druhou za skluz zezadu. Červená a odchod ze hřiště. Sezona pro mě skončila předčasně, bylo jasné, že do posledního zápasu jarní části již zasáhnout smět nebudu.

Nejhezčí zadek na cestě do Německa

Po zápase na mě trenér křičel. Takový kartáč jsem za předvedený výkon nikdy dřív nedostal. Nejhorší na tom výstupu bylo, že náš tehdejší kouč šíleně prskal. Vůbec bych nemusel po utkání chodit do sprchy. Stačilo by se mi na začátku jeho proslovu namydlit a na konci utřít ručníkem. Vzpomněl jsem si, jak při prvním líbání jsem si nebyl jistý, zda mi jsou příjemné Verunčiny sliny. Mé tehdejší dilema mi v tu chvíli přišlo zcela irelevantní. Tentokrát jsem zcela určitě věděl, že mi tělní tekutiny kouče vadí, ale nedovolil jsem si cokoliv říct. Seděl jsem, díval se do země a poslouchal monolog o mé neschopnosti. "Měl jsem tě vystřídat už o poločase! Ale ty mi tady slibuješ přede všema góly a výsledek…? Chlapče, ty už si v Žižkově nekopneš. Tvoje jediný štěstí je, že ti frajere končí hostování, protože jinak bys měl definitivně po kariéře. Jsem zvědavej, jestli ještě někdy postaví Slávie dřeváka, co nedá penaltu a úplně zbytečně se nechá vyloučit!" křičel kouč a u toho mě zalíval kapkami slin od hlavy až k patě. Já si prohlížel chodidla a nic neříkal. Jeho rozčílení bylo pochopitelné. Nevadilo mi. Mrzelo mě, že jsem přišel o poslední zápas sezony kvůli vyloučení. Bylo mi líto mého konce v Žižkově, protože jsem si zdejší stadion i kluky oblíbil. Navíc tam byl Vláďa. Ze všeho nejvíc jsem byl však zklamaný ze svého hrůzného výkonu, jenž musela vidět Verunka. Byl jsem skleslý a bez nálady. V šatně jsem zůstal poslední jen s Vladimírem. "Nic si z toho nedělej, kámo. Čas od času se každému nepovede zápas. Trenér si beztak už zítra nebude červenou kartu pamatovat. Zase bude všechno v pohodě, kámo… Neboj," uklidňoval mě, ještě když jsme vyšli před stadion. Bezmyšlenkovitě jsem kýval hlavou a cítil se pod psa. Hned na čerstvém vzduchu se mi ale nálada zvedla. Na chodníku stála Verunka a čekala. Zaradoval jsem se a najednou jako bych zapomněl na vše, co jsem do té chvíle pokazil. Zamával jsem ji a ona došla k nám. Pozdravili jsme se.

"To je Verunka… Ze školky. Pamatuješ si ji?" zeptal jsem se Vládi. Řekl, že ne, ale že ji rád vidí. Zeptal se, zda se má dobře a pak se omluvil, že nebude zdržovat a nechá nás o samotě.

"Taky si ho nepomatuji," přiznala Verča, když jsme zůstali sami. Objala mě a dala mi pusu na tvář.

"Promiň," hlesl jsem.

"Za co?"

"Že jsem tak pokazil zápas."

"To mě vůbec netrápí. Ti pánové, kteří byli kolem mě vypadali, že je to ta nejdůležitější věc na světě, ale mě byla nějaká penalta úplně ukradená. Chtěl jsem vidět tebe, ne to, jak kopeš do balónu."

Přikývl jsem.

"Půjdeme se projít?"

Opět jsem přikývl. A tak jsme šli. Chodili jsme ulicemi. Neměli jsme směr a cíl, což bylo fantasticky osvobozující. Občas jsme se zastavili u nějaké vitríny, prohlédli si její obsah a šli dál. Mluvili jsme hodně neurálně. Hlavně tedy mluvila Verunka, já se díval na ni. Znovu jsem cítil ty neuvěřitelné záchvěvy někde hluboko uvnitř sebe, které ve mně způsobovala její krása, její charisma a prostě celá ona. Nakonec jsem to nevydržel a řekl jsem jí to: "Jsi pořád strašně krásná."

"Děkuji," odvětila.

"Ale přijdeš mi smutná, ač se usmíváš."

"Obvykle ti, co se usmívají bývají nejsmutnější."

"Proč?"

"Aby svět neviděl, jak moc se ho bojí."

Nechápal jsem, co tím myslí.

"Nemám teď dobrý období. Otěhotněla jsem s přítelem, jenže já s ním mít dítě nechtěla. Šla jsem na potrat, asi před měsícem. Nevím, jak je to možné, ale dozvěděl se to. Byl zlej. Hodně zlej. Křičel. Nejen křičel. Už spolu nejsme."

"To mi je líto. Kde teď bydlíš?"

"Něco mám."

"Já bych si tě vzal k sobě."

"K tvým rodičům?"

"Klidně koupím byt pro nás," ujistil jsem ji, ač jsem vůbec neměl tušení, kolik taková nemovitost stojí a jestli bych ji dokázal zaplatit.

Verunka se zasmála a pak mi vlepila další pusu. Poděkovala. "Jsi hodný," řekla "ale náš čas ještě nepřišel." Nerozuměl jsem, jak to myslí. Zeptal jsem se jí, co mi tím chce říct, a ona odvětila, že teprve až ji pochopím, bude vhodná chvíle, abychom byli spolu. Podle mě kecala. Nevěděla, co má odpovědět, a tak vypálila od pasu první frázi, která ji napadla. To jsem ji samozřejmě nepověděl. Nechtěl jsem ji naštvat. Zeptal jsem se, jestli nechce jít na kávu. Přikývla. Šli jsme. Povídali si a bylo nám navenek fajn. Mě ale stejně někde hluboko uvnitř mrzelo, že odmítla návrh společného bydlení.

Poslední zápas sezony jsem sledoval z tribuny. Prohráli jsme a vedení klubu odvolalo trenéra. Do týdne pak oznámilo jméno jeho nástupce a ten na úvodní tiskové konferenci mimo jiné řekl, že by stál o prodloužení mého hostování. Já se cítil na Žižkově dobře, a proto jsem poprosil Petra, jestli by nešlo zařídit, abych ještě rok pokračoval v jednom týmu s Vláďou. "Proč ne," pokrčil strejda rameny. "Mluvil jsem se zástupci Slávie a nechali by tě už také hrát v A-týmu. Ale sbíral bys tam asi jen desítky minut. Žižkov ti slibuje základní sestavu. Budeš víc fanouškům i fotbalovým scoutům na očích a vyhraješ se," odsouhlasil mé přání.

A tak jsem se na začátku léta znovu zapojil do přípravy spolu s Vladimírem a dalšími kluky, které jsem poznal v posledním půl roce. Už od prvního tréninku jsem ale cítil, že se má pozice v týmu změnila. Nebyl jsem ten "hejmladejpojďsem," ale najednou jsem byl Jindra. Trenéři se mnou nacvičoval standardní situace, sehrávali modelové příklady útoků a dostávalo se mi individuálního přístupu. Měl jsem radost, že mě fotbal baví a díky němu můžu zapomenout na Verunku, která se mi od našeho pozápasového setkání neozvala. Zkoušel jsem ji napsat na číslo, ze kterého mi poslala poslední sms, ale došla mi jen krátká odpověď: "NEOTRAVUJ, TADY ZADNA VERONIKA NENI!"

Jednou po tréninku za mnou přišel Vláďa. "Hele, ta holka, jak jsme ji potkali tenkrát po zápase… Ta ze školky, víš?"

Přikývl jsem.

"Ty s ní chodíš?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Hmmm. A nechtěl bys jít na večeři… Jako se mnou a dvěma holkama. Ta jedna se mi líbí, jmenuje se Karolína a vypadá přímo fantasticky. Chtěl bych ji sbalit, jenže má nějakou nezadanou kámošku a řekla mi, že se mnou půjde jen pokud zajistím rande ve čtyřech."

"Co bych tam dělal?"

"Najedl se. Zvu tě. Mluvit nemusíš. Já říkal, že vezmu tebe. Ty toho moc nenakecáš, ale jsi fajn a hodnej, což jsem holkám vysvětlil. Karolína říkala, že si tě její kámoška prolustrovala a dáváš góly, takže dobrý, prý by si s námi vyšla… Jen jsem ti to nějak zapomněl říct."

"Mě… Se…. Asi… Nechce," odvětil jsem.

"Nenech se přemlouvat," trval na svém Vláďa, a protože byl fajn kluk, tak jsem se přemlouvat nenechal, a nakonec jsem souhlasil s randem ve čtyřech.

Vladimír, Karolína já a Alžběta jsme seděli u jednoho stolu. Můj spoluhráč dělal maximum proto, aby na sebe strhával pozornost a aby se holky smály. Střílel vtípky, glosoval v podstatě jakoukoliv situaci, žongloval s lžičkami a myslím, že kdyby všechno bylo málo, tak by si do oka vrazil vidličku, jen aby nestála zábava.

Alžběta, která přišla kvůli mně, byla vysoká, štíhlá brunetka s prodlouženými vlasy. Měla decentně udělaný make-up, dokonale sladěný značkový outfit a kabelku, po které kdysi dychtila Lenka, ale která byla i na mě příliš drahá. Hned na úvod mě upozornila, že není ráda, když ji někdo oslovuje jménem a proto, ať jí říkám stejně jako všichni její kamarádi – Jennifer.

"Proč Jennifer?" podivil jsem se.

"No podle Jennifer Aniston, ne? Vždyť víš, hraje v Přátelích Rachel."

Pokrčil jsem rameny, protože jsem nevěděl.

"Aha… Ty ji neznáš. Tak Jennifer Lopez, to víš, která je?"

Rychle jsem zapátral v paměti. Jméno mi nepřišlo cizí. Nakonec mi došlo, že jeden kluk z týmu má její plakát vylepený v šatně. Taková ta hnědovlasá zpěvačka na kterou se dobře kouká. Přikývl jsem.

"No vidíš. Pro tebe můžu být klidně Jennifer, jako J-Lo."

Bylo mi trapné přiznat, že netuším, kdo je J-Lo a raději jsem mlčel.

"Jennifer Lopez má údajně nejkrásnější zadek na světě, víte to?" zeptala se Karolína.

"Já myslím, že Kylie Minoque," oponoval Vladimír.

"Ne. Chvíli se mluvilo o Kylie, ale už je zase J-Lo topka... Ale tady tvého kamaráda Jindřicha může těšit, že i jeho Jennifer má hodně luxusní pozadí."

"To je fakt," potvrdila Alžběta a pak si stoupla a natočila se ke mně zády, abych si mohl její chloubu prohlédnout. "Dost o něj dbám. Chodím do fitka a dělám cviky jen na zadek, aby vypadal takhle. Však to určitě chápeš. Prsa si vyspravím silikonem, až jednou bude potřeba, ale zadeček, ten mi plastická chirurgie nevytvaruje, ten musím cvičit sama."

Díval jsem se na její pozadí a kýval hlavou. Otázku, zda jsem už někdy viděl hezčí pozadí jsem přešel mlčením. Myslím, že neexistuje nikdo, kdo by mohl mít cokoliv hezčího než Verunka, ale upřímně uznávám – Jennifer také nebyla k zahození.

Ten večer jsem si uvědomil jednu věc. Všichni mi od malička říkali, že jsem hloupej. Slyšel jsem to tak často, až jsem svůj nedostatek intelektu přijal jako fakt a nic jsem si z toho nedělal. Neuráželo mě to a nikdy mě nenapadlo se pokusit vystoupit z komfortní zóny blbce. Jenže tenkrát mi konečně došlo, že hloupých lidí po světě pobíhá mnohem víc než těch chytrých. Většina hlupáků si však svůj inteligenční deficit odmítá připustit a svou neznalost zakrývá něčím jiným. Někdo krásou, někdo se schovává za aroganci, nebo třeba falešné vlastenectví. Jiný svou hloupost přikrývá životní rolí komika a další si budují sportovní kariéry, protože díky úspěchům na hřištích je jim nevzdělanost promíjena. Ve skutečnosti bych jen o velmi málo lidech, které jsem poznal mohl říct, že jsou inteligentní.

Navzdory promlčenému večeru jsme začali s Jennifer chodit. Ani jsem si nebyl jistý, jestli je to vztah, protože když jsme odcházeli z restaurace, řekla mi, že se potkáme znovu a rovnou stanovila čas a místo. Neprotestoval jsem. Na naší další schůzce jsme se procházeli Prahou sladěnou do barev začínajícího podzimu. Jennifer mluvila, já odpovídal, když jsem byl tázán. V jeden moment, když jsme šli parkem u Petřína, se ke mně přitiskla. Bylo to krátké, chvilkové a jednalo se o jediný fyzický kontakt, který jsme při naší druhé schůzce měli. Následující den vyšla naše fotka v bulvárním deníku. Nebyli jsme sice na titulní stránce, ale byli jsme v novinách. U naší fotky se skvěl titulek: "Kdo je kráska, která klofla fotbalovou naději?"

Tímhle článkem byl zřejmě náš vztah zoficiálněný a na další – třetí – schůzce jsme měli sex. Bylo to pro mě překvapivé, protože do té doby žádné intimnosti, držení za ruku a líbání neproběhlo, a tak jsem si nebyl jistý, jak moc je náš vztah vážný. Každopádně ten večer fyzického splynutí jsem i já pochopil, že jsme s Jennifer pár. A jaké bylo naše první milování? V posteli byla Jennifer dominantní. Byla úplné tornádo. Položila mě do postele, osedlala si mě, líbala mě, škrábala, kousla. K vyvrcholení mě přivedla rychleji, než bych čekal. Kdybych tvrdil, že se mi to nelíbilo, lhal bych. To, co jsem s Jennifer zkusil při první společné souloži jsem s Lenkou nezažil za celý náš vztah. I další večery, kdy došlo na koitus, byly pokaždé neskutečná paráda. Jennifer byla velmi otevřená – do slova. Jednou mi navrhla: "Pokud bys měl zájem, není problém zkusit i anál." Mě její návrh zarazil a zeptal jsem se, jak jí to napadlo. Prý někteří její dřívější kluci měli tuto praktiku rádi, "Ono se není moc čemu divit, s ohledem na mé nádherné pozadí," doplnila. Mě představa toho, že strkám svůj úd do místa, ze kterého vychází potrava, kterou tělo přetransformuje v dosti nehezkou hmotu vůbec nevzrušovala, což jsem Jennifer vysvětlil. Má přítelkyně pokrčila rameny. "To je na tobě. Já nemám zábrany a jsem nakloněna téměř čemukoliv. Jen jsem chtěla, abys o tom věděl… Klidně bych šla i do trojky, pokud bys měl zájem." Kdybych věděl, že by do trojky šla Verunka, určitě bych neřekl ne, ale na svou pravou lásku jsem neměl žádný kontakt, a tudíž jsem se ji nemohl zeptat. A upřímně – ani nevím, zda bych v sobě našel dostatek odvahy jí něco takového navrhnout.

Jennifer měla obrovský úspěch u táty. Dozvěděl se o ní z novinového článku. Koukal na barevnou fotografii zveřejněnou v tiskovinách, důležitě pomlaskával a nakonec řekl: "Do prdele, ty máš v posteli takovouhle micinu a ani se nepochlubíš?" Nikterak jsem jeho narážku nekomentoval a ani nerozporoval. Přišlo mi zbytečné zkoušet tátovi vysvětlovat, že v době, kdy vyšel článek, jsem ji v posteli ještě neměl. Konec konců se to poměrně rychle změnilo. Překvapivě s mým otcem souzněl i strejda Lukáš, který se mě pravidelně na Jennifer ptal a několikrát mě vyzýval, ať ji pozvu k němu a mámě domů na oběd. Máma jeho nadšení nesdílela. Naopak mi sdělila, že se jí Alžbeta – maminka si potrpěla na to, aby zásadně mou přítelkyni oslovovala Alžběto – nelíbí a zdá se ji nesympatická. "Bez tak je obyčejná zlatokopka," říkala mnohokrát. Na mámině straně stál strejda Petr. "Hele, já ti do osobních věcí mluvit nemůžu," sdělil mi jednou u sebe v kanceláři. "Ale měl by sis Jindro dávat pozor. Ty jsi skvělej kluk. Jsi hodnej, ale určitě se najdou tací, kteří by toho mohli chtít zneužít. Chápeš?"

Z mého výrazu si zcela správně odvodil, že nechápu. Vůbec…

"Dívej, spousta lidí by tě mohla chtít použít proto, aby si přes tebe splnili své vlastní cíle. Slečna Jennifer evidentně chce být vidět. Zkouší dráhu modelingu a dělá vše proto, aby uspěla. Jenže v tomhle odvětví není vůbec jednoduché zaujmout. U nás máme spoustu krásných holek a mnoho z nich se chce prosadit, leč většině se uspět nepodaří. Není výjimečné, že i ty nejkrásnější holky zůstanou za branami slávy a módních mol. Ale když chodíš s někým, kdo je úspěšný, tak ti to může hodně pomoci a Jennifer možná vsází na tebe, jako na svou bránu ke slávě."

"Ale já nejsem úspěšný," odvětil jsem.

"Jindro… Podívej se na tabulku střelců ligy," povzdechl strejda.

Měl pravdu. V podzimní části sezony se mi dařilo. Důvěra trenéra a počet odehraných zápasů mi pomáhali věřit sám sobě díky čemuž jsem začal střílet góly. Více jsem chodil do soubojů jeden na jednoho, zakončoval jsem i z pozic, ze kterých bych si dříve netroufnul a ono to vycházelo. Byl jsem v tabulce ligových střelců na druhém místě, objevoval jsem se v novinách i fotbalových časopisech, spekulovalo se o možné nominaci do reprezentačního áčka. A právě díky velmi úspěšnému podzimu došlo na něco, s čím jsem vůbec nepočítal. Byl začátek nového roku, já se chystal zapojit do jarní přípravy Žižkova, což mě v tu dobu zajímalo mnohem více než maturita, kterou jsem měl ten rok skládat, když mi zavolal Petr. "Je o tebe zájem v Německu," řekl do telefonu krátce. "Chtějí tě Brémy."

Máma z té zprávy byla zaskočená. Prý ji nikdy nenapadlo, že by mohlo "moje čutání" zajít takhle daleko. "Vždyť já bych tvůj odchod do zahraničí nepřežila," zašeptala tiše, sedíce u sebe v obýváku na gauči. Já byl v křesle a díval jsem se, jak se její oči na malou chvíli zalily slzami. Ušla velkou proměnou ve vztahu ke mně. Na začátku mého života se nebála mluvit o tom, že jsem u nás doma tak trošku nadpočetný a po letech ji vyděsila myšlenka na můj pouhý odchod z Prahy. V tomhle směru ji hrozně pomohl vztah s Lukášem. Díky jemu a dobrému zaměstnání u Petra se naučila mít ráda sama sebe, což následně přenášela na mě. Vždyť jsem přeci byl z jedné půlky ona.

Má druhá půlka genetické výbavy – táta – řekl, ať neváhám ani minutu a jdu hned. "Já bych to udělal, kdyby takovou možnost měl."

Jennifer mi oznámila, že určitě půjde se mnou, abych nebyl v cizině sám. "Já se o tebe postarám kdekoliv na světě," ujišťovala mě. "Navíc v Německu se určitě nějaká ta modelka také bude hodit."

Všichni mí blízcí se shodli na tom, že jsou paf z toho, jaká obrovská příležitost se přede mnou otevírá a také z toho, kolik je kolem přestupu zařizování. Mě osobně řešení transferu vůbec složité nepřišlo. Jeden den jsem odletěl s Petrem do Německa, podrobil se fyzickým a lékařským testům a pak jsme se vrátili domů. Chvíli probíhalo dohadování mezi mou mateřskou Slávií, Brémami a strejdou, až si mě jednou rodinný přítel a můj agent zavolal k sobě do kanceláře a tam jsem podepsal štos připravených papírů. Byli u toho i lidé z Německa, co pro webové stránky klubu připravovali informace o mém přestupu. Obchod byl dohodnutý tak, že sezonu dokončím v Žižkově, ale již jako hráč Německého celku a po sezóně se přesunu definitivně do Brém. Lidé mi gratulovali, potřásali pravicí, máma plakala a Jennifer mi věnovala náš nejdivočejší a nejfantastičtější sex ever.

Přestup to byl velký. Nestál málo peněz, takže se o něm všude psalo a mluvilo. Novináři mě začali odchytávat při každé příležitosti, aby mě vyzpovídali. Už jsem sice ze sebe dokázal vymáčknout pár smysluplných frází: "Hraji naplno, vždy do toho jdu na sto procent a když vím, že jsem do toho dal maximum, tak jsem se sebou spokojený a je jedno kde hraji… Ne, neřeším, jestli kopu na Žižkově, nebo v Německu, nepřemýšlím o tom, prostě hraji na maximum a přeji si, aby to trenéři ocenili," jenže ani obligátní floskule mi nakonec nepomohly, aby na mě mediální tlak nedopadl. Nebylo mi příjemné odpovídat na stále stejné dotazy, nechtěl jsem mluvit s cizími lidmi na diktafony, mikrofony a Bůh ví na co ještě. Občas na mě dokonce pořvávali neznámí lidé na ulici a já se začal cítit nesvůj. Táta mi říkal: "Hoď tyhle nesmysly za hlavu," máma zase hořekovala: "Já ti neměla dovolit přestoupit do Německa." Jennifer mluvila o tom, jak je na mě pyšná a za každý gól mi dopřeje nezapomenutelný zážitek, jenže já to sám v sobě neuměl zpracovat a na začátku jarní části jsem se zaseknul. První tři utkání jsem nebyl schopen dát branku. "Musíš se soustředit na něco jiného než na fotbal a mediální humbuk kolem," radil mi Lukáš. "Třeba se uč na maturitu," doplňovala ho máma. Nejspíš ale tušila, že zrovna zkouška dospělosti mě už vůbec nezajímá. Nakonec právě máma s Lukášem pochopili, jak moc potřebuji utéct od všeho. Pronajali chatu na Vysočině a po třetím jarním ligovém kole mě tam odvezli. Vzali si dovolenou v práci, jen aby mě dostali z velkého světa novinářských dotazů a rozhovorů. Lukáš mě každý den vozil po D1 do Prahy na tréninky a z nich zase zpátky za mámou, která na chalupě vařila. Po odpoledních jsme chodívali na krátké procházky do lesa a vyprávěli si příběhy. Máma hodně vzpomínala na dobu, kdy jsem vyrůstal. Překvapilo mě, jak moc si první roky mého života idealizuje. Já si pamatoval její apatické stavy a hádky s tátou, ona zase moje procházky s dědou a společné hraní… No nevím.

Lukáš vyprávěl o svých dětech. Vzpomínal, jaké to bylo, když vyrůstali. Také mi přiznal, že jeho dcera Míša je pořád dost naštvaná, kvůli mému odmítnutí, ale zároveň s tím velmi usilovala o to, aby mohla na chatu s námi. "Když jsem nedovolil, aby se přidala, zase jsme se parádně chytli," řekl mi. Upřímně jsem Lukášovu snahu ocenil. Uvědomoval jsem si, jak moc pracuje na tom, aby mě dostal do klidu a mimo můj běžný svět. Dokázal kvůli tomu obětovat svou osobní pohodu za což jsem ho neskutečně obdivoval. Pravidelně mi psala na vysočinu Jennifer, ale já se snažil dělat, že nemám signál a neodepisoval ji. Sice na mě vyrukovala s nastavenými potvrzovacími sms pomocí nichž věděla, kdy mi zprávy došly, ale já statečně argumentoval, že její vzkazy mi sice v mobilu přistanou, ale ty moje už neodchází. Uvěřila mi.

Vytržení ze stereotypu, z Prahy a ze všeho, co mě stresovalo vedlo k tomu, že jsem ve čtvrtém jarním kole dal konečně gól. Měl jsem z něj neskutečnou radost. Úplně jsem cítil, jak třepotající se míč v sítě znamená vysvobození. Ve chvíli, kdy balón přešel čáru, jsem se zbavil všeho nepříjemného a nezvyklého a konečně jsem to byl zase já. Byl jsem zpátky a dokázal jsem se soustředit na fotbal. Po utkání jsem se omluvil z rozhovoru a jel jsem k tátovi, protože následoval týden, kdy jsem měl být u něj.

"Hele, fakt by si už mohl začít bydlet sám," řekl táta místo pozdravu. Když jsem si u něj odemkl dveře, stanul jsem totiž v předsíní tváří v tvář nahé holce, která mohla být tak mého věku. Pokrčil jsem rameny a ujistil ho, že o tom budu přemýšlet. "A mohl by sis udělat i řidičák, v tom Německu se ti bude hodit," houknul ještě.

"To jste vy, viďte? Ten fotbalista, co přestupuje do Brém. Já si to hned myslela," rozzářilo se děvče, které se ke mně vrhlo. Představila se jako Dana, podala mi ruku a pak mě objala a dala pusu na obě tváře, aniž by na sobě dala znát, byť jen stopu studu. Evidentně ji vůbec nevadilo být takhle přede mnou v rouše Evině. Bylo by možná i fajn cítit její hezká nahá prsa na své hrudi, kdybych nevěděl, že těsně před tím je v rukou žmoulal můj otec. Každopádně, to bylo mé jediné setkání s Danou. Asi ji to s tátou úplně nevyšlo.

Další ligové kolo jsem dal góly hned dva. Byl jsem vysvobozen a fotbal mě opět bavil namísto toho, aby mě stresoval!

Pomalu se blížil konec sezóny. Já udržel nástup formy a bojoval jsem o titul krále střelců naší nejvyšší soutěže. Týmu se dařilo a měli jsme nakročeno k tomu, abychom se kvalifikovali do evropských soutěží. Před námi byl domácí zápas proti Budějovicím. Bylo to utkání, ve kterém fanoušci očekávali snadné vítězství. My s ním také počítali. Poměrně rychle jsme dali první gól, jenže jsme se tím nechali ukolébat. Na začátku druhé půle nás Jihočeši přitlačili a my se museli bránit. Na pár minut nás nepříjemně zavřeli před vápnem a já marně čekal vysunutý na to, kdy ukořistíme míč a budu smět vyrazit do proti útoku. Po dvaceti minutých hry soupeř předvedl pěknou kombinační akci, vyšachoval naše obránce a až na poslední chvíli se vrátil Vláďa, aby srazil soupeřovu střelu do bezpečí za naší branku. Rozhodčí ukázal k rohovému praporku. Na standardní situace jsem se vracel. Měli jsme rozdělené úkoly, které musel každý hráč plnit. Já hlídal takového čahouna.

Hosté rozehráli. Vysoký míč mířil do vápna. Obr, kterého jsem hlídal se rozběhl k naší bráně, ale já zaregistroval, jak se míč netočí směrem, kterým měl. Odhadl jsem dopad balonu někam na hranici pokutového území. Očekával jsem, že tam bude sbíhat další hráč Budějovic, aby zakončil z druhé vlny. Přestal jsem hlídat svěřeného hráče a zamířil směrem, kde jsem tušil dopad kopačáku. Nemýlil jsem se. Balon se snášel do prostoru, kam jsem směřoval. Proti mně vyrazil jeden z budějovických. Byl připraven vystřelit bez přípravy. Jeho záměr musel být čitelný až do poslední řady na nejvzdálenější tribuně. Napnul jsem všechnu sílu, abych se k balónu dostal rychleji, než soupeř. Zůstal jsem stát na levé noze, napřáhl svaly a pravou nohu natáhl, co to jen šlo, abych trefil míč a odpálil jej co nejdál. Vyšlo to, kopačák mi dopadl na chodidlo a odrazil se pryč od vápna. Zároveň s odkopem jsem však ucítil neskutečnou bolest ve stojné noze. Nikdy před tím a nikdy po tom jsem nic takového nezažil. Palčivá, pálivá bolest. Nelžu, když řeknu, že jsem cítil, jak se mi drtí kost. Vyletěl jsem do vzduchu odstředivou silou a svůj let ani pád jsem nedokázal kontrolovat. V očích jsem měl slzy ještě před tím, než jsem praštil zády o zem a vyrazil si dech. Instinktivně jsem si chtěl sáhnou na nohu, ale někdo mi chytil ruce a řekl ať to nedělám. Slyšel jsem vyděšené výkřiky okolo stojících hráčů. Ta bolest byla šílená. Věděl jsem, že ji nevydržím a brzy omdlím. Přesto si ještě rozmazaně pamatuji, jak jsem skrz slzy nad sebou viděl naprosto vyděšený obličej Vládi, který jenom hlesl: "Promiň, kámo."

Chtěl být u balónu první a odpálit jej co nejdál, stejně, jako jsem měl v úmyslu já. Vladimír šel do skluzu a místo toho, aby zahrál balón trefil mou nohu. Mou na střet nepřipravenou, nezpevněnou a v tu chvíli zcela bezbrannou levou nohu. Rozrazil mi kost na několika místech. Když mě nakládali na nosítka, ztratil jsem vědomí definitivně.

Šest gólů Realu

Na nemocničním pokoji jsem byl sám. Z transfuze kapala čirá látka. Ticho místnosti na mě působilo nesnesitelně. Kdyby někdo křičel, zpíval, nebo hrál na bicí, bylo mi to mnohem milejší než donekonečna stejný, uši rvoucí klid. Ležel jsem na lůžku, nohu zvednutou a ofačovanou na klatce. Bílý pokoj, hřbitovní atmosféra a můj pohled zabořený do stropu. Myšlenky se točily v roztodivných kruzích. Vracel jsem se nejčastěji ke střetu, který mě sem poslal. Znovu a znovu jsem si přehrával inkriminovaný moment. Zvažoval jsem, jestli jsem mohl udělat něco jinak. Zbrzdit, zrychlit, vůbec po míči nejít. Nebyly to výčitky, co bych k sobě měl, a dokonce jsem je necítil ani k Vladimírovi, prostě jsem si jen analyzoval, co se stalo a jestli se tomu dalo nějakým způsobem vyhnout.

S každou návštěvou, která za mnou přišla na pokoj se do spirály mých emocí vkládaly další a další podněty a plnila se mi hlava neustále novými myšlenkami a otázkami. První, kdo stál u mé postele, byli rodiče. Byl nezvyk vidět je spolu. Nebo spíš za sebou. Máma seděla u lůžka, táta stál kousek dál a opíral se o stěnu. Jednalo se o můj vůbec první vědomý zážitek z nemocnice. Operaci jsem již měl za sebou – alespoň tu první. Nohu mi otevírali a opravovali na třikrát. Při premiérové návštěvě rodičů jsem měl svět ještě mlhavý, ale vybavuji si plačící mámu. Do kola omílala: "Já ti ten fotbal neměla nikdy dovolit. Na první trénink jsem s tebou neměla chodit a měla jsem celý ten hloupý nápad zatrhnout… Takhle ti zničit život."

Táta s ní tradičně nesouhlasil. "Je dobře, že hrál," oponoval. "Fotbal mu pomohl nabrat sílu, získat disciplínu a poznat zajímavý holky." U posledního bodu mlsně mlasknul. Snad na mě i mrkl, ale možná jsem byl jen omámen látkami na tlumení bolesti a viděl něco, co se nestalo. Pak dodal, že všechno hezké jednou končí a je potřeba se s tím smířit. V té chvíli jsem nechápal, co přesně má na mysli. Mou situaci mi vysvětlil až Petr, když za mnou dorazil. Sedl si ke mně s ustaranou tváří a vážným hlasem začal: "Probrali jsme tvůj zdravotní stav s doktory ze všech stran, Jindro. Už jej konzultoval i lékařský tým z Německa, ale… Bohužel k fotbalu na profesionální úrovni se už nebudeš moci vrátit." Jeho zpráva mě hodně překvapila. Má noha nebyla v pořádku, to jsem chápal z poznámek lékařů i sestřiček, ale nenapadlo mě, že bych na tom mohl být až takhle zle.

"Jako nikdy?" zeptal jsem se udiveně.

"Mladé tělo se rychle hojí, jenže ty teď budeš mít rekonvalescenci na více než rok. Do noh ti dali speciální šrouby, které ti ještě budou zase částečně vytahovat. Budeš muset do lázní a budeš pohybově hodně omezený. Jindro, dá-li Bůh, tak za rok a půl třeba budeš schopen začít vyklusávat, a to jen na krátké tratě. Bohužel nemáš jen zlomeniny, jsou poškozené šlachy a vlastně ani já nerozumím všemu, co se v tvé noze při tom nešťastném zákroku pochroumalo."

Mlčky jsem poslouchal. Byl jsem překvapený a nevěděl, jak v sobě přijmout fakt, že mi zranění vezme to, co mám na světě nejraději.

"Takže za dva, možná tři roky, bys mohl začít trénovat, kdyby všechno dobře šlo," pokračoval Petr. "Muselo by to ale být velmi, opravdu velmi lehce. Už nikdy tvá noha nebude v dostatečné kondici, abys mohl hrát fotbal na profesionální úrovni. Rekreačně, nebo nějakou nižší soutěž možná, ale jinak ne."

"Aha. Tím pádem Německo padá?" zeptal jsem hloupě.

Strejda přikývl. Nepřiznal bych to nahlas, ale v tu chvíli jsem ucítil drobnou úlevu. Nebyl jsem si jistý, zda jsem chtěl do zahraničí přestupovat já, nebo jsem jen podlehl všeobecnému tlaku. Fotbal mě bavil, měl jsem ho rád, ale taky se mi líbilo, že jsem byl blízko rodině a spoluhráči mluvili mým rodným jazykem. Měl jsem strach odejít a zůstat osiřelý ve velkém světě. Na druhou stranu nemožnost pokračovat v nastartované kariéře mě zabolela. Hodně zabolela! Mnozí by řekli, že se mi v takové chvíli musel zhroutil svět, vždyť jsem přišel o vše, co jsem do té doby budoval. Ano, ztratil jsem práci, co mi vydělávala, ale já hrál hlavně pro zábavu, ne pro peníze. Nucený konec kariéry jsem nebral jako tragédii, ale důvod k zármutku určitě ano.

"Až ti bude lépe, všechno spolu probereme, jo? Neboj na holičkách tě nenechám," dodal strejda a já mlčky přikývl.

Několikrát za mnou přišel Vladimír. Neustále se omlouval. Bohužel řeč mezi námi jinak vázla. Kromě jeho proseb o odpuštění jsme si nic moc dalšího neřekli. Vláďa u mě postával a tvářil se zkroušeně. Ani právě nakopnutý pes by nedokázal vzbudit tolik lítosti, co můj spoluhráč. Zarmoucený a smutný Vladimír donekonečna omílal, jak ho mrzí, co se stalo. Sypal si popel na hlavu. Mluvil o novinách, kde ho přejmenovali na "vraha českého supertalentu" a stále mě prosil, abych se nezlobil. Já mu opakoval, že mu nic nevyčítám, protože se zkrátka podobné úrazy při sportu stávají. Asi mi nevěřil. "Kdybys cokoliv potřeboval, řekni. Jindro, budu tvým dlužníkem do konce života. Jestli si budeš přát peníze, někam odvést s něčím pomoct, stačí jen pomyslet. Klidně ti půjčím i manželku, až nějakou budu mít," dušoval se. Já ho znovu a znovu ujišťoval, že o nic z toho nestojím, ale má slova byla zcela zbytečná. Nevnímal mě. Možná potřeboval získat odpuštění hlavně od sebe samého a všechny ty smutky, stezky a sliby adresoval vlastnímu svědomí.

Po pár dnech se zastavila Jennifer. "Všude se píše o tom, co se o víkendu stalo. Prý už nebudeš moct hrát fotbal," započala rozhovor, sedíc u mé postele.

"Říkají to," odvětil jsem.

Jennifer se na mě smutně podívala. "Víš Jindro," nadechla se důležitě. "Já s tebou chtěla mluvit už dříve, nemysli si prosím o mě, že jsem nějaká zlatokopka, nebo tak… Ale v poslední době to mezi námi neklapalo a já… No pochop, já nemůžu sedět u tvé postele, plakat a čekat, až se uzdravíš, až začneš chodit a kdo ví co ještě. Stejně už fotbal hrát nemůžeš a… Ztratila bych s tebou nejlepší roky svého mládí. Taková holka jako já se musí otáčet, svět na mě nečeká s otevřenou náručí. Chápeš?"

Pokrčil jsem rameny, protože jsem nechápal.

"Já vím, bylo to mezi námi hezký. Seš divoch v posteli, máš výdrž, což se mi líbí, jenže… To je strašně málo. Prostě se musíme rozejít, víš?"

Nevěděl jsem, ale přikývl jsem. Co se dá dělat, když se něco musí stát, tak se to holt stát musí.

"Nezlobíš se?"

Pokrčil jsem rameny.

"Víš co, abys neřekl, že jsem úplná svině…," Jennifer se zvedla, došla ke dveřím, otevřela je a nahlédla do chodby. Nejprve se nejistě rozhlédla a pak odešla z mého pokoje. Překvapilo mě její chování. Nerozuměl jsem tomu, co dělá. Za chvíli se vrátila. "Poprosila jsem sestřičku, aby sem teď chvíli nechodila, že potřebujeme být sami," řekla na vysvětlenou. Odhrnula peřinu a zajela rukou pod kalhoty nemocničního pyžama. Katetr mi vyndali den před její návštěvou, za což jsem byl z celého srdce – a nejen srdce – velmi vděčný. Při tom, jak rychle jsem se vzrušil by to nepříjemně bolelo.

"Co bys řekl na poslední kuřbu, Jindro?" zeptala se Jennifer. Na odpověď ani nečekala. Sehnula se k mému pasu. Vzala si mě do úst. Jestli mi mělo být v tu chvíli smutno z rozchodu, tak nebylo. Poprvé jsem se cítil v nemocnici příjemně. Pro Jennifer to musela být nepohodlná pozice, protože jsem měl stále levou nohou přikurtovanou ve vzduchu, ale naštěstí ji ani nepohodlí neodradilo a náš poslední společný den mi udělala příjemný.

Za dobu strávenou na nemocničním lůžku jsem měl hodně volných chvil, během kterých jsem mohl přemýšlet. Mohl jsem sám v sobě rozebírat vynucený konec fotbalové kariéry, rozchod s přítelkyní nebo fakt, že vůbec nevím, co budu dělat dál. Mohl jsem své myšlenky stočit k blížící se maturitě. Čím déle jsem ale v nemocnici byl, tím více mi všechna tahle témata přišla nepodstatná. Navíc máma s Lukášem ve škole domluvili odklad mé zkoušky dospělosti o rok, kvůli léčbě, takže jsem školu vypustil úplně a nechal svou hlavu pohltit něčím zcela odlišným. Byla to nečekaná návštěva, která se ve mně uhnízdila a já si ji donekonečna přehrával. Došlo k ní asi po dvou týdnech na lůžku. Byl všední den dopoledne. Středa. Rodiče byli v zaměstnání a já neočekával, že by za mnou někdo přišel. V pracovní dny se u mě jen zcela výjimečně před polednem zastavil Vláďa, když šel z tréninku, nebo na trénink, jinak nechodil nikdo. Najednou se ale otevřely dveře a v mém pokoji se objevila Verunka v doprovodu jedné ze sestřiček.

"Pane Tuško, znáte tuhle… Slečnu?" zeptala se mě zdravotnice a já přikývnul. Byl jsem na tolik překvapen, že mi došla slova. Sestřička se zatvářila pochybovačně a odešla.

"Nechtěli mě k tobě pustit," řekla Verča na vysvětlenou, přišla k mé posteli a objala mě. V ten okamžik mi znovu došlo, že není nic příjemnější než cítit její hruď na své. Bylo to nádherně spalující, osobní a odzbrojující.

"Krásně voníš," zašeptal jsem. Poděkovala. Přitáhla si židli a přisedla k mé posteli. Zalovila v igelitce, kterou přinesla a vytáhla z ní síťku s mandarinkami. Tentokrát jsem vyjádřil vděk já a raději jsem se nezmínil o mandarinkách a pomerančích, které mi nosí v podstatě každý den máma. "Jak si věděla, že jsem v nemocnici?" zeptal jsem se.

"Prosím tě, nedá se před tebou uniknout. Každý den jsi ve zprávách i ve všech novinách. Tvůj táta k tomu dává rozhovory a obvykle přidá i pár moudrých rad mladým lidem do života."

"Aha," přikývl jsem. "Ale jak si věděla, kde mě najdeš."

"Mám své zdroje," usmála se Verunka a pak mě chytila za ruku a mlčela. Bylo to zvláštní. Já si nepomatoval, že by uměla nic neříkat. Obvykle jsem já poslouchal a mluvil jen když byl tázán. A nejednou byla vedle mé postele a bylo už zase ohlušující ticho.

"Jak se máš?" zeptal jsem se proto.

"Co bys chtěl slyšet Jindro?"

"Že se máš dobře."

"A když bych ti řekla, že se mám dobře, protože žiji s nějakým super chlapem, se kterým chci být až do konce života."

Zavalil mě divný pocit. Přál jsem Verunce jen to nejlepší a chtěl jsem, aby byla šťastná, ale zároveň jsem doufal, že šťastná bude se mnou, protože nikdo jiný ji nemohl milovat tolik, jako já.

"Tak vidíš," vzdychla Verunka.

"Ale já…," nevěděl jsem, co vlastně říct.

"Mám se Jindro na hovno… Ale víš co? Neřeš to. Jsem teď s tebou. A budu tě chvíli držet za ruku a předávat ti energii. Třeba to pomůže," řekla a stiskla mou dlaň ve své o něco silněji.

"Děkuji. Hned se cítím lépe," poznamenal jsem, abych ji alespoň trošku potěšil.

Asi to zabralo, protože se usmála, ale nic dalšího neřekla. Mlčeli jsme. Nevím, jak dlouho jsem jsme takhle seděli. Moje ruka v jejích dlaních a kolem svět, který pro mě na těch pár momentů přestal existovat. Topil jsem se ve Verčiných tmavýma očích, kterými se na mě bez mrknutí dívala. Byly hrozně smutné a přitom tak kouzelně krásné. Pozoroval jsem ji a uvědomoval si, o kolik dospěla od základní školy a jak moc se mi pořád líbí. Chtěl jsem ji držet celou věčnost, ale ona se nakonec odpojila, dala mi pusu na tvář a zašeptala: "Musím jít. Doufám, že se ti noha zahojí co nejdříve."

"Kdy se uvidíme příště?" zeptal jsem se.

"Dá-li pán Bůh, třeba brzy," řekla a odešla.

Po jejím odchodu mi bylo smutno, stejně jako kdykoliv před tím, když mizela z mého života. Zároveň jsem byl rád, že v mém pokoji zanechala svou vůni. "Dá-li pán Bůh, třeba brzy," znělo mi někde vzadu v hlavě. Sáhl jsem do šuplíku pro mobilní telefon a napsal Lukášovi, zda bych s ním mohl při nejbližší příležitosti jít do kostela. Odepsal mi až za tři hodiny. Trvalo to dlouho, ale jeho odpověď byla pozitivní. Psal: "Urcite ano. Je spravne, chtit hledat utechu u Boha. On te vyslysi a tvou cestu nasmeruje spravnym smerem," stálo ve zprávě. Já ale neplánoval modlit se za útěchu a novou cestu. Já chtěl prosit o to, aby pán Bůh dal a my se s Verunkou mohli znovu vidět v co nejkratším čase.

Naplnění mých modliteb bylo prozatímně odloženo. Verča za mnou do nemocnice už nepřišla a ani jsme se nikde nepotkali. A tak jsem léčil a rehabilitoval nohu, ať již u rodičů, nebo v lázních. Svět kolem svištěl dál svým tradičním tempem, ale já měl pocit, že se čas zastavil. Byl jsem buď na vyšetřeních v nemocnici, nebo na rehabilitacích v lázních, kde jsem se potkával obvykle s mnohem staršími lidmi na procedurách, plaváních, snídaních, večeřích či obědech. Vše se vleklo, nic mě nebavilo, nic se mi nechtělo a já jen poslouchal: "Jindro prosím nezapomeň – musíš jít dnes k panu doktorovi…, Pane Tuško zítra si tuhle proceduru zopakujeme a pak Vás pošlu na komplexní vyšetření… Jindo, učíš se na maturitu?" a tak dále a tak dále. Mimochodem na maturitu jsem se skutečně připravoval. Od jednoho bývalého spolužáka jsem koupil zpracovaná maturitní témata, přečetl si je, zapamatoval si slovo od slova a doufal, že to bude stačit. Více snahy jsem odmítal do studia vkládat.

"Jindro, co budeš dělat dál?" byla otázka, kterou jsem dostával také až nebezpečně často. Obzvláště máma s tátou se mě ptali při každé příležitosti. Nevěděl jsem. Nikdy jsem neměl tušení, co budu dělat. Chtěl jsem se věnovat něčemu, co mě baví, což byl fotbal, jenže ten jsem již hrát nemohl.

Po mém propuštění z nemocnice jsem seděl s Petrem. Strejda mi na papír psal a počítal jaká je má situace. Německý klub mi dle smlouvy musel platit mzdu navzdory zranění. Nemálo peněz jsem měl navíc dostat z pojistky. Pojištění mi samozřejmě také v minulosti domlouval právě Petr. Byl to jeden z mnoha papírů, který jsem podškrábnul u něj v kanceláři, při podepisování smluv s Brémami. Podtrženo sečteno, čekalo na mě pár milionů z pojistky a k tomu stálý plat na tři roky. "Ty jo, super! Koupíš si dům, auto a za ty prachy se na tebe nalepí i nějaká ženská, to mi věř," zajásal táta, když jsem mu říkal, jaké jsou mé finanční vyhlídky. Seděli jsme v restauraci, kam si zašli se strejdou na jedno. Já si dal colu.

"To nemůže takhle rozhazovat peníze a čekat, až se na něj zase přilepí další zlatokopka. Ty peníze mu musí vydržet co nejdéle. Minimálně do doby, než bude vědět, co chce dělat dále a bude mít nějaký stálý příjem," odvětil strejda. Tvářil jsem se, že slovo "další" jsem v jeho větě přeslechl. "Jindra by teď měl žít normální život, dodělat maturitu a pak… Zkusit si najít něco, co ho bude bavit, naplňovat a čemu se dokáže věnovat."

Znělo to sice hezky, ale co baví kluka když se mu blíží dvacet let? Sex, který v tu chvíli nebyl s kým provozovat a za který by mi těžko asi někdo platil a dál… Chyběl mi jakýkoliv nápad.

Čas plynul. V rodinném kruhu jsem oslavil dvě destíky let na světě. Jediný, kdo dorazil na oslavu mimo rodinu – do které zahrnuji i strejdu Petra, ač není můj pokrevní příbuzný – byl Vláďa. Byla to ironická návštěva, protože když jsme se na chvíli vzdálili od ostatních, pošeptal mi, že dostal nabídku z Německa a nejspíše ji příjme. "Pokud s tím nebudeš mít kámo problém, samozřejmě," doplnil. Nechápal jsem, proč by mi měl vadit jeho záměr, jít zkusit štěstí za hranice naší vlasti. Sice druhou ligu, ale pořád kvalitní soutěž s velmi zajímavým platovým ohodnocením. "Strašně mě mrzí, jak jsem tě připravil o karieru, kámo, vážně. Já vlastně vůbec nevěděl, co ti mám dnes přinést za dárek. Kdykoliv jsem myslel na to, co by ti mohlo udělat radost, tak mi naskočilo, že nejvíc bych tě potěšil, kdybych tenkrát nešel do toho hloupého skluzu," sypal si už zase popel na hlavu.

"Za mě je vše zapomenuto," ujistil jsem ho, jako již tolikrát. "Mě těší tvá účast tady na oslavě a co bylo, už přeci neřeším," doplnil jsem, aniž bych lhal. Vladimír mi udělal radost svým příchodem a obzvláště mi udělal radost tím, jaký dárek pomohl vymyslet mámě a tátovi. Ten rok se mi na dar složila celá rodina. Dostal jsem super herní počítač a k němu Fifu 03. Byl jsem z toho zcela excitován a nemohl jsem se dočkat, až všichni gratulanti odejdou a já budu moci po hřišti alespoň ve virtuálním světě prohánět Olivera Kahna, Ruud Van Nistelrooye, Roberta Carlose, Edgara Davidse, Ryana Giggse a další.

U počítače v digitálním fotbalovém světě jsem pak trávil hodně času. Bavilo mě mačkat tlačítka a překonávat věhlasné soupeře, ale musím přiznat, že kdykoliv fotbalista, kterého jsem si vytvořit v editoru a který se jmenoval Jindřich Tuška, dal gól, píchlo mě u srdce. Myslel jsem si, jak jsem se z nemožností hrát fotbal a odejít do zahraničí rychle smířil, ale ve virtuální realitě mi docházelo, že to tak ještě úplně nebylo. Mrzelo mě, když se mé kopací schopnosti mohli projevit už jen na monitoru počítače. Veškeré osobní prázdno jsem nakonec vyplnil hrami, které mě pohltily. Když jsem zrovna nestřílel góly, pálil jsem do nepřátel v Mafii či Unreal Tournamentu, bojoval jsem o Mrazivý smutek ve Warcraft III, nebo jsem absolvoval druhou světovou válku ve hře Battlifield. Máma to neviděla ráda, jenže, co se mnou mohla dělat? Moji vrstevníci si možná chodili občas ven zakopat, hlavně ale obráželi diskotéky, bavili se s holkama, pili alkohol a já… Alkohol mě nelákal a má hybnost byla dosti mizivá, takže žádné podobné aktivity nepřicházely v úvahu. A tak jsem hrál, pouštěl jsem si na počítači písničky, zpíval si a smutnil za Verunkou, která byla Bůh ví kde.

V tomhle režimu jsem se dobral až k maturitě, kterou jsem úspěšně složil. Odříkal jsem u každé otázky slovo od slova naučený text, neopověděl na doplňující dotazy a nakonec odešel s dvěma dvojkama a dvěma trojkami. Máma řekla že úspěšně absolvovaná zkouška dospělosti je mnohem víc, než kdy ode mě čekala a vzala mě na zmrzlinový pohár. Možná jsem byl na pohár starý, ale mě přišla zmrzlina se šlehačkou, ovocem, topingem a malou oplatkou hrozně fajn. V cukrárně s námi seděl i Lukáš, který mi zkoušel promluvit do duše. Nestávalo se příliš často, aby se takhle zapojoval do mé výchovy, ale tenkrát se mě zcela vážně zeptal, zda jsem přemýšlel, kam se můj život ubere dál.

"Nevím," odpověděl jsem upřímně.

"Jindro a co tě teda vlastně baví?"

"Rád hraji hry. To je fajn."

"Jenže hry tě neuživí."

"Já vím."

V podobném sledu ještě chvíli diskuze pokračovala. Neměla východisku a nepřinesla žádnou odpověď, ale jedna věc se změnila. Když jsem kulhal z cukrárny – normální chůze mi stále dělala problémy – tak jsem věděl, že nemůžu už déle jen sedět a čekat, zda se něco nestane samo od sebe. Měl jsem za sebou rok, kdy mi chodili peníze z Německa a už jen dva roky, kdy mi chodit měli. Jasně, neutratil jsem je všechny, ale uvědomoval jsem si, že do důchodu s nimi nejspíše nevyžiji. "Co vlastně dál?" ptal jsem se sám sebe. "Co mě baví, na co mám talent?" Bohužel jsem na tyhle nevyřčené otázky neznal odpovědi. Ze samého smutku jsem pak večer před spaním nasázel ve Fifě šest gólů Realu Madrid.

Jak mě málem zastřelila policie

Psal se říjen 2003 a já pořád nevěděl co se sebou. Najednou mi má nečinnost začala vadit. Už mě nebavilo sedět celý den před monitorem, hrát hry a poslouchat otázky rodičů, známých a sem tam ještě i nějakého novináře, co budu dělat dál. Navíc mě samotného štvalo, že nemám cíl. Z mého života se vytratil smysl a tím i radost. Jen jsem přežíval a denní úspěchy se mi smrskly na postup do vyššího levelu, vylepšení si postavy, zabití více soupeřů, nebo už po sté vítězství ve virtuální lize mistrů. Tohle jsem nechtěl. Začal jsem cítit potřebu být užitečný a vrátit do svého života řád a pravidelnost, kterou mi dával fotbal. Dokud jsem měl před sebou vidinu maturity, byla přede mnou alespoň nějaká meta a necítil jsem potřebu nikam spěchat, jenže s dokončením školy tahle záplata na mé cílevědomosti zmizela a já se trápil. I rehabilitace mi přestaly zabírat čas. Noha se zlepšila, chodit jsem již mohl bez větších komplikací. Na běhání to sice nebylo, i při mírném klusu mě v noze škubalo a pálilo, jako kdybych ji vložil do vroucí lávy, ale podle doktorů už byl čas na to, aby se mi noha sama dohojila a mě nezbývalo než jim věřit.

Chvíli jsem se snažil neúspěšně najít a kontaktovat Verunku, což dávalo mému volnému času význam, ale když jsem i v téhle disciplíně pohořel, rozhodl jsem se, že musím něco sám se sebou udělat. Nakonec jsem v listopadu téhož roku nastoupil do Kauflandu, jako pokladní. "Dobrý den… Byl Váš nákup v pořádku? Děkuji… Na shledanou," se stalo mým každodenním chlebem. Občas jsem repertoár svých frází rozšířil o: "Ne, je mi líto, karty nebereme. Bankomat je u vstupu, skočte si vybrat, já počkám… Bohužel netuším, zda měl být tento produkt ve slevě. Pokud nesedí cena, zavolám vedoucí, ona to zkontroluje." Místo hudby jsem začal poslouchat pípání poklady a ač táta nechápal, proč sedím za kasou, když přece nemusím, protože mám vyděláno, začal jsem se cítit spokojeně. Měl jsem najednou povinnost, která dávala smysl a která určovala mé každodenní činnosti. Musel jsem vstávat, chodit do práce, být tam v předepsaný čas, což jsem hrozně potřeboval. Rozhodně lepší, než nic nedělat a sedět před monitorem.

"Ty jsi snad jediný milionář, co pracuje za kasou," řekla mi jednou maminka, když jsem byl u ní v práci. Byl tam i Petr, který se usmál, ale nikterak to nekomentoval. Ano, měl jsem v tu dobu bankovní účet, kam mi chodila výplata z Německa a kde ležely peníze z pojistky. Finance na mém účtu mi v tu dobu komplikovaly život a motaly hlavu, ale úplně jinak, než by si jeden myslel. Peníze mi dělaly mou práci těžší, ze zcela atypického důvodu. Mě nevadili protivní zákazníci, pro které dohodování se s prodavači bylo zábavnou disciplínou. Neuráželo mě obsloužit bezdomovce, kterého jsem cítil, ač stál úplně na konci fronty. Nebál jsem se namátkových kontrol, které chodily na pokladny a ověřovaly, zda plníme všechny předepsané postupy a vytahujeme pasty z krabiček, abychom ověřili, že si náhodou neprohodil kupující levnější pastu za dražší. Bavilo mě poslechnout si stezky, průpovídky a drobné radosti, o které se se mnou dělili kolegové i zákazníci. Měl jsem rád, když se mě lidé ptali, zda jsem syn "poslance Tušky" a někteří mě dokonce úspěšně identifikovali jako "toho zraněného fotbalistu". Jednou, dvakrát za měsíc se dokonce chtěl někdo se mnou i vyfotit. To všechno bylo v pohodě a patřilo k životu za kasou. Fajn byly i holky, co se mnou pracovaly, ale…

Vlastně vůbec poprvé, jsem si uvědomil význam peněz. Docházelo mi, jak těžké muselo být pro mámu žít sama z jednoho platu a u toho se starat o mě a platit náklady na byt po rodičích. Když jsem byl malý, neuměl jsem si to představit, ale teď jsem najednou viděl dívky, obvykle jen o pár let starší než já, které braly na pokladně minimální mzdu a z toho musely živit doma dítě, na které otcové nepřispívali. Překvapilo mě, kolik pokladních v jednom obchodě má podobný osud. Chlap, který si jich nevážil, oplodnil je a dříve či později zmizel. Občas jsem se skoro až styděl za to, že mám koule. Navíc jsem práci měl jen jako zábavu a zabití volného času, kvůli čemuž jsem se před nimi také cítil nepatřičně. Vždyť já chodil na pokladnu, abych nelelkoval doma a měl nějakou pravidelnost. Ony tam byly, protože práce za kasou byla jejich jediná obživa. Musely vyžít od výplaty k výplatě, bez vidiny budoucího zlepšení. Navzdory zkušenostem nezapomínaly snít, což jsem na nich obdivoval. Všechny, ač z pohádek už dávno vyrostly, doufaly ve svého prince v bílém Mercedesu, který pro ně přijde a zajistí jim lepší budoucnost. Mrzely mě jejich osudy. A bylo mi jich o to více líto, že se ke mně chovaly vždy velmi mile. Rozdělily by se i o poslední svačinu, a přitom měly jen zlomek peněz, co já.

Když máma kroutila hlavou nad moc prací za pokladnou, řekl jsem ji o svých kolegyních a o tom, jak mě mrzí jejich životní příběhy a zkušenosti. Taky jsem ji ocenil a vyjádřil obdiv, jak finančně zvládla mé dětství a nezbláznila se ze všeho, co musela prožívat. Máma se usmála a poděkovala. "Zase všechno zlé nebylo," řekla a já přišel s doznáním mého aktuálního plánu: "Chtěl bych každé kolegyni poslal třeba deset tisíc, aby se měla lépe." Máma se mě zeptala, zda jsem se zbláznil a nařídila mi, ať na to okamžitě zapomenu. "Peníze máš teď, což je super, ale neznamená to, že je budeš mít za rok, dva, tři… Nemůžeš takhle rozdávat, budeš je potřebovat pro sebe. Jednou si najdeš holku, se kterou budeš chtít žít a ten příjem, co máš z Kauflandu ti nezjistí hezké bydlení, bezpečné auto a peníze na oblečení a stravu pro děti!"

Svůj pohled jsem stočil ke strejdovi. Obvykle měl jiný názor, než rodiče a většinou měl k pravdě blíže. Teď se ale k mému překvapení postavil na stranu mámy. "Jindro, to, co chceš udělat je sice velmi šlechetné," začal. "Jenže Patricie má pravdu, tohle není dobrá cesta. Peníze, co máš, bys neměl rozhazovat, budeš je jednou potřebovat a hlavně… Co by se stalo, kdybys ty peníze rozdal mezi své kolegyně?"

"Žily by si lépe a šťastněji…?"

"Ne! Peníze se rychle utrácí, obzvláště ty, se kterými nepočítáš a přijdou jen tak. Většina těch holek by si koupila něco pro sebe, udělala si hezký večer a deset tisíc by byly ty tam. Ty chytřejší by si třeba koupily kočárek, nebo možná poplatily dluhy, ale peníze by jim nevydržely. Chvíli by ti byly vděčné, ale pak by došly s dotazem, jestli by u tebe tu pomoc nenašly ještě jednou a pokud bys jim pomohl znovu, vzaly by tvou štědrost jako samozřejmost a očekávaly by ji už pořád. Místo vděku by se dostavilo naštvání v okamžiku, kdy bys přestal platit. Takhle to Jindro je. Je úkol státu najít způsob, jak se postarat o ty sociálně nejslabší, ale zároveň musí plnohodnotně odměnit za práci a aktivitu ty, kteří něco přináší. Stát nesmí vytvářet jedince závislé na něm samotném, protože pak s nimi nedokáže naložit. Vedou nás hlavy pomazané, roky vzdělávané, které by měly vědět, jak se sociálními problémy naložit, a přesto se jim nedaří a nedokáží motivovat lidi, kteří jsou na jejich příspěvcích a dávkách závislí. Jak bys chtěl řešit, kdyby sis vytvořil skupinu třeba desíti žen, které by byly na tobě závislé a očekávaly od tebe peníze každý týden nebo měsíc?"

Pokrčil jsem rameny.

"Tak vidíš. Nech ty paní. Ony se životem protlučou a zvládnou to… Uvidíš," dokončil strejda.

"A hlavně jim nikdy neříkej, kolik máš na účtu… Rozumíš?" přidala se máma.

Přikývl jsem. Mrzelo mě, že jsem nenašel ani u jednoho z nich pochopení pro svůj záměr, ale přijal jsem jejich doporučení a své "charitativní" plány odložil.

"Vážení zákazníci," ozýval se ženský kovový hlas z reproduktorů supermarketu. "Dovolujeme si Vás upozornit, že náš obchodní dům zavírá. Prosím dokončete nákup a uberte se k pokladnám, děkujeme."

Výzva zabírala jen pomalu a fronta na pokladně ne a ne dojít svého konce. Nevadilo mi to. Zbývalo maximálně půl hodiny do chvíle, kdy utřu pás, na který celý den zákazníci pokládali zboží a definitivně se odeberu do šatny. Večer hrála fotbalová reprezentace a já se těšil, až si sednu před televizní obrazovku ve svém novém bytě a podívám se na zápas. Ano, na začátku roku 2004 jsem s pomocí mámy a Lukáše našel menší byt, nedaleko mé práce, a ten jsem koupil. Pro první bydlení mladistvého byl optimální. Ložnice, obývací pokoj s kuchyňským koutem, samostatná koupelna a záchod. Byt jsem si poměrně moderně vybavil a návštěvy mi jej chválily. Já se v něm však doma úplně necítil. Asi mi tam chyběli lidé. Máma, Lukáš, táta… Přes den tam bylo fajn, ale večer a v noci mi byt přišel zbytečně velký a opuštěný. Kolikrát jsem usínal sám před zapnutou televizí, jen abych nemusel do ložnice, protože v ní na mě tížívá osamělost padala nejčastěji. Tento večer jsem ale měl rozplánovaný a věřil jsem, že ani samota mi jej nezkazí. Těšil jsem se na svou vychlazenou skleničku coly, na to, jak podívám na zápas, osprchuji se a usnu bez vnitřních pocitů prázdnoty. Za svou samotu jsem si trošku mohl sám. Kdybych chtěl, mohl jsem ji rozbít Petrou, která pracovala se mnou v obchodě. Petra přes svůj nelehký osud byla pohodová, zábavná holka. Byla o čtyři roky starší než já a s dvěma dětmi. Po mém přestěhování u mě párkrát přespala. V posteli s ní byla o něco menší zábava než v práci, ale pořád lepší než nic. Je to ode mě hrozně sobecké, ale musím přiznat, že Petra sice byla fajn, ale její děti pro mě byly nepřekonatelný problém. Nedokázal jsem je zvládnout. Přiměla mě asi tři víkendy po sobě, abych s ní a jejími potomky někam vyrazil a já tyhle rodinné chvíle nedával. Děti po mě skákaly, na něco se ptaly, byly hlučné, neukázněné a já… Neměl jsem rád tolik otázek, navíc mi bylo nepříjemné, že se po nás lidi otáčí kvůli dětskému křiku, pištění, vzájemným bitkám, pláči a co já vím, kvůli čemu všemu ještě.

Když Petra naplánovala čtvrtý víkend v řadě, který spolu strávíme, řekl jsem, ať se nezlobí, ale že nejsem na vážný vztah připraven. Byla to lež, jako věž. Toužil jsem po vážném vztahu, který by ale byl klidný, tichý a z lásky… A tu jsem k Petře nikdy nepocítil. Byla fajn, byla zábavná, ale spíše kamarádka.

Petra přátelsky odvětila: "SI hajzl a zmetek. Mýlila jsem se v tobě. Nejsi jinej. Všichni chlapi jsou hajzli a ty taky." V ten okamžik ke mně nebyla fér. Choval jsem se k ní totiž po celou dobu mile, a ne jako její předchozí partneři. Navzdory tomuto mému logickému argumentu se mnou dva týdny nemluvila, což mi nevadilo. Mlčící lidi mě vždy přišli sympatičtí a celkově inteligentnější. Petra mě nakonec vzala na milost a náš vztah se vrátil do přátelské roviny. Možná to bylo i tím, že si našla chlapce, který pracoval v místní masně, takže přestala citově lpět na mě a neúspěch našeho vztahu mi odpustila.

Ten den byla Petra na pokladně hned naproti. Na rozdíl ode mě působila unaveným dojmem a její fronta se hýbala výrazně pomaleji.

"Píp, píp, píp," jel můj scanner čárových kódů ve vražedném tempu.

"Vše bylo v pořádku? Děkujeme za nákup a přeji příjemný večer," omílal jsem starou známou mantru a do rukou začal brát další nákup.

"To je ale milé, že se i takhle večer na lidi usmíváte," řekl mi jemný mužský hlas, když jsem začal odbavovat další nákup.

"Končí mi směna, tak se těším domů."

"Tomu rozumím. A vy tady pracujete na stálo?"

"Asi ano. Vlastně nevím."

"Nemůžu Vás odněkud znát."

"Hrával jsem fotbal. Občas jsem byl v televizi."

"Ano, vím.. Tuška, že jo? Já fotbal moc nesleduji, hraji spíš volejbal, ale nějakou povšední znalost mám. Vám zlomili škaredě nohu, viďte."

"A přetrhali vazy," přikývl jsem.

"Hmmm. Jste teda dopadl..."

"Mě ta práce baví… Bude to devět set šedesát tři korun, padesát haléřů."

"Tak to je pěkné, když je Vám zaměstnání koníčkem," řekl muž a podal mi tisícovku. "Zbytek si nechte."

Překvapeně jsem poděkoval a poprvé na něj pořádně pohlédl. Mohl mít kolem třicítky, evidentně sportoval, nagelované tmavé vlasy, přesně zastřižený vous. Vypadal jak z amerického reklamy na mužskou dokonalost.

"A ještě Vám dám něco," řekl zákazník a zalovil v peněžence. Udiveně jsem sledoval, jak vylovil svou vizitku a podal mi ji.

"Kdybyste chtěl někdy zajít třeba na pivo… Zavolejte. Představil bych Vás i svému příteli. Určitě bychom si rozuměli."

"Já pivo nepiji."

"V tom případě můžeme třeba na colu."

"Jo, colu mám rád."

"Tak se ozvěte," řekl muž, posbíral nákup a odešel. Důchodkyně, co stála za ním, proneslo něco o tom, že jsme nechutní. Nevěděl jsem, na co naráží. Raději jsem beze slova odbavil její nákup, rozloučil se a popřál hezký večer. Protože byla poslední zákaznicí, uzavřel jsem pokladnu. Na protější kase stojící Petra mě pozorovala s úsměvem. "Ty vůbec nevíš, o co tu šlo, viď?" zeptala se.

"Kde, o co šlo?"

"Tomu pánovi, co ti dal vizitku."

Pokrčil jsem rameny a Petra se rozesmála. "Víš, co? Raději mu nevolej."

Vyčistil jsem pás a odešel do šatny. Sundal jsem svůj šedočervený kabát, který jsme měli všichni jako stejnokroj a vytáhl si ze skříňky mikinu. Jaro už bylo v plném proudu a přes den bylo teplo, ale večery ještě bývaly chladné. V kapse jsem vylovil telefon. Měl jsem tam několik zmeškaných hovorů od Vladimíra a taky sms, že je v Praze a jestli nepůjdeme na pivo a podívat se na fotbal. Vytočil jsem jeho číslo. "Ahoj, právě jsem skončil v práci, takže pokud máš ještě zájem… Půjdu rád," řekl jsem. "Pivo si ale nedám. Stejně je pití alkoholu hrozný zvyk. V Německu to takhle určitě není, viď?" zeptal jsem se ještě.

Vladimír se zasmál: "Kámo, by ses divil, jak se chlastá v Německu. Dojedu pro tebe. Pošli mi adresu, kde seš a za chvíli mě tam máš."

"Ty vole, tak ty děláš v Kauflandu," zkonstatoval Vláďa a pořádně si lokl ze svého půllitru. Když to říkal, nedíval se na mě, ale na plátno, kde se promítal zápas. V malém sportbaru jsme byli jen my a pak ještě tři chlapi u stolu v druhém rohu místnosti.

"Vláďo, jak pojedeš zpátky, když piješ?" zeptal jsem se místo reakce na jeho povzdech. Můj někdejší spoluhráč přijel v krásném sporťáku, který budil pozornost a já měl trošku obavu, aby ho nenapadlo po fotbale a pár pivech jím odjet zpátky.

"Zavolám si taxík. Nebo MHD. Nebo dojdu. Uvidím. Ty asi řidičák pořád nemáš, co?" houkl Vláďa.

"Nemám."

"A pracuješ v supermarketu."

"Ano."

"Promiň."

"Proč?"

"Kdybych tenkrát, kámo… Však víš. Mohl si hrát fotbal, a ne stát za kasou, jako bezvýznamná nicka."

"Já tam stojím rád. A ti lidi, co tam pracují nejsou bezvýznamné nicky. Mají své osudy… Těžké osudy," namítl jsem. Vyprávěl jsem mu pak o Petře, kterou partner byl a znásilňoval a teď sedí, protože ji pár dní po porodu druhého dítěte zlomil ruku. Udělal to v nemocnici před zdravotní sestřičkou, která vše naštěstí nahlásila a policie i soudy jednaly až překvapivě promptně. A proč jí tenkrát ublížil? Jen proto, že Petra nechtěla podepsat reverse a odejít z nemocnice dřív domů. Řval na ní, že je kráva, když po něm chce, aby byl sám s druhým děckem vždyť její povinnost je se o ně postarat.

Vyprávěl jsem mu i o naší vedoucí, která měla na starost nás na kasách a kterou opustil manžel, když zjistil, že se jim narodilo postižené dítě a mluvil jsem i o dalších holkách ode mě z práce. Chtěl jsem, aby pochopil, jak těžké životní osudy mohou občas stát proti nám, aniž bychom si to uvědomovali.

"Páni," hlesl po konci mého monologu Vláďa.

"Co?"

"Tolik slov si ze sebe nedostal za celou dobu, co tě znám. Na tebe ta práce a lidi v ní musí působit."

Přikývl jsem.

"Každopádně, kámo… Ty holky mají fakt drsný život. Nikdy mě nenapadlo, co za dramata se může odehrávat v jiných životech. Vlastně jsem si kolikrát říkal… No nic. Omlouvám se a slibuji, že už budu na pokladní pohlížet jinak. Fakt jo, kámo."

"To je dobře," ujistil jsem ho a napil se ze své skleničky. "Ta cola dnes chutná trošku jinak."

"Blbě?"

"To ne… Ale jinak."

"To je tím, kámo, že ti tam nechávám přilévat rum, aby s tebou byla taky nějaká sranda," usmál se šibalsky Vladimír.

"Aha. Tak to je zvláštní, že na mě alkohol nemá vliv.

Po půlnoci jsme se vypotáceli z restaurace. Problém stát na nohou jsme měli oba. Vladimír doklopýtal k svému vozu a odemknul jej. "Ty se chystáš jet autem?" vyděsil jsem se. Vláďa mě ujistil, že nemá v plánu řídit, ale prý si zahrajeme fotbal. "Já nemůžu hrát fotbal. Noha mi nedrží a pořádně se nerozběhnu," zaprotestoval jsem. Vladimír odvětil: "Běhat nemusíš, jen si tak nezávazně zakopeme." Z kufru svého vozu vytáhl balón a pak se rozhlédl. Hele, támhle, ukázal k domovní zídce, před kterou stály dvě auta v dostatečném rozestupu, že by se mezi ně bez problému vešla dodávka.

"Co támhle?" nechápal jsem.

"Tam si zahrajeme," rozhodl Vladimír a zamířil ukázaným směrem. Následoval jsem ho. Mé opilé já se těšilo, až si znovu kopne do míče, zatím co někde vzadu v hlavě mi tichý hlásek šeptal, že bych neměl blbnout, vždyť si můžu ublížit. Ten hlásek ale přehlušila touha znovu mít balon u nohy. "Ta zeď bude branka. Je tak akorát vysoká," organizoval Vladimír. "Ty auta budou tyčky. Já budu chytat, ty budeš kopat. Nemusíš vůbec běhat, když se netrefíš, já dojdu pro míč."

"Já nevím. Dlouho jsem nehrál. Balon jsem neměl u nohy… No vždyť víš, od doby co…"

"Jo, jo. Já vím, ale tohle se kámo nezapomíná stejně jako jízda na kole. Nebo sex. Se jednou naučíš a umíš to na celej život."

Pokrčil jsem rameny. Vláďa viděl mou nejistotu, a tak ji zkusil rozptýlit. "Neboj. Pokud by se mělo něco podělat, vezmu všechno na sebe. Fakt! V Německu jsem si už něco vydělal. Loni jsme skoro postoupili do první ligy, letos asi postoupíme doopravdy. Prachy nejsou problém a tady v Praze si za peníze můžeš koupit koho jen budeš chtít. Takže kámo, žádnej stres, všechno bude v pohodě. Jak říkám, kdyby cokoliv, postarám se o tebe."

Přikývl jsem a zůstal stát asi patnáct metrů od pomyslné brány. Vláďa se k ní dopotácel, otočil se směrem ke mně, bouchnul dvakrát míčem o zem, poslal mi jej a zaujal gólmanský postoj, za které by se nemusel stydět ani Petr Čech.

Míč se ke mně dokutálel, já se zapřel o svou zraněnou levou nohu a pravou jsem si ho nadkopl. Jeden, dva žongly. Byl jsem nadšený! Ten pocit z toho, že zase "hraji" fotbal jinde, než na počítači byl… Nepopsatelný. I chladný noční vzduch najednou chutnal mnohem lépe. Neskutečně opojná emoce prostupovala mým tělem. Vláďa měl pravdu. Bylo to tam. Nemohl bych utíkat, nemohl bych jít do souboje, ale takhle s balónem jsem se na chvíli znovu cítil jako král. Nadhodil jsem si míč na hlavičku, pak jsem si ho sklepl zpátky na nohu, znovu na hlavičku, opět na nohu.

"Tak střílej ty Nedvěde," zasmál se můj někdejší spoluhráč.

Já si ještě jednou nadhodil balon a pak ho trefil placírkou ve vzduchu a napálil směrem k "bráně". Vláďa po meruně skočil robinsonádou. Vůbec mu nevadilo, že stojíme na silnici a on dopadne na asfalt. Napřahoval se jak dlouhý, tak široký ale na míč nedosáhl. Proletěl mu kolem prstů a zasáhl levou tyč. Respektive jedno z tmavých, nehybně stojících aut. Od vozu se balón odrazil, přeletěl zídku a skončil kdesi pryč. Auto začalo blikat a houkat. "Sakra alarm," zaklel Vláďa, který se pomalu zvedal na nohy a držel si bok, který si při skoku narazil.

Do oranžových světel blikajícího zasaženého auta se přidala ještě další barva. Modrá. Policejní majáčky právě projíždějící hlídky prořízly okolní tmu.

"Kurva, benga!" vykřikl Vladimír. "Utíkej."

Mohl jsem? Nemohl. Vždyť mi nesloužila noha. Zůstal jsem stát, zatím co můj někdejší spoluhráč mizel do nočních ulic stověžaté matičky měst. Vůz s majáčky se zastavil u mě. Zvedl jsem ruce. "Nestřílejte, jsem neozbrojen," zavolal jsem směrem k překvapeným policistům, kteří vystoupili z auta.

Den, kdy mě Vladimír neznal a já ho chtěl zabít

"Takže Vy mi chcete tvrdit, že jste toho druhého neznal?"

Přikývl jsem. V kostele sice pan farář říkal, že Ježíš pláče, když zalžeme, ale strejda Petr měl vlastní teorii, kterou tento výrok mírnil. Podle něj nevinné upravení pravdy, které nikoho nepoškodí, je přípustné. A podle mě byla tohle přesně situace, která nemohla nikomu ublížit, naopak mohla pomoct Vláďovi.

"Vždyť jsme Vás viděli! Vy jste střílel a on byl jakože v bráně."

"On náhodou šel kolem," odvětil jsem.

"Skočil po míči."

"Zakopl."

"Nezkoušejte ze sebe dělat chytrýho… Nejste."

"Já vím, že nejsem."

"Takže kdo to byl?!?" zvýšil policista hlas.

"Můžu zavolat svému právníkovi?"

"Vy máte právníka, jo?" ušklíbl se strážník.

"Ano. Strejdu Petra."

"A má strejda i příjmení."

"Ano. Pavelka. Můžu mu zavolat?"

"Váš strejda je doktor Pavelka?" řekl policista a překvapeně na prázdno polknul. Zřejmě již o Petrovi v minulosti slyšel.

Přikývl jsem.

"No… To je…," nestihl dokončit větu, protože do malé místnosti s jedním oknem, jedním stolem a dvěma židlemi vstoupil další muž v uniformě.

"Je tu ten druhý," řekl. "Ten, co utíkal. Přišel se sám nahlásit. Vezmeš si ho taky, viď?"

Vyšetřovatel přikývl a do místnosti vstoupil Vladimír. Protože zde již nebyla volná židle, stoupnul si vedle mě a pokynul na pozdrav. Pak zašeptal: "Promiň, zpanikařil jsem." Kývnul jsem, jakože se nic nestalo, nejsem si ale jistý, zda kývnutí s takovým významem existuje, takže mé gesto klidně mohlo znamenat, že jsem právě sežral žížalu a je mi nevolno.

"To jsem byl já," řekl Vláďa nahlas.

"Co jste byl Vy?" opáčil policista nepřátelsky.

"To já kopnul ten balon."

"Já myslel, že jste ho chytal," řekl kysele vyšetřovatel.

"To taky."

"Takže vy jste ho kopl, pak jste si naběhl mezi dvě auta, skočil po míči a nedosáhl na něj… Vy byste neměl věřit všem vtipům, co se říkají o policajtech. My nejsme blbí."

Vladimír neurčitě pokrčil rameny: "Hele, takhle přesně to bylo. Tady Jindra za nich nemůže. Jindra je fajn a hodnej kluk."

"Takže se znáte, alespoň nějaký posun," povzdechl policista.

"Kámo, neznáme," odvětil Vladimír.

"Teď jste ho oslovil jménem."

"Já říkám všem, které neznám Jindra."

Do debaty jsem se zase vložil já. "Chceš právníka? Já zavolám strejdovi, on ti určitě pomůže. Mě taky bude zastupovat."

"Prosím Vás, nikam nevolejte," reagoval policista spěšně. Pak se zamyslel, což se poznalo podle toho, že se začal škrábat pod čepicí, kterou si po celou dobu výslechu nesundal z hlavy. "Víte co? Když to vezmu v globálu… No… My už jsme mluvili s majitelem vozu a podle všeho se nic nestalo. Tak… Tak to vyřešíme domluvou. Já Vám domlouvám a vy už nebude pít a hrát fotbal mezi auty, jasné?"

Přikývli jsme.

"Fajn, sbalte se a vypadněte."

Ráno, nebo přesněji o půl dvanácté dopoledne, když jsem vstával, mi nebylo vůbec dobře. Žaludek se obracel, zmenšoval a zase roztahoval a já se bál, že každou chvíli vykoukne mými ústy ven a řekne: "Čau, jdu na vandr. S tebou se nedá vydržet!" Nikdy dřív jsem takový stav nezažil, a tak jsem se polohlasem zapřísahal: "Už se na alkohol ani nepodívám. A to ani na ten, o kterém nevím." Byl jsem si jistý, že si už nikdy nedám likérovou špičku v cukrárně, nebo nedej Bože bonboniéru s koňakem.

Nesnídal jsem, ani neobědval. Stěží jsem do sebe dostal sklenku vody, která mi neudělala zrovna dvakrát lépe. Hlava se mi točila, ve spáncích tepalo, a kromě toho se dostavila morální kocovina. Jako přes oblak mlhy jsem viděl naši "plodnou" diskusi s Vladimírem o holkách. Já mu popisoval věci, které jsme dělaly s Jenifer a on říkal, že mi závidí. Prý některé z těch poloh a aktivit nikdy nezkusil. Když mi naskakovaly útržkovité vzpomínky, strašně jsem se styděl. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nemluvil o intimních detailech svých vztahů. Vlastně jsem o vztazích obecně moc nemluvil. Když se sám na sebe podívám sebekriticky, jsem celkově spíše mlčenlivý typ. Takhle jsem se někomu otevřel asi vůbec poprvé. Samotného mě překvapovalo, o kolik důvěrností jsem se byl ochoten ten večer podělit. Vyprávěl jsem Vladimírovi například o tom, jak jsem si to s Jennifer rozdal v převlékací kabince v obchodě s oblečením. Zakrýval jsem jí přitom ústa dlaní, aby nebyla příliš hlučná. Ten sex byl hrozně zvláštní, protože Jenifer byla otočená ke mně zády, rukama se při aktu zapřela o zrcadlo, a já měl celou dobu tendenci pozorovat svůj vlastní odraz ve skle. Zcela objektivně jsem v tu chvíli musel připustit, že sex mi sluší. A Jennifer slušel možná ještě o trošku více. I tohle jsem řekl Vladimírovi. Vybavoval jsem si jeho smích, když odvětil: "Kámo, sex sluší každýmu, v tom mi můžeš věřit."

Když už jsem nabyl alespoň částečné uspokojení z toho, jak se mi události předešlé noci ustálily, došlo mi, že jsem vyprávěl i o Verunce. Vysvětloval jsem, proč je má pravá láska. "Určitě se s ní zase jednou shledám a pak už to bude napořád," ujišťoval jsem ho. S odstupem pár hodin od tohoto rozhovoru jsem se cítil neuvěřitelně trapně.

Z předešlo noci jsem si vybavoval ještě jeden zážitek. Ten nepopsatelně krásný pocit, když jsem měl míč zase po dlouhé době u nohy. Pak taky ta střela, která trefila auto, majáčky a všechno.

Jak já se za sebe styděl. Myslel jsem si, že už to nemůže být horší... Mohlo! Zapnul jsem počítač. Tradiční pípnutí, zvuk větráčku, přihlášení do Windows a pak… Klikl jsem na důvěrně známé E – ikonku internetového prohlížeče – načetl si email a zůstal zcela zaskočen právě přijatou poštou. Zpráva z televize! Spěšně jsem ji otevřel a četl: "Děkujeme Vám za Váš zájem a podání přihlášky. Dle vyplněného registračního formuláře žádáme, abyste se dostavil na casting, který se uskuteční…"

Pohledem jsem přejížděl po textu zprávy a marně pátral po tom, kdo a kam mě zve. Jediné, co se mi povedlo v pozvánce dohledat byl čas registrace – předešlý den těsně před půlnocí. Hned mi bylo jasné, proč mám okno a vůbec si nevybavuji o co šlo. Zašmátral jsem po telefonu a vytočil Vladimírovo číslo. Chvíli se ozýval jen vyzváněcí tón. Asi po sedmém zazvonění Vláďa hovor přijal. "Ahoj Jindro…," řekl ztěžka. "Já vím, včera jsem to – už zase – podělal. Kámo, moc se omlouvám."

"To zatím nemusíš," odpověděl jsem.

"Zatím? Já provedl ještě něco dalšího, o čem nevím?"

"Možná."

"Možná?" nechápal Vláďa.

"Ty jsi mě včera přihlásil do nějaké soutěže?"

Na druhé straně drátu bylo chvíli ticho. Můj někdejší spoluhráč zřejmě přemýšlel a snažil si vybavit události poslední hodin. "No jasně," řekl nakonec. Zněl poměrně vesele.

"Kam a proč?"

"Protože si to chtěl."

"Já?"

"Ano. Bavili jsem se o profesním životě. Já ti vyprávěl o fotbale v Německu, jak tam je všechno jiný, větší, lepší a ty zase o práci za pokladnou… No a já ti říkal, že tohle přece nemůžeš dělat celý život, protože tě to nebude bavit. Byl si předurčen k tomu, aby si byl slavný. Tomu věřím, což jsem i včera říkal. Ty ses ohradil, že fotbal už hrát nemůžeš, takže slavný nebudeš. Já na to, že určitě najdeme něco jiného, v čem si dobrý a baví tě… No a pak jsem si, kámo, vzpomněl na tvůj příchod do Žižkova. Vybavuješ si to?"

"Ten rozhovor, ne?"

"A to, jak si poprvé dorazil v Žižkově na trénink?"

"To jo."

"Tak vidíš. A já vzpomínal na tvůj uvítací rituál, když si musel zpívat před celou kabinou. Ty jsi to dal, kámo, úplně na pána bez sebemenšího problému. Hrozně si mě tenkrát překvapil. Většina kluků bytostně nesnášela nováčkovskou povinnost zazpívat, zatím co ty si tam vysmrkl písničku, jako by se nechumelilo."

"Já zpívám rád," přisvědčil jsem.

"To už jsem slyšel včera… No a já si vzpomněl, že je casting na nějakou novou pěveckou soutěž a zeptal se tě, jestli to nechceš zkusit. A ty jsi chtěl, tudíž jsme spolu vyplnili přihlášku…"

Byl jsem zaskočen a snad bych tomu ani nevěřil, kdybych před sebou neviděl pozvánku na první kolo.

Seděl jsem na chodbě s mnoha dalšími uchazeči. Převážně mladí lidé posedávali všude kolem, bavili se a smáli. Vedle mě byla máma. Mlčeli jsme. Já si prohlížel na zdi přilepené modré logo soutěže s bílým nápisem.

"Co vlastně budeš zpívat?" přerušila ticho máma.

Její otázka byla zcela na místě. Opravdu dlouho jsem přemýšlel, jakou písničku bych si měl vybrat. Rádio jsem neposlouchal, televizi sledoval jen když tam byl fotbal. Písničky jsem znal pouze ty, které pouštěli dříve kluci v kabině před zápasem, nebo v autobuse při cestě na utkání a pak ještě pár songů, co poslouchala máma doma, nebo v kanceláři. Já sám si pak tyhle notoricky známé hity přehrával do uší u hraní her, ale nic nového a vlastního jsem neobjevil. "Kryštofy. Líbej mě," odpověděl jsem. Máma pokývala hlavou. Nebyl jsem si jistý, zda tu písničku zná. Já ji poprvé slyšel od Vládi a moc se mi líbila. Asi ze všeho nejvíc se mi líbilo, že jsem u ní vzpomínal na Verunku.

"Zdám se ji a ona zdá se jen mi, oba se ptáme, zda zdáme se jen sobě sami. Vzdám se ji a ona vzdá se jen mi, oba se ptáme, zda vzdáme se jen sobě sami. Líbej mě! Líbej mě!" broukal jsem si a pokyvoval u toho hlavou. I v chodbě plné lidí mě tahle písnička navodila meditační stav. Najednou kolem mě utichly hlasy, smích i slzy a já před sebou viděl úsměv mé školkové lásky. "Co asi dnes dělá ta, která se vždy nečekaně zjeví v mém životě, aby zase zmizela a nechala ve mně spoustu vzpomínek a otázek?" jelo mi hlavou. Bylo mi líto, že mě na casting nedoprovází právě ona. Vybral jsem písničku jen kvůli ní a doufal, že mě snad uvidí v televizi a uvědomí si, pro koho zpívám.

Máma se nadechla a chtěla něco říct, ale v ten okamžik asistentka zavolala moje startovní číslo. Vstal jsem a došel do malé, špatně větrané místnosti, kde seděl jeden pán.

"Tak mladej. Zazpívej kousek toho, co sis připravil a když to bude dobrý, pustím tě před porotu," nařídil důležitě.

Já si stoupnul do pozoru a začal zpívat.

"Jo. Dobrý," přerušil mě po pár tónech. Byl mi nesympatický, a tak jsem mu nedokázal říct jediný slovo. S cizími lidmi a nesympaťáky se nebavím. Měl náušnici, nagelované vlasy, muselo mu být přes čtyřicet, měl na sobě oblečení drahých značek a tvářil se, že právě snědl všechny příručky tady toho světa a nikdo nemůžu ničemu rozumět lépe než on. Sjel mě pohledem a pak se podíval do mých papírů. "Ty seš ten zraněnej fotbalista, jo?"

Přikývl jsem.

"Silnej příběh. Tvé story se bude divákům líbit, to máš dobrý… Půjdeš před porotu."

Znovu jsem přikývl. V ten okamžik nesympaťák zřejmě pochopil, že si nepokecáme: "Můžeš jít," vzdychl. "Za chvíli tě zavolají do další místnosti, tam už budou i kamery a bude se vše natáčet. Připrav se a zkus tam ze sebe dostat alespoň pár slov."

Ještě jednou jsem kývnul hlavou a odešel.

"Tak co?" ptala se mě hned za dveřmi máma.

"Říkal, že půjdu před porotu."

"Takže si postoupil dál."

"Já nevím. Asi…. Někam… Před porotu."

Máma mě objala a řekla: "Už to je úspěch. Jsem na tebe pyšná." Hned také doplnila, že kdyby mi táta před lety nebránil jít do sboru, mohl jsem být rozezpívanější a casting zvládnout s větším klidem. Sprška slov pokračovala rychlým poučením, abych si dával před porotci pozor a choval se slušně. "Já se dívala na internet a o postupu rozhodují samí známí lidé – tři muži, jedna žena," sdělila významně. Pak mě ještě upozornila na šéfa komise. Mluvila o něm, jako o slavném zpěvákovi nějaké kapely. Jméno kapely i jeho mi však nic neřeklo. Neznal jsem ani další porotce a bylo mi vlastně jedno, kdo mě bude hodnotit.

Nekonečně dlouho jsme čekali, než znovu někdo zavolal moje číslo. Vešel jsem do další místnosti. Tentokrát již o poznání větší. Stoupnul jsem si na pomyslné jeviště, kde na zemi bylo logo soutěže. Menší brýlatá slečna, co mě vpouštěla dovnitř mě upozornila, že musím stát přesně na této značce.

"Dobrý den," pozdravil jsem.

Čtyři páry očí se na mě upnuly. Čtyři hlavy mi odpověděly na pozdrav. "Já váš odněkud znám," řekl muž sedící úplně vpravo. Měl na hlavě kovbojský klobouk a podle všeho to byl ten nepsaný vůdce poroty, o němž mluvila máma. "Vy jste býval fotbalista, viďte? Sice jste nehrál za mou oblíbenou Spartu, ale byl jste vážně dobrý."

Přikývl jsem.

"A proč jste s tím přestal?" zeptal se muž v obleku sedící na opačné straně stolu.

"Bohužel před dvěma lety jsem se zranil. Bylo to takové nešťastně. Doktoři mi následně řekli, že už se k fotbalu nevrátím. Do dnes mě bolí noha, když dělám nějakou namáhavější činnost," vysvětlil jsem.

"Vy jste moc skromný," ozval se opět muž v klobouku. Obrátil k ostatním porotcům: "Ten kluk byl skvělej! Ještě mu nebylo ani dvacet a už bojoval o titul nejlepšího střelce ligy. S velkou slávou ho prodali do Německa a bohužel těsně před tím, než odešel od nás, mu jeden spoluhráč přerazil nohu a připravil ho o kariéru."

"A vy se na toho spoluhráče nezlobíte?" zeptala se mě jediná žena v porotě.

"Zlobím… Ale ne kvůli té noze, s tím jsem se smířil. Zlobím se na něj, že mě opil a pak mě přihlásil do této soutěže," odpověděl jsem. Myslel jsem to upřímně, ale porotci se zasmáli a pak mě vyzvali, ať zazpívám.

"Květin dotýkat, vlasů se zevnitř polykat – líbej mě!" zpíval jsem a v hlavě mi už zase jel vlastní příběh. Bylo mi čtrnáct, byl jsem u Verunky doma. Verunka si dala panáka, pak se ke mně nahnula, její oči se do mě vpíjely, její rty byly připraveny na splynutí s mými…

Skončil refrén a já utichl. Rychle jsem opouštěl mé prepubertální tělo nabyté hormony a vracel se do místnosti, kde se ke mně upíraly čtyři páry očí.

"Teda," řekla jediná žena v porotě, když jsem dozpíval. "Vybral jste si těžkou písničku. Říkala jsem si, že naživo bez hudebního podkladu, to nemůžu vyniknout, ale… Já kdybych byla o dvě desítky let mladší, tak vyskočím a líbám Vás až byste se nestíhal ani nadechnout."

"No, no… Nech si zajít chuť," řekl muž sedící vedle ní. Jak jsem později zjistil byl jejím bývalým manželem. "Ta písnička je hezká," pokračoval. Ale přeci jen těžko v ní vynikne, co skutečně umíte. Zazpíváte prosím ještě nějakou jinou?"

Přikývl jsem a začal jsem zpívat píseň, kterou jsem znal od mámy z kanceláře a u které jsem se také často dojímal. "Mlčíš a svět je funny záhadou. Stává se pro mě honey, když dračí drápy tnou. Temnice tmavá vříská, bleskne tmou, mý vlasy loučí víská a letí nad vodou…"

Dozpíval jsem opět až k refrénu. Tentokrát si slovo vzal muž z mého pohledu úplně vlevo. "Já teda fotbalu neholduji… Ale pokud jste ho hrál, jako zpíváte, tak jste touhle dobou už možná byl druhý Ronadlinho," vydechl obdivně.

Ostatní se přidali s pochvalami a pak řekli, že určitě postupuji dál. Poděkoval jsem a s úlevou opustil místnost. Kdybych ale věděl, co mě čeká za dveřmi, raději bych zůstal před porotou a přezpíval dalších sto songů. Nevrátil jsem se totiž zpět do chodby, kde čekala máma, ale vešel jsem do další menší místnosti s kamerami a připravenou moderátorkou. Kdybych jen tušil, že budu podroben rozhovoru, raději bych odešel ze sálu s porotou oknem. Bohužel, již nebylo úniku. "Tak co, jaký to bylo?" zeptala se mě mladá usměvavá dívka. Nevím, zda její zářivě bílé zuby se smály na mě, nebo do kamery, ale její zájem mi přišel upřímný.

Pokrčil jsem rameny.

"Ty nevíš?"

"Asi dobrý," řekl jsem. Kdysi dávno jsem měl pocit, že jsem si už na novináře zvykl, ale evidentně veškeré mé rétorické dovednosti vzali za své, což můj rozhovor obnažil v plné kráse.

"Postoupils?"

"Ano."

"Tak to je dobrý, ne?"

"Ano."

"Gratuluji."

"Děkuji," vydechl jsem pln štěstí, že konečně mohu jít domů.

Intermezzo III

"Já stejně nechápu, že nemáš rád alkohol," filozofuje Vladimír. Upírá na mě lehce skelný pohled a mě jímá strach z toho, jak bude jeho myšlenka pokračovat. Pokročilá hodina a nadstandardní pitný režim se přenesl do tváří všech mých spolustolovníků a také debata začíná být poměrně intelektuálně plytká.

"Proč?" srkám colu a čekám na vysvětlení.

"Si to vem. Kolikrát v životě ses opil?"

Nervózně stočím pohled k tátovi. Přijde mi divné před ním přiznávat, že jsem někdy byl pod vlivem. Ani nevím proč. Sám jsem ho viděl několikrát pod parou, ale stejně mi přijde nepatřičné, že jsem pil já. "No," začnu rozvážně. "Jednou."

"Tak jestli myslíš jednou, když ses opil se mnou, díky tomu si začal zpívat, ne?"

"To jo, no."

"A taky ses mi přiznal k vodce s džusem na loučení se sezónou ve Slávii. A pokud se nepletu, tak to byl nakonec docela výživný večer."

Naštěstí nikdo Vláďovu poznámku nekomentuje a Vláďa nezmínil, že jsem z rozlučky odešel k Verunce domů, což kvůli mé nevymáchané puse věděl z našeho společného opilého večera. "To je pravda. Ale mě to zkrátka nechutná," říkám upřímně.

"Dobře děláš," usmívá se Petr. "Alkohol ničí lidi."

"Hmm. Co se týče abstinence… V tom jsem ti asi nebyl úplně dobrý vzor," zamýšlí se otec.

"V čem si kdy byl dobrý vzor?" dobírá si ho Lukáš.

"Hele… Já děti lépe vyráběl, než vychovával. Můžeš se zeptat své ženy," zaryje táta zpátky. Chtěl bych ho okřiknout, ale můj otčím se jen zasměje.

"Nebudeš tomu věřit, ale já se kdysi ptal. Takže vím, že celkem bída i v této rovině."

"Pánové dost," končí debatu Petr a obrací se na tátu. "Vidíš, ty jsi Jindru nechtěl dát do sboru. A jak by se mu trénink hlasivek mohl později hodit."

"Hm… Jenže zpěv je pro teplý. Teda jako… Zpěv ve sboru, myslím," říká táta.

"Tohle není pravda," vrtí Petr hlavou. "Já jsem teplej a nikdy jsem ve sboru nezpíval."

"Co jsi?" můj otec se málem zadusí pivem, kterého si právě loknul.

"Gay. Proč myslíš, že jsem nikdy neměl žádnou přítelkyni? A Jindro," stačí pohled ke mě "vidíš – přesně proto je lepší nepít alkohol – kdybych byl střízlivý, v životě se v téhle homofobní skupině nevyoutuju."

"Kdybych byl střízlivej," reaguje táta "tak bych se okamžitě zvedl a odešel."

"Proč?" ušklíbá se Petr.

"Protože si mi o tom nikdy neřekl. Tohle není fér. Tolik let se známe, tolik let spolu komunikujeme a ty mi jen tak mezi řečí řekneš, že jsi na kluky?!?"

"Co by to změnilo, kdybych ti o své orientaci řekl dříve?"

"No asi… Choval bych se k tobě jinak. Kolikrát jsem se před tebou sprchoval. To bych nikdy neudělal, kdybych věděl o hrozbě, že mi ho narveš do řitě, hned jak se otočím."

"Ach jo. Nic bych ti nikam nic nerval a navíc… Nikdy jsme se spolu nesprchovali."

"Ale mohli jsme," trvá si na svém táta.

U stolu se rozhostí ticho. Nikdo neví, jak na Petrovo doznání reagovat. Nakonec si slovo bere Vláďa: "Za mě rozhodně respekt, kámo. Takovej coming out není jednoduchej. V Německu už je ta kultura dál, tam je to normální, ale tady u nás… No, sám vidíte ty reakce. Za mě jste borec."

"Já ti nevím," odpovídá Lukáš a zkoumavě si Petra prohlíží. "Jak můžeš chodit do kostela?"

"Proč ne?"

"Bůh nechce homosexualitu."

"Bůh nás miluje bez rozdílu barvy pleti, orientace, či pohlaví. Jsme všichni jeho děti. Nemá rád, když lžeme, podvádíme, vraždíme a kdo ví, co ještě. Ale nejde mu o to, kdo se s kým vodí za ruku. To vadí jen lidem. Jenže lidé pak tvoří církev a ta interpretuje boží slovo."

"Hmm... No nevím," tváří se Lukáš rozpačitě.

"Nemluvě o tom," vstupuje do rozhovoru táta "že kdo koho vodí za ruku je ten nejmenší problém. Mnohem závažnější je to, kdo, komu, co a kam strká."

"Seš nechutnej," zakroutí Petr hlavou.

"Já nejsem nechutnej, já svý péro strkám jen tam, kam se má."

"Tati!," napomenu ho.

"Hele, tak víš co," říká otec a dívá se na Petra skelným pohledem. "Já ti teda odpouštím."

Vladimír odvětí něco v tom smyslu, že nikdo nemá strejdovi, co odpouštět, a Petr se rozhodně nemá za co omlouvat.

"Nech to být," odvětí strejda. "Já se určitě za nic neomlouvám a upřímně – reakce, kterou ze sebe dostal Jindra senior je asi maximum jeho tolerantnosti."

"Tak jest," přisvědčí táta.

"A ty Jindro, ty k tomu, nemáš co říct?" podívá se na mě Lukáš.

"Ne."

"Vždyť spolu trávíte spoustu času. Máte k sobě blízko lidsky i pracovně."

"Mě je úplně jedno, kdo se strejdovi líbí. Není to moje věc. Nechcete změnit téma?"

"Chceme, vždyť dnes je oslava tvého velkého dne, který tě čeká," řekne Petr a objedná další kolo panáků.

Usměji se. Jsem rád, že slavíme a nikdo už na strejdu neútočí. Uvnitř mě ale trošku zamrzí, že tu se mnou není Verunka, a i v můj velký den se bude muset obejít bez ní.

Dokud se zpívá

"Ty jsi ten fotbalista, viď?" zeptala se vysoká tmavovláska a sjela mě zkoumavým pohledem. Byla hezká. Určitě o něco mladší než já, ale přesto působila vyspělým dojmem. Měla postavu jak z úvodní stránky magazínu o životním stylu, vlasy dlouhé rozpuštěné, byla decentně nalíčená a na rtech ji hrál koketní úsměv. Skoro bych ji nazval reklamou na krásu. Její oči ve mně ale budily nepříjemný dojem. Byly zvláštní. Modré, studené a tvrdé. Skoro z nich šel strach. Možná je blbost myslet si, že podle očí poznáte člověka, ale tahle holka ve mně na první pohled zanechala dojem cílevědomé dívky, která se nebojí jít přes mrtvoly. Nejsem zrovna expert na lidi. Nespočítal bych, kolikrát jsem od svých blízkých slyšel různé poznámky a varování k tomu, s kým se setkávám – Jenifer byla zářným příkladem – ale tenkrát jsem se podíval na neznámou tmavovlásku a viděl osobnost, co přišla vyhrát. Byli jsme v divadelním sále, kde probíhalo další kolo pěvecké soutěže. Většina účastníků korzovala po prostoru a diskutovala s ostatními. Nejčastěji se vedly debaty o tom, co nás asi čeká a jak bude další část probíhat. Někteří se tvářili zasvěceně a popisovali očekávaný vývoj dle toho, co viděli v zahraničních verzích soutěže, další jim lačně naslouchali a mě to bylo všechno jedno. Počítal jsem s tím, že budu zpívat. Maximálně mě mohli poslat domů. Nic horšího se stát nemohlo.

"Ty jako neumíš mluvit?" ozvala se tmavovláska, když jsem neodpovídal. Její chladné oči mi vzaly chuť s ní zapřádat řeč.

"Umím," odvětil jsem.

"Tak co? Seš fotbalista? Ten, co ho zranili…?"

Přikývl jsem.

"Asi si často hlavičkoval, že?"

"Svůj první gól jsem dal hlavou," odvětil jsem, nechápaje její narážku.

"Aha. Takže si vyhlavičkovanej blbec. Trošku jsem si myslela, že by s tebou mohla být sranda, ale koukám – ty budeš rád, když se neztratíš po cestě na záchod. Na víc tvá mozková kapacita zřejmě nestačí."

Pokrčil jsem rameny a raději nepřiznal, že před chvílí se mi povedlo po cestě z toalety zabloudit v divadelním zákulisí. Bez dalšího slova jsem obešel krásnou neznámou a zamířil pryč od ní. Neměl jsem ale kam jít, a proto jsem si jen sedl do jedné z vyšších řad v hledišti, Tmavovláska zůstala stát na původním místě, což mi umožnilo prohlédnout si ji zezadu. Měla moc pěkné pozadí, které vynikalo v upnutých riflích. I její dlouhé, mírně vlnité vlasy vypadaly svůdně. Byl to ten typ holky, do které se musíte na první pohled zamilovat.

V sále zazněl gong, jako by mělo začít představení. Všichni se utišili a svou pozornost zaměřili k pódiu na kterém se objevili členové poroty. Proběhlo krátké přivítání a pak jsme dostali informace o tom, co nás čeká. "Teď Vás rozdělíme do skupin, každá skupina dostane písničku, kterou bude muset natrénovat a následně s ní vystoupíte. My Vaše výkony vyhodnotíme a některá uskupení pustíme dál, s některými se bohužel budeme muset rozloučit," řekla jediná žena z poroty. Všichni soutěžící kývali chápavě hlavami, někteří si šeptali první dojmy, zatímco porotci začali číst jména jednotlivých účastníků. Vždy když přečetli seznam členů pěvecké skupiny, dotyční se zvedli, došli si pro text písně a opustili sál. Já byl hned v druhém týmu spolu s tmavovláskou a několika dalšími lidmi. Dostali jsme text jakési lidovky, kterou jsem si matně pamatoval ze školy. Celá naše skupina se přemístila do místnosti, která při běžném užívání divadla sloužila jako šatna. Tmavovláska se okamžitě ujala vedoucí role. Nevím, kdo ji k tomu pověřil, ale občas nás při trénincích zastavovala, aby upozornila na to, kdo zpívá špatně a co bychom měli udělat jinak. Všiml jsem si, že většina kluků po ní obdivně kouká. Překvapivě si kibicování od mladé krásky nechávali přítomní muži submisivně líbit. Holky tenhle pozitivní přístup nesdílely. Obvykle si při každém jejím napomenutí něco sdělily mezi sebou, ale ona jejich poznámky ignorovala.

"Hele, ty blonďatá," jala se napomínat na krátko ostříhanou lehce silnější dívku. "Zaber trošku. Zrovna ty bys měla být tahounem celé naší skupiny, vždyť máš… Ehm… Plíce, že nás musíš přezpívat všechny a ty přitom kuňkáš, jak kdybys ani nechtěla postoupit."

"Víš, co?" reagovala blondýnka. "Strč si ty svý rady a hodnocení mých – ehm, plic – do své rozkošné prdele. Jak tě vidím, nepochybuji o tom, že už si tam schovala pár borců, takže se ti tam určitě tvoje debilní doporučení vejdou taky."

"Aby ses neposrala krávo, neopíchaná. Tobě by se do té prdele vešlo celý divadlo, ale borce si tam – ani nikde jinde – beztak ještě neměla," přecedila tmavovláska přes zuby. "Když nechceš vyhrát, tak klidně nevyhraj, ale porotci řekli, že celá skupina buď postoupí, nebo vypadne, takže to nebudeš kazit ostatním, jasný?!?" zvyšovala postupně hlas černovláska.

Blondýnka se rychle postavila. Byla tak o hlavu menší než její kritička, ale kdyby se rozběhla a dala do rány veškerou svou sílu, naše krasavice by se z toho beze sporu dlouho vzpamatovávala. V místnosti se rozhostilo ticho. Očekávali jsme fyzickou konfrontaci. Blondýnka se několikrát nadechla a kdyby uměl pohled vraždit, ležela by tmavovláska na zemi v kaluži krve. S posledním výdechem se však světlovláska otočila směrem ke dveřím a zamířila ven z místnosti. Nevím, zda chtěla jen udělat gesto, nebo se opravdu rozhodla skončit, ale postavil jsem se, abych šel za ní. Chtěl jsem ji říct, že se přece nemá stresovat a ať si zpívá, jak chce. Bylo mi ji líto a nechápal jsem, proč jsou ostatní tak napružení. Vždyť o nic nešlo. Byla to jen pitomá soutěž a pouze Bůh věděl, jestli bude někdy někoho zajímat. Nestihl jsem ji však doběhnout, stejně jako blondýnka nestihla vyjít z místnosti. Dveře se totiž otevřely a vešel jeden z porotců v doprovodu štábu. Stanul v ten okamžik tváří v tvář odcházející dívce. Na moment byli překvapeni oba.

"Jdete na záchod?" vzpamatoval se porotce jako první.

Blondýnka nejistě přešlápla a pak pípla. "Vlastně… Se mi už asi ani nechce." S očividným přemáháním se otočila zpátky k naší skupině, zatím co porotce nás vyzval, abychom předvedli, co jsme zatím nacvičili, že si nás poslechne.

Stáli jsme na pódiu a zpívali. Text jsem si pamatoval, melodii taky, a tak jsem otevíral ústa a interpretoval hudbu podle sebe. Nikdy jsme se zpěvu neučil. Vše, co ze mě vycházelo, bylo čistě autentické. Neznal jsem noty, nikdy mi nikdo neřekl, jak správně pracovat s dýcháním, kdy mám přidat a kdy naopak zvolnit. Nevěděl jsem, zda opravdu umím zpívat, jestli to dělám dobře. Šlo mi jen o zábavu. Navzdory naprostému amaterismu na mé straně neměla tmavovláska při nácviku směrem ke mně žádnou připomínku. Možná jsem byl dobrý, možná jsem ji jen natolik otrávil při našem chvilkovém dialogu, že se už se mnou nechtěla bavit. Když jsem byl prost jakýchkoliv instrukcí, měl jsem, na rozdíl od většiny ostatních, čas vnímat výkony členů naší skupiny. Většina z nich rozhodně nezpívala poprvé. Na některých však bylo poznat, jak hrozně moc se snaží zapůsobit, což vedlo k nepřirozenému, příliš výraznému výkonu. Alespoň z mého laického pohledu.

Tmavovláska zpívala koncentrovaně. Měla přivřené oči. Snad proto, aby neviděla porotu a ostatní soutěžící v divadelním hledišti. Možná ji snížená viditelnou pomáhala k lepšímu soustředění na sebe samu. Šlo ji to dobře, až se strojovou přesností. Nepřehrávala, a přesto na jejím hlasu bylo poznat, jak moc je odlišený od zbytku děvčat. Dozněly poslední tóny písně. Ostatní soutěžící, jenž v tu chvíli seděli v hledišti, zatleskali. Porota nám nic neřekla, jen vyzvala další skupinu, aby nás vystřídala a pak další a další.

Když vystoupili všichni účastníci, soudcovská čtveřice se ubrala do zákulisí. Mezi soutěžícími se znovu začalo živě diskutovat. Tentokrát, ale mnohem tlumeněji. Všichni si špitali o tom, jak kdo zpíval. Někteří si nadávali, že svou píseň nezvládli, další vyprávěli, jak moc jsou nachlazení a nemohli ze sebe dostat maximum. Jedno ale měli všichni společné. Z jejich hlasů šlo vyčíst obavu, zda v soutěži zůstanou, či nikoliv. Já mlčel. Seděl jsem a sledoval ten shon okolo. Když ke mně někdo přišel a promluvil, tak jsem kýval hlavou. Překvapovalo mě, jak všichni žijí svou přítomností v divadle a jak je pro ně úspěch v soutěži důležitý. Každý, kdo se mnou zkusil zaplést rozhovor, mluvil o obrovské příležitosti a blízkosti slávy. Všichni zmínili nervozitu, kterou cítí. Já tohle všechno postrádal. Byl jsem nervózní akorát z toho, že se mnou diskutují cizí lidé a nejspíše i očekávají reakci z mé strany. V minulosti jsem občas pociťoval motýly v břiše, před důležitými zápasy, před prvním startem za Slávii, před utkáním, na které přišla Verunka. Ano, tam kdesi na hřišti zůstala má nervozita a taky pomyslná sláva, o kterou jsem stál. Pěvecká soutěž pro mě v této fázi byla jen zábava a povyražení. Musím přiznat, že se mi líbilo stát na pódiu a zpívat pro posluchače dole – pro porotu, štáb, ostatní soutěžící. Mnohem méně se mi líbilo, když to nemohlo skončit krátkým pódiovým výkonem, ale musel jsem následně se všemi ostatními ještě i mluvit a spolupracovat.

Po chvíli čekání dorazil někdo ze štábu, aby nám vysvětlil, další postup. "Budete opět předstupovat před porotu ve skupinkách, ale budeme chodit v jiném pořadí, než v jakém jste zpívali," řekl. Naše sdružení bylo tentokrát až úplně poslední. Měli jste díky tomu čas sledovat radost těch, kterým porota řekla: "Postupujete do dalšího kola," stejně tak, jako jsme viděli zklamání, slzy a občas i vzájemné výčitky u soutěžících, jenž slyšeli: "Je nám líto, ale s vámi se musíme rozloučit."

Nakonec došlo i na nás. Stáli jsme tam vedle sebe a čekali, co bude. "Vaše uskupení, nám dalo nejvíce práce," řekl muž v klobouku. "Musím říct, že nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout, co s Vámi," pokračoval. Já stál a díval se občas do země, občas po ostatních soutěžících. Vedle mě byla blondýnka, která se při zkoušce málem odebrala k odchodu. Teď zrychleně dýchala a povážlivě se jí třásly nohy. "Abych byl upřímný, tak jsme se ještě nerozhodli," pokračoval muž v klobouku. V sále bylo ticho, napětí se dalo krájet. "Poprosím teď, aby vystoupili z řady – Jindřich Tuška, Edita Baráková a Lenka Valášková."

Já, tmavovláska a blondýnka jsme udělali dva kroky dopředu. "Co bych Vám k Vašemu výkonu pověděl," promnul si porotce bradu. "V předchozích kolech jste se nám hodně líbili. U Vás Lenko," pohlédl na blondýnku "jsme měli drobné pochybnosti. Jindra s Editou, byly v prvním kole velmi dobří a oslovili nás všechny, ale dnes…"

Přišla dramatická pomlka. Blondýnka se již třásla celá takovou intenzitou, že jsem čekal, kdy rozvibruje i pódium. Tmavovláska – Edita – měla oči soustředěně upřená směrem k porotě.

"Ale dnes," pokračoval porotce "jste všichni tři ještě přidali a Váš výkon byl skvělý – postupujete do dalšího kola!" Sálem se rozlehl potlesk, blondýnce se podlomila kolena a já ji rychle podepřel, aby nespadla na zem. Editě se v očích zaleskly slzy a jako jediná z nás si dovolila krátké poděkování směrem k porotě. Další dva členové skupiny byly vyzváni, aby každý z nich ještě jednou samostatně zazpíval písničku, co jsme trénovali. Jeden pak postoupil, druhý vypadl, zbytek se pakoval bez šance ještě se předvést.

Když jsem usedl znovu do hlediště, cítil jsem, jak na mě jde únava. Vůbec mě proto nepotěšilo, že nám štáb oznámil, co je dále v plánu. "Vy, jenž jste postoupili," říkal důležitě menší brýlatý muž s černými deskami v ruce: "budete rozděleni do tříčlenných sdružení. Zvlášť chlapci, zvlášť dívky. Dostanete novou písničku, kterou budete muset nacvičit přes noc. Trénovat budete na hotelu, jenž pro Vás máme zajištěný. Zítra vystoupíte znovu před porotou. Dejte do přípravy maximu. Ti, co uspějí, budou mít jistotu postupu do semifinále a zazpívají si tedy v přímém televizním přenosu."

Sálem se rozlehly vzrušené hlasy a potlesk. Rozdělení proběhlo rychle.

"Vy máte tohle," řekl člen štábu a podal mě a dalším dvěma klukům text písně Země vzdálená od BSP.

Musím uznat, že jsem měl štěstí na trojici, do níž jsem byl zařazen. Společně jsme ještě dlouho večer na hotelu trénovali. Některé jiné skupinky přezpívali párkrát písničku a pak se začali věnovat hotelovému baru a jeho obsahu. S pokročilou hodinou často docházelo také k párování kluků a holek. Na baru i v jeho okolí postávaly menší smíšené skupinky, které se smály, vyprávěly a očividně flirtovaly. Abych byl upřímný, chápal jsem to. Alkohol mě nelákal, ale holky, včele s Editou, vypadaly velmi přitažlivě. Kdybych nebyl introvert a neměl povinnosti, snad bych se také pokusil s někým zaplést rozhovor. Neměl jsem však čas o svých touhách přemýšlet, protože jsme donekonečna přezpívávali: "Smutnej déšť a město v kouři, ticho prázdnej chrám." Ostatní nás litovali, kvůli náročnosti písničky, kterou naše skupina dostala. Kdybych dostal stokorunu pokaždé, když jsem slyšel: "Tak tohle bych zpívat nechtěl, to je vážně těžká písnička," byl by ze mě milionář. Oh, wait… Já vlastně milionář… No nic.

Každopádně jsem chápal každého, kdo tu větu vyslovil a souhlasil jsem s ním. S klukama jsme se snažili najít optimální verzi, aby náš výkon zněl co nejlépe a zároveň abychom nepůsobili jako tři jednotlivci, kteří se náhodou potkali na pódiu se stejným songem. Sesouladit se a navodit dojem jednoho pěveckého tělesa nebylo vůbec jednoduché. Ne všichni dokázali vyzpívat potřebné výšky a mě nakonec přišlo, že čím častěji píseň přehráváme, tím více působíme, jako by každý z nás notoval jiný song. Možná to bylo únavou z celého dne, ale náš výkon klesal a klesal. Když konečně jeden z nás zavelel: "Stačilo! Půjdeme spát," měl jsem pocit, že jsme zpívali nejhůř za celou dobu zkoušek.

Do postele jsem odpadl někdy po půlnoci. Byl jsem vyčerpaný a pálila mě zraněná noha. Přeci jen jsem během dne opakovaně přecházel, či postával, což ji zjevně vůbec nesvědčilo. Za zdí někdo hlasitě souložil. Nechápal jsem, kde v sobě ještě našli dva jedinci tolik síly, aby se mohli oddávat další fyzické aktivitě. Já byl unavený, jako kdybych za dnešní odpoledne odehrál tři prvoligová utkání. "Achh," zasténala dívka od vedle.

"Au," vyjelo ze mě, jak mě píchlo v noze.

Obvykle mívám problém usnout v cizím prostředí. Být v jednom pokoji s neznámým člověkem je pro mě nemyslitelné, ale ten večer byl jiný. Můj mozek se dokázal překvapivě rychle smířit s vědomím, že jeden z kluků z mé trojice je se mnou v pokoji. Můj spolunocležník klidně mohl být masový vrah a jen čekat, kdy zavřu oči, aby mě rozpáral a z mé kůže si ušil slušivý obleček, zatím co mé vnitřnosti by prodal na černém trhu, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Odfiltroval jsem hluk páru, který se právě dobral happy endu. Svět se mi rozplynul před očima a já ani nevěděl jak, ale usnul jsem tvrdým spánkem spravedlivých.

Ráno proběhlo nezvykle rychle a my už zase byli před porotou. "Roky ztratí sílu, když ti dál šeptám: While my guitar gently weeps," vycházelo z mých úst, zatím co mi v noze škubalo bolestí. Nechápal jsem, jak je to možné. Nikdo mě nevaroval před tím, že dva dny strávené pocházením a postáváním mi můžou udělat takhle zle. V práci za kasou jsem mohl většinu času sedět. Zvedal jsem se vždy jen při pozdravu, abych se naklonil a zkontroloval, zda si zákazník nezapomněl něco v košíku. Za více jak půl roku poklonkování za pokladnou se mi noha neozvala a najednou… Najednou přišly komplikace, které jsem neočekával. Snažil jsem se nemyslet na palčivý pocit v levé dolní končetině, ale příliš to nešlo. Sebe i ostatní jsem přesvědčoval, že znám mnohem lépe zemi vzdálenou, ale ač hlasivky reprodukovaly naučený text, celé mé tělo se vidělo zpátky v posteli. Chtěl jsem jen tak ležet a nechat pozvolna odcházet tu hloupou bolest kamsi do ztracena.

Skončili jsme a já si viditelně oddechnul. Nebyl jsem ve své kůži. Ten den nás čekalo jen jedno vystoupení, takže poslední tóny písně byly částečným vysvobozením. Částečným, protože před námi ještě bylo čekání na verdikt poroty a po něm konečně sladká možnost jít domů. K sobě domů. Strašně jsem se těšil, až budu zase chvíli sám. Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy zapnu počítač a zahraji si GTA San Andreas.

"Jindro," oslovil mě porotce sedící z mého pohledu druhý zleva.

Přikývl jsem.

"Vám dnes něco brání zpívat naplno?"

"Já… Hrozně mě bolí noha… Ale snažím se zpívat tak, jak jsme se včera dohodli s klukama," odpověděl jsem popravdě.

"Já si říkal, že jste do toho nedal všechno. Už jsem od vás slyšel lepší výkony. Výrazně lepší."

Přikývl jsem.

"To Vás pořád bolí od toho zranění?" zeptal se poslední z porotců. Jeho zájem působil uvěřitelně.

"Ano. Bohužel. Od té nehody uplynuly už dva roky a stále, jak delší čas stojím, noha se ozve. Ale dnes se ozvala výrazněji než obvykle. Možná to je i tím, že jsme šli spát až po půlnoci."

"Takže včera byla bujará noc, jo? Minule, když jste se opil, tak jste se přihlásil do soutěže, což se ukázalo jako správný krok. Třeba Vám opět ponocování pomůže," zasmála se jediná porotkyně.

"To ne. Já alkohol nepiji. Tenkrát, to byla absolutní výjimka. Včera jsme jen dlouho trénovali," oponoval jsem.

"To určitě. Ale než mě kolegové tak hrubě přerušili," vzal si zpět slovo porotce, který promluvil jako první "chtěl jsem říct, že jsem od Vás už slyšel rozhodně lépe zazpívané písničky… Ale i tak jste byl z této trojice nejlepší."

Poděkoval jsem.

Předseda poroty vyjádřil obavu, abych s nohou zvládl vystupoval dále, obzvláště ve finálových kolech, kde se budu muset i hýbat. Když jsem na jeho poznámku nereagoval, zeptal se na přímo: "Co by se stalo, kdybys měl vypadnout jen kvůli tomu, že nemůžeš něco zatančit, nebo pořádně přeběhnout podium?"

"Nic. Prostě bych vypadl, protože jsem nepřeběhl pódium, nebo nezatančil," odvětil jsem a všichni se zasmáli.

Druhý den v divadle skončil. Dozpívaly všechny skupiny a stejně jako předešlý večer, došlo na vyřazování, chválení i kritiku. Na slzy radosti i smutku, na úsměvy i dlouhé lítostivé telefonáty domů od účastníků, kterým to tentokrát nevyšlo. Z naší trojice jsem jako jediný postoupil já. Mrzelo mě za kluky, že museli soutěž opustit, protože byli fajn, ale nedalo se nic dělat. Nepostoupila ani blondýnka, která o den dříve byla se mnou ve skupině. Naopak tmavovlasá Edita šla dále s takovou lehkostí, až se zdálo, že ji postup nestál žádnou námahu. Když jsem se šoural ven z divadla náhodou jsme se s Editou střeli ve dveřích. Sjela mě pohledem a řekla: "Je tě škoda. Zpívat docela umíš. Kdyby si nebyl takovej dement vyhlavičkovanej, mohli bychom být dobrá dvojka."

Pokrčil jsem rameny a beze slova odešel. Nevím, co čekala, že udělám a bylo mi to jedno. Těšil jsem se na svůj počítač a jakékoliv další kecy mě nezajímaly. Z divadla jsem odcházel jako unavená, kulhavá postava. Kluk, který přišel o fotbalovou kariéru, sám před sebou neviděl budoucnost a jen tak plul životem, přijímajíc vše, co zrovna přišlo. Vůbec jsem nečekal, jak se brzy všechno změní.

Naše soutěž měla pobláznit národ, což jsem vůbec nepředpokládal. Nedovedl jsem si představit, že až půjdu do dalšího kola, bude před televizní obrazovkou sedět milion diváků, kteří pak pošlou nespočet hlasů, aby rozhodli, kdo postoupí do finálových soubojů.

Jak jsem mohl být pátým manželem

Byl jsem na návštěvě u mámy. Seděli jsme v jídelně. Celým bytem se linula nezaměnitelná vůně nedělního obědu. Lukáš udělal guláš, otevřel si k němu pivo a spokojeně zakrojil knedlík.

"Mě by nikdy nenapadlo, že může být pěvecká soutěž v televizi tolik populární," řekla máma a také nechala knedlík na vidličce pořádně nasát omáčkou.

"Hmm," přikývl jsem s plnou pusou.

"Vážně si k tomu nedáš pivo?" zeptal se mě Lukáš.

Zavrtěl jsem hlavou.

"Opravdu, kam přijdu, tam o Vás všichni mluví," pokračovala máma. "Byla jsem v úterý u kadeřnice a ta je ze soutěže úplně unesená. Moc tě chválila za výkon v divadle. Prý na tebe byla porota zbytečně přísná, když tě druhý den kritizovali. Kadeřnice říkala, že jsi z těch zpěváků nejlepší. Moc ti drží palce."

Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jak na takový příval chvály reagovat.

"Hele, guláš bez piva, to vážně není ono. Já ti naleju alespoň skleničku, co říkáš," obrátil se na mě Lukáš.

Poděkoval jsem a zopakoval, že si nedám.

"A ta Edita, ta teda umí zpívat, viď?"

"Asi jo," odvětil jsem.

"A je moc hezká," pokračovala máma.

"Asi jo," zopakoval jsem.

"Áááá, to píše. Bez piva by byl zážitek poloviční," přispěl do debaty Lukáš.

"A teď už budete zpívat na živo před publikem, jo?" zeptala se máma.

"Myslím, že ano. Nevím, jestli tam budou lidi, ale budeme zpívat v přímém přenosu a diváci budou posílat hlasy smskami. Kdo vyhraje, půjde do finále. Teda do finálových kol. Bude v nich deset soutěžících a postupně každý týden jeden vypadne, dokud nezbude vítěz."

"My ti určitě hlasy pošleme," ujistila mě máma.

"Teda pokud nebudeš v semifinálové skupině s Editou… Ta je totiž vážně hezká," řekl Lukáš.

Máma po něm hodila naštvaným pohledem.

"Co je? Vtip, ne?"

"Není to vtipný. Raději se věnuj tomu pivu… A vůbec, dones mi taky jedno," odpálkovala ho máma. Následně se znovu se obrátila ke mně, zatím co se její manžel zvedl od stolu, aby došel do kuchyně pro další orosené. "Už víš, co budeš zpívat v semifinále?"

Přiznal jsem, že netuším. "Máme od televize nějaký výběr z písniček, které můžeme zvolit. Je tam toho poměrně hodně, ale já vůbec nemám inspiraci. V semifinále s námi bude ve studiu klavírista, takže máme možnost si vybrat ze songů, které by měly dobře znít s klavírním doprovodem … Ale nápad vůbec nemám. Pokud mi něco poradíte, budu rád."

"Tak co třeba…," zamyslela se máma. "I believe, I can fly!" vykřikla vítězoslavně.

"Ta je dobrá," přitakal Lukáš, navrátivší se s otevřenou lahví piva.

"A ten, co to zpívá, ten - R. Kelly - ten ti je takovej sympaťák. S tím bych si dala hned říct."

"Tobě se nějak zapalujou lejtka," ušklíbl se Lukáš.

"Za chvíli mám čtyřicet, tak poslední šance ještě se trochu zapálit, no ne?" odvětila máma. "Nemluvě o tom, že ten zpěvák působí milým dojmem. Určitě to je hodnej kluk, kterýmu holky lezou do postele sami."

"Beztak bude teplej."

"Čím je starší, tím víc se podobá tvému otcovi," vzdychla máma. "Ty se koukej po Editě a mě nechej Kellyho, jo?"

Věděl jsem, že se jen tak štengrují, takže jsem se usmál a přešel to mlčením. Mámin vztah s Lukášem byl pro mě vlastně reklamou na dokonalou lásku. Žádné velké hádky. Problémy řešili v klidu, dokázali si jeden z druhého udělat srandu a všechny životní obtíže zvládali společně. Jejich minulost zůstala minulostí, nepředhazovali si ji, nic si nevyčítali. Byli zkrátka spolu a šťastní. Takhle nějak vypadal můj vybájený život s Verunkou, jen jsem k tomu ještě chtěl přidat spoustu sexu a minimálně dvě děti.

"Já ale neumím anglicky. Nevím, jestli bych mohl zpívat zahraniční písničku," přemítal jsem na hlas o mámině návrhu.

"Učil ses přece anglicky na základce, i na střední."

"Ale neumím pořádně nic. Snad jen I am Jindra."

"Tak se text naučíš jako ses učil na škole. Napíšeš si ho hermeticky, přečteš si ho a zapamatuješ," navrhla máma. Nebyla to špatná myšlenka a já tenkrát ještě naštěstí neměl nastudovaný slovník, protože jinak by mě slovem hermeticky dosti zmátla. Každopádně jsem její návrh aplikoval. S pomocí strejdy Petra jsem si přepsal foneticky text písničky, a pak se ho doma učil zpívat. Bylo to peklo. Ze začátku se mi text i hudba líbily, ale když jsem asi šestý den v řadě poslouchal kolem dokola ta samá slova v té stejné melodii, začal jsem celou píseň nenávidět. Štvala mě, když jsem si ji zkoušel doma, rozčilovala mě při přezpíváních na zkouškách před televizním štábem, otravovala mě, když jsem ji notoval před porotci, kteří mi během zkoušek radili, co a jak se má, nebo nemá dělat. Nenáviděl jsem ji i v okamžik, kdy moderátor v přímém přenosu z televizního studia ohlásil: "Z písní I believe, I can fly od amerického zpěváka R. Kellyho přichází Jindřich Tuška."

"Aj bilíf aj ken flááááááááj," dokončil jsem písničku se zavřenýma očima. Byl jsem natolik soustředěný na sebe, že jsem přestal vnímat vše okolo. Studio, porotu i publikum čítající jen omezený počet blízkých. V improvizovaném hledišti byla ten večer máma s Lukášem, ale i na ně jsem úplně zapomněl. Soustředil jsem se na zvuk klavíru a vlastní hlas. Bylo to zvláštní a možná sobecké, ale já zpíval pro sebe. Tak moc mě štvalo neustálé opakování jednoho rytmu a textu kolem dokola, až jsem si řekl, že sám sobě ukážu, jak moc čas strávený přípravou byl užitečný. Rozhodl jsem se překvapit všechny - hlavně své ego - výkonem a dobrým zpěvem. Jinak bych totiž nabyl dojmu, že veškerá má snaha v posledním týdnu a všechny otravné povinnosti s ní spojené vyšly naprázdno.

"Tý jo, pecka," řekl mi uznale moderátor.

"Děkuji," odpověděl jsem.

"Chceš k svému výkonu něco dodat?"

"Ne," odvětil jsem a protože mi to pak přišlo příliš neosobní, doplnil jsem: "Děkuji." Ozval se slabý smích.

"Dobře, pojďme tedy dát slovo porotě."

Já i moderátor jsme svou pozornost zaměřili ke stolu, za kterým seděli čtyři známé tváře. Muž, který mé poslední vystoupení v divadle označil za zklamání začal. "Jindro, já tě minule za tvůj výkon kritizoval, ale dnes… Dnes si odzpíval vážně fantasticky. Strašně tomu seděl klavírní doprovod a já… Smekám před tebou pomyslný klobouk, tohle byla vážně pecka."

Odezněl potlesk a slovo si vzal další z porotců. "Mě snad napadá až kacířská myšlenka, že tohle bylo odzpíváno lépe, než originál."

Znovu aplaus, pak promluvil předseda poroty: "Jindro, trošku si bojoval s angličtinou. Ta výslovnost je taková… Česká. Ale čert to vem, písničku si zvládl fantasticky a opravdu jediné, co se ti dá vytknou je tvá jazyková nevyzrálost."

Poděkoval jsem a pakoval se do zákulisí. Tam mi ostatní účastníci semifinále uznale zatleskali. Byli jsem třetím semifinálovým týmem. Podle jakého klíče jsme byli rozděleni, netuším. V zákulisí se také objevil muž, který mě na castingu viděl jako první a jenž mě poslal před porotu: "Chlapče, vidíš? Měl jsem pravdu… Já ji totiž mívám v podstatě vždy… Tvůj příběh lidi chytí. A ty do toho umíš i docela zpívat. Bych si snad vsadil na tvé vítězství."

Znovu jsem poděkoval. Přišlo mi, že začínám tuhle zdvořilostní frázi nějak často opakovat. "Až budu chtít příště někomu vyjádřit vděk, tak ho raději kopnu do rozkroku, aby byla trošku změna," pomyslel jsem si. Včas jsem se ale zcenzuroval a došel k názoru, že to není jeden z mých nejpovedenějších nápadů.

A jak to dopadlo? V semifinále jsem vyhrál sms hlasování a postoupil do finálových kol mezi posledních deset. Sympatická a pěkná moderátorka mě objala – což byla příjemná část úspěchu – a pak se mě zeptala, zda mám radost – to byla méně příjemná fáze. Stále jsem si nemohl zvyknout na to, že jsem znovu před kamerami a mám před nimi mluvit.

"Asi jo," řekl jsem.

"Asi?" zasmál se moderátor.

"No… Asi jo… Já rád zpívám."

Následoval smích, potlesk a já se těšil, až budu moct ze studia odejít.

Přišlo to plíživě, nikoliv však pomalu. Den ode dne to bylo znatelnější a čím dál tím méně se před tím dalo uniknout. Nejprve přišly máminy poznámky o kadeřnici, která se dívá. Tátovi komentáře o hrudníku Edity a přitom výrazné pomrkávání na mě, jako bych snad s tím mohl mít něco společného. Pamatuji si, kdy mi opravdu došlo, že už před tím neuteču. Šel jsem k mámě do kanceláře. Nesl jsem ji nějaké papíry, které si zapomněla doma a o které mě požádala. Otevřel jsem dveře, zrovna když se z nich chystala vyjít klientka Petrovi advokátní praxe. Málem jsme do sebe vrazili. Já se omluvil a chtěl pokračovat, ale ona zůstala stát a koukala na mě, jak kdyby před ní stál oživlý Elvis. "To jste Vy?" vydechla.

Pokrčil jsem rameny a slušně odpověděl: "No, nikdo jiný asi nejsem."

Začala se hurónsky smát. "Já ten Váš humor miluju."

Vůbec jsem nerozuměl tomu, o co ji v ten okamžik jde.

"Strašně Vám fandím," řekla a začala mi třást rukou a poplácávat mě po ramenou. Poděkoval jsem a hledal očima někde záchranu. Té se mi dostalo od Petra, který paní vypoklonkoval z prostor advokátní kanceláře.

"Na tu si dávej bacha. Chodí tady ke kolegovi, co dělá rozvodové právo. Paní říká, že nemá štěstí na chlapi. Vypráví dojemný příběh, jaký je chudák a vždy potká nějakého parchanta, se kterým ten život nestojí za nic. Čeká ji už čtvrtý rozvod a pokaždé si bere z lásky strašně bohatého chlapa, na kterém my pak vysoudíme velké mění," vysvětlil mi strejda a dodal: "Chlapče, nebudeš to teď mít jednoduché. Ta Vaše soutěž již brzy poblázní republiku."

Dřív bych ho podezříval z přehánění, ale tenkrát u něj v kanceláři mi došlo, že nebude daleko od pravdy. Od postupu do finálové desítky jsem se najednou viděl všude. Byl jsem na plakátech, v televizních spotech, má tvář se smála z časopisů, o kterých jsem v životě neslyšel. Byl jsem z toho konsternován a nelíbilo se mi to. Já chtěl zpívat, ne být vystavovaný, jako nějaký slon v cirkuse.

Do toho mi začalo chodit denně neskutečné množství esemesek. Psali mi kluci, co se mnou hráli na Žižkově, že mě sledují a fandí. Vladimír mi poslal video, jak pouštěl mé semifinálové vystoupení klukům v šatně v Německu. Z těchto zpráv jsem měl upřímnou radost. Bylo milé vidět fandícího Vláďu a jeho spoluhráče. Mávali do kamery a posílali vzkazy, které Vladimír překládal. Přišlo mi to super, protože na jaře se jejich tým prokousal do nejvyšší německé soutěže, takže alespoň takhle mě mohli fotbalisti z ligy vidět, když už jsem si proti nim nemohl zahrát.

Psávala mi máma, protože ten anebo tamta ji řekli, jak mě sledují a fandí a ji to dělalo radost. Myslím, že když jsem hrál fotbal, zajímala se o výsledky spíše kvůli mně, ale vlastně nedokázala plnohodnotně docenit výkony a herní úspěchy. Pěvecká soutěž pro ni bylo mnohem snáze uchopitelná. Viděla mě v televizi, slyšela, jak zpívám a rozuměla porotě. Občas, když jsem dal gól, říkala jak je na mě hrdá... Jenže v té době ale přicházelo uznání spíše z rodičovské povinnosti. Když mi to sdělovala teď, byla mnohem upřímnější.

Psal mi i táta, aby mi řekl, komu vlivnému a důležitému se mnou pochlubil a kdo významný mi drží palce, případně čí děti mě milují. Otec v té době již druhým rokem nebyl poslancem, ale živil se jako… Já vlastně nevím co. V podstatě žil z toho, že znal všechny a občas jednoho člověka spojil s druhým a druhého s třetím, protože ten jeden potřeboval ocel, třetí nějaký konečný výrobek a druhý jej uměl vyrobit. Nebo alespoň tak nějak jsem to chápal. S představiteli politických stran však zůstával v kontaktu a byl i nadále člen ČSSD, což mu asi v jeho businessu celkem pomáhalo.

Psali mi ale i údajní spolužáci, se kterými jsem "prý" chodil kdysi do školy a které jsem si nepamatoval. Smskovali mi lidé se kterými jsem se snad někdy někde potkal, ale také ti, kteří netajili, že se vůbec neznáme, leč toužili po tom být se mnou v kontaktu. Některé holky se ptaly, zda s nimi budu chodit a posílaly svoje kolikrát hodně odvážné fotky a já to celé nechápal. Tenhle svět byl pro mě nový, a ne zrovna příjemný. Nechtěl jsem do svého života pouštět další lidi. Už to, že jsem musel komunikovat s porotou, moderátory, štábem a ostatními soutěžícími bylo pro mou introvertní povahu šílené a do toho ty postupně nabývající davy dalších, neznámých tváří mě stresovaly. A já přitom všem jsem si moc přál, aby mě někde zahlédla Verunka a napsala mi. Byl bych rád, kdyby mi držela pěsti, ale ze všeho nejraději bych byl, kdyby napsala, že na mě myslí a vzpomíná. Chtěl bych číst, jak se ji stýská, vždyť mě se stýskalo neuvěřitelně. Snad by i mohla přidat pár řádků o tom, jak by mne ráda opět viděla. To bych si přál a vyměnil za všechny soutěžní hlasy, zprávy od neznámých fanoušků a nečekanou slávu jedné televizní soutěže. Jenže sms od pravé lásky nepřišla. Místo toho mi narůstal počet zpráv od lidí, které jsem neznal, a to ještě pořád nezačal ani první večer finálové desítky.

Když jsem zachraňoval životy…

"Prosím, vykliďte prostor, akce již byla ukončena," zněl kovový hlas z reproduktorů. Seděli jsme za stoly a se zatajeným dechem sledovali dění před námi. Obrovský sál plný mladých lidí a všichni se horlivě snažili zabránit tomu, aby museli opustit místnost. Nechápal jsem je. Nerozuměl jsem všem fanouškům, co stáli hodinové fronty a doufali, že nás uvidí a my se jim podepíšeme a prohodíme s nimi pár slov. Bohužel, přes nekonečné množství rozdaných autogramů nedošlo na všechny, kteří se k nám snažili dostat, aby popřáli mnoho štěstí a povzbudili nás do dalších kol. Podpisová akce byla v režii televize a měla jasně daný časový harmonogram, jenž jsme nesměli překročit. Soucítil jsem s těmi zklamanými obličeji, s plačícími dívkami, které doufaly ve fotku s podpisem, ale teď byly ochrankou vytlačovány pryč z prostor určených pro prezentaci naší soutěže. Bylo mi jich líto, ale zároveň jsem se těšil zpátky na hotel. Když jsem hrával fotbal, v hledišti se scházelo mnohem více lidí a rozhodně ne všichni fandili týmu, který jsem reprezentoval. Mnozí nás nejenže nepovzbuzovali, ale kolikrát křičeli pěkně sprosté věci a vyčítali nám každý špatný kontakt s míčem. Jenže na hřišti tyhle výkřiky k hráčům obvykle nedoléhaly. Byli jsme zapálení pro zápas a vše okolo se změnilo v jakýsi rytmický šum. Tady to bylo jiné. Byli jsme naservírování davu, který se mačkal ke stolům, za nimiž jsme seděli. Lidé na nás sahali a nutili ke konverzaci, což se mi nelíbilo. Od rána jsem se propagační akce bál. Proto jsem byl rád, že máme konečně celou šaškárnu za sebou. Zároveň jsem ale v sobě měl stísněný pocit vyvolaný děním přede mnou. Přímo před stoly, za kterými jsme seděli, vytvořila ochranka ze svých těl živý pás, kterým nás oddělili od fanoušků lačných po autogramu. Vzpouzející se dav ctitelů začala security služba rytmicky, krok za krokem, tlačit před sebou. Bylo to jak z hloupého filmu a já se přitom cítil značně nepatřičně. Snad jsem si dával za vinu, že jsem nestihl odpovědět všem na pozdrav, podepsat se a poděkovat za podporu, jinak si totiž nedokáži ten zvláštní pocit vysvětlit.

"Raz, dva! Raz, dva! Raz, dva!" křičel vedoucí bezpečnostní služby. Na "dva" udělali vždy vysportovaní, osvalení chlapíci krok do předu a silou vlastních těl zatlačili dav směrem ke dveřím. "Prosím, vykliďte prostor, akce již byla ukončena," znělo k tomu opakovaně z amplionů.

Měli jsme za sebou již dva finálové večery. Jeden kluk a jedna holka opustili závěrečnou desítku a popularita soutěže letěla strmě vzhůru. Teď už jsem žil jen na hotelu, zkouškách a vystoupeních. Vyjít ven na ulici bylo nemožné, protože okamžitě se ke mně nahrnuli fanoušci, co toužili udělat si společnou fotku, potřást mi rukou, popřát štěstí, nebo mi naopak sdělit, že "vypadám jak buzerant, neumím se hýbat a moje kvičení se nedá poslouchat". Naštěstí těch, co na mě útočili byla menšina a tady na podpisové akci nebyl vůbec nikdo, kdo by mě chtěl za cokoliv kritizovat. Zde mi puberťáci, malé děti, ale i dospělí strkali pod ruce fotky, plakáty, zápisníčky, památníčky a Bůh ví co ještě, poplácávali mě po ramenou, fotili si mě a přáli mi štěstí. Kolik jsem rozdal podpisů? Netuším. Bylo jich hrozně moc a kdyby mi někdo mezi všechna ta lejstra a obrázky strčil dlužní úpis, směnku, nebo papír, že mu ručím za hypotéku, podepsal bych to stoprocentně taky.

"Raz, dva! Raz, dva! Raz, dva!"

"Prosím, vykliďte prostor, akce již byla ukončena."

Skupina pištících, skandujících a volajících lidí byla zatlačena zhruba do půlky místnosti. Stále jsem se šokovaně díval na to, co se před námi dělo a nemohl celému výjevu uvěřit. Vedle mě sedící Edita měla ve svých modrých očích nadřazený nezájem a na tváři ji hrál strojený úsměv, který měla po celou dobu autogramiády. S předstíranou empatií během dne poslouchala chválu na to, jak skvěle zpívá a ještě přitom neskutečně dobře vypadá. Za lichotky ke zpěvu poctivě každému poděkovala, na hodnocení vzhledu a věty typu: "Vy jste nejkrásnější holka v soutěži / v Praze / v republice / na planetě," reagovala drobným úklonem hlavy a větou: "Tak to přeci vůbec není. Třeba tady po levici sedící Hanka je mnohem hezčí. Jednou bych si z celého srdce přála vypadat jako ona."

Hanka byla dlouhovlasá dívka, která ráda chodila v třpytivých barvách a v oblečení s flitry. Edita jí pohrdala od chvíle, co nás společně zavřeli na jeden hotel a dávala to Hance při každé příležitosti znát. Různé naschvály, vtípky na její osobu a styl oblékání byly na denním pořádku. Jednou jsem dokonce viděl, jak Edita převrhla na Hanku sklenku s červeným vínem. Tvrdila, že se jednalo o nešťastnou náhoda, ale já tomu nevěřil. Před fanoušky se však Edita tvářila, jako největší kamarádka. Museli z ní mít dojem, že by zašla na skleničku s kýmkoliv z finálové desítky klidně pětkrát do týdne a možná by k tomu sezvala i všechny své podporovatele.

"Raz, dva! Raz, dva! Raz, dva!"

"Prosím, vykliďte prostor, akce již byla ukončena."

Rytmus ochranky se zpomalil. Již se jim tolik nedařilo tlačit lidi ven, protože východ se začal ucpávat a tak "vyklízení" probíhalo o něco pomaleji než ze začátku.

Když už jsem zmínil vycházky na skleničku… Večírky plné alkoholu se na hotelu odehrávaly s železnou pravidelností. Nikdo příliš neřešil, kdo z účastníků soutěže již je plnoletý a kdo ještě ne. Obzvláště, když nás bylo všech deset, tak se každý večer odpálil ve velké stylu. A vlastně ani vypadnutí prvních dvou nezbrzdil průběh mejdanů. Já teda pravidelně cucal svou colu a do všeobecných rozhovorů jsem se zapojoval jen zřídkakdy, ale zcela uniknout jsem také nemohl. Pro mnohé soutěžící, ale třeba i moderátory, kteří často pařili s námi, jsem byl zajímavý svou historií. Obvykle se vyptávali, jaké to je, když člověk ví, že za něj někdo byl ochoten zaplatit sto milionů. Zajímalo je, koho znám a neznám z fotbalových reprezentantů, jak moc mě štve zranění a tak dále a tak dále. Někteří kluci se mě ptali na Jennifer, protože se dočetli o našem někdejším vztahu. Jennifer začala ten rok hrát v televizním seriálu na konkurenční komerční stanici, takže byla vidět a její vzhled evidentně mnoha mužům učaroval. Já se dotazy na svou někdejší známost snažil přecházet a jen jsem několikrát potvrdil, že jsme spolu byli necelý rok. Vyhýbal jsem se otázkám na to, jaká byla v posteli a co všechno jsme dělali, což zajímalo nejen kluky, ale i mnohé dívky. Obzvláště pak v pokročilých hodinách dlouhých večírků se dotazy na toto téma stupňovaly. Nikomu jsem také neřekl, že mi začala Jennifer znovu psát. Byly to krátké zprávy, kde se ptala, jak se mám, co si připravuji za písničku na další kolo a podobně. Po každém postupu mi také poslala sms s gratulací. Čas od času se vyfotila u televize, abych ji viděl fandit při finálových kolech a také neopomněla obvykle zmínit, že bychom se mohli zase někdy potkat.

"Raz, dva! Raz, dva! Raz, dva!"

"Prosím, vykliďte prostor, akce již byla ukončena."

Mlčky jsme sledovali postup security složek, stejně jako novináře, kteří zůstali za hradbou spolu s námi. Lidé z médií lačně fotili a natáčeli dav vytlačovaný z místnosti. V tom jedna z dívek, která byla na druhé straně barikády zavrávorala. Podlomila se jí kolena a klesla na zem. Někdo z vytlačovaných vypískl, což ale byla jediná reakce, ke které došlo. Dva securiťáci ležící tělo překročili a dál tlačili fanoušky před sebou. Jejich počet se konečně začínal zmenšovat a možná i proto ochranka nechtěla vypadnou z rytmu. Nikdo nereagoval na mladou dívku na zemi. Rychle jsem se postavil, přeskočil stůl, až mě bolestivě píchlo v operované noze a rozběhl se – nebo rozkulhal, co nejrychlejší chůzí – směrem k omdlené. Nevěděl jsem, co přesně mám dělat, takže jsem se sklonil asi k čtrnácti leté tmavovlasé holčině, položil ji ruce na ramena a velmi jemně s ní zatřásl. Štvalo mě, že nikdo další mi nepřichází na pomoc. Vytáčeli mě zbylí soutěžící, kteří zůstali sedět jako zařezaní, a ještě více mě štvali novináři, jenž dál cvakali objektivy fotoaparátů místo toho, aby alespoň někdo z nich přikročil k nám a pomohl.

Dívka otevřela oči a zamžourala

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

"Jindra," zašeptala. "Na mě promluvil Jindra Tuška… A dotýká se mě," dodala a znovu omdlela.

"Zdravotník!" zakřičel jsem. To už se odněkud objevili dva mladící s kufříkem, kteří k nám doběhli. "My už se o ní postaráme, bude dozajista v pořádku," ujistili mě. Poděkoval jsem, postavil se a pak mi teprve došlo, že všechny ty cvakající fotoaparáty byly namířené na mě.

"Tah s tou holkou bylo geniální," řekla mi večer na hotelu Edita. Ten den se zcela výjimečně žádná párty nerozjížděla a vše směřovalo spíše k brzkému spánku. Byli jsme unavení z podpisové akce a těšili se do postelí. Já právě dovečeřel a chystal se odejít na pokoj. Edita stála ve dveřích, kterými jsem musel projít, abych se dostal z jídelny. Mladá talentovaná zpěvačka v ruce třímala skleničku se zbytkem červeného vína, které opakovaně roztáčela po skle. Vypadala jako obvykle skvěle. Měla na sobě upnuté bílé kalhoty a tmavě fialovou košili s knoflíčky rozepnutými tak, aby člověk viděl alespoň náznak krásné kůže na jejich ňadrech. Vlasy tmavé, rozpuštěné, pohled, kterým se do mě vpíjela.

"Nechápu," odpověděl jsem. Pořád mi vadilo s ní mluvit. Uznávám, že se ke mně chovala lépe než v úvodu, ale já byl stále rozladěn její neskrývanou nadřazeností, takže se mi s ní nechtělo pouštět do řečí. Když nás tu bylo ještě všech deset, byla ke mně přezíravá, nebo se mě snažila shazovat podobně, jako Hanku. S každým dalším kolem, ve kterém jsem však postoupil a za které mě porota pochválila ubírala na intenzitě svých útoků vůči mé osobě. Aktuálně jsme byli ve fázi, kdy jsme spolu v podstatě nemluvili. To, že se mnou zapředla rozhovor mě překvapilo.

"Ale nelži. Podcenila jsem tě. Myslela jsem si, jak jsi hloupej, ale ty to máš moc dobře promyšlené. Tohle jsem měla udělat já. Měla jsem zareagovat rychleji a být u té holky první. Zítra budeš ve všech médiích. Novináři tě budou oslavovat a psát o tobě v superlativech. Úplně vidím ty titulky. Všichni se budou zajíkat nad tím, že jsi skvělý fotbalista, výborný zpěvák a ke všemu ještě lidumil. Budeš chlapče horkej favorit téhle soutěže a těžký oříšek… Těžký oříšek i pro mě."

Pokrčil jsem rameny.

"Jindro, něco ti řeknu, ale nesmíš to nikomu prozradit. Slíbíš mi to?"

Přikývnul jsem.

"Líbíš se mi. Jsi krásnej chlap a dokážeš se tvářit, že do pěti neumíš napočítat, přitom to máš všechno tak dokonale promyšlené. Si mnohem lepší, než by si jeden myslel. Držím ti palce."

Poděkoval jsem, protože jsem nevěděl, jak na takové vyznání reagovat. Čekal bych od cílevědomé tmavovlásky cokoliv, ale pozitivní gesto ne. Edita se usmála, udělala krok ke mně, stoupla si na špičky a dala mi pusu na tvář. Krásně voněla a když se její tělo dotklo mého, projel mnou výboj, který jsem doposud cítil jen u Verunky. Byla podmanivě krásná. Zavřel jsem oči, abych se uklidnil. Když jsem je znovu otevřel, pořád stála přede mnou a zkoumavě si mě prohlížela.

"Hele já… Půjdu spát. Jsem unavený," vykoktal jsem ze sebe.

"Dobrou noc," řekla Edita a pohladila mě po tváři. Svět se mi roztočil, hormony rozbouřily a já do postele uléhal naštvaný sám na sebe. Nechtěl jsem, aby právě ona ve mně vzbuzovala takovou spalující touhu.

Musím uznat, že se Edita nepletla. Druhý den byla snad i v nějakém uzavřeném plátku anarchistické skupiny z Kout nad Desnou zmínka o naší autogramiádě a dívce, jenž omdlela a které jsem já jediný přišel na pomoc. Máma mi volala, že jsem hrdina a všude kam se hne mě někdo chválí, jak jsem dobrosrdečný člověk.

Táta mi telefonoval, aby se ale zeptal, zda jsem si alespoň sáhnul. "Tati to je fakt trapný," odpověděl jsem.

"Ty naděláš. Byla hezká?"

"Tati, bylo jí tak čtrnáct."

"Jestli dobře počítám, to je o osm let mladší než ty. Já když vidím o osm let mladší ženskou."

"Tati, tohle nechci slyšet. Nedokončuj to…"

"Se hned nečerti. Držím palce, ať vyhraješ a všem natrhneš prdel."

"Děkuji."

"A v případě Edity to klidně vezmi do slova."

"Tati!"

"No promiň, ale já když ji vidím v televizi."

"Tati!"

"Jo. Už končím. Vyhraj, jo? Jsem na tebe hrdej."

"Zkusím to a děkuji."

Kromě rodičů mě psalo a zkoušelo volat spoustu dalších známých i neznámých lidí a v jedněch novinách vyšel rozhovor s dívkou, kterou jsem "ZACHRÁNIL". Ano, skutečně tam stálo, že jsem ji zachránil. Svět se zbláznil, což silně narušovalo mé schopnosti se soustředit. Ač jsem byl uzavřený v bublině hotelového komplexu, nedokázal jsem se plnohodnotně namotivovat a připravit na další kolo soutěže, kde jsme měli zpívat songy z filmů.

Píseň She´s like the wind mě v soutěži udržela, i když jsem si od dvou porotců musel vyslechnout připomínku, že jsem měl i lepší výkony. Za polehčující okolnost zmínili autogramiádu. Prý si dobře uvědomovali, jak na mě dopadla tíha celá akce. "Takže ten slabší výkon bych ti tentokrát odpustil. Minimálně za tvůj bleskový zásah, když zkolabovala ta mladá dívka," ukončil hodnocení jeden z nich. Sálem se rozlehl potlesk a několik desítek diváku zvedlo nad hlavu transparenty na mou podporu. Nechápal jsem, proti čemu jsem vlastně zasáhl, vždyť jsem v podstatě nic neudělal, ale jako již tradičně jsem jen poděkoval a snažil se zmizet ze záběrů kamer. Závěr večera jsem si následně v bezpečí gauče – který znamenal jistotu postupu do dalšího kola – vyslechl jméno třetího vyřazeného účastníka. Byla jim Hanka. Právě vypadnuvší dívka ve svých zlatavých šatech neskrývala zklamání a rozplakala se ještě na pódiu. Bohužel chudák v tu chvíli netušila, že to nejhorší má teprve před sebou. Soutěžící, kteří skončili v předešlých kolech, udělali po návratu z živého vystoupení na hotel dekadentní mejdan na rozloučenou. Hance se rozloučit ve velkém stylu umožněno nebylo. Ještě po cestě ze studia Edita ohlásila párty na "oslavu toho, že ta kráva konečně vypadla" a většina soutěžících se k ní radostně přidala. Hanka svým extravagantním vzhledem a lehce atypickým přístupem k životu nikoho neučarovala. Já si dal po návratu do zázemí hotelu tradičně jednu sklenku coly a pak jsem přišel za čerstvě vypadnuvší soutěžící, abych se s ní rozloučil. "Je mi líto tvého konce v soutěži," začal jsem a následně ji popřál vše nejlepší do další kariéry.

Poděkovala a odvětila, že jsem "jedinej skutečně milej člověk tady".

"I oni jsou v podstatě hodní," bránil jsem zbývající soutěžící. "Nemyslí to zle. Pan Farář v kostele, nedávno vzpomínal, jak Ježíš řekl: ´Otče odpusť jim, vždyť neví, co činí.´ A když dokázal odpustit Ježíš, my bychom měli taky," vzpomněl jsem si na kázání, na kterém jsem byl chvíli před soutěží s Lukášem.

"Jo, on jim odpustil a pak ho popravili."

"A přesto dokázal odpustit. Takže můžeš i ty. Oni neví, jak ti ubližují, protože jsou sebestřední hlupáci. Jednou jim to dojde, ale už bude pozdě. Ty už budeš slavná zpěvačka a oni… Kdo ví. Když jim odpustíš teď, neponeseš s sebou alespoň do své hudební kariéry žádné bolístky, které by tě brzdily."

"Sakra Jindro," zakroutila Hanka hlavou. "Vždyť ty působíš dojmem bezelstného blbečka, co do pěti neumí napočítat a pak vysmrkneš takový moudro."

Pokrčil jsem rameny, popřál ji dobrou noc, nešťastnou náhodou vrazil do futer a šel spát. Začínalo mě štvát, že mi všichni předhazovali počítání do pěti. Vždyť to zase tolik složité není. Jedna, dvě, tři, šedesát osm…

Ráno si svůj díl slávy urvala Hanka. V brzkých hodinách vstávala, aby jela na první rozhovor do rádia a pokračovala přes televizi do novin, až já nevím kam. Měli to tak všichni, co naši soutěž opustili. Hanka ale byla první, kdo se rozhodl vyřídit si účty s ostatními. Mou radu si k srdci nevzala a v přímém přenosu v rádiu označila Editu za "vypočítavou mrchu, která jde přes mrtvoly a snaží se ublížit komu jen může". Naopak zmínila mě, jako toho hodného. "Jindra je neuvěřitelný. Působí dojmem, že je z jiného světa. Vlastně se do soutěže absolutně nehodí. Ten kluk se nad nikoho nepovyšuje a přes krutost osudu, kterou musel ochutnat při drastickém ukončení fotbalové kariéry, statečně bojuje dál a ještě podporuje ostatní kolem sebe."

Rádiové rozhovory jsme poslouchali vždy v pondělí společně. Hned ráno jsme se sešli ve společenské místnosti hotelu a zajímali se o to, co naši vypadnuvší kolegové říkají a na co se jich moderátoři ptají. Edita během tohoto rozhovoru ztrácela barvu a dělalo se ji znatelně nevolno. Chvíli dokonce vypadala až na zvracení. "Ta mrcha. Ta děvka! Ta svině!!!" cedila celá bílá nadávky. Nejprve své rozhořčení dávala najevo téměř neslyšným šepotem, následně polohlasem, až přešla do hysterického křiku. Nakonec se zvedla a z místnosti odešla. Ostatní se po sobě podívali a začali se hlasitě smát. Bylo to poprvé, co jsem viděl, jak Edita přestala být nad věcí. Začala se bát. Došlo ji, že nemusí vše dopadnout podle jejích plánů. Poprvé si uvědomila sílu i slabších soupeřů. I oni ji mohli ohrozit při cestě za slávou, stačilo se jen trošku rozpovídat v médiích. Až tohle – jinak zcela nezajímavé – pondělní ráno ji otevřelo oči. Došlo ji, že pokud se bude chovat uvnitř skupiny povýšenecky, vždy se může najít někdo, kdo to propálí venku a poškodí tím obraz té krásné a milé dívky, která se na všechny usmívá a ještě k tomu tak andělský zpívá.

Před branami finále

"Má snad vypadnout vždy krásná, elegantní a zároveň tak skvěle zpívající Edita Baráková?" zeptal se moderátor a z publika se ozvalo sborové: "NE!"

"Nebo by se dnes s námi měl rozloučit zpěvák, který mohl být slavným fotbalistou, ale místo toho dobývá českou hudební scénu – Jindřich Tuška?" zeptala se moderátorka. Zcela neskromně přiznávám – ze všech čtyř zbývajících soutěžících jsem měl největší ohlas. Mladé holky s mou tváří na tričkách a plakátech pištěly, křičely a volaly, že vypadnout nesmím. Mě ale mnohem více těšilo skupina sedící jen kousek za porotou s velkým transparentem "Žižkov fandí Jindrovi". Byli tam bývalí spoluhráči, a dokonce i Vláďa přijel na tenhle večer a spolu s ostatními mě povzbuzoval. Bylo to od nich hrozně hezké.

Zbývali jsme už jen čtyři. Dva kluci, dvě holky. Blížil se konec celé soutěže, čas velkého finále, od kterého nás dělily jen dvě vyřazování. První z nich mělo právě přijít. Světla v sále se ztlumila, fanoušci se po druhé výzvě moderátorů utišili, z reproduktorů se ozval zvuk připomínající pomalý tlukot srdce. "Buch, buch! Buch, buch! Buch, buch!"

"Přišel čas si říct, kdo se dnes přesune do bezpečí gauče. Kdo bude mít jistotu, že se podívá mezi poslední tři účinkující a bude už jen jeden krůček od velkého finále," začala moderátorka důležitě.

"Také si ale budeme muset říct, kdo naši soutěž opustí a již nedostane šanci si v příštím kole zazpívat rockovou baladu ani muzikálový song," doplnil ji moderátor.

"Musím přiznat, že i pro nás to je kolo od kola těžší. Trávíme se soutěžícími hodně času i mimo natáčení a stala se již z nich taková naše rodina," řekla moderátorka, zatímco já pozoroval, jak se Editě potí dlaně. Oči měla mírně přivřené a nervózně o sebe třela konečky prstů. Její strach z vypadnutí byl téměř hmatatelný.

"Je to tak. Na začátku byla jedna velká skupina, asi jako když se sejde celá famílie včetně bratranců z pátého kolena, které jste nikdy neviděli, ale teď už tu jsou jen ti nejbližší členové, které máte rádi a je velmi těžké se s někým rozloučit," dopověděl moderátor.

"Ale bohužel, budeme muset jednomu říct sbohem," vzala si slovo zpět moderátorka. "Naštěstí já ale můžu oznámit, že se nerozloučíme s dívkou, která dnes zazpívala skvěle, porota ji pochválila a která si svým uhrančivým pohledem získala nespočet fanoušků tady v sále i u televizní obrazovky…," odmlčela se. Z reproduktorů stále zněl tep srdce. "Na gauč si může jít sednout a do dalšího kola postupuje… Edita Baráková!"

Edita se usmála, zamávala do kamery, poděkovala a elegantně zamířila na pohovku, která znamenala bezpečí. Když odcházela, díval jsem se na její dokonalé pozadí. Jásot Editiných fanoušků se postupně utišil a slovo si vzal opět moderátor. "Mou milou povinností je oznámit… Chvíle napětí… Jste připraveni…? Do dalšího kola postupuje… Osoba, kterou dnes také velmi chválili porotci za její výkon. U této osoby jsme si zvykly, na stabilně dobrá pěvecká vystoupení a následnou komplimenty ods poroty… Je prostě skvělá a my jsme rádi, že tady je s námi… Na gauč si může jít sednout… Jindra Tuška."

Další výbuch radosti. Já se otočil a bez nějakého gesta jsem přešel na druhou stranu jeviště do bezpečí. Kamera ještě stihla zabrat, jak se Edita postavila, když jsem přišel, objala mě a zašeptala: "Gratuluji fešáku." Od vystoupení Hanky v rádiu se Edita značně změnila a začala se ke všem okolo chovat mile. Otázkou zůstávalo, zda ji až příliš pozdě nedošlo, že vlastně kdokoliv z vypadnuvších soutěžících ji může pokazit image a připravit o šanci vyhrát tuhle soutěž.

Ten večer mezi poslední tři účastníky neprošla Blanka. Křehká blondýnka, co vypadala jako Britney Spears a stejně tak zpívala. V popových písničkách byla skvělá, ale jakmile se trošku přitvrdilo, neměla moc šancí. Mezi poslední tři jsem díky tomu postoupil já, Edita a Kristián. Kris byl lehce silnější kluk s neustále dobrou náladou. Myslím, že mu posílaly hlasy hlavně dívky. Kristián to věděl taky, a proto při každému vystoupení či krátkém rozhovoru rozdával úsměvy, posílal vzdušné polibky do kamer a neustále dbal na to, aby měl správně nagelované vlasy a aby na jeho tváři nebyla vidět ani jedna stopa po akné, či jiné nedokonalosti.

Zatím co právě vypadnuvší Blanka se loučila s publikem, porotou i s námi a chystala se zazpívat svou závěrečnou píseň – samozřejmě od Britney – mě napadlo, že vlastně už jen maximálně čtrnáct dní a celé to šílenství skončí a pak… Kdo ví, co se bude dít dále?

Na hotelu jsme se rozloučili s Blankou a tím skončila éra večírků. Už když jsme byli čtyři, začaly být večery klidnější, ale den po vypadnutí Blanky se situace změnila zcela. Najednou jsme byly tři individuality, co se potkávaly u snídaní a večeří. Trénovali jsme samostatně a všichni se soustředily na vlastní program. Každý chtěl perfektně zvládnout dvě písně v následujícím večeru. Zvládnout song totiž neznamenalo jen ho dobře odzpívat, ale také se naučit choreografii, abychom sbíraly plusové body i za pohyb. Se mnou v tomhle směru bylo více práce než s ostatními účastníky, protože se vždy upravovaly mé taneční kroky na jevišti tak, abych nemusel přílišně namáhat bolavou nohu.

Kristiána s Editou plně pohltilo, že jsou jen jedno kolo od velkého finále a já… Já si chtěl zazpívat a posbírat pár dalších fanoušků. Proč? Zpěv mě dělal šťastným a já si to konečně plně uvědomoval. Spoustu věcí kolem vystupování mě štvalo, ale kdykoliv jsem vyšel na pódiu, zapomněl jsem na vše ostatní. Byl jsem nadšený z možnosti notovat známé songy a tím rozdávat radost a dobrou náladu. Nevěděl jsem, kde se to vzalo, ale během večerů finálové desítky se ve mně něco zlomilo a já cítil, jak zpěv pomalinku přestává být koníčkem, ale stává se drogou. Nebál jsem se vypadnutí ze soutěže, ale párkrát jsem se přistihl při obavě, že i kdybych třeba vyhrál, tak tím všechno skončí a já už se znovu nepodívám na pódium. Proto i já věnoval maximum možného času přípravě, abych si své vystoupení na prknech soutěže užil – vždyť co kdyby další vystoupení mělo být poslední?

Po vypadnutí Blanky se nálada na hotelu změnila. Napětí a stres byly cítit na každém kroku. Mě se ale paradoxně trošku ulevilo. Tím, že jsme se tolik nepotkávali a případná setkání se omezila spíše jen na pozdrav než na nějaký rozhovor, jsem se konečně začal cítit poměrně komfortně. I na ubytování a místní personál jsem si zvykl, takže jsem byl mnohem uvolněnější než v celém předešlém průběhu soutěže. Kristiána jsem během týdne viděl jen zřídkakdy a možná ani to ne. Většinu času trávil ve zkušebně, nebo na pokoji s telefonem. Kdykoliv se ale zjevil v jídelně, či společenské místnosti, rozdával úsměvy a vtipkoval. Personál hotelu ho díky jeho excentrické a přátelské povaze miloval. Já se také kolikrát zasmál jeho průpovídkám, ale uvědomoval jsem si, jak jeho humor se během těch dnů dostal do jisté křeče a nebyl přirozený, jako dříve. Bylo poznat, že i jindy optimistický Kris cítí tlak, který přicházel s blížícím se závěrem soutěže.

Edita chřadla zcela evidentně a ani se nesnažila to zakrývat maskou humoru. Při náhodných setkáních vždy maximálně kývla hlavou na pozdrav a tím její interakce s okolím končily. Nemluvila s nikým, téměř nejedla. Byla uzavřená ve svém světě a její svět v tu chvíli tvořila obava, že vypadne těsně před velkým finále. V půli týdne si ke mně přisedla při večeři a otevřeně přiznala: "Bojím se. Jindro, vůbec netušíš, jak moc já se bojím."

"Čeho?" zeptal jsem se. Přes svou zjevnou ustaranost působila stále krásně a já si byl jistý, že i kdyby měla soutěž na dobro opustit, tak bude médii více než žádaná.

"Vypadnutí," odpověděla. Nekomentoval jsem její doznání a ona se v něm také už nešťourala. Zeptala se mě, jak mi jde příprava.

Odvětil jsem: "Asi dobře. Přijde mi stejná, jako vždy."

"Ty vážně nemáš strach, že skončíš?" zeptala se.

Pokrčil jsem rameny: "Mě by nevadilo vypadnout." Samotného mě překvapilo, jak upřímný jsem k ní dokázal být. Možná potřebu odpovídat a nelhat ve mně vyvolala lítost z jejího strachu, který byl tentokrát upřímný. Nic na mě nehrála Možná jsem si na ni už zvykl a z toho pramenila má pravdomluvnost. Anebo za to mohla její fyzická krása, díky čemuž jsem ji byl ochoten odpustit, jak se chovala na začátku soutěže. "Nešlo si nevšimnout… Ty i Kris teď žijete postupem do velkého finále, ale já… Já měl srdce na hřišti. Tam jsem chtěl uspět. Když jsem nastupoval na první zápas, tak jsem se málem… No nic, pojďme od toho… Ale teď je vše jiné. Buď postoupím, nebo vypadnu. Baví mě zpívat, z čehož vlastně pramení má jediná obava, ale to nekončí soutěží, jde mnohem dále... Bojím se toho, že bych už třeba nikdy nemohl vystupovat před lidmi. Ale jestli to tak bude, nebo ne, neovlivní výsledek téhle soutěže. Navíc, všechno spojené s popularitou mě děsí. Nemám rád kamery, podpisy, ty malý holky, které se na mě neustále lepí. Vlastně se těším zpátky k sobě domů, kde se zavřu a budu hrát hry na počítači… Jen bych strašně rád ještě měl možnost čas od času někde zazpívat… Nic víc nechci. Slavíka stejně nikdy nevyhraju."

"Já bych se s tebou klidně vsadila, že vítěz téhle soutěže jednou mít Slavíka bude," odpověděla Edita a pak se začala ptát na mě. Vyzvídala, jaký byl ten první zápas, co dělám ve volném čase, jestli jsem chodil ještě s někým známým než jen z Jenifer. Odpovídal jsem. Popisoval jsem, jak jsem před, a vlastně i po, prvním utkání běhal na záchod. Vzpomínal jsem na nervozitu, když jsem byl poprvé na hřišti mezi muži a jak skvělý pocit se dostavil, když jsem vsítil hned v tom utkání gól. Přiznal jsem, že mi Jenifer znovu píše a chce se setkat. Vyprávěl jsem o práci za pokladnou, kterou jsem dělal, aniž bych potřeboval peníze. Popisoval jsem svůj stud, když jsem viděl holky, co byly také za kasou a trápily se existenčními problémy, zatím co já měl miliony na kontě. Edita poslouchala, kývala hlavou a já byl překvapen, jak jsem se dokázal otevřít a ještě mi u toho bylo fajn. Celý rozhovor byl překvapivě příjemný. Žádný podobný jsem nezažil za celou dobu soutěže. Po několika týdnech jsem konečně hovořil o něčem jiném než o zpěvu, což mě uvolnilo a otevřelo brány mé upřímnosti.

Když jsme se pak loučili, dala mi Edita pusu na pusu. "Jsi fajn kluk," řekla. "Nechovala jsem se k tobě vždycky fér. Bylo to ode mě hloupé a zbytečné. Omlouvám se. Byla jsem k tobě nespravedlivá a až teď si to plně uvědomuji."

Ujistil jsem, že přece o nic nešlo a mezi námi je vše v pořádku a šel spát.

Sobota večer, ležel jsem v posteli a pročítal smsky s přáním štěstí v dalším kole. Ve všech zprávách jsem četl ujištění, že následující den zvládnu. Na některé jsem odepisoval, jiné nechal být. Do ticha a tikání hodin jsem si broukal "no, woman, no cry". Tu písničku zpíval v jednom z předchozích kol Kris a já ji nemohl dostat od té chvíle z hlavy.

Nevím proč, ale vždy večer před televizním vystoupení jsem si přál ještě o trošku více, aby jedna z obdržených zpráv byla od Verunky. Stále jsem doufal, že soutěž sleduje, nebo mě zaregistrovala někde na plakátě, či v televizní upoutávce. Bohužel, nikdy nenapsala. Ani tenhle večer nebyl výjimkou. Žádná sms, jak na mě nezapomněla a drží palce. Nic! Namísto krátkého a vysněného povzbuzení od Verunky se ozvalo zaklepání na dveře pokoje. Nebyl jsem rád vyrušen. Nechtělo se mi s nikým mluvit. Myslel jsem si, že nejspíše přišel někdo z hotelového personálu, a tak jsem se došoural ke dveřím a otevřel. K mému překvapení jsem za nimi místo uklízečky, nebo recepční objevil Editu s lahví vína a skleničkou.

"Můžu dál?" zeptala se.

Přikývl jsem. Netušil jsem, jak správně reagovat na její neočekávaný příchod, a tak jsem se vrátil zpět do postele, kde jsem se uvelebil v původní pozici. Edita si bez vyzvání sedla na druhou stranu pelesti. Měla na sobě růžové kraťásky a bílé tričko, pod kterým neměla podprsenku. Viděl jsem, její bradavky prosvítající pod tenkou vrstvou bavlny. Vypadala velmi… dobře. A zároveň nervózně. Pohrávala si v ruce s prázdnou skleničkou, zatímco se na mě dívala.

"Já si víno nedám," řekl jsem, aniž by se mě kdokoliv ptal. Měl jsem dojem, že bych měl nějak zahájit konverzaci, a proto jsem vystřelil první věc, která mi přišla na mysl. Uznávám, nezvolil jsem zrovna nejempatičtější začátek, ale dostal jsem ze sebe alespoň něco.

"Já vím, to je pro mě," odvětila Edita a přelila si z lahve do skleničky. Láhev si položila k nohám a sklenku pozvedla ke rtům. Napila se žíznivě, jako by místo vína byla voda, kterou ji někdo podal po několika hodinách na vyprahlé poušti. Tentokrát si odpustila roztáčení červeného moku po skleničce, ovonění a všechny další náležitosti, které standardně realizovala a které mi přišly hloupé a směšné, protože vůbec nešly k jejímu věku. Najednou zapomněla na svou snahu být dokonalá a za všech okolností nad věcí. Přišla mi zranitelná, plachá a ustrašená. Snad nevěděla, co mi chce říct, tak hltavě znovu naklonila sklenku a vyprázdnila její obsah.

"Ty se vážně pořád nebojíš?" zeptala se.

"Čeho?"

"Zítřka? Vypadnutí těsně před finále."

"Ne."

"Chtěla bych být jako ty," hlesla.

"Jak to myslíš?"

"Nemít důvod se bát. Ty jsi byl slavný už před soutěží. Lidé si tě pamatují. Navíc jsi milionář, ač tak vůbec nevypadáš. Hledala jsem si o tobě informace a ty ještě stále pobíráš plat z německého týmu, to je neuvěřitelný."

Přikývl jsem.

"Můžeš mít soutěž jako zábavu. Vyhrát, nebo prohrát, nic pro tebe neznamená. Zpíváš si, protože chceš. Nezpíváš pro pocit úspěchu, pro slávu, nebo pro peníze. Zpíváš pro sebe…"

"Ne tak úplně," přiznal jsem.

"Ne? Pro co tedy zpíváš?"

"Spíš pro koho," hlesl jsem. Edita se na mě podívala svýma modrýma očima. Vpíjela se do mě a já cítil potřebu být upřímný. "Dostal jsem se do soutěže vážně omylem. Přihlásil mě bývalý spoluhráč, ale nakonec jsem v tom našel smysl. Je mi jedno, jestli vypadnu nebo ne, nechci a nepotřebuji vyhrát… Já… Já ale doufám… Já bych jen chtěl zpívat i po soutěži a hlavně… Hlavně si ze všeho nejvíc přeji, aby si mě všimla jedna holka, do které jsem zamilovanej. Představuji si, jak mě uvidí a napíše mi, že mě chce zase po letech vidět. Naposledy u mě byla v nemocnici, když jsem byl čerstvě po zranění."

"Ty to děláš kvůli holce?" vydechla překvapeně Edita.

Přikývl jsem.

"Teď jich můžeš chlapče mít tisíce, stačí kývnout."

"Já chce jen tu jednu," odvětil jsem.

Edita zavrtěla hlavou. "Nechápu. Nerozumím tomu, proč bys měl vyvádět kvůli sebekrásnější holce, ale víš co… Já to chápat nemusím, důležité je, že ty víš, proč si tady. Jenomže já nemám takhle šlechetné cíle. Jsem mnohem přízemnější. Jsem tu pro peníze a pro slávu. Ty, když zítra vypadneš, tak se ve světě showbusinessu neztratíš. Budeš už navždy fotbalový talent se skvělým hlasem. Když skončím já, neštěkne po mě ani pes… Já se toho bojím. Strašně se bojím neúspěchu," zašeptala a sklonila se pro lahev, aby si znovu nalila víno.

"Jsi krásná. Nemusíš se bát. I kdyby si nevyhrála, můžeš dělat modelku, nebo se chytíš jako herečka."

"Takovejch krasavic je dvanáct do tuctu. Tvé bývalce – Jennifer – nesahám ani po kotníky. Málo která se prosadí vzhledem. A hlasem to je ještě těžší… Já už jsem konečně velmi blízko a přitom je úspěch tak vzdálený … Chápeš mě?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Nechápu… Ale jsi mnohem hezčí než Jenifer."

"To myslíš vážně?" zeptala se Edita a podívala se na mě. Co jsem mohl říct. Seděla tam v tričko, pod kterém se rýsovalo její mladistvé poprsí, viděl jsem prosvítat její bradavky a měl jsem výhled na dokonalé nohy, v krátkých šortkách. Přikývl jsem. Nelhal jsem. Edita byla první holka, která se v mých očích mohl krásou vyrovnat Verunce.

"Víš… Ta holka… Co na ni myslíš… U které by sis přál, aby se dívala," hlesla Edita a znovu si napila vína. "Nemohla bych si na ni chvíli zahrát?"

Nečekala na odpověď. Odložila láhev i skleničku a přesunula se na mou část postele. Lehla si na mě. Cítil jsem její hřejivé teplo na svém těle. Zatím jen přes oblečení, ale i tak to bylo neskutečně vzrušující. Opět krásně voněla. Chutnala po vínu, což mi připomnělo chvíle s Verunkou ještě na základce. Nemám rád, když jsou holky cítit po alkoholu, ale nedalo se nic dělat, musel jsem Editinu pachuť přijmout. Můj jazyk vycházel tomu jejímu vstříc, proplétaly se, rozpojovaly a znovu spojovaly. Hladil jsem jí po zádech, po jejím dokonalém zadečku, zatím co ona mi zajela bez skrupulí rukou do trenek. Pohladila mě po přirození a pak si nechala přetáhnout tričko přes hlavu. Byla krásná, neskutečně krásná. Chytil jsem ji a povalil pod sebe. Zavzdychala. Políbil jsem ji na krk a také já se dostal rukou pod kalhotky. Něžně jsem začal zpracovávat její klín. Edita zůstala odevzdána mé touze. Přivírala oči, sténala. Přišlo mi, že pode mnou taje na počkání… Nebo snad na přání? V tu chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem šíleně vzrušený. Sex jsem neměl už nějakou dobu, a tak jsem předehru zkrátil na minimum. Pronikl jsem do ní. Edita se rychle sesouladila s mých rytmem. Zůstala pode mnou, ale v té chvíli bych dal ruku do ohně za to, že nejsme dvě těla na sobě. Opravdu jsme se spojili v jeden organismus.

I při sexu působila dokonale. Nebyl jsem si jistý, jestli vzrušení vlastně nepředstírá, jestli se i ve chvíli rozkoše nesoustředila hlavně na to, aby vypadala skvěle, ale bylo mi to jedno. Jestli jen hrála holku z romantického filmu, když vzdychala, když mi do zad zarývala prsty, když se při vyvrcholení prohnula v pase a slastně zasténala, tak ji hrála skvěle. I kdyby to celé bylo z její strany jen velké divadlo, já byl spokojený. Mé vzrušení a silný orgasmus falešný nebyl.

"Bylo to moc fajn," zašeptala, zatím co já se snažil popadnout dech. Srdce mi tlouklo až v krku a vyvrcholení mi prostupovalo celým tělem, a ne a ne mi dovolit se utišit a začít zase myslet. Když jsem se vydýchal, dali jsme si oba sprchu. Edita si nalila ještě jednu sklenku vína a já… Natáhl jsem se na postel a usnul.

Když jsem se ráno probudil, byl jsem v pokoji sám.

Ozval se bouřlivý potlesk. Lidé pískali, dupali, křičeli, možná i něco skandovali. Poroto stála a také aplaudovala. Já vše sledoval se zatajeným dechem. Byl jsem takový kousek od finále. Tolik týdnů jsem trávil zavřený na hotelu a jednou za týden, jak cvičený lachtan šel předvést na pódium, co jsem se naučil. Jeden by si myslel, že už budu zvyklý na vše, co se kolem děje, ale mě to stále ještě překvapovalo. Nechápal jsem, proč lidé šílí jen kvůli pár minutám něčího zpěvu… A když jsem ten někdo byl já, byla tím celá situace ještě zvláštnější.

Když se fanoušci v sále uklidnili a porota si sedla, vzala si slovo jediná členka toho soudného kvarteta: "Uff. Abych řekla pravdu, hrozně těžko se mi teď hledají slova Jindro. Nothing Else Matters je notoricky známý hit. Každý jej slyšel. Někdo jej drnkal a zpíval u táboráku, jiný ho má naposlouchaný z rádia a z kazet. Tu píseň každý zná a všichni jsou přesvědčení, že už nic lepšího, než originál nemůže existovat. V našich představách se již původní verzi nelze ani přiblížit, takže každá nová verze je špatná… A dnes… Dnes jsme ale viděli zázrak – opravdu může existovat i dobrá nová verze. Co dobrá – absolutně fantastická. Jindro, to, co jste předvedl vejde do dějin televizní zábavy, bylo to skvělé. Jsem nadšena a děkuji. Být u toho mi bylo velkou ctí."

Řekl jsem, že to já děkuji a pak si vyslechl chválu od dalších členů poroty. Krátký rozhovor a rychle do zákulisí. Moderátoři za všechny ty společné chvíle pochopili, že toho ze mě moc nedostanou, a tak se mi snažili klást co nejjednodušší otázky na které obvykle stačilo odpovědět ano, nebo ne. Byl jsem jim za tento přístup vděčný, a ještě vděčnější jsem byl vždy, když jsem mohl po povinném interviewu zmizet z dosahu kamer.

Zaplul jsem do zákulisí a jal se co nejrychleji převléct do oděvu pro mou druhou večerní píseň. Když jsem byl převlečen, přelíčen a v podstatě připraven, stál jsem na chodbě a na malé obrazovce sledoval Kristiána, jak zpívá svůj song. Odněkud ze zákulisí zatím vyšla Edita. Stoupla si vedle mě. Byla nachystaná na rokovou píseň. Upnuté kožené kalhoty, bílá košile, koženková bunda, rozpuštěné tmavé vlasy. Kdybych nevěděl, že někde ve velké Praze je Verunka, dokázal bych se okamžitě zamilovat.

"Zabodovals," řekla tiše. "Byl si vážně dobrej."

"Děkuji."

"Připraven na další vystoupení?"

"Snad ano."

"Jindro…," nechala Edita nedokončenou větu.

"Ano?"

"Neber mi mou šanci!"

"Co prosím?"

"Jsi dokonalej a když tam teď půjdeš, tak z tebe všichni znovu spadnou na zadek. Ty tu soutěž vyhrát nepotřebuješ… Sám si to říkal. Jsi tu kvůli nějaké holce, která tě už určitě zaregistrovala a pokud se neozvala… Nezaslouží si tě, ale já… Pro mě teď přichází má jediná šance na štěstí, jediná šance na úspěch."

Mlčel jsem.

"Jindro."

"Ano?"

"Ty jsi hodnej kluk. K holkám musíš chovat galantně, což moc dobře víš. Když potkáš osvětlovače, tak ho pozdravíš, protože neřešíš, jestli to je dělník, nebo ředitel. Jsi skvělej. A hodní kluci by měli vědět, že se holkám neberou jejich iluze, naděje a sny… Prosím, mysli na to, až budeš na pódiu," ukončila Edita svůj monolog. Kris mezitím dozpíval písničku, vyslechl porotu, nechal se vyzpovídat moderátory, poslal několik vzdušných polibků do publika a odešel ze sálu. Na malé televizce se spustila reklama a Kristián se objevil za mými zády.

"Ty vole Jindo, zpívals fantasticky," řekl.

"Děkuji."

"Tys taky byla dobrá," pochválil Editu, ale byla to spíše společenská fráze. Tentokrát v tom tolik upřímnosti nebylo.

Edita jeho uznání opětovala, on se usmál a zmizel v šatně. Reklama na malé obrazovce skončila a moderátoři ohlásili, že přicházím se svou druhou, tentokráte muzikálovou, písní. Edita se ke mně přimáčkla a vlepila mi jeden vášnivý polibek. Chutnala fantasticky. Tiše zašeptala, ať na ní nezapomenu, až budu na pódiu. Nejistě jsem přikývl. Protože jsem nevěděl, co přesně tím myslí, raději jsem jen hlesl: "Musím jít. Volají mě."

Za obrovského aplausu jsem přišel před publikum. Kapela spustila známé tóny písně Asi do věží z muzikálu Noc na Karlštejně. Nadechl jsem se, zazpíval prvních pár veršů, pak mi poskočil hlas a já se začal zpožďovat za rytmem. Mám pocit, že jsem to tak neplánovat a vůbec jsem nechtěl pokazit své šance na finále, ale na prknech, kde se rozhodovalo o postupu a nepostupu, před stovkami diváků v sále a miliony u televizních obrazovek mi něco uvnitř řeklo, že hezkým holkám by se jejich sny krást neměly. Začal jsem bojkotovat sebe samotného.

Na konci písně se ozval potlesk značně rozpačitý. Porotci mluvili o mém jednoznačně nejslabším výkonu v soutěži a někdo dokonce vzpomenul, že s tímhle bych patrně nepostoupil ani z prvního kola. Přišla i slova pochopení, a uznání za to, jak jsem byl celou dobu skvělý. Prý na mě nejspíš dopadla nervozita, nebo bolest nohy, nebo cokoliv dalšího a já stál, kýval hlavou a vše mi bylo jedno. Tušil jsem, že mé tělo, můj mozek i srdce mě na malou chvíli zradily a napomohly Editě do finále, do kterého se už asi nepodívám.

A co bylo dál?

V sále se sešeřilo. "Buch, buch… Buch, buch…" Z reproduktorů se opět ozval srdeční tep. "A do finále prvního ročníku soutěže postupuje… Kristián Štětina!"

Pár vzdušných polibků a úsměvů, zatímco já a Edita jsme zůstali stát čekajíc na finální verdikt. Publikum se utišilo. Napětí bylo hmatatelné. Nervozita v Editiných očích musela být vidět v každé domácnosti naší malé republiky. Moderátoři nás napínali. Protahovali vyhlášení krátkými vsuvkami a průpovídkami. Nakonec to přišlo. "Dnes večer soutěž opouští a do finále se nepodívá… Jindřich Tuška!" ozvalo se pár odmítavých výkřiků z publika, zatímco Edita si znatelně oddechla. Objala mě a beze slova odešla do bezpečí mimo hlavní záběr kamer.

"Asi je blbý ptát se teď na pocity, viď?" otázala se moderátorka.

"Já se cítím pořád stejně," odpověděl jsem.

"Nejsi smutný, že končíš těsně před finále?" doplnil moderátor otázku.

"Mě nikdy nešlo o vítězství. Chtěl jsem zpívat. Zpíval jsem… A teď si budu notovat doma ve sprše a budu doufat, že se ještě někdy na nějakém pódiu objevím. Nejsem na velká slova, ale upřímně děkuji všem, kteří mi fandili. Překvapilo mě, kolik se Vás našlo. Vaše podpora mi po celou dobu soutěže dělala radost," odříkal jsem slova, které jsem měl již několik týdnů připravené.

Pár pochval mi následně věnovali porotci. Ujistili mě, že doma určitě zpívat nebudu, protože se o mě hudební vydavatelství poperou a já naposledy vystoupil na pódiu soutěže sólově. Odzpíval jsem Chci zas v tobě spát a dal jsem do toho celého sebe. Stál jsem, netančil, nepřehrával. Měl jsem zavřené oči a myslel na Verunku. V jednu chvíli jsem dokonce ucítil několik slz, které mi stekly po tváři. To, když mi na mysli vytanulo, jak seděla u mé postele v nemocnici, držela mě za ruku a lkala nad svými životem, který za moc nestál. Když dozněly poslední tóny hudby, znovu jsem od sebe oddělil víčka a sledoval humbuk který nastal. Některé dívky v publiku plakaly a zbytek lidí křičel, tleskal, dupal. Najednou jsem ve svém stezku nebyl sám. Ten nabytý sál mou touhu a smutek prožil se mnou.

"Sice už nehodnotíme," vzal si sovo předseda poroty "ale abych byl upřímný. Podle mě zatím tady ještě nikdo nepředvedl lepší a sugestivnější výkon než ty právě teď. Škoda, že ti dnes nevyšla druhá písnička Jindro, srazilo ti to vaz." S těmito slovy jsem se rozloučil se soutěží. Dorazil jsem na hotel, kde se žádná rozlučková párty nekonala. Kris i Edita zmizeli do svých pokojů a já neměl mnoho důvodů je nenásledovat. Zašel jsem tedy naposledy na jizbu, která mi byla posledních pár týdnů domovem, sbalil se a začal se těšit domů.

Živě jsem si v televizi zazpíval hned následující týden, protože jsme při velkém finále měli dvě společná vystoupení všech závěrečných účastníků soutěže. Pokud by Vás zajímalo, kdo nakonec vyhrál, tak se jednalo o velmi vyrovnaný boj až do chvíle, kdy při druhé písni Kristiánovi nečekaně poskočil hlas a dostal se trošku mimo tón i rytmus. Prý to bylo nervozitou z velké události, každopádně vítězkou se i díky tomu stala Edita, která obdržela tučný šek a hlavně možnost vydat si své vlastní album.

Pravdou bylo, že tenkrát se na finálovou desítku slétly vydavatelství a v podstatě každý dostal nabídku natočit desku. Já nebyl výjimka. I u mě se scházely návrhy smluv na případnou spolupráci. Máma s tátou byly nadšení a u každé nabídky mi říkali ať na nic nečekám: "Sláva soutěže ještě úplně nepominula, využij toho," podsouvali mi oba. "Podepiš to, natoč album, neváhej ani vteřinu."

Jejich nadšení mírnil Petr. "Neblbni. Teď budou vydávat alba všichni. Vyjde deset rychlokvašek a jestli zaboduje ta, co vyhrála – ta Edita – tak to bude úspěch. Dej tomu čas. Věř mi. Bude lepší počkat, až se všichni zbyteční textaři a skladatelé vybijí na písních, které zapadnou. Vydrž a uděláš nejlépe."

Nebyl jsem si jistý, zda má pravdu a lákalo mě natočit si album, ale vzpomněl jsem si, že mi strejda ještě nikdy neradil špatně. Po chvíli váhání jsem se ho zeptal: "Mají taky hudebníci své agenty?"

"Určitě by mít mohli. Akorát v muzice se jim spíše říká manažeři."

"Nechtěl bys mi dělat manažera?"

Slovo dalo slova, ruka si potřásla s rukou a já opět s Petrem podepsal smlouvu o zastupování.

S finálovou desítkou jsem pak objížděl republiku. Měli jsme společná vystoupení ve velkých halách a všude bylo beznadějně vyprodáno. Mnozí se v zákulisí již chlubili podepsanými smlouvami a připravovanými vlastními písničkami. Když se ptali, jak to mám já, odpovídal jsem, že nemám smlouvu, ale mám strejdu Petra. Většina se tomu zasmála a dál mou budoucnost neřešila. Edita s námi v podstatě nemluvila. Byla z ní hvězda první kategorie. Na koncerty jezdila zásadně poslední, odzpívala své písničky a odjela.

Po asi dvou měsících začala sláva naší party opadat a pozornost se na sebe pokusili strhávat jednotlivci. První, komu vyšlo sólové album byl Kris, v poměrně krátké době na tuhle vlnu začali naskakovat i další. Jestli se nepletu, v rádiích chvíli kolovala jedna Kristiánova písnička, nic dalšího jsem už od něj neslyšel. Sem tam se objevovaly zprávy o Blance – blondýnce, co vypadala jako Britney Spears – ale o ní se spíše mluvilo v souvislosti s jejími novými silikony a také o jejím vztahu s jedním českým milionářem. Až album Edity zaznamenalo úspěch. Zbytek finálové desítky se potápěl z průměru kamsi do zapomnění a já se cítil stejně. Ostatní vydávali neúspěšná alba a já jezdil na placené večírky, kde jsem zpíval převzaté písně. Nevadilo mi to, jen jsem si nebyl jistý, jak dlouho takhle můžu fungovat. Měl jsem obavu, že každou chvíli musí tyto "karaoke párty" přestat bavit mě, nebo posluchače.

Přešel další rok. Kolem prosvištěly Vánoce, na Silvestra jsem se objevil ve večerním – samozřejmě předtočeném – pořadu, kde jsme já i další účastníci soutěže, odzpívali jednu písničku a vyměnil se kalendář. Do nového roku jsem vstupoval sám doma na gauči. Žádná partnerka se nekonala, táta odjel na hory, k mámě přijely Lukášovi děti a já necítil potřebu se s nimi družit. Holku jsem neměl, navzdory doznívající slávě pěvecké soutěže. Zbytky popularity mi dávaly šanci mít přítelkyni v podstatě na počkání. Dívky, slečny, i zralé paní se mi kolikrát po vystoupeních sami kladly do postele, jako bych snad mohl být jejich cesta ke štěstí. Kdybych tvrdil, že jsem se nějak zásadně bránil, tak bych lhal. Čas od času jsem po koncertě neusínal sám, ale tyhle příběhy končily vždy ránem. Dvakrát jsem se sešel s Jenifer, než jsem našel odvahu ji říct: "Promiň, ale já nemám v plánu se vracet k našemu vztahu. Jednou jsme se rozešli a já nechci vstupovat do stejné řeky." Chvíli nadávala a pak mi řekla, že to ona nechce chodit se mnou. Přijal jsem to. Bylo mi vlastně jedno, kdo s kým nechce být, hlavně, když jsem se na ni nemusel nikterak vázat.

V novém roce kráčel den za dnem, týden za týdnem. Uplynuly dva měsíce, než přišel strejda a konečně vyslovil větu, na kterou jsem celou dobu čekal. "Nadešel čas se posunout dál." K mému překvapení mi oznámil: "Teď již nemusíme na nic čekat. Máme textaře i skladatele… O zpěv se postaráš ty, takže hurá do další práce." Dokonce byl v kontaktu s vydavatelstvím, které připravilo album Editě. "Těší se na spolupráci s tebou. Věří, že stejně jako Edita ani ty nezapadneš," vyprávěl mi s úsměvem. Všechno to znělo až příliš neuvěřitelně a když k tomu ještě přidal poslední informaci: "Na získání textařů se podílel i tvůj táta," byl jsem si jistý, že si ze mě utahuje.

"Táta? Bez urážky, já vím, mám ctít otce i matku svou, ale můj táta nikdy nedokázal správně napsat ani nákupní seznam… Jak by mohl znát nějaké textaře?"

"Najít dobrého textaře je hrozně složité… A proto ti táta texty nakonec napsal on sám. Podle mě to je velká výhoda, protože máš někoho, kdo ti může psát písně na tělo. Kdo jiný by tě mohl znát lépe, než vlastní otec?" odvětil strejda bez mrknutí oka.

Zalapal jsem po dechu. Na malou chvíli jsem uvěřil, že si nedělá srandu. Naštěstí, když Petr uviděl mé zděšení, propukl v upřímný smích.

"Uff… Děláš si ze mě šoufky," oddechl jsem si.

"Kdyby ses Jindro viděl," smál se strejda. "Neboj, nepsal texty. Ale využil své konexe a nějací jeho známý mu dohodili pár tipů a kontaktů. Já je prošel a oslovil ty, kteří opravdu dokáží napsat hit. Takže se připrav, brzy nadejde čas, vyrazit do studia."

A nadešel. Nejprve jsme natočili pilotní singl, ke kterému jsme v krátkém časovém sledu udělali i klip. Nebylo mi příliš příjemné stát před kamerou a trefovat se opakovaně do playbacku, ale nedalo se nic dělat. Píseň se jmenovala Nést své sny. Textař se údajně pokoušel vměstnat můj život do jednoho tří a půl minutového songu. Režisér sdílel jeho záměr. Také klip měl být jakousi krátkou retrospektivní sondou do mého dosavadního bytí. Když mi poprvé Petr řekl, že pilotní píseň bude o mě, přišlo mi to hloupé. "To nejde. Přece nemůžeš zachytit jeden životní příběh do pár minut. Já vím, působím strašně jednoduše – fotbalista, co chodil s Jenifer a ještě ten, co vypadl z hudební soutěže. Ale já jsem přece něco víc. Nikdy nedáš do písničky to, co jsem všechno prožíval. Nedostaneš tam moje rodiče. Můj zmatek, když zavřeli tátu. Nedáš tam první lásku, ani první… No vždyť víš… Tamto. Nemůžeš nikdy v krátké písni popsat, jak jsem se jako malý ztratil a následně se klepal na betonovém hřišti, kde jsi mě našel," vysvětloval jsem svůj názor.

"Jindro, neboj," chlácholil mě strejda. "Je to jen písnička. Jasně, že v ní nemůže být celý tvůj život. Nemohl by tam být život nikoho. I čerstvě narozené miminko má v sobě více zážitků a pocitů, než by si vtěsnal do pár minut. Do písně, ale můžeš zjednodušeně přenést emoci. Radost i bolest z něčeho, co právě prožíváš, nebo co jsi prožil. Lidé nechtějí poslouchat desetiminutový song o hloupé bitce v šatně fotbalové juniorky. Ale když budeš zpívat dvě minuty, jak ses zastal své lásky, budou mainstreamoví posluchači nadšení, tomu věř. A přitom se vlastně váže ke stejnému momentu, jen je ten příběh úplně jinak převyprávěn a okleštěn o všechny detaily."

Začervenal jsem se, když mi strejda nenápadně připomněl událost, kvůli které jsem se už nepodíval do A-týmu Slávie. Navíc mě trošku píchlo někde uvnitř, při vzpomínce na Verunku a tu jednu fantastickou noc, kterou jsme tenkrát prožili, při slavnostním ukončení sezóny.

"No dobře," kývnul jsem, ale stejně jsem měl v sobě značné pochyby. Kdyby někdo chtěl poznat mé skutečné já, musel by být ve školce v domečku, kde jsme se skrývali s Verčou. Musel by být u ní doma v tom malém, šíleném bytě, kde žila se svou mámou. Musel by sedět se mnou a Vláďou v hospodě, kde mi tenkrát bylo moc fajn, aniž bych tušil, že za to může rum, který mi nechal můj kamarád přimíchávat do coly. Musel by cítit vnitřní klid, který mám v sobě vždy, když dojdu na návštěvu k mámě a k Lukášovi. Musel by být u mého táty v cele, když jej zadržely, pak by snad dokázal cítit mé zmatení a nejistotu, kterou jsem v té době prožíval. Musel by být na hotelovém pokoji, když za mnou přišla Edita, na hřišti při mém prvním gólu v dospělém fotbale, v lesíku, kde se mi poprvé odevzdala Lenka, ale také na mnoha a mnoha dalších místech. Můj život se ani náhodou nesmrskl jen na zklamání ze zranění a z vypadnutí v soutěži. Mé pravé já se nemohlo nechat uzavřít do prostor stadionu na Žižkově a do improvizovaných kulis připomínající pěveckou soutěž… Ale co. Strejda Petr říkal, ať věřím, že píseň Nést své sny bude mít úspěch, a tak jsem poslušně nechal režiséra, ať si myslí, jak skvěle mě svým nízkonákladovým klipem vystihl. Při natáčení jsem se skutečně pohyboval jen na dvou lokacích, co měli dát vzpomenout na nejznámější momenty mého života. Upřímně přiznávám, nakonec mi bylo celkem jedno, kde klip vzniká. Po celou dobu jsem se totiž musel maximálně soustředit, abych plnil pokyny štábu a co nejméně na sobě dával znát šílenou nervozitu, kterou jsem měl z objektivů kamer. Vlastně jsem byl rád, že jsme se nemuseli přemísťovat do více míst, protože by to natáčení jen protahovalo.

Přišel červen. Už uplynul téměř rok od velkého finále naší soutěže, když se v rádiích a v televizi objevil můj pilotní singl. Pamatuji si, jak máma s Lukášem, táta a mnozí další mi volali, že sedí u rádia a čekají, kdy poprvé uslyší mou písničku. Já při jejím prvním přehrání v éteru, byl zrovna v nahrávacím studiu a pracoval na debutovém albu, které mělo vyjít na podzim.

V červenci píseň Nést svůj sen poprvé vyhrála rádiovou hitparádu a na konci léta se před ní již nedalo utéct. Kam jsem se hnul, tam jsem slyšel svůj hlas:

"Každý den nést svůj sen,

navzdory osudu dál.

Každý den nést svůj sen,

jen blázen by na místě stál.

A já se ptám,

kolik smůly ještě vybrat si mám.

A já se ptám,

půjdeme spolu či každý sám."

Divím se, že mohl existovat někdo, kdo tu píseň ještě měl rád. Opět omílaný příběh o klukovi, který přišel o kariéru fotbalisty a o kterém nebylo skoro rok od jeho vypadnutí v soutěži slyšet a najednou přichází z lehce poprockovým hitem s trapným refrénem, byl všude. Novináři a hudební recenzenti o mě psali, v televizi o mě mluvili reportéři a ještě k tomu na všech rádiových stanicích každý den několikrát jelo celé story ve zhudebněné verzi v mém singlu.

Na podzim toho roku přišla druhá série soutěže, většina mých kolegů z první řady vydala další album, po kterém neštěkl už ani pes a mě vyšel nový singl a první studiové album – SNY NIKDY NEKONČÍ. Když jsem dostal do rukou vlastní cd, cítil jsem se šťastný, jako kdysi, když jsem zápasy rozhodoval vstřelenými góly. Z obálky jsem se zubil sám na sebe. Přišlo mi neuvěřitelné, že jsem opravdu nahrál dvanáct písní, které společně utvořily docela jednotný a smysluplný celek. Byl jsem nadšený, ale zároveň jsem se bál, abych nakonec nebyl jediný, kdo mé cd bude mít doma a komu bude dělat radost. Tuhle mou obavu naštěstí poměrně brzy rozptýlil strejda Petr. Seděl jsem u něj v kanceláři a on mi s ledovým klidem a s pohledem upřených do čísel prodejnosti řekl: "Jindro… Dobrý zprávy, tebe ta hudba vážně uživí." Kdyby mi to nebylo trapné, vyskočil bych radostí až na lustr. Ještě pořád se mi nechtělo věřit, že jsem svou ztracenou kariéru našel v muzice. V tu dobu rádii koloval můj druhý hit – Bolíš mě. Tuhle písničku jsem si na rozdíl od pilotního singlu opravdu zamiloval. Ten song totiž zbořil představy o tom, jak nikdo nemůže můj život vtěsnat do pár řádků. Povedlo se. I když autor dost možná psal o něčem, co sám prožíval, já měl v té písni celý svůj vztah s Verunkou. Tu nekonečnou víru v nová a další společná setkání, sen o společném životě, navzdory neustálému ztrácení se jeden druhému. To vše v písni bylo a já ji proto dokázal zpívat a prožívat stále dokola.

"Tvé kapky po mě stékají a ty jsi tam,

kde slova smysl nemají, kde snad i já

chvíli zůstávám.

Když říkáš: ´Sbohem teď půjdu dál.´

Nevěřím, modlím se potají

Ať ještě šanci mám -

Říct ti, jak moc neumím být sám

Slíbit ti, že až ráno vstanu, vše co chceš ti dám.

To bych si právě teď moc přál…"

Že byla kýčovitá? Možná, ale mě dávala smysl. Já se v tom cítil a bylo skoro až neuvěřitelné, že jsem u poslechu té písně dokázal mít v sobě radost i smutek v jeden okamžik. Sedmnáct týdnů se píseň Bolíš mě udržela v čele žebříčku o nejhranější song našich rádií.

Druhé album vyšlo rok po prvním. Čtyři měsíce před jeho vydáním vyšel klip k prvnímu singlu z něj – písni Zůstávám. Byl to duet s Hankou. S tou Hankou, kterou Edita ponižovala v průběhu soutěže. Doufal jsem, že Hance tahle píseň pomůže a trošku ji zviditelní, protože od soutěže vystupovala ve vedlejších rolích v muzikálech, ale jinak o ní slyšet nebylo. Z písně se stal další úspěšný hit, ale veškeré plusové body za něj byly připsány mě. Hance bohužel příliš nepomohl. Jen chvíli se o mé kolegyni ze soutěže díky našemu duetu mluvilo, ale ve chvíli, kdy opadla sláva písně, znovu se i Hanka ztratila z povědomí fanoušků.

Na konci roku vyhrála Edita zlatého Slavíka. Při večírku po galavečeru – ano, i já byl pozván, obsadil jsem totiž třetí místo mezi zpěváky – jsem ji pogratuloval. Poděkovala a hned mi připomněla: "Já ti říkala, že vítěz naší soutěže jednou Slavíka dostane." Uznal jsem její pravdu. Víc jsme si neřekli, protože přišel Editin přítel a odvedl si ji kamsi pryč. Edita vypadala jako vždy fantasticky, její přítel vypadal… Bohatě.

Na večírku jsem byl sám a protože se mi nechtělo se slavícími umělci příliš družit, jel jsem domů. Sám jsem si připadal i o pár měsíců později, když jsem si byl prohlédnout velký sál v Lucerně. "Tohle nedám. Tady to nemůžu nikdy vyprodat, zašeptal jsem, při pohledu na prostor před sebou, balkony a zázemí.

"Ale neboj, všechno dobře dopadne," usmíval se za mnou stojící strejda Petr. "Už jen týden a je to tady," připomněl mi můj připravovaný mega koncert, kterým jsem chtěl oslavit platinovou desku získanou za prodej mého druhého alba nesoucí název GENIUS NOCI.

Intermezzo IV.

Táta se vrací ze záchodu. Respektive je zaklesnutý do Lukáše, který ho vede. Chůze mému otci již dělá značné problémy. Lukáš mu pomáhá sednout si. Táta těžce dopadá na židličku a přitom vypustí ústy vzduchu tak hlasitě, že by se za to nemusela stydět parní lokomotiva. Lukáš si posteskne: "Má dost. Je nejvyšší čas jít domů. Víte, jak jsem ho našel?"

Vrtíme hlavou, že netušíme.

"Normálně chcal do umyvadla."

Táta mává rukou, jako by chtěl Lukášovo nařčení od sebe odehnat. "No a? Dělají to všichni chlapi. Kdo nikdy nevykonal potřebu do umyvadla, ať hodí pisoárem."

Petr naznačuje, že se zvedá: "Jdu pro pisoár, abych měl po tobě čím hodit… Nedělají to všichni a hlavně to nedělají v luxusní restauraci."

"Hmmm," sbírá táta čas, aby vymyslel nějakou dostatečně vhodnou reakci. Zjevně jeho alkoholem podroušený mozek již nedokáže na nic přijít a tak se raději pokusí změnit téma. "Hele, stejně je dnešní večírek pitomost. My tu zapíjíme něco, co se teprve chystá. Slaví se až po, ne dopředu."

"To není pravda," namítá Petr. "My tu pijeme, aby měla akce úspěch. Když se narodí dítě, piješ na jeho zdraví, když dostaneš novou práci, piješ na to, aby se ti v ní dařilo. A proto my teď pijeme na úspěch zítřejšího…," Petr se zarazí při pohledu na hodinky "dnešního Jindrova koncertu," opraví se.

"Pokud se koncert vydaří podle toho… Škyt… Co jsem dnes já… Škyt… Vypil… Škyt… Tak bude vážně mega skvělej… Škyt," říká Vláďa. "Více jsem… Škyt, pro jeho úspěch udělat nemohl."

Všichni se zasmějeme.

"Hele, je ale asi vážně nejvyšší čas jít domů," řeknu. "Já se chci taky ještě trošku vyspat a Vy… Vy se musíte dát všichni do formy, protože doufám, že dorazíte."

"Samozřejmě přijdeme," odvětí Lukáš.

Petr mávne směrem k číšníkovi, že zaplatíme. Jsme v lokále poslední, ale k mému překvapení nás nikdo nevyhazuje a všichni se k nám stále chovají velmi mile a ochotně.

"Trošku z toho začínám být nervózní… Bude tam vážně hodně lidí a všichni, jen kvůli mně," přiznávám.

"Neboj. Tohle nemůžeš posrat," uklidňuje mě táta ne zrovna přesvědčivým způsobem. "Dvakrát si byl blízko slávě... Ve fotbale tě někdo zranil, viď Vladimíre, a tím tě připravil o šanci na úspěch. V té Vaší pěvecké soutěži si nepochopitelně podělal jednoduchou písničku a zcela zbytečně si vypadl… Občas mi přijde, že nejsi připraven být šťastný a raději sám sebe bojkotuješ… Ale do třetice si už život podělat nemůžeš, když ne kvůli sobě, tak pro ty lidi, co zítra přijdou. Když jsem viděl cenu vstupenek… Ty vole, já nechápu, jak někdo může utratit tolik peněz za pár písniček a je úplně jedno, jestli je zpíváš ty, nebo Bon Jovi."

Petr se na mě podívá lehce skelným, ale chápavým pohledem. "Táta ti tím chtěl říct, jak moc tě má rád a že zítra své vystoupení zvládneš, protože je o tom přesvědčený. My totiž jsme všichni o tom přesvědčení."

"A hlavně tě všichni máme rádi," přidává se Lukáš a já raději přehlédl jeho kradmý a nejistý pohled, kterým švihnul po Petrovi.

"A na to se ještě naposledy napijeme," zvolá Vláďa. "Pane vrchní… Škyt… Počkejte s tím účtem! Škyt… Ještě jedno – opravdu poslední – kolo panáku!"

Číšník, který k nám mířil s účtenkou se zastaví, neznatelně přikývne a pak se podívá na mě: "Pane Tuško a mohl bych Vás před tím, než půjdete, požádat o podpis. My Vám tady totiž všichni moc fandíme…" 

Koncert

Tak mě to doběhlo. Stojím v Lucerně na pódiu, pode mnou maximálně dvě desítky lidí, na balkónech nikdo. Absolutní ticho. "Tři, čtyři," slyším svůj hlas v odposleších. Kapela začíná hrát a sálem se rozezní hudba. Do nezvyklého klidu začínám zpívat: "Každý den, nést svůj sen… Prosím, budu potřebovat trošku víc, abych byl slyšet," adresuji žádost směrem k zvukaři.

První dopolední zkouška. Cítím mravenčení v prstech, prapodivný chlad v zádech, knedlík v krku. Je to tu! Poprvé! Stojím na pódiu, za mnou kapela, pode mnou téměř nikdo. Ladíme a já si uvědomuji, jak moc mi na dnešním večeru záleží. Už nezpívám pro zábavu. Už nechci pouze doufat, že má hudba někomu udělá radost. Jsem profesionál. Můj aktuální příjem je z muziky což si plně uvědomuji. Chci být nejlepší. Musím být nejlepší. Dávám si za cíl, aby lidé odcházeli dnes večer domů a říkali si: "Tohle byla pecka!" Pokud by měl odejít jeden člověk z dnešního večera zklamaný, pak jsem vystoupení nezvládl a pohořel. Když jsem na dnešní den cvičil, trénoval jsem nejen zpěv, ale připravoval si i monology k publiku mezi písničkami. Jednotlivé vstupy jsem konzultoval s kapelou i strejdou Petrem. Chtěl jsem, aby každý můj výstup byl k něčemu, aby prostory mezi songy byly zábavné, případně, aby zahrály na emoce posluchačů pod pódiem. Až teď při zkoušce mi dochází, jak moc mě hudba změnila. Ten pocit, co mám v žaludku znám. Je stejný, jako když jsem šel poprvé na hřiště v dospělém fotbale. Mám dojem, že se při nejbližší příležitosti počůrám, jenže už zase není kam utéct. Co když to nedopadne? Co když zapomenu texty, moje vstupy nebudou vtipné, kapela něco špatně zahraje, nebo někdo z hostů – účast na koncertě přislíbila mimo jiné i Edita – půjde moc blízko k divákům, zakopne a spadne z pódia? Co když hudební kariéra Jindry Tušky skončí stejně blbě, jako ta fotbalová? Nechci vyhořet a cítím, jak moc se bojím neúspěchu. Potřebuji vystupovat a přeji si, aby za můj hlas lidé byly ochotní i nadále utrácet peníze.

"Jindro, nezpíváš," připomíná se mi zvukař. Gestem ruky se omlouvám a nechávám píseň přehrát znovu.

Když jsme byly včera v hospodě a táta ještě dokázal složit smysluplnou větu, řekl mi: "Lucerna je vrchol tvé kariéry. Užij si to."

"Tak tomu není," oponoval Petr. "Lucerna je velký krok, ale vrchol má Jindra ještě před sebou. Lucernou odstartuje turné, kde každý koncert bude skvělý a pak… Pak začneme připravovat nové cíle a mety. Budou další velké koncerty, haly, sportoviště a kdo ví, co ještě. Tohle není vrchol, jen jeden z milníků na cestě k němu."

Teď sedí strejda se mnou v šatně, já popíjím colu, zatím co on si mě zkoumavě prohlíží. "Ty se pořád ještě bojíš, viď?"

Nejistě kývám hlavou.

"Neboj, zpívat umíš. Kdyby sis nebyl ničím jistý, věř, že tvůj hlas tě nezradí. Vykašli se na obavu z toho, jestli padnou na úrodnou půdu taneční pohyby, hosté, nebo vtipy… Kdyby si znejistil, zapomněl připravený proslov, nebo sis úplně přestal věřit, prostě jen přijdi na pódium a zpívej. I z toho bude nadšený každý, kdo má uši. Ti lidé, co přijdou chtějí slyšet tvé písničky. Vše ostatní je jen nadstavba, bez které se případně obejdou."

Krčím rameny. Je to snad poprvé, co nedokáži od strejdy přijmout kompliment, co nevěřím jeho doporučením.

"Všechno bude dobrý, uvidíš," říká Petr a patrně, aby přenesl diskuzi někam jinam, se ptá: "Nechtěl bys natočit písničku pro film. Slova i hudba už je."

"Já nevím. Nikdy jsem netočil píseň pro film," odvětím, aniž bych pořádně věděl, o čem právě vedeme diskuzi. Mé myšlenky se stáčí ke koncertu a k tomu, co vše se může pokazit, nikoliv k návrhu na další práci.

"Je to stejné, jako natočit písničku pro cokoliv jiného."

"A bude ten film dobrý?"

"Těžko říct. Je možný, že zapadne a za dva roky jej nebude nikdo vysílat. Já ho neviděl."

"Jaká žánr?"

"Nějaká komedie."

"Hmmm. Tak já to udělám," říkám bez zájmu. Stále mi totiž hlavou jedou všemožné i nemožné problémy, které mohou večer vyvstat a pokazit můj vrchol kariéry či milník na cestě k němu.

"Strejdo?" ptám se.

"Ano Jindro."

"Hodně lidí říká, že na to nemám. Jsem teď všude. Kam se hnu vidím reklamy na můj koncert, přitom je už týdny vyprodáno, ale… Prý nejsem na Lucernu dost zralý. Co když ti všichni, co mě kritizují, mají pravdu?"

"Jindro. Nesmíš číst internetové diskuse. Ti, co tam píší obvykle nerozumí ničemu, a proto se snaží vytvořit si vlastní nenávistný svět na síti. Dává jim to vnitřní pocit nadřazenosti, který ale cítí pouze oni sami a jen u nich v obýváku. V reálném světě se většinou jedná o zkrachovalce, co potřebují svůj neúspěch někde ventilovat. Chtějí se zahojit na mnohem šikovnějších lidech… Čest výjimkám… Já se na netu kolikrát dočtu, jak bych měl postupovat u soudu a na jaký zákon se odvolat a víš co…? Radí mi tam lidi, co stěží dodělali základní školu a odkazují se na zákony a paragrafy, které vůbec neexistují… A když už mi neradí, tak zase píší, kdo a co jsem a nejsem. Prý pracuji pro zednáře a zároveň ilumináty a Bůh ví pro koho ještě. Dokonce někdo psal, že organizuji spiknutí, které povede ke konci světa… Tyhle komentáře nemá cenu vůbec řešit. Ty to zvládneš, uvidíš!"

"A když ne?"

"Můžeš odejít s dobrým pocitem, že jsi udělal radost těm, kteří ti nevěřili."

Před polednem jsme z Lucerny odjeli. Strejda měl naplánovaný průběh dne a mé PR do nejmenších detailů. Dokonce jsme měli časový harmonogram, který počítal s obědem, odpoledním odpočinkem a příjezdem na vystoupení v době, kdy už se budou lidé hrnout do koncertní síně. Měl jsem podle Petrova rozpisu projít kolem fanoušků za asistence ochranky. Strejda říkal, že krátké setkání s návštěvníky bude mít velký úspěch a pro mnohé bude životním zážitkem. No nevím. S limuzínou se suneme Prahou, slunce se pomalu kloní k západu a já od samé nervozity nedokáži dělat nic smysluplného. Všemožně proplétám prsty, cítím kapky potu tvořící se snad po celém mém těle. Vše na mě s definitivní platností dopadá. Mám strach!

Jen kvůli tomu krátkému setkání s fanoušky, jen kvůli pár krokům z limuzíny do zázemí, jsem si pořídil nový, fantastický, světlý oblek a teď se úplně vidím, jak si do něj načůrám ze všeho stresu. To alespoň bude závěr kariéry. Žádná zlomená noha, ale zpocený, pomočený, brečící Jindra před davem fanoušků. Média se pomějí a já už to nikdy nevyžehlím…

Přijíždíme na místo. Lidé čekající na koncert stojí poslušně v řadě. Většina z nich registruje parkující vůz. Mnozí na něj ukazují. Přichází muž z ochranky a otevírá dveře. Z limuzíny vystupuje nejprve strejda. Fanoušci čekající ve frontě si ho zvědavě prohlížejí. Nejspíše přemýšlí, zda by jej mohli odněkud znát. Petr bez jediného gesta odchází pryč. Bude mě čekat u vstupu. Vím to a nemůžu se dočkat, až ho za malou chvíli znovu uvidím. Když vystupoval zašeptal směrem ke mně: "Užij si to!" ale jak si může někdo něco takového užít?

Nádech. Výdech!

Jdu na to. Vylézám z vozu. Kolem se spouští blázinec. Někdo jen metr ode mě piští, div mi neprasknou bubínky. Další křičí, jiní tleskají. Vystoupil jsem do místa, které je naštěstí pomocí provizorních přenosných zátaras odděleno od fronty. Alespoň částečně jsem tak separován od návštěvníků, kteří netrpělivě očekávají, až budou vpuštěny do koncertního sálu. Se mnou v oddělené části je několik členů ochranky, ale doufám, že jejich pomoc nebudu potřebovat. Mnoho lidí si stoupá k zátarasům. Volají a pokřikují směrem ke mně. Všichni jsou naštěstí spořádaní. Nikdo se netlačí dál, nepřelézá do mého prostoru. Stačí mi jen vyvolaný hluk, abych cítil, jak se mi roztřásly kolena. Všichni volají, natahují ruce, abych si s nimi plácnul, podávají papíry a deníčky, pro podpis, někteří mají v ruce mobilní telefony či foťáky a snaží se pořídit si se mnou selfie. Pomalu kráčím kolem všech návštěvníků lačnících po alespoň letmém kontaktu. Cítím na sobě mnoho rukou. Sem tam se někomu podepíšu, občas k někomu přikročím, abychom si udělali fotku. Donekonečna opakuji fráze, které mi do hlavy dostal strejda. "Dobrý den, děkuji, že jste tady… Dobrý den, moc rád Vás vidím. Přeji ať si dnešní koncert užijete… Dobrý den, děkuji, že jste přišli a ať se Vám večer líbí." S každým zopakováním podobné věty se více a více cítím, jako cvičená opička, ale i tak se stále usmívám. Lidé tleskají. Můj průchod asi plní očekávaný cíl.

"Už abych to měl za sebou," jede mi hlavou. Petr mě sice ujišťoval, že těch pár okamžiků pomůže mému mediálnímu obrazu, ale já právě teď pociťuji silný diskomfort. Chci zpívat, ne se nechávat "otlapkávat".

Pomalu se blížím ke vstupu. Vidím, jak u něj stojí strejda a dva muži z ochranky. Za chvíli budu u nich a mé trápení skončí. Podvědomě zrychluji krok, už se zastavuji s mnohem menší frekvencí, když v tom… Navzdory veškerému šumu, křiku a lomozu mi to dochází… Ten vysoký dívčí tón!?! Vždyť já ho znám.

"Jindro! Jindro! Tady!" volá odněkud z davu ženský hlas. Známý hlas. Nejen obyčejný, ale neskutečně důvěrně známý. Je jedinečný a silně nezapomenutelný.

"Verunko!?!" zakřičím i já kamsi do davu lidí.

Všimnu si, jak strejda u dveří lehce znejistěl a nervózně přešlápl. Asi jej zarazilo, že jsem vypadl z role.

"Verunko, kde jsi!?!" volám.

"Tady! Tady! Jindro!"

Koukám se na množství těl, jenž se tlačí, co neblíže ke mně. Je mi to jedno. Celá má role bere za své. Už nikomu neříkám, jak rád ho vidím, jen se snažím tam někde před sebou pohledem najít mou lásku z dětství. A skutečně vidím dvě ruce, které má Verunka nad hlavou. Zběsile jimi mává a snaží se protlačit davem dopředu.

"Pusťte ji. Prosím, nechte ji projít!" volám na fanoušky. Někteří se opravdu snaží udělat prostor, jiní ale využívají mé nekoncentrovanosti, tisknou se ke mně, plácají mě po ramenou a dokonce se snaží se mnou odfotit. Odstrkuji několik zápasníků. "Teď ne!" Nechci se podepisovat. Chci tu mít Verunku. "Verunko!!!"

"Vydrž, už tam budu," křičí. Usmívá se. Září a já doufám, že je to z radosti z našeho setkání. Už je tu! Stojí z druhé strany zábran. Rychle ji pomáhám překonat zátarasy, aby se dostala ke mně. Nejbližší muž z ochranky nás sleduje lehce nelibě, ale nikterak nezasáhne. Verča mi padne kolem ramen a dá mi pusu. Nejdřív jen letmou, ale pak splynou naše rty v jeden vášnivý polibek. Fotoaparáty cvakají. Takhle se neblýská ani za pořádné bouřky, jako teď a tady v tom jedinečně skvělém okamžiku. Všechny mé city znovu vyplouvají napovrch. Za celou tu dobu, co jsem ji neviděl ze mě nic nevyprchalo a z ní… Vlastně taky ne. Když se od sebe oddělí naše rty, tak před sebou pořád vidím tu skvělou holku ze školky, sebevědomou dívku, která si mě vodila domů ze základky, slečnu, u které jsem spal po závěrečném klubovém večírku. Verunka pro mě měla mnoho tváří a všechny je i po tolika letech má stále v sobě. V objetí svého těla teď nedržím jednu vzpomínku, nýbrž celý svůj život.

"Jsem ráda, že jsem se k tobě dostala! Skoro jsem už ani nedoufala," říká udýchaně.

"Mohla si napsat sms."

"Ztratila jsem číslo, promiň. Ale…," nedokončí větu.

"Ale co?"

"Pokud pořád věříš, že jsem tvá práva láska, tak já v to věřím taky."

"Samozřejmě jsi má pravá láska. Nikdo jiný ji být nemůže!"

"V tom případě ti už nebudu utíkat, chceš? Já s tebou zůstanu."

"Jako napořád?" nevěřím svým uším.

"Dokud tě neomrzím."

"Verunko ty mě neomrzíš. Pojď, musíme si toho tolik povědět," chytám ji za ruku a otáčím se směrem, ze kterého jsem přišel. Chci zamířit na Václavák, sednout tam s Verunkou do první kavárny a povyprávět ji vše, co se stalo od našeho posledního setkání. Chci slyšet, co ji leží na srdci, co ji možná rmoutí a co ji naopak dělá radost.

"Máš koncert," připomene mi Verča.

"A jo. Tak po něm… V zákulisí. Všechno si řekneme a pak… Když budeš chtít, pojedeme ke mně a tam můžeš zůstat, nebo si koupíme svůj vlastní dům a do něj si pořídíme spoustu dětí, kočku a psa," sypu ze sebe.

"Jindro nepřeháněj. Zkusíme to spolu a ty zjistíš, jestli jsem ti třeba nezestárla a jestli už pro tebe není nuda být s někým, jako já."

"Není, určitě ne. Pojď!" říkám, beru ji kolem pasu a rychlým krokem přicházíme ke dveřím. Muž z ochranky, který by nás měl vpustit do šatny sjede Verunku pohledem a moc se nemá k nějaké činnosti.

"Ta jde se mnou. Je to moje pravá láska," říkám. Securiťák se podívá na strejdu s nevyřčenou otázkou. Petr neznatelně přikývne. Dveře se otvírají. Všichni tři vcházíme dovnitř. Ochranka opět za námi zavírá a v dlouhé chodbě vedoucí k šatnám alespoň částečně mizí hluk ulice. Otáčím se na Petra: "Strejdo, tak teď už to vím… Ten koncert bude v pořádku. Víc než v pořádku. Tohle bude můj nejvíc nejlepší koncert. A víš co? Od teď už bude úplně všechno fajn, protože jsem konečně připravený být šťastný!"